Molotov o Stalinovi a spolupracovnících

Přidáno v pondělí 21. 12. 2009


J. V. Stalin a V. M. Molotov

      Výňatky z knihy F. I. Čujeva "Vzpomínky Molotova", OREGO, 1996

      Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890 - 1986), vl. jm. Skrjabin, sovětský politik, člen pozdější KSSS od r. 1906. V době Únorové revoluce 1917 byl členem ruského politbyra ÚV, za Velké říjnové socialistické revoluce členem petrohradské Vojenské revoluční rady. V l. 1921 - 1957 byl členem ÚV, 1921 - 1930 tajemníkem ÚV VKS(b), 1926 - 1952 členem politbyra ÚV VKS(b) a 1952 - 1957 předsednictva ÚV KSSS. V l. 1930 - 1941 byl předsedou a 1941 - 1957 náměstkem předsedy rady lidových komisařů SSSR (od r. 1946 rady ministrů), 1939 - 1949 a 1953 - 1955 lidový komisař, resp. ministr zahraničí. V l. 1957 - 1960 byl sovětským velvyslancem v Mongolsku, 1960 - 1962 zástupcem SSSR v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii ve Vídni.
      V. M. Molotov se po roce 1956 postavil proti oportunistické politice N. S. Chruščovova, který zdiskreditoval největší úspěchy sovětského lidu kritikou Stalinova kultu osobnosti. Ten Chruščov za Stalinova života sám vytvářel a jeho následným odsuzováním prosazoval své zájmy. Molotov oprávněně pokládal Chruščovovu politiku za oportunistickou a revizionistickou, a to i v dalších otázkách, např. v mezinárodních vztazích. Kvůli tomu byl v r. 1957 uvolněn z vrcholových funkcí a při dalším stupňování protistalinské politiky v r. 1962 vyloučen z KSSS a z veřejného života. Znovu přijat do strany byl až v r. 1984, kdy byl generálním tajemníkem K. U. Černěnko.
      V. M. Molotov zemřel v Moskvě 8. listopadu 1986 ve věku 96 let. Byl posledním žijícím hlavním účastníkem Velké říjnové socialistické revoluce. V době jeho smrti už byl generálním tajemníkem KSSS renegát M. S. Gorbačov a do rozpadu prvního státu dělníků a rolníků zbývalo jen pět let...
      Rozhovory s autorem knihy "Vzpomínky Molotova" F. I. Čujevem poskytoval V. M. Molotov v letech 1969 - 1986. (Pozn. red.)

      ...A na XI. sjezdu se objevil „seznam deseti" - jména předpokládaných členů ÚV, Leninových stoupenců. A na tom seznamu u Stalinova jména bylo Leninovou rukou napsáno: „generální tajemník". (...) Stalin se stal generálním. Leninovi to dalo mnoho práce. Ale, jak jsem přesvědčen, dostatečně hluboce promyslel celou věc a dal najevo, na koho se orientovat. Došel zřejmě k závěru, že jsem nedozrálý politik, ale v sekretariátu a v politbyru mě nechal, zatímco Stalina udělal generálním. Připravoval věci do budoucna, ovšem, vždyť věděl o své nemoci. A jestli ve Stalinovi spatřoval svého nástupce? Myslím, že i s tím bylo možné počítat. K čemu potom generální tajemník? Dosud nic takového nebylo. Ale postupně se Stalinova autorita zvýšila a vyrostla mnohem více než Lenin předpokládal nebo než považoval dokonce za žádoucí. Všechno jistě nebylo možné předvídat. Fakt je, že v podmínkách ostrého boje kolem Stalina se stále pevněji utvářela aktivní skupina - Dzeržinskij, Kujbyšev, Frunze a další. Velmi rozdílní lidé. (s. 124)

      Bez sebemenších pochyb, v leninismu se nikdo nevyznal lépe než Stalin. (s. 147) J. V. Stalin a V. M. Molotov

