Rumunský socialismus a jeho tragický konec

Přidáno ve čtvrtek 7. 1. 2010


Nicolaie Ceaušescu

      K napsání této stati mě přivedly nedávno uveřejněné reportáže na internetových stránkách ČT24 podrobně ukazující popravu Nicolaie Caušesca a jeho manželky Eleny a v češtině vydaný dokument „Král komunismu" (Velká Británie 2005).
      „Ceaušescu Nicolaie, *1918, rumunský politik a státník, představitel mez. děl. a kom. hnutí; od 1936 člen KS; 1936 - 39 a 1940 - 44 vězněn; od 1948 člen ÚV, od 1952 člen politbyra, 1954 - 65 tajemník ÚV Rumunské děl. strany, od 1965 gen. tajemník, člen exekutivy a 1965 - 74 stálého předsednictva ÚV KS Rumunska; 1950 - 54 náměstek min. voj. (generálmajor, později generálporučík); od 1967 předseda státní rady a vrchní velitel branných sil; od 1969 předseda rady obrany; od 1973 předseda nejvyšší rady pro hosp. a spol. rozvoj; od 1974 prez. republiky." Tolik Ilustrovaný encyklopedický slovník (IES) I, Academia, Praha 1980 (s. 328 - 329), který byl ve své době pro mnoho československých občanů návodem, jak se na mnohé věci dívat (a pro některé je dodnes).
      Ceaušescův životopis na anglické verzi internetové encyklopedie Wikipedia (jejíž informace je třeba brát s rezervou) uvádí, že Nicolaie Ceaušescu se narodil 26. ledna 1918 v rolnické rodině ve vsi Scornicesti. Od svých 11 let pracoval v továrnách. Do ilegální Komunistické strany Rumunska vstoupil v r. 1932 (dle IES 1936). V r. 1933 byl poprvé zatčen za přípravu stávky, znovu pak 1934 a poté byl vězněn 1936 - 39 a 1940 - 44 jako „aktivní distributor komunistické a antifašistické propagandy". V r. 1939 se poznal s Elenou Petrescu (*1916), dělnicí v textilce, členkou KS Rumunska od r. 1937, která se stala v r. 1947 jeho ženou, od r. 1972 byla členkou ÚV Rumunské komunistické strany (RKS) a od r. 1980 místopředsedkyní vlády. Elena Ceaušescu byla od 60. let významnou pracovnicí v oboru chemie a držitelkou mnoha ocenění za svou vědeckou práci. Od r. 1989 jsou znalosti chemie E. Ceaušescové zpochybňovány. Je však nepravděpodobné, že by dokázala při přednáškách obhajovat své práce bez znalosti problematiky (posluchači s případnými dotazy by pak asi museli, dle dnešní propagandy, být zatčeni státní bezpečností, aby Ceaušescová nemusela odpovídat!).
      Po svržení fašistické diktatury byl Nicolaie Ceaušescu v l. 1944 - 1945 tajemníkem Svazu komunistické mládeže. V r. 1947 se stal ministrem zemědělství, poté jako blízký spolupracovník Gheorghe Gheorghiu-Deje (který si vynutil stažení sovětských vojsk z Rumunska v r. 1958) prošel více funkcemi a generálním tajemníkem ústředního výboru se stal v roce 1965.
      Nicolaie Ceaušescu se jak v naší zemi, tak i na mezinárodní scéně se stal známou osobností až v srpnu 1968, kdy se jako představitel jediné země spolupracující v rámci organizace Varšavské smlouvy (OVS) postavil proti intervenci vojsk ostatních aktivních členských států OVS v ČSSR (ozbrojené síly SSSR, Bulharské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Polské lidové republiky a Německé demokratické republiky; členem OVS byla v té době ještě Albánská lidová republika, která se ale od r. 1961 činnosti neúčastnila). Ceaušescu 21. 8. 1968 odsoudil intervenci jako „chybu a vážný problém pro mír v Evropě a pro osud světového socialismu" (projev s anglickými titulky je umístěn na serveru Youtube). Z vládnoucích komunistických stran se proti intervenci postavila ještě KS Číny, Albánská strana práce a Svaz komunistů Jugoslávie, byť z různých pozic. První tajemník Albánské strany práce Enver Hodža, který událost hodnotil jako okupaci fašistickou Sovětskou armádou a prezidenta Ludvíka Svobodu přirovnával k Emilu Háchovi, považoval rumunskou kritiku „okupace" za nedůslednou a 21. 8. 1968 napsal: „Rumunští revizionisté jsou vzdáleni tomu, aby bránili ostatní. Sami se třesou strachy." (E. Hodža, Sovětští revizionisté provádějí vojenskou invazi do Československa, publikováno ve sborníku Supervelmoci, Tirana 1986, v angličtině na internetu např. na http://archive.250x.com).

