S O U B Ě Ž C I

Přidáno ve středu 2. 12. 2009


Karel Marx

Poturčenec horší Turka
I v Čechách rozšířené přísloví

      Dostala se mi do rukou pěkně vybavená knížka, ale asi vydaná jen jako prototyp a to ještě na náklad autora, pana Vladimíra House; není v ní totiž uvedena tiráž, škoda; knížka na cestu do světa dostala příznačný název: Zpověď hříšníka aneb Bráním se zemřít jako blbec; v úpatí prvé stránky je specifikující doušek: Psáno na přeskáčku v letech 1992-1994…
      Knížku charakterizují její prvá slova: "Člověk může žít dlouhou dobu v omylu, ale je smutné, když zemře jako blbec"; v ní je zakleta autorova filozofie, kterou se pokusím mírně, mírňoučce poodhrnout.
      Jak vyplývá z textu knížky, byl pan V. Hous postižen těžkým omylem, notabene omylem politického charakteru, který je v současnosti často považován za zločin proti lidskosti; představte si, že on až do roku 1968, tedy do svých cca 40 let, byl komunistou na prestižní krajské funkci; a to jej decimuje, s tím zápasí, s tím se chce vypořádat svojí zpovědí; v ní, hned na počátku, v kapitole Prolog hledajícího člověka, mimo mnohé jiné uvádí:
      "Dívám se do životního zrcadla a ono mi napovídá toto: Svůj životní omyl chápej jako svoji porážku, kterou veřejně přiznej… Naději na vítězství má ten nebo mají ti, kteří si svoji porážku uvědomí, pochopí ji, přiznají a také se z ní náležitě poučí…"
      Potom si pan Hous vytvořil koncepci jak se hájit, jak vysvětlovat svůj názorový přerod; specifikoval ji takto: "Nejsem vědecký člověk a proto nemám povinnost vědecky zdůvodňovat či obhajovat svůj názor, svou pravdu." (Asi proto nezdůvodňuje ani jedno své tvrzení!) "Mám však právo říci to, co si myslím, i to co si nemyslím nebo myslím jinak. To jsem také ochoten kdykoliv obhajovat…"
      Jak je zřejmě vidět, koncepce obhajoby pana House je jednoduchá, v současné době velmi účinná, vždyť dává možnost špinit a urážet původní politické přesvědčení, špinit, urážet a na pokračování deformovat komunismus; ale vrátím se k textu knihy; v něm pan Hous říká:
      "… Snaha Marxe a jeho následovníků realizovat… vědecký socialismus byla jedna z největších katastrof, jaká mohla lidský rod vůbec potkat…
      Jen v demokracii, tržním mechanismu založeném na soukromém vlastnictví lze uplatnit vše to, co patří k jedinečnosti člověka - osobnosti. Všem těmto lidským hodnotám zasadil Marx smrtelnou ránu svojí teorií hodnoty a nadhodnoty, marxisty označovanou za jeho největší objev… lze pochopit, že teorie hodnoty je sice pilířem marxismu, ale v žádném případě ne pilířem lidské existence, lidského bytí. Skutečná hodnota Marxovy "hodnoty" je v podstatě nulová. …Marx dokumentoval…, že na základě své teorie hodnoty došel k závěru - odstranit vykořisťování, odstranit to, aby kapitalista si nepřisvojoval výsledek práce dělníka, je nutno zrušit soukromé vlastnictví a přeměnit ho ve vlastnictví celospolečenské a tím si hodnotu práce přisvojí společnost a ne soukromý vlastník…
      Dalším nesmyslným až zločinným východiskem vycházejícím z teorie hodnoty, je nepřátelské rozdělení společnosti na třídy podle vztahu k vlastnictví výrobních prostředků. To třídní rozdělení vede k třídnímu boji mezi dělnickou třídou a kapitalisty, mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli a to jak uvnitř jednotlivých zemí, tak i mezinárodně…
      Marx vycházeje ze své chybné teoretické podstaty předvídal také rostoucí koncentraci výroby zruinováním drobných kapitalistů a prohlubující se bídy proletariátu. Jedno ani druhé se nepotvrdilo. Koncentrace výroby sice výrazně pomohla ke vzniku ohromných mezinárodních hospodářských společností, trustů, ale ne na úkor malých a středních podniků, naopak místo jejich zániku byl zaznamenán jejich růst a staly se ve všech vyspělých zemích základem národních ekonomik. Rovněž k prohlubující se bídě proletariátu nedošlo. Opět došlo k opaku…
