J. V. STALIN: EKONOMICKÉ PROBLÉMY SOCIALISMU V SSSR (5/5)

Přidáno v pondělí 4. 1. 2010


J. V. Stalin

      ODPOVĚĎ SOUDRUHŮM A. V. SANINOVÉ A V. G. VENŽEROVI

      Dostal jsem vaše dopisy. Jak je vidět, autoři těchto dopisů do hloubky a důkladně studují problémy ekonomiky naší země. V dopisech je nemálo správných formulací a zajímavých úvah. Avšak vedle toho jsou tam i některé závažné teoretické chyby. V této odpovědi se chci zabývat právě těmito chybami.

      1. Otázka charakteru ekonomických zákonů socialismu

      Soudruzi Saninová a Venžer tvrdí, že »jedině dík uvědomělé činnosti sovětských lidí, zabývajících se materiální výrobou, vznikají ekonomické zákony socialismu«. Toto tvrzení je naprosto nesprávné.
      Existují zákonitosti ekonomického vývoje objektivně, mimo nás, nezávisle na vůli a vědomí lidí? Marxismus odpovídá na tuto otázku kladně. Marxismus považuje zákony politické ekonomie socialismu za odraz objektivních, mimo nás existujících zákonitostí v hlavách lidí. Avšak formulace soudruhů Saninové a Venžera odpovídá na tuto otázku záporně. To znamená, že tito soudruzi se stavějí na stanovisko teorie, která tvrdí, že zákony ekonomického vývoje za socialismu »jsou vytvářeny«, »přetvářeny« vedoucími orgány společnosti. Jinými slovy, odtrhují se od marxismu a nastupují cestu subjektivního idealismu.
      Je samozřejmé, že lidé mohou objevit tyto objektivní zákonitosti poznat je a opírajíce se o ně, využívat jich v zájmu společnosti. Avšak nemohou je ani »vytvářet«, ani »přetvářet«.
      Dejme tomu, že jsme se na chvilku postavili na stanovisko nesprávné teorie, popírající existenci objektivních zákonitostí v ekonomickém životě za socialismu a hlásající možnost »vytváření« ekonomických zákonů, »přetváření« ekonomických zákonů. K čemu by to vedlo? Vedlo by to k tomu, že bychom se dostali do říše chaosu a náhodností, že bychom se octli v otrocké závislosti na těchto náhodnostech, že bychom se připravili o možnost nejen pochopit, ale i vyznat se prostě v tomto chaosu náhodnosti.
      Vedlo by to k tomu, že bychom zlikvidovali politickou ekonomii jako vědu, neboť věda nemůže žít a rozvíjet se, neuznáváme-li objektivní zákonitosti, nezkoumáme-li tyto zákonitosti. Kdybychom však likvidovali vědu, připravili bychom se o možnost předvídat chod událostí v ekonomickém životě země, to jest připravili bychom se o možnost vybudovat byť jen nejelementárnější řízení hospodářství.
      Nakonec bychom se octli v moci zvůle »ekonomických« dobrodruhů, ochotných »zrušit« zákony ekonomického vývoje a »vytvořit« nové zákony, aniž by chápali objektivní zákonitosti a přihlíželi k nim.
      Všeobecně je známa klasická formulace marxistického stanoviska v této otázce, kterou podal Engels ve svém Anti-Dühringu:
      Společensky účinné síly působí zcela jako přírodní síly: síly slepě, násilně, ničivě, pokud je nepoznáme a nepočítáme s nimi. Jakmile je však poznáme, pochopíme jejich činnost, směr a působeni, pak záleží jen na nás, abychom je podřizovali stale víc a více své vůli a dosahovali s jejich pomocí svých cílů. A obzvláště to platí o dnešních mocných výrobních silách. Pokud se tvrdošíjně zpěčujeme pochopit jejich podstatu a charakter - a tomuto pochopení se vzpírá kapitalistický výrobní způsob a jeho obhájci - dotud tyto síly účinkují přes nás, proti nám, dotud nás opanovávají, jak jsme to podrobně vylíčili. Jakmile je však pochopena jejich povaha, mohou být v rukou sdružených výrobců přeměněny z démonických vládců v ochotné služebníky. Je to týž rozdíl jako mezi ničivou silou elektřiny v blesku a zkrocenou elektřinou telegrafu a obloukové lampy; je to týž rozdíl jako mezi požárem a ohněm působícím ve službách člověka. Až bude s dnešními výrobními silami nakládáno podle jejich konečně poznané povahy, nastoupí místo společenské anarchie ve výrobě společensky plánovité regulování výroby podle potřeb jak celé společnosti, tak i každého jednotlivce. Tím bude kapitalistický způsob přivlastňování, při kterém výrobek zotročuje nejprve výrobce, potom však také přivlastňovatele, nahrazen novým způsobem přivlastňování výrobků, založeným na samé povaze novodobých výrobních prostředků: na jedné straně přímým společenským přivlastňováním výrobků jakožto prostředků pro udržení ‚ rozšířeni výroby, na druhé straně přímým individuálním přivlastňováním jich jako prostředků života pro požitek«.

