J. V. STALIN: EKONOMICKÉ PROBLÉMY SOCIALISMU V SSSR (2/5)

Přidáno v úterý 29. 12. 2009


J. V. Stalin

      5. OTÁZKA ROZPADU JEDINÉHO SVĚTOVÉHO TRHU A PROHLOUBENÍ KRIZE SVĚTOVÉ KAPITALISTICKÉ SOUSTAVY

      Za nejdůležitější ekonomický výsledek druhé světové války a jejích hospodářských důsledků je nutno považovat rozpad jediného, vše zahrnujícího světového trhu. Tato okolnost určila další prohloubení všeobecné krize světové kapitalistické soustavy.
      Druhá světová válka sama byla zrozena touto krizí. Každá z obou kapitalistických koalic, které se za války do sebe pustily, počítala s tím, že rozdrtí protivníka a dobude světovlády. V tom hledaly východisko z krize. Spojené státy americké počítaly s tím, že vyřadí své nejnebezpečnější konkurenty, Německo a Japonsko, že uchvátí zahraniční trhy a světové zdroje surovin a že dobudou světovlády.
      Avšak válka nesplnila tyto naděje. Pravda, Německo a Japonsko byly vyřazeny jako konkurenti tří hlavních kapitalistických zemí: USA, Anglie, Francie. Ale zároveň odpadly od kapitalistické soustavy Čína a ostatní lidově demokratické země v Evropě a vytvořily spolu se Sovětským svazem jednotný a mocný socialistický tábor, stojící proti táboru kapitalistickému. Ekonomickým výsledkem existence dvou protichůdných táborů bylo to, že se jediný, vše zahrnující světový trh rozpadl, v důsledku čehož máme nyní dva paralelní světové trhy, rovněž stojící proti sobě.
      Je nutno poznamenat, že USA a Anglie s Francií samy napomáhaly, ovšem bezděčně, k vytvoření a upevnění nového paralelního světového trhu. Uvalily hospodářskou blokádu na SSSR, Čínu a evropské lidově demokratické země, které se nepřipojily k systému »Marshallova plánu«, a myslely, že je tak zardousí. Ve skutečnosti došlo nikoli k jejich zardoušení, nýbrž k upevnění nového světového trhu.
      J. V. Stalin Avšak to hlavní zde ovšem netkví v hospodářské blokádě, nýbrž v tom, že v období po válce se tyto země hospodářsky semkly a navázaly hospodářskou spolupráci a vzájemnou pomoc. Zkušenost této spolupráce ukazuje, že ani jedna kapitalistická země by nemohla poskytnout lidově demokratickým zemím tak účinnou a technicky kvalifikovanou pomoc, jakou jim poskytuje Sovětský svaz. Nejde jen o to, že tato pomoc je maximálně levná a technicky prvotřídní. Jde především o to, že základem této spolupráce je upřímné přání vzájemně si pomoci a dosáhnout společného hospodářského vzestupu. Jako výsledek máme vysoké tempo rozvoje průmyslu v těchto zemích. Je možno s jistotou říci, že při takovém tempu rozvoje průmyslu dojde brzy k tomu, že tyto země nejenom nebudou potřebovat dovážet zboží z kapitalistických zemí, ale samy pocítí nutnost dodávat jinam přebytečné zboží své výroby.
      Z toho však vyplývá, že sféra uplatňování moci hlavních kapitalistických zemí (USA, Anglie, Francie) nad světovými zdroji se bude nikoli rozšiřovat, nýbrž zmenšovat, že podmínky světového odbytového trhu se budou pro tyto země zhoršovat a nevyužití kapacity podniků v těchto zemích se bude zvětšovat. V tom hlavně tkví prohloubení všeobecné krize světové kapitalistické soustavy v souvislosti s rozpadem světového trhu.
      To cítí sami kapitalisté, neboť těžko lze nepocítit ztrátu takových trhů jako je SSSR a Čína. Tyto potíže se pokoušejí překlenout »Marshallovým plánem«, válkou v Koreji, horečným zbrojením a militarizací průmyslu. To se však velmi podobá tomu, jako když se tonoucí chytá stébla.
      V souvislosti s touto situací vyvstaly před ekonomy dvě otázky:
      V. I. Lenin a J. V. Stalin a) Je možno tvrdit, že známá Stalinova poučka o poměrné stabilitě trhů v období všeobecné krize kapitalismu, vyslovená před druhou světovou válkou, stále ještě platí?
      b) Je možno tvrdit, že známá Leninova poučka; vyslovená na jaře roku 1916, že přes zahnívání kapitalismu »kapitalismus jako celek roste mnohem rychleji než dříve«, stále ještě platí?
      Myslím, že to nelze tvrdit. Se zřetelem k novým podmínkám, jež se vytvořily v souvislosti s druhou světovou válkou, je třeba mít za to, že obě tyto poučky ztratily platnost.

