MLPD: Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu (6/6)

Přidáno v neděli 6. 12. 2009


IV. Ideologická integrace sociálimperialismu v imperialistickém světovém systému

Vlajka Marxisticko-leninské strany Německa

      Teorie konvergence: buržoazní ideologie zakrývající obnovení kapitalismu

      Selhání kontrarevolučního puče v Maďarsku v roce 1956 ukázalo, že touto cestou nelze socialismus porazit. Co ale imperialisté nemohli předvídat, byla skutečnost, že události roku 1956 byly výchozím bodem pro obnovení kapitalismu v SSSR zevnitř. Toto obnovení kapitalismu proběhlo ve dvou etapách: 1.) musela být změněna nadstavba socialistické společnosti (revize marxismu-leninismu a zrušení diktatury proletariátu), 2.) musely proběhnout změny v ekonomické základně, začala transformace socialistické ekonomiky na kapitalistickou. V souvislosti s tím byla politika „studené války" nahrazena politikou „uvolňování napětí".
      Kolem roku 1960, kdy neokapitalistický vývoj v Sovětském svazu se stával buržoazním ideologům stále zjevnější, se objevila teorie konvergence. Konvergence znamená sbližování. Konvergence kapitalistické a socialistické společnosti prostředky, které by sblížily oba systémy a nakonec je sloučily do třetího, nového systému, stejně jako smícháním červené a bílé vznikne růžová. Maloburžoazie věřila, že našla řešení v této teorii, která zároveň vyhovovala imperialistům jako prostředek k rozkládání socialismu. Dalším revizionistickým pokusem o obnovu kapitalismu se stal „demokratický socialismus".
      Socialismus a kapitalismus nelze sloučit. Lenin uvedl, že existovat může buď diktatura buržoazie nebo diktatura proletariátu, že „sny o nějaké třetí cestě jsou reakční, maloburžoazní nářek". Teorie konvergence je tedy teorií ke klamání mas a jejich odvádění od třídního boje.
      Teorie konvergence a revizionistické teorie sledovaly stejný ideologický cíl: klamání mas. Protože se revizionisté snažili prodávat svou zradu socialismu jako „další rozvoj marxismu-leninismu", vystupovali proti teorii konvergence. Obávali se, že teorie konvergence odhalí obnovu kapitalismu, která nebyla dosud úplně provedena a dokončena.

      Evoluční teorie - americká politika podporující obnovu kapitalismu a spolupráci na kapitalistickém základě

      Zbigniew Brzezinski Zakladatelem této teorie je profesor Brzezinski, odpůrce teorie konvergence. Hlásá perspektivy sjednocení Evropy a znovusjednocení Německa. Prof. Brzezinski byl pozván československou Dubčekovou klikou na jaře 1968 na sérii přednášek v Praze a dalších městech. Cílem Brzezinského teorie je neideologická spolupráce socialistických a kapitalistických zemí - namísto čekání na zhroucení komunistických režimů by USA měly podporovat vývoj, změny v nich a v bloku jako celku, řídit pronikání buržoazní ideologie prostřednictvím kulturních vztahů (v l. 1956 - 1964 proběhla výměna 5500 amerických a 4600 sovětských vědců). Teorie klade důraz na ekonomické tlaky ze Západu a rostoucí přitažlivost buržoazní ideologie, zejména myšlenky znovuzačlenění do Evropy.
      Revizionistické země nastoupily proces postupné integrace do kapitalistického systému - Rumunsko uzavřelo obchodní dohody se Západem v r. 1969, Polsko a Maďarsko 1970, Bulharsko a ČSSR 1971. Koncem r. 1970 více než 20 západoevropských společností udržovalo stálé zastoupení v Moskvě. Od poloviny 60. let bylo uzavřeno více než 400 dohod o spolupráci a více než 20 z nich vedlo k založení společných podniků. V r. 1972 bylo v Moskvě již více než 35 stálých zastoupení západoevropských trastů. V revizionistických zemích existovaly tendence prolomit monopol zahraničního obchodu, tzn. k otevření dveří zahraničním kapitalistům.
      Pronikání buržoazní ideologie z kapitalistické ciziny je usnadněno tím, že revizionismus sám je fakticky odrůdou buržoazní ideologie. Revizionisté podřizují různé ideologické problémy svým ekonomickým zájmům. Socialistická ideologie je ničena zevnitř i zvenčí, což usnadňuje provádění americké politiky. Buržoazie se snaží zničit základy socialismu částečně ekonomickým nátlakem, částečně všemi způsoby propagandy. Nedosáhla žádného úspěchu, dokud Komunistická strana Sovětského svazu za Lenina a Stalina udržovala pevné základy socialismu a diktaturu proletariátu. Úspěšné uplatnění ekonomických a ideologických metod okolního kapitalistického světa umožnilo teprve postupné oslabení základů socialismu v SSSR a dalších revizionistických zemích revizionistickým vedením.

