Gustáv Husák: Tragédie jednoho osudu socialismu (1/2)

Přidáno v neděli 24. 1. 2010


Gustáv Husák

      Následujícím článkem se pokouším reagovat na přečtení dvou knih vydaných v nedávné době: 1.) Marie Formáčková: „V hlavní roli Gustáv Husák - Tragédie jednoho osudu" (BVD, s.r.o. a FUTURA, 2009), 2.) Kolektiv autorů (neuvedeni): „Štrougal o Husákovi a jiné vzpomínky na minulost" (Antonín Boráň - BONDY, Praha 2009). Je mi jasné, že se tímto článkem málokomu zavděčím, protože se v něm musím dotknout období novodobých dějin hodnocených členy současného komunistického hnutí velmi rozdílně: období politických procesů, tzv. Pražského jara, normalizace a kontrarevoluce let 1989 - 1990, tedy vlastně celého období budování socialismu v Československu, s nímž je osobnost Gustáva Husáka neodmyslitelně spojena.
      Kniha „V hlavní roli Gustáv Husák" je zpracována podle stejnojmenného dokumentárního filmu Roberta Sedláčka a Michala Kubala, který byl vysílán Českou televizí zhruba před rokem a setkal se s velkým ohlasem. Vcelku lze říci, že pojednávanou problematiku hodnotí z pozic na hranici maloburžoazního reformismu a buržoazní ideologie, lze-li ovšem takovou hranici určit. Nepřipadá mi vhodné, že na vydání takové publikace se podílí nakladatelství FUTURA ovládané vedením KSČM. Tato publikace totiž nejen přináší řadu účelově zkreslených a podstatné skutečnosti zamlčujících tvrzení (stačí nahlédnout do vysvětlivek, s. 135 - 152), ale např. také obviňuje sovětské vedení z provedení masakru polských válečných zajatců v Katyni, což je natolik absurdní fašistické obvinění, že se ho, pokud vím, dosud veřejně nezastal nikdo z představitelů KSČM. Druhá kniha - „Štrougal o Husákovi" - byť je graficky velmi podobná první a odkazuje se na tentýž televizní dokument, ze kterého používá tytéž citace a přejímá z první knihy i jiné rozsáhlé formulace - je psána z ještě pravicovějších, vyloženě antikomunistických pozic. (Velkou část této knihy navzdory jejímu názvu nepsal L. Štrougal, proto ani citace, pokud to nezmiňuji doslova, nejsou Štrougalovy!) Například fotografie svíček z údajného „masakru na Národní třídě" doprovázená Fučíkovými slovy „Lidé, bděte!" (slovy toho Julia Fučíka, který položil život v boji za socialismus, který byl na Národní třídě fakticky poražen!) musí vzbudit v každém čestném komunistovi hluboký odpor. Fotografický doprovod obou knih je dost slabý, ačkoli snímků G. Husáka byly v ČSSR plné stránky novin a časopisů po 20 let. V obou knihách jsou použity téměř výhradně stejné fotografie a v „V hlavní roli..." dokonce ve dvou případech ty samé dvakrát! Nicméně údaje uvedené v knihách jsou natolik zajímavé, že by bylo škoda je kvůli tomu odložit.
      Obě knihy se jen málo věnují období mládí a ranné politické činnosti Gustáva Husáka a vůbec období před rokem 1968. Je zřejmé, že pro toto období už se dnes těžko hledají pamětníci, ale určitě by stálo za pokus zmapovat jej alespoň na základě starších pramenů. Kniha „V hlavní roli Gustáv Husák" cituje publikaci Viliama Plevzy „Vzostupy a pády - Gustáv Husák prehovoril" (Tatrapres, Bratislava 1991), že G. Husák se narodil 10. 1. 1913 v malé obci Dúbravka v dnešní Bratislavě. Jeho otec pracoval jako dělník v kamenolomu, ve vápence nebo na velkostatcích na jižním Slovensku i v Rakousku. V r. 1914 narukoval do 1. světové války, ze které se vrátil jako invalida. Matka G. Husáka v r. 1914 zemřela. G. Husák začal v roce 1925 navštěvovat Masarykovo reálné gymnázium v Bratislavě (byl jedním ze tří chlapců své rodné tisícové obce, kteří chodili na střední školu), ale peníze na studium a ubytování v Bratislavě si musel vydělat doučováním dětí z bohatých rodin a prací v továrnách během prázdnin. „V historii své rodné Dúbravky byl Gustáv Husák první, kdo po absolvování gymnázia dosáhl i vysokoškolského - právnického vzdělání..." (s. 28)
      „Jelikož pocházel z tak skromných rodinných poměrů, žádný div, že odjakživa inklinoval k levicovému smýšlení, a tak už jako šestnáctiletý vstoupil v roce 1929 do Komunistického svazu mládeže. ... Ve svých dvaceti letech se stal v roce 1933 členem Komunistické strany Československa."

