REVIZIONISTÉ: XXII. sjezd KSSS - vrchol zrady
Sešit 2: VÝŇATKY Z DISKUSE XXII. sjezdu KSSS (prvá část) - (3/3)

Přidáno v úterý 10. 11. 2009


N. S. Chruščov s J. V. Stalinem

      Celý buržoazní arzenál pomluv převzal N. S. Chruščov a vrhl se s ním proti Stalinovi a za obnovu leninských norem stranického života. Ve skutečnosti proti celé podstatě socialismu a jak ukázala historie, proti existenci Sovětského svazu a socialistickému táboru vůbec. Byla to velká, pochopitelně, že nedoceněná služba buržoazii. Velká a veřejná podpora buržoazii, která nacházela podporu ve velmi široké základně třídně nepevných politiků, umělců, kariéristů i ostatních nepřátel. Celé toto panoptikum postav a postaviček revizionismu N. S. Chruščov sjednotil. Hysterickou aktivitou strhával i poctivé a socialismu nakloněné, ale proletářské revoluci jen málo oddané členy strany. Podpora revizionismu byla skutečně masová. Ale zcela nesprávná! Lid byl zmanipulován! Revizionismus má velmi hluboké a rozsáhlé sociální zázemí. Aktivní a principiální politika diktatury proletariátu musí bez ustání postupně a po dlouhé, předlouhé historické období překonávat staré, stále přežívající vědomí a staré návyky mas. V podmínkách stále se zdokonalujícího vlivu buržoazní propagandy, spočívající v technickém zdokonalení prostředků masového působení i zdokonalování forem a dovednosti buržoazní manipulace, balamucení a obluzování, se bude prodlužovat čas období, ve kterém bude přežívat staré vědomí mas.
      Jak jsem již několikrát uvedl a jak jistě i sám čtenář poznal, snažím se dodržet objektivnost výroků zde vystupujících osob. Někdy mně připadá, že má snaha vyvolává dojem úzkoprsosti, popisnosti nebo dokonce neschopnosti vlastní charakteristiky jevů, či výroků, o nichž se zde pojednává. To může způsobit právě to, na čem především stavím svou objektivnost; na častém používání citátů. Na chvilku jsem odbočil, ale jen proto, abych znovu se čtenářem navázal kontakt a při tom zdůraznil, že jiný způsob zachování věruhodnosti neznám, protože pravděpodobně neexistuje.
      Tento způsob literárního podání skutečně zpomaluje spád děje a činí text zdlouhavějším. A mám-li zachovat obvyklý rozsah publikace, pak se musím zaměřit jen na to hlavní, na podstatné. A z tohoto hlediska vyberu jen ty diskutující, kteří uvedenou podmínku splňují. Úplná informovanost o obsahu jednání XXII. sjezdu KSSS je jen pro čtenáře, kteří dobrovolně odevzdají značný rozsah svého času studiu podkladů, které má ještě český čtenář k dispozici v některých veřejných knihovnách. Nyní zpět na XXII. sjezd KSSS.
      Další, kdo poodhalil tajemství zákulisních bojů a porážek malé skupiny lidí, kteří spolu s N. S. Chruščovem se zúčastnili spiknuti proti koncepci politiky strany v hodině smrti J. V. Salina a pomáhali vynést N. S. Chruščova k absolutní moci a slávě, byl N. G. Ignatov. V době konaní XXII. sjezdu KSSS zastával funkci náměstka předsedy rady ministrů SSSR. Jak je vidět na jeho společenské úspěšnosti, byl to člověk, který měl také zásluhy o zrod, rozvoj a upevnění - to především - revizionismu v Sovětském svazu. A ne malé, když se "vypracoval" do tak vysokého postavení. Na XXII. sjezdu KSSS uvedl mimo jiné:
      "Nyní byla skupina frakcionářů zneškodněna. Jak říká náš lid, vylámali si jedovaté zuby. Někteří z nich se dnes plazí, jiní syčí, ale uštknout nemohou už nikoho. Pokud jsme o nich mluvili, pak ne proto, že znamenají nějaké nebezpečí pro stranu, ale proto, aby strana a sovětští lid věděli, co jsou zač tito odpadlíci, odtržení od života.