      Rozvoj socialistické ideologie a kultury po Říjnové revoluci

      V třídní společnosti neexistuje jednotná ideologie a kultura pro všechny lidi - stejně jako materiální život buržoazie a proletariátu jsou zcela odlišné, liší se i jejich duševní život. Třídní boje v ekonomické a politické oblasti se odrážejí do třídního boje v oblasti ideologické a kulturní. Od vítězství sovětské moci se imperialismus snažil ohrozit či poškodit základy socialismu prostřednictvím ideologického a kulturního vlivu, v l. 1950 - 1951 např. Rádio Svobodná Evropa a Rádio Svoboda v Mnichově, systematicky vysílající podvratnou propagandu do socialistických zemí, měly 2.600 zaměstnanců a byly financovány americkými tajnými službami 36 miliony dolarů ročně. Socialistické země úspěšně bojovaly proti této zákeřné strategii amerických imperialistů rozvojem a posilováním socialistické ideologie na základě určité kulturní úrovně širokých lidových mas. Z tohoto důvodu vytvoření socialistické kultury bylo stejně důležité jako ekonomický rozvoj země.
      Západoevropští sociální demokraté tvrdili, že sovětský lid „není ještě dostatečně zralý pro socialismus", protože mu chybějí ekonomické i kulturní předpoklady. Lenin na tato tvrzení odpovídal, že je možno nejprve těchto předpokladů revolučním způsobem dosáhnout a pak na základě vlády dělníků a rolníků a sovětského sytému předehnat ostatní národy.
      Lidé potřebují umění, které je spojeno s jejich materiálním životem, umění socialistického realismu, které bere za výchozí bod život a boj pracujících a je srozumitelné lidu.

      Zničení socialistické ideologie a kultury a pronikání buržoazní ideologie a kultury v sovětské společnosti