      Gustáv Husák Obě knihy se příliš nezabývají Husákovým působením za 2. světové války a ve Slovenském národním povstání. Je známo, že toto období sám Husák popsal v knize „Svědectví o Slovenském národním povstání" (poprvé vydána 1964), ani jedna ze zmiňovaných knih z r. 2009 tuto knihu však necituje, pouze ji bez jakéhokoli dokazování napadají za „nepřesnost" a „překrucování informací". Jak je dnes v módě - kdo tvrdí, že komunisté měli na organizaci povstání nějakou zásluhu, lže! K folklóru buržoazní propagandy už patří např. tvrzení, že G. Husák za „Slovenského štátu" po určitou dobu zastával názor, že se má Slovensko připojit k SSSR, a že to ve „Svědectví" zamlčuje. Opak je pravdou - poměr Komunistické strany Slovenska k národnostní otázce a možnosti připojení Slovenska k SSSR je v Husákově knize podrobně rozebrán.
      JUDr. Ján Čarnogurský, syn prvorepublikového a tisovského (česko)slovenského buržoazního poslance Pavla Čarnogurského, se zmiňuje o zvláštních vztazích slovenských komunistů s klerofašisty za „Slovenského štátu": „Husák tenkrát byl jakýmsi utajeným komunistou, o němž to ale každý věděl. Ještě zřetelnější to bylo u dvojice Laco Novomeský a Šaňo Mach, byli to přátelé, oba bohémové, ale jeden byl komunista, dokonce člen ústředního vedení, a druhý byl ministr vnitra Slovenského štátu." (str. 29) Poslanec P. Čarnogurský se také přimluvil za propuštění G. Husáka po jeho uvěznění klerofašisty, což se i stalo. (G. Husák byl za Tisova režimu vězněn vícekrát, podrobnosti ale ani jedna z knih neuvádí.) Každopádně tyto „nadstandardní vztahy" slovenských komunistických intelektuálů Husáka, Novomeského a dalších patrně hrály významnou roli v politickém procesu s nimi v 1. polovině 50. let, kdy byla jejich činnost za války, za Slovenského národního povstání i po něm vykládána jako zrada a sabotáž (Husák se věrohodně obhajuje i ve „Svědectví o SNP").
      V r. 1941 byl G. Husák přinucen klerofašistickou mocí k cestě do Katyně, aby „se podíval, co tam bolševici napáchali". Ve „Svědectví o SNP" se Husák o Katyni zmiňuje jen letmo, z kontextu jeho knihy je však zřejmé, že nikdy nevěřil tomu, že by se jednalo o „akci" SSSR - naopak z něj vyplývá (a je podloženo citovanými historickými dokumenty), že fašisté v rámci posilování své antikomunistické propagandy úmyslně odhalovali masové hroby vytvořené jimi samotnými a vydávali je za důsledek „bolševického teroru", tak, jak je znovu představuje současná buržoazní propaganda od dob Gorbačova, který se v rámci „přestavby" a otvírání se západnímu světu rozhodl nechat vyrobit na konci 80. let falešné důkazy o tom, že za katyňský masakr skutečně nese odpovědnost sovětská NKVD...

      Slovenské národní povstání obě publikace rychle přecházejí, kniha „V hlavní roli..." dokonce s posměchem, že komunisté tvořili mezi povstalci naprostou menšinu (stoupenci buržoazní ideologie nikdy nepochopí úlohu předvoje!). Obě knihy naopak zdůrazňují Husákův pobyt v únoru 1945 v Moskvě, kde pobýval jako jediný představitel Slovenské národní rady a seznámil se zde s Klementem Gottwaldem.