      2. Otázka opatření k pozvednutí kolchozního vlastnictví na úroveň vlastnictví všelidového

      J. V. Stalin Jakých opatření je třeba k tomu, aby se kolchozní vlastnictví, které ovšem není vlastnictvím všelidovým, pozvedlo na úroveň vlastnictví všelidového (»národního«)?
      Někteří soudruzi mysli že je nutno prostě znárodnit kolchozní vlastnictví a prohlásit je za vlastnictví všelidové, asi tak, jak to bylo kdysi učiněno s vlastnictvím kapitalistickým. Tento návrh je naprosto nesprávný a rozhodně nepřijatelný. Kolchozní vlastnictví je vlastnictví socialistické a nemůžeme s nim proto zacházet jako s kapitalistickým vlastnictvím. Z toho, že kolchozní vlastnictví není vlastnictvím všelidovým, nikterak nevyplývá, že kolchozní vlastnictví není socialistickým vlastnictvím.
      Tito soudruzi se domnívají, že odevzdání vlastnictví jednotlivců a skupin do vlastnictví státu je jedinou nebo alespoň nejlepší formou znárodnění. To je nesprávné. Ve skutečnosti odevzdání do vlastnictví státu není jedinou, a dokonce ani ne nejlepší formou znárodnění, nýbrž počáteční formou znárodnění, jak o tom správně mluví Engels v »Anti Duhringu«. Je nesporné, že dokud existuje stát, je odevzdání do vlastnictví státu nejpochopitelnější počáteční formou znárodnění. Ale stát nebude existovat na věky věků. S rozšířením sféry působnosti socialismu ve většině zemí světa bude stát odumírat a v souvislosti s tím odpadne ovšem otázka odevzdání majetku jednotlivců a skupin do vlastnictví státu. Stát odumře, kdežto společnost zůstane. Jako dědic všelidového vlastnictví nebude už tedy vystupovat stát, který odumře, nýbrž sama společnost, představovaná ústředním řídícím hospodářským orgáne
      Co je tedy třeba podniknout, aby se kolchozní vlastnictví pozvedlo na úroveň vlastnictví všelidového?
      Jako hlavní opatření k takovému pozvednutí kolchozního vlastnictví navrhují soudruzi Saninová a Venžer: prodat kolchozům do vlastnictví základní výrobní nástroje, soustředěné ve strojních a traktorových stanicích, zbavit tak stát břemene investic do zemědělství a dosáhnout toho, aby kolchozy samy měly odpovědnost, za udržování a rozvoj strojních a traktorových stanic. Tito soudruzi říkají:
      »Bylo by nesprávné se domnívat, že kolchozní investice se budou musit hlavně věnovat na kulturní potřeby kolchozní vesnice, kdežto pro potřeby zemědělské výroby bude musit i nadále hlavní masu investic provádět stát. Nebylo by správnější osvobodit stát od tohoto břemene vzhledem k tomu, že kolchozy jsou schopné plně vzít toto břemeno zcela na sebe? Stát bude mít dosti příležitostí k investování svých prostředků, aby vytvořil v zemi hojnost spotřebních předmětů«.
      Ke zdůvodnění tohoto návrhu uvádějí jeho autoři několik argumentů.
      Za prvé. Autoři návrhu poukazují na Stalinova slova, že výrobní prostředky se neprodávají dokonce ani kolchozům, a vyslovují pochybnost o této Stalinově poučce, prohlašujíce, že stát přece jen prodává výrobní prostředky kolchozům, a to takové výrobní prostředky, jako je drobný inventář na příklad kosy a srpy, malé motory atd. Mají za to, že prodává-li stát kolchozům tyto výrobní prostředky, mohl by jim prodat i všechny ostatní výrobní prostředky, jako jsou stroje strojních a traktorových stanic.