      Převrat revizionistického vedení SSSR změnil nadstavbu socialistické společnosti, zrušil diktaturu proletariátu a revidoval socialistickou ideologii marxismu-leninismu. To bylo předpokladem pro změnu ekonomické základny společnosti prostřednictvím obnovy kapitalismu v nové podobě, to bylo také výchozím bodem pro zničení socialistické ideologie a kultury.
      Lenin říkal, že existuje pouze buržoazní nebo socialistická ideologie, neexistuje žádná třetí cesta, netřídní nebo nadtřídní ideologie, proto každá odchylka od socialistické ideologie posiluje ideologii buržoazní. Ekonomické zákony působí nejen v základně, ale i v nadstavbě společnosti. Honba za ziskem a materiální pobídky jako rozhodující prostředek pro vytvoření hmotného zájmu maří morální motivaci a socialistické vědomí a daly podnět k egoismu a korupci. S ohledem na změny v socialistických zemích příznivé pro imperialismus bylo omezeno financování Svobodné Evropy a Rádia Svoboda.
      Nová buržoazie v SSSR nemohla otevřeně hlásat buržoazní ideologii a kulturu, proto otevřela cestu k jejímu pronikání, zejm. buržoazního umění, prostřednictvím oficiálních kulturních dohod s kapitalistickým zahraničím. Ve společném sovětsko-francouzském prohlášení z 30. 10. 1971 se obě země zavazují prohlubovat vzájemné vztahy ve všech oblastech kultury - rádiu, televizi, umění, filmu, vzdělání, sportu, informacích, stejně jako kontakty mezi občany obou zemí, zejména mládežnických organizací.
      Pseudosocialistická kulturní produkce je vším, jen ne proletářský uměním - až na vzácné výjimky se sovětské, polské, české nebo maďarské filmy neliší od buržoazních filmů z kapitalistického Západu. Co je horší, nejsou zdaleka tak dobré jako některé sociálně kritické filmy z Itálie, Francie, Brazílie nebo Mexika.
      Od r. 1958 revizionistické vedení SSSR a administrativa amerických imperialistů obnovovali každé dva roky dohodu o „kulturní výměně". Revizionisté otevřeně přiznávali, že se po celém Sovětském svazu rozšířil jazz a americké popové hity. Buržoazní autoři byli v SSSR stále populárnější. Při restauraci kapitalismu se revizionisté nemohli obejít bez nálepky „socialismu", proto se stavěli proti příliš otevřenému přístupu ke kapitalistickému systému. Ze stejného důvodu odsuzovali spisovatele, kteří se příliš otevřeně blížili buržoazní ideologii - např. Solženicyn, který obdržel Nobelovu cenu za literaturu, byl vyloučen ze svazu spisovatelů SSSR. Očkování sovětského lidu jedem buržoazní ideologie mělo probíhat nepozorovaně. Příliš zřejmá buržoazní propaganda by alarmovala masy a vyprovokovala je k boji proti revizionistickému vedení, nové buržoazii.

V. Problémy marxistů-leninovců v Sovětském svazu

      Změna v sociálním postavení dělnické třídy

      Ilustrační obrázek K zachování své vlády byli revizionističtí vůdci SSSR nuceni odkazovat na marxismus-leninismus ve slovech a provádět bezkonkurenční demagogii v činech - i to dokazuje, jak hluboce byl marxismus-leninismus zakořeněn v masách ještě v té době. Nepochybně nemálo upřímných sovětských komunistů bylo podvedeno touto demagogií, soudila v r. 1972 MLPD. I když nejsou spokojeni s mnoha opatřeními revizionistického vedení, věří, že Sovětský svaz je ještě socialistickou zemí a že pracující stále drží moc. Dělnická třída v SSSR si dosud plně neuvědomila, že se její sociální postavení ve společnosti úplně změnilo - po uchvácení moci revizionistickou byrokracií a zrušení diktatury proletariátu byla dělnická třída vyhozena zpět na své místo před Říjnovou revolucí, vrátila se do pozice nesvobodné, vykořisťované a utlačované třídy. Jelikož se tato transformace neuskutečnila prostřednictvím otevřené kontrarevoluce nebo zahraniční imperialistické intervence, ale přišla nepozorovaně, neuvěřitelně tiše, jako pomalu působící jed, tento vývoj a jeho zásadní vliv na sociální postavení dělnické třídy nebyl ihned vidět. Často stejní lidé jako dříve stáli ve vedení strany, státu a hospodářství. Nebylo snadné poznat, že v mnoha případech se zvrhli na revizionisty, protože i nadále používali komunistickou rétoriku a hovořili o přechodu ke komunismu. Skuteční marxisté-leninovci, kteří rozpoznali demagogickou hru a bojovali proti ní, byli pronásledováni a vězněni. (Nejsou uvedeny konkrétní případy, pozn. LVE.)
      Prvním a nejdůležitějším krokem sovětského proletariátu v procesu poznání je tedy analyzovat, že se stal opět vykořisťovanou třídou, jejíž situace odpovídá situaci vykořisťovaných a utlačovaných pracujících lidí západních kapitalistických zemí. Čím dříve to masy pochopí, tím rychleji budou vědomě usilovat o svržení buržoazie a obnovu diktatury proletariátu.
      Když revizionisté převzali moc, přistoupili k důkladné „očistě" předních stranických orgánů. 70% členů ústředního výboru zvolených na XIX. sjezdu (1952) bylo odstraněno na XX. a XXII. sjezdu (na XXI. sjezdu se žádné volby nekonaly). Ze členů ÚV zvolených na XX. sjezdu 50% na XXII. sjezdu skončilo. Současně se revizionisté snažili změnit třídní strukturu strany. Brežněv připustil na XXIV. sjezdu (1971), že složení strany je: 40,1% dělníků, 15,1% kolchozních rolníků a 44,8% úředníků. Dělnická třída stále méně ovlivňovala „všelidovou stranu", která se ocitla pod kontrolou části inteligence úzce spojené s novou buržoazií.
      Monopolní buržoazie se drží u moci po zuby ozbrojenou armádou, policií a tajnými službami a nemilosrdně potlačuje všechny protichůdné tendence. Pokud chtějí komunisté v Sovětském svazu obnovit diktaturu proletariátu, musí se vzdát představy, že toho bude možné dosáhnout reformami. Musí si ujasnit, že neexistuje jiný způsob získání moci, než který ukázal Lenin, tj. rozbít nástroje sociálimperialistického státu silou.

