MLPD: Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu (3/6)

Přidáno v pondělí 30. 11. 2009


Propagační materiál MLPD s K. Marxem

      Revizionisté odhazují socialistické zásady rozdělování

      V běžném podniku dostávali na začátku 70. let v SSSR zaměstnanci prémie ve výši 40-100% platu. Základní platy byly tak nízké, že získání odměn nebylo žádným přepychem, ale nutností - zaměstnanci tedy museli dosahovat „zvláštních úspěchů", např. prací přesčas.
      Nejvýše postavenou novou buržoazií nebyli ředitelé a manažeři pobírající odměny ze zisků jednotlivých podniků, ale funkcionáři, politici a technokraté v mašinérii strany sedící v Moskvě a sbírající smetanu ze státní pokladny. Luxusní chaty na předměstích Moskvy, velké hlídané vily v obytných čtvrtích, „úřední" vozy se soukromými šoféry, soukromé kluby, prodejny vyhrazené pro horních deset tisíc, sanatoria, rekreační střediska a luxusní bydlení pro „akademiky" a „vědce", všechny tyto výsady, kromě vysokých platů, byly financovány ze státního rozpočtu.
      Revizionisté přejali od socialismu přímé jmenování ředitelů nejdůležitějších závodů vedením strany. V socialismu podléhalo hospodářství kontrole ze strany proletářského státu, v novém kapitalismu se stalo prostředkem držícím ekonomiku pevně ve spáru nové buržoazie a jejích nohsledů. Životní úroveň byrokratů a technokratů se blížila životní úrovni buržoazie tím, že dostávali stále větší podíly ze zisků realizovaných v „jejich" továrnách.
      K podmanění si dělnické třídy používala monopolní buržoazie všech prostředků od podvodného jednání k otevřenému teroru. Na druhé straně nová buržoazie rozpoutala obrovskou demagogii - pokoušela se vydávat svůj kapitalismus nového typu za socialismus a prováděla štvavou kampaň proti skutečně socialistickým zemím a komunistům.
      Vytvoření dělnické aristokracie v SSSR mělo za cíl rozdělit dělnickou třídu. Stejnému účelu sloužil komplikovaný 24stupňový mzdový systém. Mzdy dělníků a nižších úředníků byly tak nízké, že tito byli závislí na materiálních pobídkách jako jediném stimulu.
      Státní znak SSSR V socialistickém Sovětském svazu (myšleno do XX. sjezdu KSSS) byly mzdy přizpůsobovány skutečným výkonům jednotlivých pracovníků, proto také byly hodinové mzdy obecně nahrazeny kusovými sazbami. Systém odměn byl také zaveden, ale ve velmi omezené míře, aby bylo zajištěno odměňování pracovníků, kteří se snažili více. Tyto prémie závisely na skutečném výkonu jednotlivých pracovníků a tím posilovaly socialistický princip rozdělování „každému podle jeho práce". Moderní revizionisté často „nový systém materiální stimulace" označovali za socialistický princip rozdělování, poukazovali na to, že „vždy existovaly" rozdíly ve mzdách, ale i odměny, a že i klasici marxismu-leninismu bojovali proti „maloburžoaznímu rovnostářství". Nicméně můžeme snadno vidět, že nový ekonomický systém nemá nic společného se socialistickým principem rozdělování. Velikost „fondu hmotné zainteresovanosti", a tedy odměn pro jednotlivé zaměstnance, už nezávisí především na individuálních výsledcích, dokonce ani na výkonech kolektivů, ale na zisku jednotlivých podniků. Takže vyšší bonusy nedostává pracovník, který pracuje více a lépe, ale pracovník, který pracuje v ziskovějším podniku. Z toho pramení odlišnost mezd a výkonnostních norem pro tutéž práci ve velmi podobných i blízko sebe umístěných podnicích. Některé podniky zvyšovaly mzdy ve prospěch přílivu lidí a přetahovaly zaměstnance „od sousedů".
      Revizionisté se domnívali, že nový systém materiálních pobídek zainteresuje pracující do zintenzivnění kapitalistického vykořisťování. Každý zaměstnanec dostával podíl ze zisku, ale zatímco nejmladší pomocník měl minimální mzdu 60 - 70 rublů a jeho podíl byl tedy minimální, ředitelé pobírali měsíčně tisíce rublů a dostávali lví podíl z prémií. To bylo skutečné kapitalistické vykořisťování a nemělo to nic společného se socialistickou prací a rozdělováním. Totéž dělala Titova klika s takzvanou „zaměstnaneckou samosprávou".
      Byrokratické monopolní buržoazii nestačilo k udržení nového kapitalistického systému kupování jednotlivých výrobních ředitelů a vrcholových inženýrů a manažerů prostřednictvím podílů na zisku. Musela také zmást dělnickou třídu v buržoazním duchu honby za ziskem, rozdělit dělnickou třídu a postavit ji proti sobě. Její snahou bylo, stejně jako v každém kapitalistickém systému, narušit solidaritu pracujících a odvést je od revolučního boje. Myšlenkou bylo, že by pracující měli bojovat proti sobě soutěžením o vyšší odměny.

