J. V. STALIN: EKONOMICKÉ PROBLÉMY SOCIALISMU V SSSR (1/5)

Přidáno v pondělí 28. 12. 2009


J. V. Stalin

Účastníkům ekonomické diskuse.

      Poznámky k ekonomickým otázkám, souvisícím s listopadovou diskusí v roce 1951

      Dostal jsem všechny dokumenty, týkající se ekonomické diskuse, která probíhala v souvislosti s hodnocením návrhu učebnice politické ekonomie. Mezi nimi jsem dostal »Návrhy k zlepšení i učebnice politické ekonomie«, »Návrhy na odstranění chyb a nepřesností« v navrhované učebnici a »Přehled sporných otázek«.
      Ke všem těmto materiálům, jakož i k návrhu učebnice, považuji za nutné učinit tyto poznámky.

      1. OTÁZKA CHARAKTERU EKONOMICKÝCH ZÁKONŮ ZA SOCIALISMU

      Někteří soudruzi popírají objektivní charakter zákonů vědy, zejména zákonů politické ekonomie za socialismu. Popírají, že z politické ekonomie odrážejí zákonitosti procesů, které se dějí nezávisle na vůli lidí. Mají za to, že vzhledem k zvláštní úloze, kterou dějiny svěřily sovětskému státu, sovětský stát a jeho vedoucí činitelé mohou zrušit existující zákony politické ekonomie mohou „zformovat" nové zákony, „vytvořit" nové zákony.
      Tito soudruzi se hluboce mýlí. Zřejmě směšují zákony vědy, které odrážejí objektivní procesy v přírodě nebo společnosti, probíhající nezávisle na vůli lidí, se zákony, které vydávají vlády a které jsou vytvářeny z vůle lidí a mají pouze právní platnost. Směšovat je však nikterak nelze.
      Marxismus chápe zákony vědy - ať už jde o zákony přírodních věd nebo o zákony politické ekonomie - jako odraz objektivních procesů, probíhajících nezávisle na vůli lidí. Lidé mohou objevit tyto zákony, poznat je, prostudovat je, přihlížet k nim při svém jednání, využívat jich v zájmu společnosti, nemohou je však změnit nebo zrušit. Tím spíše nemohou formovat nebo vytvářet nové zákony vědy.
      Znamená to snad, že na příklad výsledky působení zákopů přírody, výsledky působení přírodních sil vůbec jsou naprosto neodvratné, že ničivé působení přírodních sil vždy a všude probíhá s živelnou, neúprosnou silou, na niž nemohou lidé působit? Nikoli, neznamená. Vyloučíme-li astronomické, geologické a některé jiné analogické procesy, kdy lidé, i když poznali zákony jejich vývoje, nejsou skutečně sto je ovlivňovat, tu v mnohých jiných případech nejsou lidé zdaleka tak bezmocni, pokud jde o možnost ovlivňovat přírodní procesy. Ve všech takových případech mohou lidé, když zákony přírody poznali, když k nim přihlížejí a opírají se o ně, když je dovedně uplatňují a využívají jich, omezit sféru jejich působení, dát ničivým přírodním silám jiný směr, zaměřit ničivé přírodní síly ve prospěch společnosti.
      Vezměme jeden z četných příkladů. V nejstarších dobách se rozvodnění velkých řek, povodně a jimi způsobovaná zkáza obydlí a osevů považovaly za neodvratnou pohroma, proti níž byli lidé bezmocni. Avšak postupem doby, s rozvojem lidských znalostí, když se lid naučil budovat přehrady a vodní elektrárny, se ukázalo že je možno uchránit společnost před pohromami povodni, které se dříve zdály neodvratné. A nejen to; lidé se naučili krotit ničivé přírodní síly, tak říkajíc osedlat je, zaměřit sílu vody ve prospěch společnosti a využít ji k zavlažování polí, k získávání energie.
      Znamená to snad, že tím lidé zrušili zákony přírody, zákony vědy, že vytvořili nové zákony přírody, nové zákony vědy? Nikoliv, neznamená. Jde o to, že celý tento postup odvracení účinků ničivých sil vody a jejich využívání v zájmu společnosti probíhá, aniž se jakkoliv porušují, mění nebo ruší zákony vědy, aniž se vytvářejí nové zákony vědy. Naopak, celý tento postup se uskutečňuje přesně na základě zákonů přírody, zákonů vědy, neboť jakékoliv porušení zákonů přírody, sebemenší jejich porušení by vedlo jen k nezdaru věci, k zmaření postupu.
      Totéž je třeba říci o zákonech ekonomického vývoje, o zákonech politické ekonomie - ať už jde o období kapitalismu nebo o období socialismu. Zde, stejně jako v přírodních vědách, jsou zákony ekonomického vývoje zákony objektivními, odrážejícími procesy ekonomického. vývoje, které se ději nezávisle na vůli lidí. Lidé mohou objevit tyto zákony, poznat je, a opírajíce se o ně, využívat jich v zájmu společnosti, dát jiný směr ničivému působení některých zákonů, omezit sféru jejich působení, dát průchod jiným zákonům, které si razí cestu, nemohou však tyto zákony zrušit nebo vytvořit nové ekonomické zákony.
      Jednou ze zvláštností politické ekonomie je, že její zákony, na rozdíl od zákonů přírodních věd, nepůsobí po dlouhou dobu, že tyto zákony, alespoň většina z nich, působí po určité historické obdob a pak ustupují novým zákonům. Avšak tyto zákony nejsou ničeny, nýbrž ztrácejí působnost. v důsledku nových ekonomických podmínek a odcházejí se scény, aby ustoupily novým zákonům, které nejsou v vůlí lidí, nýbrž které vznikají na základě nových ekonomických podmínek.
      Bedřich Engels Někteří soudruzi. se odvolávají na Engelsova Anti-Dühringa, na Engelsovou poučku, že s likvidací kapitalismu a zespolečenštěním výrobních prostředků nabudou lidé moci nad výrobními prostředky, že se osvobodí z jařma společensko-ekonomických vztahů, že se stanou »pány« svého společenského života. Engels nazývá tuto svobodu „poznanou nutností". A co může znamenat »poznaná nutnost«? To znamená, že lidé, až poznají objektivní zákony (»nutnost«), budou jich používat zcela uvědoměle v zájmu společnosti. Právě proto říká Engels v tomtéž díle že: „Zákony jejich vlastního společenského konání, jež dosud stály proti nim jako cizí, je ovládající přírodní zákony, budou pak lidmi používány s plnou znalostí věci, a tím ovládány".
