O reálsocialismu

Přidáno ve čtvrtek 26. 11. 2009


Státní znak ČSSR

      Pro „pomýlené", kteří tvrdí, že socialismus havaroval v důsledku zrady poslední, ještě žijící generace zrádců světového socialismu

      Stručný a neúplný přehled, snažící se zachytit vybrané zvláštnosti období zrady, probíhající ve světové soustavě socialismu v letech 1953 až 1989

      Nikde, ani v tisku, ani v rozhlase, ani v novinách, natož v usnesení k tomu příslušného orgánu, nebylo uvedeno, kdy vznikl reálný socialismus. Nikdy nebyl, ani polooficiální agenturou, specifikován charakter státu, chlubícího se přídomkem reálněsocialistický. Ani zprávou informačního charakteru nebylo nikdy uvedeno, že reálsocialismus zanikl; je možné, že jeho zánik zanikl v záplavě desinformací, nutných k utajení jeho bývalé existence i jeho charakteru, včetně jeho zániku. Na podporu tohoto tvrzení uvedu všeobecně známý případ: V.Havel byl jednomyslným a asi i posledním výrokem reálně socialistického parlamentu zvolen prezidentem Československé socialistické republiky - při volbě jí - socialistické republice, přísahal věrnost; a přece, právě v jeho rukou, během několika dnů, ne-li hodin, reálsocialismus zanikl. Reálsocialismus byl v ČSSR, prý byl i v Polské lidové republice i na Kubě, ba i v Sovětském svazu; prostě a pravdivě: byl ve všech státech, hlásících se ke společenství Varšavského paktu. Dnes, téměř po 20ti letech od jeho zániku, mnohým lidem velmi chybí, mnozí jej dokonce velmi často, denně, snad na každém kroku vychvalují i když jej nechali zaniknout v tichém, nehlučném procesu, jak tuláka humanisty T. G. Masaryka, dnes bezdomovce evrounistického, u plotu vesnického hřbitova; a to snad s jejich souhlasem, protože, jak se zdá, naprostá většina jeho občanů, mezi nimi i těch, kteří dnes jeho zánik litují, považovala tuto historickou nevděčnost za zcela přirozený vývojový proces. (Prý osm milionů občanů „socialistického" Československa, (některé znám osobně), vystálo ve velmi nepříznivých povětrnostních podmínkách podzimu 1989, dlouhou frontu, jen aby se svým nepatrným podílem také účastnilo loupeže všelidových výrobních prostředků reálsocialismu).
      Z toho, co jsem uvedl, vyplývá zcela přirozeně, jako naléhavá nutnost: řádně a ze širších pohledů, prosvítit výše uvedené zmatenosti. A právě o to se pokusím v následujícím kratičkém textu.

      Obecně a v rychlosti o reálsocialismu
      V hodině smrti J. V. Stalina (5. 3. 1953) vystoupila před světovou veřejnost osmičlenná skupina (jejich jména vyplynou z následujícího textu) s rozsáhlým pučem, při kterém vzbouřenci uchvátili všechnu moc v předsednictvu Komunistické strany Sovětského svazu, téměř všechnu moc v Radě ministrů SSSR a vytvořili si podmínky pro politické ovládnutí Nejvyššího sovětu SSSR. Za několik dnů nato, byla rehabilitována skupina lékařů, pracující pod vedením americké organizace JOINT, o které bylo v polovině ledna 1953 oficiálně oznámeno, že prováděla nesprávné léčení představitelů KSSS a SSSR. Nato se pustil N. S. Chruščov do přestavby sovětského zemědělství, které s velkým nasazením vedl k jeho extenzivnímu „rozvoji"; tato „koncepce" po krátkém čase úplně ztroskotala. V červenci 1953 byla v patové situaci ukončena válka v Koreji. Dne 26. 5. 