      Ve 20. letech byla vedoucí stranická vrstva velmi tenká a i v této vrstvě byly pukliny: pravičáci, nacionalisté nebo dělnická opozice. Jak Lenin vydržel, to je udivující. Lenin umřel, ti všichni zůstali, a Stalin to neměl lehké. Jedním z důkazů pro to je - Chruščov. Vyšel z pravičáků, ale vydával se za stalinovce, za leninovce. „Baťko Staline! Jsme ochotni dát za tebe život, všechny zničíme!" Ale jak obruč povolila, hned se projevil... (s. 27)

      Stalin nejednou říkal, že kdyby Lenin žil nyní, nepochybně by mluvil jinak - copak jsme ho mohli nahradit! Zajisté by vymyslel něco, na co jsme nestačili. Ale to, že po něm zůstal Stalin - to je obrovské štěstí. Obrovské štěstí. Zajisté. Mnohé revoluce skončily nezdarem. V Německu, v Maďarsku, ve Francii Pařížská komuna. Ale my jsme se udrželi.

      Stalinova úloha byla veliká, neobyčejná. Vedl, byl to vůdce. Z počátku bojoval proti svému kultu, ale potom se mu to trochu zalíbilo...
      Není možné stavět mě naroveň se Stalinem. Ani jeden člověk po Leninovi, ani já, ani Kalinin, ani Dzeržinskij nebo další, nevykonali ani desetinu toho, co Stalin. To je fakt. Kritizuji v některých otázkách Stalina, jsou to otázky dosti významné, teoretického charakteru, ale jako politický činitel splnil Stalin takovou roli, kterou na svá bedra nemohl nikdo jiný vzít. ...
      Stalin, pravda, nepracoval sám. Kolem něho byla dost silná skupina. Jiný na jeho místě by všechno rozvrátil. Mnozí byli nesporně výborní lidé, ale vysoko nade všemi byl Stalin. Hodil se charakterem - velmi pevná povaha, určitost, jasnost, to, čeho se většině nedostávalo. ... (s. 182)

Zleva J. V. Stalin, V. I. Lenin a M. I. Kalinin

      Za svůj život jsem Stalina dvakrát nazval geniálním. Jednou v jakémsi pozdravu, který jsem sice nepsal, ale podepsal spolu se skupinou dalších. Stalin se rozčílil a dal příkaz to vyškrtnout: „A jak Ty ses tam dostal?" - „Dostal, jak už to bývá." - „I ty už následuješ ostatní:"
      Podruhé na jeho pohřbu.
      Za geniálního ho nepovažuji, považuji ho za velikého člověka. Když mu bylo sedmdesát, nazval jsem ho velkým. Téměř geniální byl v taktice. V teorii a strategii byl slabší. Pouze Lenina pokládám za geniálního v naší straně. Stalin říkal: „Molotov je ještě zdrženlivý. Malenkov a ti druzí - to jsou přímo eseři: Stalin, Stalin! Takhle přece mluví eseři!" (...) Víte, nelíbilo se mu to, ale zabránit tomu zcela nemohl. V té době by to mohlo mít negativní následky. Stalinovi se to ne vždy líbilo, ale ke konci trochu i zalíbilo. (s. 168)

      Stalin litoval, že souhlasil s jmenováním generalissimem. Vždycky toho litoval. A oprávněně. O to se mu postarali horlivci - Kaganovič a Berija. Také velitelé armády naléhali. (s. 176)

      Stalin řekl, že nespadá pod statut hrdiny Sovětského svazu, že tento titul se uděluje za osobně projevenou statečnost. „Takovou statečnost jsem neprojevil" - řekl Stalin. A hvězdu odmítl. Malovali ho s ní pouze na portrétech. Když umřel, vydal hvězdu hrdiny Sovětského svazu náčelník oddělení pro vyznamenání. Připíchli mu ji na podušku a nesli o pohřbu. Stalin nosil pouze jedinou hvězdu - hrdiny socialistické práce. Já sám jsem někdy vytáhl Leninův řád.
      L. M. Kaganovič Jeden čas neustále navrhovali přejmenovat Moskvu na město Stalin. Velmi úporně! Byl jsem proti. Kaganovič to doporučoval. Argumentoval: „Není jen leninismus, ale také stalinismus!" Stalin se zlobil. (s. 177)