      6. OTÁZKA NEVYHNUTELNOSTI VÁLEK MEZI KAPITALISTICKÝMI ZEMĚMI

      Někteří soudruzi tvrdí, že v důsledku vývoje nových mezinárodních podmínek po druhé světové válce přestaly být války mezi kapitalistickými zeměmi nevyhnutelnými. Soudí, že rozpory mezi táborem socialismu a táborem kapitalismu jsou silnější než rozpory mezi kapitalistickými zeměmi, že Spojené státy americké si dostatečně podřídily ostatní kapitalistické země, aby jim znemožnily bojovat mezi sebou a vzájemně se oslabovat, že předáci kapitalismu byli dostatečně poučeni zkušeností dvou světových válek, které způsobily vážnou škodu celému kapitalistickému světu, než aby si dovolili znovu zavléci kapitalistické země do války sebou - že vzhledem k tomu všemu přestaly být války mezi kapitalistickými zeměmi nevyhnutelnými.
      Tito soudruzi se mýlí. Vidí vnější jevy, míhající se na povrchu, nevidí však ony hlubinné síly, které, i když působí zatím nepozorovaně, přece jen budou určovat chod událostí.
      Navenek všecko vypadá jako »v nejlepším pořádku«: Spojené státy americké drží zkrátka západní Evropu, Japonsko a jiné kapitalistické země; Němci (západní), Anglie, Francie‚ Itálie a Japonsko, které upadly do spárů USA, poslušně plní přikázání USA. Bylo by však nesprávné myslit si, že tento »pořádek« se, může udržet »na věky věků«, že tyto země budou do nekonečna snášet nadvládu a útlak Spojených států amerických, že se nepokusí vymanit se z americké poroby a dát se cestou samostatného vývoje.
      Vezměme, především Anglii a Francii. Je nepochybné, že tyto země jsou imperialistické. Je nepochybné, že levné suroviny a zabezpečená odbytiště mají pro ně prvořadý význam. Je možno předpokládat, že budou do nekonečna snášet nynější situaci, kdy. Američané pod záminkou »pomoci« ve formě »Marshallova plánu« pronikají do anglického a francouzského hospodářství a snaží se je přeměnit v přívěsek hospodářství Spojených států amerických, kdy americký kapitál uchvacuje suroviny a odbytiště v anglo-francouzských koloniích a připravuje tak katastrofu pro vysoké zisky anglo-francouzských kapitalistů? Nebude snad správnější říci, že kapitalistická Anglie a po ní i kapitalistická Francie budou konec konců donuceny vyrvat se ze sevření USA a dostat se s nimi do konfliktu, aby si tak zajistily, samostatné postavení a ovšem i vysoké zisky?
      J. V. Stalin a K. J. Vorošilov za Velké vlastenecké války Přejděme k hlavním poraženým zemím, k Německu (západnímu) a Japonsku. Tyto země nyní bídně živoří pod botou amerického imperialismu. Jejich průmysl a zemědělství, jejich obchod, jejich zahraniční a vnitřní politika, celý jejich život - jsou spoutány americkým okupačním »režimem«. A přece tyto země byly ještě včera velkými imperialistickými mocnostmi, které otřásaly základy panství Anglie, USA a Francie v Evropě a v Asii. Domnívat se, že se tyto země nepokusí znovu postavit na vlastní nohy, zlomit »režim« USA a prodrat se na cestu samostatného vývoje - to znamená věřit v zázraky.
      Říkají, že prý rozpory mezi kapitalismem a socialismem jsou silnější než rozpory mezi kapitalistickými zeměmi. Teoreticky je to ovšem správné. Je to správné nejen, nyní, v současné době - bylo to správné i před druhou světovou válkou. A to více méně chápali vedoucí činitelé kapitalistických zemi. A přesto druhá světová válka začala nikoli válkou proti SSSR, nýbrž válkou mezi kapitalistickými zeměmi. Proč? Za prvé proto, že válka proti SSSR, jakožto proti zemi socialismu, je pro kapitalismus nebezpečnější, než válka mezi kapitalistickými zeměmi, neboť klade-li válka mezi kapitalistickými zeměmi pouze otázku převahy jedněch kapitalistických zemí nad jinými kapitalistickými zeměmi, pak válka proti SSSR musí nutně po ložit otázku existence kapitalismu samého. Za druhé proto, že kapitalisté, přestože z »propagačních« důvodů povykují o útočnosti Sovětského svazu, sami nevěří v jeho útočnost, neboť počítají s mírovou politikou Sovětského svazu a vědí, že Sovětský svaz sám kapitalistické země nenapadne.
