J. V. Stalin: Závrať z úspěchů

Přidáno v pátek 18. 12. 2009


J. V. Stalin

      21. prosince 2009 si připomínáme 130. výročí narození významného představitele světového komunistického hnutí soudruha Josefa Vissarionoviče Stalina. (Pozn. red.)

      K otázkám kolchozního hnutí

      (Kolchoz - zkratkové slovo za „kolektivnoje chazjajstvo" - kolektivní socialistické družstevní hospodářství v zemědělství SSSR. - Pozn. red. SMKČ.)

      O úspěších vlády sovětů na poli kolchozního hnutí mluví teď všichni. Dokonce i nepřátelé jsou nuceni uznat, že bylo dosaženo na tomto poli významných úspěchů. A tyto úspěchy jsou opravdu veliké.
      Je fakt, že 20. února t. r. bylo již v Sovětském svazu zkolektivisováno 50% rolnických hospodářství. To znamená, že jsme do 20. února 1930 předstihli pětiletý plán více než dvojnásobně.
      Je fakt, že do 28. února tohoto roku kolchozy již sebraly přes 36 milionů q osiva pro jarní setbu, t. j. splnily plán více než na 90%, t. j. kolem 220 milionů pudů. Je třeba říci, že sebrání 220 milionů pudů osiva toliko v kolchozech - po úspěšném splnění obilního výkupního plánu - je úspěch veliký.
      O čem to všechno svědčí?
      O tom, že je možno pokládat podstatný obrat venkova k socialismu za již zajištěný.
      Není třeba dokazovat, že tyto úspěchy mají nesmírný význam pro osud naší země, pro celou dělnickou třídu jakožto vůdčí sílu naší země a posléze i pro stranu samu. Tyto úspěchy, nemluvě již o přímých praktických výsledcích, mají nesmírný význam pro vnitřní život samé strany, pro výchovu naší strany. Okřidlují naši stranu odvahou a vírou ve vlastní síly. Vštěpují dělnické třídě víru ve vítězství naší věci. Získávají pro naši stranu nové milionové zálohy.
      Z toho vyplývá pro stranu úkol: pevně zajistit dosažené úspěchy a plánovitě jich využít pro další postup vpřed.
      Úspěchy však mají také svou stinnou stránku, zejména je-li jich dosahováno poměrně „snadno", abych tak řekl „neočekávaně". Tyto úspěchy někdy způsobují, že se lidé stávají domýšlivými a chvástají se: „Všechno dokážeme!", „Všecko je pro nás hračka!".
      Odtud úkol strany: zahájit rozhodný boj proti těmto nebezpečným a pro věc škodlivým náladám a učinit jim ve straně konec.

