J. V. STALIN: EKONOMICKÉ PROBLÉMY SOCIALISMU V SSSR (4/5)

Přidáno v sobotu 2. 1. 2010


J. V. Stalin

      O CHYBÁCH SOUDRUHA L. D. JAROŠENKA

      Soudruh Jarošenko zaslal nedávno členům politbyra Ústředního výboru VKS(b) dopis, datovaný 20. března letošního roku, o řadě ekonomických otázek, které byly projednávány na známé listopadové diskusi. Dopis obsahuje stížnost, že v hlavních dokumentech zobecňujících diskusi právě tak jako v »Poznámkách« soudruha Stalina »nedošlo žádné odezvy stanovisko« soudruha Jarošenka. Dopis obsahuje mimo to návrh soudruha Jarošenka, aby mu bylo povoleno vypracovat »Politickou ekonomii socialismu« v době jednoho nebo půl druhého roku a aby mu k tomu byli dáni dva pomocníci.
      Myslím, že bude třeba prozkoumat podstatu jak stížnosti soudruha Jarošenka, tak i jeho návrhu.
      Začněme stížností.
      V čem tedy tkví »stanovisko« soudruha Jarošenka, které nedošlo žádné odezvy v uvedených dokumentech?

      I.
      Hlavní chyba s. Jarošenka

      Chceme-li stručně charakterizovat stanovisko soudruha Jarošenka, pak je na místě říci, že je nemarxistické, a tudíž hluboce chybné.
      Hlavní chyba soudruha Jarošenka je v tom, že se vzdaluje od marxismu v otázce úlohy výrobních sil a výrobních vztahů ve vývoji společnosti, neúměrně zveličuje úlohu výrobních sil a zároveň neúměrně zmenšuje úlohu výrobních vztahů a dospívá až k tomu, že prohlašuje výrobní vztahy za socialismu za součást výrobních sil.
      Soudruh Jarošenko je ochoten přiznat výrobním vztahům určitou úlohu v podmínkách »antagonistických třídních rozporů«, protože zde výrobní vztahy »jsou v rozporu s rozvojem výrobních sil«. Tuto úlohu však omezuje na zápornou úlohu, na úlohu činitele, který brzdí rozvoj výrobních sil, spoutává jejich rozvoj. Jiné funkce, jakékoli kladné funkce výrobních, vztahů soudruh Jarošenko nevidí.
      Pokud jde o socialistické zřízení, kde již nejsou »antagonistické třídní rozpory« a kde výrobní vztahy »už nejsou v rozporu s rozvojem výrobních sil«, má soudruh Jarošenko za to, že zde sebemenší samostatná úloha výrobních vztahů mizí, výrobní vztahy přestávají být důležitým činitelem vývoje a jsou pohlcovány výrobními silami jako část celkem. Za socialismu, říká soudruh Jarošenko, »vstupují výrobní vztahy lidí do organizace výrobních sil jako prostředek, jako moment této organizace« (viz dopis soudruha Jarošenka politbyru Ústředního výboru).
      Jaký je tedy v tomto případě hlavní úkol politické ekonomie socialismu? Soudruh Jarošenko odpovídá: »Hlavní problém politické ekonomie socialismu spočívá tedy nikoli v tom, aby byly zkoumány výrobní vztahy lidí socialistické společnosti, nýbrž v tom, aby byla rozpracovávána a rozvíjena vědecká teorie organizace výrobních ve společenské výrobě, teorie plánování rozvoje národního hospodářství« (viz projev soudruha Jarošenka v plénu diskuse).
      Tím se v1astně vysvětluje, že soudruh Jarošenko se nezajímá o takové ekonomické otázky socialistického zřízení, jako je existence různých forem vlastnictví v naší ekonomice, oběh zboží, zákon hodnoty a jiné, neboť je považuje za druhořadé otázky, vyvolávající pouze scholastické disputace. Prohlašuje přímo, že v jeho Politické ekonomii socialismu »disputace o úloze té či oné kategorie politické ekonomie socialismu - hodnoty, zboží, peněz, úvěru a jiných - které u nás často nabývají scholastického rázu, jsou nahrazeny zdravými úvahami o racionální organizaci výrobních sil ve společenské výrobě a vědeckým zdůvodněním této organizace« (viz, projev soudruha Jarošenka v sekci plenární diskuse).
      Tedy politická ekonomie bez ekonomických problémů.
      Soudruh Jarošenko se domnívá, že stačí uspořádat »racionální organisaci výrobních sil«, aby přechod od socialismu ke komunismu proběhl bez zvláštních obtíží. Má za to, že to úplně stačí k přechodu ke komunismu. Přímo prohlašuje, že »za socialismu se hlavní boj za vybudování komunistické společnosti redukuje na boj za správnou organisaci výrobních sil a jejich racionální využití ve společenské výrobě« (viz projev v plénu diskuse). Soudruh Jarošenko slavnostně prohlašuje, že »komunismus - toť nejvyšší vědecká organisace výrobních sil ve společenské výrobě«.
      Z toho tedy vyplývá, že podstata komunistického zřízení se vyčerpává »racionální organizací výrobních sil«.
      Z toho všeho soudruh Jarošenko vyvozuje, že nemůže být jednotná politická ekonomie pro všechny společenské formace, že musejí být dvě politické ekonomie: jedna pro předsocialistické společenské formace, jejímž předmětem je studium výrobních vztahů lidí, a druhá pro socialistické zřízení, jejímž předmětem musí být nikoli studium výrobních, to jest ekonomických vztahů, nýbrž studium otázek racionální organizace výrobních sil.
      Takové je stanovisko soudruha Jarošenka.
      Co je možno říci o tomto stanovisku?