      Jak je vidět, Engelsova poučka nikterak nemluví ve prospěch těch, kdož se domnívají, že je za socialismu možno zrušit existující ekonomické zákony a vytvořit nové. Naopak, poučka vyžaduje nikoli rušení, nýbrž poznání ekonomických zákonů a jejich dovedné používání.
      Říkají, že prý ekonomické zákony mají živelný charakter, že působení těchto zákonů je neodvratné, že společnost je vůči nim bezmocná. To není správné. To je fetišisace zákonů, to znamená vzdávat se zákonům do otroctví. Je, dokázáno, že společnost není vůči zákonům bezmocná, že společnost může, když ekonomické zákony poznala a opírá se o ně, omezit sféru jejich působení, využít jich v zájmu společnosti a »osedlat« je, jako je tomu u přírodních sil a jejich zákonů, jako je tomu v uvedeném příkladu s rozvodňováním velkých řek.
      Někteří soudruzi se odvolávají na zvláštní úlohu sovětské moci při vybudování socialismu, která jí prý dává možnost zrušit existující zákony ekonomického vývoje a „zformovat" nové. To je rovněž nesprávné.
      Zvláštní úlohu sovětské moci lze vysvětlit dvěma okolnostmi: za prvé tím, že sovětská moc musela nikoliv nahradit jednu formu vykořisťování jinou formou, jak tomu bylo ve starých revolucích, nýbrž likvidovat jakékoli vykořisťování; za druhé, tím, že v zemi neexistovaly žádné hotové zárodky socialistického hospodářství, a proto musela vytvořit tak říkajíc »z ničeho« nové, socialistické formy hospodářství.
      Byl to úkol nesporně obtížný a složitý, bez precedentu. Nicméně sovětská moc splnila tento úkol se ctí. Splnila jej však ne proto, že by snad byla zrušila existující ekonomické zákony a »zformovala« nové, nýbrž jedině proto, že se opírala o ekonomický zákon nezbytného souladu mezi výrobními vztahy a charakterem výrobních sil. Výrobní síly naší země, zejména v průmyslu, měly společenský charakter, kdežto forma vlastnictví byla soukromá, kapitalistická. Sovětská moc, opírajíc se o ekonom zákon nezbytného souladu mezi výrobními vztahy a charakterem výrobních sil, zespolečenštila výrobní prostředky, učinila je vlastnictvím všelidovým, a tím odstranila systém vykořisťování; vytvořila socialistické formy hospodářství. Kdyby nebylo tohoto zákona a kdyby se o něj sovětská moc neopírala, nebyla by dokázala splnit svůj úkol.
      Ekonomický zákon nezbytného souladu mezi výrobními vztahy a charakterem výrobních sil si dávno razí cestu v kapitalistických zemích. Jestliže si dosud neprorazil cestu a nemůže-li volně působit, je tomu tak proto, že naráží na velmi silný odpor dožívajících sil společnosti. Zde se setkáváme s druhou zvláštností ekonomických zákonů. Na rozdíl od zákonů přírodních věd, kde objevení a použití nového zákona se uskutečňuje více méně hladce, naráží v ekonomické oblasti objevování a použití nového zákona, dotýkajícího se zájmů dožívajících sil společnosti, na velmi silný odpor těchto sil. Je tedy zapotřebí síly, společenské síly, schopné překonat tento odpor. Takováto síla se v naší zemi objevila v podobě svazku dělnické třídy a rolnictva, tvořících zdrcující většinu společnosti. Taková síla se dosud neobjevila v jiných, kapitalistických zemích. V tom tkví tajemství toho, proč se sovětské moci podařilo rozbít staré síly společnosti, a proč ekonomickému zákonu nezbytného souladu mezi výrobními vztahy a charakterem výrobních sil byl u nás dán plný průchod.
      Říkají, že prý nutnost plánovitého (proporcionálního) rozvoje národního hospodářství naší země umožňuje sovětské moci zrušit existující a vytvořit nové ekonomické zákony. To je naprosto nesprávné. Nelze směšovat naše roční a pětileté plány s objektivním ekonomickým zákonem plánovitého, proporcionálního rozvoje národního hospodářství. Zákon plánovitého rozvoje národního hospodářství vznikl jako protiváha k zákonu konkurence a anarchie výroby za kapitalismu. Vznikl na základě zespolečenštění výrobních prostředků poté, když zákon konkurence a anarchie výroby přestal působit. Začal působit proto, že socialistické národní hospodářství je možno vést jen na základě ekonomického zákona plánovitého rozvoje národního hospodářství. To znamená, že zákon plánovitého rozvoje národního hospodářství dává našim plánovacím orgánům možnost správně plánovat společenskou výrobu. Avšak možnost nelze směšovat se skutečností. To jsou dvě rozdílné věci. Aby se tato možnost stala skutečností, je třeba prostudovat tento ekonomický zákon, je třeba jej ovládnout, je třeba naučit se jej používat s plnou znalostí věci; je třeba, sestavovat takové plány, které plně odrážejí požadavky tohoto zákona. Nelze říci, že naše roční a pětileté plány plně odrážejí požadavky tohoto ekonomického zákona.
      Říkají, že prý některé ekonomické zákony, které působí u nás za socialismu, mezi nimi i zákon hodnoty, jsou zákony »přetvořenými«, nebo dokonce »zásadně přetvořenými« na základě plánovaného hospodářství. To je rovněž nesprávné. Nelze »přetvářet« zákony, a dokonce ne »zásadně«. Kdyby je bylo možno přetvářet, tu by je bylo možno i zrušit, nahradit je jinými zákony. These o »přetváření« zákonů je přežitkem z nesprávné formulace o »zrušení« a »zformování« zákonů. Třebaže se formulace o přetváření ekonomických zákonů stala u nás už dávno běžnou, je nutno se jí vzdát v zájmu přesnosti. Je možno omezit sféru působení těch či oněch ekonomických zákonů, je možno zabránit jejich ničivému působení, jestliže tu ovšem je takové působení, nelze je však »přetvořit« nebo »zrušit«.