      Jaké cíle si kladla protistranická skupina? Zbavit vedení strany hlavy, změnit za zády ústředního výboru strany složení předsednictva, zmocnit se vedení strany, svést ji z leninské cesty a obnovit poměry, které panovaly za kultu osobnosti. V tomto odporném počínání byli Molotov, Kaganovič, Malenkov a Vorošilov hnáni nejenom touhou po moci, ale i strachem z odpovědnosti za své nezákonné činy a bezohledné násilí, jejichž nevinnými obětmi se stali mnozí členové strany a nestraníci…
      S nesnesitelnou jezuitskou rafinovaností pracovali proti předsednictvu ústředního výboru. Byli to zkušení intrikáni a obojetníci. Hlasovali pro usnesení XX. sjezdu, ale chtěli jen uspat bdělost strany… Dnes každý ví, že když soudruh Chruščov vznášel jakékoli nové otázky, stavěla se protistranická skupina vždy proti realizaci těchto otázek a jejich realizaci se dařilo prosadit jen s velkým vypětím.
      V. M. Molotov Už se zde hovořilo o tom, že Molotov se ostře stavěl proti zúrodnění celin. Molotov se nadutě považoval a nadále se považuje za znalce všech otázek vnitřního a mezinárodního rozvoje země. Mnoho toho popletl v otázce cest a možností vybudovat komunismus v naší zemi, v hodnocení sil socialismu a imperialismu, v otázkách soužití států s různým společenským zřízením, možnost odvrácení světové války, v otázce forem přechodu různých zemí k socialismu. A není to náhoda. Molotov byl a zůstává beznadějným dogmatikem, který ztratil představu o reálné skutečnosti. Nedržel krok s naší stranou."
      Byla to řeč obecná, ve které Ingnatov se snažil mluvit, nic neříct a přesto členy skupiny odsoudit. Ale podřekl se, přiznal, že rozvratníci napadali celý soubor revizionistických akcí, které směrovaly k těm nejtěžším politickým a hospodářským důsledkům. To by jim bylo ke cti, kdyby sami neměli účast na vzniku moci sovětského revizionismu. Pozdě, velmi pozdě přišli se svou aktivitou. Nechali se vmanipulovat do pozice rozvratníků a z ní se revizionismus usměrnit nebo oslabit nedá. A zvítězit z ní? To už je zcela vyloučené!
      Potom N. G. Ignatov hovořil a aritmetické většině rozvratníků v předsednictvu ÚV strany, o tom, že členové ústředního výboru, kteří byli v době, kdy zasedalo předsednictvo v Moskvě, požadovali neprodlené svolání pléna ústředního výboru, že v této jejich iniciativě je rozhodně podporoval soudruh Chruščov a jiní soudruzi, kteří hájili leninský kurz. Potom přečet prohlášení, které podepsali členové ústředního výboru KSSS, náhodně dlící v Moskvě, předsednictvu ústředního výboru, ve kterém psali:
      "My, členové ústředního výboru KSSS, jsme se dověděli, že předsednictvo ÚV nepřetržitě zasedá. Dověděli jsme se, že projednáváte také otázku vedení Ústředního výboru a vedení sekretariátu.
      Před členy pléna ÚV nelze tajit otázky, které jsou důležité pro celou stranu. Proto my, členové ÚV KSSS, žádáme, aby bylo neprodleně svoláno plénum ÚV a aby tato otázka byla předložena k projednání plénu… Nemůžeme být ponecháni stranou, když se jedná o vedení naší strany."
      Potom N. G. Ignatov samolibě referoval o strašlivém povyku, který spustili frakcionáři, jak spílali členům ÚV; N. S. Chruščov několikrát řečníka přerušil a jeho podání obohacoval o další podrobnosti. Proto uvedu tuto pasáž opět jako citáty N. G. Ignatova a N. S. Chruščova, které mají toto znění:
      K. J. Vorošilov Chruščov: "Chtěli mi znemožnit, abych se sešel se členy ÚV a určili k tomu Vorošilova. Já jsem řekl: 'plénum mě zvolilo prvním tajemníkem ústředního výboru a nikdo mně nemůže zbavit práva schůzky se členy ústředního výboru strany. Zvolilo mě plénum a ono také musí rozhodnout. Jak rozhodne plénum ÚV, tak se stane.'"
      Ignatov: "A tehdy předsednictvo zmocnilo soudruhy Chruščova a Mikojana a také Vorošilova a Bulganina, aby se sešli se členy ústředního výboru."
      Chruščov: "Jak vidíte dva na dva."
      Ignatov: "Jak vidíte, frakcionáři se nechtěli sejít se členy ústředního výboru, jak to pravdivě vylíčil Nikita Sergejevič. A nejen to, byl vydán pokyn, nepustit členy ústředního výboru do Kremlu a mnozí z nich se na zasedání předsednictva ústředního výboru dostávali doslova ilegálně. To je neslýchané, soudruzi, to je hanba!"
