MLPD: Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu (4/6)

Přidáno ve středu 2. 12. 2009


Propagační materiál MLPD s Che Guevarou

III. Od byrokratického kapitalismu k sociálimperialismu

      Přerůstání nové formy kapitalismu v sociálimperialismus

      Po 2. světové válce se rozpadl koloniální systém, některé země se daly cestou socialismu, v jiných proběhlo znárodnění některých odvětví v rukou zahraničního kapitálu, ale závislost bývalých kolonií na USA a dalších imperialistických velmocích byla zachována prostřednictvím neokolonialismu - ekonomického přinucení vyvážet suroviny a výrobky levně do velmocí. Stejnou neokolonií byla i Jugoslávie, kam se např. vozily polotovary do továrny na výrobu ledniček a kuchyní, tam se z nich za nízké mzdy montovaly hotové výrobky a ty se pak prodávaly zpět do západního Německa.
      Kapitalismus obnovený v SSSR novou buržoazií (po XX. sjezdu KSSS) byl státně monopolistickým kapitalismem. Stupněm koncentrace, srůstáním průmyslového a finančního kapitálu, mírou podřízenosti státu monopolům byl nejvyšším stadiem kapitalismu - imperialismem. „...Socialismus slovy, imperialismus činy, přerůstání oportunismu v imperialismus", řečeno slovy Lenina z článku „Úkoly III. Internacionály".
      Zatímco imperialistické velmoci Západu otevřeně vystupovaly jako zastánci kapitalismu, jako odpůrci komunismu a národního osvobození, sociálimperialisté se maskovali jako „socialisté" a nepřestávali mluvit o „boji proti imperialismu" a „pomoci utlačovaným národům". Sledujíce dále své antisovětské, antikomunistické a protilidové cíle, lstivě obelhávali sovětský lid a národy světa, zneužívajíce důvěry, kterou Sovětský svaz a komunistické hnutí získaly za Lenina a Stalina. Země, které se vymaňovaly ze spárů amerického imperialismu, se tak nechávaly zlákat do chřtánu sociálimperialismu.

      Obnova kapitalismu v několika lidově demokratických zemích

      V průběhu 2. světové války se v mnoha zemích Evropy a Asie objevila nová forma vlády - lidová demokracie. Ovlivněn vítězstvím protifašistické koalice v čele se SSSR a v některých případech i za přímé pomoci Rudé armády svrhl lid těchto zemí fašistickou diktaturu německých, japonských a italských agresorů a jejich loutek a ustavil lidově demokratické vlády.
      Lidová demokracie byla vyhlášena již v roce 1921 v Mongolské lidové republice po vítězství ve válce za osvobození. Lidově demokratickou vládou byl všude potvrzen svazek antiimperialistů různých tříd a sil pod vedením proletariátu a jeho strany, komunistické strany, která řídila boj proti okupantům. Tzn. lidová demokracie představovala diktaturu namířenou proti fašistické moci a demokracii pro lid.
      Lidová demokracie není ještě socialismem, má pouze antiimperialistické a demokratické cíle, zejména zbavení moci monopolů a velkých vlastníků půdy, provedení pozemkové reformy, přestavbu ekonomiky atd. Jak zdůraznil Jiří Dimitrov na V. sjezdu Bulharské strany pracujících (komunistů), sovětský režim a lidová demokracie jsou dvěma formami téže vlády - diktatury proletariátu.
      Bylo-li možné restaurovat kapitalismus v SSSR po 40 letech sovětské moci, tím spíše to bylo možné v lidově demokratických zemích, kde nebyly dovršeny ani ekonomické úkoly socialistické revoluce. Není překvapením, že buržoazní síly v Jugoslávii byly schopny získat převahu a brzy odstranit lidově demokratický režim a není divu, že lidově demokratické země značně utrpěly tím, že SSSR sešel z cesty socialismu.
      N. S. Chruščov a J. B. Tito V NDR a ČSR začalo poměrně rychlé, hladké a nenápadné obnovování kapitalismu, v ostatních zemích se však většina ze stranického vedení bránila revizionismu a musela snášet nejrůznější machinace Chruščovovy kliky.
      Kontrarevoluce v režii Chruščova v Polsku a Maďarsku nabyla mimořádně drastických forem. Po XX. sjezdu KSSS, zejména v návaznosti na „boj proti kultu osobnosti", buržoazní kontrarevoluční síly skryté ve všech socialistických zemích využily zmatku a nejistoty, které způsobil překvapivý útok na Stalina, aby zahájily pomlouvačné kampaně proti vůdcům různých komunistických stran a proti socialistickému systému obecně. V polovině roku 1957 k tomu došlo dokonce i v Číně.
      Pod záminkou „boje proti kultu osobnosti" zástupci svržených tříd v Polsku a Maďarsku, zvláště buržoazní inteligence, napadaly stranu, požadovaly personální změny ve státním aparátu a rehabilitace odsouzených kontrarevolucionářů a brzy vyhlásily otevřený boj marxismu-leninismu a diktatuře proletariátu. Všechna tato kontrarevoluční činnost byla nadšeně podporována imperialistickými státy a Titovou klikou, takže Chruščov a spol. zůstávali při hledání přízně kontrarevolucionářů v pozadí.

