Socialistická kultura očima „nepamětníka“

Přidáno ve čtvrtek 10. 12. 2009


Ilustrační snímek (dnes již odstraněné sousoší Vítězství socialismu na Vítkově)

      Jsem rád, že se mezi našimi soudruhy debatuje o otázkách kultury, k čemuž v poslední době přispělo zveřejnění výtahu z knihy Marxisticko-leninské strany Německa (MLPD) „Restaurace kapitalismu v SSSR“, článek „Socialistická kultura je nejpokrokovější“, příspěvky ke znevažování a likvidaci památníků národního osvobození a jiné. My, dnešní mladí komunisté, jsme v socialismu buď vůbec nežili, nebo jsme s ohledem na svůj dětský věk společensko-ekonomické formaci nevěnovali pozornost. Myslím si, že v posuzování tehdejší kultury a jejím srovnání se současnou nám to není na škodu, spíše se můžeme na věc dívat více nezaujatě, oproštěni od osobních pocitů typu „tenkrát jsme byli mladí a za našeho mládí bylo všechno hezčí“.
      S rozpaky mnozí z nás přijali pohoršení MLPD nad tím, že „se po celém Sovětském svazu rozšířil jazz a americké popové hity“. Samozřejmě, že socialistická společnost, má-li zůstat socialistickou, nemůže připustit naprosté odpolitizování kulturní tvorby a její zaplavení nehodnotnými škváry typu telenovel, vulgárních popěvků a muziky á la „tuc, tuc, tuc". Právě tohle se v ČSSR i dalších socialistických zemích ve 2. polovině 80. let už hodně vymklo z ruky. Opačný extrém, stejně škodlivý, je ale odsuzování veškeré neangažované tvorby jako „buržoazní", jak to dělali a dělají maoisté. Produkovat jenom budovatelské písně, filmy, divadelní hry, obrazy atd. a nanejvýš připustit ještě nějaký ten lidový folklór - touto cestou se dala svého času Čína, kde je dnes státní kapitalismus s formálně deklarovanou vedoucí úlohou komunistické strany (která sama uznává, že socialismus v Číně není), s krizovými jevy vlastními imperialismu a na 60 let budování socialistické společnosti zatraceně nízkou životní úrovní. Stejně tak Albánie, kde kromě mnoha omezení v kultuře postavili mimo zákon i náboženství a osobní vlastnictví automobilů a dnes tam komunistická strana má ve volbách necelá 3% hlasů... Soudruzi maoisté jaksi „zapomněli“ na poučku J. V. Stalina, kterého se slovně neustále dovolávali a dovolávají, že „socialismus, marxistický socialismus, neznamená snížení osobních potřeb, nýbrž jejich všemožné zvýšení a rozšíření, ne omezování nebo odříkání se těchto potřeb, nýbrž všestranné a úplné ukojení všech potřeb kulturně vyspělých pracujících lidí(ze zprávy na XVII. sjezdu, Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1950, s. 473).
      Úkolem socialistické organizace kultury je dle mého názoru spojení a vhodné proložení politické, budovatelské tvorby s tvorbou zdánlivě nebo skutečně nepolitickou, včetně tolerance kultury z kapitalistických států, není-li protisocialistická. Na druhou stranu upřednostňování domácí tvorby a vlastního jazyka je dle mého zásadní, stavím se proto za dnes tolik kritizovanou kampaň ze 70. let, kdy např. na hudební skupiny s anglickými názvy typu Rangers a Greenhorns byl nátlak na jejich přejmenování a na to, aby nezpívaly anglicky a o USA pokud možno ani česky. (V té době nepatrná část obyvatel ČSSR měla alespoň základní znalosti angličtiny a prakticky nikdo nevěděl, co znamenají anglické názvy skupin, natož co je v anglických textech písní. A některé z anglických textů byly tak prostoduché, že by písně s totožnými texty v češtině neuspěly.)
      Protisocialistickou tvorbu je třeba v socialistické společnosti dle mého názoru odhalovat a ne zatajovat. V minulosti jsme se bohužel dali přednostně tou druhou cestou, což v neuvědomělých občanech budilo dojem, že „díla“ „zakázaných“ umělců jsou kdovíjak pozoruhodná a hodnotná. V 70. letech se vysílaly reportáže odsuzující Plastic people, ale např. v díle „Mimikry“ televizního seriálu „30 případů majora Zemana“, který byl touto hudební (?) skupinou bezpochyby inspirován, je „undergroundová“ kapela ztvárněna mnohem přitažlivěji, než jakou ve skutečnosti byla. Jsem přesvědčen o tom, že pokud by byl v 70. letech v rozhlase, televizi a kulturních zařízeních dán určitý prostor Plastic people, hrám Václava Havla a další opoziční „kultuře“, odradili by její tvůrci téměř všechny, kdo v nich viděli nějakou nepochopenou umělecky nadanou skupinu...