      Co je na tom špatného, když bohatí jsou bohatší a chudí budou z toho mít také prospěch, budou stále bohatší?… míra nezaměstnanosti během 20. století se jen o něco málo zvýšila. Zejména v druhé polovině tohoto století došlo přímo k závratnému zvýšení životní úrovně všech zemích kapitalismu…
      U kolébky vědeckého socialismu stály povahové rysy Marxe, kterými byl obdarován. Byla to - svárlivost, nesnášenlivost, netolerantnost, nenávist, sebejistota, pánovitost a impulsivnost. Od mládí vedl zhýralý život a holdoval alkoholu. Za studentských let v Bonnu a v Berlíně byl "návštěvníkem" záchytek pro alkoholiky. První veřejné politické zkušenosti získával coby předseda "Trevírské hospodské společnosti". Jeho otec, majetný advokát, si soustavně stěžoval, že neúměrně utrácí jeho peníze. K. Marx jako student byl znám svou prodlužeností a proto často střídal podnájem, neboť bytným neplatil a věřitelé ho žalovali. Dá se říci, že téměř cizí mu byla hygiena. Jeho otec o něm prohlašoval, že je čuně, patron nemytých a o sebe nedbajících studentů. Dostal přezdívku "mouřenín". Smrt otce ovlivnila Marxe natolik, že dokončil studia a stal se novinářem. Oženil se s baronkou Jenny von Westphalen… Po vypovězení Marxových z Francie… se odstěhovali do Londýna. Úroveň jejich rodinného života výstižně charakterizuje ve svém hlášení policista mající za úkol sledovat Marxe. Napsal: 'Jakmile vstoupíte do Marxova bytu, oči se vám zamží uhelným kouřem a tabákovým dýmem, že v prvé chvíli začnete tápat jako v jeskyni… Všechno je špinavé, plné prachu a posadit se je opravdu nebezpečným počínáním. Tu stojí židle jen o třech nohách, onde si hrají děti a připravují si jídlo na jiné židli, která je ještě náhodou celá…' Samotného Marxe charakterizoval: '… je to silně nepořádná a cynická osoba, velmi špatný hostitel, vede vpravdě cikánský život. Umýt se, upravit se, či vyměnit si prádlo jsou u něho jevy zřídkavé. Pohotově se opije. Často celý den spí, ale jestliže má něco dělat, pak pracuje neúnavně dnem i nocí'. Jenny, ač vychována v aristokratickém duchu - 'se v této bídě cítí jako doma.'…
      Marxovy vědecké sny (nebo chiméry) se neuskutečnily v žádné zemi. Ani nemohly. Jednak slibovaly více než může poskytnout náš skutečný a reálný svět, který je plný nedostatků, sobectví a zla…" (nemělo by se s ním tedy něco udělat, pane V. House(?).
      K morální charakteristice a politické orientaci pana V. House by to mohlo už stačit. Mohlo! Ale přidám ještě několik doušků z kapitoly Komunismus: fašismus. V ní, mimo mnoha jiného, autor také uvedl:
      "Komunismus a fašismus měly společný cíl - ovládnout celý svět, všemi dostupnými prostředky, včetně válkami…
      Oč nebezpečnější a záludnější byl pro lidstvo komunismus, který s mnoha generacemi hrál falešnou hru. Navenek se hlásil k demokracii, svobodě, k lidským hodnotám, ke spravedlnosti, k pravdě, pokroku, vystupoval proti násilí, tvrdil, že odstranil vykořisťování člověka člověkem, sliboval a plánoval hospodářskou prosperitu a blahobyt, a ve skutečnosti dělal pravý opak. Velkoryse podváděl a lhal…
      Ideologie komunismu je pro lidstvo minimálně tak nebezpečná jako fašistická, v určitém smyslu nebezpečnější… Proces dekomunizace nepokročil tak daleko jako denacifikace… pojem komunismu je dnes chápán jako synonymum - násilí, lži, podvodu, krádeže, zločinu…
      Za největší rozdíl mezi komunismem a fašismem v neprospěch komunismu považuji zrušení soukromého vlastnictví, deformaci a rozbití třídního mechanismu, likvidaci podnikání a třídní boj a jeho zostřování… Fašismus se těchto, pro vývoj společnosti zničujících aktů nedopustil."