      Čím víc na Stalina útočí, tím výš se pozvedá. Probíhá boj. Čím je Stalin velký, to nevidí. Důslednějšího, schopnějšího a významnějšího člověka než byl Stalin jsme po Leninovi neměli. A nemáme! Nikdo po Leninově smrti lépe neporozuměl situaci. Vždycky jsem měl tento názor a vždycky jsem to tvrdil. Ale tak jednostranně o něm mluvit, jako Kirov, domnívám se, není správné. „Neexistuje u nás ani jedna otázka, k níž by nedal Stalin podnět." Ani o Leninovi není možné takhle mluvit. Stalin svou mimořádně důležitou úlohu splnil. Velmi obtížně. Ale splnil.
      Ano, mýlil se, ale jmenujte mi někoho, kdo se mýlil méně. V tehdejších historických událostech, kdo z těch lidí, kteří se jich účastnili, zaujímal správnější pozici? Jedině on se vyrovnal s těmi úkoly, které v té době existovaly. Přes všechny nedostatky tehdejšího vedení.
      Domnívám se, že v tom, co Stalin pozoruhodného vykonal, porozumění nenašel, ale na to, co nedělal správně, na to se soustřeďují, to vypichují. Ne proto, že by chtěli Stalinovy chyby napravit, ale proto, aby pomocí těchto chyb pokřivili celou linii strany.
      Pokud jde o mne, bez ohledu na Stalinovy chyby, uznávám, že to byl veliký člověk, nenahraditelný! Tehdy nebyl nikdo, kdo by se mu rovnal!
      Stalin patrně znal mé kritické smýšlení, v tak otevřené podobě jsem mu je, pravda, neříkal, ale o ledačem jsem před ním mluvil kriticky, ne vždy se mu to líbilo. Přesto neznám nikoho, kdo by byl Stalinovi bližší. Chruščov? Nebo Malenkov? (s. 183, 184)

      Naši nepřátelé snili o tom, že druhá světová válka bude nad naše síly, že určitě prohrajeme a že komunismus přestane existovat. Nestalo se tak. Upevnili jsme své pozice, vytvořili socialistický tábor. A to byla obrovská zásluha Stalina. (s. 187)

      J. V. Stalin a S. M. Kirov Velmi málo jsme se zajímali o vojenské věci. Třeba říci, že Stalin byl mimořádně namístě ve 30. letech a za války. Protože bylo nezbytné vojenskou vědu nejen znát, ale také tomu rozumět. A Stalin vojenství rozuměl.
      Po válce se Stalin chystal odejít na penzi. V úzkém kruhu, jen tak při rozhovoru na dače za stolem řekl: „Ať teď pracuje Vjačeslav. Je mladší." Řekl to bez přípitku. ... Ale podle mého názoru byl příliš unaven. A na to někteří sázeli. Leccos mu podsouvali, snažili se vyhovět. Proto ta důvěra k Chruščovovi a nedůvěra ke mně. (s. 189)

      Poslední roky začal Stalin podle mého poněkud ochabovat. Tolik toho prožil! Divím se jen, jak to všechno mohl unést a vydržet! (s. 208)
      Skleróza? Ta v různém stupni působí u každého ke stáří... Ale na něm bylo znát, že je velmi nervózní, náladový. Všechny podezíral. V poslední době byl podle mého skoro nebezpečný. Upadal do některých extrémů. Ale v tom, co publikoval, ve svých vystoupeních a statích, připouštěl některé změny starých tvrzení jen velmi obezřetně. (s. 208)

      Domnívám se, že Lenin měl ve všech svých hodnoceních Stalina pravdu. A říkal jsem to hned po Leninově smrti na jednání politbyra. A myslím, že Stalin to nezapomněl. ... A pokud jde o Stalinovu hrubost? Ano, vyznačoval se jí, byl to velmi tvrdý člověk. Ale kdyby nebylo té jeho tvrdosti, nevím, jak by vše dopadlo. Domnívám se, že nekompromisní postoj zde musel být. Jinak by bylo více kolísajících, nepevných. Stalin svou určitostí, ostrostí i hrubostí některé lidi ovšem odrazoval. Jasně, pevně, bez kolísání určoval základní linii, to bylo pochopitelně v té době pro stranu velmi důležité. Byl to složitý člověk. Leninovu kritiku vzal na vědomí. První roky byl velmi zdrženlivý, ale potom, jak se domnívám, poněkud zpyšněl. Zpychl. Vždy jsem byl toho mínění. A právě pro lidi takové úrovně je pýcha zcela nežádoucí. (s. 209)

