MLPD: Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu (2/6)

Přidáno v neděli 29. 11. 2009


Prapor Marxisticko-leninské strany Německa

II. Ekonomika byrokratického kapitalismu

      Základy kapitalistické a socialistické ekonomiky

      Socialismus je společenský řád, ve kterém základní výrobní prostředky nejsou v soukromém vlastnictví jednotlivců, ale jsou společným majetkem všech pracujících. Nutnou podmínkou tohoto zřízení je státní moc v rukou dělnické třídy, existence diktatury proletariátu, která vyvlastňuje výrobní prostředky kapitalistům a spravuje je v zájmu pracujících.
      Získání politické moci dělnickou třídou je prvním krokem, který musí předcházet socialistické transformaci ekonomiky. Klasici marxismu-leninismu důrazně varovali před iluzemi, že budování socialismu může být zahájeno již za vlády kapitalistů. Kapitalismus se objevil a sílil již za feudalismu, ve kterém kapitalisté existovali, aniž by drželi státní moc. Také v průběhu budování socialismu může ještě existovat kapitalistický sektor, jako v Rusku v roce 1920 za Nové ekonomické politiky, ale protože socialismus vyžaduje kontrolu základních výrobních prostředků ze strany státu diktatury proletariátu, existence socialistického sektoru v rámci kapitalismu je nemožná. Brežněv uvedl v projevu na XXIV. sjezdu KSSS, že vlády Egypta a Barmy znárodnily rozsáhlé oblasti průmyslu a „orientují se k socialismu", „daly se nekapitalistickou cestou vývoje". Revizionisté volali po „státním vlastnictví klíčových odvětví" už za kapitalismu a považovali to za krok k socialismu.
      L. I. Brežněv Zastánci revizionismu říkají, že v SSSR není kapitalismus, protože je zde „vše ve státním vlastnictví". Ale rozhodující je otázka, která třída drží státní moc - v SSSR to není proletariát a jeho spojenci, ale zkorumpovaná nová buržoazie odtržená od lidu. Od okamžiku, kdy se nová buržoazie chopí moci, je socialismus odstraněn a nahrazen státně monopolistickým kapitalismem nového typu. Tento nový typ se liší od státně monopolistického kapitalismu západních imperialistických mocností tím, že není založen na soukromém kapitalismu, ale na společném kapitalismu vládnoucí buržoazie, protože v SSSR nový buržoazní státní aparát kontroluje nejen některé klíčové pozice v hospodářství, ale téměř celý hospodářský život. Tudíž nemá smysl zde hledat jednotlivé kapitalisty - stát nové buržoazie je národně kapitalistický a je udržován „byrokratickou monopolistickou kapitalistickou třídou, novým typem velké buržoazie, která dominuje celé státní mašinérii a kontroluje celé společenské bohatství", jak se uvádí v základním článku Komunistické strany Číny „Leninismus nebo sociálimperialismus?"
      Socialistickou transformaci předchází uchopení státní moci proletariátem. Je to podobné jako s restaurací kapitalismu, při které buržoazie nejprve uchopí v kontrarevoluci politickou moc a následně působí na ekonomickou základnu. Vnější rysy socialistické ekonomiky (centrální plánování apod.) zůstanou nejdříve nedotčené, ale státní monopol už není v rukou proletariátu, ale v rukou nové buržoazie. Od chvíle, kdy se tato buržoazie chopí moci, vzniká antagonistický rozpor mezi stále existující společenskou výrobou a soukromým přivlastňováním si tenkou vrstvou vrcholové buržoazie.
      Ale kapitalistický systém se nemůže řídit stejnými zásadami jako socialistický. Žízeň po stále větších ziscích, nutnost nahradit dobrovolnou pracovní kázeň systémem nátlaku a v neposlední řadě soupeření mezi různými buržoazními klikami i jednotlivci donucují revizionisty zavést „reformy" ekonomického systému a používat stále otevřeněji kapitalistických metod.
      V období před XX. sjezdem KSSS musely být téměř všechny příjmy podniků předávány do státní banky. Dokonce ani nové investice nebyly financovány z příjmů podniků, ale příděly ze státní banky stanovenými v plánech. Stalin se cítil povinen varovat ve svém díle „Ekonomické problémy socialismu v SSSR" před fetišizací zisku, přeceňováním funkce zisku, povyšování zisku na hybnou sílu ekonomiky. V praxi určitá část sovětských průmyslových podniků nepřinášela vůbec žádný zisk, ale byla v provozu s „plánovanými ztrátami", což by v kapitalismu bylo nemyslitelné. V socialismu ale mohou být tyto ztráty kompenzovány zisky jiných státních podniků.