      Tento argument je neopodstatněný. Stát ovšem prodává kolchozům drobný inventář, jak to odpovídá stanovám zemědělského artělu a ústavě. Je však možné klást rovnítko mezi drobný inventář a takové základní výrobní prostředky v zemědělství, jako jsou stroje STS nebo jako je, dejme tomu, půda, která je přece také jedním ze základních výrobních prostředků v zemědělství? Je jasné, že to není možné. Není to možné proto, že drobný inventář vůbec nerozhoduje o osudech kolchozní výroby, kdežto výrobní prostředky, jako stroje STS a půda, plnou měrou rozhodují o osudu zemědělství za našich současných, podmínek.
      Není těžké pochopit, že když Stalin mluvil o tom, že se výrobní prostředky kolchozům neprodávají, neměl na mysli drobný inventář, nýbrž základní výrobní prostředky zemědělství: stroje STS, půdu. Autoři si zahrávali se slovy »výrobní prostředky« a směšují dvě různé věci, aniž si uvědomují, že se dostávají do nesnází.
      Za druhé. Soudruzi Saninová a Venžer se dále odvolávají na to, že v počátečním období masového kolchozního hnutí - koncem roku 1929 a začátkem roku 1930 - byl sám Ústřední výbor VKS(b) pro to, aby strojní a traktorové stanice byly odevzdány do vlastnictví kolchozům, a žádal na kolchozech, aby splatily hodnotu strojních a traktorových stanic do tří let. Mají za to, že ačkoliv se tehdy tato věc nezdařila „pro chudobu" kolchozů, bylo by možné nyní, kdy kolchozy zbohatly, vrátit se k této politice - k prodeji strojních a traktorových stanic kolchozům.
      Tento argument je rovněž neopodstatněný. V Ústředním výboru VKS(b) bylo skutečně začátkem roku 1930 přijato usnesení o prodeji strojních a traktorových stanic kolchozům. Toto usnesení bylo přijato na návrh skupiny kolchozní úderníků jako pokus na zkoušku s tím, že v nejbližší době tato otázka bude znovu dána na pořad a přezkoumána. Avšak hned první prověrka ukázala neúčelnost tohoto usnesení a za několik měsíců, a to koncem roku 1930, bylo toto usnesení zrušeno.
      V. I. Lenin a J. V. Stalin Další růst kolchozního hnutí a rozvoje výstavby kolchozů definitivně přesvědčil jak kolchozníky, tak i vedoucí pracovníky, že soustředění základních výrobních nástrojů zemědělství v rukou státu, v rukou strojních a traktorových stanic, je jediným prostředkem k zajištění vysokého tempa růstu kolchozní výroby.
      Všichni máme radost z obrovského růstu zemědělské výroby naší země, z růstu výroby obilnin, bavlny, lnu, cukrovky atd. V čem je zdroj tohoto růstu? Zdroj tohoto růstu je v moderní technice, v nesčetných moderních strojích, sloužících všem těmto výrobním odvětvím. Nejde tu jen o techniku vůbec, nýbrž o to, že nemůže ustrnout na místě, musí se neustále zdokonalovat, že stará technika se musí vyřazovat a nahrazovat novou a nová - nejnovější. Bez toho není myslitelný postupný rozvoj našeho socialistického zemědělství, nejsou myslitelné ani bohaté sklizně, ani hojnost zemědělských výrobků. Co však znamená vyřadit z provozu statisíce kolových traktorů a nahradit je pásovými, nahradit desetitisíce zastaralých kombajnů novými, vytvořit nové stroje řekněme pro průmyslové plodiny? To znamená miliardové výdaje, které se mohou vyplatit teprve za 6 - 8 let. Mohou naše kolchozy unést takové výdaje, i když jsou třeba milionáři? Nikoli, nemohou, neboť nejsou s to převzít miliardové výdaje, které se mohou vyplatit teprve za 6 - 8 let. Tyto výdaje může převzít jedině stát, neboť stát a jedině stát je s to převzít ztráty, vzniklé vyřazením starých strojů z provozu a jejich nahrazením novými, neboť stát a jedině stát je s to nést tyto ztráty po dobu 6 - 8 let s tím, že se mu po uplynutí této lhůty vynaložené výdaje vrátí.