      Jestliže se tedy mluví o „podmanění" přírodních sil nebo ekonomických sil, o »vládě« nad nimi atd., tu tím nemá být naprosto řečeno, že lidé mohou »zrušit« zákony vědy nebo je »zformovat«. Naopak, tím má být řečeno jen to, že lidé mohou objevit zákony, poznat je, ovládnout je, naučit se jich používat s plnou znalostí věci, využívat jich v zájmu společnosti, a tak si je podmanit, dosáhnout nadvlády nad nimi.
      Jsou tedy zákony politické ekonomie za socialismu zákony objektivními, odrážejícími zákonitost procesů ekonomického života, jež probíhají nezávisle na naší vůli. Lidé, kteří popírají tuto poučku, popírají vlastně védu, a popírajíce vědu, popírají tím i možnost jakéhokoli předvídání - popírají tudíž možnost řídit hospodářský život.
      Někdo může říci, ze vše, co zde bylo řečeno, je správné a obecně známé, že v tom však není nic nového a že tedy nestojí za to ztrácet čas opakováním obecně známých pravd. Ovšem, není tu opravdu nic nového, bylo by však nesprávné se domnívat, že nestojí za to ztrácet čas opakováním některých pravd, jež jsou nám známy. Jde o to,a že k nám, jako k vedoucímu jádru přicházejí každý rok tisíce nových mladých kádrů, planou touhou pomoci nám, planou touhou projevit své schopnosti, nemají však dostatečné marxistické vzdělání, neznají mnohé pravdy, které jsou nám dobře známy, a proto jsou nuceny tápat v temnotě. Jsou ohromeny kolosálními úspěchy sovětské moci, točí se jim hlava z neobyčejných úspěchů sovětského zřízení a začínají si představovat, že sovětská moc „všecko může", že pro ni je „vše hračkou", že může zrušit zákony vědy a zformovat nové zákony. Co máme dělat s těmito soudruhy? Jak je vychovat v duchu marxismu- leninismu? Myslím, že soustavné opakování tak zvaných „obecně známých" pravd, jejich trpělivé vysvětlování, je jedním z nejlepších prostředků marxistické výchovy těchto soudruhů.

      2. OTÁZKA ZBOŽNÍ VÝROBY ZA SOCIALISMU

      Někteří soudruzi tvrdí, že strana postupovala nesprávně, když po uchopení moci a znárodnění výrobních prostředků v naší zemi zachovala zbožní výrobu. Mají za to, že strana měla hned tehdy zbožní výrobu odstranit. Odvolávají se přitom na Engelse, který říká: »Jakmile se společnost zmocní výrobních prostředků, bude odstraněna zbožní výroba a tím i panství výrobků nad výrobci« (viz »Anti Dühring«)
      Tito soudruzi se hluboce mýlí.
      Rozeberme Engelsovu poučku. Engelsovu poučku nelze považovat za zcela jasnou a přesnou, neboť v není řečeno, jde-li o to, že se společnost zmocní všech výrobních prostředků nebo pouze části výrobních prostředků, to jest, jsou-li všechny výrobní prostředky odevzdány do majetku všeho lidu nebo pouze část výrobních prostředků. Lze tedy tuto Engelsovu poučku chápat tak i onak.
      Na jiném místě v »Anti-Dühringu« mluví Engels o ovládnutí »všech výrobních prostředků«, o ovládnutí »celého souhrnu výrobních prostředků«. Engels má tedy ve své poučce na zřeteli znárodnění nikoli části výrobních prostředků, nýbrž všech výrobních prostředků, to jest odevzdání výrobních prostředků nejen v průmyslu, nýbrž i v zemědělství do majetku všeho lidu.
      Z toho vyplývá, že Engels má na zřeteli takové země, kde kapitalismus a koncentrace výroby jsou dostatečně vyvinuty nejen v průmyslu, nýbrž i v zemědělství, takže je možno vyvlastnit všechny výrobní prostředky země a odevzdat je do vlastnictví všeho lidu. Engels se tudíž domnívá, že v takových zemích by se měla zároveň se zespolečenštěním všech výrobních prostředků odstranit zbožní výroba. A to je ovšem správné.
      Takovou zemí byla koncem minulého století, v době, kdy se objevil »Anti-Dühring«, jediná země - Anglie, kde rozvoj kapitalismu a koncentrace výroby jak v průmyslu, tak v. zemědělství dospěly k takovému bodu, že bylo možné v případě uchopení moci proletariátem odevzdat všechny výrobní prostředky v zemi do majetku všeho lidu a odstranit ze života zbožní výrobu.
      V daném případě nepřihlížím k otázce, jaký význam má pro Anglii zahraniční obchod s jeho ohromným podílem v anglickém národním hospodářství. Myslím, že teprve po prozkoumání této otázky by bylo možno definitivně řešit otázku osudu zbožní výroby v Anglii po uchopení moci proletariátem a po znárodnění všech výrobních prostředků.
      Ostatně, nejen na konci minulého století, ale ani v současné době nedosáhla žádná země ještě onoho stupně vývoje kapitalismu a koncentrace výroby v zemědělství, jaký lze pozorovat v Anglii. Pokud jde o ostatní země, je tam, přes rozvoj kapitalismu na vesnici, ještě značně početná třída malých a středních vlastníků-výrobců na vesnici, jejichž osud by bylo třeba určit v případě uchopení moci proletariátem.
      Tu se naskýtá otázka, co má dělat proletariát a jeho strana, jestliže v té či oné zemi včetně naší země, jsou příznivé podmínky pro uchopení moci proletariátem a svržení kapitalismu, kde kapitalismus v průmyslu natolik koncentroval výrobní prostředky, že je možno je vyvlastnit a odevzdat do majetku společnosti, kde však zemědělství, přes růst kapitalismu, je ještě natolik rozdrobeno mezi četné drobné a střední vlastníky-výrobce, že není možno klást otázku vyvlastnění těchto výrobců?
      Na tuto otázku nedává Engelsova poučka odpověď. Ostatně ani na tuto otázku odpovídat nemá, neboť vznikla na základě jiné otázky, a to na základě otázky, jaký má být osud zbožní výroby po zespolečenštění všech výrobních prostředků.
      Jak tedy postupovat při zespolečenštění nikoli všech výrobních prostředků, nýbrž jen části výrobních prostředků a za příznivých podmínek pro uchopení moci proletariátem - má proletariát uchopit moc a je třeba hned nato zrušit zbožní výrobu?