      Revizionisté nahrazují socialistický princip produktivity práce kapitalistickým principem J. V. Stalin

      Nárůst produktivity práce znamená zvýšení výkonu pracovníka za určitou dobu, např. pracovní hodinu, pracovní den nebo rok. Je jej možno dosáhnout a) prostřednictvím technického pokroku, b) bez technického pokroku, zvýšením intenzity práce. Za kapitalismu se používají dvě metody: a) pracovníci jsou ke zvyšování intenzity práce přemlouváni materiálními pobídkami, b) je na ně vyvíjen nátlak, aby co nejvíce pracovali. Nejsilnějším tlakem je naprosto oprávněný strach z nezaměstnanosti. Zaměstnanci jsou v časové tísni, zvyšuje se počet úrazů a zkracuje délka života. Výhody pocházející ze zvyšování produktivity práce slouží především zisku kapitalisty.
      V socialismu zvyšování produktivity práce neslouží dosažení maximálního zisku, ale blahobytu celé společnosti - stabilně zvyšuje životní úroveň nikoli několika jednotlivců nebo vládnoucí třídy, nýbrž všech pracujících. Stalin na XVII. sjezdu VKS(b) uvedl, že úkolem leninovců po odstranění vykořisťování není zachovávat chudobu, ale odstranit ji a pozvednout chudé k blahobytnému životu. Bylo by absurdní se domnívat, že socialismus může být vybudován na základě bídy a strádání, na základě omezení osobních požadavků a snížení životní úrovně na úroveň chudých, kteří navíc odmítají dále zůstat chudými a tlačí se vzhůru k blahobytnému životu. Marxistický socialismus neznamená omezení individuálních požadavků nebo odmítnutí jejich uspokojování, ale plné a všestranné uspokojování všech požadavků kulturně rozvinutého pracujícího lidu.
      Při budování socialismu v SSSR bylo vytyčeno heslo „Technika rozhoduje vše", ale k ovládnutí techniky je zapotřebí lidí, kteří vědí, jak ji používat. Bylo nezbytně nutné vychovat novou socialistickou inteligenci z řad dělnické třídy, protože stará buržoazní inteligence se příliš často podílela na sabotážích. Proto bylo třeba přejít k novému heslu „Kádry rozhodují vše" (blíže vysvětluje Stalin v „Otázkách leninismu").
      Kádry v socialismu jsou lidé se socialistickým vědomím, kteří nejsou motivováni k výstavbě socialismu osobními hmotnými zájmy, ale je pro ně nejvyšší potřebou pracovat v zájmu celé společnosti a tím v konečném důsledku i pro své osobní potřeby. Toto vědomí je založeno na přesvědčení, že marxisticko-leninská teorie je správná a vítězství socialismu je jisté.
      Vývoj socialistického vědomí mas je výsledkem pokračující propagace a vzdělávací činnosti komunistů, pevných a principiálních kádrů marxisticko-leninské strany. Uspokojení rostoucích potřeb všech pracujících je možné dosáhnout pouze vysoce rozvinutými technologiemi ve spojení se socialistickým vědomím mas.
      V prvních letech po Velké říjnové socialistické revoluci bylo socialistické vědomí ještě slabé, proto bylo třeba používat materiální pobídky jako hlavní nástroj ke zvýšení produktivity práce za účelem obnovy zpustošeného hospodářství. Jak postupuje budování socialismu a komunistické vzdělávání, musí být materiální pobídky stále více nahrazovány socialistickými zásadami práce - musí se zvyšovat zapojení do práce pro věc cti.
      Od vyhlášení přechodu ke komunismu v SSSR by se mělo přecházet ke komunistickému způsobu rozdělování „každému podle jeho potřeb", ale přijatá opatření působila opačným směrem, způsobovala odstraňování socialistických zásad rozdělování. Místo pozvednutí socialistického vědomí se dala nová buržoazie cestou honby za ziskem a materiálních pobídek a tím podporovala egoismus a zatlačovala socialistické vědomí mas.