      V říjnu 1956 vypukly kontrarevoluční nepokoje v různých částech Polska. Buržoazní síly ve straně využily situace. Vedení strany bylo radikálně přeskupeno a do jeho čela se dostal zběsilý kontrarevolucionář Gomulka, bývalý trockista, který byl odstraněn z vedení strany v roce 1948 a strávil několik let ve vězení. V následujících letech se ukázal jako věrný stoupenec Chruščova. Pod jeho vedením byl v Polsku obnoven kapitalismus ve zvláště zřetelné podobě.
      Kolektivizace zemědělství spolu se znárodněním nejdůležitějších průmyslových odvětví byla přerušena a do značné míry zvrácena. Podle „Malé statistické ročenky Polska 1969" bylo v zemi v roce 1968 84% zemědělské půdy v soukromém vlastnictví. V letech 1950 - 1955 sklidilo kolektivizované zemědělství v průměru 600 tisíc tun obilí, zatímco v roce 1968 to nebylo více než 200 tisíc tun. Produkce obilovin individuálního zemědělství za stejnou dobu vzrostla z 9,5 milionu tun (průměr 1950 - 1955) na 15,1 milionu tun (1968). Je třeba mít na paměti, že ve fondech zemědělských družstev byly zahrnuty i pozemky v osobním užívání zemědělců, takže skutečný objem kolektivizovaného zemědělství byl ještě nižší.
      W. Gomulka Na základě maloburžoazního soukromého vlastnictví narůstaly soukromokapitalistické prvky, na venkově se vzmáhali kulaci (bohatí zemědělci), kteří zvyšovali ceny potravin, zatímco drobní rolníci byli stále chudší. Nově vytvořená buržoazie ve městech i na venkově byla důležitým spojencem polské byrokratické monopolní buržoazie.
      V prosinci 1970 vypukly v několika polských městech demonstrace a stávky proti zhoršování životní úrovně pracujících. Polští revizionisté v panice „vyměnili koně", ale svou revizionistickou a asociální politiku nezměnili.