      Po první světové válce se rovněž mělo zato, že Německo je definitivně vyřazeno, právě tak jako se nyní někteří soudruzi domnívají, že Japonsko a Německo jsou definitivně vyřazeny. Tehdy se rovněž hovořilo a halasně vytrubovalo v tisku, že Spojené státy americké drží Evropu zkrátka, že Německo se nemůže již postavit na nohy, že od nynějška nemůže dojít k válce mezi kapitalistickými zeměmi. Přes to se však Německo pozvedlo a postavilo na nohy jako velmoc za nějakých 15 až 20 let po své porážce, vymanilo se z poroby a dalo se cestou samostatného vývoje. Při tam je charakteristické, že to byla právě Anglie a Spojené státy americké, kdož pomohl Německu pozvednout se hospodářsky a pozvednout jeho vojensko-hospodářský potenciál. Ovšem, když USA a Anglie pomáhaly Německu; aby se hospodářsky pozvedlo, měly přitom na mysli obrátit Německo, jakmile se vzchopí, proti Sovětskému svazu, využít ho proti zemi socialismu. Německo však zaměřilo své síly v prvé řadě proti anglo-francouzsko-americkému bloku. A když hitlerovské Německo vyhlásilo válku Sovětskému svazu, tu se anglo-francouzsko-americký blok k hitlerovskému Německu nejen nepřipojil, nýbrž naopak byl nucen vstoupit do koalice s SSSR proti hitlerovskému Německu.
      To znamená, že boj kapitalistických zemí o trhy a přání utopit své konkurenty se ukázaly prakticky silnější než rozpory mezi táborem kapitalismu a táborem socialismu.
      Ptáme se, kde je záruka, že se Německo a Japonsko nepostaví znovu na nohy, že se nepokusí vymanit se z americké poroby a začít žít samostatným životem? Myslím, že takových záruk není.
      Z toho však vyplývá, že nevyhnutelnost vílek mezi kapitalistickými zeměmi zůstává v platnosti.
      Říkají, že prý Leninovu poučku, že imperialismus nevyhnutelně plodí války, je nutno považovat za zastaralou, protože nyní vyrostly mohutné lidové síly, vystupující na obranu míru proti nové světové válce. To je nesprávné.
      Cílem soudobého hnutí za mír je pozvednout lidové masy k boji za zachování míru, za odvrácení nové světové války. Cílem tohoto hnutí za mír není tudíž svržení kapitalismu a nastolení socialismu - toto hnutí se omezuje na demokratické cíle boje za zachování míru. V tomto směru se soudobé hnutí za zachováni míru liší od hnutí v období první světové války za přeměnu války imperialistické ve válku občanskou, protože toto hnutí šlo dále a sledovalo socialistické cíle.
      Je možné, že při určité shodě okolností se boj za mír někde rozvine v boj za socialismus, avšak to už nebude dnešní hnutí za mír, nýbrž hnutí za svržení kapitalismu.
      Nejpravděpodobnější však je, že dnešní hnutí za mír, jakožto hnutí za zachování míru, v případě úspěchu povede k odvrácení dané války, dočasně ji oddálí, dočasně uchrání daný mír, odstraní válkychtivou vládu a nahradí ji jinou vládou, ochotnou mír dočasně zachovat. To je ovšem dobré. Dokonce velmi dobré. Avšak toto vše nestačí k tomu, aby byla odstraněna nevyhnutelnost válek mezi kapitalistickými zeměmi vůbec. Nestačí to, protože imperialismus se přes všechny tyto úspěchy hnutí na obranu míru přece jen udržuje, existuje dál, a tudíž existuje dál i nevyhnutelnost válek.
      Aby byla odstraněna nevyhnutelnost válek, je nutno zničit imperialismus.