      N. Ceaušescu a R. Nixon s manželkami v Bílém domě 12. 4. 1973 Ceaušescu se stal velmi populárním v pravicově oportunistických kruzích i u mnoha buržoazních politiků svým přístupem, jistě do značné míry inspirovaným Josipem Brozem Titem, který Wikipedie popisuje jako „otevřenost vůči západní Evropě a Spojeným státům americkým". Díky tomuto přístupu obdrželi manželé Ceaušescovi na Západě mnohá ocenění. Ceaušescovo Rumunsko opakovaně sabotovalo sovětskou iniciativu na mezinárodním poli, např. nepřerušilo vztahy se sionistickým Izraelem (po šestidenní válce v r. 1967) nebo se jeho sportovci účastnili olympiády v Los Angeles v r. 1984. Rumunská socialistická republika se dokonce zapojila do Mezinárodního měnového fondu a spolu s Jugoslávií byla jedinou zemí tzv. východního bloku, která uzavřela obchodní dohody s Evropským hospodářským společenstvím. Jako jediná země Varšavské smlouvy nepřerušila diplomatické styky s Chile po fašistickém převratu Augusta Pinocheta a naopak byla jednou z pouhých tří socialistických států (společně s ČLR a KLDR), které navázaly diplomatické styky s Pol Potovou Kambodžou. V r. 1969 bylo Rumunsko první „komunistickou zemí", která pozvala k návštěvě prezidenta USA (R. Nixona).
      Buržoazní dokumenty hovoří o výrazném omezování potratů v Rumunské socialistické republice, zákazu antikoncepce a ztížení rozvodů za účelem zvýšení porodnosti a o zdravotně závadných transfuzích krve, které vedly k nárůstu počtu osob nakažených HIV / AIDS, kteréžto onemocnění Ceaušescův režim neuznal. S ohledem na množství pomluv šířených antikomunistickou buržoazní propagandou proti všemu, co souvisí s komunistickým hnutím, je těžké posoudit, do jaké míry mají tato obvinění reálný základ. Např. v úvodu jmenovaný britský dokument „Král komunismu" o ničem takovém nehovoří.
      Ceaušescu se zřejmě snažil překonat existující rozkol ve světové socialistické soustavě kombinací všech linií, jaké se tehdy profilovaly (sovětské, dané XX. - XXII. sjezdem; čínské - maoistické, hovořící o restauraci kapitalismu v SSSR a na něm závislých zemích a sociálimperialismu SSSR; albánské - hodžistické, vycházející z maoistické a zdůrazňující budování socialismu vlastními silami, Albánii považující za jedinou socialistickou zemi na světě a sovětské vedení dokonce za fašisty; jugoslávské- titoistické s důrazem na netřídní postavení „mimo bloky"; severokorejské s důrazem na armádu a přechod od marxismu-leninismu k „vyšší fázi" - filozofii „čuč-che"). Bohužel, všechny tyto linie se v různých ohledech odchylovaly od Leninovy a Stalinovy bolševické teorie a praxe budování socialismu a komunismu. (Značně subjektivistický je přístup některých soudruhů hlásících se k marxismu-leninismu, kteří donekonečna obviňují Brežněva, Husáka aj. z oportunismu, revizionismu a dokonce antikomunismu a často podstatně větší odchylky od marxismu-leninismu v čínské, albánské a jiných „antirevizionistických" stranách odmítají vidět.)
