J. V. Stalin: O NĚKTERÝCH OTÁZKÁCH DĚJIN BOLŠEVISMU

Přidáno v sobotu 19. 12. 2009


V. I. Lenin, J. V. Stalin a V. M. Molotov (zprava) v redakci Pravdy

      21. prosince 2009 si připomínáme 130. výročí narození významného představitele světového komunistického hnutí soudruha Josefa Vissarionoviče Stalina. (Pozn. red.)

      Dopis redakci časopisu „Proletářská revoluce"

      Vážení soudruzi!
      Protestuji rozhodně proti tomu, že v časopise „Proletářská revoluce" (č. 6, 1930) byl uveřejněn jako diskusní článek protistranický a polotrockistický článek Sluckého „Bolševici o německé sociální demokracii v období její předválečné krise".
      Sluckij tvrdí, že Lenin (bolševici) podceňoval nebezpečí centrismu v německé a vůbec v předválečné sociální demokracii, to jest, že podceňoval nebezpečí skrytého oportunismu, nebezpečí smířlivectví vůči oportunismu. Jinými slovy, podle Sluckého je tomu tak, že Lenin (bolševici) nevedl neúprosný boj proti oportunismu, neboť podceňování centrismu je v podstatě upuštění od rozvinutého boje proti oportunismu. Z toho tedy vyplývá, že Lenin v období před válkou nebyl ještě opravdovým bolševikem, že se Lenin stal opravdovým bolševikem teprve v období imperialistické války nebo dokonce teprve ke konci této války.
      Tohle vykládá ve svém článku Sluckij. A vy, místo abyste tohoto novopečeného „historika" veřejně odsoudili jako utrhače a falšovatele, dáváte se s ním do diskuse, poskytujete mu tribunu. Nemohu neprotestovat proti tomu, že článek Sluckého byl uveřejněn ve vašem časopise jako článek diskusní, neboť je nepřípustné činit předmětem diskuse otázku Leninova bolševismu, otázku, zda Lenin vedl zásadní nesmiřitelný boj proti centrismu jako určité odrůdě oportunismu, nebo jej nevedl, zda Lenin byl skutečným bolševikem, nebo jim nebyl.
      Ve svém ‚‚redakčním'' prohlášení, které bylo zasláno Ústřednímu výboru 20. října, přiznáváte, že se redakce dopustila chyby, když uveřejnila článek Sluckého jako článek diskusní. To je ovšem správné, přestože redakční prohlášení přichází velmi opožděné. Dopouštíte se však ve svém prohlášení nové chyby, když prohlašujete, že „redakce pokládá za politicky nanejvýš aktuální a nezbytné dále propracovávat na stránkách časopisu ‚Proletářská Revoluce' celý komplex problémů, týkajících se vzájemného vztahu mezi bolševiky a předválečnou II. internacionálou". To znamená, že hodláte znovu zatáhnout lidi do diskuse o otázkách, které jsou axiomaty bolševismu. To znamená, že otázku Leninova bolševismu znovu hodláte přeměnit z axiomatu v problém, který vyžaduje „dalšího propracování". Proč, z jakého důvodu?
      Je všeobecně známo, že se leninismus zrodil, vyrostl a zesílil v neúprosném boji proti oportunismu všech odstínů, počítaje v to i centrismus na západě (Kautsky), i centrismus u nás (Trockij aj.). To nemohou popřít ani přímí nepřátelé bolševismu. To je axioma. A vy nás táhnete zpět, neboť se pokoušíte učinit z axiomatu problém, vyžadující „dalšího propracování". Proč? Z jakého důvodu? Snad z neznalosti dějin bolševismu?
      Snad ve jménu shnilého liberalismu, aby Slučtí a jiní žáci Trockého nemohli říci, že jim jsou zacpávána ústa? Dosti podivný liberalismus, který je uplatňován na úkor životních zájmů bolševismu...
      Co vlastně pokládá redakce v článku Sluckého za hodno diskuse?
      1. Sluckij tvrdí, že Lenin (bolševici) neprosazoval linii rozchodu, rozkolu s oportunisty německé sociální demokracie, s oportunisty II. internacionály předválečného období. Vy chcete diskutovat proti této trockistické thesi Sluckého. Ale co je tu k diskusi? Cožpak není jasné, že Sluckij Lenina, bolševiky, prostě pomlouvá? Pomluvu je nutno veřejně odsoudit, a ne ji činit předmětem diskuse.