      Podle Husákova životopisu v knize „Štrougal o Husákovi..." nebyl Husák „tehdy ještě přímým zastáncem požadavku, aby rovnoprávnost (Čechů a Slováků) byla garantována na federativním principu" (s. 13), což je v rozporu se „Svědectvím o SNP".
      J. V. Stalin 26. 3. 1945, znovu v Moskvě, při příležitosti osvobození Banské Bystrice hovořil Gustáv Husák do moskevského rozhlasu a tentýž den se setkal (poprvé a naposledy) s J. V. Stalinem. V té době byl G. Husák místopředsedou Komunistické strany Slovenska (KSS), Slovenské národní rady a ve Sboru pověřenců pověřencem vnitra, tedy „jedním z předních činitelů politického života nejen Slovenska, ale celého Československa" (s. 14).
      Požadavek Slovenské národní rady na federativní uspořádání Československa vyvolal nesouhlas vlády ČSR. Těžko můžeme říci, že „ani Klement Gottwald nebyl ještě v té době horlivým zastáncem tohoto uspořádání" (s. 17), on jím totiž nebyl ani později, jistě s ohledem na nestabilní situaci na Slovensku (s výrazným vlivem klerikalismu a nacionalismu, což se projevilo ve volbách v r. 1946, kdy zde zvítězila reakční Demokratická strana) a na mínění představitelů ostatních politických stran Národní fronty. Publikace upozorňuje také na rostoucí vliv Viliama Širokého v KSS, který „nepříliš zásadně podporoval zájem slovenských členů politického systému" a jeho nástupem se G. Husák „dostává trochu na vedlejší kolej" (s. 17).
      „V r. 1947 se Gustáv Husák poprvé prohřeší proti demokratickým principům, když v souladu se zájmy KSČ a především Kl. Gottwalda rozpustí Sbor pověřenců, kde měli na základě výsledků voleb většinu členové Demokratické strany a ustaví nový sbor, kde má Demokratická strana pouze šest křesl. Komunisté tak získávají na Slovensku většinu." (Štrougal o Husákovi, s. 19) „Zatímco v Praze má Vítězný únor vnější rámec ústavního řešení vládní krize, na Slovensku lze charakterizovat převzetí moci komunisty pučem bez jakýchkoli pochybností." (Tamtéž, s. 20) „Husák se tak stal slovenským Gottwaldem, když v posledním půlroce osobně koordinoval činnost nejtvrdších složek Státní bezpečnosti." (V hlavní roli..., s. 37)
      Nyní se dostáváme k vyjádřením JUDr. Lubomíra Štrougala (nar. 1924, člen ÚV KSČ 1958 - 1989, předseda vlády ČSSR 1970 - 1988), která jsou jakousi osou obou zmiňovaných knih. Štrougal zde uvádí řadu tvrzení, která jsou v rozporu s tvrzeními dalších pamětníků i s dobovými dokumenty, ale především se odhaluje jako oportunista a reformista a na podobné pozice, byť ne tak rázně prosazované, upozorňuje i u Gustáva Husáka. O tom však později. Na s. 41 knihy „V hlavní roli..." čteme vyjádření Štrougala ke vztahu Husáka ke Gottwaldovi: „...Zejména právě kvůli procesům, byl Husákův vztah ke Gottwaldovi kritický. Ale nikdy ne navenek!" To není pravda, např. v projevu u příležitosti nedožitých 75. narozenin Kl. Gottwalda 21. 11. 1971 G. Husák uvedl: „Nechceme zakrývat ani chyby a omyly v posledním období života Klementa Gottwalda. Došlo k nim ve složité mezinárodní i vnitropolitické situaci, v době silného zostření třídních vztahů ve světě, v počátcích naší socialistické výstavby, kdy si strana a dělnická třída zatím jen osvojovaly umění vládnout a řídit. Naše strana toto období zhodnotila a vyvodila závěry, aby se tyto chyby nemohly opakovat." (Výbor z projevů a statí, Svoboda, Praha 1982, s. 474)

      Kl. Gottwald, A. Zápotocký a G. Husák Po Vítězném únoru je G. Husák členem ÚV KSS a jeho předsednictva, v lednu 1949 se stává pověřencem výživy. Na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 je zvolen členem ÚV KSČ a v červnu t. r. také předsedou Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) na Slovensku a místopředsedou SČSP v Československu. V té době už však na něj bezpečnostní orgány sbíraly (nebo vytvářely?) materiály za účelem jeho politické diskreditace. Dle dnešních tvrzení v tom hlavní negativní úlohu sehráli Viliam Široký a Rudolf Slánský (rozněcovatel politických procesů odsouzený v r. 1952 k trestu smrti za vlastizradu, vyzvědačství a sabotáž), často v této souvislosti padá také jméno prvního tajemníka ÚV KSS od r. 1951 a ministra národní bezpečnosti v l. 1952 - 1953 Karola Bacílka (spolupracovníka G. Husáka z doby SNP). První veřejná kritika Gustáva Husáka, Ladislava Novomeského a Vladimíra Clementise byla vznesena na sjezdu KSS v květnu 1950 Viliamem Širokým, kdy byla jejich skupina poprvé označena za buržoazní nacionalisty a kritizována za chybné řešení národnostní otázky, odpor k centrálnímu vedení strany a státu, podlamování linie potlačování a omezování kapitalistických živlů v zemědělství, hlásání teze o vrůstání kapitalistických živlů do socialismu a sabotáže uplatňování třídního hlediska v kádrové politice. Husák na sjezdu provedl sebekritiku.