      Co znamená po tom všem žádat prodej STS do vlastnictví kolchozům? To znamená způsobit kolchozům velké ztráty a přivést je na mizinu, podrýt mechanizaci zemědělství a snížit tempo kolchozní výroby.
      Z toho plyne závěr: Tím, že soudruzi Saninová a Venžer navrhují prodej STS do vlastnictví kolchozům, dělají krok zpět k zaostalosti a pokoušejí se obrátit zpět kolo dějin.
      Připusťme na chvíli, že jsme přijali návrh soudruhů Saninové a Venžera a začali prodávat kolchozům do vlastnictví základní výrobní nástroje,- strojní a traktorové stanice. Co by z toho vzniklo?
      Z toho by vzniklo předně to, že by se kolchozy' stály vlastníky základních výrobních nástrojů, tj., že by se dostaly do výjimečného postavení, jaké nemá v naší zemi ani jediný podnik, neboť, jak známo, ani znárodněné podniky nejsou u nás vlastníky výrobních nástrojů. Čím by bylo možno zdůvodnit toto výjimečné postavení kolchozů, jakými důvody pokroku, postupu vpřed? Je snad možno říci, že takové postavení by přispělo k pozvednutí kolchozního vlastnictví na úroveň všelidového, že by urychlilo přechod naší společnosti od socialismu ke komunismu? Nebude snad správnější říci, že takové postavení by mohlo jedině oddálit kolchozní vlastnictví od všelidového vlastnictví a vedlo by nikoli k přiblížení ke komunismu, nýbrž naopak ke vzdálení od něho?
      Za druhé by z toho vzniklo rozšíření sféry působnosti oběhu zboží, neboť do sféry oběhu, zboží by se dostalo kolosální množství výrobních nástrojů zemědělství. Co myslí soudruzi Saninová a Venžer - může rozšíření sféry oběhu zboží napomáhat našemu postupu ke komunismu? Nebude snad správnější říci, že to může jedině zabrzdit náš postup ke komunismu?
      Základní chybou - soudruhů Saninové a Venžera je, že nechápou úlohu a význam oběhu zboží za socialismu, nechápou, že oběh zboží není slučitelný s perspektivou přechodu od socialismu ke komunismu. Myslí si zřejmě, že je možno přejít od socialismu ke komunismu i za existence oběhu zboží, že tomu oběh zboží nemůže zabránit. To je hluboký omyl, který vznikl na podkladě nepochopení marxismu.
      Engels se svém »Anti-Dühringu« při kritice Dühringovy »hospodářské komuny«, působící v podmínkách oběhu zboží, přesvědčivě dokázal, že existence oběhu zboží musí. nevyhnutelně vést Dühringovy tak zvané »hospodářské komuny« k obnovení kapitalismu. Soudruzi Saninová a Venžer s tím zřejmě nesouhlasí. Tím hůře pro ně. Nuže, ale my, marxisté, vycházíme ze známé marxistické poučky, že přechod od socialismu ke komunismu a komunistická zásada rozdělování výrobků podle potřeb vylučují jakoukoli směnu zboží, tudíž i přeměnu výrobků ve zboží a zároveň i jejich přeměnu v hodnotu.
      Tak je tomu s návrhy a argumenty soudruhů Sanínové a Venžera. Co je tedy konec konců třeba učinit, aby bylo kolchozní vlastnictví pozvednuto na úroveň vlastnictví všelidového?
      Kolchoz je podnik zvláštního druhu. Kolchoz pracuje na půdě a obdělává půdu, která už dávno není vlastnictvím kolchozním, nýbrž vlastnictvím všelidovým. Kolchoz tudíž není vlastníkem půdy, kterou obdělává.