      Nelze ovšem nazvat odpovědí názor některých také-marxistů, kteří se domnívají, že by se za takových podmínek mělo upustit od uchopení moci a čekat až se kapitalismu podaří přivést na mizinu miliony drobných a středních výrobců, udělat z nich zemědělské dělníky a koncentrovat výrobní prostředky v zemědělství, že teprve pak by bylo možno vytyčit otázku uchopení moci proletariátem a zespolečenštění všech výrobních prostředků. Je pochopitelné, že na takové „východisko" nemohou přistoupit marxisté, jestliže se nechtějí navždy zostudit.
      Nelze rovněž považovat za odpověď názor jiných také-marxistů, kteří myslí, že by se třeba měla uchopit moc a přistoupit k vyvlastněni drobných a středních výrobců na vesnici a zespolečenštit jejich výrobní prostředky. Na tuto nesmyslnou a zločinnou cestu rovněž nemohou přistoupit marxisté, neboť tato cesta by' podkopala jakoukoliv možnost vítězství proletářské revoluce, zahnala by rolnictvo nadlouho do tábora nepřátel proletariátu.
      Odpověď na tuto otázku dal Lenin ve svých dílech o „naturální dani" a ve svém proslulém »družstevním plánů«.
      Leninovu odpověď lze stručně shrnout takto:
      V. I. Lenin a) proletariát nesmí propást příhodné podmínky pro uchopení moci, musí uchopit moc aniž čeká, až se kapitalismu podaří přivést na mizinu mnohamilionové obyvatelstvo, drobné a střední individuální výrobce,
      b) vyvlastnit výrobní prostředky v průmyslu a odevzdat je do majetku všeho lidu;
      c) pokud jde o drobné a střední individuální výrobce, sdružovat je postupně do výrobních družstev, tj. do velkých zemědělských podniků, kolchozů;
      d) všestranně rozvíjet průmysl a dát kolchozům moderní technickou základnu velkovýroby, přitom je nevyvlastňovat, nýbrž naopak usilovně zásobovat prvotřídními traktory a jinými stroji;
      e) v zájmu ekonomického svazku města a vesnice, průmyslu a zemědělství zachovat na jistou dobu zbožní výrobu (směnu koupí a prodejem) jako jedinou pro rolníky přijatelnou formu ekonomických styků s městem, a plně rozvinout sovětský obchod, státní a družstevně kolchozní a vytlačovat přitom z obratu zboží všechny a všeliké kapitalisty.
      Dějiny našeho socialistického budování ukazují, že tato cesta vývoje, vytyčená Leninem, se plně osvědčila.
      Nemůže být pochyby o tom, že pro všechny kapitalistické země, které mají více nebo méně početnou třídu drobných a středních výrobců, je tato cesta vývoje jedině možná a účelná, má-li zvítězit socialismus.
      Říkají, že prý zbožní výroba přece jenom za všech okolností musí vést a nezbytně povede ke kapitalismu. To je nesprávné. Ne vždy a ne za všech podmínek! Nelze ztotožňovat zbožní výrobu s kapitalistickou výrobou. To jsou dvě různé věcí. Kapitalistická výroba je nejvyšší forma zbožní výroby. Zbožní výroba - vede ke kapitalismu jen tehdy, jestliže existuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků, jestliže přichází pracovní síla na trh jako zboží, které může kapitalista, koupit a vykořisťovat ve výrobním procesu, jestliže tudíž v zemi existuje systém vykořisťování námezdních dělníků kapitalisty. Kapitalistická výroba začíná tam, kde výrobní prostředky jsou soustředěny v soukromých rukou, zatím co dělníci, zbavení výrobních prostředků, jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu jako zboží. Bez toho není kapitalistické výroby.
      Nuže, jestliže nejsou dány tyto podmínky, které mění zbožní výrobu v kapitalistickou výrobu, nejsou-li výrobní prostředky již soukromým, nýbrž socialistickým vlastnictvím, neexistuje-li systém, námezdní práce a pracovní síla již není zbožím, byl-li systém vykořisťování už dávno zlikvidován - co bude potom: lze se domnívat, že zbožní výroba přece jen povede ke kapitalismu? Nikoli, nelze se domnívat. Vždyť naše společnost je právě takovou společností, kde soukromé vlastnictví výrobních prostředků, systém námezdní práce, systém vykořisťování už dávno neexistují.
      Zbožní výrobu nelze považovat za něco, co stojí samo o sobě, co je nezávislé na okolních ekonomických podmínkách; Zbožní výroba je starší než kapitalistická výroba. Existovala za otrokářského řádu a sloužila mu, a nevedla ke kapitalismu. Existovala za feudalismu a sloužila mu, avšak přes to, že připravila některé podmínky pro kapitalistickou výrobu, nevedla ke kapitalismu. Ptáme se, proč by zbožní výroba nemohla po jisté období sloužit rovněž naší socialistické společnosti, aniž by vedla ke kapitalismu, máme-li na zřeteli, že zbožní výroba u nás nemá tak neomezené a všeobsáhlé rozšíření jako za kapitalistických podmínek, že jsou ji u nás dány pevné meze díky takovým rozhodujícím ekonomickým podmínkám, jako je společenské vlastnictví výrobních prostředků, likvidace systému námezdní práce, likvidace systému vykořisťování?
      Říkají, že prý poté, když v naší zemi bylo nastoleno společenské vlastnictví výrobních prostředků a když byl odstraněn - systém námezdní práce a vykořisťování, ztratila existence zbožní výroby smysl, že by se tudíž měla zbožní výroba odstranit.
      To je rovněž nesprávné. V současné době u nás existují - dvě hlavní formy socialistické výroby: státní, tj. všelidová, a kolchozní, kterou nelze nazvat všelidovou. Ve státních podnicích jsou výrobní prostředky a vyrobená produkce vlastnictvím všeho lidu. Avšak v kolchozních podnicích, třebaže výrobní prostředky (půda, stroje) patří státu, je vyrobená produkce vlastnictvím jednotlivých kolchozů, neboť práce v kolchozech, stejně jako osivo, je jejich vlastní, a půdou, která byla :odevzdána kolchozům do věčného užívání, disponují kolchozy ve skutečnosti jako svým vlastnictvím, přestože ji nemohou prodat, koupit, propachtovat, nebo ji dát do zástavy.