      Není možno říci, že by tyto nebezpečné a pro věc škodlivé náklady byly nějak příliš rozšířeny v řadách naší strany. Tyto nálady však přece jen v naší straně jsou a není důvodu tvrdit, že nebudou sílit. A zahnízdí-li se tyto nálady u nás, je jisté, že kolchozní hnutí bude značně zeslabeno a nebezpečí, že toto hnutí ztroskotá, se může stát reálným.
      Odtud úkol našeho tisku: soustavně pranýřovat tyto a jim podobné protileninské nálady.
      Několik faktů.
      1. Úspěchy naší kolchozní politiky se vysvětlují mimo jiné tím, že tato politika je založena na dobrovolnosti kolchozního hnutí a na respektování rozdílnosti poměrů v různých obvodech Sovětského svazu. Není možné zavádět kolchozy násilím. To by bylo pošetilé a reakční. Kolchozní hnutí se musí opírat o aktivní podporu základních mas rolnictva. Není možno mechanicky přenášet způsob výstavby kolchozů ve vyspělých obvodech do obvodů nevyspělých. To by bylo pošetilé a reakční. Taková „politika" by rázem zdiskreditovala myšlenku kolektivisace. Při stanovení tempa a metod budování kolchozů je třeba pečlivě dbát toho, že poměry v různých obvodech Sovětského svazu jsou různé.
      V čele všech obvodů v kolchozním hnutí jsou u nás obvody obilnářské. Proč? Předně proto, že v těchto obvodech máme největší počet již pevně zakotvených sovchozů a kolchozů, které umožnily rolníkům, aby se přesvědčili o síle a významu nové techniky, o síle a významu nové, kolektivní organisace hospodářství. Za druhé proto, že tyto obvody prošly dvouletou školou boje proti kulactvu za obilních zásobovacích kampaní, což muselo nutně usnadnit kolchozní hnutí. Posléze proto, že do těchto obvodů byly v posledních letech nejvíce posíláni nejzdatnější pracovníci z průmyslových středisek.
      Je možno říci, že tyto mimořádně příznivé podmínky jsou také v jiných oblastech, na příklad v oblastech spotřebitelských, v takových obvodech, jako jsou naše severní oblasti, jako je, dejme tomu, Turkestan?
      Nikoli, to nelze říci.
      Je jasné, že jedním z nejdůležitějších předpokladů zdravého kolchozního hnutí kromě zásady dobrovolnosti je zásada respektování různých poměrů v různých obvodech Sovětského svazu.
      A co se ve skutečnosti někdy u nás děje? Je možno říci, že se zásada dobrovolnosti a respektování místních zvláštností v některých obvodech nepřestupuje? Žel, to není možno říci. Je známo na příklad, že v některých severních obvodech spotřebitelského pásma, kde jsou poměrně méně příznivé podmínky k bezodkladnému zřizování kolchozů než v oblastech obilnářských, lidé se snaží často nahradit přípravnou práci k zřizování kolchozů byrokratickým nadekretováním kolchozního hnutí, papírovými resolucemi o růstu kolchozů, zřizováním fingovaných kolchozů, které dosud ve skutečnosti neexistují, jejichž „existenci" však stvrzuje spousta chvastounských resolucí. Nebo si všimněte některých turkestanských obvodů, kde jsou pro neprodlené zřizování kolchozů ještě nepříznivější podmínky než v severních oblastech spotřebitelského pásma. Je známo, že v některých oblastech Turkestanu došlo již k pokusům „dohonit a předhonit" vyspělé obvody Sovětského svazu tím, že rolníkům, zdráhajícím se zatím vstoupit do kolchozů, bylo vyhrožováno brannou mocí nebo odebráním vody k zavlažování pozemků a zastavením dodávek průmyslových výrobků.
      Co může být společného mezi touto „politikou" feldvébla Prišibějeva a mezi politikou strany, která je založena na zásadě dobrovolnosti a respektování místních zvláštností při budování kolchozů? Je jasné, že mezi nimi nic společného není a být nemůže.
      Kdo má zájem na tomto zkřivování linie strany, na tomto byrokratickém nadekretování kolchozního hnutí, na tomto nedůstojném vyhrožování rolníkům? Nikdo, kromě našich nepřátel.
      K čemu může vést toto zkřivování? K posílení našich nepřátel a k diskreditování kolchozního hnutí.
      Cožpak není jasné, že původci tohoto zkřivování, považující se za „levé", ženou ve skutečnosti vodu na mlýn pravého oportunismu?
      2. Jednou z velikých předností politické strategie naší strany je, že dovede najít v každé situaci hlavní článek řetězu hnutí, toho se chopí a táhne pak celý řetěz k jedinému společnému cíli, aby dosáhla vyřešení úkolu. Je možno říci, že strana již našla hlavní článek řetězu kolchozního hnutí v soustavě kolchozní výstavby? Ano, to je možno a nutno říci.
      V čem záleží tento hlavní článek?
      Snad v sdružení pro společné obdělávání půdy? Nikoli, ne v něm. Sdružení pro společné obdělávání půdy, kde výrobní prostředky nejsou dosud zespolečenštěny, jsou již překonaným stupněm kolchozního hnutí.
      Snad v zemědělské komuně? Nikoli, ne v komuně. Komuny jsou v kolchozním hnutí dosud ojedinělým zjevem. Pro zemědělské komuny jakožto převládající formu, kde je zespolečenštěna nejen celá výroba, nýbrž i distribuce, podmínky dosud nedozrály.