1955 odletěl N. S. Chruščov se svou skupinou do Jugoslávie, kde se snažil získat Tita pro politickou koncepci svého revizionismu, ale politicky oři tom ztroskotal. Přesto, na konci února 1956 předčasně svolal XX. sjezd KSSS; bylo na něm rozhodnuto řídit průmysl i zemědělství pomocí prémií za hospodářské výsledky, tedy pomocí buržoazních řídících nástrojů; tím vlastně zrušil všelidové vlastnictví výrobních nástrojů v průmyslu a zavedl vlastnictví skupinové; vedle toho bylo zasaženo i zemědělství, kde tato reorganizace prosadila podobná kritéria odměňování. Mimo to, XX. sjezd KSSS s maximálním nasazením zahájil politiku mírového soužití se světovou buržoazií. (O tom uvedli čínští komunisté ve svém dopise KSSS z července 1963: „… neexistuje žádný historický precedens" /předchozí případ, určující podmínky pro takové rozhodnutí/ „pro mírový přechod od kapitalismu k socialismu… zatímco proroci, kteří upínají všechny své naděje k ‚mírovému přechodu' vycházejí z historického idealismu, ignorují nejzákladnější rozpory kapitalismu, odmítají marxisticko-leninské učení o třídním boji a dospívají k subjektivním a nepodloženým závěrům… Proletářská strana nesmí nikdy stavět své myšlení, svou politiku revoluce a celou svou práci na předpokladu, že imperialisté přistoupí na mírovou přeměnu… Zanedbá-li tuto zásadu, ochromí proletářská strana revoluční odhodlání proletariátu, ideologicky se odzbrojí a upadne do zcela pasivního stavu nepřipravenosti jak politické, tak organizační, a tím, zahubí revoluční věc proletariátu." (A taky zahubila!!!) Rudé právo 15. 7. 1963.
      Na nočním, neveřejném zasedání, po oficiálním skončení XX. sjezdu, jen před bývalými delegáty XX. sjezdu KSSS, vystoupil N. S. Chruščov s projevem, ve kterém hanobil osobu J. V. Stalina i jeho politický odkaz. To bylo podnětem pro nedočkavou a výbojnou buržoazií, která hned po XX. sjezdu KSSS vystoupila v rázné reakci; a to v NDR, v Polsku, Číně, hlavně však v Maďarsku, kde bylo mnoho komunistů zabito ve strašných mukách; v Československu se prezentovala „jen" přední hlídka buržoazie a to na II. sjezdu Československého svazu spisovatelů. V polovině roku 1957 se zcela rozpadla skupina pučistů z hodiny smrt J. V. Stalina; zvítězil N. S. Chrčuščov s A. I. Mikojanem, kteří byli podporováni G. K. Žukovem; ten v době jednání rozšířeného předsednictva ÚV KSSS aktivoval v jejich prospěch vybrané jednotky Sovětské armády; do propadliště zatracení, přesněji: určeni k pozdějšímu „řešení" byli vybráni V. M. Molotov, L. M. Kaganovič a G. M. Malenkov; N. A. Bulganin a K. J. Vorošilov.
      N. S. Chruščov s J. V. Stalinem V říjnu 1961 se konal XXII. sjezdu KSSS; vyhlásil: Sovětský svaz do roku l980 dosáhne komunismu, to bylo v době, kdy se začaly projevovat důsledky avanturismu v řízení ekonomiky, která se začala hroutit; především zemědělství nestačilo zabezpečovat potřeby lidu; SSSR musel za použití rezerv ve zlatě čelit nastupujícímu hladu; XXII. sjezdu KSSS se usnesl: historie v Sovětském svazu dosáhla takového stupně vývoje, že je nutno proletářskou stranu považovat za všelidovou a stát diktatury proletariátu za stát všelidový - zrada socialismu byla dokonána. (Této otázce budu věnovat zvláštní kapitolu; zde jen dodám: V zrádné, revizionistické akci zásadního významu, XXII. sjezd KSSS zlikvidoval stát diktatury proletariátu a nastolil stát všelidový; taková specifikace se však neujala, neboť byla ostře kritizována; „sovětští" revizionisté se zalekli a tento výraz stáhli ze svého slovníku, nepoužívali jej; leč, jak poznáme zakrátko, nevzdali se).
      V létě roku 1963 se v Moskvě projednával dopis ÚV KS Číny ÚV KSSS; po úporném boji byl uveřejněn v tisku států sovětského bloku; to zlomilo vaz N. S. Chruščovovi, který byl v říjnu 1964 odvolán ze svých funkcí.