      6. února 1951 byl Gustáv Husák zatčen v pracovně generálního tajemníka ÚV KSS Štefana Bašťovanského (také Husákova spolupracovníka ze SNP). V dopise ÚV KSČ z r. 1964 (který je citován v obou publikacích, ale v úplnosti jsem jej nikde neviděl!) Husák uvádí: „Tam mi tři muži s namířenými revolvery oznámili, že mě z rozkazu ministra bezpečnosti zatýkají. Na ruce mi dali pouta, zavázali mi oči a odvedli mě neznámo kam. Tak jsem se loučil po dvaadvaceti letech se stranickou prací, které jsem zasvětil svůj život." O 14 dní později byl na zasedání ÚV KSČ zbaven členství v ÚV a uvolněn ze všech funkcí. Na jeho manželku Magdu byl vyvíjen nátlak, aby Husákovu činnost odsoudila a rozvedla se s ním, což odmítla učinit a musela se proto vzdát práce režisérky.
      Pozoruhodné je, že Štefan Bašťovanský, rázně útočící proti domnělým buržoazním nacionalistům, byl v r. 1952 obviněn ze svého údajného členství v klerofašistické Hlinkově slovenské lidové straně a Hlinkových gardách od r. 1939 a na základě tohoto obvinění, zřejmě falešného, spáchal 27. 11. 1952 sebevraždu. V období, kdy stál v čele KSČ Gustáv Husák, byl Bašťovanský v pozitivním smyslu běžně uváděn v různých materiálech. Vladimír Clementis

      Gustáv Husák byl vězněn až do května 1960, tj. téměř deset let, z toho více než šest let v samovazbě a přísné izolaci - v Kolodějích, na Pankráci, v Ruzyni, v Leopoldově a na Mírově. Nepřiznal se k žádným obviněním, a pokud byl přece jen k ničemu takovému přinucen - údajně mučením - podpisy záhy odvolal. „Gustáv Husák byl vlastně jediným politickým vězněm, který dokázal odolat a de facto před soudem nepřiznat takřka nic z toho, co mu bylo vyšetřovateli předkládáno. Jeho mravní síla se ukázala jako naprosto jedinečná a jeho osobní statečnost vyvolávala v řadě lidí údiv." (Štrougal o Husákovi..., s. 30)
      Ve svém dopise ÚV KSČ z r. 1964 uvádí G. Husák neuvěřitelně kruté způsoby mučení. Dle tvrzení v knize „Štrougal o Husákovi..." byl vystaven poté, co se k ničemu nepřiznal, nejostřejšímu režimu a za 500 dní vazby byl pouze jediný den na vycházce, pouze na asi 10 minut. „Během těchto měsíců ztratit asi 25 kilogramů váhy, pochopitelně fyzicky naprosto zchátral." (s. 30) Oproti tomu hlavní vyšetřovatel Rudolfa Slánského Karel Košťál uvádí v knize „Pravda o procesu s R. Slánským a spol." (OREGO, 2009), že v politických procesech se žádné nezákonné metody takového kalibru nepoužívaly. U všech výslechů G. Husáka ale přítomen nebyl. K. Košťál přesto tvrdí, že „Husákova slova o bití, brutalitě a týrání jsou naprosto lživá." (c. d., s. 78) Výslech G. Husáka B. Doubkem, náčelníkem vyšetřovací skupiny StB, kterému byl přítomen, popisuje K. Košťál takto: „Doubek mu domlouval a přitom ho držel za límec vězeňské blůzy a občas zakroutil rukou." (s. 78) Opravdu „zákonné metody!" B. Doubek si dle tvrzení K. Košťála všechna svá pozdější přiznání k nezákonnostem při politických procesech vymyslel z důvodu špatných osobních povahových vlastností. (Naskýtá se ale otázka, proč by to dělal, když by mu za přiznání porušování socialistické zákonnosti hrozily jedině nevýhody?!)