      Předně je nesprávné, že se úloha výrobních vztahů v dějinách společnosti omezuje na úlohu brzdy, spoutávající rozvoj výrobních sil. Když marxisté mluví o brzdící úloze výrobních vztahů, tu nemají na mysli jakékoli výrobní vztahy, nýbrž jedině staré výrobní vztahy, které již neodpovídají růstu výrobních sil a brzdí tudíž jejich rozvoj. Avšak kromě starých výrobních vztahů existují, jak známo, výrobní vztahy nové, kterými jsou staré nahrazovány. Je snad možno říci, že úloha nových vztahů se redukuje na úlohu brzdy výrobních sil? Nikoli, nelze. Naopak, nové výrobní vztahy jsou onou hlavní a rozhodující silou, která právě určuje další a přitom mohutný rozvoj výrobních sil a bez nichž by výrobní síly byly odsouzeny k živoření, jak je tomu v současné době v kapitalistických zemích.
      Nikdo nemůže popřít kolosální rozvoj výrobních sil našeho sovětského průmyslu během pětiletek. Avšak k tomuto rozvoji by nedošlo, kdybychom v říjnu 1917 nebyli nahradili staré kapitalistické výrobní vztahy novými, socialistickými výrobními vztahy. Bez tohoto převratu ve výrobních, ekonomických vztazích naší země by výrobní síly u nás živořily stejně, jako nyní živoří v kapitalistických zemích.
      Nikdo nemůže popřít kolosální rozvoj výrobních sil našeho zemědělství za posledních 20-25 let. Avšak k tomuto rozvoji by nedošlo, kdybychom v třicátých letech nebyli nahradili staré výrobní kapitalistické vztahy na vesnici novými, kolektivistickými výrobními vztahy. Bez tohoto výrobního převratu by výrobní síly našeho zemědělství živořily stejně, jako nyní živoří v kapitalistických zemích.
      Ovšemže nové výrobní vztahy nemohou zůstat a nezůstávají věčně novými, začínají zastarávat a dostávají se do rozporu s dalším rozvojem výrobních sil, začínají ztrácet úlohu hlavní hybné páky výrobních sil a stávají se jejich brzdou. Pak se místo těchto výrobních vztahů, které už zastaraly, objevují nové výrobní vztahy, jejichž úlohou je být hlavní hybnou silou dalšího rozvoje výrobních sil.
      Tato zvláštnost vývoje výrobních vztahů od úlohy brzdy výrobních sil k úloze hlavní hybné síly, pohánějící je vpřed, a od úlohy hlavní hybné síly k úloze brzdy výrobních sil - tvoří jeden z hlavních prvků marxistické materialistické dialektiky. To dnes vědí všichni začátečníci studia marxismu. Neví to, jak se ukazuje, soudruh Jarošenko.
      Za druhé, je nesprávné, že samostatná úloha výrobních, to je ekonomických vztahů za socialismu mizí, že výrobní vztahy jsou pohlcovány výrobními silami, že společenská výroba se za socialismu redukuje na organizaci výrobních sil. Marxismus chápe společenskou výrobu jako celek, mající dvě nerozlučné stránky: výrobní síly společnosti (vztah společnosti k přírodním silám, v boji s nimiž získává nezbytné hmotné statky) a výrobní vztahy (vzájemné vztahy lidí v procesu výroby). Jsou to dvě různé stránky společenské výroby, třebaže jsou vzájemně nerozlučně spjaty. A právě proto, že jsou různými stránkami společenské výroby, mohou na sebe vzájemně působit. Tvrdit, že jedna z těchto stránek může být pohlcena druhou a přeměněna v její součást - to znamená dopustit se velmi vážného prohřešku proti marxismu.
      Karel Marx Marx říká:
      „Ve výrobě působí lidé nejen na přírodu, nýbrž také na sebe navzájem. Vyrábějí jen tak, že určitým způsobem působí společně a své činnosti si navzájem vyměňují. Aby vyráběli, vstupuji do určitých vzájemných vztahů a poměrů a jen v rámci těchto společenských vztahů a poměrů se uskutečňuje jejich působení na přírodu, uskutečňuje se výroba". (Viz K. Marx a B. Engels, díl V., str. 429).
      Společenská výroba se skládá tudíž ze dvou stránek, které přes to, že jsou nerozlučně vzájemně spjaty, přece odrážejí dvě řady rozličných vztahů: vztahů lidí k přírodě (výrobní síly) a vztahů lidí navzájem v procesu výroby (výrobní vztahy). Jedině existence obou stránek výroby nám dává společenskou výrobu, ať už jde o socialistické zřízení, nebo o jiné společenské formace.
      Soudruh Jarošenko s Marxem zřejmě plně nesouhlasí. Má za to, že tuto Marxovu poučku nelze aplikovat na socialistické zřízení. Právě proto redukuje problém politické ekonomie, socialismu na úkol racionální organizace výrobních sil, odvrhuje výrobní, ekonomické vztahy a odtrhuje od nich výrobní síly.
      Místo marxistické politické ekonomie vzniká tudíž u soudruha Jarošenka cosi na způsob Bogdanovovy »Všeobecné organizační vědy«.
      Tak soudruh Jarošenko, který vyšel ze správné myšlenky, že výrobní síly jsou nejpohyblivějšími a nejrevolučnějšími silami ve výrobě, dovádí tuto myšlenku ad absurdum, až do popírání úlohy výrobních, ekonomických vztahů za socialismu, při čemž místo plnokrevné společenské výroby vzniká u něho jednostranná a nedokrevná technologie výroby - cosi na způsob bucharinské »společensko-organizační techniky«.