      Nastala éra revizionismu L. I. Brežněva; z ní vyjímám: Potom již pokračoval volný pád socialismu; buržoazie hledala a nacházela stále účinnější prostředky svého boje i stále povolnější představitele KSSS i Sovětského svazu.
      V Československu řádila … jak chtěla; v roce 1968 vyprovokovala pražské události, které vedly k prvé, zatím „jen" klinické smrti socialismu u nás. V přípravě na akci Pražské jaro, ještě před rokem 1968, proběhl III. a IV. sjezd SČSS; oba v úplné protisocialistické režii…; na XIII. sjezdu KSČ k tomu bylo přijato usnesení; ti co manipulovali se spisovateli na něho vůbec nedbali a jeli svou, protisocialistickou cestou; na pracovištích ústředního výboru strany se spisovatelská revolta vyhodnocovala, byly sestavovány studie, ale politická opatření přijata nebyla, členstvo informováno nebylo, strana se už nebránila aktivně, započalo vrůstání do kapitalismu. Ekonomika Československa se řídila zákony trhu, jak je koncipoval O. Šik; trh měl být hlavním nástrojem řízení ekonomiky i nositelem pracovní iniciativy zainteresovaných jednotlivců; to bylo zcela v rozporu s odkazy komunistických klasiků; v důsledku toho se filozofie, především pracovníků řídící ekonomické sféry, stále více kapitalizovala; napomáhala tomu výrazným způsobem i hmotná zainteresovanost, která byla nástrojem soustavného růstu majetkových rozdílů jednotlivých skupin obyvatelstva. (I této otázce budu zde věnovat zvláštní stať).
      V takto rozvrácené společnosti zahájil V. Biľak, v září l967, v Martině, u příležitosti oslav 100.výročí založení martinského gymnázia, destrukci celého politického systému Československa nacionálním útokem na A.Novotného; ten se zakymácel politicky, tím se otevřela cesta k útoku buržoazie; ta nezaváhala; Brežněv nesprávně vyhodnotil situaci v Československu, nakonec jako "politický" prostředek musel použít tanky; ani z takového debaklu si nevzal poučení.
      G. Husák Vnitřní rozvrat byl úplný, socialismus se poprvé v Československu zcela zhroutil, nikdo ho nebránil aktivně; naprostá většina rehabilitovaných po XX. sjezdu KSSS, vstoupila s velkým nasazením do destrukce socialismu i Československa jako jednotného státu, mezi nimi, ne na posledním místě, byl G. Husák, který svou politickou aktivitou z té doby podal před celou veřejností důkaz: jeho odsouzení v roce 1954 nebylo projevem právní zvůle, ale zcela pochopitelným aktem; jako vůdčí osobnost samozvaných skupin, v rozporu s odkazem Lenina a platnými právními normami, rozbil především Husák Československo - jednotný stát rovnoprávných národů, prosadil federalizaci, Československo dvou samostatných národů; rozrušil jednotné řízení ekonomiky - velikou přednost socialismu; řízení průmyslu se rozštěpilo do tří sfér, federální a dvou národních; v době stále se zrychlujícího tempa integrace buržoazní ekonomiky(!).
