REVIZIONISTÉ: XXII. sjezd KSSS - vrchol zrady
Sešit 3: VÝŇATKY Z DISKUSE XXII. sjezdu KSSS (druhá část) a závěr kapitoly - (2/3)

Přidáno ve středu 18. 11. 2009


A. I. Mikojan

      Nyní pohled na diskusní vystoupení A. I. Mikojana, prvního náměstka předsedy rady ministrů SSSR, o němž již víme, že byl mužem, jenž disponoval vysokým intelektem a přesvědčivou, pregnantní řečí. Byla to vždy píseň revizionismu, když vystoupil A. I. Mikojan. Na XXII. sjezdu KSSS však již nepřesvědčil svou jiskrou. Kouzlo jeho osobnosti zapadlo. Byl opotřebován, přechodně unaven nebo ztrácel víru v revizionismus, který sám rozpoutával? Již nehrál první housle, neudával ani rytmus zrady. Škoda, že se nikdy nedovíme čím to bylo, že nezářil, že plně nevyužil tribuny XXII. sjezdu KSSS k demonstraci své erudice.
      Hned na začátku svého vystoupení tvrdil: XX. sjezd byl obratem v životě sovětské komunistické strany a celého světového komunistického hnutí. To snad ani nemusel připomínat, v době konání XXII. sjezdu KSSS o tom neexistovaly pochybnosti, zkáza jednoty světového komunistického hnutí byla naprosto zřejmá a už neodvratná i přes záplaty přišité na její jednotě i ideové rozháranosti.
      Aby posílil vědomí revizionistů o ideové nezbytnosti XX. sjezdu KSSS, uvedl, že jeho naléhavost se nevytvořila den před sjezdem ani v průběhu několika dnů jeho práce, ale že se ukázala jeho nezbytnost dvě léta před jeho konání v procesu kritického revidování určité ideologické orientace, kterou tvořil kult osobnosti a že právě v tomto období vznikly uvnitř ústředního výboru rozpory o stěžejní otázky stranické politiky. Molotov, Kaganovič, Malenkov a Vorošilov projevili konzervativnost v myšlení a dokázali prý, že nejsou s to správně hodnotit poválečnou mezinárodní situaci, pochopit linii nového postupu, který, představte si, byl požadován od marxistů-leninovců.
      Napadl také Stalinovu politiku, s dlouhou perspektivou připravující přechod Sovětského svazu ke komunismu, ale nepřímo, nikoho nejmenoval, ani J. V. Stalina a jen se opíral o výrazy: byla požadována přeměna kolchozního vlastnictví ve všelidové, nebo: v předvečer XIX. sjezdu KSSS kolovaly názory, že stačí zajistit soustavný růst produktivity práce…, nebo: říkali nám… je třeba zvýšit reálnou mzdu, atd.
      Taková nic neříkající slova jsou sice typická pro revizionismus, nikoli však revizionistu A. I. Mikojana. Ten uměl nabídnout a prodat i revizionismus. Byl to obchodník, to jsme si již říkali.
      Potom obhajoval návrh programu KSSS, především v tom, čím byl revizionisticky naprosto zřejmý, neobhajitelný, ve věci odvržení diktatury proletariátu. Tím se musel dotknout i všelidového státu, což byl druhý dominantní bod revizionistického programu.
      Napadl politiku Albánské strany práce, ale nevýrazně, bez patosu. Jeho nejvážnější obvinění albánských představitelů spočívalo ve výtce: odmítli uveřejnit návrh programu KSSS, přinesli jen jeho překroucený výklad. A pak se zeptal: "Jak tomu máme rozumět? Vždyť dokonce New York Times, jakož i četné jiné buržoazní listy uveřejnily náš program v celém znění. V Řecku, které sousedí s Albánií a kde jsou u moci buržoazní reakcionáři, se podařilo pokrokovým silám vydat náš program v nákladu, který je pro tuto zemi obrovský. A albánský lid a albánští komunisté jsou připraveni o možnost číst dokument tak historicky významný."
      Chce se vztáhnout ruce k nebi, sepjat je, a volat: Bože, A. I. Mikojan se ptá, jak rozumět buržoazní propagandě. Bylo by to ze strany buržoazie neodpustitelná lehkomyslnost, kdyby do nebe volající nesmysl, jakým byl návrh programu KSSS, nevyužila plně ve svůj propagandistický prospěch, kdyby nevyužila nabízené možnosti, smát se a dokazovat, jak je politicky zcestný, jaká to bude sláva, až se naplno projeví jeho krach. A že text návrhu programu byl v Řecku vydán v obrovském nákladu a pokrokovými silami? To vyvolává hned několik otázek. A sice, kde na takovou akci získaly pokrokové síly prostředky? Nenechala se reakční buržoazie pokrokovými silami zastupovat ve své agitaci? Program k tomu byl vhodným prostředkem.