      Marx říká:
      »Ve společenské výrobě svého života (to jest ve výrobě materiálních statků, nezbytných k životu lidí - J. Stalin) vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů - výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří hospodářskou strukturu společnosti, reálnou základnu, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba, které odpovídají určité formy společenského vědomí« (viz předmluvu »Ke kritice politické ekonomie«).
      To znamená, že každá společenská formace, včetně socialistické společnosti, má svou ekonomickou základnu, kterou tvoří souhrn výrobních vztahů lidí. Vzniká otázka, jak je tomu u soudruha Jarošenka s hospodářskou základnou socialistického zřízení? Jak známo, soudruh
      Jarošenko už zlikvidoval výrobní vztahy za socialismu jako více méně samostatnou oblast a zařadil ono málo, co z nich zůstalo, k organizaci výrobních sil. Ptáme se: má socialistické zřízení svou vlastní ekonomickou základnu? Jestliže výrobní vztahy za socialismu zmizely jako víceméně samostatná síla, je jasné, že socialistické zřízení zůstává bez vlastní ekonomické základny.
      Tedy - socialistické zřízení bez vlastní ekonomické základny. To je věru, povedená věc...
      Je vůbec možné společenské zřízení bez vlastní ekonomické základny? Soudruh Jarošenko má zřejmě za to, že je možné. Nu, ale marxismus má za to, že taková společenská zřízení neexistují.
      Konečně je nesprávné, že komunismus je racionální organizace výrobních sil, že racionální organizace výrobních sil vyčerpává podstatu komunistického zřízení, že stačí racionálně organizovat výrobní síly, abychom přešli bez zvláštních obtíží ke komunismu. V naší literatuře existuje jiná definice, jiná formulace komunismu, a to Leninova formulace: »Komunismus je sovětská moc plus elektrifikace celé země«. Soudruhu Jarošenkovi se zřejmě nelíbí Leninova formulace a nahrazuje ji svou formulací vlastní výroby: »Komunismus - toť nejvyšší vědecká organizace výrobních sil ve společenská výrobě«.
      Za prvé, nikomu není známo, co to vlastně je tato soudruhem Jarošenkem vychvalovaná »nejvyšší vědecká« nebo „racionální" organizace výrobních sil, jaký je její konkrétní obsah. Soudruh Jarošenko opakuje nesčíslněkrát tuto mythickou formulku ve svých projevech v plénu i v sekcích diskuse, ve svém dopise členům politbyra, avšak nikde se ani jediným slovem nepokouší vysvětlit, co je vlastně třeba rozumět »racionální organizací« výrobních sil, kterou se prý vyčerpává podstata komunistického řádu.
      V. I. Lenin Za druhé, máme-li už volit mezi dvěma poučkami, pak je třeba zavrhnout nikoli Leninovu poučku, která je jedině správná, nýbrž tzv. poučku soudruha Jarošenká, zjevně uměle vykonstruovanou a nemarxistickou, převzatou z bogdanovského arsenálu „Všeobecné organizační vědy".
      Soudruh Jarošenko myslí, že stačí dosáhnout racionální organizace výrobních sil, aby bylo možno získat hojnost výrobků a přejít ke komunismu, přejít od poučky: »Každému podle práce« k poučce: »Každému podle potřeb«. To je veliký omyl, odhalující naprosté nepochopení zákonů ekonomického vývoje socialismu. Soudruh Jarošenko si příliš jednoduše, dětsky jednoduše představuje podmínky přechodu od socialismu ke komunismu. Soudruh Jarošenko nechápe, že nelze dosáhnout ani hojnosti výrobků, která by mohla krýt všechny potřeby společnosti, ani přechodu k poučce »každému podle potřeb«, zůstanou li v platnosti takové ekonomické skutečnosti, jako je kolchozní skupinové vlastnictví, oběh zboží a pod. Soudruh Jarošenko nechápe, že dříve, než bude možno přejít k poučce »každému podle potřeb«, je nutno projít řadou etap ekonomické a kulturní převýchovy společnosti, během nichž se v očích společnosti práce přemění z prostředku k pouhému zachování života v první životní potřebu, a společenské vlastnictví - v nezvratný a nedotknutelný základ existence společnosti.
      Aby byl připraven skutečný, a nikoli deklarativní přechod ke komunismu, k tomu je nutno uskutečnit přinejmenším tři hlavní předběžné podmínky.
      1. Je nutno, za prvé, trvale zajistit nikoli mythickou »racionální organizaci« výrobních sil, nýbrž nepřetržitý růst veškeré společenské výroby s přednostním růst výroby výrobních prostředků. Přednostní růst výroby výrobních prostředků je nezbytný nejen proto, že tato výroba musí vybavovat zařízením jak své vlastní podniky, tak i podniky všech ostatních odvětví národního hospodářství, nýbrž i proto, že bez něho je naprosto nemožné uskutečnit rozšířenou reprodukci.
      2. Je nutno, za druhé, postupnými přechody, prováděnými tak, aby přinášely prospěch kolchozům a tudíž celé společnosti, pozvednout kolchozní vlastnictví na úroveň vlastnictví všelidového, a rovněž postupnými přechody nahradit oběh zboží systémem výměny výrobků, aby centrální moc nebo jakékoli jiné společensko-ekonomické centrum mohlo obsáhnout v zájmu společnosti veškerou produkci společenské výroby.
      Soudruh Jarošenko se mýlí, tvrdí-li, že za socialismu není žádných rozporů mezi výrobními vztahy a výrobními silami společnosti. Ovšem, naše nynější výrobní vztahy prožívají ono období, kdy plně odpovídají růstu výrobních sil a ženou je vpřed sedmimílovými kroky. Bylo by však nesprávné spokojit se s tím a myslit si, že neexistují žádné rozpory mezi našimi výrobními silami výrobními vztahy. Rozpory nepochybně jsou a budou, protože vývoj výrobních vztahů se opožďuje a bude se opožďovat za vývojem výrobních sil. Při správné politice vedoucích orgánů nemohou se tyto rozpory přeměnit v protiklad a nemůže zde dojít ke konfliktu mezi výrobními vztahy a výrobními silami společnosti. Něco jiného by bylo, kdybychom prováděli nesprávnou politiku, na způsob té, kterou doporučuje soudruh Jarošenko. V tom případě se stane konflikt nevyhnutným a naše výrobní vztahy se mohou stát velmi vážnou brzdou dalšího rozvoje výrobních sil.