      Osvědčil se G. Husák, nejen jako slovenský buržoazní nacionalista, ale i jako vyzrálý revizionista; jeho předpoklady Brežněv využil; souhlasil, aby se stal generálním tajemníkem komunistické strany, proti které vystupoval - nejen v roce 1968; nakonec i s tím, aby byl prezidentem státu, který nesl jméno, s nímž se Husák smiřoval nerad; buržoazie má mnoho důvodů se nyní chovat k Husákovi zdvořile, nemluví o něm, dodržuje bonton, byl to spojenec, ale někdy musel kopnout na její branku, taková rána šla stejně do autu…
      Po dlouhém čase, odklady pravděpodobně hledaly vhodný okamžik, hlavně však zapomenutí v masách, bylo vydáno Poučení z krizového vývoje…, to neprovedlo dialektickou a historicky materialistickou analýzu dějinného procesu, který se promítl do krize s katastrofickými důsledky pro socialismus v Československu; v Poučení… vůbec nebyly vyhodnoceny motivy tříd, ani jejich jednání a jejich spojení se zahraničím; zabývalo se jen činností několika zvlášť extrémních jednotlivců; hovořilo rozvláčným jazykem, typickým pro revizionisty, proto se nestalo předmětem zájmu mas; revizionisté a především Husák osobně neměl zájem na hlubokých třídních rozborech, ty by se musely dotknout jeho bývalé politické orientace i jeho bývalé praktické politické činnosti; v návaznosti byla vydána Rezoluce o jednotě…, ta striktně uzavřela proces "očisty" strany a orgánů řízení; život se znormalizoval, socialismus opět spěl v tichosti, v poklidných vodách k další katastrofě - ke svému tichému, zákonitému, konečnému zániku.
      (Když jsme se pomalu dostávali z krize roku 1968, slibovali jsme si, že už nikdy nepřipustíme k výrazu socialismus nějaký přívlastek. A právě v této době nás najednou zasáhl výraz reálný socialismus. Byl to asi určitě jeden z plodů Suslovova revizionismu; jediný jeho plod který žil a žije; dobře, dopřejme mu tuto poctu, ale nesmíme si ho idealizovat - zkrášlovat - musíme v něm vidět projevy těžké zrady revizionismu i když reálný socialismus už nelikvidoval diktaturu proletariátu, ta zanikla před XXII. sjezdem KSSS!)
      V době aktivní a vítězné sovětské účasti ve válce, vedené Vietnamci proti, … probíhaly námluvy sovětského, reálsocialistického revizionismu s americkou buržoazií; ty vyústily do předběžného jednání: v červenci 1973 v Helsinkách a v Ženevě od září 1973 do června 1975; teprve po nich, 1.srpna 1975 se konaly hlavní porady, světově označené jako "Helsinky 1975"; byl to akt servilnosti reálsocialistického revizionismu vůči buržoazii; po nich, mimo jiných vstřícných ústupků, byly zlikvidovány technické prostředky rušící intenzivní rozhlasovou masáž lidu států socialistického tábora; tak se destruktivní agitace Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a dalších rozhlasových stanic buržoazie, dostala do rodin maloměšťáků, později i do rodin kolísajících a komunistické strany zůstaly v letargii, revizionisté je nevedli do zteče, neučinili nápravu svých chybných rozhodnutí.
      Naopak, v roce 1976 se v Berlíně konala porada evropských komunistických stran; zúčastnil se ji i Tito; albánští komunisté zůstali doma; československá delegace měla čtyři členy (mezi nimi byl i J. Fojtík) - porada byla orientována na zajištění realizace závěrů, dohodnutých v „Helsinkách 1975"; „komunisté" v Berlíně především jednali o míru, přátelství a spolupráci v Evropě, ale socialismus vůbec neměli v programu, ten je nezajímal, s tím se po Helsinkách 1975 nemohli zdržovat; zmínil se o něm jen některý z řečníků, ale ledabyle; celkový dojem ukázal Brežněvovu servilnost vůči politice USA i jeho nevraživé zaujetí proti Mao Ce-tungovi, na kterého dvakrát zaútočil invektivou. (Takže, od roku 1976 už ani reálsocialismus nebyl v našich podmínkách předmětem rozvoje a upevňování; i když, jako plod revizionistického vývoje přece jen trpěn byl a taky proč ne, když na Marxovu, Engelsovu, Leninovu, Stalinovu diktaturu proletariátu se zcela a úplně „zapomnělo"; myslíte že navždy; vypadá to tak; dnes ani jedna, rádoby komunistická skupina ji nepřipomíná - zapomněly na ni i noviny, nesoucí pod názvem tvrzení o sobě: „Komunistický list"!). Strašné jsou důsledky revizionismu! Strašné jsou důsledky revizionismu! Strašné jsou důsledky revizionismu! Strašné jsou důsledky revizionismu!