      „Teprve koncem března r. 1954 ... dostal Gustáv Husák možnost napsat tehdejšímu prezidentu Antonínu Zápotockému. Napsal pět stránek, kde popsal, jakým způsobem s ním ve vězení zacházejí, že je zcela nevinný a že je schopen to kdykoliv dokázat. Po týdnu přišli vyšetřovatelé do jeho cely a sdělili mu, že prezident republiky jeho dopis dostal a rozhodl, že má být odevzdán soudu, souzen a přísně odsouzen." (Štrougal o Husákovi, s. 36) Je málo pravděpodobné, že by Antonín Zápotocký takto rozhodl. Spíše zapracoval aparát, který důkladně filtroval, jaké dokumenty se mají dostat k prezidentovi a jaké ne.
      Gustáv Husák byl souzen v neveřejném procesu až v roce 1954, tři roky po svém zatčení. Odmítl obhájce a hájil se sám. K žádným obviněním se nepřiznal (byť byl nabádán k tomu, aby tak učinil v zájmu záchrany holého života, což byl opak pravdy!), ale byly proti němu použity výpovědi „svědků" (obžalovaných z jiných procesů, pravdivost jejichž výpovědí je sporná a u některých je sporný i jejich morální charakter) a byl proto odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody. „Husák žádal o předvedení řady svědků. Ani jeden nebyl k soudnímu jednání připuštěn." (Štrougal..., s. 36) V dopise ÚV KSČ z r. 1964 G. Husák píše: „Zůstávala mi jenom hluboká víra v sílu a čistotu komunistické myšlenky, víra, že komunistické hnutí i toto období překoná, tyto tragické deformace odhalí a potom i moje jméno a moje čest budou očištěné." (V hlavní roli..., s. 46) V té době už Husák věděl, že v r. 1952 byl popraven Vladimír Clementis, bývalý ministr zahraničních věcí a údajně Husákův nejlepší přítel (trestný čin velezrady a vyzvědačství - na rozdíl od Husáka se však k obviněním Clementis přiznal, ve veřejném procesu, včetně výroku: „Když bude (trest) nejtvrdší, může být jen trestem spravedlivým." - viz proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s R. Slánským, Orbis, Praha 1953, s. 543).
      Po skončení samovazby byl Husák v cele zbit ostatními vězni, většinou živly nepřátelskými socialismu, za „příkoří", kterých se jim dostalo v době, kdy byl ještě ve funkcích. Husák se opakovaně obracel dopisy se žádostí o rehabilitaci svého procesu k prezidentu republiky a prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ Antonínu Novotnému (který stál v čele strany od smrti Klementa Gottwalda v r. 1953, tedy již v době procesu s Husákem), ale odpovědi, natož změny stavu se nedočkal.

      Slovenské národní povstání Až v květnu 1960 po schválení nové ústavy, která prohlásila socialismus v Československu za vybudovaný a přejmenovala stát na Československou socialistickou republiku, byl Gustáv Husák propuštěn na základě amnestie. V dubnu 1968 Husák uváděl, že po jeho propuštění si jej k sobě zavolal první tajemník ÚV KSS K. Bacílek. „A mně tento člověk, s nímž jsem dvacet anebo více let pracoval ve straně, řekl: ,Pane Husák, buďte rád, že jste na svobodě, protože předsednictvo strany se ve všech ostatních případech dohodlo´ - rozumějte, pokud jde o gardisty, esesáky atd. - ,jenom o dvou byla diskuse. O Š. Machovi a Husákovi, jestli je možné je propustit." (Projev na zasedání ÚV KSČ, Kulturní tvorba, č. 24, 13. 6. 1968). K tomu dodejme, že Alexander (Šaňo) Mach byl hlavním velitelem fašistických Hlinkových gard 1939 - 1944 a ministrem vnitra Slovenského štátu 1944 - 1945 a amnestován byl nakonec v r. 1968.