      7. OTÁZKA ZÁKLADNÍCH EKONOMICKÝCH ZÁKONŮ SOUDOBÉHO KAPITALISMU A SOCIALISMU

      J. V. Stalin Jak známo, byla v diskusi několikráte vyzdvižena otázka základních ekonomických zákonů kapitalismu a socialismu. Byly o tom vyjadřovány různé názory až do těch nejfantastičtějších. Pravda, většina účastníků diskuse reagovala na tento problém slabě a nebylo zde naznačeno žádné řešení. Nikdo z účastníků diskuse však existenci takových zákonů nepopíral.
      Existuje základní ekonomický zákon kapitalismu? Ano, existuje. Jaký je to zákon. Jaké jsou jeho charakteristické rysy? Základním ekonomickým zákonem kapitalismu je takový zákon, který určuje nikoli nějakou jednotlivou stránku nebo nějaké jednotlivé procesy vývoje kapitalistické výroby, nýbrž všechny hlavní stránky a všechny hlavní procesy tohoto vývoje - určuje tudíž podstatu kapitalistické výroby, její jádro.
      Není snad základním ekonomickým zákonem kapitalismu zákon hodnoty? Není. Zákon hodnoty je především zákonem zbožní výroby. Existoval před kapitalismem a existuje nadále i po svrženi kapitalismu stejně jako zbožní výroba, na příklad v naší zemi, pravda, s omezenou sférou působnosti. Ovšem zákon hodnoty, který má za kapitalismu širokou sféru působnosti, má velikou úlohu v rozvoji kapitalistické výroby, avšak nejenže neurčuje podstatu kapitalistické výroby a základy kapitalistického zisku, nýbrž takové problémy ani neklade. Proto nemůže být základním ekonomickým zákonem soudobého kapitalismu.
      Z týchž důvodů nemůže být základním ekonomickým zákonem kapitalismu zákon konkurence a anarchie výroby nebo zákon nerovnoměrného vývoje kapitalismu v různých zemích.
      Říkají, že prý zákon průměrné míry zisku je základním ekonomickým zákonem soudobého kapitalismu. To je nesprávné. Soudobý kapitalismus, monopolistický kapitalismus, se nemůže spokojovat s průměrným ziskem, který má nadto sestupnou tendenci v důsledku zvyšování organické skladby kapitálu. Soudobý monopolistický kapitalismus vyžaduje nikoli průměrný zisk, nýbrž maximum zisku, nezbytného pro to, aby se více méně regulárně uskutečňovala rozšířená reprodukce.
      K pojmu základního ekonomického zákona kapitalismu se nejvíce přibližuje zákon nadhodnoty, zákon zrodu a růstu kapitalistického zisku. Tento zákon skutečně předem určuje základní rysy kapitalistické výroby. Zákon nadhodnoty je však příliš všeobecným zákonem, nedotýkajícím se problému nejvyšší míry zisku, jejíž zajištění je podmínkou vývoje, monopolistického kapitalismu. Aby byla odstraněna tato mezera, je třeba konkretizovat zákon nadhodnoty a rozvinout jej dále vzhledem k podmínkám monopolistického kapitalismu a mít přitom na zřeteli, že monopolistický kapitalismus vyžaduje nikoli jakýkoli zisk, nýbrž právě maximální zisk. Toto pak bude základním ekonomickým zákonem soudobého kapitalismu.
      Hlavní rysy a požadavky základního ekonomického zákona soudobého kapitalismu by bylo možno formulovat asi takto: Zabezpečení maximálního kapitalistického zisku vykořisťováním, zbídačováním a soustavným ožebračováním většiny obyvatelstva dané země, zotročováním a soustavným olupováním národů jiných zemí, zejména zaostalých zemí, a konečně válkami a militarizací národního hospodářství, využívanými k zabezpečení nejvyšších zisků.
      Říkají, že prý průměrný zisk by bylo přece jen možno považovat za plně dostačující pro kapitalistický vývoj za soudobých podmínek. To je nesprávné. Průměrný zisk je nejnižší hranici rentability, pod níž se stává kapitalistická výroba nemožnou. Bylo by však směšné se domnívat, že pohlaváři soudobého monopolistického kapitalismu, když uchvacují kolonie, zotročují národy a osnují války, snaží se zajistit si pro sebe pouze průměrný zisk. Nikoli, ne průměrný zisk a ani ne mimořádný zisk, představující zpravidla jen určité převýšení průměrného zisku, nýbrž právě maximální zisk je hybnou silou monopolistického kapitalismu. Právě nutnost dosáhnout maximálních zisků žene monopolistický kapitalismus k tak riskantním krokům, jako je zotročování a soustavné olupování kolonií a jiných zaostalých zemí, přeměna řady nezávislých zemí v země závislé, organizování nových válek, které jsou . pro pohlaváry soudobého kapitalismu nejlepším „businessem" pro dosaženi maximálních zisků, a, jako jsou nakonec pokusy vydobýt si hospodářskou nadvládu nad světem.