      Při rozebrání profilace Ceaušescova režimu, navzdory povyku buržoazní, trockistické a revizionistické propagandy o „stalinském modelu" a „diktatuře", je zřejmé, že Rumunsko rozhodně nepřebíralo z různých „modelů socialismu" jen to nejlepší, ba dokonce, že mělo k marxisticko-leninskému pojetí socialismu a diktatury proletariátu hodně daleko. Lze říci, že rumunské vedení ve své snaze o posílení nezávislosti na SSSR udělalo stejnou chybu jako vedení jugoslávské a později čínské, totiž upřednostnilo spolupráci s kapitalistickými státy před spoluprací se socialistickými. Rumunsko se v 60. a 70. letech značně zadlužilo a splácení jeho dluhů kapitalistickým věřitelům v 80. letech vedlo ke zhoršování životní úrovně. (Ačkoli nedostatek spotřebního zboží a fronty před některými obchody byly realitou, současná propaganda, ukazující rumunskou „bídu" např. jako černobílé záběry zasněžených ulic s československými tramvajemi ČKD Tatra, je úsměvná.) Budiž Ceaušescovi ke cti, že dluhy Rumunska vůči Západu splatil, i když až v létě 1989, krátce před krvavou kontrarevolucí.
      Britský dokument o N. Ceaušescovi „Král komunismu" z roku 2005 (česky FILMEXPORT HOME VIDEO, 2009) se pokouší při hodnocení Ceaušescova režimu být objektivnější, než je dnes běžné. Kromě pamětníků, kteří rumunským komunistům spílají a opěvují popravu manželů Ceaušescových, zde hovoří i takoví, kteří uznávají, že i přes nedostatky se měli za Ceaušesca lépe, než v dnešním Rumunsku. (A barevné záběry mohutných průmyslových komplexů a panelových sídlišť zbudovaných v té době rozhodně nesvědčí o všeobecné bídě a úpadku, která dnes bývá se socialistickým Rumunskem spojována. Takové obrazy budování z období po r. 1989 neexistují, protože restaurovaný kapitalismus nic podobného neumožnil!) Zvláště zajímavé je svědectví bývalých rumunských stranických a státních představitelů, kteří Ceaušesca vysoce oceňují. Za boj proti kapitalismu, za zlepšování životní úrovně rumunského lidu a úsilí o jeho přechod ke komunismu, za úsilí o světový mír? Kdepak! Za budování „silného Rumunska" a „boj proti SOVĚTSKÉMU imperialismu!"

      Elena Ceaušescová Navzdory ráznému vyhrazování se Sovětskému svazu nesvědčily oficiální projevy a statě rumunských představitelů publikované v ČSSR o zásadních názorových rozporech. Rumunská komunistická strana se nadále účastnila sjezdů KSSS a „prosovětských" stran i jejich mezinárodních setkání.
      Ceaušescův projev na XXIV. sjezdu KSSS (1971) je k sovětskému vedení servilnější než např. projev G. Husáka a dalších představitelů vládnoucích komunistických stran, které sovětskou linii sledovaly bezvýhradně. „Je nám mimořádným potěšením účastnit se práce XXIV. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a tlumočit vám poselství družby a internacionální solidarity jménem ústředního výboru, všech členů naší strany a všeho rumunského lidu.
      Ve zprávě o činnosti ústředního výboru KSSS, kterou přednesl sjezdu soudruh Brežněv, byly zevrubně zhodnoceny velké úspěchy sovětských pracujících, kteří pod vedením své komunistické strany přetvořili Sovětský svaz v socialistický stát s mocnou, neustále se zdokonalující ekonomikou, vyspělým průmyslem a obrovským materiálem a vědeckým potenciálem.