      Časem bude Stalin v dějinách Ruska rehabilitován. V Moskvě bude Muzeum J. V. Stalina. Určitě! Budou to požadovat. Stalinova úloha je obrovská. Nepochybuji, že jeho jméno se znovu pozvedne a že zaujme své slavné místo v historii." (s. 212)

      Molotov: Dvacet let je to, co Stalin zemřel. A kdo zůstal pevný, se Stalinem? Kaganovič a já, všehovšudy, víc jich nenacházím.
      Čujev: A Malenkov?
      Molotov: Také se drží dobře. Ne, ten není proti Stalinovi. ... Obrátil jsem se na Kaganoviče, dal jsem mu přečíst své poznámky, povídá: „Má to hloubku." Bohužel nemá žádné otázky. Pokoušel jsem se ho vyprovokovat, pobídl ho: „Přeci si to jenom přečti." Program strany nekritizuje a na kritiku neodpovídá. Ale Program je přece nepřijatelný, protože je založen na protirevoluční pozici.(s. 223)

      Jsem kritický ke Stalinovi, v některých otázkách s ním nesouhlasím a domnívám se, že se dopustil velkých, zásadních chyb, ale o těchto chybách nikdo nemluví, zatímco o tom, v čem měl Stalin pravdu, se donekonečna hovoří negativně. (s. 26)

      Čujev: Kdo byl tvrdší, Lenin nebo Stalin?
      F. E. Dzeržinskij Molotov: Ovšem, že Lenin. Byl přísný. V některých věcech přísnější než Stalin. Přečtěte si lístečky, které psal Dzeržinskému. Nezřídka, když to bylo nezbytné, se uchyloval k nejkrajnějším opatřením. Tambovské povstání rozkázal potlačit, tvrdě potřít. Právě jsem byl na poradě. Kdyby mohl, nestrpěl by žádnou opozici. Pamatuji se, jak vytýkal Stalinovi měkkost a liberalismus. „Jakápak je to diktatura, co je u nás? Kaše je to, limonáda - ta naše moc, a ne diktatura!"
      ...Zacituji vám něco z Leninského sborníku. Telegram, který v roce 1919 poslal do svého rodiště Simbirska pověřenci gubernského zásobování: ...„Potvrdí-li se, že jste po uplynutí čtyř hodin neposlali obilí, budete zastřeleni. Předseda rady lidových komisařů Lenin."
      ...Vzpomínám si ještě na jeden příklad, kdy Lenin dostal dopis z Rostovské oblasti od chudého rolníka, „bědňaka". Byla to stížnost na špatné poměry, na to, že chudým rolníkům nikdo nevěnuje žádnou pozornost, nikdo jim v ničem nepomůže. Naopak všichni je utlačují, jak mohou. A co udělal Lenin? Doporučil vytvořit skupinu „sverdlovců" (byla to taková univerzita pro dospělé...) a poslal ji na uvedené místo Rostovské oblasti s tím, že potvrdí-li se, co „chuďas" psal, mají být provinilci na místě zastřeleni a záležitost napravena.
      Co mohlo být ještě konkrétnějšího? Zastřelit na místě a hotovo! I k takovým věcem docházelo. Nebylo to podle zákona. Ale přece se stávaly. To je diktatura, superdiktatura.(s. 126, 127)

      Když se věc týkala revoluce, sovětské moci, komunismu, byl Lenin nesmiřitelný. A potom, kdybychom přijímali ke každé otázce usnesení demokratickou cestou, bylo by to ke škodě straně i státu. Ztráceli bychom čas a nic dobrého by z takového formálního demokratismu nevzešlo. Vyostřené problémy někdy Lenin rozhodoval sám, svou mocí. (s. 127)