      Traktoristky z kolchozu Molotov u Oděsy Hlavním článkem řetězu kolchozního hnutí, jeho dnes převládající formou, které je třeba se nyní chopit, je zemědělský artěl (výrobní družstvo).
      V zemědělském artělu jsou zespolečenštěny hlavní výrobní prostředky, především v obilnářském hospodářství: práce, užívání půdy, stroje a jiný inventář, tažný dobytek a hospodářské budovy. Nejsou v něm zespolečenštěny: pozemky při usedlosti (zahrádky, malé sady), obytná stavení, jistá část dojného dobytka, drobný brav, drůbež atd. Artěl je hlavním článkem řetězu kolchozního hnutí proto, že je to nejúčelnější forma vyřešení obilního problému. Artěl je hlavním článkem řetězu v soustavě veškerého zemědělství proto, že bez jeho vyřešení není možno vyřešit ani problém chovu domácího zvířectva (drobného i velkého), ani problém průmyslových a speciálních plodin, které jsou důležitými surovinami pro průmysl. Proto zemědělský artěl je dnes hlavním článkem řetězu v systému kolchozního hnutí.
      Z toho vycházejí „vzorné stanovy" kolchozů, jejichž definitivní text se současně uveřejňuje.
      Z toho pak musí vycházet naši straničtí a sovětští pracovníci: jednou z jejich povinností je prostudovat důkladně tyto stanovy a důsledně je provádět.
      Taková je dnes linie strany.
      Je možno říci, že tato linie strany je prováděna správně, že není přestupována a komolena? Žel, to není možno říci. Je známo, že v některých obvodech Sovětského svazu, kde boj za existenci kolchozů naprosto ještě neskončil a kde výrobní družstva v podobě artělů nejsou dosud pevně vybudována, dochází k pokusům překročit rámec artělu a přikročit rázem k zemědělské komuně. Artěl není dosud pevně vybudován a oni již „zespolečenšťují" obytná stavení, drobný brav a drůbež. Přitom se toto „zespolečňování" zvrhá v papírové byrokratické dekretování, neboť tu ještě nejsou podmínky, které by vyžadovaly takového zespolečňování. Někdo si může myslet, že obilní problém je již v kolchozech vyřešen, žeje již překonaným stupněm a že hlavním úkolem v daném okamžiku není vyřešení obilního problému, nýbrž vyřešení problému chovu dobytka a drůbeže. Ptám se, komu je třeba této trulantské „činnosti", kdy není činěn žádný rozdíl mezi různými formami kolchozního hnutí? Komu je třeba tohoto pošetilého a pro věc škodlivého předbíhání? Dráždit kolchozního rolníka „zespolečňováním" obytných stavení, veškerého dojného dobytka, veškerého drobného bravu a drůbeže, dokud obilní problém není ještě vyřešen, dokud artělová forma kolchozů ještě nezakotvila - cožpak není jasné, že taková „politika" může vyhovat a prospívat jedině našim úhlavním nepřátelům? Jeden z takových horlivých „zespolečenšťovatelů" dospívá dokonce tak daleko, že podpisuje v artělu rozkaz, aby „do tří dnů byl proveden soupis veškeré drůbeže v každém hospodářství", aby se zavedla funkce zvláštních „náčelníků" pro evidenci a dohled, aby „byly v artělu obsazeny vedoucí posice", aby „operacím v socialistickém boji veleli lidé, neopouštějíce svá místa" a - samozřejmě - aby celá artěl byl vzat jak se patří do hrsti. Co je to, politika řízení kolchozů, nebo politika jejich rozkládání a diskreditace? Nemluvím již o těch, s odpuštěním „revolucionářích", kteří organisování artělu začínají tím, že sundávají s kostelů zvony. Sundávat zvony - představte si, jaká r-r-revolučnost!
      Jak mohla vzniknout v našem středu tato trulantská cvičení v „zespolečňování", tyto směšné pokusy o přeskočení sebe samých, pokusy, jejichž cílem je obejít třídy a třídní boj a které ve skutečnosti ženou vodu na mlýn našich třídních nepřátel? Tyto pokusy mohly vzniknout jedině v atmosféře našich „snadných" a „nečekaných" úspěchů na frontě budování kolchozů. Tyto pokusy mohly vzniknout jedině proto, že se v řadách jisté části strany ujaly hlupácké nálady: „Všechno dokážeme!", Všecko je pro nás hračka!" Mohly vzniknout jedině v důsledku toho, že někteří naši soudruzi dostali z úspěchů závrať a pozbyli na chvíli soudnosti a střízlivosti úsudku.
      Aby bylo možno vyrovnat linii naší práce v kolchozní výstavbě, je třeba skoncovat s těmito náladami.
      To je nyní jeden z nejbližších úkolů strany
. Umění vést je vážná věc. Není možno zůstat pozadu za hnutím, neboť zůstat pozadu znamená odtrhnout se od mas. Nelze však také předbíhat, neboť předběhnout znamená pozbýt spojení s masami. Kdo chce vést hnutí a udržet zároveň spojení s milionovými masami, musí bojovat na dvě fronty - jak proti těm, kdož zůstávají pozadu, tak i proti těm, kdož předbíhají.
      Síla a nepřemožitelnost naší strany tkví v tom, že dovede, když řídí hnutí, udržovat a rozšiřovat své spojení s milionovými masami dělníků a rolníků
.

„Pravda", č. 60,
2. března 1930
Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1950, s. 301 - 306. Podtrženo red. kominternet.cz