      Tato okolnost vede k tomu, že stát může disponovat pouze produkcí státních podniků, - kdežto kolchozní produkcí, jako svým vlastnictvím, disponují pouze kolchozy. Kolchozy však nechtějí zcizovat své produkty jinak než v podobě zboží, za něž chtějí směnou dostat zboží, jež potřebují. Jiné ekonomické styky s městem, kromě tržních, kromě směný koupí a prodejem, nejsou v současné době pro kolchozy přijatelné. Proto zbožní výroba a obrat zboží jsou u nás v současné době právě tak nezbytné, jako byly, řekněme, tak před 30 lety, kdy Lenin vyhlásil nutnost všestranného rozvinutí - obratu zboží.
      Přirozeně, když se místo dvou základních výrobních sektorů, státního a kolchozního, objeví jeden vše zahrnující výrobní sektor s právem disponovat veškerými spotřebními výrobky země, tu oběh zboží se svým »peněžním hospodářstvím« zanikne jako nepotřebný prvek národního hospodářství. Dokud tomu však tak není, dokud zůstávají dva základní výrobní sektory, musí zbožní výroba a oběh zboží trvat jako nutný a velmi užitečný prvek v soustavě našeho národního hospodářství. Jak dojde k vytvoření jediného sjednoceného sektoru, zda prostě tak, že státní sektor pohltí sektor kolchozní, což je málo pravděpodobné (neboť by to bylo chápáno jako vyvlastnění kolchozů) nebo organizováním jednotného všelidového hospodářského orgánu (se zastoupením státního průmyslu i kolchozů) s právem nejprve vést evidenci veškerých spotřebních výrobků země a s postupem času - rovněž rozdělovat výrobky na podkladě, řekněme, výměny výrobků - to je otázka zvláštní, kterou - je třeba zvlášť posoudit.
      Naše zbožní výroba není tedy obyčejnou zbožní výrobou, nýbrž zbožní výrobou zvláštního druhu, zbožní výrobou bez kapitalistů, která má co činit v podstatě se zbožím sjednocených socialistických výrobců (stát, kolchozy, družstva), jejíž sféra působnosti je omezena na předměty osobní spotřeby; zbožní výrobou, jež se zřejmě nikterak nemůže rozvinout v kapitalistickou výrobu a jíž je souzeno sloužit společně s jejím »peněžním hospodářstvím« rozvoji a upevňování socialistické výroby.
      Proto nemají naprosto pravdu ti soudruzi, kteří prohlašují, že když socialistická společnost nelikviduje formy zbožní výroby, musí prý být u nás obnoveny všechny ekonomické kategorie vlastní kapitalismu: pracovní síla jako zboží, nadhodnota, kapitál, zisk z kapitálu, průměrná míra zisku atd. Tito soudruzi směšují zbožní výrobu s kapitalistickou výrobou a.domnívají se, že existuje-li zbožní výroba, pak musí existovat i kapitalistická výroba. Nechápou, že naše zbožní výroba se zásadně liší od zbožní výroky za kapitalismu.
      Karel Marx Nejen to, myslím, že je třeba zavrhnout i některé jiné pojmy převzaté z Marxova »Kapitálu«, v němž se Marx zabýval analysou kapitalismu, které jsou uměle přilepovány na naše socialistické vztahy. Mám na mysli mimo jiné takové pojmy, jako »nutná práce« a »nad- práce«, »nutný« výrobek a »nadvýrobek«, »nutná a »nadbytečná« doba. Marx analyzoval kapitalismus proto, aby objasnil zdroj vykořisťování dělnické třídy, nadhodnotu, aby dal dělnické třídě, která neměla výrobních prostředků, duchovní zbraň ke svržení kapitalismu. Je pochopitelné, že při tom Marx používá pojmů (kategorií) plně odpovídajících kapitalistickým vztahům. Je však více než podivné používat těchto pojmů dnes, kdy dělnická třída nejen není zbavena moci a výrobních prostředků, nýbrž naopak má ve svých rukou moc a patří jí výrobní, prostředky. Dost absurdně zní dnes, za našeho zřízení, slova o pracovní sile jako zboží, o »najímání« dělníků: jako by dělnická třída, které patří výrobní prostředky, sama sebe najímala a sama sobě prodávala svou pracovní sílu. Právě tak podivné je dnes mluvit o »nutné« práci a „nadpráci", jako by za našich podmínek nebyla práce dělníků, poskytovaná společnosti k rozšiřování výroby, na rozvoj vzdělání, zdravotnictví, k organizování obrany atd., právě tak nutná pro dělnickou třídu, která je nyní u moci, jako práce, vynakládaná na krytí osobních potřeb dělníka a jeho rodiny.
      Je třeba poznamenat, že Marx ve svém díle »Kritika gothajského programu«, kde už nezkoumá kapitalismus, nýbrž mimo jiné první fázi komunistické společností, uznává práci poskytovanou společnosti k rozšiřování výroby, na vzdělání, zdravotnictví, na správní výlohy, na vytváření reserv atd., za stejně nutnou jako práci, vynakládanou na krytí potřeb dělnické třídy.
      Myslím, že naši ekonomové musí skoncovat s tímto nesouladem mezi starými pojmy a novým stavem věcí v naší socialistické zemi a nahradit staré pojmy novými, odpovídajícími nové situaci.
      Mohli jsme trpět tento nesoulad do jisté doby, nyní však nastala doba, kdy konečně musíme tento nesoulad odstranit.

      3. OTÁZKA ZÁKONA HODNOTY ZA SOCIALISMU

      Někdy se vyskytuje otázka: existuje a působí u nás, za našeho socialistického zřízení, zákon hodnoty?
      Ano, existuje a působí. Tam, kde je zboží a zbožní výroba, nemůže neexistovat ani zákon hodnoty.
      Sféra působnosti zákona hodnoty se u nás vztahuje především na oběh zboží, na směnu zboží koupí a prodejem, zejména na směnu zboží osobní spotřeby. Zde, v této oblasti, podržuje si zákon hodnoty ovšem v jistých mezích úlohu regulátora.