      Z toho co jsem uvedl jasně vyplývá: pan V. Hous je rozhodným, téměř hysterickým antikomunistou; do tohoto terminálního, snad i konečného stadia se nepropadl jaksi najednou, během snu za jedné noci, ne, to ne, vyvíjel se zcela zákonitě podle obecně platných a ve své podstatě jednoduchých pravidel; nejdříve byl zaníceným komunistou; v tu dobu jsem s ním byl několikrát ve styku; a právě bolševickou zaníceností, kterou oplýval, se mně jeho jméno, jeho komunismus, uchovaly v paměti.
      Po XX. sjezdu KSSS musel být pan Hous revizionistou nesmlouvavého charakteru; jinak by v té době nemohl vykonávat funkci vedoucího politicko-organizačního oddělení KV KSČ; tam snad nebyly požadavky na vysokou třídní, či ideovou erudici, na vyhraněný revizionismus N. S. Chruščova, tam stačilo být náročný a bezohledný k ortodoxním komunistům, vždyť tam jaksi v podstatě pan V. Hous jen dělal kádrovou politiku krajského formátu; likvidoval bolševicky orientované a dosazoval všeho schopné - ve své knize se snaží dokázat, že toto období zrady socialismu neexistovalo, že stále i po XX. sjezdu KSSS, přetrvávala v platnosti zásada třídního boje a diktatury proletariátu; a to je nehorázná deformace historie komunismu, jedna z mnoha nepřehlédnutelných deformací, v knize páchaných; domnívám se, že až za polovinou tohoto historicky zrádného procesu postupně přerostl pan V. Hous v aktivního stoupence socialismu s lidskou tváří; tuto verzi revizionismu obdivuje, v knize se k ní zaníceně hlásí a prohlašuje, že z této pozice neustoupil ani za cenu ztráty mimořádně příznivé perspektivy svého osobního vývoje; jeho vyloučení z KSČ to potvrzuje; neznám však skutečný motiv takového jednání, ale to pro tuto studii není podstatné; teprve potom, v osamocení, v opovržení, bez kontaktů s velkým světem kraje a ústředí, se začal formulovat jeho antikomunismus; ve svém vývoji dozrál vysokého stupně, zatím jsem nepoznal vyšší, proto také jsem se rozhodl pro tuto studii.
      O lidech typu pana V. House, o třídních příčinách jejich vývoje před časem pojednal Jiří Karne, v práci „Za zradu vděčnost?"; tam mimo jiné uvedl:
      "Historie lidstva je nyní propracována do podrobných studií; většina z nich uvádí: vývoji společenskoekonomických formací předcházely předhistorické stupně lidského rodu, a to divošství a barbarství; v jeho závěru si člověk osvojil primitivní výrobu pomocných nástrojů k mýcení lesa a jeho přeměně na ornou půdu, nebo louku; založil chov dobytka ochočením některých zvířat; začal praktikovat primitivní zemědělství.
      Na této úrovni vývoj neustrnul; filozoficky řečeno: produkce a reprodukce bezprostředního života byla rozhodující, vše určující hnací silou vývoje.
      Vývoj to byl však velmi pomalý, poznenáhlý, charakteristický právě tím, že si člověk zdokonaloval své nástroje; jejich produkce vzrůstala, začalo se vyvíjet řemeslo, jež se oddělovalo od zemědělství, vznikly podmínky pro rozvoj dělby práce. S ní vznikaly majetkové rozdíly, společenské třídy.
      Lidská pospolitost začala zanikat; tempo tohoto procesu se zrychlovalo jedině v závislosti na růstu majetkových rozdílů členů rodu. Ten již nemohl být pospolitý, musel ho někdo organizovat; začal se rodit stát, který měl za úkol sjednotit všemi dostupnými prostředky členy rodu. Jeho úloha rostla i v přímé závislosti na vzrůstu bojů jednotlivých rodů a kmenů mezi sebou - při organizování válek, přirozené součásti života třídně rozčleněné společnosti; vítězný boj zajistil možnost kořistění a to nejen majetků, ale i lidí - zajatců, ti se postupně přestali zabíjet, stávali se z nich otroci. Na úroveň otroků se propadali i členové vlastního rodu a kmene - soukmenovci, kteří nemohli plnit své závazky k boháčům. Uběhlo sice statisíce roků, ale tento stav, pravda, soustavně modifikovaný - neobyčejně zdokonalený, přece jen přetrvává; jeho podstata změněna nebyla, a když, tak jen na chvilku. V něm zrada má zákonité domovské právo.
