REVIZIONISTÉ: XXII. sjezd KSSS - vrchol zrady
Sešit 3: VÝŇATKY Z DISKUSE XXII. sjezdu KSSS (druhá část) a závěr kapitoly - (1/3)

Přidáno v sobotu 14. 11. 2009


V. M. Molotov

      Ředitel Ústavu marxismu-leninismu při ÚV KSSS P. N. Pospělov, rozpoutal z tribuny XXII. sjezdu KSSS ideový boj proti V. M. Molotovovi. Prohlásil o něm, že činí neuvěřitelně nejapná prohlášení, nepřátelská linii strany. Byl zcela konkrétní, když řekl:
      "Napadá… důležitou tezi závěrečné části programu, která zní: 'Až bude sovětský lid žít v komunismu, řeknou další stamiliony lidí na zemi: jsme pro komunismus! Ideje komunismu získávají myšlení a srdce lidových mas nikoliv válkou proti jiným zemím, ale příkladkem dokonalejší organizace společnosti, rozkvětem výrobních sil, vytvářením podmínek pro štěstí a blahobyt člověka'."
      P. N. Pospělov potom pokračoval a v podstatě řekl: Molotov pomlouvačně tvrdí, že tato teze programu je v hlubokém rozporu s revoluční podstatou marxisticko-leninského učení. Kdyby se V. M. Molotov vyjádřil tak zjednodušeně - bez argumentů, bez důkazů, tak jak to zásadně dělají jen revizionisté, pak by mu nebylo třeba věnovat tolik pozorností ani na XXII. sjezdu KSSS, ani v tomto pojednání. Je to jednoduché. Ředitel Ústavu marxismu-leninismu dobře věděl, že přesnou, úplnou a neskreslenu formulaci Molotovovy námitky sjezdu předložit nemůže, proto konkrétně začal, ale výrok V. M. Molotova již necitoval a utopil ho v pomluvě. Tak to je čistý, ryzí revizionismus.
      Potom ještě P. N. Pospělov bojoval proti V. M. Molotovovi ve věci leninské politiky mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením. K tomuto kardinálnímu tématu se ještě vrátím.
      P. N. Pospělov byl, spolu s Andropovem, na IV. sjezdu Albánské strany práce. Neuvedl, kdy se sjezd konal, bylo to pravděpodobně krátce před konáním sjezdu sovětského. Své poznatky z návštěvy Albánie využil P. N. Pospělov k útokům. Rozpad jednoty mezinárodního komunistického hnutí byl již dávno před konáním obou sjezdů v pohybu. Byl to jeden z těžkých důsledků činnosti sovětských revizionistů. Je těžko i dnes, po dlouhé době, která od vzpomínaných časů již uplynula, se o tom jen zmínit. To také proto, že obnova jednoty není v dohlednu. Strašné!
      Nyní se zastavím u diskusního vystoupení dvou spisovatelů - jak jsem už zde slíbil. Jsou to vzdělaní a hluboce citliví lidé, mohou nás zaujmout, podnítit, případně pobavit… Nejdříve ze zapadlého času, z roku 1961, kdy se konal XXII. sjezd KSSS, vystoupí Šolochov. Ten mimo jiné uvedl:
      "Když soudruh uvažuje o straně, o přátelích, o soudruzích ve straně, napadají ho mimoděk Gogolova slova. Pamatujete si, jak v románu Taras Bulba… před bojem u města Dubna, říká Bulba Záporožcům: 'Není posvátnějších pout nad pouta přátelství. Otec miluje své dítě, matka miluje své dítě, dítě miluje otce i matku. To však není ono, bratři, vždyť zvíře miluje své mládě. Ale spříznit se duší, a nikoliv krví, to může jen člověk'."
      Potom hovořil o tom, že komunisty spříznila idea klasiků, Marxe, Engelse a Lenina, za kterou na smrt bojují komunisté, a dodal: "… pro nás není posvátnějších pout nad stranické soudružství!"
      Ještě si stačil vyměnit několik formálních slov s N. S. Chruščovem, pohovořil s patosem o povídce O. Henryho Cesty, jimiž se ubíráme a spustil jak na objednávku:
      "Nejsme příliš shovívaví k těm, kdo mají na svědomí tisíce mrtvých věrných synů vlasti a strany, tisíce zahubených životů svých blízkých?"