      Hlasy z míst: Hanba!
      Ignatov: "Na plénu se účastníci protistranické skupiny octli před nepropustnou zdí ústředního výboru. Když viděli, že plénum jednomyslně podporuje soudruha Chruščova v jeho zásadovém boji za upevnění leninského kursu, začali zbaběle se kát, ale nebylo jim možné věřit. Prováděli obojakou politiku před plénem, na plénu i po plénu. O tom jsme se přesvědčili, zejména z chování Molotova, když se naše delegace zúčastnila XIII. sjezdu Mongolské lidové revoluční strany. Tehdy byl Molotov velvyslancem v Mongolsku. Na žádost stranické organizace velvyslanectví přednesl zprávu o červnovém plénu ÚV a dalších praktických otázkách činnosti ústředního výboru. Molotova se tehdy na stranické skupině otázali, a žádali od něho odpověď, zda uznává usnesení XX. sjezdu strany a zda souhlasí s opatřením ústředního výboru. Molotov na schůzi odpověděl, že souhlasí. Dva dny na to, v rozhovoru s jedním ze členů delegace, se ho však snažil přesvědčit, že strojní a traktorové stanice neměly být reorganizovány a že by se kolchozům neměly prodávat stroje (právě tehdy řešilo plénum tyto otázky), a spěchat s uskutečňováním dalších stanovených opatření. Toto chování charakterizuje Molotova jako obojetníka.
      N. A. Bulganin Soudruzi! Boj s protistranickou skupinou byl ostrý a měl zásadní charakter. Jednalo se o to zda bude uplatňován leninský kurs politiky strany nebo se strana a země vrátí k dobám kultu osobnosti. Tak zněla otázka. Vzpomínám si, že mnozí účastníci pléna považovali za nemožné, aby Molotov, Kaganovič a Malenkov zůstali v naší straně. Podporuji návrh delegátů XXII. sjezdu, kteří z této tribuny navrhli, aby Molotov, Kaganovič a Malenkov byli vyloučeni ze strany a považuji tyto návrhy za zcela správné…
      Nyní se však ukázalo, že vedoucí představitelé Albánské strany práce nebyli upřímní… prudce změnili kurs, zahájili boj proti XX. sjezdu KSSS, začali napadat naši stranu a její leninský ústřední výbor, začali pomlouvat jiné komunistické strany. Delegáti našeho sjezdu a představitelé bratrských stran zde zcela správně říkali, že albánští vedoucí představitelé se odklánějí od společně dohodnuté linie celého světového komunistického hnutí v nejzávažnějších otázkách současnosti. Musíme jen litovat, že vedoucí albánští představitelé tímto jednáním poškozují zájmy albánského lidu. Nemůžeme tajit, i když se někomu nelíbí, že zde o tomto otevřeně hovoříme - že albánští vedoucí činitelé stále více a více ustupují z internacionálních pozic a sklouzávají na cestu nacionalismu. Leninských zásad se nemůžeme zříci kvůli nikomu.
      Soudruzi! Ať se naší nepřátelé jakkoli snaží pohanět velké učení naší doby - marxismu-leninismu - ať se revizionisté a dogmatikové jakkoli pokoušejí zkreslit jeho podstatu, naše strana, věrna Leninovu dílu a své internacionální povinnosti, bude toto učení odhodlaně hájit. Naše strana bude i nadále neochvějně uplatňovat leninský kurs, bude vysoko třímat vítězný prapor marxismu-leninismu. Pod tímto praporem naše strana s jistotou povede sovětský lid kupředu, k úplnému vítězství komunismu. Naším kompasem na této cestě bude program Komunistické strany Sovětského svazu."
      Tak to byla část z vystoupení náměstka předsedy rady ministrů SSSR N. G. Ignatova. Mimo všechny pochybnosti, bylo zcela mimořádné svou závažností a tím přímo volá, abychom se u něho chvilku zdrželi, především u jeho druhé části, ve které hovoří o dramatu, který předcházel plenárnímu zasedání ÚV KSSS v červnu 1957.