      Stát - nástroj moci vládnoucích tříd všech společenských systémů se zdokonalil, svoji moc dnes vykonává velmi kvalifikovaně, v zastřené formě, sotva znatelně; společnost v nich nikdy není pospolitá, je rozvrstvena do tříd, mezitříd nebo jejich frakcí; ty mají rozdílné zájmy i rozdílné názory na řešení mezitřídních otázek. Jejich vztah je ve zvláštních případech, určujících vývoj, antagonistický.
      Nejspodnější třídou, otroky, jsou dnes proletáři - ti jsou zmanipulováni a dávají se často do služeb vládnoucí třídy; to však vůbec neznamená, že se stali její součástí, že by jejich třídní vědomí na všechny časy srostlo s ideovými zájmy vládnoucí třídy. I přes tento znepokojivý stav zůstává zákonem budoucnosti: osvobození dělnické třídy může být pouze dílem dělnické třídy samé, vždyť všechny ostatní třídy jako celek jsou pro zachování základů, tedy podstaty starého ekonomického řádu.
      Zvláštní úlohu, jež nás v této chvíli především zajímá, hrají jednotlivci, občas i skupiny, které svým společenským postavením spadají mezi krajní společenské třídy; mezi buržoazii a proletariát. Takové společenské postavení jim vytváří nejistotu, z ní se rodí jejich specifikum - spekulace, neustálá otázka, nikdy definitivně nevyřešená otázka: s kterou třídou mají jít, které krajní třídě mají sloužit; to je znepokojuje. A protože vývoj je produktem boje protikladů, má jednou v dějinách perspektivu jedna krajní společenská třída, zakrátko zas druhá krajní společenská třída. A příslušníci středních společenských tříd přebíhají. při tom zrazují jednu a pak zas druhou krajní třídu - bez zrady se mezi krajními společenskými třídami přebíhat nedá! Tak se stává třídní zrada přirozenou součástí života třídně rozvrstvené společnosti.
      Výrazem zrada chápeme v češtině jednorázové, záměrné, nečekané porušení věrnosti své třídě, svému národnímu okolí, právním závazkům, např. manželství apod. Zde, v tomto pojednání, však zradu chápeme jako přirozený, zákonitý proces. Zradou začíná kolaborace; tento výraz v češtině vyjadřuje nečestnou spolupráci nebo posluhu politickému, případně třídnímu nepříteli.
      Uvedením této specifikace nikoho nevedu k třídní nenávisti. Dobře víme, že revoluční hořlaviny, které produkuje každá vládnoucí třída bez ustání, neztratily schopnost samovznícení. Zákonitě je plodila vláda diktatury proletariátu i její protiklad - vláda reálného socialismu. Uvádím jen pravdu, odhalenou našimi klasiky, prokázanou dějinami i současností…
      V. I. Lenin Život šel cestou, kterou ukázal Lenin; socialistická revoluce v Rusku zvítězila podle jeho dispozic; za velmi těžkých podmínek rostl a sílil Sovětský svaz, plod socialistické revoluce. Jeho síla dala podnět ke vzniku souběžců se socialismem; již to nebyli nespokojenci s vládou carské dynastie, ale "nadšenci" z řad středních vrstev pro nové, socialistické uspořádání společnosti; později k tomu výrazně přispěla i mimořádná světová událost:
      Na konci třicátých let dvacátého století se buržoazie stále hlouběji propadala do nové krize. Byla založena nespravedlivým vyrovnáním prvé světové války a potřebou zlikvidovat její hlavní politický plod - existenci proletářského státu, Sovětského svazu. Které hledisko mělo vyšší stupeň potřeby asi nebude rozřešeno; ale s určitostí lze tvrdit: Za prvé, krize kapitalismu by propukla, i kdyby Sovětský svaz neexistoval. Za druhé, tato krize zplodila fašismus, lidská civilizace se dostala do smrtelného nebezpečí. buržoazní demokracie a civilizace vůbec, stála před svým zánikem. K překonání tohoto bezprostředního nebezpečí, jež bylo plodem touhy německé buržoazie po světovládě a blahé shovívavosti buržoazně-demokratických velmocí, které neviděly, nechtěly vidět vyzbrojování nacistického Německa, které pozdě reagovaly na růst jeho moci vojenským záborem téměř celé Evropy, neboť bláhově věřily, že jeho síla zničí Sovětský svaz. Nakonec vyvedly dějiny kousek, jaký nikdo nepředpokládal; v zájmu zachování civilizace se spojil socialistický Sovětský svaz s velmocemi buržoazní demokracie; jedině toto spojenectví dávalo záruku přežití lidského rodu. Bez silného sovětského svazu - řízeného Stalinem, by buržoazně Demokratické velmoci civilizaci nezachránily!!!