      Z gramofonové desky z r. 1975 Připadá mi směšné, když dnes slyším nebo čtu vyjádření různých zpěváků, co všechno jim prý za socialismu nebylo vydáno. Přitom mám obstojnou sbírku LP desek a vím, že mnozí z těch, kteří dnes nejvíc křičí, vydávali alba co dva roky. Po roce 1989 naopak jejich popularita značně poklesla a většinou žijí ze slávy svých nahrávek z období jimi tak proklínané „totality“. Pokud něco natočili a vydali za „svobody a demokracie“, většinou to zapadlo. To, že dnes jim nikdo nic nevydá, považují za normální, protože „na to nejsou peníze“ (investice by se nevrátila). Ale za socialismu stejný přístup proklínají. Přitom je logické, že v oblasti populární hudby měla tehdejší vydavatelství zájem na produkci desek, které by se prodávaly, ne které by zůstaly nepovšimnuty. Lecjaký (rádoby) umělec dnes naříká, že mu nebyla vydána různá „díla“ nebo že vyšla v nepatrném nákladu. Ale když slyšíme, že se jedná o „hudbu“ připomínající válcování plechu proložené taháním kočky za ocas, je nám jasné, že se tady nejednalo o „politické důvody“, ale o prosté zvážení faktu, že takové „umění“ zaprvé není pro pracujícího člověka ničím přínosné a zadruhé o něj nebude zájem.
      Obhájci dnešních „dvaceti let svobody“ donekonečna křičí, jaký byl v ČSSR kulturní útlak a úpadek, přitom tehdejší hudební produkce je dodnes základem vysílání mnoha rozhlasových stanic a na hudebních nosičích je vydávána znovu a znovu, úspěšné jsou i „předlistopadové“ filmy a seriály, byť televizní stanice jako hlavní základna antikomunistické propagandy mají zájem na jejich vytlačování.
      Z marxisticko-leninských pozic můžeme dnes kritizovat československou kulturu lidově demokratického a socialistického období za mnohé negativní jevy, za nedostatečnou angažovanost mnoha umělců a celých jejich směrů. Po kontrarevolučním puči před 20 lety se navíc jasně ukázalo, jak někteří z „angažovaných“ umělců mysleli svou oddanost socialismu „upřímně". Na druhou stranu nelze snižovat obrovskou morální převahu oficiální kulturní tvorby z období let 1948 - 1989 nad dnešním všeobecným mravním a kulturním rozkladem příznačným pro buržoazní společnost. Někteří soudruzi se přiklánějí k maoistickému názoru, že „pseudosocialistická kulturní produkce byla vším, jen ne proletářský uměním“ a že „až na vzácné výjimky se sovětské, polské, české nebo maďarské filmy (té doby) neliší od buržoazních filmů z kapitalistického Západu“ (viz zmiňovaný materiál MLPD), ale nevěřím tomu, že by si při plnění náročných úkolů socialistické výstavby tito soudruzi nechtěli občas oddechnout, pobavit se a poslechnout si něco jiného než budovatelské písně a dokument o Leninovi.
      Mluvě o Leninovi - ten napsal ve své brožuře „Velká iniciativa“ v roce 1919, že „komunistické sobotníky“ (dobrovolná bezplatná práce pro socialismus) znamenají „vítězství nad vlastní netečností, neukázněností a maloměšťáckým sobectvím, nad oněmi zvyky, které dělníkovi a rolníkovi zanechal prokletý kapitalismus. Až toto vítězství bude pevně zajištěno, pak a jedině pak vznikne nová společenská kázeň, kázeň socialistická, a jedině pak se stane návrat zpět, ke kapitalismu, nemožným a komunismus opravdu nepřemožitelným.“ (Velká iniciativa, Svoboda, Praha 1950, s. 7). Události před 20 lety ukázaly, že takového stavu nebylo v SSSR ani jiných socialistických státech nikdy plně dosaženo. To ale neznamená, že toho dosáhnout nelze. Bohužel, revoluční strany a vůdci se v důsledku silného, leč nevyhnutelného tlaku imperialismu dopustili příliš zásadních chyb.
      Socialistická kultura napomáhala vítězství nad „zvyky prokletého kapitalismu“. Ale nemohla tak činit, jak se někteří soudruzi domnívají, výhradně, nepřetržitě a ve všem. Pracující člověk si zaslouží i „po práci legraci“, řečeno slovy levicového umělce Jana Wericha. Ovšem, je-li ho tato legrace důstojná. Ostatně Lenin psal ve „Velké iniciativě“ i o nutnosti „méně žvanění“, „méně bombastických frází, více prosté, všední práce“ (tamtéž, s. 27). To se týká i socialistické kultury, která stejně tak nemůže znechucovat pracující neustálou, byť dobře myšlenou, ideologickou propagandou, ale na druhé straně se nemůže ani odpolitizovat (a tím nechtěně vytvořit prostor pro pronikání buržoazní ideologie) nebo se přímo otevřít kontrarevolučním silám pod záminkou „demokratické diskuze“, jak se tomu stalo - s tragickými následky - za gorbačovštiny.
      Zkrátka, výchovně vzdělávací u a zábavně oddechovou formu socialistické kultury je třeba vhodně zkombinovat. To by mělo platit i v práci v komunistické organizaci. Nemůžeme se ubít nekonečnými diskuzemi o marxismu-leninismu kombinovanými s dalšími politickými akcemi, ale ani se jen bavit v hospodách a na „nepolitických“ srazech a čekat, kdy nám konečně NĚKDO udělá socialistickou revoluci.

Leopold Vejr