      Každý bolševik, je-li opravdu bolševikem, ví, že Lenin už dávno před válkou, přibližně od roku 1903 až 1904 - kdy se v Rusku ustavila skupina bolševiků a kdy o sobě po prvé dali vědět leví v německé sociální demokracii - prosazoval linii rozchodu, rozkolu s oportunisty jak u nás, v Sociálně demokratické straně Ruska, tak i tam, v II. internacionále, zejména v německé sociální demokracii.
      Každý bolševik ví, že právě proto si bolševici už tehdy (1903-1905) získali mezi oportunisty II. internacionály pověst „rozbíječů" a „desorganisátorů", jež jim byla ke cti. Ale co mohl udělat Lenin, co mohli udělat bolševici, jestliže leví sociální demokraté v II. internacionále a především v německé sociální demokracii byli slabou a nemohoucí skupinou, organisačně neustavenou a ideologicky nevyzbrojenou, která se bála byť jen vyřknout slovo „rozchod", „rozkol"? Není možno přece požadovat, aby Lenin, aby bolševici zorganizovali z Ruska rozkol v západoevropských stranách místo levých sociálních demokratů.
      Nemluvím už o tom, že organisační a ideologická slabost byla charakteristickým rysem levých sociálních demokratů nejen v předválečném období. Tento záporný rys podrželi leví, jak známo, i v období po válce. Všeobecně je známo, jak Lenin hodnotil německé levé sociální demokraty ve známém článku „O Juniově brožuře" (* - Junius - Rosa Luxemburgová, vůdkyně levých sociálních demokratů v německé sociální demokracii.), otištěném v říjnu 1916, to jest více než dva roky po začátku války, v němž Lenin kritisuje celou řadu velmi vážných politických chyb levých sociálních demokratů v Německu a mluví o „slabosti všech německých levých, opředených se všech stran hnusnou sítí kautskyánského pokrytectví, pedantství a ‚mírumilovnosti' k oportunistům“, kde mluví o tom, že „Junius se plně nevyprostil z ‚prostředí' německých, i když levých sociálních demokratů, kteří se bojí rozkolu, kteří se bojí vyvozovat z revolučních hesel všechny důsledky".
      Rosa Luxemburgová Ze všech skupin II. internacionály byli tehdy ruští bolševici jedinou skupinou, která byla s to na základě svých organisačních zkušeností a své ideologické vyzbrojenosti podniknout nějaký vážný krok k přímému rozchodu, rozkolu se svými oportunisty ve své sociální demokracii Ruska. Kdyby se Slučtí pokusili dokonce nikoli dokázat, nýbrž prostě předpokládat, že Lenin a ruští bolševici nevyužili veškeré své síly k tomu, aby zorganizovali rozkol s oportunisty (Plechanov, Martov, Dan) a vyhnali centristy (Trockij a ostatní přívrženci srpnového bloku) - pak by bylo možné přít se o Leninův bolševismus, o bolševismus bolševiků. Avšak o to právě jde, že se Slučtí neopovažují ani pípnout o takovém nehorázném předpokladu. Neopovažují se, protože vědí, že všeobecně známá fakta rozhodné politiky rozchodu s oportunisty všech odstínů, kterou prováděli ruští bolševici (1904-1912), se přímo hlasitě vzpírají takovému předpokladu. Neopovažují se, protože vědí, že by byli hned druhého dne postaveni na pranýř hanby.
      Zde však vzniká otázka: mohli ruští bolševici uskutečnit rozkol se svými oportunisty a smířliveckými centristy dávno před imperialistickou válkou (1904-1912), aniž zároveň prosazovali linii rozchodu, linii rozkolu s oportunisty a centristy II. internacionály?
      Kdo může pochybovat o tom, že ruští bolševici pokládali svou politiku vůči oportunistům a centristům za vzor politiky pro levé na Západě? Kdo může pochybovat o tom, že ruští bolševici všemožně nabádali levé sociální demokraty na Západě, zejména levé .v německé sociální demokracii, k rozchodu, k rozkolu s jejich vlastními oportunisty a centristy? Není vinou Lenina a ruských bolševiků, že leví sociální demokraté na Západě nebyli dost zralí, aby šli v šlépějích ruských bolševiků.