      Rumunští komunisté, všichni naši lidé vysoce oceňují vynikající úspěchy Sovětského svazu v budování socialismu a komunismu. Považují je za velmi významný přínos k posílení celé světové socialistické soustavy a protiimperialistické fronty." (XXIV. sjezd KSSS, Svoboda, Praha 1971, s. 202)
      Jedinou odlišností Ceaušescova projevu na sjezdu od řady jiných hostů je nápadné zdůrazňování nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných stran: „Budování socialismu na základě jeho obecně platných zákonitostí se, jak známo, uskutečňuje v různých ekonomických, společenských a historických podmínkách v jednotlivých zemích. Také komunistické a dělnické strany působí v různých podmínkách. S přihlédnutím k těmto rozdílům mohou mezi stranami vyvstat i rozdílné názory na otázky výstavby socialismu, na některé mezinárodní události. Cestou k jejich řešení je diskuse mezi stranami a jejich vedením v duchu vzájemné důvěry a úcty. Naše strana je proti jakémukoliv vměšování do vnitřních záležitostí jiných stran, neboť to oslabuje jejich jednotu a bojeschopnost v boji proti třídnímu nepříteli. (...)
      Budeme zároveň rozšiřovat i naše styky internacionální solidarity se všemi komunistickými a dělnickými stranami v duchu vzájemné důvěry a úcty, uznání práva každé strany vypracovat si svou vlastní politickou linii, odpovídající konkrétním podmínkám své země, budeme rozvíjet své vztahy s ostatními socialistickými, demokratickými, pokrokovými a protiimperialistickými silami." (Tamtéž, s. 203) V této části projevu můžeme pozorovat jemně formulovanou výtku sovětskému vedení za intervenci v Československu a kritiku jeho nevraživosti k odchylkám od sovětské linie v ostatních komunistických a dělnických stranách. Obdobně hovořil zástupce Rumunské komunistické strany Dumitru Popescu na XIV. sjezdu KSČ (XIV. sjezd KSČ, Svoboda, Praha 1971, s. 204 - 207)
      Ceaušescův projev na XXVII. sjezdu KSSS (1986) je téměř přesnou kopií projevu z XXIV. sjezdu. Navíc se v něm uvádí mimo jiné: „Vždy jsme se vší rozhodností usilovali a usilujeme o překonání názorových neshod mezi některými socialistickými zeměmi. Proto vítáme pozitivní linii směřující k normalizaci vztahů mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou." (XXVII. sjezd KSSS, Svoboda, Praha 1987, s. 238)
      Také představitelé SSSR a jeho linii sledujících socialistických států se o spolupráci s Rumunskem vyjadřovali v 70. a 80. letech pozitivně. L. I. Brežněv uvedl na XXIV. sjezdu KSSS: „Těsná a mnohostranná spolupráce, přátelství a upřímnost jsou charakteristické pro naše vztahy s členskými zeměmi Varšavské smlouvy - s Bulharskem, Československem, Maďarskem, Německou demokratickou republikou, Polskem a Rumunskem. S Bulharskem, Československem, Maďarskem a Rumunskem jsme uzavřeli nové smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci." (XXIV. sjezd KSSS, Svoboda, Praha 1971, s.10)

      N. Ceaušescu v Praze s M. Jakešem a G. Husákem 17. 5. 1989 Soudruh Miloš Jakeš hodnotí ve svých pamětech „Dva roky generálním tajemníkem" N. Ceaušesca, jak jej poznal ve 2. polovině 80. let, takto: „Ceaušescu tvrdil, že oni mají vše vyřešené, že ekonomická reforma i demokratizace u nich již proběhla. Ale situace v zemi tomu neodpovídala. Vyslovil určité pochybnosti o našem postupu v oblasti politických reforem a decentralizace řízení. I on stavěl do popředí rozvoj naší dvoustranné spolupráce.