      Proto je úkolem vedoucích orgánů zavčas postřehnout narůstající rozpory a včas učinit opatření k jejich překonáni přizpůsobením výrobních vztahů růstu výrobních sil. To se týká především takových ekonomických jevů, jako je skupinové, kolchozní vlastnictví a oběh zboží. Ovšem, v současné době těchto jevů úspěšně využíváme k rozvoji socialistického hospodářství a tyto jevy přinášejí naší společnosti nepochybný užitek. Je nepochybné, že budou přinášet užitek i v nejbližší budoucnosti. Bylo by však neodpustitelnou slepotou nevidět, že tyto jevy přitom už nyní začínají brzdit mohutný rozvoj našich výrobních sil, protože vytvářejí překážky, bránící tomu, aby státní plánování plně obsáhlo celé národní hospodářství, zejména zemědělství. Nemůže být pochyb, že čím dále tím více budou tyto jevy brzdit další růst výrobních sil naší země. Úkol tkví tedy v tom, abychom zlikvidovali tyto rozpory postupnou přeměnou kolchozního vlastnictví ve vlastnictví všelidové a zavedením výměny výrobků - rovněž postupně - místo oběhu zboží.
      3. Je nutno, za třetí, dosáhnout takového kulturního vzestupu společnosti, který by zajistil všem členům společnosti všestranný rozvoj jejich fysických i duševních schopností, aby členové společnosti měli možnost nabýt vzdělání, dostačujícího k tomu, aby se stali aktivními činiteli společenského vývoje, aby měli možnost svobodně si volit povolání a nebyli po celý život připoutáni existující dělbou práce k jednomu povolání.
      Čeho je k tomu třeba?
      Bylo by nesprávné domnívat se, že je možno dosáhnout tak významného kulturního růstu členů společnosti bez významných změn v nynějším postavení práce. K tomu je především třeba zkrátit pracovní dobu nejméně na 6 hodin a později i na 5 hodin. Je to nutné k tomu, aby členové společnosti získali dostatek volného času, nezbytného k nabytí všestranného vzdělání. K tomu je nutno zavést všeobecně povinnou polytechnickou výchovu, nezbytnou k tomu, aby členové společnosti měli možnost svobodně si volit povolání a aby nebyli, připoutáni po celý život k jednomu povolání. K tomu je dále nutno od základů zlepšit bytové podmínky a zvýšit reálnou mzdu dělníků a zaměstnanců nejméně dvojnásobně, ne-li více, jak přímým zvyšováním mzdy v penězích, tak i zejména dalším soustavným snižováním cen zboží hromadné spotřeby.
      Takové jsou hlavní podmínky přípravy přechodu ke komunismu.
      B. Engels Jedině po splnění všech těchto předběžných podmínek dohromady bude možno očekávat, že se práce v očích členů společnosti přemění z přítěže »v první životní potřebu« (Marx), že »práce se stane z těžkého břemene, požitkem« (Engels), že na společenské vlastnictví budou všichni členové společnosti pohlížet jako na nezvratný a nedotknutelný základ existence společnosti.
      Teprve po splnění všech těchto předběžných podmínek dohromady bude možno přejít od socialistické poučky, »každý podle schopností, každému podle práce« ke komunistické poučce »každý podle schopností, každému podle potřeb«.
      To bude zásadní přechod od jedné ekonomiky, od ekonomiky socialismu, k druhé, vyšší ekonomice, k ekonomice komunismu.
      Jak je vidět, není to s přechodem od socialismu ke komunismu tak jednoduché, jak si to představuje soudruh Jarošenko.
      Pokoušet se redukovat celou tuto složitou a mnohotvárnou věc, vyžadující neobyčejně závažných ekonomických změn, na »racionální organizaci výrobních sil«, jak to dělá soudruh Jarošenko - to znamená nahradit marxismus bogdanovštinou.

      II.
      Jiné chyby soudruha Jarošenka

      1. Vycházeje ze svého nesprávného stanoviska, činí soudruh Jarošenko nesprávné závěry o charakteru a předmětu politické ekonomie.
      Soudruh Jarošenko popírá nutnost jednotné politické ekonomie pro všechny společenské, formace, při čemž vychází z toho, že každá společenská formace má své specifické ekonomické zákony. Nemá však naprosto pravdu a rozchází se v tom s takovými marxisty, jako je Engels a Lenin.
      Engels říká, že politická ekonomie je »věda o podmínkách a formách, v nichž různé lidské společnosti vyráběly a směňovaly a v nichž se podle toho výrobky po každé rozdělovaly« (Anti-Dühring). Politická ekonomie tedy zkoumá zákony ekonomického vývoje nikoli jedné společenské formace, nýbrž různých společenských formací.
      S tím, jak známo, plně souhlasil Lenin, který ve svých kritických poznámkách k Bucharinově brožuře »Ekonomika přechodného období« řekl, že Bucharin nemá pravdu když omezuje sféru působení politické ekonomie na zbožní a především kapitalistickou výrobu a poznamenal při tom, že Bucharin zde dělá »proti Engelsovi krok zpět«.