      2. Sluckij vytýká Leninovi a bolševikům, že nepodporovali rozhodně a nesmlouvavě levé v německé sociální demokracii, že je podporovali jen s vážnými výhradami, že jim frakční pohnutky překážely podporovat levé až do konce. Vy chcete diskutovat proti této šarlatánské a veskrze falešné výtce. Ale co je tu vlastně k diskusi? Cožpak není jasné, že Sluckij zde manévruje a snaží se zastřít falešnou výtkou, namířenou proti Leninovi a bolševikům, skutečné závady ve stanovisku levých v Německu? Cožpak není jasné, že bolševici nemohli podporovat levé v Německu, kteří neustále kolísali mezi bolševismem a menševismem, bez vážných výhrad, bez vážné kritiky jejich chyb, aniž zrazovali dělnickou třídu a její revoluci? Záludné manévry je třeba veřejně od soudit, a ne je činit předmětem diskuse.
      Ano, bolševici podporovali levé sociální demokraty v Německu jen s určitými vážnými výhradami, kritisujíce jejich polomenševické chyby. Ale za to je třeba bolševiky chválit, a ne jim to vytýkat.
      Jsou lidé, kteří o tom pochybují?
      Podívejme se na nejznámější fakta z dějin.
      a) Roku 1903 se projevily vážné neshody mezi bolševiky a menševiky v Rusku v otázce členství ve straně. Bolševici chtěli svou formulací o členství ve straně vytvořit organisační zábranu proti přílivu neproletářských živlů do strany. Nebezpečí tohoto přílivu bylo tehdy vzhledem k buržoasně demokratickému charakteru ruské revoluce víc než reálné. Ruští menševici zastávali opačné stanovisko, které otvíralo dveře strany dokořán neproletářským živlům. Vzhledem k důležitosti otázek ruské revoluce pro světové revoluční hnutí se západoevropští sociální demokraté rozhodli, že do věci zasáhnou. Zasáhli i leví sociální demokraté v Německu, Parvus a Rosa Luxemburgová, tehdejší předáci levých. A co se stalo? Oba se vyslovili pro menševiky, proti bolševikům. Přitom byli bolševici nařčeni z ultracentralismu a z blanquistických tendencí. Později tato nejapná a šosácká epitheta převzali menševici a roznesli je po celém světě.
      b) Roku 1905 propukly neshody mezi bolševiky a menševiky v Rusku v otázce charakteru ruské revoluce. Bolševici zastávali ideu svazku dělnické třídy a rolnictva za hegemonie proletariátu. Bolševici tvrdili, že je nutno usilovat o revoluční demokratickou diktaturu proletariátu a rolnictva, aby se přešlo od buržoasně demokratické revoluce ihned k revoluci socialistické, při zajištěni podpory se strany vesnické chudiny. Menševici v Rusku odmítali ideu hegemonie proletariátu v buržoasně demokratické revoluci, dávali přednost politice paktování s liberální buržoasií před politikou svazku dělnické třídy s rolnictvem a označili revolučně demokratickou diktaturu proletariátu a rolnictva za reakční blanquistické schéma, jež se příčí vývoji buržoasní revoluce. Jak se zachovali k těmto sporům leví v německé sociální demokracii, Parvus a Rosa Luxemburgová? Vymysleli utopické a polomenševické schema permanentní revoluce (zkomolené podání Marxova schematu revoluce), prodchnuté skrz naskrz menševickým odmítáním politiky svazku dělnické třídy a rolnictva, a postavili je proti bolševickému schematu revolučně demokratické diktatury proletariátu a rolnictva. Později bylo toto polomenševické schema permanentní revoluce převzato Trockým (zčásti Martovem) a stalo se zbraní v boji proti leninismu.
