MLPD: Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu (5/6)

Přidáno v pátek 4. 12. 2009


L. I. Brežněv

      Sovětská politika politického a vojenského vydírání

      Imperialismus vytváří válku a nebezpečí války ze své podstaty. Celou svou politiku doma i v zahraničí zakládá na militarismu, zbrojení a šovinistické agitaci. Nenechá si ujít žádnou příležitost k panování nad slabší zemí, zasahování do jejích vnitřních záležitostí a podmaňování si jí. Totéž dělá sovětská sociálimperialistická revizionistická vládnoucí klika, která si podmanila téměř všechny země RVHP a několik dalších nejen ekonomicky, ale také politicky a vojensky. Zároveň připravuje válku, aby nově rozdělila svět a podmanila si více národů.
      Krvavá, agresivní povaha sociálimperialismu byla prokázána celému světu během invaze a okupace Československa v srpnu 1968. Na počátku r. 1968 Dubčekova revizionistická skupina převzala moc v Československu. Pokusila se zmírnit politickou a ekonomickou závislost své země na Sovětském svazu a místo toho se přiblížila imperialistům USA a Západního Německa. Dubčekova klika využila nespokojenosti československého lidu s drancováním jeho země sociálimperialisty. Brežněv a spol. se obávali, že by více lidí mohlo bránit jejich diktátu, proto zahájili rozsáhlou kampaň proti československým vůdcům a prováděli vojenské cvičení podél československých státních hranic. V noci 20. srpna 1968 vojska SSSR napadla Československo, tajně, překvapivě, bez předchozího varování, a obsadila celou zemi během několika hodin. Přinutila podílet se na tom i NDR, Polsko, Maďarsko a Bulharsko.
      V roce 1968 už byla v SSSR i ČSSR dávno provedena obnova kapitalismu. I kdyby představitelé Československa požádali Sovětský svaz o invazi, nebyla by to mezinárodní pomoc, ale špinavá práce imperialistů pro jejich dvořany srovnatelná s invazí amerických imperialistů v Kambodži. Faktem je, že československé stranické a státní vedení nevolalo sovětská vojska, naopak, všichni vedoucí představitelé včetně Husáka rázně odmítli invazi. Sociálimperialisté stydlivě zveřejnili „prohlášení představitelů strany a vlády Československa", ale neřekli, kdo jej podepsal. Několik dnů poté nahnali Dubčeka, Svobodu a další čs. představitele do Moskvy požehnat sovětskou invazi. Možná, že si zachránili život tím, že to udělali (tady nenávist MLPD k sovětským představitelům dostupuje vrcholu, pozn. LVE), ale v očích lidí se tím zcela zdiskreditovali.

Gustáv Husák a L. I. Brežněv

      Sovětští revizionisté nemohli bránit „budoucnost socialismu", když sami zrušili diktaturu proletariátu a všestranně restaurovali kapitalismus. „Úspěchy socialismu" v ČSSR nebyly ohroženy, nýbrž už dlouho zrazovány revizionistickými pány a mistry spolu s poskokem Novotným a dalšími jemu podobnými. Jako příklad nebezpečí uváděli revizionisté ekonomické teorie Oty Šika, které dle jejich zpráv mohly vést k restauraci kapitalismu. Šikovy teorie se přitom příliš nelišily od jeho sovětského rádce Libermana a až do invaze v srpnu 1968 byly učebnicemi na univerzitách v revizionistických zemích.
      Ani pokud by byl SSSR stále ještě socialistickou zemí, nedávalo by mu to žádné právo na ozbrojené vměšování se do záležitostí jiné socialistické země proti vůli vlády komunistické strany a lidu tohoto státu. Uznání práva národů na sebeurčení je základním principem marxismu-leninismu. (Soudruzi z MLPD asi „zapomněli", že Lenin a Stalin v pracích o národnostní otázce zdůrazňují, že marxisté nemohou podporovat každé hnutí za sebeurčení, že záleží na revoluční či reakční povaze tohoto hnutí!, pozn. LVE) Ústava SSSR z r. 1936 dokonce uznává právo republik vystoupit ze SSSR. Nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států vyzdvihovala i moskevská deklarace porady komunistických stran všech socialistických zemí z r. 1957.
      Brežněvova socialistická společnost nebyla ničím jiným než ubohou kopií „svobodného světa" amerického imperialismu. Jeho „bezpečnost" byla pouze sociálním zabezpečením imperialistických vykořisťovatelských zájmů. Svrchovanost utlačovaných národů se musí sklonit před „přírodními zákony" imperialistických vlků. Od invaze do Československa sovětští sociálimperialisté zvýšili svou agresivitu a zasahují do vnitřních záležitostí bezpočtu zemí.