      I tak se může projevit stranické soudružství. Světoznámý komunistický spisovatel, dokonale znalý revoluce, počátků socializace vesnice, na sjezdu, před celým světem, bez soudu a bez důkazů, které by jen stydlivě a v nedostatečné míře dokazovaly jednu jedinou konkrétní vraždu, obviní své spoluobčany, své stranické soudruhy, z tisíců zahubených životů nevinných. Neuvědomil si, že i soudce může spáchat zločin. Ale co, vždyť to byli revolucionáři. A ti, v době soustavného oteplování antagonistických vztahů, již neměli lidskou hodnotu. Ano, stáli v čele mas, odkud viděli řádit válečnou i politickou smršť, bílý teror ruské i zahraniční provenience. Při tom nemůžeme pominout význam bílého teroru československého, který v Rusku řádil bez slitování; ještě dříve, než Československo bylo vůbec ustaveno státem. Kromě toho, tito revolucionáři viděli v bílém teroru také nebezpečí vlastních osob a nezakolísali v něm. Revizionismus je ke slabším, k přechodně oslabeným oponentům, nemilosrdný.
      M. A. Šolochov Bylo by možno ještě z projevu M. A. Šolochova čerpat další poznatky o revizionismu. Ale v této chvíli nemám tolik sily, abych potlačil pohnutí a proto končím; s vírou, že další spisovatel a hlavní redaktor časopisu Sovětský svaz, N. M. Gribačov, vytvoří lepší, dýchatelnou atmosféru. Ihned v úvodu svého vystoupení tvrdil N. M. Gribačov, že proces umělecké tvorby se historicky stal takovou stránkou bytí, bez níž civilizace a svoboda nemůže mít plnou hodnotu. Jsem přesvědčen, že N. M. Gribačov věřil svému tvrzení, ale byla to víra v samé podstatě nesprávná, velmi nesprávná, protože netřídní. V podmínkách intenzivního působení revizionismu ani nemůže být jiná. O tom nám přinesl diskutér další důkazy, když hovořil o kultuře soudobého (v roce 1961 soudobého) kapitalismu. Uvedl, že se přislazuje a přibarvuje, že se do knihy příjmů a zásluh o rozvoj umělecké tvorby zapisuje jako osvícený a svobodomilovný. Bez rozpaku pak prohlásil, že takové zápisy jsou podvodným účetnictvím, neboť on, kapitalismus, ve skutečnosti pěstuje umění stejnou metodou jako Čechovův statkář vychovával Vaňku Žukova - suchou kůrkou a tělesnými tresty. Uvedl také, že kapitalismus se dokáže z ješitnosti snížit k povzbuzujícím almužnám a čas od času strpět volnost, ovšem v mezích, které pro něho nejsou nebezpečné.
      Ve svém třídním pojetí, šel na XXII. sjezdu KSSS, skutečně velmi daleko, když tvrdil, že buržoazie měla v podstatě k umění takový vztah, jaký mělo barbarství k humanismu a útlaku… (Zase je tu svoboda jako taková, vše zahrnující a ne svoboda podle V. I. Lenina, který vždy vyslovuje otázku: ano, já svoboda, ale pro kterou třídu?) Aby své tvrzení N. M. Gribačov dokázal, představte si, na XXII. sjezdu KSSS předložil důkazy; uvedl: "Riljejev byl oběšen. Malíř van Gogh tragicky skonal svůj život v bídě. Petöfi Sándor byl zabit v boji. Heinrich Heine byl štvanec. Taras Ševčenko strávil mnoho let ve vyhnanství. Puškin a Lermontov byli zabiti při dobře nalíčených soubojích. Dokonce i titán světové literatury Lev Tolstoj byl vyobcován z církve a carská vláda řešila třikrát otázku jeho zatčení a uzavření do kláštera."
      Potom se dovolával výroku Gorkého, který o kapitalismu řekl: "…učinil kopejku sluncem na nebi měšťáctví a tím zasvětil svůj život zisku a přeměnil společnost ve vetešnický krám soukromých zájmů, zmrzačil harmonický vztah mezi prací a tvorbou, zničil nesmírné síly duchovního budování a uvrhl na sebe nesmazatelnou hanbu." Až sem byl N. M. Gribačov tvrdě třídně orientovaný, až sem s ním je možno souhlasit - podmíněně.
      V další části svého vystoupení N. M. Gribačov tvrdil a vůbec není nutno se domnívat, že neoprávněně: skutečnou vlastí kultury se stal socialismus, země sovětů. Na podporu svého tvrzení uvedl: "Jsme to my, kdo zaujímá první místo na světě ve vydávání knih, u nás vycházejí díla Marka Twaina úplněji a ve větším nákladu než v Americe, více Balzakových děl než ve Francii, více Shakespearových a Dickensových děl než ve Velké Britanii… Američané byli ohromeni nejednou naší hudbou, tanci a písněmi, ale také tím, že naši čtyři vojáci za svých několikatýdenních útrap v Tichém oceánu četli Jacka Londona. Svět byl překvapen nejenom tím, že German Titov prožil více než den a noc ve vesmíru, ale i tím, že má rád poezii a hudbu."