      S tím se plně shoduje definice politické ekonomie uvedená v návrhu učebnice politické ekonomie, kde je řečeno, že politická ekonomie je věda zkoumající »zákony společenské výroby a rozdělování hmotných statků na různých stupních vývoje lidské společnosti«.
      Je to také pochopitelné. Různé společenské formace se podřizuji ve svém ekonomickém vývoji nejen svým specifickým ekonomickým zákonům, nýbrž i oněm ekonomickým zákonům, které jsou společné pro všechny formace, na příklad takovým zákonům, jako je zákon jednoty výrobních sil a výrobních vztahů v jednotné společenské výrobě, zákon o vztazích mezi výrobními silami a výrobními vztahy v procesu vývoje všech společenských formací. Jsou tedy společenské formace nejen navzájem odděleny svými specifickými zákony, nýbrž jsou i vzájemně spjaty ekonomickými zákony, společnými pro všechny formace.
      Engels měl naprostou pravdu, když řekl:
      »K úplnému provedení kritiky měšťácké ekonomie nestačila znalost kapitalistické formy výroby, směny a rozdělování. Formy, které jí předcházely, nebo v méně vyspělých zemích ještě vedle ní existovaly, musely být rovněž aspoň v hlavních rysech prozkoumány a porovnány«. (Anti-Dühring).
      Je zřejmé, že zde, v teto otázce, přizvukuje soudruh Jarošenko Bucharinovi.
      Dále. Soudruh Jarošenko tvrdí, že v jeho »Politické ekonomii socialismu« jsou »kategorie politické ekonomie - hodnota, zboží, peníze, úvěr a j. - nahrazeny zdravými úvahami o racionální organizaci výrobních sil ve společenské výrobě«, že tudíž předmětem této politické ekonomie jsou nikoliv výrobní vztahy socialismu, nýbrž »rozpracování a rozvinutí vědecké teorie organizace výrobních sil, teorie plánování národního hospodářství a pod.«, že výrobní vztahy za socialismu ztrácejí svůj samostatný význam a jsou pohlcovány výrobními silami jako jejich součást.
      Je třeba říci, že takové prapodivné nesmysly dosud u nás nešířil ani jeden pomatený »marxista«. Vždyť přece co je politická ekonomie socialismu bez ekonomických, výrobních problémů? Cožpak na světě existuje taková politická ekonomie? Co znamená nahradit ekonomické problémy v politické ekonomii socialismu otázkami organizace výrobních sil? To znamená likvidovat politickou ekonomii socialismu. To právě soudruh Jarošenko dělá - likviduje politickou ekonomii socialismu. V tom je zcela zajedno s Bucharinem. Bucharin říkal, že s likvidací kapitalismu musí být likvidována politická ekonomie. Soudruh Jarošenko to neříká, avšak dělá to, neboť likviduje politickou ekonomii socialismu. Pravda, tváří se při tom že nesouhlasí zcela s Bucharinem, avšak to je chytračení, ovšem chytračení šestákové. Ve skutečnosti dělá to, co hlásal Bucharin a proti čemu vystupoval Lenin. Soudruh Jarošenko klopýtá ve šlépějích Bucharinových.
      Dále. Soudruh Jarošenko redukuje problémy politické ekonomie socialismu na problémy racionální organizace výrobních sil, na problémy plánování národního hospodářství atd. Hluboce se však mýlí. Problémy racionální organizace výrobních sil, plánování národního hospodářství a pod. nejsou předmětem politické ekonomie předmětem hospodářské politiky vedoucích orgánů. To jsou dvě různé oblasti, které nelze směšovat. Soudruh Jarošenko si tyto dvě různé věci popletl a dostal se do úzkých. Politická ekonomie zkoumá zákony vývoje výrobních vztahů lidí. Hospodářská politika z toho vyvozuje praktické závěry, konkretizuje je a buduje na tom svou každodenní práci. Zatěžovat politickou ekonomii otázkami hospodářské politiky znamená zahubit ji jako, vědu.
      Předmětem politické ekonomie jsou výrobní, ekonomické vztah lidí. Patří sem: a) formy vlastnictví výrobních prostředků; b) z toho vyplývající postaveni různých sociálních skupin ve výrobě a je jich vzájemný vztah, nebo jak říká Marx, »vzájemná výměna činností«; c) na nich plně závislé formy rozdělování výrobků. Všechno to dohromady tvoří předmět politické ekonomie.
      V této definici chybí slovo »směna«, uvedené v definici Engelsově. Chybí zde proto, že »směnu« chápou mnozí obvykle jako směnu zboží, vlastní nikoli všem, nýbrž pouze některým společenským formacím, což někdy vyvolává nedorozuměni, třebaže Engels slovem »směna« nechápal pouze směnu zboží. Avšak, jak je vidět, to, co Engels chápal slovem »směna«, je v uvedené definici obsaženo jako její součást. Svým obsahem se tedy tato definice předmětu politické ekonomie plně shoduje s definicí Engelsovou.
      2. Mluví-li se o základním ekonomickém zákonu té či oné společenské formace, vychází se obvykle z toho, že společenská formace nemůže mít několik základních ekonomických zákonů, že může mít pouze jeden takový základní ekonomický zákon, právě jako základní zákon. V opačném případě bychom měli několik základních ekonomických zákonů pro každou společenskou formaci, což odporuje samému pojmu základního zákona. Ale soudruh Jarošenko s tím nesouhlasí. Má za to, že je možno mít ne jeden, nýbrž několik základních ekonomických zákonů socialismu. Je to neuvěřitpné, ale je to fakt. Ve svém projevu v plénu diskuse říká:
      »Veličiny a vzájemný poměr materiálních fondů společenské výroby a reprodukce jsou určovány existencí a perspektivou růstu pracovní síly, vtahované do společenské výroby. To je základní ekonomický zákon socialistické společnosti, podmiňující strukturu socialistické společenské výroby a reprodukce.«
      To je první základní ekonomický zákon socialismu.