      J. V. Stalin V socialismu by měl každý podnik dosahovat zisku, pokud je to možné, ale v žádném případě nesmí být zásady zisku hybnou silou ekonomiky. Zisk každého podniku je podřízen cíli uspokojovat požadavky celé společnosti ve stále vyšší míře. Nová buržoazie převzala státní a hospodářský aparát ne proto, aby uspokojovala požadavky obyvatel, ale za účelem obohacení sebe samé, využití státního hospodářského mechanismu pro své vlastní účely, pro vytváření zisku.
      Stalin psal v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR", že zákon hodnoty působí i za socialismu, ale je podstatně omezen na skupování zemědělských produktů a prodej spotřebního zboží. Toto pokračování platnosti zákona hodnoty je založeno na existenci dvou odlišných forem socialistického vlastnictví v první fázi komunismu (všelidového vlastnictví státního a skupinového družstevního). Výrobní prostředky, které stát „prodává" jednotlivým podnikům, a hotové výrobky, které podniky „prodávají" státu, nejsou zbožím a nevztahuje se na ně zákon hodnoty.
      Výrobní prostředky v socialismu nejsou zbožím, protože se neprodávají jakémukoli kupujícímu, neprodávají se ani zemědělským družstvům, ale přiděluje je pouze stát svým podnikům, přičemž stát nepřichází o jejich vlastnictví, ale plně jej zachovává. Ředitelé podniků, které dostávají výrobní prostředky od sovětského státu, nejsou vlastníky, ale pouze zástupci státu při využívání výrobních prostředků v souladu s plány stanovenými státem. Pouze v oblasti zahraničního obchodu se výrobní prostředky nadále prodávají jako zboží.
      Na vědecké konferenci o zákonu hodnoty v prosinci 1956 byly kritizovány Stalinovy ekonomické teze a nahrazeny novou teorií, podle které zákon hodnoty platí rovněž ve státním sektoru, protože výroba je založena na dělbě práce. Jednou z doktrín revizionistické ekonomiky se stala univerzální použitelnost zbožní výroby v socialismu, včetně výroby a „prodeje" výrobních prostředků. Cenová politika za Stalina fungovala tak, že velkoobchodní cena byla rovna plánovaným nákladům a čistým příjmům z podnikání (zisku). Ceny výrobních prostředků byly obvykle nižší, protože jejich výrobci nedosahovali tak velkých zisků a stát dorovnával nižší příjmy z výroby výrobních prostředků příjmy ze spotřebního zboží. Od roku 1956 ceny výrobních prostředků výrazně rostly, aniž by se zvyšovaly ceny spotřebního zboží. Daň z obratu (rozdíl mezi velkoobchodní a tržní cenou) ztrácela na významu. Do roku 1966 byla hlavním zdrojem příjmů státu daň z obratu, po roce 1966 převody zisku.
      Kim Ir Sen a Kim Čong Il Během období do roku 1956 byla úloha zisku omezována ve prospěch daně z obratu - podíl státního rozpočtu tvořený převody zisku byl snížen z 12,1% v roce 1940 na 9,5% v roce 1950. Po uchvácení moci revizionisty byl vývoj přesně opačný - 24,2% v roce 1960 a 34,3% v roce 1966. Podíl tvořený daní z obratu klesl z 55,8% v roce 1950 na 31,8% v roce 1969.
      Velká část zisků již nebyla převáděna na stát, ale zůstávala podnikům a sloužila k obohacování ředitelů a vedoucích zaměstnanců - v roce 1969 bylo jen 61% zisku odvedeno státu. Vzrůstala relativní nezávislost jednotlivých podniků a rostla síla ředitelů jednotlivých továren.
      Stalin viděl jeden z kořenů možného obnovení kapitalismu v pokračující existenci zbožní výroby. Pokud existuje diktatura proletariátu a socialistický stát klade přísná omezení na zbožní výrobu, jedná se o zbytečné obavy, ale pokud je diktatura proletariátu zrušena a zbožní výroba může expandovat bez omezení, dokonce se šířit do oblastí, v nichž to bylo dříve vyloučené, nezbytně s sebou nese všechna zla kapitalismu.
      Marxistickou ekonomickou teorii nadále obhajovaly některé ryze socialistické země, např. Kim Ir Sen v práci „Některé teoretické otázky socialistické ekonomiky".

