J. V. STALIN: EKONOMICKÉ PROBLÉMY SOCIALISMU V SSSR (3/5)

Přidáno ve středu 30. 12. 2009


J. V. Stalin

      ODPOVĚĎ S. ALEXANDRU ILJIČI NOTKINOVI

      Soudruhu Notkine!
      Nespěchal jsem s odpovědí, neboť otázky, s nimiž přicházíte, nepovažuji za neodkladné. Tím spíše, že jsou jiné otázky, které jsou neodkladné a které přirozeně odvádějí pozornost od Vašeho dopisu.
      Odpovídám podle bodů.

      K bodu prvnímu

      V »Poznámkách« je známá poučka, že společnost není bezmocná vůči zákonům vědy, že lidé, kteří poznali ekonomické zákony, mohou jich využít v zájmu společnosti. Tvrdíte, že tato poučka nemůže být rozšířena na jiné společenské formace, že může platit jen za socialismu a komunismu, že například živelný charakter ekonomických procesů za kapitalismu nedává společnosti možnost využít ekonomických zákonů v zájmu společnosti.
      To je nesprávné. Na příklad v epoše buržoasní revoluce ve Francii využila buržoasie proti feudalismu známého zákona o nezbytném souladu mezi výrobními vztahy a charakterem, výrobních sil, svrhla feudální výrobní vztahy, vytvořila nové, buržoasní výrobní vztahy a uvedla tyto výrobní vztahy v soulad s charakterem výrobních sil, které vyrostly v lůně feudálního řádu. Buržoasie to učinila nikoli v důsledku svých zvláštních schopností, nýbrž proto, že na tom měla životní zájem. Feudálové se tomu bránili nikoli pro svou omezenost, nýbrž proto, že měli životní zájem na tom, aby zabránili uplatnění tohoto zákona.
      Totéž je třeba říci o socialistické revoluci v naší zemi. Dělnická třída využila zákona nezbytného souladu mezi výrobními vztahy a charakterem výrobních sil, svrhla buržoasní výrobní vztahy, vytvořila nové, socialistické výrobní vztahy a uvedla je v soulad s charakterem výrobních sil. Mohla to vykonat nikoliv pro své zvláštní schopnosti, nýbrž proto, že měla na této věci životní zájem. Buržoasie, která se zatím už ze síly pokrokové, jakou byla na úsvitu buržoasní revoluce, stala kontrarevoluční silou, všemožně bránila uplatnění tohoto zákona, bránila se nikoliv pro svou neorganisovanost, ani proto, že živelný charakter ekonomických procesů ji pobízel k odporu, nýbrž hlavně proto, že měla životní zájem na tom, aby tento zákon nemohl působit.
      Tudíž:
      1. K využití ekonomických procesů, ekonomických zákonů v zájmu společnosti dochází v té či oné míře nejen za socialismu a komunismu, nýbrž i za jiných formací.
      2 Využití ekonomických zákonů má vždy a všude za třídní společnosti třídní pozadí, při čemž praporečníkem využití ekonomických zákonů v zájmu společnosti je vždy a všude pokroková třída, kdežto dožívající třídy se tomu brání.
      Rozdíl v této věci mezi proletariátem na jedné straně a jinými třídami, které kdy v průběhu dějin uskutečnily převraty ve výrobních vztazích, na druhé straně, je v tom, že třídní zájmy proletariátu splývají se zájmy zdrcující většiny společnosti, neboť revoluce proletariátu znamená nikoli odstranění té či oné formy vykořisťování, nýbrž odstranění veškerého vykořisťování, kdežto revoluce jiných tříd odstraňujíce pouze tu či onu formu vykořisťování, se omezovaly na rámec jejich úzce třídních zájmů, jež byly v rozporu se zájmy většiny společnosti.
      V „Poznámkách" se mluví o třídním pozadí využívání ekonomických zákonů v zájmu společnosti. Je tím řečeno, že »na rozdíl od zákonů přírodních věd, kde objevení a použití nového zákona se uskutečňuje více méně hladce, naráží v ekonomické oblasti objevování a použití nového zákona, dotýkajícího se zájmů dožívajících sil společnosti, na velmi silný odpor těchto sil«. Avšak Vy jste tomu nevěnoval pozornost.