      N. M. Gribačovi unikl základní fakt, který zcela pohltil starou, klasickou literaturu a umění vůbec a do veřejnosti potom vyvrhl a stále, každou vteřinu vyvrhává záplavu strašného, odporného politického smogu, který hněte kulturní, morální, lidské, především však třídní vědomí mas. Nepochopil nebo o tom jen "zapomněl" se zmínit, že to co bylo kdysi majetek národů, bylo koncentrovaným způsobem přetaveno v silný třídní nástroj, zabezpečující přežívání neudržitelné moci kapitálu. V době konání XXII. sjezdu KSSS byla již kultura, především však "kultura", plně ve službách třídního panství vykořisťovatelských sil. A tam, kde ještě literární kultura přežívala, byl veden systematický zápas o její třídní charakter. Viděli jsme to ukázkově na všech třech sjezdech československých spisovatelů, které se konaly v rozmezí let 1956 až 1967. A jak jinak kulturu rozrušit a získat ji pro potřebu manipulace a ovládání mas, než prostřednictvím jedinců třídně a politicky nepevných nebo těch, ve kterých stále žilo staré, prý již překonané vědomí. O tom, že má specifikace, sice kusá a krátká, je nezvratitelnou pravdou, přinesl důkazy sám diskutér, N. M. Gribačov, když uvedl:
      "Je pravda, že před několika lety se naše literatura důkladně zmítala v horečkách, a to proto, že nepočetná skupina spisovatelů se chytila na ne příliš důmyslnou vlaječku západních lovců duší. Tehdy někteří, a mezi nimi i komunisté, požadovali revizi stranické linie v literatuře, likvidaci vlivu strany na literaturu a požadovali dokonce, aby se tisklo všechno tak, jak se napíše, bez redakce, protože prý, jak doslova prohlásil jeden z řečníků, 'spisovatel má právo na blouznění'. V podstatě to byla metastáza revizionismu v literatuře. ÚV KSSS a zejména Nikita Sergejevič Chruščov se svým výbušným polemickým temperamentem a se skvělou a praktickou vytrvalostí a rozvahou prokázal naší literatuře rychlou a účinnou pomoc. Bouře, která se na nás snesla za jednoho letního dne, smyla kal, očistila ovzduší a přinesla s sebou dobré počasí. Dnes je celkový ideový zdravotní stav naší literatury normální."
      Snad jedno místečko v této části proslovu N. M. Gribačova lze považovat za celkem přesné. Problematiku, kterou hodnotil, považoval za metastázu revizionismu v literatuře, tedy původní, prvotné hnisavé ložisko, které začalo bujet revizionizmem na XX. sjezdu KSSS, se jako druhotný následek projevilo v literatuře. Jestliže tak chápal metastázu - o které se zmínil - pak etiologii o vývoji revizionismu v literatuře správně pochopil, přesně specifikoval. I vývoj v československé literatuře to potvrzuje!
      Avšak, bylo možno za bouře, která proběhla jednoho letního dne, trvale a s konečnou platnosti smýt těžké důsledky třídního vlivu buržoazie a revizionismu na literaturu? Vždyť za dlouhou dobu čekaní na svou příležitost podnikla buržoazie ne jednu zteč proti třídnímu pojetí literatury, vždyť západní lovci duší, kteří pracovali v zájmu vykořisťovatelských tříd a v jejich žoldu, neměli důvod se vzdát, vždyť naděje na úspěch měli stále zřetelnější; neustálý rozvoj revizionismu v celém mezinárodním komunistickém hnutí je povzbuzoval. Ne, tato myšlenka N. M. Gribačova byla triviální, banální, pro takovou prostodušnost i v češtině se hledá obtížně výraz, jenž by byl schopen jediným slovem úplné charakteristiky. Hodnocení, které pronesl N. M. Gribačov, člověk, jak ukázal na začátku svého diskusního vystoupení, uvědomující si existenci i charakter buržoazie, nám dává do ruky důkazy, které s hlasitosti hromu varují: pozor na prostodušnost, nevěřme vějičkám, utkaným z frází. Jen rozhodný, revoluční, třídní a zásadní postoj může dějiny zbavit zrady, které se často říká chyba nebo nedopatření.

J. Fikta