      Boj mas proti nové kapitalistické třídě

      Propagační materiál současné MLPD (Lenin: Důvěra je dobrá, kontrola je lepší) Nejvyspělejší části sovětské společnosti již založily marxisticko-leninské organizace, jejichž cílem je provést druhou říjnovou revoluci (v r. 1972, zdůrazňuji já, pozn. LVE). Několik programových publikací takových skupin jako „Revoluční (bolševičtí) komunisté Sovětského svazu", „Stalinova skupina" aj. byly propašovány a zveřejněny v zahraničí. Nevíme příliš mnoho o práci těchto skupin, protože jsou přirozeně zakonspirovány. Sovětský tisk o komunistické opozici v SSSR mlčí. Naléhavým úkolem je sjednocení sovětských komunistů v novou bolševickou stranu.
      Příklad boje proti byrokracii vládnoucího revizionismu poskytla polská dělnická třída. Koncem r. 1970 polská rada ministrů provedla příliš velké zvýšení cen potravin a předmětů denní potřeby. Pracující vyšli do stávky a masových demonstrací za své požadavky, zpívali Internacionálu a ve Štětíně vtrhli na policejní ředitelství. Revizionistický státní aparát zavolal armádou a milice, tanky a vrtulníky, nechal střílet do davu jako ve fašistických státech, mnoho dělníků bylo zabito a zraněno, ale masové bouře donutily revizionistického vůdce Gomulku, aby odstoupil.
      V SSSR existuje i buržoazní opozice s otevřeně antikomunistickými postoji. Její odpor proti diktatuře monopolní buržoazie je projevem obecné krize nového kapitalismu a naprosté izolace vládnoucí kliky. Existuje šance, že komunisté se spojí s demokratickou částí buržoazní opozice v některých otázkách boje o demokratická práva. V SSSR je další významná rezerva revoluce - boj neruských národů proti velkoruskému šovinismu a národnostnímu útlaku ze strany vládnoucí kliky. Národnostní rozpory se stále zostřují, Jugoslávii dokonce hrozí, že se rozpadne.
      Komunisté v SSSR mají za úkol skoncovat s oportunismem a nastolit revoluční vládu. Politické a ekonomické vedení musí odpovídat vůli lidu, jeho přesvědčení a požadavkům.
      Jeho zásady bezpochyby budou revoluční, komunistické, internacionalistické, díky čemuž je přijmou za své pracující lidé celého světa.
      Tolik západoněmecká Marxisticko-leninská strana Německa o situaci světového komunistického hnutí v letech 1971 - 1972.

Dle materiálu MLPD „Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu" připravil Leopold Vejr