      G. Husák s L. I. Brežněvem Značná část diskutujících vehementně požadovala, aby nebylo zřizováno komunistické řídící centrum; Brežněv jim podal jadrné ujištění, tvrdil: nic takového se zřizovat nebude; v té souvislosti mluvil o internacionalistických organizacích buržoazie, ale proletáři takový štáb záměrně nepotřebovali(!).
      Kromě buržoazního ideologického pronikání cestou rozhlasového působení, měla buržoazie mocné prostředky i v literatuře; socialistický knižní obchod chrlil mezi lid jak literárně bezcenné buržoazní bestsellery, tak i knihy vysloveně protisocialisticky zaměřené; když v tomto směru situace vrcholila, to bylo na začátku sedmdesátých let, revizionisté se problémem zabývali a přijali administrativní opatření; vydali v roce 1972 ministerskou směrnici konspirativní povahy, podle které určené tituly byly vyňaty z fondů knihoven a umístěny v depozitáři, z jihomoravských knihoven se tam dostalo kolem 172 tisíc svazků; byly mezi nimi i všechna díla V. Kopeckého, vybrané knihy G. Bareše(!), pochopitelně, akce se využilo i ke skrytí Husákova buržoazního profilu a to tím, že v depozitáři zmizela i kniha V Londýně za války od B. Laštovičky, který se Husákovi omluvil dávno před tím, ihned jak byl rehabilitován; Laštovička připravil nové vydání, to už Husáka uspokojilo, na přebalu knihy mohla být umístěna fotografie, zaznamenávající Husáka a Laštovičku v družném vztahu - tomu se říká osobní proměny, že(!); od začátku roku 1989 se takto vyřazené knihy začaly do knihoven vracet, to už ve funkci ideologického tajemníka ÚV KSČ působil J. Fojtík a ten byl, jak je vidět i z toho případu, k buržoazii ohleduplný; to jsou už generální proměny(!).
      V pojednání se nezastavuji u avanturismu vojenského charakteru, který spáchali revizionisté na účet komunismu v Karibském moři a v Afghánistánu.
      Tak chlapci, ještě chcete reálsocialismus chválit? Neměli bychom plakat nad svou neodpovědností, která připustila reálsocialismu praktikovat tyto, ale i další série antikomunistického avanturismu?
      Teď přijdou na scénu dva bloky dodatků, z čínského dopisu, projednávaného uprostřed roku 1963 v Moskvě.
      „…Nazývat socialistický stát všelidovým státem, neznamená to snažit se nahradit marxisticko-leninskou teorii státu buržoazní teorií státu? Nesnaží se někdo nahradit stát diktatury proletariátu státem jiného charakteru? Je-li tomu tak, není to nic jiného než velký krok zpět. Degradace společenského řádu v Jugoslávii je vážným poučením.
      Leninismus učí, že v socialistických zemích musí existovat proletářská strana… Proletářská strana je nezbytná pro celé historické období … proletariátu, a to proto, že … proletariát musí bojovat proti nepřátelům lidu…, přetvářet rolnictvo a jiné drobné výrobce, neustále upevňovat… řady, budovat socialismus a uskutečňovat přechod ke komunismu. Nic z toho není možno učinit bez vedení … proletářské strany.
      Může existovat „všelidová strana"? Je možné nahradit stranu, která je avantgardou proletariátu, „všelidovou stranou"? To rovněž není otázkou vnitřních záležitostí té které komunistické strany, ale základním problémem ztělesňujícím univerzální pravdu marxismu-leninismu. Z hlediska marxistů-leninovců neexistuje nic takového jako netřídní nebo nadtřídní politická strana. Všechny politické strany mají třídní charakter. Stranický duch je soustředěným výrazem třídního charakteru.
      Proletářská strana je jedinou stranou schopnou reprezentovat zájmy všeho lidu. Může tak učinit právě proto, že představuje zájmy všeho lidu, může tak učinit právě proto, že představuje zájmy proletariátu, jehož myšlenky a vůli ztělesňuje. Může vést všechen lid, neboť proletariát se může emancipovat jedině emancipací celého lidstva, neboť sama povaha proletariátu umožňuje jeho straně přistupovat k problémům z hlediska jeho současných i budoucích zájmů, neboť strana je bezmezně věrna lidu a je prodchnuta duchem sebeobětování. Z toho pramení její demokratický centralismus a železná kázeň. Bez takové strany je nemožné udržet diktaturu proletariátu a reprezentovat zájmy všeho lidu.