      Revizionisté učinili kapitalistický zisk hlavním principem sovětského hospodářství

      Po uvedení zákona hodnoty se revizionisté věnovali hlavně problému, jak zvýšit produktivitu práce. Vyzdvihovali dva body:
      1.) V minulosti nebyl kladen dostatečný důraz na zisk. Produktivita práce může být zvyšována jen větším důrazem na používání principu zisku.
      2.) Celé továrny a jejich ředitele je třeba motivovat k vyšším výkonům „materiálními pobídkami". Část získaného zisku by měla být ředitelům a pracovníkům vyplácena ve formě bonusů.
      Nejznámějším zastáncem rozšíření role zisku byl revizionistický ekonom Liberman, jehož návrhy směřovaly k tomu, aby se zisk stal hlavní pákou řízení sovětské ekonomiky.
      Do konce 50. let Chruščov zrušil ústřední ministerstva pro jednotlivá odvětví a převedl hospodářskou správu na regionální orgány, zrušil strojní a traktorové stanice a nechal prodat zemědělské stroje kolektivizovanému zemědělství. Neúspěch některých z těchto reforem později přiznal Kosygin.
      Zleva A. N. Kosygin, N. V. Podgornyj a L. I. Brežněv Od července 1959 bylo hlavní zásadou v podnicích namísto plnění plánu výroby SNIŽOVÁNÍ NÁKLADŮ, za které byly vypláceny prémie. V roce 1964 začal experiment „Bolševička - Maják", podle kterého fungovaly nejprve tyto dva podniky oděvního průmyslu, poté byl rozšířen na 400 podniků lehkého průmyslu. Výše odměn pro správu byla určována mírou zisku podniků. Objem výroby nebyl už stanoven v plánu, ale řídil se tržní poptávkou. Tím měly být napraveny dopady byrokratického plánování, které nebralo dostatečně v úvahu potřeby obyvatelstva. Důsledkem bylo, že mnoho podniků vyrábělo zboží, které nikdo nekupoval, zatímco jiné výrobky byly nedostatkovým zbožím.

      Brežněv a Kosygin mění celou dosavadní ekonomiku v nový kapitalistický systém

      Na plenárním zasedání ÚV KSSS v říjnu 1964 Chruščov překvapivě „složil" všechny své funkce. Jeho pád byl důsledkem rostoucí nespokojenosti sovětského lidu s jeho protilidovou politikou, především katastrofální hospodářskou politikou, která prostřednictvím nenasytné honby za ziskem přivedla průmysl a zemědělství v SSSR na pokraj chaosu. Ve snaze zachránit si své kůže kompliců z Chruščova ostatní revizionisté udělali obětního beránka. Zvrátili sice některé jeho nejbláznivější změny, znovu obnovili ústřední průmyslová ministerstva a pokoušeli se omezit zmatek v zemědělství, ale podstata Chruščovovy politiky, tj. restaurace kapitalismu, zůstala nedotčena. Naopak, snažili se obnovu kapitalismu tlačit kupředu, rychleji a důkladněji.
      V září 1965 na plenárním zasedání ÚV KSSS Kosygin formuloval základní principy „ekonomické reformy" založené na rozšíření kapitalistické zásady maximalizace zisku. Byla omezena role centrálního plánování a dán široký prostor pro „iniciativu" ředitelů a manažerů. Index „celkový objem produkce" byl zrušen a nahrazen indexem „objem skutečně prodaného zboží", to znamená, že plán výroby bylo možné považovat za splněný teprve, pokud byly produkty prodány spotřebitelům. Podniky tedy byly ve velké míře vystaveny rozmarům poptávky.
      Podstatná část zisků již nebyla převáděna do státního rozpočtu, ale rozdělována mezi zaměstnance. Čím více byli manažeři továren schopni vytlačit z dělníků, tím vyšší byly jejich příjmy. Bonusy dostával především řídící personál. Materiální pobídky byly distribuovány jako procento mzdy, ale protože vedoucí manažeři a inženýři měli podstatně vyšší příjmy než základní pracovníci, prémie měly zcela odlišnou hodnotu pro vedoucí pracovníky než pro dělníky.
      A. N. Kosygin Revizionistické reformy nelze ztotožňovat s Novou ekonomickou politikou, která byla DOČASNÝM ústupem v hospodářství zpustošeném občanskou válkou a zahraniční intervencí. Nový ekonomický systém revizionistů byl nastolen v době, kdy rekonstrukce oblastí zpustošených válkou byla již dokončena. Nebyl podmíněn hospodářskou nouzí, naopak, ekonomický základ byl zdravý a silný. Obnovení kapitalismu nebylo dočasným ústupem, ale upuštěním od socialismu.
      Nová ekonomická politika za Lenina sloužila ke zlepšení životní situace lidu, naproti tomu nový ekonomický systém revizionistů sloužil k zajištění buržoazního životního stylu a výsad nové buržoazie při zintenzivnění vykořisťování dělnické třídy a získávání maximálního zisku. Stejně jako v kapitalismu nástrojem k dosažení tohoto cíle byly materiální podmínky nutící lidi k maximálnímu výkonu.