      Lenin neměl přátele v politbyru. Ale všechny nás tam ponechal. Ty i ony. Mnozí se od něho odkláněli na různé strany, ale jiní nebyli! Jiní? Kdo ví, kdy přijdou. V tom byla Leninova síla, sám by se jinak neudržel a celá práce by přišla nazmar. (...) Leninovy vztahy se Stalinem byly těsné, ale spíše na věcném základě. Stalina vyzvedl mnohem výše než Bucharina! A nejen vyzvedl - učinil ho svou oporou v ÚV. Důvěřoval mu.
      V posledním období se Lenin často se Stalinem stýkal. I v bytě býval Lenin, myslím, pouze u něho. Stalin žádal několikrát o uvolnění z funkce generálního tajemníka, ale ústřední výbor jeho žádost pokaždé zamítl. Probíhal boj a bylo zapotřebí, aby Stalin v této funkci zůstal.
      Leninovi bylo těžko, snažil se vyzvedat mladší." (s. 133) N. K. Krupská

      To, co Lenin napsal o Stalinově hrubosti - to bylo pod vlivem Krupské. Rozhněvala se na Stalina, že se k ní dosti netaktně zachoval. Stalin respektoval usnesení sekretariátu, podle kterého Zinověvovi a Kameněvovi nebylo dovoleno navštěvovat Lenina, protože to lékaři všem zakázali. Ti si postěžovali Krupské. Rozhořčila se, volala Stalinovi, ale Stalin jí řekl: „ÚV rozhodl a lékaři jsou toho názoru, že není možné navštěvovat Lenina." - „Ale Lenin si to sám přeje!" - „Rozhodne-li ÚV, pak k němu nepustíme ani vás."
      Stalin byl popuzen: „To jí mám podlézat, plazit se před ní? Spát s Leninem ještě neznamená vyznat se v leninismu!"
      Mně Stalin řekl zhruba toto:
      „Kde to jsme, tím, že chodí na stejný záchod jako Lenin, musím ji hodnotit a uznávat jako Lenina?"
      Hrubé, přehnal to. (s. 146)

      Sedím večer ve své pracovně jako tajemník ÚV. Je po přijímacích hodinách. Plním běžné záležitosti, papírování. V tom náhle dostávám dopis od Lenina. (...) Lenin v něm píše: „S. Molotove, zajímá mě, zda se u nás na ÚV zkoumají názory jednotlivých skupin strany, zvláště mínění lidí, kteří nepracují v žádném zařízení našeho zahovněného aparátu? Jestliže to nikdo nedělá, jak se na věc díváte, je možné zorganizovat průzkum této otázky?" (s. 156)

      V únoru 1923 se Leninovi značně přitížilo. Požádal Stalina, aby mu přinesl jed. Stalin slíbil, ale nepřinesl. Potom říkal, že se Lenin nepochybně za to rozhněval. „Myslete si, co chcete, ale to udělat nemohu" - řekl Stalin. V politbyru jsme tuto otázku diskutovali. (s. 165)

      Leninovy pozice jsou velmi silné, ale teď se za leninovce vydává všelijaká havěť. V tom je náš nedostatek. Lenin to předvídal - v předmluvě ke „Státu a revoluci". Jak to v historii bývá s velkými osobnostmi? Uctívají je jako ikony. A revoluční podstata se ztrácí... (s. 165)

      Po Leninovi byl Stalin nejsilnějším politikem. Lenin ho pokládal za nejschopnějšího, na kterého je možné se spolehnout. Ale kritizoval ho také. (s. 165)

      L. P. Berija (O Berijovi:) Schopný organizátor, ale krutý člověk, bezohledný. Jeho přítelem byl Malenkov. A k nim se přilepil Chruščov. Rozdílní lidé, ale něco měli společného. (s. 178)