      Kontrarevoluce v Maďarsku pracovala ještě brutálněji. Když buržoazní intelektuálové připravili půdu všestrannými útoky na stranu a socialismus, kontrarevoluční převrat vypukl 23. 10. 1956, přičemž za provázky tahali maďarští fašisté a američtí imperialisté. Ústřední výbor zasedající 24. - 25. 10. odstranil z funkce prvního tajemníka Géra a nahradil jej pravicovým oportunistou a Chruščovovým nohsledem Kádárem. Premiérem zvolil Imre Nagyho, kontrarevolucionáře odstraněného z vedení strany a státu v roce 1955. Nagy se pak dožadoval vystoupení Maďarska ze socialistického tábora a invaze sil OSN do země.
      Bílý teror zuřil, fašisté vraždili komunisty za bílého dne. Pod tlakem revolučních mas rozpustil ústřední výbor Nagyovu vládu, ustavil revoluční dělnicko-rolnickou vládu a přivolal na pomoc vojska Varšavské smlouvy, která kontrarevoluci potlačila. Chruščov a Kádár, místo aby důkladně zúčtovali s kontrarevolucí a revizionismem, bagatelizovali úlohu kontrarevolucionářů a všechnu vinu svalovali na bývalé vedení strany, které trvalo na boji proti kontrarevolucionářům. Ve svém prvním prohlášení označili kontrarevoluční puč za „lidové hnutí, jehož cílem bylo odstranit protistranické a protilidové chyby Rákosiho a jeho společníků, a zachování národní nezávislosti a suverenity". Byla to jen „slabost vlády Imre Nagyho", která „ohrozila existenci celé naší vlasti". Usnesení prozatímního ústředního výboru Maďarské socialistické dělnické strany z 5. 12. 1956 uvádí, že „klika Rákosiho - Géra" se dopustila „mimořádných zločinů a chyb", zatímco Nagy údajně pouze „usnadnil nápor kontrarevolučních sil" svou „bezmocností".
      Hlasitá kontrarevoluce byla potlačena, ale tichá kontrarevoluce pokračovala. Jakmile byl u moci, uvedl Kádár zemi na cestu kapitalistické restaurace. Podobně tomu bylo v Bulharsku, kde revizionista Živkov a jeho přisluhovači postupně převzali moc od komunistů seskupených kolem bývalého premiéra Červenkova a pak je vyloučili ze strany, a v Mongolské lidové republice, kde se Chruščovův stoupenec Cedenbal zmocnil vedení strany a státu v roce 1959 a uvrhnul svou zemi do pozice sovětské kolonie a nástroje protičínské hysterie.
      Jánosz Kádár Navzdory tomu bylo Chruščovovo úsilí jen částečně korunováno úspěchem - komunisté v Číně, Albánii, Koreji a Vietnamu oponovali v té či oné formě revizionistické teorii a dodržovali svou předchozí marxisticko-leninskou praxi. Také Rumunsko odmítlo plnit politický a ekonomický diktát Sovětského svazu.
      Chruščov používal všechny myslitelné prostředky, od vydírání po hrozby, proti spolehlivým socialistickým zemím a komunistickým stranám, které nenásledovaly jeho příkladu. Na setkání komunistických stran následujícím po sjezdu Komunistické strany Rumunska v roce 1960 vytáhl Chruščov „dokument" plný pomluv proti Komunistické straně Číny a vyžadoval, aby všechny strany odsoudily Čínu. Delegace Albánské strany práce odmítla odsoudit bratrskou stranu, aniž by vyslechla její stanovisko, a jiné čestné strany podpořily Albánii. Albánii, která utrpěla v roce 1960 neúrodu, pak Chruščov odmítl poskytnout obilí. V roce 1961 na XXII. sjezdu KSSS Chruščov otevřeně vyzýval ke svržení albánského stranického a státního vedení.