      Existence civilizace byla bezprostředně ohrožena. "Němečtí fašisté si vybrali za svou ideologickou zbraň člověku nepřátelskou rasovou teorii, majíce za to, že hlásání animálního (zvířecího - J. K.) nacionalismu vytvoří morálně-politické předpoklady pro panství… nad podmaněnými národy. Avšak… ideologie a politika rasové nenávisti se stala faktorem rozpadu hitlerovského lupičského bloku… proti se pozvedly nejen potlačené národy Francie, Jugoslávie, Polska, Československa, Řecka, Belgie, Dánska, Norska a Holandska, nýbrž Hitlerovi vazalové - Italové, Rumuni, Finové a Bulhaři. Hitlerovská klika pozvedla svou kanibalskou politikou proti Německu národy celého světa a tak zvaná 'vyvolené německá rasa' se stala předmětem všeobecné nenávisti…" (J. V. Stalin, O Velké vlastenecké válce Sovětského svazu, Svoboda 1945, str. 124)
      J. V. Stalin Pochopitelně, nejtěžší úkol zápasu o vítězství civilizace byl svěřen Sovětskému svazu. To především jemu přineslo hluboké uznání milionů prostých lidí, které nabylo konkrétní povahy zřízením států lidové demokracie. Lidstvo postoupilo vpřed; ale to buržoazní demokracie nepřijala, protože přijmout nemohla. Opět se proto vzedmul nový boj třídního záměru; studená válka jej charakterizovala; měl odpovědět na otázku "kdo s koho?" Socialismus byl na postupu, působilo mnoho důkazů, že to bude on, kdo bude určovat další vývoj světa.
      A právě v této chvíli se začali rodit souběžci s komunismem nového rodu; řekl bych na běžícím pásu. Střední vrstvy se nadšeně angažovaly socialisticky! (Mezi nimi byl i pan Hous!)
      Avšak v prvých dnech března 1953, v hodině smrti J. V. Stalina, vystoupili před světovou veřejnost pučisté, nejbližší spolupracovníci J. V. Stalina: Malenkov, Berija, Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Bulganin a Chruščov s Mikojanem. To oni aktivizovali revizionisty; to oni usurpovali všechnu moc v početně zredukovaném předsednictvu ÚV KSSS; v radě minstrů SSSR obsadili všechny důležité funkce, vyměnili osobu na funkci předsedy Nejvyššího sovětu SSSR; potom odstranili i další čelní funkcionáře a nahradili je rehabilitovanými; hned na to začali likvidovat socialistický charakter sovětského zemědělství a změnili poměr k jugoslávskému revizionismu - při tomto procesu se již začala jejich jednota tříštit; a pak přišel XX. sjezd KSSS, především však tajný projev N. S. Chruščova! Po něm ztratil světový socialismus perspektivu; to souběžci dobře věděli i v Československu, vždyť měli velmi dobré spojení s kapitalistickým západem, kde tajný Chruščovův projev obíhal ve velkých nákladech. Tak nastaly celkem pochopitelné důvody k masovému útěků souběžců. Zradu věci socialismu zakrývali "argumenty", které převzali z Chruščovova tajného projevu; ten nekritizoval, ale hanobil Stalina! Za těchto podmínek se překotně rodila masová zrada souběžců! Jak masově se dávali do služeb věci socialismu, tak v prvé dějinné zatáčce jej masově opouštěli - zrazovali. při tom museli zákonitě přejít do služby buržoazie. Tento přechod nebyl vždy spojen s vyhraněnými protikomunistickými projevy, někteří zrazovali "jen" jako revizionisté - prosazovali levicové vidění světa a demokratizaci forem práce komunistických stran - všichni však z komunismu vyklešťovali třídní hlediska a revoluční metody práce - všichni byli proti Stalinovi, nikdo z nich se nedotýkal odkazů Marxe nebo Lenina přímými výroky, všichni je však zrazovali prakticky a to jak v ideologické, tak i politické oblasti.