      Co se stane, oznámí-li se na půli cesty, před dosažením vyššího stádia komunistické společnosti, že se proletářská strana stala „všelidovou stranou", a zavrhne-li se její proletářský třídní charakter? Není to v zásadním rozporu s učením Marxe a Lenina o proletářské straně?
      Neodzbrojuje to proletariát a všechen pracující lid organizačně a ideologicky, nerovná se to napomáhání obnově kapitalismu?…"
      K tomu dodán: Historie potvrdila marxisticko-leninskou orientaci čínských stanovisek; i přesto, že je v Moskvě - během jednání v roce 1963, obhajoval Teng Siao-pching; on měl předpoklady, uměl rusky - studoval v Sovětském svazu, ve Stalinově mezinárodním institutu. (Uměl také francouzsky, studoval i ve Francii, ale pocházel z dost zámožné rodiny - a to bylo příčinou jeho pozdější, buržoazní orientace!).
      Jdeme dál, jdeme hlouběji: Hmotná zainteresovanost - XX. sjezd KSSS přijal usnesení o zavedení hmotné zainteresovanosti pracovníků na výsledcích vlastní práce. To je nutno považovat za jednu z nejtvrdších ran, zasazených socialismu XX. sjezdem KSSS.
      Při vlastní realizaci tohoto usnesení bylo normování práce zrušeno a finanční požitky nad základní tarif - prémie a podíly z hospodářských výsledků, byly vyplácely z hospodářských, přesněji obchodních - podnikatelských výsledků kolektivů - dílny, cechu, továrny, podniku, resortu; při tom vznikaly ve mzdách stále se zvětšující rozdíly ve mzdových požitcích; pro důkaz pravdy zde nahlédneme do XXII. sjezdu KSSS, který se konal v roce 1961, tedy pět let po zavedení hmotné zainteresovanosti; v hlavním referátu N. S. Chruščov prohlásil: "Jak známo, v posledních letech bylo z iniciativy ÚV KSSS vykonáno mnoho pro úpravu mezd. Na základě těchto opatření byly značně sníženy vysoké příjmy a platy některých kategorií pracovníků. Zároveň bylo zvýšeno mzdové minimum. Ke sbližování příjmů různých kategorií pracujících přispívá také stanovený způsob rušení daní ze mzdy. Stručně řečeno, bylo učiněno mnoho, aby se zmenšil rozdíl mezi příjmy různých skupin obyvatelstva. Návrh programu jasně ukazuje, že strana bude v této linii i nadále důsledně a neochvějně pokračovat, že bude usilovat o to, aby v SSSR už koncem prvního desetiletí přestala existovat kategorie pracovníků s nízkými platy…" Věřím, že strana „důsledně a neochvějně" pokračovala, leč příčinu tohoto stavu - systém odměňování podle hmotné zainteresovanosti, která vyvěrala z kapitalistické podstaty, ze zisku podniků, strana neodstranila a rozdíly ve mzdových příjmech dále kategorizaci obyvatelstva prohlubovaly; a to se nezmiňuji o vedlejších v příjmech některých pracujících; zde mám na mysli především záhumenkáře, kovozemědělce a fušery.
      To (a zde neuvedené vlivy) nakonec vedlo k třídní polarizaci společnosti; podniky ztratily socialistický charakter, ten se změnil na skupinový, skupiny, především, spíš jen kvůli prémiím, mezi sebou soutěžily o nejlepší hospodářský výsledek - přesněji o zisk; tím se psychologie některých pracovníků, především z řídících skupin - aristokratů, lidově papalášů, utvrzovala v kapitalistickém pojetí; ano, vědomí lidí z řídící sféry dostávalo stále příkřejší buržoazní charakter; výrobní a společenské vztahy se kapitalizovaly; tento trend nakonec zasáhl život ve všech zemích reálného socialismu a zcela rozrušil jejich socialistickou podstatu.

J. KARNE