      Z tribuny XXII. sjezdu KSSS hovořil A. I. Mikojan o nekapitalistické cestě vývoje některých zemí, osvobozených z koloniálního útisku. Tak to byl revizionismus v terminálním stadiu? Nevím, že by se tato forma "vývoje" ujala alespoň formálně. Byla to specialita sovětského revizionismu a na dálku páchla suslovštinou, která otřásala celým marxismem i prostou logikou. To nebyl revizionismus, to byl nesmysl, který historie nemůže nikdy zapomenout!
      Státní znak SSSR Z diskuse, přednesené na XXII. sjezdu KSSS, uvedu na zvěr zlatý hřeb, příspěvek P. A. Saťukova, hlavního redaktora listu Pravda.
      S uspokojením tvrdil, že v životě strany a země plně zvítězil leninský kurs XX. sjezdu KSSS, což přijímá každý komunista s velkou hrdostí a z celého srdce podporuje závěry strany. Chválil sebe a všechen sovětský revizionismus, když uved: "Neposkvrnili jsme čest a důstojnost leninské strany, její autorita nesmírně vzrostla, mezinárodní komunistické hnutí se pozvedlo na novou vyšší úroveň… Zvlášť důrazně dnes zaznívají Leninova slova o tom, že všechen lid jde s námi, a v tom je síla a nepřemožitelnost naší strany." Přesně v duchu nestoudného chvalozpěvu N. S. Chruščova, na kterého nezapomněl ani v tomto jásotu. P. A. Saťukov řekl o něm:
      "Velkou zásluhu ústředního výboru v čele s věrným leninovcem soudruhem N. S. Chruščovem je, že při projednávání kursu XX.sjezdu projevoval vysokou zásadovost, bolševickou neochvějnost, velkou statečnost a houževnatost."
      Z takto vytvořené atmosféry přešel ke kritice frakcionářů, vypořádal se i se Stalinem. O něm prohlásil, že po léta mlčel, nikam nejezdil, s nikým nehovořil, že jeho mlčení nebylo náhodné. Že v posledních letech jeho života se stále více odtrhával od strany a od lidu, nevěděl a nechtěl vědět, čím žijí sovětští lidé a které otázky je zajímají. Vytýkal mu, že v období, kdy lid s úsilím obnovoval hospodářství zničené válkou, učinil středem zájmu otázky jazykovědy, které byly okrajovou záležitostí a stranická diskuse k nim odváděla pozornost od otázek, kterými žila strana.
      Zlobil se nad tím, že po léta nebyly svolány sjezdy strany a plenární zasedání ÚV a podle P. A. Saťukova, pokusil-li se někdo na to poukázat, byl okřikován. Jako zkušená trhovkyně prohlásil: "Mluvilo se tu o vystoupeních různých představitelů strany k různým otázkám hospodářské výstavby, a vy víte, jaké represálie proti nim Stalin podnikal."
      Potom se pustil do frakcionářů, kteří si podle něho zvykli na zatuchlé ovzduší kultu osobnosti, jako si obyvatelé bažin zvykají na bahno a bláto. Uvedl: Jejich ideovým vůdcem a inspirátorem byl Molotov, který je jedním z těch, kteří nesou hlavní vinu za vznik a bujení kultu osobnosti Stalina. Proto prý byl nejzuřivějším odpůrcem kursu strany, když odhalovala a překonávala jeho následky.
      Bez milosti se pustil do kritiky Molotovových schopností, které jsou nevalné hodnoty a přesto si Molotov činí nárok být jediným vykladačem leninského učení a že prý na každém kroku nadutě připomínal, že on pracoval spolu s Leninem. K tomu P. A. Saťukov dodal:
      "Molotov opravdu pracoval spolu s Leninem. Je však třeba přímo říci, že z toho mu neplyne naprosto žádné právo na výsadní postavení. Jak známo, ani v jednom z Leninových dopisů, ani v jeho 'Závěti', adresované roku 1922 řádnému sjezdu strany, se Molotov vůbec nepřipomíná mezi významnými pracovníky strany z tohoto období. Nikdy a nikde nemluvil Lenin ani o Molotovových 'teoretických zásluhách'. Avšak o Molotovově tendenci k byrokratismu Lenin mluvil."
      Lenin, Stalin a Molotov v redakci Pravdy P. A. Saťukov potom účastníkům sjezdu přečetl celý Leninův dopis Molotovovi, který v tu dobu řídil jako tajemník ÚV organizační a kádrové záležitosti strany. V dopise V. I. Lenin nevytýká ani jeden nedostatek V. M. Molotovovi jako odpovědné osobě, jen se zlobí nad rozbujelým byrokratismem. Konkrétně uvedl: "Buď u Vás statistiku vede hlupák, nebo kdesi v těchto odděleních… sedí na významných místech hlupáci a pedanti a vy zřejmě nemáte čas dohlédnout…"
      Ještě jeden dokument použil P. A. Saťukov proti V. M. Molotovovi. Byla to rezoluce nižněgorské stranické organizace, kde byl krátkou dobu V. M. Molotov předsedou výkonného výboru.