      Aplikace socialistického principu produktivity práce za Lenina a Stalina

      V. I. Lenin Vznik komunistických subotniků (z ruského výrazu „subota" = sobota) po Velké říjnové socialistické revoluci znamenal dobrovolnou práci přesčas a zvýšení pracovní kázně, což Lenin ocenil ve své stati „Velká iniciativa". Byrokracie, která se usadila nejen v ekonomických orgánech, ale i v aparátu stany a státu, však rozvoji pracovní iniciativy bránila svými maloburžoazními postoji. Maloburžoazní překážky prolomilo v roce 1930 stachanovské hnutí, které zvýšilo produktivitu práce 5krát až 10krát. Stachanovci pracovali nejen pro sebe, ale pro celou třídu, celou společnost, pro socialismus. V boji proti byrokracii byly materiální pobídky ve výrobě nahrazovány rozdělováním podle práce. Tento trend byl přerušen a úplně obrácen byrokratickým převratem, zrušením diktatury proletariátu a obnovením kapitalismu v nové podobě. Kapitalistické principy honby za ziskem a materiálních pobídek vytlačily rozdělování podle práce.
      Moderní revizionisté nedávají přednost politice před ekonomikou, jak učil Lenin, ale (jak uváděl „Komunista" č. 2, 1963) „otázky ekonomiky a výroby vztahují na celé budování komunismu" a proto musí „být zaměřeny na činnost stranických organizací a základním kamenem celé jejich práce"! Revizionisté kritizovali ekonomické teorie maoismu a jejich tezi „politika je rozhodujícím faktorem". Brežněvovi teoretičtí „mistři" se snažili z Lenina udělat otce všech oportunistických tendencí, proti kterým Lenin vší silou bojoval. Platí to pro tezi „mírového přechodu" (k socialismu), stejně jako pro „primát ekonomiky nad politikou".

      Zničení socialistického principu produktivity práce principem honby za ziskem a materiálních pobídek a důsledky pro hospodářství