      V témže projevu soudruh Jarošenko prohlašuje:
      »Vzájemný poměr mezi skupinami I. a II. je podmiňován v socialistické společnosti potřebou výroby výrobních prostředků v rozsahu nutném k zapojení veškerého práceschopného obyvatelstva do společenské výroby. To je základní ekonomický zákon socialismu a zároveň je to požadavek naší ústavy, vyplývající z práva sovětských lidí na práci.«
      To je tak říkajíc druhý základní zákon socialismu.
      Konečně ve svém dopise členům politbyra soudruh Jarošenko prohlašuje: »Vycházíme-li z toho, je možno podstatné rysy a požadavky základního ekonomického zákona socialismu zformulovat, jak se domnívám, asi takto: neustále vzrůstající a zdokonalující se výroba materiálních a kulturních podmínek života společnosti.«
      To už je třetí základní ekonomický zákon socialismu.
      Zda jsou všechny tyto zákony základními ekonomickými zákony socialismu, nebo pouze jeden z nich, a jestliže pouze jeden z nich, tedy který - na tyto otázky soudruh Jarošenko ve svém posledním dopise členům politbyra nedává odpověď. Když formuloval ve svém dopise členům politbyra základní ekonomický zákon socialismu, »zapomněl« asi, že ve svém projevu v plénu diskuse před třemi měsíci zformuloval již dva jiné základní ekonomické zákony socialismu, zřejmě, spoléhaje na to, že si této více než pochybné kombinace nikdo nevšimne; Ale jak je vidět, jeho výpočty mu nevyšly.
      Připusťme, že první dva základní ekonomické zákony socialismu, zformulované soudruhem Jarošenkem už neexistují, že za základní ekonomický zákon socialismu soudruh Jarošenko od nynějška považuje svou třetí formulaci, kterou vyložil v dopise členům politbyra. Obraťme se k dopisu soudruha Jarošenka.
      Soudruh Jarošenko v tomto dopise říká, že nesouhlasí s definicí základního ekonomického zákona socialismu, jak je obsažena v „Poznámkách" soudruha Stalina. Říká:
      »Hlavní v této definici je „zabezpečení maximálního uspokojování... potřeb celé společnosti". Výroba je zde uvedena jako prostředek k dosažení tohoto hlavního cíle - uspokojování potřeb. Taková definice opravňuje k domněnce, že základní ekonomický zákon socialismu zformulovaný Vámi vychází nikoliv z primátu výroby, nýbrž z primátu spotřeby.«
      Soudruh Jarošenko zřejmě naprosto nepochopil podstatu problému a nevidí, že úvahy o primátu spotřeby nebo výroby nemají naprosto žádný vztah k věci. Mluví-li se o primátu těch či oněch společenských procesů před jinými procesy, tu se vychází obvykle z toho, že oba tyto procesy jsou více méně stejnorodé. Je možno a je třeba hovořit o primátu výroby výrobních prostředků před výrobou spotřebních prostředků, protože v tom i v onom případě máme co činit s výrobou, jsou to tudíž věci více méně stejnorodé. Nelze však hovořit, a bylo by nesprávné hovořit, o primátu spotřeby před výrobou nebo výroby před spotřebou, protože výroba a spotřeba jsou dvě naprosto různé oblasti, sice navzájem souvisící, přece však různé oblasti. Soudruh Jarošenko zřejmě nechápe, že tu jde nikoliv o primát spotřeby nebo výroby, nýbrž o to, jaký cíl společnost vytyčuje společenské výrobě, jakému úkolu podřizuje společenskou výrobu, dejme tomu, za socialismu. Proto rovněž naprosto nemají vztah k věci úvahy soudruha Jarošenka o tom, že »základ života socialistické společnosti, stejně jako každé jiné společnosti, tvoří výroba«. Soudruh Jarošenko zapomíná, že lidé vyrábějí nikoli pro výrobu, nýbrž pro uspokojování svých potřeb. Zapomíná, že výroba odtržená od uspokojování potřeb společnosti chřadne a hyne.
      Je vůbec možno mluvit o cílech kapitalistické nebo socialistické výroby, o úkolech, jimž je podřízena kapitalistická nebo socialistická výroba? Myslím, že to je možné i nutné.
      Marx říká:
      »Bezprostředním cílem kapitalistické výroby je nikoli výroba zboží, nýbrž nadhodnoty, neboli zisku v jeho rozvinuté formě; nikoli výrobku, nýbrž nadvýrobku. S tohoto hlediska je práce sama produktivní, jen potud, pokud vytváří zisk nebo nadvýrobek pro kapitál. Pokud ho dělník nevytváří, je jeho práce neproduktivní. O množství vynaložené produktivní práce se tedy kapitál zajímá jedině potud, pokud díky tomuto množství - nebo úměrně jemu - roste množství nadpráce; pouze potud je nutné to, co jsme nazvali nutnou pracovní dobou. Pokud práce nepřináší tento výsledek, je zbytečná a musí být zastavena.
      Cílem kapitalistické výroby je vždy vytvořit maximum nadhodnoty neboli maximum nadvýrobku s minimem vloženého kapitálu; pokud tohoto výsledku není dosaženo nadměrnou prací dělníků, vzniká tendence kapitálu, která tkví ve snaze vyrobit určitý výrobek s co nejmenším nákladem - ve snaze ušetřit pracovní sílu a náklady...
      Sami dělnici jsou v tomto pojetí tím, čím v kapitalistické výrobě skutečně jsou - pouze výrobními prostředky, a nikoli vlastním účelem ani cílem výroby«. (Viz »Teorie nadhodnoty«, svazek II, část 2.)