      Mimo všechnu pochybnost, N. G. Ignatov a N. S. Chruščov uvedli jen ty skutečnosti a ještě podle potřeby upravené, jenž průběh "jednání" v předsednictvu ÚV KSSS vykládaly v jejich prospěch a zcela jistě pominuly ty události, ty skutečnosti, které by mohly správnost jejich činů, či jen výroků zpochybnit. Když V. M. Molotov vzpomínal na tyto "chvíle", byl rozhodně konkrétnější, upřímnější a byl i sebekritický. Zaslouží si proto, aby právě zde dostal příležitost ke své obhajobě. Slovo má rozvratník, revizionista a dogmatik, který ztratil spojení se stranou, se životem, s lidem své země, V. M. Molotov:
      "V roce 1957 byl Chruščov na tři dny uvolněn. Odvolali jsme ho na jedno zasedání. To bylo třeba oznámit. Předsedal tenkrát na schůzi politbyra. (pravděpodobně předsednictva ÚV KSSS) Odvolali jsme ho z funkce předsedy zasedání. K ničemu jinému nedošlo. Nebyl uvolněn z funkce, to nešlo. O tom rozhoduje plénum. To nebylo jednoduché - uvolnit." Dramatické dny června roku 1957 klokotaly v mysli V. M. Molotova a on se k nim vracel ve vzpomínkách. To nám dává možnost, abychom se seznámili ještě s dalšími jeho výroky, jenž zaměřil k této problematice. Tak například:
      "Na XX. sjezdu bylo zvoleno předsednictvo - jedenáct lidí. Pak jsme se rozhodli sundat Chruščova. Bylo to v roce 1957. Na schůzi politbyra, kterému předsedal, jsme se rozhodli zaměnit ho Bulganinem. Šlo o to, že počínaje Leninem, a vždycky to tak bylo, zasedání politbyra řídil předseda rady lidových komisařů. Taková byla leninská tradice. Nejdříve to byl Lenin (když stonal - Kameněv), potom Rykov, pak já, potom Stalin. První kdo porušil leninskou tradici, byl Chruščov. Začal jednat jako na oblastním výboru… Ne předseda, ale předsedající. Pamatuji se, jak se Tomskij rozčiloval, když jednou bylo uveřejněno 'předseda Molotov' a ne předsedající. A tak zasedl Bulganin jako předsedající.
      Chruščov křičel, rozčiloval se… My jsme se však domluvili. Nás bylo sedm z jedenácti, a pro něj byli tři, mezi nimi Mikojan. Neměli jsme žádný program, jedině odvolat Chruščova a jmenovat ho ministrem zemědělství. A za stěnou to vřelo. Byla tam Furcevová, Sěrov a Ignatov. Byli svoláni členové ÚV.
      Příští den se konalo plénum. Furcevová jako tajemnice sehrála tehdy svou úlohu, stejně jako Suslov a Sěrov. Ten využil technického aparátu. Svolal všechny členy ÚV co nejrychleji do Moskvy. Sešli se u Suslova. Sěrov mu pomáhal… Protože Chruščov byl nadále prvním tajemníkem ÚV, měl aparát koneckonců ve svých rukou… Žukov byl významný vojenský činitel, ale slabý politik. Sehrál rozhodující úlohu ve vyzvednutí Chruščova na trůn v roce 1957, ale pak ho proklínal.
      Nezbavili ho funkce tajemníka, nestačili to udělat. Svolané plénum bylo na jejich straně - co se dalo dělat?… Byl jsem to přece já, kdo to prolomil. Ať jenom zveřejní stenogram mého vystoupení! Křičeli, moc křičeli. Já jsem nemluvil o něm, ale speciálně o jeho vedení, teď si těžko vzpomínám, ale mluvil jsem zejména o tom, co jsem před tím měl v úmyslu, mimo jiné o tom, že ve třiapadesátém roce byla ustavena komise pro Stalinův archiv, jejím předsedou byl Chruščov, já jsem byl jejím členem. A dodnes, do roku 1957 se tato komise ani jednou nesešla. Mikojan byl jejím členem a ještě někdo… Stalinův archiv byl svěřen nám, té komisi, ne pouze jednomu člověku. Tak vidíte, jak si Chruščov počínal!