      Existují dva druhy plánování a řízení: a) plánování na základě demokratického centralismu a s kontrolou zdola masami, b) plánování na základě byrokratického centralismu s ovládáním shora byrokratickým aparátem. Dříve se dělníci a rolníci podíleli na vypracování plánů, ale co bylo nejdůležitější, měli kontrolu nad jejich kvantitativním a kvalitativním plněním. Byrokratické plánování a řízení shora v souvislosti s kontrolou plnění jako jediným kritériem mělo fatální důsledky. Pro hmotné výhody se tovární manažeři uchylovali k nejmazanějším metodám. Dělníci byli obviňováni za špatné plánování a neplnění plánů, ačkoli s nimi nebylo konzultováno a neměli nad ním kontrolu. Aby nedošlo k dalšímu snížení jejich mzdy, museli mlčet o machinacích vedení. To podrývalo socialistické vědomí. Lži a klam, plýtvání materiálem a pracovní sílou, rozklad trhu brzdící potřebné investice, falešné údaje o výrobních nákladech a výrobních kapacitách, zhoršení kvality atd. se nakonec stalo denním pořádkem. Po zrušení diktatury proletariátu byla kontrola ze strany mas, která předtím existovala alespoň částečně, odsunuta zcela na vedlejší kolej.
      1.) K zajištění plnění a překračování plánu byly podceňovány výrobní kapacity a přeceňovány výrobní náklady, takže kapacity nebyly plně využívány k sestavování následujících plánů. Pravidelné plnění a překračování plánů přidávalo na prestiži a bylo zárukou odměn pro manažery. Ve snaze zvýšit ziskovost společností manažeři nechávali plýtvat přírodními zdroji.
      2.) Některé plány byly založeny na hmotnosti výrobků - čím větší byla hmotnost, tím dříve byl splněn plán. To vedlo k obrovskému plýtvání materiálem.
      3.) Vzhledem k tomu, že plnění plánu bylo měřeno množstvím, nikoli kvalitou výrobků, kvalita trpěla a to zvyšovalo náklady na opravy. Přiznávaly to sovětské noviny z té doby, např. Komsomolskaja Pravda z 29. 11. 1969 uváděla, že celá zásilka 113 čerpadel určených pro těžbu ropy v Baku byla vadná.
      4.) Snaha o plnění plánu odváděla mnoho manažerů od zavádění inovací. Změny nebo rozšíření výroby by znamenaly zpoždění ve výrobě, protože úpravy by musely být provedeny za dočasných omezení, což by ohrozilo plnění plánu a hrozilo sankcemi. Hotové plány inovací proto po léta ležely v zásuvkách. V některých případech byla výroba starých strojů přerušena a výroba nových dlouho nezahájena.
      5.) Plnění plánů negativně ovlivňovaly problémy v zásobovacím systému. Řada materiálů nebyla včas dodávána, někteří manažeři nabírali zaměstnance, aniž by se obtěžovali pro ně zajistit byty a občanskou vybavenost, zanedbávána byla dokonce zdravotní péče, protože nebyl dostatek funkčních sanitních vozů.
      6.) Honba za ziskem měla zvláštní dopady na dodávky náhradních dílů a ohrožovala splnění plánu mnoha závodů a kolchozů. Marže za výrobu náhradních dílů byly menší než za dodání kompletních celků, kromě toho se vyráběly spíše dražší náhradní díly, které přinášely větší zisk, zatímco chyběly např. šrouby, matky a podložky. V Moskvě existoval černý trh, kde byly ukradené náhradní díly prodávány před očima policie (Moskevskaja Pravda z 27. 7. 1968). A. N. Kosygin Situaci kritizoval i Kosygin ve zprávě na XXIV. sjezdu KSSS, ale neodhalil příčiny - byrokratické centrální plánování a honbu za ziskem. Podle Pravdy z 20. 3. 1970 nebylo možné sehnat v Charkově konvice, mlýnky na maso atp., protože byly tyto položky zrušeny jako „málo rentabilní". Mnoho výrobků se dalo sehnat pouze na černém trhu nebo za úplatky, opravy bylo nutné téměř vždy uplatit, pokud měla být práce provedena rychle.
      7.) Honba za ziskem probíhala i v zemědělství. Privilegované vrstvy státních statků a kolchozů si přivlastňovaly velkou část práce zemědělců. Izvestija z 15. 6. 1970 citují předsedu kolchozu: „Jestliže budou v mém kolchoze špatné pracovní podmínky, nikdo mě za to nepotrestá. Ale pokud budeme produkovat méně mléka, bude z toho peklo a zavolají mě před stranickou komisi." Zemědělci v kolchozech a státních statcích měli kromě kolektivního či státního majetku také soukromou zemědělskou půdu, jejíž rozloha byla v době, kdy SSSR byl ještě socialistickou zemí, omezena zákonem - v absolutních číslech velikost těchto pozemků rok od roku klesala, v roce 1965 však byla všechna omezení zrušena a velikost soukromých pozemků začala znovu růst. Lidé z jižních oblastí létali se zeleninou, ovocem a květinami do Moskvy a Leningradu a tam je prodávali za přemrštěné peníze s tichým souhlasem revizionistického vedení. V některých oblastech se velké plochy staly pastvinami, stepmi a ladem ležícími pozemky, dost zemědělské půdy se proměnilo v bažiny nebo zarostlo křovím. I když na Ukrajině a v Zakavkazsku jsou příznivé podmínky pro pěstování zeleniny a ovoce, bylo opomíjeno, protože pracovníci v něm vydělávali méně než jiní zaměstnanci v zemědělství. Není divu, že pětiletý plán zemědělské výroby za léta 1966 - 1970 byl splněn pouze na 89,4%, což bylo nejméně v zemědělské výrobě (dle zprávy na XXIV. sjezdu KSSS).