      Tato Marxova slova jsou pozoruhodná nejen proto, že stručně a přesně definuji cíl kapitalistické výroby, nýbrž také proto, že stanoví základní cíl, hlavní úkol, který má být vytyčen socialistické výrobě.
      Cílem kapitalistické výroby tedy je dosahovat zisků. Pokud jde o spotřebu, potřebuje ji kapitalismus pouze potud, pokud spotřeba zabezpečuje úkol dosahovat zisků. Mimo tento rámec ztrácí otázka spotřeby pro kapitalismus smysl. Člověk se svými potřebami se ztrácí ze zorného pole.
      Jaký je tedy cil socialistické výroby, jaký je hlavní úkol, jehož splnění musí být společenská výroba za socialismu podřízena?
      Cílem socialistické výroby není zisk, nýbrž člověk, se svými potřebami, to jest uspokojování jeho hmotných a kulturních potřeb. Cílem socialistické výroby, jak se praví v »Poznámkách« soudruha Stalina, je: »zabezpečení maximálního uspokojování neustále rostoucích hmotných a kulturních potřeb celé společnosti«.
      Soudruh Jarošenko myslí, že zde máme co činit s »primátem«, spotřeby před výrobou. To je ovšem pošetilé. Ve skutečnosti zde máme co činit nikoliv s primátem spotřeby, nýbrž s podřízením socialistické výroby jejímu základnímu cíli - zabezpečit maximální uspokojování neustále rostoucích hmotných a kulturních potřeb celé společnosti.
      Tedy zabezpečení maximálního uspokojování neustále rostoucích hmotných a kulturních potřeb celé společnosti - je cílem socialistické výroby; nepřetržitý růst a zdokonalování socialistické výroby na základě nejvyšší techniky - je prostředek k dosažení cíle.
      Takový je základní ekonomický zákon socialismu.
      Ve snaze zachovat tak zvaný »primát« výroby před spotřebou soudruh Jarošenko tvrdí, že »základní ekonomický zákon socialismu« tkví »v nepřetržitém růstu a zdokonalování výroby hmotných a kulturních podmínek společnosti«. To je naprosto nesprávné. Soudruh Jarošenko hrubě překrucuje a kazí poučku, vyloženou v Poznámkách soudruha Stalina. Výroba se mu stává z prostředku cílem, a zabezpečení maximálního uspokojování neustále rostoucích hmotných a kulturních potřeb, společnosti - vylučuje. Vychází mu tak růst výroby pro růst výroby, výroba jako samoúčel, a člověk se svými potřebami se ztrácí ze zorného pole soudruha Jarošenka.
      Proto nepřekvapuje, že zároveň s tím, když se ztratil člověk jako cíl socialistické výroby, ztrácejí se v »koncepci« soudruha Jarošenka poslední zbytky marxismu.
      J. V. Stalin Tak dospěl soudruh Jarošenko nikoli k »primátu« výroby před spotřebou, nýbrž k čemusi na způsob »primátu« buržoasní ideologie před ideologií marxistickou.
      3. Zvláštní otázkou je Marxova teorie reprodukce. Soudruh Jarošenko tvrdí, že Marxova teorie reprodukce je pouze teorií kapitalistické reprodukce, že neobsahuje nic takového, co by mohlo platit pro jiné společenské formace včetně socialistické společenské formace. Říká:
      »Přenášení Marxova schématu reprodukce, které vypracoval pro kapitalistické hospodářství, na socialistickou společenskou výrobu je produktem dogmatického chápání Marxova učení a odporuje podstatě jeho učení.« (Viz projev s. Jarošenka v plénu diskuse.)
      Dále tvrdí, že »Marxovo schéma reprodukce neodpovídá ekonomickým zákonům socialistické společnosti a nemůže být základem pro zkoumání socialistické reprodukce« (viz tamtéž).
      Když se soudruh Jarošenko zmiňuje o Marxově teorii prosté reprodukce, kde je stanoven určitý poměr mezi výrobou výrobních prostředků (I. skupina) a výrobou spotřebních prostředků (II. skupina), řiká:
      »Vzájemný poměr mezi první a druhou skupinou není v socialistické společnosti podmíněn Marxovým vzorcem v + m první skupiny a c druhé skupiny. Za socialismu není místa pro uvedenou vzájemnou spojitost rozvoje první a druhé skupiny« (viz tamtéž).
      Tvrdí, že »Marxem vypracovaná teorie o vzájemném poměru skupiny I. a II. je v našich socialistických podmínkách nepřijatelná, neboť Marxova teorie spočívá, na základě kapitalistického hospodářství s jeho zákony« (viz dopis s. Jarošenka členům politbyra).
      Tak drtí soudruh Jarošenko Marxovu teorii reprodukce.
      Marxova teorie reprodukce, vypracovaná na podkladě zkoumání zákonů kapitalistické výroby, odráží ovšem specifičnost kapitalistické výroby a je přirozeně oděna do formy zbožních kapitalistických hodnotových vztahů. Jinak tomu ani nemohlo být. Avšak vidět v Marxově teorii reprodukce jedině tuto formu a nevšímat si jejího základu, nevšímat si jejího základního obsahu, platného nejen pro kapitalistickou společenskou formaci - znamená nepochopit nic z této teorie. Kdyby soudruh Jarošenko z toho chápal alespoň něco, pak by pochopil i onu zjevnou pravdu, že Marxova reprodukce se naprosto nevyčerpávají tím, že odrážejí specifičnost kapitalistické výroby, pochopil by, že obsahují zároveň řadu základních pouček o reprodukci, platných, pro všechny společenské formace, a také a zejména pro socialistickou společenskou formaci. Takové základní poučky Marxovy teorie reprodukce, jako je poučka o rozdělení společenské výroby na výrobu výrobních prostředků a výrobu spotřebních prostředků; poučka o přednostním růstu výroby výrobních prostředků za rozšířené reprodukce; poučka o vzájemném poměru mezi skupinou I a II.; poučka o nadvýrobku jako jediném zdroji akumulace; poučka o vytváření a určení společenských fondů; poučka o akumulaci jako jediném zdroji rozšířené reprodukce - všechny tyto základní poučky Marxovy teorie reprodukce jsou právě poučky, které platí nejen pro kapitalistickou formaci a bez jejichž použití se při plánování národního hospodářství nemůže obejít žádná socialistická společnost. Je příznačné, že sám soudruh Jarošenko, který tak povýšeně ohrnuje nos nad Marxovými »schematy reprodukce«, byl v diskusi o otázkách socialistické reprodukce nucen neustále se uchylovat o pomoc k těmto „schématům".