      Vykořisťování sovětské dělnické třídy je zintenzivněno

      Během pětiletky 1971 - 1975 byly všechny podniky převedeny na nový kapitalistický ekonomický systém. Nařízení z roku 1966 dávalo závodům právo prodávat „nadbytečné" stroje, dopravní zařízení, suroviny atd. Mohly tak výrobní prostředky přidělené jim státem vyměňovat za peníze. V Gorkách a Sverdlovsku byly zřízeny trhy s výrobními prostředky, kam se scházeli zástupci podniků z celého SSSR k nákupu a prodeji státního majetku. Za těchto podmínek výrobní prostředky přecházely do vlastnictví soukromých osob, které je používaly k vytváření „podzemních továren".
      Experiment chemického kombinátu Ščekino spočíval v propouštění zaměstnanců, přičemž fond na mzdy zůstal stejný a ušetřená částka byla rozdělena na hmotnou zainteresovanost. To vedlo ke zvýšení vykořisťování, protože zbývající pracovníci museli nahradit sílu propuštěných. Kapitalističtí ředitelé měli nutit zaměstnance k vyšším výkonům pod hrozbou propouštění a slibovat zvýšení mezd z motivačních prostředků, aby výroba v dotčených podnicích prudce vzrostla i přes propouštění.
      J. B. Tito Mzdy a platy v procentech zdaleka nerostly tolik jako výroba a produktivita práce. Mnohé sovětské stroje nesplňovaly požadavky na bezpečnost, což bylo důsledkem orientace na výkon a zanedbávání bezpečnosti. Vzrůstal počet nehod způsobených akutním nedostatkem ochranných pomůcek, jak opakovaně uváděl orgán odborových svazů Trud. Ne pro každého propuštěného pracovníka bylo nové pracovní místo v jiném závodě. Mnoho pracujících se muselo stěhovat za prací do jiných měst, což s ohledem na katastrofální nedostatek bytů v SSSR nebylo příjemné.
      Jakmile jsou jednou zavedeny kapitalistické zákony, začnou pracovat se všemi svými důsledky. V Novokuzněcku, průmyslovém městě na Sibiři, s půl milionem obyvatel, 5% obyvatel dle Komsomolské pravdy z 20. 11. 1969 trvale hledalo práci. V Jugoslávii, kde restaurace kapitalismu začala nejdříve se všemi doprovodnými příznaky, bylo na počátku 70. let přes 300 tisíc lidí trvale nezaměstnaných! Titova revizionistická klika byla tak bezohledná, že dávala jugoslávské pracující k vykořisťování zahraničním kapitalistům - v Západním Německu bylo zaměstnáno přes 500 tisíc jugoslávských pracujících, dohromady pracovalo na Západě přes 800 tisíc Jugoslávců!
      Materiální podněty odcizují pracující od výroby. Přesně jako v soukromém kapitalismu vytvářejí pracující v byrokratickém kapitalismu bohatství, které si přivlastňuje nová vládnoucí buržoazní třída. V rozvinuté socialistické společnosti je hlavní hnací silou výroby socialistické uvědomění pracujících. V souvislosti s obnovou kapitalismu v SSSR byly jako hlavní hnací síla ve výrobě zavedeny materiální pobídky, které odcizily pracující od výroby stejně jako v soukromém kapitalismu.

Pokračování v další části.
Dle materiálu MLPD „Restaurace kapitalismu v Sovětském svazu" připravil Leopold Vejr