      Rada vzájemné hospodářské pomoci a její transformace

      Mladé lidové demokracie se ocitly po 2. světové válce ve velmi špatné ekonomické pozici. Téměř všechny byly ekonomicky závislé na imperialistických zemích - Albánie, Bulharsko a Rumunsko neměly prakticky žádné továrny, ale i v zemích jako Polsko, Maďarsko a Čína se průmysl vyvíjel jednostranně a byl zaměřen na zájmy imperialistických dodavatelů a zákazníků. Velké hospodářské škody způsobil bojkot ze strany západních zemí. SSSR udělal vše, co bylo v jeho silách, pro poskytnutí pomoci těmto zemím k rozvinutí se do politicky a ekonomicky nezávislých národů.
      Lidové demokracie si vzaly k srdci poučku Lenina a Stalina, že dobře vybavený těžký průmysl je předpokladem pro nezávislý, všestranný hospodářský rozvoj. Tato linie brala v úvahu konkrétní podmínky každé země, ale byla založena na všeobecných zásadách marxismu. Nebránila vzájemnému obchodu a bratrské spolupráci zemí socialistického tábora, ale předpokládala, že každý národ bude spoléhat zejména na své vlastní zdroje a bude se řídit potřebami svých lidí, jak uvedl Dimitrov na V. sjezdu Strany bulharských komunistů.
      Jiří Dimitrov Pro plánovitý obchod a vzájemnou pomoc zemí socialistického tábora byla v roce 1949 založena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Do konce roku 1950 se jejími členy stalo osm zemí - Albánie, Bulharsko, NDR, Polsko, Rumunsko, SSSR, ČSR a Maďarsko. Od počátku 60. let byly plnoprávnými členy Mongolská lidová republika a Kuba a přidruženým členem Jugoslávie. Rovnoprávnost členů byla prováděna tím, že rozhodnutí rady musela být schválena jednomyslně, než mohla být prováděna.
      Za pomoci SSSR byla uskutečněna industrializace ve všech lidově demokratických zemích. Výroba oceli v Číně vzrostla v letech 1949 - 1956 o 400%, celková průmyslová produkce všech lidově demokratických zemí byla v roce 1953 více než dvakrát větší v roce 1949.
      Revizionisté ustoupili od výše uvedených principů spolupráce a přijali imperialistickou teorii „mezinárodní dělby práce". Pod záminkou, že lidové demokracie ve východní Evropě jsou menší než SSSR, bylo navrženo, aby se vzdaly všestranného rozvoje ekonomiky a soustředily se na několik odvětví, pro která mají „dobré předpoklady" díky své „tradiční" zaostalosti. Pro země jako ČSR a Polsko, nesmírně bohaté na suroviny a s podstatně vyšší hustotou obyvatel než SSSR, bylo údajně „nepraktické a neužitečné", aby rozvíjely průmyslová odvětví, která „byla dávno vytvořena v SSSR". Tyto země se tak přeměnily v odbytiště a vedlejší zpracovatelské podniky Sovětského svazu.
      Restaurace kapitalismu v těchto zemích neproběhla zevnitř, jako tomu bylo v Jugoslávii a SSSR, ale zvenčí brutálními zásahy sovětských revizionistů, jejich zrádnými intrikami a vytvářením spikleneckých klik. Tyto země se nevyvinuly do samostatných sociálimperialistických velmocí jako SSSR, ani se neprodaly západnímu imperialismu, jak to udělal Tito, ale staly se koloniemi sovětského sociálimperialismu, zčásti bez a zčásti s vojenskou okupací.

      Neokoloniální vykořisťování zemí RVHP sociálimperialismem

      Státní znak SSSR Sovětský svaz si zachovává svou všestrannost a jeho ekonomika je nadále schopna sama produkovat většinu zboží pro domácí spotřebu, ostatní členské státy RVHP se ale stále více specializují na určité zboží, které vyrábějí ve velkém množství a prodávají SSSR a v určité míře i ostatním zemím RVHP, kapitalistickým zemím Západu a zemím třetího světa. Na jedné straně jsou závislé na SSSR jako na odběrateli zboží, na druhou stranu na něm závisí dovoz části výrobků a většiny surovin do těchto zemí.
      Např. Polsko mělo v roce 1950 28,8% dovozu ze SSSR, 13,2% z ČSR a 11,5% z NDR, zatímco v r. 1968 34,5% ze SSSR, 8,0% z ČSR a 10,4% z NDR. Vývoz do SSSR se zvýšil z 24,3% (1950) na 36,5% (1968), do ČSR klesl z 9,2% na 8,6% a do NDR z 13,9% na 8,0%.
      V Maďarsku představoval v roce 1947 SSSR 13,1% zahraničního obchodu, 1955 22%, 1965 35,6%, 1970 36% a pro rok 1975 se plánovalo 39%. SSSR dovážel do Maďarska 90-100% ropy, motorové nafty, niklu, železné rudy, surového železa, dřeva pro papírenský průmysl, obklady dolů a mosty.
      Izvestija z 23. 11. 1968 uvádějí, že SSSR zcela uspokojuje poptávku ČSSR po ropě. V Bulharsku činil podíl dovozu ze SSSR v roce 1956 33%, v r. 1968 52%. V r. 1956 byly tři pětiny traktorů dováženy ze SSSR, zbytek z ČSR, Rumunska a NDR, v r. 1968 už téměř 100% ze Sovětského svazu. Dovoz sovětské nafty vzrostl z 19 tisíc tun (1956) na 409 tisíc (1968), zatímco dovoz z Rumunska se snížil ze 139 tisíc na 27 tisíc.
      Jednotlivé země vyjma SSSR omezovaly počet typů výrobků. V Maďarsku byla ukončena výroba kombajnů a nadále byly dováženy ze SSSR. Bulharsko vyrábělo 75 tisíc jízdních kol v r. 1960, ale jenom 24 614 v r. 1968, zbytek pokryl dovoz ze SSSR. Sovětští kapitalisté tak omezili nejen bulharský vnitřní trh, ale také odstranili ze soutěže „bratrské země".
      Ani sovětské zdroje ani zdroje jiných zemí RVHP neposkytují přesná čísla o objemech sovětských úvěrů. Důkazem, že země RVHP jsou silně závislé na úvěrech, je vytvoření „Mezinárodní investiční banky" v r. 1971.
      Protože jsou země RVHP závislé na sovětském dovozu, mohou si sovětští sociálimperialisté diktovat ceny sovětských produktů. NDR musela v roce 1971 platit za dovoz stejných sovětských produktů dle oficiálních statistik sovětského zahraničního obchodu většinou výrazně více, někdy o polovinu nebo ještě o víc, než NSR (v originále následuje tabulka). Totéž platilo při vývozu do SSSR, který platil více NSR než NDR, např. za louh draselný z NSR 203 rublů za tunu, zatímco z NDR pouze 183 rublů za tunu, za syntetický kaučuk z NSR 697 rublů za tunu a z NDR 355 rublů za tunu. Vzhledem k těmto vyděračským cenám měly členské země RVHP velký obchodní deficit se SSSR, zvláště Mongolsko, které na začátku 60. let omezilo industrializaci a soustředilo se především na chov skotu.