      Berija byl člověk, řekl bych, ne tolik minulosti, jako budoucnosti. Budoucnosti - vždyť se úporně dral nahoru - pouze tedy v tomto smyslu. Z reakčních živlů byl velmi aktivní, proto se snažil proklestit cestu soukromému vlastnictví. A mimo to nic nevidí. Socialismus neuznává. Myslí si, že jde dopředu, ve skutečnosti tíhne dozadu, k horšímu. ...
      Chruščov byl nesporně člověk reakčního typu. Vetřel se do komunistické strany. V žádný komunismus ovšem nevěřil. Bulganin ve skutečnosti nic neznamenal - nebyl ani pro, ani proti. Kam foukal vítr, tam šel i on. Berija, domnívám se, nebyl náš člověk. Vlezl do strany se špatnými úmysly. Malenkov? Schopný aparátník.
      N. A. Bulganin ...Bulganin hrál malou úlohu. Ale Malenkov, Berija a Chruščov - ti tvořili jádro, které určovalo směr. Malenkov se o otázky teorie, otázky komunismu, podle mého ani mnoho nezajímal. Chruščov ten se zajímal, ale v opačném smyslu. Kdy a jak se věc otočí dozadu.
      A Berija - to byl člověk bez zásad. Že byl v mládí naverbován rozvědkou, slyším nikoli poprvé. I u nás se o tom psalo. Ale není to dokázáno...
      Byl to Berija, jenž fakticky určoval, kdo bude v osobní stráži. Stalin si mohl vybrat jen z toho, co mu nabízeli, ale domníval se, že sám rozhoduje. Berija však nastrkoval své lidi.
      G. M. Malenkov ...Berija a Malenkov byli těsně spojeni. Chruščov se k nim přidal, ale sledoval své cíle. Všechny převezl! Chruščov měl pevnější sociální základnu, protože všude bylo maloměšťáctví. A on se orientoval na maloměšťáky. Ideje ho nezajímaly. Šlo mu o to slepit jedno s druhým, ne o ideje komunistické výstavby.

      Čujev: Nemyslím si, že Chruščov truchlil pro Stalinovu smrt.
      Molotov: Ne, měl na Stalina pořádný vztek. A Berija ještě větší. Stalin se někdy choval k Berijovi přezíravě. Chtěl ho odstranit. Komu důvěřoval? Těžko říct. Zdá se, že nikomu. Chruščovovi? Ne, samozřejmě, že mu nemohl důvěřovat. Bulganin ho nezajímal. A tvrdit, že Malenkov byl Stalinovi blízký, podle mého názoru nelze. Mladí, kteří by něco znamenali, neexistovali. Leningraďany odstranil.
      ... Že Berija mohl v této věci (Stalinově smrti) mít prsty, připouštím. Sehrál vyloženě zákeřnou úlohu. (s. 226 - 229)

      Stalin byl ponejvíce na kuncevské dače. Tam také umřel. V posledních dnech jeho života jsem byl v jistém smyslu v nemilosti. Stalina jsem viděl čtyři, možná pět týdnů před jeho smrtí. Byl zcela zdráv. Když onemocněl, zavolali mě. Přijel jsem na daču, byli tam členové politbyra. Z těch, kdo nebyli členy byra, tam kromě mne byl pouze Mikojan. Velení měl Berija.
      Stalin ležel na divanu. Měl zavřené oči. Někdy je otevřel a pokoušel se něco říci, ale vědomí se mi již zcela nevrátilo. Když se pokoušel promluvit, přiběhl k němu vždy Berija a líbal mu ruku.
      ...Když umíral, nabýval v některých okamžicích vědomí. Začal se kroutit, cukalo to s ním. To se často opakovalo. Zdálo se, že začíná přicházet k sobě. V takových momentech byl Berija okamžitě u Stalina. Ó-o! Ten byl pohotový...
      N. S. Chruščov s J. V. Stalinem Nevylučuji, že mu pomohl k smrti. Z toho, co mi říkal a co jsem stejně cítil... Na tribuně mauzolea 1. května 1953 dělal takové narážky. Chtěl zřejmě vzbudit mé sympatie. Řekl: „Já jsem ho odstranil." Jako by mi tím pomohl. Chtěl nepochybně, aby můj vztah k němu byl příznivější. „Všechny jsem vás zachránil!" Chruščov tomu sotva napomohl. Mohl se však domýšlet. A možná... Měl k Berijovi blízko. Víc o tom ví Malenkov. Mnohem víc.
      ...Sám Stalin, pamatuji se, řekl ještě za války: „Vím, že po mé smrti snesou na můj hrob hromadu smetí. Ale vítr historie ji nemilosrdně rozmetá!" (s. 229 - 230)