      Význam základního ekonomického zákona kapitalismu je mimo jiné v tom, že tento zákon tím, že určuje všechny nejdůležitější jevy v oblasti vývoje kapitalistického způsobu výroby, jeho vzestupy a krize, jeho vítězství a porážky, jeho přednosti i nedostatky - celý proces jeho protikladného vývoje - dává možnost pochopit je a vysvětlit.
      Zde je jeden z četných »překvapujících« příkladů.
      Všem jsou známa fakta z dějin a praxe kapitalismu, ukazující bouřlivý vývoj techniky za kapitalismu, kdy kapitalisté vystupují jako praporečníci pokrokové techniky, jako revolucionáři v oblasti vývoje techniky výroby. Známy jsou však i skutečnosti jiného druhu, ukazující zadržování vývoje techniky za kapitalismu, kdy kapitalisté vystupují v oblasti vývoje nové techniky jako reakcionáři a přecházejí nezřídka k ruční práci.
      Čím lze vysvětlit tento křiklavý rozpor? Je možné jej, vysvětlit jedině základním ekonomickým zákonem soudobého kapitalismu, to jest nutností dosahovat maximálních zisků. Kapitalismus je pro novou techniku, když mu slibuje největší zisky. Kapitalismus je proti nové technice a pro přechod k ruční práci, když mu nová technika již neslibuje nejvyšší zisky.
      Tak je tomu se základním ekonomickým zákonem soudobého kapitalismu.
      Existuje základní ekonomický zákon socialismu? Ano, existuje. Jaké jsou podstatné rysy a požadavky tohoto zákona? Podstatné rysy a požadavky základního ekonomického zákona socialismu bylo by možno formulovat asi takto: zabezpečení maximálního uspokojování neustále rostoucích hmotných a kulturních potřeb celé společnosti nepřetržitým růstem a zdokonalováním socialistické výroby na základě nejvyšší techniky.
      Tedy: místo zabezpečení maximálních zisků - zabezpečení maximálního uspokojování hmotných a kulturních potřeb společnosti; místo vývoje výroby se zlomy od vzestupu ke krizi a od krize k vzestupu - nepřetržitý růst výroby; místo periodických zlomů ve vývoji techniky, doprovázených ničením výrobních sil společnosti - nepřetržité zdokonalování výroby na základě nejvyšší techniky.
      Říkají, prý základním ekonomickým zákonem socialismu je zákon plánovitého, proporcionálního rozvoje národního hospodářství. To je nesprávné. Plánovitý rozvoj národního hospodářství, a. tudíž i plánování národního hospodářství, jež je více méně správným odrazem tohoto zákona, nemohou samy o sobě nic přinést, není-li známo, pro jaký úkol se uskutečňuje plánovitý rozvoj národního hospodářství, nebo je-li tento úkol nejasný. Zákon plánovitého rozvoje národního hospodářství může přinést žádoucí výsledek jedině tehdy, je-li zde úkol, pro jehož uskutečnění se děje plánovitý rozvoj národního hospodářství. Tento úkol nemůže dát sám zákon plánovitého rozvoje národního hospodářství. Tím spíše jej nemůže dát plánování národního hospodářství. Tento úkol je obsažen v základním ekonomickém zákonu socialismu, v jeho požadavcích, jak byly výše uvedeny. I zákon plánovitého rozvoje národního hospodářství může působit v plném rozsahu jedině tehdy, opírá-li se o základní ekonomický zákon socialismu.
      Pokud jde o plánování národního hospodářství, může dosáhnout kladných výsledků jedině tehdy, je-li dbáno dvou podmínek a) jestliže správně, odráží požadavky zákona plánovitého rozvoje národního hospodářství, b) jestliže je ve všem v souladu s požadavky základního ekonomického zákona socialismu.