      Sociálimperialistická politika přípravy války a vojenské expanze

      V letech 1969 - 1972 vzrostl počet sovětských divizí podél hranic s ČLR z 15 na 45. Sovětská velvyslanectví se v mnoha zemích stala centrem špionáže a podvracení. Sociálimperialistické státy měly umístěny okupační armády nejen v některých státech východní Evropy a v Mongolské lidové republice, ale i v Egyptě, který na začátku 70. let vyhostil 15 tisíc sovětských vojáků, protože jejich přítomnost viděl jako hrozbu pro nezávislost země.
      Od chvíle, kdy zkouší své první atomové zařízení, je Čínská lidová republika jedinou mocností na světě, která slavnostně prohlásila, že nikdy nepoužije jaderné zbraně jako první a nikdy je nepoužije proti bezjaderné mocnosti. Čínská vláda vyzvala USA a SSSR, aby učinily podobná prohlášení, ty tak neučinily. Sovětští vůdci chtěli rozšířit své politické a ekonomické sféry vlivu vytvořením ještě těsnějších vazeb s Indií, zřízením námořních základen, zesílením nepřátelského obklíčení Číny a zahájením nového útoku na bašty socialismu. To je cesta revizionistů - od obnovení kapitalistického vykořisťování ve své zemi k hospodářskému podmanění jiných zemí včetně vojenské agrese. Brežněv a spol. přejali krvavé tradice starých carů a dokonce šli ještě dále. SSSR se stal spolu s USA nejsilnější pevností světové reakce, mezinárodního vykořisťování a militarismu.

      Hospodářská integrace sociálimperialismu v imperialistický systém a rozpory v celosvětovém měřítku

      Sociálimperialisté povolují vývoz kapitálu západních imperialistických zemí do SSSR. Sovětský svaz např. obdržel velké krátkodobé úvěry od západních zemí, např. dle Neue Zürcher Zeitung z 1. 3. 1972 20 milionů dolarů od konsorcia devíti západoevropských bank. Japonsko poskytlo dle Pravdy z 30. 7. 1970 úvěry 300 milionů dolarů.
      Ostatní revizionistické země šly ještě dále, např. Jugoslávie prodávala zahraničním kapitalistům až 49% podniků - zisky, které mohly být použity v zájmu Jugoslávie, tak jsou vypláceny zahraničním kapitalistům.
      Vznikaly také smíšené společnosti se zahraničními investory ze Západu. Uveden je seznam příkladů, mezi nimi československo-italská Sigma-Italiana. „Wozchod Handelsbank AG, Zürich" vykázala v roce 1969 čistý zisk 1,12 milionů švýcarských franků, sovětská „Eurobank" v Paříži zisk 15,5 milionů franků, moskevský „Narodny bank Ltd." v Londýně zisk 825 tisíc liber šterlinků v témže roce. Založena byla „Ost-West-Handelsbank AG" ve Frankfurtu nad Mohanem se základním jměním 20 milionů německých marek. Rozvíjeny byly také aktivity na společných trzích cizích zemí.
      „Mírové" slogany imperialistů Východu i Západu odváděly národy od boje proti imperialistickému útlaku. Zda imperialisté vyvolají třetí světovou válku, závisí na tom, zda utlačovaní včas svrhnou imperialisty z jeviště dějin, zdůrazňuje MLPD, citujíc Mao Ce-tunga: „Pokud jde o otázku světové války, existují dvě možnosti: první je, že válka povede k revoluci a druhá je, že revoluce zabrání válce."
      Leninismus učí, že existují čtyři základní rozpory v éře imperialismu v globálním měřítku, které utvářejí vývoj světové politiky: a) rozpor mezi buržoazií a proletariátem v kapitalistických zemích, b) mezi imperialisty a utlačovanými národy v závislých zemích, c) rozpor mezi jednotlivými imperialistickými zeměmi a bloky a seskupeními monopolních kapitalistů, vedoucí k imperialistickým válkám, d) rozpor imperialismu se socialistickými zeměmi. Dle mínění MLPD existovaly v době vzniku publikace (1971 - 1972) čtyři velké imperialistické bloky: USA, SSSR, EHS (Evropské hospodářské společenství, dnešní EU) a Japonsko a centrum světového revolučního hnutí se nacházelo v Mao Ce-tungově Číně.