      Podle mne byly přehmaty, ale tyto přehmaty prováděl Stalin. Sám Berija se Stalina velice bál. Nešel by tak daleko, a Stalin, myslím si, to velmi přehnal. Hájil jsem a hájím Stalina, včetně otázky teroru. Domnívám se, že bez teroru bychom před válkou neobstáli tak, aby po válce byl v naší zemi víceméně stabilní stav. Myslím, že do značné míry byl tento stav zajištěn na konci třicátých let. (s. 237)

      V posledních Stalinových letech jsem byl v nemilosti. Vy to přece víte. Došlo to tak daleko, že jsem byl vyloučen z politbyra, všechno šikovně zařídil Stalin. Nemohu s tím pochopitelně souhlasit. Mám o tom své mínění, ale chci vás upozornit, abyste vzal na vědomí i tuto stránku věci. Některé Stalinovy názory jsem kritizoval dříve a osobně jsem s ním o tom mluvil. Domnívám se, že komunista, člen politbyra, který tam byl třicet let, a nemá žádný názor, je pouhý tlučhuba. Proto si myslím, že si mne Stalin také vážil za to, že jsem měl své názory a že jsem se uměl orientovat. Ne vždy se mnou souhlasil, ale musím konstatovat, že často se mnou souhlasil. Jinak bychom sotva plných třicet let mohli spolupracovat. (s. 260)

      Říká se, že kdo mlčí, souhlasí. Tak tomu také bylo, když mlčel, tedy souhlasil. Nikdo, ani protivníci mně nemohou vytknout, že jsem s Chruščovem souhlasil, ale to, že jsem mlčel, je fakt. ... Nevzpomínám si, zda jsme zprávu četli, ale všeobecně jsme s ní byli seznámeni. ... Nezačalo to tajnou zprávou. ... Jugoslávská otázka byla v roce 1955. Rok před XX. sjezdem. Já myslím, že k obratu došlo už v souvislosti s jugoslávskou otázkou. Určitě. Tehdy jsem se pokusil vystoupit. Všichni byli proti mně. Všichni, i ti, kteří mi za rok, za půldruhého dali zapravdu.
      K obratu došlo dřív, a protože k němu došlo, připravil Chruščov na XX. sjezd takové složení delegátů, kteří mu provolávali „slávu". ...
      N. S. Chruščov Chruščov byl v hloubi duše Stalinovým odpůrcem. Stalin sem, Stalin tam, ale v srdci měl něco jiného. Osobní popuzenost ho hnala k všelijakým činům. Popuzenost za to, že se jeho syn dostal do situace, při níž byl de facto zastřelen. Takovou měl nevraživost, že byl ke všemu odhodlaný, jen aby Stalinovo jméno pošpinil.
      Jeho syn byl něco jako zrádce. ... Stalin nechtěl dát jeho synovi milost. Chruščov osobně Stalina nenáviděl. To se synem mu dodalo. Ale to není hlavní. Chruščov nebyl revolucionář. Do strany vstoupil teprve v roce 1918. Prostí dělníci byli už ve straně. Tak byl „aktivní". Jakého jsme to měli vůdce strany! To bylo absurdní. Absurdum! (s. 246 - 247)