      (...) Byl to člověk oddaný ideám socialismu. Při své ambicióznosti bez ohledu na reálné možnosti usiloval, aby se Rumunsko v krátké době, ještě za jeho života, přeměnilo ve všestranně rozvinutou socialistickou zemi, a to i za cenu nemalých obětí občanů. Spoluvytvářel kult své osobnosti, do vedoucích funkcí prosazoval rodinné příslušníky a dělal časté kádrové změny. Měl sklony k autoritářství, vládě typu římského imperátorství, k velikášství. Svědčí o tom i výstavba řady objektů, které měly na staletí připomínat dobu jejich budování. Osobně, jak jsem ho poznal, to byl člověk spíše uzavřený, samotářský a jednání s ním probíhalo v rámci protokolu. I když někdy - i neprávem - upřednostňoval zájmy Rumunska, měl pochopení pro internacionální pomoc těm, kdož vedou zápas za svobodu a nezávislost. Myslím, že historie odsoudí způsob, jak s ním i jeho ženou skoncovali jeho političtí odpůrci." (M. Jakeš, Dva roky generálním tajemníkem, Regulus, Praha 1996, s. 95)
      Je známa Ceaušescova snaha o pompéznost projevující se realizací finančně náročných projektů, které Rumunsko nesmírně ekonomicky vyčerpávaly (např. přestavba centra Bukurešti a výstavba Paláce lidu, druhé největší administrativní budovy světa po Pentagonu, s použitím výhradně rumunského materiálu). Naopak dnes tolik zesměšňované masové oslavy a manifestace měly svůj propagační efekt. Pro Ceaušescův režim je ovšem příznačné, že tato shromáždění, stejně jako akce komunistické strany, byla plná rumunských státních vlajek a portrétů Ceaušesca, zatímco např. rudé prapory a portréty Marxe či Lenina se nepoužívaly, nebo jen v nepatrné míře. Stejně tak oslavné akce připomínaly velké osobnosti rumunských dějin, zatímco dějiny mezinárodního revolučního hnutí zřídka. To vypovídá o značné deformaci Ceaušescova „internacionalismu".
      Soudruh Jakeš vzpomíná ve svých pamětech také na to, že v posledním období svého života se N. Ceaušescu snažil postavit rozkladné Gorbačovově „přestavbě a otevřenosti" (stejně jako např. Fidel Castro Ruz a Kim Ir Sen). Na zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v roce 1989 žádal Gorbačov po Jakešovi, předsedajícímu zasedání, aby vzal Ceaušescovi slovo, protože Ceaušescu „vyzýval, abychom nekapitulovali před kapitalismem a neočekávali, že nerovná spolupráce s ním přinese nějaký efekt. Sebekriticky dokládal, že spolupráce se Západem přinesla Rumunsku jen ztráty a volal po širší spolupráci mezi socialistickými zeměmi. Gorbačovovi se to po velkolepém přijetí v USA a na Západě zřejmě vůbec nelíbilo, ale bylo to poučné vystoupení člověka, který chtěl v jednu dobu budovat socialismus a nezávislost Rumunska na spolupráci s kapitalistickým Západem a trpce se poučil." (M. Jakeš, c. d., s. 97)
      Na druhou stranu se ještě v listopadu 1989 na posledním, XIV. sjezdu RKS, projevil N. Ceaušescu jako nacionalista, když odsoudil tzv. pakt Molotov - Ribbentrop a žádal zrušení jeho důsledků, čímž usiloval o znovupřičlenění sovětské Bessarábie a severní Bukoviny k Rumunsku.
      Dojem, který jsem si udělal o rumunském socialismu ze studia pramenů, mi potvrdil jeden ze soudruhů oslovený za účelem doplnění napsaného textu. „O Rumunsku se na stranické půdě do roku 1989 příliš nehovořilo, moje osobní zkušenost z návštěvy Rumunska v roce 1981 a 1984 je jen letmá. V obou případech jsem cestoval vlakem přes Rumunsko do Bulharska. Poprvé jsem cestu přerušil na pár dnů v Bukurešti. Vůbec první dojem z rumunské reality byl pro mne skličující. Když jsme překročili maďarsko-rumunské hranice, přibíhaly k našemu vlaku ušmudlané děti a natahovaly ruce k okénkům stojícího vlaku. Nechápal jsem, co to má znamenat. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že děti žebrají. Spolucestující z vlaku házeli dětem nejrůznější sladkosti. Nešlo mi na rozum, že v socialistické zemi mohou děti žebrat. Ze socialistických zemí, které jsem tehdy navštívil (Maďarsko, Polsko, NDR, Bulharsko, SSSR), bylo Rumunsko jedinou zemí, v níž jsem se s tímto jevem setkal. Druhý dojem byl zcela opačný. Rumunská metropole Bukurešť byla vskutku výstavním městem s moderní, osobitou architekturou, která mi učarovala. V obchodech mnoho věcí nebylo. Knihkupectví však byla plná knih s fotografiemi N. Ceaušesca na titulní straně. Pravdou též je, že vlak projížděl mnoha městy s fungujícími továrnami. A příroda rumunských Karpat byla kouzelná."