      Ekonomická, politická a vojenská expanze sociálimperialismu

      Státní znak Čínské lidové republiky Americký imperialismus a sovětský sociálimperialismus usilovaly o stejný cíl - využívat a udržovat ekonomickou zaostalost mladých národů za účelem vývozu kapitálu, ovládnutí trhů a zdrojů surovin a využívání levné pracovní síly. Kapitalistický export je hlavně záležitostí úvěrů a půjček, podobně jak to popsal Lenin v „Imperialismu jako nejvyšším stadiu kapitalismu" u vztahu Francie a carského Ruska.
      Na rozdíl od toho Čína poskytovala v té době velkorysou pomoc zemím Asie, Afriky a Latinské Ameriky - v Tanzánii a Zambii budovala 2 000 km dlouhou železnici Tanzam z bezúročného úvěru běžícího přes 30 let.
      Než vyvážet z chudých zemí suroviny, u sebe je zpracovávat a pak jim prodávat hotové výrobky, se kapitalistům více vyplatilo stavět v rozvojových zemích továrny, které musely prodávat své výrobky sociálimperialistům, ať chtějí nebo ne.
      SSSR prodával obrovské množství zbraní, např. do Indie, která sledovala agresivní politiku vůči svým sousedům, Číně a Pákistánu, a stejně jako Írán brutálně potlačovala stále rostoucí odpor mas. Sovětský svaz uspokojoval dodávkami zbraní oprávněné či neoprávněné požadavky různých zemí, aby je uvrhl do dluhů a závislosti.
      Čínská obchodní bilance vykazovala i přes velké dodávky průmyslového zařízení v letech 1950 - 1959 deficit. V 6. sovětské pětiletce (1956 - 1960) se plánovalo vyšší využití čínských surovin pro potřeby SSSR a ostatní socialistické země. Čína si zachovala svou hospodářskou a politickou nezávislost na sociálimperialistech a nedala se vydírat, když sociálimperialisté stáhli techniky, kteří s sebou vzali plány zahájených nebo připravovaných průmyslových objektů za účelem Čínu ekonomicky poškodit.
      Sociálimperialisté plánovali i společné podniky s rozvojovými zeměmi, oproti tomu Čína prodávala továrny do některých zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky, které se ihned stávaly plnohodnotnými vlastníky. Tyto továrny byly velmi často prodávány za nižší než skutečnou cenu nebo dokonce darovány. Čína také kupovala zařízení na Západě a platila za něj - to je něco jiného než když je imperialistická země spoluvlastníkem podniku, který si přivlastňuje pevnou část nadhodnoty mimo náklady na výrobní prostředky. Zde začíná imperialismus - a přesně to je případ sovětských smíšených podniků.

Pokračování v další části.
Dle materiálu MLPD „Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu" připravil Leopold Vejr