      Na XX. sjezdu bylo zvoleno předsednictvo - jedenáct lidí. Pak jsme se rozhodli sundat Chruščova. Bylo to v roce 1957. ... Nás bylo sedm z jedenácti, a pro něj byli tři, mezi nimi Mikojan. Neměli jsme žádný program, jedině odvolat Chruščova a jmenovat ho ministrem zemědělství. ...
      Tři lidi nejprve zahrnuli do „protistranické skupiny" - Malenkova, Kaganoviče, Molotova. Pak přidali Šepilova, který se k nám hlásil a za nějakou dobu Bulganina a Vorošilova. Vorošilov byl s námi, teprve později udělal pokání. ...
      K. J. Vorošilov Pak jsem každý rok posílal na ÚV jeden dva dopisy s kritikou jejich politiky. V posledním dopise byla kritika programu strany, který pokládám za falešný, protileninský. Chruščov na to reagoval a vyloučili mě ze strany. Malenkov a další o těchto dopisech nevěděli. Žili si v klidu. Ale vyloučit mě samotného, to se jaksi nehodilo, potřebovali „protistranickou" skupinu, vyloučili nás proto všechny čtyři. (s. 249 - 250)

      Chruščov byl v teorii břídil. Byl odpůrcem marxismu-leninismu, nepřítel komunistické revoluce, skrytý a chytrý, velmi rafinovaný... Ne, nebyl to hlupák. A jak by také šli za hlupákem? V takovém případě by to bylo zase jen pár hlupáků! Ale on obrážel náladu převážné většiny. A ten rozdíl cítil, dobře ho cítil. Proto si dával pozor. (s. 258)

      Ve straně se bude ještě bojovat. Chruščov nebyl náhodný. Naše země je rolnická, pravicová úchylka je zde silná. A kde jsou záruky, že pravičáci nenabudou převahy? Je velmi pravděpodobné, že v nejbližší budoucnosti se k moci dostanou antistalinovci, nejspíš bucharinci. (s. 263)

      A. I. Mikojan (O Mikojanovi:) Velmi schopný člověk... Ale také schopný všeho. Málo principiální, nepevný, snadno ovlivnitelný... Po Stalinově smrti se pevně napojil na Chruščova. Ale předtím s ním spojen nebyl. Až v poslední době. Jinak měl Chruščov Malenkova a Beriju za hlavní spojence. ... Chruščov a Mikojan šli svého času tak daleko, že se snažili dokázat, že byl Stalin agentem carské ochranky. Ale vyrobit takové dokumenty se jim nepodařilo. Možná, i na mne něco chystali. Mikojan sehrál špinavou roli. Přizpůsobivec! Přizpůsoboval se, vždy se hanebně přizpůsoboval... Stalin ho také neměl příliš v lásce. Ale byl to, pravda, velmi schopný praktik - v hospodářství, obchodě, potravinářském průmyslu. I tam se všude přizpůsoboval, dělal náležité obraty, úporně pracoval. ... (s. 257)

      A. A. Ždanov (O Ždanovovi:) Jeho stati, poslední projevy byly, podle mého, zajímavé. ... Vzdělával se, pracoval na sobě. Přece jenom měl solidní přípravu. Stalin si Ždanova cenil ze všech nejvíce. Prostě choval se k němu skvěle. (s. 226)

      S. M. Buďonnyj (O Buďonném:) Buďonnyj, bez ohledu na to, že jsem byl vyloučen ze strany, mi vždycky blahopřál k výročím. Už sotva udržel pero, ale pokaždé mi poslal pohlednici. ... (s. 226)

      (O Kaganovičovi:) Kaganovič - to byl úředník. Povahově hrubý, ne všichni ho proto snášeli. Nešlo jen o běžný nátlak, ale bylo v tom něco osobního, co ho charakterizovalo. Síla, přímočarost. Organizátor to byl velký. A také docela dobrý řečník. ... Židé Kaganoviče nemají rádi. Přáli si, aby je v politbyru zastupoval někdo inteligentnější. Kaganovič je dosud stoupencem tak stalinským, že před ním nesmí nikdo o Stalinovi říct nic špatného. Mezi námi byl stalinistou na dvě stě procent. Byl toho mínění, že já chválím Stalina nedostatečně. ... Ukázalo se, že je jedním z nejoddanějších Stalinovi. V tom je i jeho slabost, ano, a také jeho jednostrannost a nepřipravenost k samostatnému myšlení. Není možné jen opakovat, co říkal Stalin, protože ani Stalin neměl vždy pravdu. (s. 223 - 224)

J. V. Stalin a V. M. Molotov

(Zvýrazněno red. kominternet.cz)