      Kromě tohoto procesu, je nutno vidět celkem přirozený, průběžný zrod zrádců; například těch, kteří byli souzeni během roku 1952; téměř všichni z nich byli maloburžoazního, nebo buržoazního původu, ale jako souběžci se zrodili v dřívější době, která byla poznamenána "jen" vítězstvím bolševické revoluce v Rusku; neznám případ, že mezi těmito odsouzenými byli lidé zrozeni, vychováni a zakaleni v proletářském prostředí. I když zradu nelze vyloučit ani u jednotlivců, pocházejících z této skupiny; z této třídy jsou ke zradě náchylní především ti, kteří se stali aristokraty.
      Pochopitelně, to máme za zlé zrádcům jako osobám, ale hlavní vina leží především na nevyhraněnosti třídy, ve které se zrodili, která jim dala své disposice, to máme za zlé revizionistům v čelních funkcích, kteří je pustili do strany, dosadili na vysoké funkce, nebo jim dali možnost masové publikace protisocialistických literárních projevů a nevedli proti nim politicko-ideový boj s otevřeným hledím a to s celou stranou, se vším lidem, vedeným proletářskou diktaturou."
      Tak vidí J. Karne souběžce s komunistickým hnutím, tak vidí třídní příčiny jejich masové zrady socialismu.
      Dodatek:
      Myslím, že pan V. Hous se svým pojednáním u buržoazie nepochodil; ona sice typ jeho propagace zcela neodmítá, ale o takové soustavné agitační působení valný zájem nemá; já si dokonce myslím, že jeho práce je k masovému nasazení proti komunismu zcela nevhodná, vždyť pracuje bez důkazů, bez odvolávek na autority historického, politického nebo ideologického charakteru; a když se pak přece jen dovolává svědectví někoho, tak je to špicl, který tajně sledoval K. Marxe a protože nenalezl důvod k jeho zatčení, tak ho alespoň pomluvil; tak by se literatura dělat neměla; ne že v ní potom není etika, ale, jak je vidět, v politice byli už tenkrát špiclové velcí profíci a to degraduje každou vládnoucí třídu - tenkrát feudální aristokracii…; v některých místech knihy pana House, hanobení komunismu vstupuje až do oblasti fantazie a absurdity; buržoazie by mohla takový text potřebovat v době, kdy usilovala o moc v Čechách; nyní, když moc dosáhla, musí se zušlechťovat, musí se zbavovat bývalých souběžců s komunismem, kteří v postupujícím čase budou ve veřejnosti nabývat stále více charakter zrádců, neboť jejich časté a výrazné změny politické orientace oprávněně vyvolávají velmi nepříznivý dojem v širokých masách; souběžci to mohou eliminovat ohnivou, ale falešnou kritikou svých dřívějších, prý jen chyb nebo tvrzením o hledání a nalézání pravdy buržoazie, tím ji očividně a nekriticky podkuřují; buržoazie má dost svých vlastních autorů; jejich zásluhy je povinna ocenit i vydáváním jejich prací; potom statě pana V. House musí skončit v ineditě; kromě toho, buržoazie se asi bude stále více zdráhat publikovat bývalé souběžce s komunismem také pro jejich komunistické "zločiny", "páchané" v době jejich nezřízené komunistické aktivity; neměli by proto raději zůstat jen tichými obdivovateli koncepce a činů buržoazie(?); při tom však nezůstávat na naleštěném povrchu jevů, ale studiem vstupovat do jejich třídního nitra; tam získané poznatky by je mohly znovu přivést pod prapor komunismu; přijali by je(?); těžko, mezi komunisty nikdy nepatřili, nepatří, ani v budoucnu patřit nemohou(!).