      N. Ceaušescu s J. B. Titem Zajímavý rozbor Ceaušescova režimu přináší ve své knize „Sovětský svaz a sametová kontrarevoluce" předseda Belgické strany práce Ludo Martens: „Ceaušescu se v podstatě řídil revizionistickými tezemi Chruščova. Jelikož Rumunská komunistická strana měla dost malou zkušenost z revolučního boje, když se dostala s podporou Rudé armády k moci, socialismus spočíval od počátku na poměrně slabých základech. Přesto r. 1965 oznámil Ceaušescu ,definitivní vítězství socialismu v naší vlasti´ a ,zánik vykořisťovatelských tříd´, tedy i třídního boje… v zemi, kde byl stále ještě velmi silný ideologický vliv fašismu. (…)
      Bylo zrušeno kandidátské období pro nové členy strany. Pronikli do ní četní kariéristé a šplhavci, reformisté, ba i fašisté. (…) V roce 1959 měla strana 750.000 členů, v roce 1965 se tento počet zdvojnásobil a r. 1989 dosáhl 3,850.000. Protože strana už nesloužila k obraně diktatury proletariátu a k třídnímu boji v složitých formách, jichž nabývá tento boj v socialistické společnosti, snadno se v ní mohly uchytit všechny možné buržoazní a maloburžoazní proudy.
      Hlavním požadavkem, pokud šlo o kádry, byly jejich technické a vědecké schopnosti. (…) Stranu zaplavili četní technokraté bez revolučního přesvědčení, bez revoluční praxe mezi masami, bez angažovanosti v mezinárodním protiimperialistickém boji.
      Přesto Ceaušescu prohlašoval, že ,jednota RKS je nerozborná´. Ještě r. 1965 tvrdil, že ,za rumunskou komunistickou stranou jde všechen lid s bezmeznou oddaností a důvěrou´. To snížilo veškerou bdělost v národním i mezinárodním třídním boji. (…)
      Pseudolevice (…) plně podporuje tyto Ceaušescovy buržoazní postoje, ale kritizuje jeho ,represi´ vůči nepokrytě fašistickým nebo proimperialistickým živlům, jeho ,porušování lidských práv´ v případě těchto zjevných reakcionářů.
      (…) Ke konci života se Ceaušescu pod tíhou útoků imperialismu a sovětských komplotů pokusil o návrat k některým základním principům socialismu.
      (…) Co se týče nás, my ,nepodporujeme´ Ceaušesca, neboť jsme od r. 1968 bojovali proti revizionismu. Ale hájíme rumunský socialismus (nahlodaný revizionistickou chorobou a umírající) a Ceaušesca proti konečnému náporu proimperialistické pravice (…) a západního imperialismu. Ceaušescovo Rumunsko poskytovalo těm, kdo usilují o diktaturu proletariátu, lepší bojový prostor než Rumunsko znovu koloniálně závislé na německém a francouzském imperialismu. Za Ceaušesca byl průmysl znárodněn a země si zachovávala nezávislost; v Rumunské komunistické straně mohli marxisté-leninovci provádět ideologickou a organizační práci proti revizionismu. Historie ukázala, že marxisté-leninovci byli příliš slabí, že revoluční zvrat už nebyl možný a že porážka při náporu pravice byla nevyhnutelná. Boj za znovuvytvoření revoluční komunistické strany bude tedy dlouhý a obtížný. Ale nikdy žádný komunista, hodný toho jména, nemůže použít slabost marxisticko-leninských sil v RKS jako záminku pro přechod do tábora pravice a imperialismu." (L. Martens, Sovětský svaz a sametová kontrarevoluce, Orego, 1996, s. 76 - 81)