      K bodu druhému

      J. V. Stalin Tvrdíte, že plného souladu mezi výrobními vztah a charakterem výrobních sil může být dosaženo jedině za socialismu a komunismu, kdežto za jiných formací může být uskutečněn soulad pouze neúplný.
      To není správné. V epoše po buržoasní revoluci, kdy buržoasie rozbila feudální výrobní vztahy a nastolila buržoasní výrobní vztahy, byla nepochybně období, kdy buržoasní výrobní vztahy byly v plném souladu s charakterem výrobních sil. V opačném případě nebyl by se mohl kapitalismus rozvinout tak rychle, jak se rozvíjel po buržoasní revoluci.
      Dále slova »úplný soulad« nelze chápat v absolutním smyslu. Nelze je chápat tak, jako by za socialismu vůbec neexistovalo opožďování výrobních vztahů za růstem výrobních sil. Výrobní síly jsou nejpohyblivějšími a nejrevolučnějšími silami výroby. Předbíhají nesporně výrobní vztahy i za socialismu. Výrobní vztahy se teprve po jisté době přetvářejí podle charakteru výrobních sil.
      Jak je tedy třeba chápat slova »úplný soulad«? Je třeba chápat je tak, že za socialismu obvykle věc nedospěje až ke konfliktu mezi výrobními vztahy a výrobními silami, že společnost má možnost včas uvést v soulad opožďující se výrobní vztahy s charakterem výrobních sil. Socialistická společnost to může dělat proto, že v ní nejsou dožívající třídy, které by mohly zorganizovat odpor. Ovšem i za socialismu budou existovat opožďující se inertní síly, nechápající nutnost změny ve výrobních vztazích, ale ty nebude ovšem těžké překonat, aniž věc dospěje ke konfliktu.

      K bodu třetímu

      Z Vašich úvah vyplývá, že výrobní prostředky, a především výrobní nástroje, vyráběné našimi znárodněnými podniky, povazujete za zboží.
      Je však možno považovat výrobní prostředky za našeho socialistického zřízení za zboží? Podle mého názoru nikterak nelze.
      Zboží je takový produkt výroby, který se prodává kterémukoliv kupujícímu, při čemž majitel zboží ztrácí při prodeji zboží vlastnické právo k němu, kdežto kupující se stává vlastníkem, zboží, které může dále prodat, dát do zástavy, nechat zkazit. Spadají výrobní prostředky pod tuto definici? Je jasné, že nespadají. Za prvé výrobní prostředky nejsou. »prodávány« každému kupujícímu, nejsou »prodávány« ani kolchozům, nýbrž jsou pouze rozdělovány státem mezi jeho podniky. Za druhé, vlastník výrobních prostředků - stát při odevzdání výrobních prostředků tomu či onomu podniku k nim nikterak neztrácí vlastnické právo, nýbrž naopak, plně si je podržuje. Za třetí, ředitelé závodů, kteří dostali od státu výrobní prostředky, se nejen nestávají jejich vlastníky, nýbrž naopak, jsou potvrzováni jakožto zmocněnci sovětského státu pro využití výrobních prostředků podle plánů, určených státem.
      Jak je vidět, nelže výrobní prostředky za našeho zřízení nikterak zahrnovat do kategorie zboží.
      Proč se tedy mluví o hodnotě výrobních prostředků, o jejich vlastních nákladech, o jejich ceně i pod.?
      Ze dvou důvodů.
      Předně, je to nutné pro kalkulaci, pro rozpočty, pro stanovení výnosnosti a ztrátovosti podniků, pro revisi a kontrolu podniků. To však je pouze formální stránka věci.
      Za druhé, je to nutné k tomu, aby v zájmu zahraničního obchodu bylo možno uskutečňovat prodej výrobních prostředků jiným státům. Zde, v oblasti zahraničního obchodu, a pouze v této oblasti, jsou naše výrobní prostředky skutečně zbožím a skutečně se prodávají (bez uvozovek).
      Z toho tedy vyplývá, že v oblasti oběhu zahraničního obchodu výrobní prostředky, vyráběné našimi podniky, podržují vlastnosti zboží jak co do podstaty, tak i formálně, kdežto v oblasti ekonomického oběhu uvnitř země ztrácejí výrobní prostředky vlastnosti zboží, přestávají být zbožím, dostávají se mimo rámec sféry působnosti zákona hodnoty a podržují pouze vnější slupku zboží (kalkulace a j).
      Jak vysvětlit tuto zvláštnost?
      Jde o to, že v našich socialistických podmínkách děje se ekonomický vývoj nikoliv zvraty, nýbrž postupnými změnami, kdy se staré ne prostě úplně ruší, nýbrž mění svou podstatu, aby odpovídalo novému, a podržuje pouze svou formu, zatím co nové nelikviduje prostě staré, nýbrž proniká do starého, mění jeho podstatu, jeho funkce, aniž rozbíjí jeho formu, nýbrž využívá ji k vývoji nového. Tak je tomu nejen se zbožím, nýbrž i s penězi v našem ekonomickém oběhu, jakož i s bankami, které, ztrácejíce své staré funkce a nabývajíce nových, podržují starou formu, jíž využívá socialistické zřízení.
      Přistupujeme-li k věci z hlediska formálního, z hlediska procesů, jež se odehrávají na povrchu jevů, mohli bychom dojít k nesprávnému závěru, jako by si kategorie kapitalismu podržovaly v naši ekonomice platnost. Přistupujeme-li však k věci s marxistickým rozborem, který přísně rozlišuje mezi obsahem ekonomického procesu a jeho formou, mezi vnitřními procesy vývoje a povrchními jevy, pak můžeme dojít k jedině správnému závěru, že ze starých kategorií kapitalismu se u nás zachovala hlavně forma, vnější tvářnost, že se však v podstatě tyto kategorie u nás zásadně změnily podle potřeb rozvoje socialistického národního hospodářství.