      Zrádce se ke své zradě nemůže přiznat; to by se zcela degradoval před širokým okolím; proto se zpravidla halí do hledání pravdy; při tom samozřejmě nenachází svou zradu, ale jen omyl, jehož se dopustil v důsledku své nedostatečné vzdělanosti, případně zradu, zase deklarovanou jako omyl nebo chybu svede na své mládí, na nedostatek životní zkušenosti, což mu zabránilo vidět odporné, zavrženíhodné vlastnosti víry, kterou opustil; a jak pokračují léta, tak zrada se mstí stále větší intenzitou své ozvěny; nedá pachateli ani chvilku klidu, ani chvilku jistoty, že nebude odhalen jako zrádce; proto troubí do světa, chce publikovat: "JSEM NEVINNÝ; komunismu jsem oddán nikdy nebyl a když ano, tak to bylo z blbosti, z omylu; vlastně jsem jen trochu usiloval o svůj prospěch, zpravidla nejvíce o společenské postavení, což je přece pochopitelné, přijatelné; omyl pokládám za svou porážku, z toho jsem se už vystonal; vším je vinen zločinný komunismus, ať žije soukromé vlastnictví výrobních prostředků(!)". Ve svém zanícení nevidí, nechce vidět, že jeho zrada teď dopadá na statisíce nezaměstnaných a další, zatím nevyčíslené množství lidí, žijících na hranici existenční minima nebo z "přiznaných" sociálních příspěvků.
      Pan Hous ve své knize vůbec nepoužívá proti komunismu důkazy, ale jen krátké výroky, specifikace, šlehy nepodepřené odvolávkou na fakticky existující skutečnost nebo na výrok autority, požívající všeobecné důvěry; takové útoky jsou jen urážkami, hrubě se dotýkající cti komunismu, neboť jsou konstrukcí; výstižnější by bylo říct: jsou to lži(!); jako takové přijdou po čase před soudní stolec dějin.
      Zatím jsem posuzoval knihu jen jako celek; nyní se pokusím dotknout několika sporných okruhů, ve kterých autor bez slitování, zvlášť agresivně napadl komunismus.
      Pan Hous ve své knize tvrdí: "Marx vycházeje ze své chybné teoretické podstaty předvídal také rostoucí koncentraci výroby zruinováním drobných kapitalistů a prohlubující se bídy proletariátu. Jedno ani druhé se nepotvrdilo." A zde se zastavím.
      Když se sesypal reálný socialismus jako domeček z karet, okamžitě se aktivizovali papaláši, aby demokraticky a s novým politicko-ideovým přesvědčením loupili národní majetek v malé privatizaci; k dosažení byly především samoobsluhy; potom nastoupily mamutí obchodní domy ze Západu a v provozu nezůstala ani jedna samoobsluha; téměř celá česká společnost nového druhu souběžců s kapitalismem se dostala do krachu; zachraňovala se všelijak; mamutí obchodní domy ze Západu možná českému státu v pořádku odevzdávají minimální daně, ale jejich celý zisk se z této země vyváží; a ten je mamutí, právě tak jako jsou mamutí obchodní domy ze Západu; někde jinde z něho může mít prospěch malé společenství; později mamutí obchodní domy ze Západu pronikly v Čechách do podniků, vyrábějících zboží, které je u nich v prodeji; zisk v nich vyprodukovaný také legálně uniká z Čech.
      Ve velké privatizaci, která byla doménou mamutích podniků ze Západu, přešla absolutní většina českých podniků do cizího vlastnictví; potom v přemnohých podnicích byla utlumena výroba; mnoho podniků po přerušení výroby zraje nebo už dozrálo do demoličního stavu; tak se stalo, že Čechy, jako vyspělá průmyslová oblast, již dávno neexistují; dnes v podstatě není v Čechách výrobce, je tam nepřehledná řadu dovozců; za tohoto stavu má pravdu pan Hous; skutečně, v Čechách je základem zruinované ekonomiky malovýroba; zvláštním a nepostradatelným činitelem se stala řemeslná výroba, zušlechťující obydlí nových milionářů.