      c) V období před válkou vystoupila ve stranách II. internacionály na scénu jako jedna z nejaktuálnějších otázek otázka národnostní a koloniální, otázka utlačovaných národů a kolonií, otázka osvobození utlačovaných národů a kolonií, otázka cest boje proti imperialismu, otázka cest svržení imperialismu. V zájmu rozvíjení proletářské revoluce a sevření imperialismu se všech stran navrhli bolševici politiku podpory osvobozenského hnutí utlačovaných národů a kolonií na základě sebeurčení národů a rozvinuli schema jednotné fronty mezi proletářskou revolucí v pokročilých zemích a revolučně osvobozenským hnutím národů kolonií a utlačovaných zemí. Oportunisté všech zemí, sociálšovinisté a sociálimperialisté všech zemí okamžitě v souvislosti s tím vytáhli do boje proti bolševikům. Bolševiky štvali jako vzteklé psy. Jaké stanovisko zaujali tehdy leví sociální demokraté na Západě? Rozvinuli polomenševickou theorii imperialismu, odmítli zásadu sebeurčení národů v jejím marxistickém pojetí (až do oddělení a vytvoření samostatných států), zavrhli thesi o důležitém revolučním významu osvobozenského hnutí kolonií a utlačovaných Zemí, zavrhli thesi o možnosti jednotné fronty mezi proletářskou revolucí a národně osvobozeneckým hnutím a celou tuto polomenševickou slátaninu, která je naprostým podceňováním národnostní a koloniální otázky, postavili proti marxistickému schematu bolševiků. Je známo, že tuto polomenševickou slátaninu potom převzal Trockij a využil jí jako zbraně v boji proti leninismu.
      Takové jsou všeobecně známé chyby levých sociálních demokratů v Německu.
      Nemluvím již o jiných chybách německých levých, které byly kritisovány v příslušných článcích Leninových.
      Nemluvím také o chybách, kterých se dopustili při hodnocení politiky bolševiků v období Říjnového převratu.
      O čem svědčí tyto chyby německých levých z dějin předválečného období, ne-li o tom, že se leví sociální demokraté přes své levičáctví ještě nezbavili menševické přítěže?
      Ovšem leví v Německu nedělali jen vážné chyby.
      Mají za sebou také veliké a významné revoluční činy. Mám na mysli celou řadu jejich zásluh a revolučních projevů v otázkách vnitřní politiky a zejména volebního boje, v otázkách parlamentního a mimoparlamentního boje, v otázkách generální stávky, války, revoluce roku 1905 v Rusku atd. Právě proto s nimi bolševici počítali jako s levými a podporovali je, pobádali je vpřed. Ale to neodstraňuje a nemůže odstranit fakt, že leví sociální demokraté v Německu měli zároveň za sebou celou řadu velmi závažných politických a theoretických chyb, že se ještě nezbavili menševické přítěže, a že proto potřebovali velmi vážnou kritiku od bolševiků.
      V. I. Lenin Posuďte nyní sami, zda Lenin a bolševici mohli podporovat levé sociální demokraty na Západě bez vážných výhrad, bez vážné kritiky jejich chyb, jestliže nechtěli zrazovat Zájmy dělnické třídy, jestliže nechtěli zrazovat zájmy revoluce, jestliže nechtěli zradit komunismus.
      Cožpak není jasné, že se Sluckij, když vytýká Leninovi a bolševikům to, zač by je měl vlastně chválit, kdyby byl bolševikem, plně demaskuje jako polomenševik, jako zakuklený trockista?
      Sluckij vyslovuje domněnku, že Lenin a bolševici při svém hodnocení levých na Západě vycházeli ze svých frakčních pohnutek, že tedy ruští bolševici obětovali zájmům své frakce velkou věc mezinárodní revoluce. Sotva je třeba dokazovat, že nemůže být nic nejapnějšího a odpornějšího než tato domněnka. Nemůže být nic nejapnějšího, protože dokonce i ti nejhorší tupci mezi menševiky začínají chápat, že ruská revoluce není soukromá věc Rusů, že je to naopak věc dělnické třídy celého světa, věc světové proletářské revoluce. Nemůže být nic odpornějšího, neboť i řemeslní utrhači z II. internacionály začínají chápat, že důsledný a důsledně revoluční internacionalismus bolševiků je vzorem proletářského internacionalismu pro dělnictvo všech zemí.