      K bodu čtvrtému J. V. Stalin

      Tvrdíte, že zákon hodnoty má i regulující vliv na ceny »výrobních prostředků«, vyráběných v zemědělství a dodávaných státu za výkupní ceny. Máte při tom na mysli takové »výrobní prostředky«, jako jsou suroviny, na příklad bavlna. Mohl byste k tomu dodat také len, vlnu a jiné zemědělské suroviny.
      Je třeba především poznamenat, že v tomto případě zemědělství vyrábí nikoli »výrobní prostředky«, nýbrž jeden z výrobních prostředků - suroviny. Nelze si zahrávat se slovy »výrobní prostředky«. Když marxisté mluví o výrobě výrobních prostředků, tu mají na mysli především výrobu výrobních nástrojů, to, co Marx nazývá „mechanickými pracovními prostředky, jejichž souhrn je možno nazvat kostrou a svalstvem výroby" a který tvoří »charakteristické znaky určité epochy společenské výroby«. Klást rovnítko mezi část výrobních prostředků (suroviny) a výrobní prostředky, včetně výrobních nástrojů - znamená prohřešovat se proti marxismu, neboť marxismus vychází z určující úlohy výrobních nástrojů ve srovnání se všemi ostatními výrobními prostředky. Je všeobecně známo, že suroviny samy o sobě nemohou vyrobit výrobní nástroje, ačkoli některé druhy surovin jsou nezbytné jako materiál k výrobě výrobních nástrojů, ale že naopak žádná surovina nemůže být vyrobena bez výrobních nástrojů.
      Dále. Je snad působení zákona hodnoty na cenu suroviny, vyráběné v zemědělství, působením regulujícím, jak to tvrdíte Vy, soudruhu Notkine? Bylo by regulující, kdyby u nás existovala »volná« hra cen zemědělských surovin, kdyby u nás působil zákon konkurence a anarchie výroby, kdybychom neměli plánované hospodářství, kdyby výroba surovin nebyla regulována plánem. Protože však všechna tato »kdyby« v soustavě našeho národního hospodářství neexistují, nemůže být působení zákona hodnoty na ceny zemědělských surovin nikterak regulující. Za prvé, ceny zemědělských surovin jsou u nás pevné, stanovené plánem, a nikoli „volné". Za druhé, rozsah výroby zemědělských surovin se neurčuje živelně nebo nějakými náhodnými prvky, nýbrž plánem. Za třetí, výrobní nástroje, nezbytné k výrobě zemědělských surovin, nejsou soustředěny v rukou jednotlivých osob nebo skupin osob, nýbrž v rukou státu. Co tedy potům zůstává z regulující úlohy zákona hodnoty? Ukazuje se, že sám zákon hodnoty je regulován uvedenými fakty, jež jsou vlastní socialistické výrobě.
      Nelze tudíž popírat, že zákon hodnoty působí na tvorbu cen zemědělských surovin, že je jedním z jejích činitelů. Tím spíše však nelze popírat to, že toto působení není a nemůže být regulující.