      Avšak působení zákona hodnoty, není omezeno na sféru oběhu zboží. Vztahuje se i na výrobu. Pravda, zákon hodnoty nemá regulující význam v naši socialistické výrobě, přesto však působí na výrobu, a k tomu nelze nepřihlížet při řízení výroby. Jde o to, že spotřební výrobky, nutné na krytí vynaložené pracovní síly ve výrobním procesu, se u nás vyrábějí a realizují jako zboží, podléhající působnosti zákona hodnoty. Právě zde se objevuje působení zákona hodnoty na výrobu. V souvislosti s tím mají v našich podnicích aktuální význam takové otázky, jako otázka chozrasčotu a rentability, otázka vlastních nákladů, otázka cen atd. Proto se naše podniky nemohou obejít a nesmějí obejit bez přihlížení k zákonu hodnoty.
      Je to dobré? Není to špatné. Za našich nynějších podmínek to skutečně není špatné, neboť tato okolnost vychovává naše hospodářské pracovníky v duchu racionálního vedení výroby a ukázňuje je. Není to špatné, neboť to učí naše hospodářské pracovníky počítat výrobní veličiny, počítat je přesně a právě tak přesně přihlížet k reálným věcem ve výrobě a nezabývat se tlacháním o »orientačních údajích«, vzatých ze vzduchu. Není to špatné, neboť to učí naše hospodářské pracovníky hledat, nalézat a využívat skryté reservy, které jsou utajeny ve výrobě, a ne po nich šlapat. Není to špatné, neboť to učí naše hospodářské pracovníky soustavně zlepšovat výrobní metody, snižovat vlastní náklady výroby, uplatňovat chozrasčot a dosahovat rentability, podniků. To je dobrá praktická škola, která urychluje růst našich hospodářských kádrů a dělá z nich skutečné vedoucí socialistické výroby v nynější etapě vývoje.
      Neštěstí není v tom, že zákon hodnoty u nás působí na výrobu. Neštěstí je v tom, že naši hospodářští pracovníci a plánovači, až na nemnoho výjimek, špatně znají účinky zákona hodnoty, nestudují je a neumějí s nimi počítat ve svých rozpočtech. Tím se vlastně také vysvětluje onen zmatek, který u nás stále leště panuje v otázce cenové politiky. Uvedu jeden z četných příkladů. Před jistou dobou bylo rozhodnuto udělat v zájmu bavlnářství pořádek v poměru cen bavlny a obilí, přesněji stanovit ceny obilí, prodávaného pěstitelům-bavlny, a zvýšit ceny bavlny, dodávané státu. V souvislosti s tím předložili naši hospodářští pracovníci a plánovači návrh, který členy Ústředního výboru nemohl neudivit, neboť podle tohoto návrhu byla navržena cena tuny obilí téměř stejná jako cena tuny bavlny, při čemž se cena tuny obilí rovnala ceně tuny chleba. Na připomínky členů Ústředního výboru, že cena tuny chleba musí být vyšší než cena tuny obilí vzhledem k dalším výdajům na mletí a pečení, že bavlna vůbec stojí mnohem více než obilí, o čemž rovněž svědčí světové ceny bavlny a obilí, nemohli autoři návrhu říci nic kloudného. Proto byl Ústřední výbor nucen chopit se věci sám, snížit ceny obilí a zvýšit ceny bavlny. Co by se stalo, kdyby návrh těchto soudruhů nabyl zákonné platnosti? Přivedli bychom pěstitele bavlny na mizinu a zůstali bychom bez bavlny.
      J. V. Stalin Znamená však toto vše, že zákon hodnoty působí u nás v právě takovém rozsahu jako za kapitalismu, že zákon hodnoty je u nás regulátorem výroby? Nikoli, neznamená. Ve skutečnosti je sféra působnosti zákona hodnoty za našeho hospodářského zřízeni pevně omezena a ohraničena. Bylo už řečeno, že sféra působnosti zbožní výroby je za našeho zřízení omezena a ohraničena. Totéž je třeba říci o sféře působnosti. zákona hodnoty. Není pochyby, že to, že neexistuje soukromé vlastnictví výrobních p a že jsou zespolečenštěny výrobní prostředky jak ve městě, tak na vesnici, musí omezovat sféru působnosti zákona hodnoty a stupeň jeho působení na výrobu.
      Stejným směrem působí zákon plánovitého (proporcionálního) rozvoje národního hospodářství, který nahradil zákon konkurence a anarchie. výroby.
      Stejným směrem působí naše roční a pětileté plány a vůbec celá naše hospodářská politika, opírající se o požadavky zákona plánovitého rozvoje národního hospodářství.
      To vše dohromady vede k tomu, že sféra působnosti zákona hodnoty je u nás pevně omezena a zákon hodnoty nemůže mít za našeho zřízení úlohu regulátora výroby.
      Tím se vlastně také vysvětluje ona »překvapivá« skutečnost, že přes neustálý a bouřlivý růst naší socialistické výroby nevede u nás zákon hodnoty ke krizím z nadvýroby, zatím co týž zákon hodnoty, který za kapitalismu má širokou sféru působnosti, vede v kapitalistických zemích přes nízké tempo růstu výroby k periodickým krizím z nadvýroby.
      Říkají, že prý zákon hodnoty je stálým zákonem, závazným pro všechna období historického vývoje, že i když v období druhé fáze komunistické společnosti zákon hodnoty přestává působit jako regulátor směnných vztahů, působí v této fázi vývoje nadále jako regulátor vztahů mezi různými výrobními odvětvími, jako regulátor rozdělování práce mezi výrobní odvětví.
      To je naprosto nesprávné. Hodnota, stejně jako zákon hodnoty, je historická kategorie, spojená s existencí zbožní výroby. Se zánikem zbožní výroby zanikne jak hodnota se svými formami, tak zákon hodnoty.
      V druhé fázi komunistické společnosti se bude množství práce vynaložené na výrobu výrobků měřit nikoli oklikou, nikoli prostřednictvím hodnoty a jejich forem, jak tomu je za zbožní výroby, nýbrž přímo a bezprostředně - množstvím času, počtem hodin vynaložených na výrobu výrobků. Pokud jde o rozdělování práce, nebude již rozdělování práce mezi výrobní odvětví regulováno zákonem hodnoty, který v té době přestane působit, nýbrž růstem potřeby výrobků ve společnosti. Bude to společnost, kde výroba bude regulována potřebami společnosti a evidence potřeb společnosti nabude prvořadého významu pro plánovací orgány.
      Naprosto nesprávné je i tvrzení, že za našeho nynějšího ekonomického zřízení, v první fázi vývoje komunistické společnosti, reguluje prý zákon hodnoty „proporce" rozdělování práce mezi různá výrobní odvětví.