      Ano, ruští bolševici kladli do popředí základní otázky ruské revoluce, jako otázky strany, poměru marxistů k buržoasně demokratické revoluci, svazku dělnické třídy a rolnictva, hegemonie proletariátu, parlamentního a mimoparlamentního boje, generální stávky, přerůstání buržoasně demokratické revoluce v socialistickou, diktatury proletariátu, imperialismu, sebeurčení národů, osvobozenského hnutí utlačovaných národů a kolonií, politiky podpory tohoto hnutí a pod. Tyto otázky byly pro ně zkušebním kamenem, na němž ověřovali revoluční důslednost levých sociálních demokratů na Západě. Měli na to právo? Ano, měli. Nejen měli, nýbrž museli tak jednat. Museli tak jednat, protože všechny tyto otázky byly zároveň základními otázkami světové revoluce, jejímž úkolům podřizovali bolševici svou politiku a svou taktiku. Museli tak jednat, protože jedině na takových otázkách bylo možno opravdu ověřovat revolučnost těch či oněch skupin II. internacionály. Ptáme se, v čem je tu „frakčnosť' ruských bolševiků a co zde mají co dělat „frakční" pohnutky?
      Lenin již roku 1902 napsal ve své brožuře „Co dělat?", že „dějiny teď před námi vytyčily nejbližší úkol, který je nejrevolučnější ze všech nejbližších úkolů proletariátu kterékoli jiné země," že „provedení tohoto úkolu, zničení nejmocnější bašty reakce nejen evropské, nýbrž (můžeme dnes říci) i asijské, učinilo by z ruského proletariátu předvoj mezinárodního revolučního proletariátu." Od té doby, co vyšla brožura „Co dělat?", uplynulo 30 let. Nikdo se neodváží popírat, že události za toto období skvěle potvrdily Leninova slova. Ale Cožpak Z toho nevyplývá, že ruská revoluce byla (a zůstává) uzlovým bodem světové revoluce, že Základní otázky ruské revoluce byly zároveň (a jsou i nyní) základními otázkami světové revoluce?
      Cožpak není jasné, že jedině na těchto základních otázkách bylo možno opravdu ověřit revolučnost levých sociálních demokratů na Západě?
      Cožpak není jasné, že lidé, kteří pokládají tyto otázky za otázky „frakční", se dočista demaskují jako tupci a odrodilci?
      3. Sluckij tvrdí, že ještě nebylo nalezeno dostatečné množství oficiálních dokumentů, které by svědčily o rozhodném a nesmiřitelném boji Lenina (bolševiků) proti centrismu. Touto byrokratickou thesí operuje jako ne zvratným argumentem, aby dokázal, že prý tedy Lenin (bolševici) podceňoval nebezpečí centrismu v II. internacionále. Vy chcete diskutovat proti této slátanině, proti tomuto šejdířskému překrucování. Ale co je tu vlastně k diskusi? Cožpak není i beztak jasné, že se mluvením o dokumentech snaží Sluckij zastřít ubohost a prolhanost svého tak zvaného stanoviska?
      Sluckij pokládá existující stranické dokumenty za nedostatečné. Proč, z jakého důvodu? Cožpak všeobecně známé dokumenty, týkající se II. internacionály, jakož i vnitrostranického boje v sociální demokracii Ruska, nepostačují, aby byla naprosto jasně prokázána revoluční nesmiřitelnost Lenina a bolševiků v jejich boji proti oportunistům a centristům? Zná vůbec Sluckij tyto dokumenty? Jaké dokumenty ještě potřebuje?
      Dejme tomu, že kromě už známých dokumentů bude nalezena spousta jiných dokumentů, řekněme, resolucí bolševiků, pojednávajících znovu o nutnosti vyhlazení centrismu. Znamená to, že jen pouhé papírové dokumenty postačí, aby byla prokázána skutečná revolučnost a skutečná nesmiřitelnost bolševiků k centrismu? Kdo kromě beznadějných byrokratů může spoléhat jen na pouhé papírové dokumenty? Kdo kromě archivních krys nechápe, že strany a vůdce je třeba prověřovat především podle jejich skutků, a nejen podle jejich deklarací? Dějiny znají nemálo socialistů, kteří ochotně podpisovali jakékoli revoluční resoluce, aby se zbavili dotěrných kritiků. To však ještě neznamená, že tyto resoluce uváděli ve skutek. Dějiny znají dále nemálo socialistů, kteří zuřivě požadovali od dělnických stran jiných zemí ty nejrevolučnější akce. To však ještě neznamená, že necouvali ve vlastní straně nebo ve vlastní zemi před svými oportunisty, před svou buržoasií. Cožpak nás právě proto Lenin neučil, abychom prověřovali revoluční strany, směry a vůdce ne podle jejich deklarací a resolucí, nýbrž podle jejich skutků?