      Páni revizionisté hledali v archivech, jistě se snažili, ale výlovek byl nicotný. Stačil však k tomu, aby delegáti XXII. sjezdu KSSS, jistě dobře vybraní revizionisté i pod vlivem vpravdě chatrných "důkazů", došli k odhodlání, jenž vyústilo ve vyloučení Molotova a ostatních nařknutých, ze strany; aby potom mohli být postaveni před soud, u kterého měli propadnout smrti. Soud se ale nekonal ani po takové důkladné přípravě. Tam je nutno pracovat s argumenty a ty nebyly na XXII. sjezdu, nemohly být ani u soudu. Neexistovaly!
      Na XXII. sjezdu KSSS byl D. T. Šepilov napadán za to, že se k frakcionářům přidal. Ale jaké byly jeho zločiny, to nikdo z diskutujících neuvedl. Až P. A. Saťukov se ujal tohoto úkolu. Měl k tomu předpoklady. D. T. Šepilov, právě tak jak P. A. Saťukov, byl hlavním redaktorem listu Pravda. Samozřejmě, že v různých dobách. Ale i tak se z toho dá vyvodit závěr, že byli si vzájemně kolegy, že se znali osobně. Proto byl P. A. Saťukov nemilosrdný. Obvinil D. T.Š epilova, že spolu s Molotovem horlivě připravovali dopis odsuzující prý velmi důležitý a zásadní článek soudruha Chruščova o otázce kolchozní výstavby a také v listu Pravda dopis Malenkova a Šepilova byl svou podstatou protistranický a politicky škodlivý.
      D. T. Šepilov P. A. Saťukov dokazoval, že D. T. Šepilov se k frakcionářům přimkl jen z kariéristických důvodů, protože počítal, že měli v předsednictvu většinu, že se rozhodl špinavými a podlými intrikami získat přízeň spiklenců a tak učinit kariéru, že před spiklenci lezl po čtyřech a že takové lidi nelze připustit k velké posvátné věci strany ani na dostřel děla, že Šepilov měl jakýsi zápisník, kam si zapisoval různé pomluvy o vedoucích pracovnících, že donášel a pokoušel se navzájem znepřátelit členy předsednictva, že za to byl nazván na plenárním zasedání politickou prostitutkou. P. A. Saťukov také tvrdil, že D. T. Šepilov, aby si udělal reklamu a aby se dostal mezi akademiky, rozhodl se vydat pod svým jménem knihu o otázkách zahraniční politiky, do níž zařadil nóty a poselství sovětské vlády, jako by byl jejich autorem.
      Hrozné, ale to všechno ještě zdaleka není zlatý hřeb XXII. sjezdu KSSS. Ještě chvilku, dostanu se k němu. Musím se však všeobecně a v celku vypořádat s dopisem V. M. Molotova, který odeslal ÚV KSSS krátce před zahájením XXII. sjezdu KSSS. P. A. Saťukov poznamenal, že je v něm novinka, kterou se snaží V. M. Molotov kritizovat Stalina v otázce možnosti vítězství komunismu v jedné zemi. Tvrdil, že to však V. M. Molotov dělá jenom proto, aby pošpinil návrh programu strany a že V. M. Molotov tvrdí: návrh programu je svým duchem protirevoluční. "Toto hanebné Molotovovo prohlášení jen potvrzuje, že se rozešel se stranou, s leninismem", prohlásil P. A. Saťukov.
      Potom P. A. Saťukov se zlobil na V. M. Molotova, že v dopise prohlásil: návrh nespojuje výstavbu komunismu s perspektivou socialistické revoluce v mezinárodním měřítku. A to prosím v době, kdy se prý setkal s jednomyslným souhlasem u mezinárodního komunistického hnutí. Na revoluční stanovisko Molotova odpověděl P. A. Saťukov již známým nerevolučním, prostě revizionistickým:
      "Leninská zásada mírového soužití byla a zůstává generální linií naší zahraniční politiky. Jasně se o tom mluví v novém návrhu programu a strana bude tuto linii důsledně uskutečňovat."
      V. M. Molotov Pak P. A. Saťukov zvedl hlas proti Molotovovi a tvrdil o něm bez důkazů: vystoupil proti zásadě, dokazující, že socialistický stát revolučně ovlivňuje vývoj světových událostí hlavně svými hospodářskými výsledky, svým příkladem, svými vítězstvími ve výstavbě komunismu.