      8. JINÉ OTÁZKY

      J. V. Stalin 1. Otázka mimoekonomického přinucení za feudalismu.
      Mimoekonomické přinucení hrálo samozřejmě úlohu při upevňování hospodářské moci feudálních statkářů, základem feudalismu však nebylo ono, nýbrž feudální vlastnictví půdy.
      2. Otázka osobního vlastnictví v kolchozní usedlosti.
      Bylo by nesprávné říkat v navrhované učebnici, že »každá kolchozní usedlost má v osobním užívání krávu, drobné domácí zvířectvo a drůbež«. Ve skutečnosti, jak je známo, je kráva, drobné domácí zvířectvo, drůbež atd. nikoli v osobním užívání, nýbrž v osobním vlastnictví kolchozní usedlosti. Výraz „v osobním užívání" je zřejmě vzat ze vzorových stanov zemědělského, artělu. Avšak ve vzorových stanovách zemědělského artělů se stala chyba. V Ústavě SSSR, která byla vypracována pečlivěji, se praví něco jiného, a to:
      »Každá kolchozní usedlost má v osobním vlastnictví pomocné hospodářství na záhumenku; obytný dům, užitkový dobytek, drůbež a drobný zemědělský inventář.«
      To je ovšem správné.
      Bylo by však třeba mimo to podrobněji říci, že každý kolchozník má v osobním vlastnictví jednu až tolik a tolik. krav podle místních podmínek, tolik a tolik ovcí, koz, prasat (rovněž od - do, podle. místních podmínek) a neomezený počet drůbeže (kachen, hus, slepic a. krůt).
      Tyto podrobnosti mají velký význam pro naše soudruhy v zahraničí, kteří chtějí přesně vědět, co tedy vlastně zůstalo kolchozní usedlosti v jejím osobním vlastnictví, poté, když byla u nás uskutečněna kolektivizace zemědělství.
      3. Otázka hodnoty pachtovného, placeného rolníky statkářům, jakož i hodnoty nákladů na koupi půdy.
      V návrhu učebnice je řečeno, že v důsledku znárodnění půdy »se rolnictvo osvobodilo od plateb pachtovného statkářům v částce asi 500 milionů rublů ročně« (je třeba říci »ve zlatě«) Toto číslo by bylo třeba zpřesnit, protože zahrnuje, jak se mi zdá, pachtovné nikoli v celém Rusku, nýbrž jen ve většině gubernií Ruska. Je třeba mít při tom na zřeteli, že v četných okrajových oblastech Ruska se platilo pachtovné v naturáliích, k čemuž autoři návrhu učebnice zřejmě nepřihlédli. Mimo to je třeba mít na zřeteli, že se rolnictvo osvobodilo nejen od pachtovného, nýbrž i od každoročních výdajů na koupi půdy. Přihlédlo se k tomu v návrhu učebnice? Zdá se mi, že se nepřihlédlo, ale mělo by se přihlédnout.
      4. Otázka, srůstání monopolů se státním aparátem.