      8.) V důsledku znehodnocení socialistické morálky se šířila korupce, úplatkářství, zpronevěra a krádeže. Pokud to nevytvářelo veřejné pozdvižení, nová buržoazie před tím raději zavírala oči. „Pravda" z 28. 1. 1970 uvádí dopis zemědělců z kolchozu Thälmann, kteří si stěžují na předsedu Zinověva, že obchoduje s družstevním majetkem, sprostě uráží zemědělce a chodí do práce opilý. Přiložené dokumenty jasně ukazují, že měl být postaven před soud za zpronevěru - místo toho se stal vedoucím okresního výboru komunálních podniků, jinými slovy, byl povýšen. „Babinski Rabočij" z 22. 3. 1970 uvádí, jak ministr zachránil podvodníky v jedné mlékárně - v tiskové zprávě uvedl, že budou potrestáni, přitom zůstali ve svým funkcích. Stejný článek upozorňuje na případ, kdy vysocí vládní úředníci v Ázerbájdžánu získali vysokoškolské diplomy pro své děti, aniž by tyto kdy navštěvovaly univerzitu. „Pravda" ze 16. 5. 1967 se zmiňuje o profesoru a členu strany Korolevovi, který zpronevěřil 1500 rublů ze státních fondů - dostal pouze důtku a krátce poté byl povýšen na předsedu okresního výboru. „Pravda" z 18. 1. 1971 uvádí aféru manažerů státního statku, kteří se neoprávněně obohacovali - dva viníci byli pokutováni a jeden dostal důtku.
      9.) Ve zvyšování produktivity práce bylo socialistické vědomí jako hnací síla nahrazeno honbou za ziskem a materiálními stimuly. V SSSR existovalo na počátku 70. let nejen 24 mzdových úrovní, ale ještě asi 30 odměnových systémů posilujících vykořisťování pracujících. Nepředvídatelnost zisku a nekontrolovaná činnost jednotlivých podniků zcela narušily socialistické plánované hospodářství.
      Hospodářský růst SSSR začal stagnovat stejně jako ve všech kapitalistických zemích - podle údajů poskytnutých Brežněvem na XXIV. sjezdu KSSS vzrostla průmyslová produkce během 7. pětiletky (1961 - 1965) o 51%, v 8. pětiletce (1966 - 1970) o 50% a v 8. pětiletém plánu se počítalo pouze se zvýšením o 42-46%. Oproti tomu na XIX. sjezdu KSSS (1952) hovořil Malenkov o 70% zvýšení v 5. pětiletce (1951 - 1955). Tento plán nemohl být splněn v důsledku sabotáže revizionisty Chruščova.
      V Albánii v průběhu 4. pětiletého plánu (1966 - 1970) průmyslová produkce vzrostla dokonce o 83% - oproti předchozímu pětiletému plánu se jedná o nárůst, nikoli o snížení.
      L. I. Brežněv V 8. pětiletce se dle Brežněvovy zprávy zvýšil národní důchod o 41%, v 9. pětiletce je plánován nárůst jen o 37-40% - naproti tomu národní důchod v Albánii vzrostl ve 4. pětiletce o 55% a v 5. pětiletce se předpokládal nárůst o 55-60%.
      Za Stalina byly grandiózní pětileté plány vždy plněny a překračovány před termínem. V 60. a 70. letech revizionisté, tak pyšní na své matematické metody plánování, nebyli schopni vědecky odhadnout vývoj ekonomiky a byli nuceni přehodnocovat a znovu omezovat plány.
      Brežněv na XXIV. sjezdu uvedl, že „směrnice XXIII. sjezdu byly úspěšně splněny v hlavních ekonomických cílech". To byla lež! Srovnání cílů stanovených XXIII. sjezdem a hodnot uváděných na XXIV. sjezdu svědčí o opaku! Bombastické sjezdy strany počínaje XX. nebyly ničím víc než Potěmkinovou vesnicí mající zakrýt ubohost kapitalistické reality.
      V socialistických zemích může hospodářský rozvoj trpět dočasnými nezdary - např. v SSSR v roce 1946 dosahovala průmyslová produkce jen 77% produkce roku 1940, ale již v roce 1948 bylo dosaženo předválečné úrovně výroby a dokonce byla přesažena o 18%. Nečekané zrušení čínsko-sovětské a albánsko-sovětské smlouvy o hospodářské spolupráci chruščovisty v letech 1960 - 1961 a náhlé stažení sovětských techniků z těchto zemí způsobilo problémy dočasného charakteru čínské a albánské ekonomice, které v Číně ztěžovaly 3 roky přírodních katastrof. Ale národy Číny a Albánie rychle vyřešily tyto potíže, takže poté nechaly tempem růstu ekonomiky za sebou všechny kapitalistické země Východu i Západu.
      Hospodářské potíže SSSR už na počátku 70. let nebyly dočasnou slabostí, ale předzvěstí všeobecné krize. Přes téměř 30 let v míru, i přes obrovský vědecký a technický pokrok, se revizionističtí vůdci stále více trápili stagnující ekonomikou a zaváděli nové a nové „reformní plány", které měly údajně zvýšit výkonnost ekonomiky, ale ve skutečnosti jen prohlubovaly krizi moderního revizionismu.
      Pro zajištění svých zisků byli sovětští revizionisté nuceni provádět imperialistickou expanzi do zahraničí a současně nová buržoazie stupňovala vykořisťování.
      „Národy Sovětského svazu nemají jinou možnost než svržení vlády byrokratické monopolní buržoazie ve druhé říjnové revoluci a znovunastolení diktatury proletariátu", konstatovala v roce 1972 Marxisticko-leninská strana Německa.

Pokračování v další části.
Dle materiálu MLPD „Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu" připravil Leopold Vejr