      P. A. Saťukov se zlobil na V. M. Molotova také za to, že v dopise dokonce uvedl: program obsahuje pacifismus a revizionismus. Tuto část dopisu označil za hnusné pomlouvání leninské strany, jejího bojového revolučního marxisticko-leninského programu, který prý byl na celém světě nazván komunistickým manifestem současné epochy. A to vše úplně bez argumentů, které by jen z části vyvrátily tvrzení V. M. Molotova.
      A nyní zlatý hřeb. K zajištění objektivnosti musím opustit metodu popisu a čtenáře informovat jen citáty. Tak nejdříve ten P. A. Saťukova, ten je vstupní do "naší" problematiky. Uvádí se v něm:
      "Molotov dospěl až k otevřenému vystoupení proti jasným Leninovým směrnicím… Je podivné a neuvěřitelné slyšet od člověka, který si činí nárok na úlohu vykladače leninismu, tvrzení, že Lenin nikde a nikdy nemluvil o mírovém soužití států s různým společenským zřízením. Takto hovořit znamená vyvracet jednu z nejdůležitějších teoretických pouček V. I. Lenina. Jeho teorii o možnosti vítězství socialismu v jedné, jednotlivé zemi. Zvítězí-li socialismus v jedné zemi, pak to znamená, že tato země nezbytně musí existovat společně se státy jiného společenského zřízení - kapitalistického."
      P. A. Saťukov neodpověděl na argument V. M. Molotova, který je velmi prostý a jednoduchý. Tvrdil, že V. I. Lenin nikdy a nikde nemluvil o mírovém soužití. Vyvrátit takové tvrzení by bylo prosté, právě tak jak je prostý argument kritika. Stačilo by říci: Omyl, pane Molotove, V. I. Lenin o mírovém soužití mluvil tam a tam, tehdy a tehdy, což je uveřejněno v těch a těch dokumentech. Ale ono skutečně takové Leninovo slovo nikdy a nikde nepadlo!!! Prostě leninská politika mírového soužití je hanebnou konstrukcí sovětského revizionismu a je jedno, zda ji zkonstruoval N. S. Chruščov nebo jiný podvodník komunistů a všeho drobného lidu světa!
      V. I. Lenin, když vyslovil svou velkou myšlenku o možnosti vybudovat socialismus nejprve v několika málo zemích nebo dokonce jedné, jednotlivé zemi, jedním dechem hovořil i o tom, že proletariát vítězné země by se po vyvlastnění kapitalistů ve své zemi postavil proti ostatnímu kapitalistickému světu, získával by na svou stranu utlačované třídy jiných zemí, podněcoval by je k povstání proti kapitalistům, a kdyby bylo zapotřebí, vystoupil by i vojensky proti vykořisťovatelům a jejich státům.
      Taková je pravda o leninském soužití s buržoazií. Dobře to věděl i P. A. Saťukov. Proto od svého výroku, kterým balamutil delegáty XXII. sjezdu KSSS, ale i celé mezinárodní komunistické hnutí, ihned utekl a postavil se do bojové pozice proti V. M. Molotovovi, rozlítl se na něho a volal. "…na co se Molotov spoléhá, když nás chce odvést z pozic mírového soužití, pokouší se nás dovést na cestu dobrodružství, na cestu války. Na to však naše strana nepřistoupí! Tomu nás Lenin neučil, a nebyli bychom leninci, kdybychom poslouchali lidi, jako je Molotov!"
      Tady vidíme revizionismus v kontrastních barvách. V. I. Lenin má za samozřejmé, že vítězný proletariát musí dále bojovat na všech frontách proti přežívajícímu, ale leninci-revizionisté tvrdí opak. Jakmile marxismus-leninismus sejde z cesty revoluce, je před ním jen cesta zpět, k upevnění panství buržoazie a řetěz nových imperialistických válek. Vývoj k míru vede jen přes proletářskou revoluci…
      Nyní je naprosto zřejmé, že politika mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením, v provedení sovětských revizionistů, byla vysloveně protileninská, ačkoli všichni revizionisté ji zdobili přívlastkem leninská...
      "Požadavek 'míru' však dostává proletářský smysl teprve tehdy, je-li dána výzva k revolučnímu boji. Bez řady revolucí je tak zvaný demokratický mír šosáckou utopií…" (V. I. Lenin, Spisy, sv. 21, str. 3O1 - 342)
      Tak je to, pan Saťukove a vážení páni revizionisté s Leninovým "mírovým soužitím" proletariátu a buržoazie. Těžká varování na lidstvo dopadají především proto, že mírovou cestu zrady jste prošli pod Leninovým praporem, že se nenašel nikdo, kdo by vám ho vyrazil z ruky.

J. Fikta