      Po návratu z věznice pracoval Gustáv Husák nejprve jako dělník, poté jako úředník. Rozvádí se se svou první ženou, režisérkou Magdou Lokvencovou a navazuje vztah s redaktorkou Kultúrne tvorby Vierou Millerovou. Právně rehabilitován je v roce 1963, kdy byl rozsudek z r. 1954 zrušen Nejvyšším soudem (Štrougal..., s. 46) a zároveň byla kritika tzv. buržoazně nacionalistické frakce prohlášena za neoprávněnou ústředním výborem KSČ a KSS. Poté bylo G. Husákovi obnoveno členství ve straně a začal pracovat v Ústavu práva a státu Slovenské akademie věd. V r. 1964 vychází jeho jediná kniha (vyjma souborů projevů a statí) „Svědectví o Slovenském národním povstání", za kterou získává titul kandidáta věd (CSc.). Kniha však vyšla pouze na Slovensku, její distribuce v českých zemích byla znemožněna vedoucími představiteli KSČ v čele s Novotným, kteří se obávali nárůstu Husákova vlivu. Ze stejného důvodu stejní lidé bránili Husákovi v postupu do vyšších funkcí v aparátu KSS a KSČ.
      Zajímavá u Husákovy knihy je její dost radikální rétorika srovnatelná s pracemi Václava Krále nebo i Václava Kopeckého (který proti Husákovi ostře brojil ještě ve své knize „ČSR a KSČ" v r. 1960) z 50. let, velmi ostrá kritika prezidenta Beneše a na svou dobu (a koneckonců i s ohledem na životní osud autora) překvapivě pozitivní hodnocení osobnosti J. V. Stalina (jen tři roky po XXII. sjezdu KSSS, který dovršil Chruščovovu snahu o Stalinovu diskreditaci a postavil jej do pozice zločince). Budiž řečeno, že G. Husák, pokud je mi známo, v žádném svém projevu či stati nespojoval kritiku kultu Stalinovy osobnosti (který bezesporu existoval) s kritikou Stalinovy osobnosti samé. Lubomír Štrougal

      V r. 1963 byla Husákovi nabídnuta funkce ředitele Drůbežářských závodů (snad s ohledem na jeho jméno... - ale teď opět vážně...), o rok později náměstka ministra financí a náměstka ministra spravedlnosti. Všechny tyto funkce (které byly zřetelnou snahou jej „odklidit") odmítl. Naopak na městské konferenci KSS v Bratislavě vystoupil s kritikou Antonína Novotného. V témž roce byl vyznamenán u příležitosti 20. výročí Slovenského národního povstání. Vyznamenání udílel Antonín Novotný, který se při tom zarytě díval do země, zatímco Husák mu hleděl zpříma do očí. (Štrougal..., s. 50) Hlavní snahou pořadatelů prý tehdy bylo, aby se Husák nedostal k nejvýznamnějšímu hostu akce, N. S. Chruščovovi (tamtéž, s. 48), který by se o něj mohl začít zajímat a prosazovat jej v rámci svých snah o „překonávání kultu osobnosti" (který sám po léta vytvářel!).
      S růstem autority Alexandra Dubčeka se stal Gustáv Husák jeho sympatizantem, což bylo logické už proto, že usiloval o odstranění A. Novotného a Dubček byl reálnou alternativou místo něj. Dubček se stává prvním tajemníkem ÚV KSČ v lednu 1968, v dubnu téhož roku střídá Novotného ve funkci prezidenta republiky armádní generál Ludvík Svoboda. Premiérem se stává Oldřich Černík, který nabízí Husákovi funkci místopředsedy vlády. Už tehdy se projevují (dle autorů knihy „Štrougal...", s. 56) sympatie Ludvíka Svobody ke Gustávu Husákovi. Svoboda údajně tehdy navrhoval na předsedu vlády Husáka a Černíka na místo Dubčeka do čela KSČ.