      Dále. Kolchoz pracuje se základními výrobními nástroji, které nejsou vlastnictvím kolchozním, nýbrž všelidovým. Kolchoz není tedy vlastníkem základních výrobních nástrojů.
      Dále. Kolchoz je podnik družstevní, používá páce svých členů a rozděluje důchody mezi členy podle pracovních jednotek, při čemž kolchoz má vlastní osivo, které se každoročně obnovuje a vstupuje do výroby.
      Ptáme se: co tedy kolchoz skutečně vlastní, kde je ono kolchozní vlastnictví, s nímž může nakládat naprosto svobodně, podle vlastního uvážení? Takovým vlastnictvím je produkce kolchozu, produkce kolchozní výroby: obilí, maso, tuky, zelenina atd., nepočítaje v to stavby a osobní hospodářství kolchozníků na usedlosti. Jde o to, že značná část této produkce, přebytky kolchozní výroby, přichází na trh a zařazuje se tak do systému oběhu zboží. A právě tato okolnost brání nyní pozvednutí kolchozního vlastnictví na úroveň vlastnictví všelidového. Proto je třeba právě z tohoto konce rozvinout práci k pozvednutí kolchozního vlastnictví na úroveň vlastnictví všelidového.
      Aby kolchozní vlastnictví bylo pozvednuto na úroveň vlastnictví všelidového, je třeba vyloučit přebytky kolchozní výroby ze systému oběhu zboží a zařadit je do systému výměny výrobků mezí státním průmyslem a kolchozy. V tom je podstata věci.
      Nemáme ještě vyvinutý systém výměny výrobků, ale máme zárodky výměny výrobků v podobě »ztovarování« zemědělských výrobků. Jak známo, produkce bavlnářských, lnářských řepařských a jiných kolchozů se už dávno »ztovaruje«, »ztovaruje« se sice neúplně, částečně, avšak přece jenom se ztovaruje. Mimochodem je třeba připomenout, že slovo „ztvaruje" je nepodařené, že by je bylo třeba nahradit výrazem výměna výrobků. Úkolem je organizovat tyto zárodky výměny výrobků ve všech odvětvích zemědělství a rozvinout je v široký systém výměny výrobků tak, aby kolchozy dostávaly za své výrobky ne pouze peníze, nýbrž hlavně nutné výrobky. Takový systém si vyžádá nesmírné zvýšení výroby, kterou město dodává vesnici, a proto bude muset být zaváděn bez zvláštního spěchu, podle toho, jak se budou hromadit městské výrobky. Je však třeba zavádět jej neochvějně, bez váhání, a krok za krokem omezovat sféru působnost oběhu zboží a rozšiřovat sféru působnosti výměny výrobků.
      Takový systém, který omezí sféru působnosti oběhu zboží, usnadní přechod od socialismu ke komunismu. Mimo to umožní zařadit základní vlastnictví kolchozů, produkci kolchozní výroby, do celkového systému všelidového plánování.
      A to bude reálným a rozhodujícím prostředkem k pozvednutí kolchozního vlastnictví na úroveň vlastnictví všelidového za našich současných podmínek.
      Je tento systém pro kolchozní rolnictvo výhodný? Rozhodně je výhodný. Je výhodný, protože kolchozní rolnictvo bude dostávat od státu mnohem více výrobků a za levnější ceny než při oběhu zboží. Je všeobecně známo, že kolchozy, které mají s vládou smlouvy o výměně výrobků (»ztovarování«), mají z toho nepoměrně více výhod než kolchozy, které tyto smlouvy nemají. Rozšíříme-li systém výměny výrobků na všechny kolchozy v zemi, pak tyto výhody se stanou majetkem všeho našeho kolchozního rolnictva.

J. Stalin

      28. září 1952.
      Bolševik č. 18, 1952