      Výraz »srůstání« je nevhodný. Tento výraz povrchně a. popisně zaznamenává sbližování monopolů a státu; avšak neodhaluje ekonomický smysl tohoto sbližování. Jde o to, že v procesu tohoto sbližování dochází ne prostě k srůstání, nýbrž k podřizování státního aparátu monopolům. Proto by bylo třeba zavrhnout slovo »srůstání« a nahradit je slovy »podřizování státního aparátu monopolům«.
      5. Otázka používání strojů v SSSR
      V návrhu učebnice se p že »v SSSR se používá strojů ve všech případech, kdy šetří práci společnosti«. To není naprosto to, co by bylo třeba říci. Předně, stroje v SSSR vždy šetří práci společnosti, a proto neznáme případy, kdy by stroje v podmínkách SSSR nešetřily společnosti práci. Za druhé, stroje nejenom práci šetří, nýbrž zároveň práci pracovníkům usnadňují, a proto v našich podmínkách, na rozdíl od podmínek kapitalismu dělníci velmi rádi používají strojů v pracovním procesu.
      Proto by bylo třeba říci, že se nikde nepoužívá strojů tak ochotně jako v SSSR, protože stroje šetří práci společnosti a usnadňují práci dělníkům, a jelikož v SSSR není nezaměstnanosti, používají dělnici strojů v národním hospodářství velmi rádi.
      6. Otázka hmotného postavení dělnické třídy v kapitalistických zemích.
      Mluví-li se o hmotném postavení dělnické třídy, jsou míněni obvykle dělníci, zaměstnaní ve výrobě, a nepřihlíží se ke hmotnému postavení tak zvané reservní armády nezaměstnaných. Je správné takové pojetí otázky hmotného postavení dělnické třídy? Myslím, že není správné. Jestliže existuje reservní armáda nezaměstnaných, jejíž členové nemohou žít z ničeho jiného než z prodeje své pracovní sily, pak nezaměstnaní nutně musí být počítáni jako součást dělnické třídy, jestliže však jsou součástí dělnické třídy, pak jejich nuzné postavení nutně musí působit na hmotné postavení dělníků, zaměstnaných ve výrobě. Proto myslím, že při charakteristice hmotného postavení dělnické třídy v kapitalistických zemích by bylo třeba přihlédnout rovněž k postavení reservní armády nezaměstnaných dělníků.
      7. Otázka národního důchodu.
      Myslím, že by bylo bezpodmínečně třeba zařadit do návrhu učebnice novou kapitolu o národním důchodu.
      8. Otázka zvláštní kapitoly v učebnici o Leninovi a Stalinovi jakožto tvůrcích politické ekonomie socialismu.
      Myslím, že kapitolu „Marxistické učení o socialismu. V. I. Lenin a J. V. Stalin, tvůrci politické ekonomie socialismu", je třeba z učebnice vyřadit. Tato kapitola je v učebnici naprosto zbytečná, protože nepřináší nic nového a jen bezbarvě opakuje to, co bylo řečeno podrobněji v předcházejících kapitolách učebnice.
      Pokud jde o ostatní otázky, nemám žádných připomínek k „návrhům" soudruhů Ostroviťanova, Leonťjeva, Šepilova, Gatovského a jiných.