      Kdyby to byla pravda, pak je nepochopitelné, proč se u nás nerozvíjí ze všech sil lehký průmysl, jako nejrentabilnější, přednostně před těžkým průmyslem, který je často méně rentabilní a někdy vůbec nerentabilní?
      Kdyby to bylo pravda, pak je nepochopitelné, proč se u nás nezavírá řada dosud nerentabilních podniků těžkého průmyslu, kde práce dělníků nedává »náležitý efekt«, proč se neotevírají nové podniky lehkého průmyslu, jež jsou vždy rentabilní, kde by práce dělníků mohla dát »větší efekt«?
      Kdyby to bylo pravda, pak je nepochopitelné, proč se u nás nepřemísťují dělníci z málo rentabilních podniků; třeba i velmi potřebných pro národní hospodářství, do podniků rentabilnějších, podle zákona hodnoty, který prý reguluje »proporce« rozdělování práce mezi výrobní odvětví?
      Je zřejmé, že kdybychom následovali tyto soudruhy, museli bychom se vzdát primátu výroby výrobních prostředků ve prospěch výroby spotřebních prostředků. A co znamená vzdát se primátu výroby výrobních prostředků. To znamená znemožnit i růst našeho národního hospodářství, neboť není možno uskutečňovat neustálý růst národního hospodářství, jestliže se zároveň neuskutečňuje primát výroby výrobních prostředků.
      Tito soudruzi zapomínají, že zákon hodnoty může být regulátorem výroby jen za kapitalismu, za existence socialistického vlastnictví výrobních prostředků, za existence konkurence, anarchie výroby a krizí z nadvýroby. Zapomínají že sféra působnosti zákona hodnoty je u nás omezena existencí společenského vlastnictví výrobních prostředků, působením zákona plánovitého rozvoje národního hospodářství -, že je tudíž omezena i našimi ročními a pětiletými plány, které jsou přibližným odrazem požadavků tohoto zákona.
      Někteří soudruzi z toho vyvozují, že zákon plánovitého rozvoje národního hospodářství a plánování národního hospodářství ruší zásadu rentability výroby. To je naprosto nesprávné. Je tomu právě naopak. Jestliže posuzujeme rentabilitu ne s hlediska jednotlivých podniků nebo výrobních odvětví a nikoli za dobu jednoho roku, nýbrž s hlediska celého národního hospodářství a řekněme za 10 - 15 let, což by bylo jedině správným pojetím otázky, tu dočasná a nepevná rentabilita jednotlivých podniků nebo výrobních odvětví vůbec nesnese srovnávání s onou vyšší formou pevné a stálé rentability, kterou nám poskytuje působení zákona plánovitého rozvoje národního hospodářství a plánování národního hospodářství, jež nás zbavuje periodických hospodářských krizí, ničících národní hospodářství a přinášejících společnosti obrovskou hmotnou škodu, a jež nám zajišťuje neustálý růst národního hospodářství a rychlé tempo tohoto růstu.
      Stručněji: nemůže být pochyb o tom, že za našich nynějších socialistických výrobních podmínek nemůže být zákon hodnoty „regulátorem proporcí" při rozdělování práce mezi různá výrobní odvětví.

      4. OTÁZKA ODSTRANĚNÍ PROTIKLADU MEZI MĚSTEM A VESNICÍ, MEZI DUŠEVNÍ A FYSICKOU PRACÍ, JAKOŽ I OTÁZKA LIKVIDACE ROZDÍLŮ MEZI NIMI

      Budovatelé sovětského socialistického státu - V. I. Lenin a J. V. Stalin Tento nadpis se dotýká řady problémů, které se od sebe podstatně liší, shrnuji je však do jedné kapitoly nikoli proto, abych je navzájem směšoval, nýbrž výhradně kvůli stručnosti výkladu.
      Problém odstranění protikladu mezi městem a vesnicí, mezi průmyslem a zemědělstvím, je problém známý, dávno už vytyčený Marxem a Engelsem. Ekonomickým základem tohoto protikladu je vykořisťování vesnice městem, vyvlastňování rolnictva a zbídačování většiny vesnického obyvatelstva celým chodem vývoje průmyslu, obchodu a úvěrové soustavy za kapitalismu. Proto je třeba pohlížet na protiklad mezi městem a vesnicí za kapitalismu jako na protiklad zájmů. Na této půdě vznikl nepřátelský poměr vesnice k městu a k »městským lidem« vůbec.
      Není pochyby o tom, že s odstraněním kapitalismu a systému vykořisťování, s upevněním socialistického zřízení v naši zemi musel zmizet i protiklad zájmů mezi městem a vesnicí, mezi průmyslem a zemědělstvím. Tak se také stalo. Obrovská pomoc, kterou našemu rolnictvu poskytlo socialistické město, naše dělnická třída, při likvidaci statkářů a kulactva, vytvořila, půdu pro svazek dělnické třídy a rolnictva, a soustavné zásobování rolnictva jeho kolchozů prvotřídními traktory a jinými stroji přeměnilo svazek dělnické třídy a rolnictva v přátelství mezi nimi. Ovšem, dělníci a kolchozní rolnictvo tvoří přec jenom dvě třídy, jež se od sebe liší svým postavením. Avšak tento rozdíl nikterak neoslabuje jejich přátelství. Naopak jejich zájmy jdou po jedné společné linii, po linii upevňování socialistického zřízení a vítězství komunismu. Není proto divu, že po bývalé nedůvěře a tím spíše po nenávisti vesnice k městu, nezůstalo ani stopy.
      To vše znamená, že živná půda pro protiklad mezi městem a vesnicí, mezi průmyslem a zemědělstvím, byla už likvidována naším nynějším socialistickým zřízením.
      To ovšem neznamená, že odstranění protikladu mezi městem a vesnicí musí vést k »zániku velkých měst« (viz Engelsův »Anti Dühring«). Velká města nejen nezaniknou, nýbrž vzniknou ještě nová velká města jako střediska největšího růstu kultury, jako střediska nejen velkoprůmyslu, nýbrž i zpracování zemědělských výrobků a mohutného rozvoje všech odvětvi potravinářského průmyslu. Tato okolnost usnadní kulturní rozkvět země a povede k vyrovnávání podmínek způsobu života ve městě a na vesnici.