      K bodu pátému

      Když jsem mluvil o rentabilitě socialistického národního hospodářství, odporoval jsem ve svých »Poznámkách« některým soudruhům, kteří tvrdí, že jelikož naše plánované národní hospodářství nedává velkou přednost rentabilním podnikům a připouští vedle těchto podniků i existenci nerentabilních podniků - ubíjí prý tím samu zásadu rentability v hospodářství. V »Poznámkách« bylo řečeno, že rentabilita z hlediska jednotlivých podniků a výrobních odvětví se vůbec nedá srovnávat s vyšší rentabilitou, kterou nám poskytuje socialistická výroba, jež nás zbavuje krizí z nadvýroby a zajišťuje nám neustálý růst výroby.
      Bylo by však nesprávné vyvozovat z toho, že rentabilita jednotlivých podniků a výrobních odvětví není nijak zvlášť důležitá a že není třeba věnovat jí vážnou pozornost. To je ovšem nesprávné. Rentabilita jednotlivých podniků a. výrobních odvětví má nesmírný význam z hlediska rozvoje naší výroby. Musí se k ní přihlížet jak při plánování výstavby, tak i při plánování výroby. To je abeceda naší hospodářské činnosti v nynější etapě vývoje.

      K bodu šestému

      Není jasné, jak je třeba chápat Vaše slova, týkající se kapitalismu: „rozšířená výroba ve značně deformované podobě". Je třeba říci, že taková výroba, a k tomu ještě rozšířená, vůbec neexistuje.
      Je zřejmé, že poté, když se světový trh rozštěpil a sféra uplatňování moci hlavních kapitalistických zemí (USA, Anglie, Francie) nad světovými zdroji se začala zmenšovat, musí se cyklický charakter vývoje kapitalismu - růst a omezování výroby - přece jen udržet. Avšak růst výroby v těchto zemích bude probíhat na zúžené základně, neboť objem výroby v těchto zemích se bude zmenšovat.

      K bodu sedmému

      Všeobecná krize světové kapitalistické soustavy začala v období první světové války, zejména v důsledku odpadnutí Sovětského svazu od kapitalistické soustavy. To byla první etapa všeobecné krize. V období druhé světové války začala druha etapa všeobecné krize, zejména po odpadnutí lidově demokratických zemí v Evropě a v Asii od kapitalistické soustavy. První, krizi v období první světové války a druhou krizi v období druhé světové války nelze považovat za jednotlivé, vzájemně odtržené samostatné krize, nýbrž za vývojové etapy všeobecné krize světové kapitalistické soustavy.
      Je všeobecná krize světového kapitalismu jen politickou nebo jen hospodářskou krizí? Ani to, ani ono. Je všeobecnou, to jest všestrannou krizí světové soustavy kapitalismu, zahrnující jak ekonomiku, tak politiku. Přitom je pochopitelné, že základem této krize je stále více se stupňující rozklad světové hospodářské soustavy kapitalismu na jedné straně a vzrůstající hospodářská síla zemí, jež odpadly od kapitalismu - SSSR, Číny a ostatních lidově demokratických zemí - na straně druhé.

J. Stalin

      21. dubna 1952.

Pokračování v další části.
Ekonomické problémy socialismu v SSSR, Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1953, s. 48 - 56.