      9. MEZINÁRODNÍ VÝZNAM MARXISTICKÉ UČEBNICE POLITICKÉ EKONOMIE

      J. V. Stalin Myslím, že soudruzi neberou v úvahu plný význam marxistické učebnice politické ekonomie. Učebnice je potřebná nejen pro naši sovětskou mládež. Je zvláště potřebná pro komunisty všech zemí a pro lidi sympatizující s komunisty. Naši zahraniční soudruzi chtějí vědět, jak jsme se vymanili z kapitalistické poroby, jak jsme přetvořili ekonomiku země v duchu socialismu, jak jsme dosáhli přátelství s rolníky, jak jsme dosáhli toho, že naše ještě nedávno nuzná a slabá země se přeměnila v zemi bohatou a mocnou, co jsou to kolchozy, proč, přestože jsme zespolečenštili výrobní prostředky, neodstraňujeme zbožní výrobu, peníze, obchod atd. Chtějí vědět všechno to a mnohé jiné nikoli z pouhé zvědavosti, nýbrž proto, aby se od nás učili a využívali našich zkušeností pro svou zemi. Vydání dobré marxistické učebnice politické ekonomie má proto nejen vnitropolitický, nýbrž i veliký mezinárodní význam.
      Je tudíž zapotřebí učebnice, která by mohla být příruční knihou pro revoluční mládež nejen v naší zemi, nýbrž i za hranicemi. Neměla by být příliš objemná, protože příliš objemná učebnice nemůže být příruční knihou a je těžko ji prostudovat, zvládnout. Musí však obsahovat všechno základní, týkající se jak ekonomiky naší země, tak i ekonomiky kapitalismu a koloniální soustavy.
      Někteří soudruzi v diskusi navrhovali, aby do učebnice byly zařazeny četné nové kapitoly - dějepisci o dějinách, politikové o politice, filosofové o filosofii, ekonomové o ekonomice. To by však vedlo k tomu, že by se učebnice rozrostla do nesmírných, rozměrů. To ovšem nelze připustit. Učebnice používá historické metody k ilustraci problémů politické ekonomie, to však ještě neznamená, že máme z učebnice politické ekonomie udělat dějiny ekonomických vztahů.
      Potřebujeme učebnici o 500, maximálně 600 stránkách, ne větší. To bude příruční kniha marxistické politické ekonomie - pěkný dar mladým komunistům všech zemí.
      Mimochodem, vzhledem k nedostatečné úrovni marxistické vyspělosti většiny komunistických stran zahraničních zemí, mohla by takováto učebnice přinést velký užitek rovněž i starším kádrovým komunistům těchto zemí.

      10. JAK ZLEPŠIT NÁVRH UČEBNICE POLITICKÉ EKONOMIE

      Někteří soudruzi v diskusi příliš horlivě »trhali« návrh učebnice, láli jejím autorům za chyby a opominutí a tvrdili, že se návrh nezdařil. To není spravedlivé. Chyby a opominutí v učebnici ovšem jsou - ve velkém díle bývají téměř vždy. Ať je tomu však jakkoli, zdrcující většina účastníků diskuse přece jen uznala, že návrh učebnice může být základem budoucí učebnice a že potřebuje jen některé opravy a doplňky. Skutečně stačí jen srovnat návrh učebnice s dosud používanými učebnicemi politické ekonomie, abychom dospěli k závěru, že návrh učebnice o celou hlavu převyšuje učebnice dosavadní. V tom je velká zásluha autorů návrhu učebnice.
      Myslím, že ke zlepšení návrhu učebnice by bylo třeba určit nevelkou komisi a zapojit do ní nejen autory učebnice, a nejen stoupence většiny účastníků diskuse, nýbrž i odpůrce většiny, horlivé kritiky návrhu učebnice.
      Bylo by dobře zapojit do komise rovněž zkušeného statistika k prověření číselných údajů a k doplnění návrhu novým statistickým materiálem, jakož i zkušeného právníka k ověření přesnosti formulací.
      Členy komise by bylo třeba přechodně uvolnit od jakékoli jiné práce a plně je hmotně zabezpečit, aby se mohli cele věnovat práci na učebnici.
      Mimo to by bylo třeba určit redakční komisi, dejme tomu tříčlennou, pro konečnou redakci učebnice. Je to nutné rovněž proto, aby se dosáhlo jednotného slohu, který, žel, návrh učebnice postrádá.
      Lhůta k předložení hotové učebnice Ústřednímu výboru je jeden rok.

J. STALIN

      1. února 1952.

Podtrženo red. kominternet.cz.
Pokračování v další části.
Ekonomické problémy socialismu v SSSR, Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1953, s. 30 - 47.