      Obdobně je tomu s problémem odstranění protikladu mezi duševní a fysickou prací. Tento problém je rovněž problém známý, dávno vytyčený Marxem a Engelsem. Ekonomickým základem protikladu mezi duševní a fysickou prací je vykořisťování lidí fysicky pracujících představiteli duševní práce. Je všeobecně známa propast, která byla za kapitalismu mezi fysicky pracujícími v podnicích a vedoucím personálem. Je známo, že na základě této propasti se vyvíjel nepřátelský poměr dělníků k řediteli, k mistru, k inženýru a k jiným představitelům technického personálu jako k jejich nepřátelům. Je pochopitelné, že s odstraněním kapitalismu a systému vykořisťování musel zmizet i protiklad zájmů mezi fysickou a duševní prací. A ten skutečně za našeho současného socialistického zřízení zmizel. Lidé fysicky pracující a vedoucí personál nejsou dnes nepřáteli, nýbrž soudruhy-přáteli, členy jednotného výrobního kolektivu, kteří mají životní zájem na úspěšnosti a zlepšování výroby. Po bývalém nepřátelství mezi nimi nezůstalo ani stopy.
      Zcela jiného charakteru je problém vymizení rozdílů mezi městem (průmyslem) a vesnici (zemědělstvím), mezi fysickou a duševní prací. Tento problém klasikové marxismu nevytyčili. To je nový problém, vytyčený praxí našeho socialistického budování.
      Není to snad problém vykonstruovaný, má pro nás nějaký praktický nebo teoretický význam? Nikoli, tento problém nelze považovat za vykonstruovaný. Naopak, je to pro nás nanejvýš závažný problém.
      Jestliže vezmeme, na příklad rozdíl mezi zemědělstvím a průmyslem, tkví u nás tento rozdíl nejen v tom, že se pracovní podmínky v zemědělství liší od pracovních podmínek v průmyslu, nýbrž především a hlavně v tom, že v průmyslu máme všelidové vlastnictví výrobních prostředků a vyrobené produkce, kdežto v zemědělství nemáme všelidové, nýbrž skupinové, kolchozní vlastnictví. Bylo už řečeno, že tato okolnost způsobuje zachování oběhu zboží, že teprve až zmizí tento rozdíl mezi průmyslem a zemědělstvím, může zmizet zbožní výroba se všemi důsledky, jež z toho plynou. Nelze tedy popírat, že vymizení tohoto podstatného rozdílu mezi zemědělstvím a průmyslem musí mít pro nás prvořadý význam.
      Totéž je třeba říci o problému odstranění, podstatného rozdílu mezi prací duševní a prací fysickou. Tento problém má pro nás rovněž prvořadý význam. Než nastal rozmach masového socialistického soutěžení, s růstem průmyslu to u nás skřípalo a. mnozí soudruzi kladli dokonce otázku zpomalení tempa rozvoje průmyslu. To lze vysvětlit hlavně tím, že kulturně technická úroveň dělníků byla příliš nízká a zůstávala daleko pozadu za úrovní technického personálu. Věc se však od základu změnila, když u nás nabylo socialistické soutěžení masového charakteru. Právě potom vykročil průmysl kupředu zrychleným tempem. Proč nabylo socialistické soutěžení masového charakteru? Protože se mezi dělníky našly celé skupiny soudruhů, kteří si nejen osvojili technické minimum, nýbrž šli dále, dosáhli úrovně technického personálu, začali opravovat techniky a inženýry, rozbíjet dosavadní normy jako zastaralé, zavádět nové normy, více odpovídající současnému stavu a pod. Co by bylo, kdyby nejen jednotlivé skupiny dělníků, nýbrž většina dělníků pozvedla svou kulturně technickou úroveň na úroveň inženýrsko-technického personálu? Náš průmysl by se pozvedl na výši nedosažitelnou pro průmysl jiných zemí. Nelze tedy popírat, že odstranění podstatného rozdílu mezi duševní a fysickou prací zvýšením kulturně technické úrovně dělníků na úroveň technického personálu musí pro nás mít prvořadý význam.
      Někteří soudruzi tvrdí, že časem zmizí nejen podstatný rozdíl mezi průmyslem a zemědělstvím, mezi fysickou a duševní prací, nýbrž že zmizí rovněž jakýkoli rozdíl mezi nimi To není správné. Odstranění podstatného rozdílu mezi průmyslem a zemědělstvím nemůže vést k odstraněni jakéhokoli rozdílu mezi nimi. Nějaký rozdíl, i když nepodstatný, rozhodně zůstane v důsledku rozdílnosti pracovních podmínek v průmyslu a v zemědělství. Dokonce ani v průmyslu, máme-li na zřeteli jeho rozličná odvětví, nejsou pracovní podmínky všude stejné: na příklad pracovní podmínky horníků se liší od pracovních podmínek dělníků mechanizované továrny na obuv, pracovní podmínky havířů rudných dolů se liší od pracovních podmínek strojírenských dělníků. Je-li tomu tak, tím spíše se musí udržet jistý rozdíl mezi průmyslem a zemědělstvím.
      Totéž je třeba říci o rozdílu mezi prací duševní a prací fysickou. Podstatný rozdíl mezi nimi, pokud se tím rozumí propast v kulturně technické úrovni, rozhodně vymizí. Avšak nějaký rozdíl, i když nepodstatný, se, přece jenom udrží, byť i jen proto, že pracovní podmínky vedoucího personálu podniků nejsou stejné jako pracovní podmínky dělníků.
      Soudruzi, kteří tvrdí opak, se patrně opírají o známou formulaci v některých mých projevech, kde se mluví o odstranění rozdílu mezi průmyslem a zemědělstvím, mezi duševní a fysickou prací, aniž se připomíná, že tu jde o odstranění podstatného, a nikoli jakéhokoli rozdílu. Soudruzi pravě takto pochopili mou formulaci, neboť předpokládali, že znamená odstranění jakéhokoli rozdílu. To však znamená, že tato formulace byla nepřesná, neuspokojivá. Je nutno ji zavrhnout a nahradit jinou formulací, která mluví o odstranění podstatných rozdílů a o zachování nepodstatných rozdílů mezi průmyslem a zemědělstvím, mezi duševní a fysickou prací.

Podtrženo red. kominternet.cz.
Pokračování v další části.
Ekonomické problémy socialismu v SSSR, Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1953, s. 5 - 30.