      A jak pohlíželi na tuto věc Lenin a Marx?
      Jsou všeobecně známy kritické Leninovy poznámky k Bucharinově knize »Ekonomika přechodného období«, V těchto poznámkách uznal Lenin, jak známo, že Marxova poučka o vzájemném poměru skupin I. a II., proti níž brojí soudruh Jarošenko, zůstává v platnosti jak pro socialismus, tak i pro »ryzí komunismus«, to jest pro druhou fázi komunismu.
      Pokud jde o Marie, nerad odbočoval, jak známo, od zkoumání zákonů kapitalistické výroby a nezabýval se ve svém »Kapitálu« otázkou, zda lze uplatnit jeho schémata reprodukce na socialismus. Avšak ve 20. kapitole II. svazku Kapitálu v oddílu Konstantní kapitál I. skupiny, kde pojednává o směně výrobků I. skupiny uvnitř této skupiny, Marx poznamenává, jakoby mimochodem, že směna výrobků v této skupině by probíhala za socialismu se stejnou stálostí jako za kapitalistické výroby. Marx říká:
      »Kdyby výroba bylá společenská, a nikoli kapitalistická, je jasné, že výrobky skupiny I. by se za účelem reprodukce právě tak stále rozdělovaly jako výrobní prostředky mezi výrobní odvětví této skupiny; jedna část by zůstala přímo v té sféře výroby, z níž vyšla jako výrobek, a naopak, druhá by přecházela do jiných výroben, a tak by nastal mezi různými výrobnami této skupiny trvalý pohyb v různých směrech«. (Marx, Kapitál, sv. II., 8. vyd. str. 307.)
      Marx neměl tedy vůbec za to, že jeho teorie reprodukce má platnost pouze pro kapitalistickou výrobu, třebaže se zabýval zkoumáním zákonů kapitalistické výroby. Naopak, jak je vidět, vycházel z toho, že jeho teorie reprodukce může mít platnost i pro socialistickou výrobu.
      Je třeba připomenout, že Marx v »Kritice gothajského programu« při rozboru ekonomiky socialismu a období přechodu ke komunismu, vychází ze základních pouček své teorie reprodukce a považuje je zřejmě pro komunistické zřízení za závazné.
      Je třeba rovněž připomenout, že Engels ve svém Anti-Dühringu v kritice Dühringova »socialitního systému« a v charakteristice hospodářství socialistického zřízení vychází rovněž ze základních pouček Marxovy theorie reprodukce a považuje je pro komunistické zřízení za závazné.
      Takové jsou skutečnosti.
      Z toho plyne, že i zde, v otázce reprodukce soudruh Jarošenko přes svůj troufalý tón vůči Marxovým »schématům« znovu najel na mělčinu.
      4. Svůj dopis členům politbyra končí soudruh Jarošenko návrhem, aby mu bylo svěřeno vypracování »Politické ekonomie socialismu«; Píše:
      »Vycházeje z definice předmětu vědy politické ekonomie socialismu, kterou jsem přednesl na plenárním zasedání, v sekci a v tomto dopise, s použitím marxistické dialektické metody, mohu za rok, nejpozději za půl druhého roku s pomocí dvou lidí vypracovat teoretická řešení základních otázek politické ekonomie socialismu; podat výklad marxistické, leninsko-stalinské teorie politické ekonomie socialismu, teorie, která učiní z této vědy účinný nástroj boje lidu za komunismus«.
      Nutno přiznat, že soudruh Jarošenko netrpí právě skromností. A co více, použijeme-li stylu některých literátů, můžeme říci: »Ba právě naopak«.
      Bylo již výše řečeno, že soudruh Jarošenko směšuje politickou ekonomii socialismu s hospodářskou politikou vedoucích orgánů. To, co považuje za předmět politické ekonomie socialismu - racionální organizaci výrobních sil, plánování národního hospodářství, vytváření společenských fondů atd. - není předmětem politické ekonomie socialismu, nýbrž předmětem hospodářské politiky vedoucích orgánů.
      Nemluvím už ani o tom, že závažné chyby, jichž se soudruh Jarošenko dopustil, jakož i jeho nemarxistické »stanovisko« neopravňují k tomu, aby soudruhu Jarošenkovi byl svěřen takový úkol.

      *
      Závěry:
      1. Stížnost soudruha Jarošenka na ty, kdož řídili diskusi, je bezpodstatná, protože ti, kdož řídili diskusi, nemohli jako marxisté ve svých zobecňujících dokumentech vzít v úvahu nemarxistické »stanovisko« soudruha Jarošenka.
      2. Žádost soudruha Jarošenka, aby byl pověřen napsáním Politické ekonomie socialismu, nelze považovat za seriosní, už jen proto, že zavání chlestakovštinou.

J. Stalin

      22. května 1952.

Pokračování v další části.
Ekonomické problémy socialismu v SSSR, Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1953, s. 57 - 81.