      Svými vystoupeními v období tzv. Pražského jara se G. Husák přičiňuje o pozastavení členství v KSČ aktivním zastáncům politických procesů z 1. poloviny 50. let, které byly po r. 1963 označovány za nezákonné, ač ve skutečnosti právě tak nebyly jako celek nezákonné a odsouzení všichni nevinní, jako nebyly jako celek zákonné a všichni odsouzení vinní. Přitom dle svědectví pamětníků byl soudruh Husák dalek tomu, aby se mstil za své uvěznění - opakovaně se v tomto smyslu i vyjádřil. Poté, co se stal prvním tajemníkem strany, pozastavené členství všem dotčeným, včetně Karola Bacílka, obnovil.
      Za „Pražského jara" hovoří G. Husák jinak, než později po zvolení do čela strany. Používá frazeologii blízkou zastáncům revizionistického modelu „demokratického socialismu", ačkoli sám se k němu patrně (přinejmenším slovně) nehlásil. V rozhovoru v Rudém právu z 21. března 1968 uvádí, že „stůl (KSČ) je potřísněn i krví" a hovoří o „deformacích, chybách a zločinech" (viz V hlavní roli..., s. 62 - 63). Při setkání se studenty na jaře 1968 se dopustil politicky nepříliš domyšleného kroku, když napadl podobu státního znaku ČSSR (ve tvaru husitské pavézy, s pěticípou hvězdou místo koruny na hlavě lva a s vatrou místo kříže ve slovenském znaku na hrudi) slovy, že „ten lev je nějaký ostříhaný a ta slovenská část vypadá jako taková zbojnická pečeně pod horami" (V hlavní roli..., s. 63), čímž přispěl k probíhající kampani hanění všeho souvisejícího se socialismem. Nepodpořil však akce s otevřeně kontrarevolučními cíli, např. pamflet Dva tisíce slov.

      21. srpen 1968 v Praze Gustáv Husák pozoroval kromě pozitivních i negativní dopady oživení československé politické scény jara a léta 1968 a uvědomoval si možnost tragického vyústění tohoto vývoje, ve kterém, jak to později charakterizoval, „při nahromadění problémů nebyl obrodný a demokratizační proces koncepčně regulován a pevně veden, ... strana připustila živelný společenský pohyb, v němž při pozitivní aktivizaci většiny socialismu oddaných lidí se uvolnil prostor pro vstup do politického života i antisocialistickým silám ve společnosti a různým oportunistickým skupinám uvnitř strany" (Projev na zasedání ÚV KSČ 29. 5. 1969, viz Projevy a stati. Duben 1969 - leden 1970. Praha, Svoboda 1970, s. 65 - 112). Proto se koncem července 1968 setkal v Bratislavě s Dubčekem, který se s ním však nechtěl bavit a jeho varování nebral vážně.
      O vstupu vojsk pěti států Varšavské smlouvy na území ČSSR Gustáv Husák podle svých pozdějších tvrzení předem nevěděl, ale je zřejmé, že se natolik orientoval v mezinárodní situaci, že jej mohl předpokládat. 21. srpna 1968 se sešel ve svém bratislavském bytě se svou přítelkyní Vierou Millerovou a několika přáteli a údajně se „vyjádřil v tom smyslu, že jde o tragický krok s dalekosáhlými následky nejen pro nás, ale i pro Sověty a komunistické hnutí na Západě" (což je téměř doslova Ceaušescova formulace ze shromáždění v Bukurešti téhož dne!). Na následných moskevských jednáních vystoupil Husák ostře PROTI přítomnosti vojsk, což kromě vzpomínek pamětníků potvrzují i zprávy L. I. Brežněva o jednání poskytnuté představitelům bratrských stran. Brežněv a ostatní vedoucí představitelé Husáka přesvědčili (nikoli donutili!), že je třeba hledat východisko z existující situace a že pouhým odporem se nic nevyřeší. Brežněv československé přestavitele ujistil, že do čs. vnitropolitických poměrů Sověti nebudou zasahovat, že ihned odejdou ostatní armády vyjma sovětské a až se situace stabilizuje, bude postupně odsunuta i sovětská. To, že k tomu až do pádu socialismu v ČSSR i SSSR nedošlo, je třeba vysvětlit zejména komplikovanou mezinárodní situací a vojenskou hrozbou imperialismu, který měl své základny v těsné blízkosti Československa a přítomnost sovětských vojsk v ČSSR mu tak vytvářela strategický protipól. G. Husák dle svých vzpomínek (V. Plevza, c. d.) opakovaně žádal sovětské představitele o odsun vojsk nebo o omezení jejich početního stavu (L. Štrougal jej ve svých komentářích obviňuje, že tak nečinil dostatečně razantně), ale sovětské vedení k tomu ze zmíněných důvodů nepřistoupilo.