      Spolupráce dvou imperialistických velmocí proti utlačovaným národům

      N. S. Chruščov Sociálimperialisté částečně podporovali národně osvobozenecké hnutí, aby oslabili pozice amerického imperialismu a posílili své postavení v rozděleném světě, ale zároveň věděli, že lid, který si svou svobodu vybojoval, se sociálimperialismu snadno nepodvolí.
      Chruščov v roce 1959 řekl, že války za osvobození utlačovaných národů mohou způsobit světovou válku a proto je jim třeba zabránit. V roce 1961 (v rozhovoru v Pravdě z 10. 9.) prohlásil, že USA a SSSR jsou „nejsilnějšími zeměmi na světě, a když se spojí za mír, nemůže existovat žádná válka". To znamená, že národy by měly přestat bojovat a měly by rozhodování o sobě přenechat supervelmocem.
      Chruščov dokázal svá slova v praxi, když spolu s USA sovětská delegace hlasovala o poslání vojáků OSN do Konga, aby tam utopili Lumambův antiimperialistický boj v krvi konžského lidu. USA a SSSR v rezoluci Rady bezpečnosti OSN z 22. 11. 1967 legalizovaly okupaci části Palestiny Izraelem trvající od roku 1948. Když v září 1970 zmocnili američtí imperialisté svou loutku, jordánského krále, k masakru palestinských partyzánů a civilního obyvatelstva v uprchlických táborech, sovětský tisk nenazval jordánské reakcionáře nebo americké imperialisty odpovědnými za boj, hovořil jen o „napjaté situaci" a „tragickém boji mezi bratry". Když Sýrie a Irák poslali do Jordánska vojáky na podporu Palestinců, sociálimperialisté je přesvědčili, aby je odvolali zpět. Tím způsobili smrt mnoha tisíc mladých Palestinců a oslabení osvobozeneckého boje Arabů v roce 1970. 18. 7. 1972 byli z Egypta vyhnáni sovětští váleční poradci, protože nebyly dodány požadované zbraně, které SSSR sliboval a vázal proto Egypt ekonomicky a politicky.
      Sociálimperialisté tvrdili, že národy Indočíny nemohou získat nezávislost ozbrojeným bojem, ale že musí počkat, až budou američtí imperialisté velkorysí a budou s nimi seriózně jednat. Když vůdce kambodžské vlády Národní jednoty Samdech Norodon Sihanouk po převratu řízeném CIA kontroloval 85% území s více než 5/7 populace Kambodže, řada zemí, mezi nimi Čína, Albánie, Korea, Rumunsko, Kuba, Vietnamská demokratická republika a prozatímní revoluční vláda Jižního Vietnamu uznali Sihanoukovu moc jako jedinou oficiální vládu, sovětští vůdci ale přerušili diplomatické vztahy se Sihanoukem a pozvali kliku pučistů jako „vládu Kambodže". Sovětští vůdci a Lon Nolova klika se snažili rozdělit Národní jednotu a dát dohromady „třetí sílu", dokonce i zdánlivě komunistickou stranu.
      Sociálimperialisté sabotovali boj za osvobození za osvobození portugalských kolonií v Africe - Angoly, Mosambiku a Guiney-Bissau. ČSSR dodávala do Mosambiku nákladní automobily Tatra a Polská lidová republika dopravní lodě, vše portugalským kolonizátorům. ČSSR dodávala Portugalsku až do roku 1961 i zbraně.
      Sociálimperialisté ani nepředstírali, že by podporovali ozbrojený boj Komunistické strany Indonésie. Místo toho podporovali různé renegáty žijící ve východní Evropě, kteří hanobili tuto stranu a její marxisticko-leninskou linii. Sociálimperialisté navíc dodávali zbraně a letadla vojenskému fašistickému režimu v Indii, který je používal proti komunisty vedenému ozbrojenému boji. Sovětští důstojníci také fungovali jako školitelé a poradci fašistických ozbrojených sil Indonésie.
      Sociálimperialisté se snažili uvést národně osvobozenecké hnutí na scestí, odvést jej od ozbrojeného boje ke kompromisům.