      Cožpak není jasné, že kdyby byl Sluckij opravdu chtěl prověřit nesmiřitelnost Lenina a bolševiků vůči centrismu, byl by musil učinit základem svého článku nikoli jednotlivé dokumenty a dva - tři osobní dopisy, nýbrž prověření bolševiků podle jejich skutků, podle jejich dějin, podle jejich jednání? Cožpak u nás, v sociální demokracii Ruska, nebyli oportunisté a centristé? Cožpak bolševici nevedli rozhodný a nesmiřitelný boj proti všem těmto směrům? Cožpak tyto směry nebyly ideologicky i organisačně spjaty s oportunisty a centristy na Západě? Cožpak bolševici nerozdrtili oportunisty a centristy tak, jak je nedrtila ani jedna levá skupina na světě? Jak je možno po tom všem říkat, že Lenin a bolševici podceňovali nebezpečí centrismu? Proč Sluckij pohrdl těmito fakty, která mají rozhodující význam pro charakteristiku bolševiků? Proč nepoužil nejspolehlivější metody pro věření Lenina a bolševiků - podle jejich skutků, podle jejich jednání? Proč dal přednost méně spolehlivé metodě rytí v náhodně sesbíraných listinách?
      Protože by použití spolehlivější metody, metody pro věření bolševiků podle jejich skutků rázem obrátilo vzhůru nohama celé stanovisko Sluckého.
      Protože by prověření bolševiků podle jejich skutků ukázalo, že bolševici jsou jediná revoluční organisace na světě, která na hlavu porazila oportunisty a centristy a vyhnala je ze strany.
      Protože by prozkoumání skutečných činů a skutečných dějin bolševiků ukázalo, že učitelé Sluckého - trockisté - byli hlavní a základní skupinou, která zaváděla v Rusku centrismus a vytvořila k tomu zvláštní organisaci v po době srpnového bloku jakožto ohnisko centrismu.
      Protože by prověření bolševiků podle jejich skutků definitivně demaskovalo Sluckého jako padělatele dějin naší strany, který se pokouší zastřít centrismus trockismu předválečného období pomlouvačnými nařčeními Lenina a bolševiků z podceňování nebezpečí centrismu.
      Takhle je to, soudruzi redaktoři, se Sluckým a jeho článkem.
      Vidíte, že se redakce dopustila chyby, když připustila diskusi s padělatelem dějin naší strany.
      Co mohlo přivést redakci na tuto nesprávnou cestu? Domnívám se, že ji na tuto cestu přivedl shnilý liberalismus, který je nyní mezi jednou částí bolševiků do jisté míry rozšířen. Někteří bolševici myslí, že trockismus je frakce komunismu, která sice chybuje, provádí ne málo hloupostí, někdy je dokonce protisovětská, ale že je to přece jen frakce komunismu. Odtud jistý liberalismus vůči trockistům a vůči lidem trockisticky smýšlejícím. Sotva je třeba dokazovat, že takový názor na trockismus je hluboce chybný a škodlivý. Ve skutečnosti trockismus už dávno přestal být frakcí komunismu. Ve skutečnosti je trockismus předním oddílem kontrarevoluční buržoasie, která vede boj proti komunismu, proti sovětské moci, proti budování socialismu v SSSR.
      Kdo dal kontrarevoluční buržoasii duchovní ideologickou zbraň proti bolševismu v podobě these o nemožnosti vybudování socialismu v naší zemi, v podobě these o nevyhnutelnosti degenerace bolševiků a pod.? Tuto zbraň jí dal trockismus. Není možno pokládat za náhodu ten fakt, že všechny protisovětské skupiny v SSSR se při svých pokusech o odůvodnění nutnosti boje proti sovětské moci dovolávaly známé trockistické these o nemožnosti vybudování socialismu v naší zemi, o nevyhnutelnosti degenerace sovětské moci, o pravděpodobnosti návratu ke kapitalismu.
      Kdo dal kontrarevoluční buržoasii v SSSR taktickou zbraň v podobě pokusů o otevřená vystoupení proti sovětské moci? Tuto zbraň jí dali trockisté, kteří se pokusili uspořádat 7. listopadu 1927 v Moskvě a Leningradě protisovětské demonstrace. Je fakt, že protisovětská vystoupení trockistů dodala odvahy buržoasii a rozpoutala škůdcovskou činnost buržoasních specialistů.