      V projevu na sjezdu Komunistické strany Slovenska 28. 8. 1968 G. Husák prohlásil: „Ja stojím plne za Dubčekovou koncepciou, bol som pri jej tvorbe, ja ho budem plne podporovať, alebo s ním budem stáť, alebo odídem. Musíme sa teda v tejto veci rozhodnúť." (V hlavní roli..., s. 82 - 83) Husák se však nerozhodl ani tak, ani onak - Dubček musel odejít (byl vyloučen z KSČ) a Husák zůstal a stal se prvním tajemníkem strany. Není divu, že jeho projevy z období „Pražského jara" nebyly v l. 1969 - 1989 publikovány. Ve stejném projevu pronesl G. Husák památná slova: „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech opadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť." (Tamtéž, s. 81) Koho tím vlastně G. Husák myslel, když se zároveň vyslovil na podporu Dubčeka? Nebyl snad Dubček kolísavý, oportunistický? Byl pevný, charakterní? Skutečnosti svědčí o tom, že nikoli.
      A ještě dvě maličkosti. Za prvé, soudruh Husák důsledně rozlišoval pojem „národ" a „národy", i v tomto projevu důsledně používá „národy", pokud hovoří o Československu, a „národ", pokud o Slovensku. Z toho vyplývá, že „odpadání kolísavého a oportunistického" se vztahovalo jen ke KSS, ke Slovensku. Za druhé, místo „KSČ" používá Husák v projevu „KSČS", což nebyla oficiální zkratka.
      Velkým vítězstvím soudruha Husáka bylo uzákonění zákona o federalizaci, který vstoupil v platnost 1. ledna 1969 a ČSSR „rozdělil" na Českou socialistickou republiku (ČSR) a Slovenskou socialistickou republiku (SSR), z nichž každá měla svou vládu a kromě toho existovala také společná federální vláda. Stejně tak zákonodárnou moc tvořila Česká národní rada a Slovenská národní rada a společné Federální shromáždění. Rozdělení KSČ však zůstalo původní, se samostatnou územní organizací pouze na Slovensku (KSS), nezměněna zůstala i její historická zkratka (ve které „Československo" bylo vyjádřeno písmenem „Č" a nikoli „ČS"). Dnes je federalizace některými soudruhy napadána za to, že vytvořila předpoklady pro rozdělení obou států, ale je třeba si uvědomit, že tento zákon nebyl tvořen za předpokladu restaurace kapitalismu a vzedmutí nacionalistických nálad.
      Celými oběma knihami se line polemika o Husákově slovenském (buržoazním) nacionalismu. Ze svědectví některých pamětníků bychom mohli soudit, že se jako nacionalista projevoval, z jiných, že nikoli. L. Štrougal tvrdí, že Husák „nikdy v česko-slovenských sporech neřekl, abychom Slovákům vyhověli. V tomto byl velmi objektivní." (s. 57) Známý nositel kontrarevolučních tendencí v letech 1968 - 1969 a 1989 - 1990 Čestmír Císař naopak uvádí, že Husák po zvolení prvním tajemníkem KSČ tvrdil, že „Češi ho drželi devět let v kriminále" a že „já vás, Čechy, mám prokouknutý. Dostanete najíst, dobře, dostanete svoje pivo, sám uvidíš, jak budou všichni šťastní a jak budou poslouchat..." (s. 85 - 86) Mám za to, že G. Husák nebyl tak hloupý, aby takto hovořil, a že takto jednoduše ani nemyslel (aby ztotožňoval své uvěznění s „Čechy", když se za něj aktivně angažovali i Slováci!).

Pokračování v druhé části.
Leopold Vejr