      Boj sociálimperialismu proti socialistické Číně

      Mao Ce-tung znázorněný čínskou propagandou jako pokračovatel v díle Marxe, Engelse, Lenina a Stalina Dle mínění MLPD byla (na začátku 70. let) Čínská lidová republika nejspolehlivější oporou celosvětového boje proti imperialismu a sociálimperialismus se připojil k imperialistické frontě proti ČLR. Čínští komunisté a jejich předseda Mao Ce-tung rychle prokoukli antileninské teze XX. sjezdu KSSS a postavili se proti nim od samého začátku. Snažíce se o zachování jednoty se dlouho vyhýbali veřejné kritice Chruščovova revizionismu, ale v četných diskuzích se sovětskými vůdci jim dali najevo, že nesouhlasí s odsouzením Stalina, tezemi o „mírovém přechodu" k socialismu a dalšími pracemi Chruščova. V mnoha odborných článcích obhajovali učení marxismu-leninismu. Tento zásadový postoj čínských komunistů rozzuřil Chruščova a spoluvladaře, kteří na konci 50. let začali veřejně napadat politiku Číny. Již v r. 1958 Chruščov a další revizionisté napadli čínskou zemědělskou politiku. V roce 1960 sovětští revizionisté zrušili čínsko-sovětské hospodářské dohody a nečekaně stáhli z Číny všechny sovětské poradce a techniky - to byl pokus o sabotáž čínské ekonomiky. Na počátku 60. let sovětský vůdce otevřeně podporoval expanzivní politiku vůči Číně, když reakční vláda Indie vyvolala válku.
      Veřejná polemika, kterou čínští komunisté vedli proti sovětským revizionistům od poloviny roku 1963, byla absolutně nezbytnou a mimořádně významnou podporou marxismu-leninismu ve všech zemích. Programové články KS Číny prokázaly, že revoluční učení marxismu-leninismu není jakýmkoli způsobem zastaralé, že komunismus je stále živý a jeho rozvoj pokračuje i přes zradu Chruščova, Brežněva a spol. Tato polemika vedla k vzestupu mezinárodního komunistického hnutí, které bylo vážně poškozeno svárem zasetým Chruščovem.
      Sovětská propaganda od té doby šířila pomluvy o Číně, které přejímala od ministerstva informací Čankajškovy kliky nebo z hongkongského bulvárního tisku. Nespočet hladomorů, povstání, veřejných poprav, pálení knih, masové stěhování národnostních menšin, sebevražedné vlny mezi intelektuály, osobní intriky vůdců strany atd., to jsou příklady zpráv, které byly publikovány v sovětském tisku. Sociálimperialisté se neomezili na tiskovou protikomunistickou kampaň. Hromadili jednotky a soustřeďovali odpalovací rampy podél čínsko-sovětské hranice a hranice ČLR s Mongolskou lidovou republikou. Západní zpravodajské služby tvrdily, že sověti mají více vojáků v Asii než v Evropě. Chtěli si krýt záda v Evropě „systémem kolektivní bezpečnosti", aby si uvolnili ruce proti Číně, stejně jako američtí imperialisté mluvili o „uvolňování napětí" v Evropě s cílem uvolnit zde vojenské síly a využít je pro své války v Asii.