      Zavražděný N. Ceaušescu Rozklad světové socialistické soustavy zahájený vítězstvím revizionismu a Chruščovova subjektivismu na XX. - XXII. sjezdu KSSS, což vedlo k narušení jednoty mezinárodního komunistického hnutí, byl dokonán Gorbačovovým vedením, jehož zrádná politika umožnila vlnu kontrarevolucí v socialistických státech. Tento proces se nevyhnul ani Rumunsku. Po kontrarevolučních demonstracích v Temešváru, které začaly 16. prosince 1989, se masové shromáždění u příležitosti Ceaušescova projevu v Bukurešti 21. prosince zvrhlo v protirežimní akci, kdy část shromážděných začala vykřikovat protisocialistická hesla a ničit transparenty. Ceaušescu byl nucen svůj projev přerušit a část kontrarevolucionářů vzala budovu ústředního výboru útokem. Nicolaie a Elena Ceaušescovi odletěli vrtulníkem do města Targovište, kde byli kontrarevoluční „Frontou národní spásy" zatčeni a s odvoláním na „výjimečný stav" odsouzeni tajným vojenským tribunálem k trestu smrti a rozsudek byl ihned vykonán. I dnešní „svobodná a demokratická" buržoazní moc uznává, že vražda manželů Ceaušescových nepřispěla k morálnímu kreditu „demokratické revoluce". Článek na serveru ČT24 „Rumuni vše Ceaušescovi spočítali na popravišti" (25. 12. 2009) uvádí, že „generál Voinea byl tehdy vojenským prokurátorem, nicméně přidal se k Ceaušeskovým odpůrcům. Právě na něj pak padla volba, aby vznesl obvinění a navrhl trest. ,Řekl jsem soudci, že nemám pohromadě příliš mnoho důkazů, ale on odpověděl, že to, co mám, bude pro začátek úplně stačit. Netušil jsem, že rozsudek bude vynesen i vykonán ještě tentýž den´, vzpomíná Dan Voinea, žalobce v procesu s Ceaušeskovými. Sám Ceaušescu neuznal tribunál, neodpovídal na otázky. Za hodinu a něco padl verdikt: smrt - za genocidu, podkopávání státní moci a rozvracení národního hospodářství. Odvolání odsouzenci odmítli."
      Ludo Martens píše: „Zřídkakdy měl civilizovaný a demokratický svět možnost být svědkem tak nechutné, ponižující, sprostě fašistické frašky, jako byl tento proces. A přesto mu celá smečka našich ,demokratů´ tleskala, jedni vlažně, druzí freneticky." (L. Martens, c. d., s. 85)
      Záznam „procesu" a popravy Ceaušescových je umístěn na serveru Youtube. Je to „podívaná" jen pro silné povahy. Manželé Ceaušescovi čelili absurdním obviněním z genocidy tisíců lidí, z jejich hladovění. Buržoazní propaganda tehdy hovořila o desetitisících obětí „revoluce", které prý měla na svědomí komunistická Securitate (státní bezpečnost). Ludo Martens odhaluje značné nadsazení takových údajů: „Belgický premiér Wilfried Martens prohlásil 24. prosince 1989 v pořadu BRT (belgická státní televize, pozn. překl.): ,V Temešváru bylo 12.000 mrtvých.´ Nepochybně tomu pevně věřil. Jenže teď víme, že bylo v Temešváru 90 mrtvých, mezi nimi dost komunistů. Koeficient zveličení je 133." (L. Martens, c. d., s. 82)
      „Stoupenci bývalého režimu, který byl skutečně krvavý (za války bylo Antonescově režimu zavražděno nejméně 209.000 židů), obviňují Ceaušesca z ,genocidy´. Několik dní po Ceaušescově popravě, 27. prosince, dostal francouzský státní tajemník Kouchner oficiální rumunskou zprávu, udávající 766 mrtvých z prosincových událostí, a to pro všechny nemocnice. Koncem ledna předseda bukurešťského vojenského tribunálu Adrian Nitoiu vyčíslil skutečný rozsah ,genocidy´: 689 zabitých a 1.200 zraněných. Definitivní oficiální bilance bude 1.033 mrtvých, z toho 270 vojenských osob a civilistů spadajících pod Ministerstvo obrany. V Sibiu bylo z 205 mrtvých 120 domnělých členů Securitate. To znamená, že mezi oběťmi byl značný počet komunistů a přívrženců Ceaušesca!" (L. Martens, c.d., s. 85)