      Na jiném místě se pan Hous ptá: "Co je na tom špatného, když bohatí jsou bohatší a chudí budou z toho mít také prospěch, budou stále bohatší…"; špatné na tom je, že jsou bohatí a chudí(!); to vytváří životní prostředí, které není obyvatelné; lidé s rozdílně velkým majetkem nejsou schopni vedle sebe žít v přátelství; přesvědčivě to ukazuje zkušenost z bývalých "komunistických" aglomerací; všichni jsme se narodili zcela nazí a lační po životě; nevím, že by existovalo oprávnění jedněch na bohatý život v přepychu a těch druhých na bídu, strádání a předčasnou smrt; zcela neobyvatelné jsou některá místa měst a jejich okrajové části, kde řádí buržoazní individualismus.
      Fidel Castro Ruz Na téma chudí: bohatí často hovoří F. Castro; nikdo, jak vím, se s ním nepře, asi proto, že to není možné, asi proto, že jeho argumenty jsou nevyvratitelné; asi proto(?) se na něho opakují, naštěstí nepodařené atentáty; v roce 1998 veřejně odpověděl bývalému řediteli UNESCO; při tom mimo jiné uvedl: "Často se vzpomíná na hrůzy holocaustu a genocid, které se udály v průběhu století, avšak zapomíná se, že každý rok umírá v důsledku ekonomického řádu… (kapitalistického) hladem a na léčitelné nemoci desítky milionů lidí. Je možné ohánět se zdánlivě pozitivními statistikami růstu, ale věci nakonec zůstávají pro země třetího světa stejné nebo se zhoršují. Růst mnohdy spočívá v kumulaci spotřebního zboží, které nijak nepřispívá ke skutečnému rozvoji a lepšímu rozdělování bohatství. Velkou realitou je, že po řadě desetiletí neoliberalismu jsou bohatí stále bohatší a chudí stále chudší."
      O bohatých s velkým zanícením píše Právo, deník buržoazie, vedený panem Z. Porybným; ten byl také souběžcem, ale se socialismem už velmi, velmi deformovaným; Právo ze 14. 12. 03 přineslo zprávu o odměnách v dozorčích radách; říká se v ní: "Členům statutárních orgánů podniků, v nichž dominuje stát, by neměly být poskytovány až stotisícové měsíční odměny a další výhody, jako jsou například opce… čtyři zástupci odborů a zaměstnanců… v radě elektrárenské společnosti ČEZ, kteří ostře kritizovali rozhodnutí generálního ředitele Jar. Míla, jsou dnes díky němu faktickými milionáři… využili nabídky představenstva, jehož šéfem Míl byl, a podepsal opční smlouvu na 100 tisíc akcií ČEZ. Kromě toho berou měsíčně více než 100 tisíc korun jako odměnu… Kalousek: legální, ale nikoliv mravné. Odboráři nemuseli za akcie nic zaplatit. V okamžiku kdy opci uplatní, je však od ČEZ mohou koupit za cenu platnou ve chvíli podpisu opční smlouvy a prodat na burze za tržní kurz. Dnes by tak vydělali asi pět a půl milionů korun…" Právo píše: "…legální, ale nikoliv mravné"; pan Hous tvrdí: "Jen v demokracii, tržním mechanismu založeném na soukromém vlastnictví lze uplatnit co patří k jedinečnosti člověka - osobnosti"; je to možné, ale dost často nemravné!
      Zde je správné místo zeptat se: není sociálně demokratická reforma veřejných financí zastřeným, ale mezinárodně organizovaným útokem na sociální postavení prostých, obyčejných lidí v Čechách(?); nepotvrzuje se tak jedno z mnoha stanovisek K. Marxe(?).
      A co miliony zmrzačených, osiřelých a ubitých ve strašných válkách, zplozených v kořistnickém zájmu té nebo oné buržoazie(?).
      Ještě pohlédnu do očí jednomu argumentu pana House, ten říká: "… míra nezaměstnanosti během 20. století se jen o něco málo zvýšila"; v Čechách jich je půl miliónů; za prohnilého reálného socialismu nebyl ani jeden nezaměstnaný(!); byl jsem bez zaměstnání celkem pětkrát, ale za nezaměstnaného dnešního typu se počítat nemohu!
      Na konec svého života to mám jen malý kousek tvrdé cesty stále vedoucí vzhůru; na ní si teď říkám: "až to bude muset být, tak v očích pana V. House a jemu podobných rád zemřu jako blbec, jen když zůstanu až do konce ve službách prostého lidu - dělnické třídy".

Viktor AJST