      Sociálimperialisté nezaměřovali svou vojenskou sílu na americký imperialismus, západoněmecký revanšismus a agresivní alianci NATO, jak tvrdili, ale především na socialistickou Čínu. Sovětské vojenské základny v SSSR a Mongolské lidové republice spolu s americkými základnami v Jižní Koreji, Japonsku, čínské provincii Tchaj-wanu a na Filipínách plus americká agrese ve Vietnamu, Kambodži, Laosu a Thajsku a vojáci indických expanzionistů tvořili nepřátelský kruh kolem Číny a ostatních socialistických zemí Asie. Sociálimperialisté se snažili odříznout ČLR všemi prostředky od ostatního světa, chtěli dosáhnout, aby se k moci v Číně dostala pomocí ozbrojené intervence nebo prostřednictvím agentů a jejich intrik uvnitř Číny revizionistická klika. Sociálimperialisté šířili pomluvy ohledně návštěvy Nixona v Číně. Neměli zájem na snížení napětí v Asii, naopak chtěli udržovat ohrožení Číny a mít možnost posilovat protičínskou spolupráci s USA.
      SSSR uzavřel smlouvu s Indií v roce 1971, rok předtím, než napadla Pákistán. Indická reakce měla zcela neodůvodněné územní nároky vůči Číně, napadla Čínu v l. 1959 a 1962, ale ošklivě si spálila prsty. Před svým prvním vpádem indická vláda vyvolala několik pokusů o povstání v Tibetu ve snaze zabránit zrušení feudálního systému. Od roku 1968 došlo k několika jednáním mezi zástupci sociálimperialistů a klikou Čan Čin-kua, syna a určeného nástupce Čankajška.
      2. 3. 1969 sovětští vojáci zasahovali na čínském ostrově Chenpao v řece Ussuri a zavraždili mnoho příslušníků čínské pohraniční stráže. V následujících týdnech a měsících pokračovaly jejich provokace. (Zajímavé je, že čínské materiály pravděpodobně neuvedly počet obětí, ani důvod zásahu, pozn. LVE) Sociálimperialisté se uchýlili k více druhům pomluv, aby zakryli skutečnost, že byli útočníky, a svalili vinu na Čínu. ČLR nikdy nenapadla žádnou cizí zemi, čínské jednotky nejsou v žádné cizí zemi, Čína usiluje o politiku mírového soužití se všemi zeměmi světa. Žádný revizionistický křik o „agresivní" a „šovinistické" politice Číny nemůže změnit tyto nesporné skutečnosti, tvrdí MLPD v roce 1972. Naopak SSSR podle ní po léta okupoval řadu zemí a vytvořil základny ve všech částech světa. Jen několik měsíců před začátkem bojů na řekách Ussuri a Heilung sovětské okupační síly (termín MLPD v roce 1972 i současných antikomunistů, pozn. LVE) pochodovaly do Československa před očima celého světa. Sovětská vláda se snažila vzít Číně ještě více území než ruští carové.
      Čína potřebuje klid k budování socialismu, imperialisté na druhé straně potřebují válku. To je zákon imperialismu - musí neustále rozšiřovat své ekonomické a politické sféry vlivu k dosažení maximálního zisku, potřebuje militarismus a šovinismus ke zničení dělnické třídy ve vlastních zemích. V dlouhodobém horizontu se imperialističtí vlci připravují na zničení socialismu. (Ani nejzavilejší kritici „sociálimperialismu" si v roce 1972 asi nepřipouštěli, jak bude tento „dlouhodobý horizont" krátký, pozn. LVE) Hlavní rozpor v dnešním světě je mezi sociálimperialismem a socialistickou Čínou, dochází k závěru MLPD.

Pokračování v další části.
Dle materiálu MLPD „Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu" připravil Leopold Vejr