      Kdo dal kontrarevoluční buržoasii organisační zbraň v podobě pokusů o vytvoření podzemních protisovětských organisací? Tuto zbraň jí dali trockisté, kteří zorganizovali svou vlastní protibolševickou podzemní skupinu. Je fakt, že podzemní protisovětská činnost trockistů usnadnila organisační ustavení protisovětských skupin v SSSR..
      Trockismus je přední oddíl kontrarevoluční buržoasie. Proto liberálnost k trockismu, byť i poraženému a zamaskovanému, je bezhlavost, hraničící se zločinem, se zradou dělnické třídy.
      Proto pokusy některých „literátů" a „historiků" o pro pašování zamaskované trockistické veteše do naší literatury musí narazit na rozhodný odpor bolševiků.
      Proto není možno připouštět literární diskusi s trockistickými podloudníky.
      Zdá se mi, že se „historikové" a „literáti" z řad trockistických podloudníků snaží provozovat svou podloudnickou činnost zatím po dvou liniích.
      Za prvé se snaží dokázat, že Lenin v období před válkou podceňoval nebezpečí centrismu, přitom se po nechává nezkušenému čtenáři, aby se dovtípil, že tedy Lenin tehdy ještě nebyl skutečným revolucionářem, že se jím stal teprve po válce, když „se přeorientoval" za pomoci Trockého. Za typického představitele podloudníků tohoto druhu je možno pokládat Sluckého.
      Viděli jsme už, že Sluckij a spol. nestojí za to, abychom se jimi dlouho zabývali.
      Za druhé se snaží dokázat, že Lenin v období před válkou nechápal nutnost přerůstání buržoasně demokratické revoluce v revoluci socialistickou, přitom se ponechává nezkušenému čtenáři, aby se dovtípil, že tedy Lenin tehdy ještě nebyl skutečným bolševikem, že pochopil nutnost tohoto přerůstání teprve po válce, když „se přeorientoval" za pomoci Trockého. Za typického představitele podloudníků tohoto druhu je možno pokládat Voloseviče, autora „Kursu dějin VKS(b)".
      Lenin sice již roku 1905 napsal, že „od revoluce demokratické ihned začneme přecházet, a to podle své síly, podle síly uvědomělého a organisovaného proletariátu, ihned začneme přecházet k socialistické revoluci", že „jsme pro nepřetržitou revoluci," že „nezůstaneme stát v půli cesty". Podobných faktů a dokumentů by bylo ovšem možno najít v Leninových spisech bezpočet. Co však záleží Volosevičům na faktech ze života a činnosti Leninovy? Volosevičové píší proto, aby v přestrojení za bolševiky propašovali své protileninské podloudnické zboží, pomluvili bolševiky a zfalšovali dějiny bolševické strany.
      Vidíte, že Volosevičové a Slučtí si spolu nezadají.
      Takové jsou „cesty a cestičky" trockistických podloudníků.
      Sami chápete, že věcí redakce časopisu „Proletářská revoluce" není usnadňovat podloudnickou činnost podobných „historiků" tím, že jim poskytne diskusní tribunu.
      Úkolem redakce podle mého názoru je, aby vyzvedla otázky dějin bolševismu na patřičnou výši, uvedla studium dějin naší strany do vědeckých‚ bolševických kolejí, aby zostřila pozornost proti trockistickýma všem ostatním padělatelům dějin naší strany a soustavně jim strhávala masky.
      Je to tím nezbytnější, že i někteří naši historikové - mluvím o historicích bez uvozovek, o bolševických historicích naší strany - nejsou prosti chyb, které jsou vodou na mlýn Sluckým a Volosevičům. Výjimkou tu není, bohužel, ani s. Jaroslavskij‚ jehož knížky o dějinách VKS(b) přes své přednosti obsahují řadu chyb zásadního i historického rázu.

S komunistickým pozdravem
J. Stalin

Časopis „Proletarskaja Revoljucija", čís. 6 (113), 1931
J. V. STALIN, Spisy, díl 13, r. 1953, str. 92 - 107,
Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1950, s. 352 - 363.
Podtrženo red. kominternet.cz.