      Nicolae Ceaušescu řekl tváří v tvář svým vrahům: „Je to lež, že jsem nechal lid hladovět, nestoudná lež! Ukazuje, jak v několika posledních dnech zrada nahradila vlastenectví." Odmítl i obvinění ze zpronevěry státních peněz, které měl údajně ukládat na svá konta v zahraničí. K tomu píše L. Martens: „Herman Bodenmann, prezident Švýcarské bankovní komise, musel upřesnit, pokud jde o Ceausescova ,švýcarská konta´: ,Po takových kontech není ani stopy. Zdá se už obvyklé, že se při pádu každého diktátora tvrdí, že si ukryl peníze ve Švýcarsku. Jediné peníze, které přišly do Švýcarska z Rumunska, pocházely z normálních obchodních transakcí.´" (L. Martens, c. d., s. 85)
      Zavražděná Elena Ceaušescová Po 90 minutách byl Ceaušescu vyzván k odchodu na popravu. „Jestli nás chcete zabít, zabijte nás společně.", říká Elena Ceaušescová. Poslední přání manželům Ceaušescovým kontrarevoluční bestie splnily. Byly jim svázány ruce a na dvoře budovy, ve které „proces" probíhal, byli doslova rozstříleni. Záběry z popravy rychle obletěly svět. V ČSSR se zpráva o zabití rumunských představitelů nehodila do všudypřítomných oslav „svobody a demokracie". Např. týdeník Československé strany lidové „Naše rodina" uvádí v č. 4 / 1990 plném havlovsko-dubčekovské propagandy drobným písmem na konci s. 3: „Rumunský lid svrhl diktátora N. Ceaušeska. N. Ceaušescu a jeho manželka, která se spolu s dalšími členy rodinného klanu podílela na zneužívání moci, byli odsouzeni k trestu smrti a ihned popraveni." Rumunští protivládní demonstranti provolávali v prosinci 1989: „Nejsme fašisti - nejsme vrazi!", skutečnost však velmi záhy ukázala opak.

      Po zavraždění manželů Ceaušescových „veškerou moc v zemi převzala rada Fronty národní spásy (FNS) v čele s Ionem Ilieskem, bývalým vysokým funkcionářem komunistického režimu, který však později upadl u Ceaušesca v nemilost. Posléze byly zrušeny všechny mocenské orgány a monopol komunistické strany." (Pád diktatury v Rumunsku - Ceaušescovu projevu nikdo nevěřil, ČT24, 21. 12. 2009)
      O současných pozicích komunistického hnutí v Rumunsku nemáme v ČR mnoho informací. Parlamentní strany jsou pravicové a tzv. „středové" s výjimkou „středo-levých" sociálních demokratů. Mezi mimoparlamentními politickými stranami figuruje „Partidul Comuništilor (Nepecerišti)", tedy komunistická strana, u níž slovo v názvu v závorce znamená, že její členové nebyli členy Rumunské komunistické strany před rokem 1989, dále „Strana socialistické aliance" hlásící se k marxismu (členská organizace pravicově oportunistické Strany evropské levice) a ještě „Jednotná socialistická strana" a „Jednotná levicová strana", o jejichž pozicích se mi nepodařilo nic zjistit. Oslavování Ceaušescova režimu se v současném „svobodném a demokratickém" Rumunsku trestá, především pokutami. Hroby Nicolaie a Eleny Ceaušescových v Bukurešti jsou stále zahrnuté květinami a symboly „minulého režimu".
      Na závěr dejme ještě slovo Ludo Martensovi: „Naši ,obhájci lidských práv´ ospravedlňují vraždění komunistů, protože tyto vraždy ,vypadají, že slouží věci´ pravice! A přiznávají: živý Ceausescu by býval byl potenciálně nebezpečný… Kdyby totiž pučisté měli vést veřejný proces s tak groteskními obžalobami, nutně by museli být odhaleni." (L. Martens, c. d., s. 86)

Leopold Vejr