      Chruščov zřejmě odposlouchával naše hovory, měl své špiony všude. Vystoupil jsem na plénu, křičeli, neposlouchali. Potom to chytrácky opublikovali. Tři lidi nejdřív zahrnuli do protistranické skupiny - Malenkova, Kaganoviče a Molotova. Pak přidali Šepilova, který se k nám hlásil a za nějakou dobu Bulganina a Vorošilova. Vorošilov byl s námi, teprve později dělal pokání. Podle toho co bylo uveřejněno, je možné soudit, jak se choval. Špatně se choval. Byl zmaten. Nevěděl, kam patří. A Chruščov byl velký chytrák. To, že se Vorošilov stal prezidentem, to mu nevytvořilo autoritu. Autoritu měl již z občanské války…
      Psal jsem a každý rok posílal na ÚV jeden, dva dopisy s kritikou jejich politiky. V posledním dopise byla kritika programu strany, který pokládám za falešný, protileninský. Chruščov na to reagoval a vyloučil mě ze strany. Malenkov a další o těch dopisech nevěděli. Žili v klidu. Ale vyloučit mě samotného, to se jaksi nehodilo, potřebovali 'protistranickou skupinu´, vyloučili nás proto všechny čtyři.
      L. M. Kaganovič Nemyslím, že bych napomohl tomu, že nás tři Kaganoviče, Malenkova a mě vyhodili ze strany. Šepilov se k nám přidal, přestože s tím neměl nic společného. Nevím, jak dalece se vyznal v ekonomice, ale byl velmi dobrý řečník. Čestný člověk. Cítil, že kritika proti Stalinovi zachází dál, než je objektivní skutečnost. Proto se neudržel a podpořil nás… Jak je vidět, nastavil jsem v tomto případě Chruščovovi nohu, přestože jsem Šepilova skoro neznal…" (Zřejmě Molotov uměl být objektivním, vždyť Šepilov jej v roce 1956 vystřídal ve funkci ministra zahraničních věcí SSSR.)
      "Měli mě potrestat - v pořádku. Ale vyloučit ze strany? Potrestat, protože bylo nutno rubat, i když ne vždycky se v tom člověk vyznal… Protistranická skupina se prý obávala svého odhalení. Mimochodem, bát se musel právě Chruščov. Byla to dobře sehraná komedie. Organizace strany nebyly v našich rukou… Naší nevýhodou bylo ještě něco. Nebyli jsme připraveni na to, abychom připravili něco proti. Chruščov to dokázal. Za Stalina vám bylo těžko, a teď bude lépe. Tím získával. Většina hlasovala proti mně. Uražených bylo příliš mnoho. Nejen nahoře, i mezi stranickými kádry. Dělníky také získal. Teď prý budou žít klidněji, nebudou popoháněni jako dřív…
      Bylo tam dost lidí, kteří se hlásili o slovo. Několik jich vybrali. Já jsem mluvil na začátku, vysvětloval jsem. Potom, proto, že mě spílali, jsem krátce ještě promluvil. Hlavně se to týkalo sedmatřicátého roku."
      F. I. Čujev připomněl V. M. Molotovovi: "Chruščov požádal bývalého předsedu Výboru státní bezpečnosti Semičanského, aby mu vyhledal všechny dokumenty, které se týkaly jeho pobytu na Ukrajině. Bylo to přitom v době, kdy vrcholila kampaň proti Stalinovi."
      V. M. Molotov odpověděl: "Patrně dělal vše pro to, aby zničil všechny dokumenty, prokazující represe na Ukrajině, které nesly podpis 'Chruščov'." (F. I. Čujev, Vzpomínky Molotova, Orego 1996, str. 248 - 252)
      Zde raději skončím. Pronikat hlouběji do podstaty Molotovových teorií a Chruščovovy politické praxe není možné. To bychom narazili na Marxe a především na Lenina, třídní hlediska a třídní boj vůbec. Oba byli zajatci oportunismu, který v nich přerůstal až do revizionismu. Koncepce Chruščova, to byl zběsilý revizionistický avanturismus, V. M. Molotov bloudil v blízkosti demokratických pohádek á la K. Kautsky.
      G. M. Malenkov Přece však ještě uved jednu poznámku. V roce 1957, kdy zuřila kádrová bouře ve vrcholném orgánu KSSS, se strana měla řídit Stanovami, přijatými XIX. sjezdem KSSS a to po úvodním referátu k nim, jenž přednesl N. S. Chruščov. Jejich kapitola „Nejvyšší orgány strany", pod bodem 34, ukládá:
      "Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu vytváří k ŘÍZENÍ práce ÚV mezi plenárními zasedáními - předsednictvo…"
      Z tohoto znění základního stranického zákona vyplývá, že nájezdy skupin členů Ústředního výboru, s cílem práci předsednictva rušit, nebo ji ovlivňovat ve prospěch jen samozvané skupiny, je činem vysloveně protistranickým, jenž by měl být posuzován minimálně jako hrubé porušování stranické kázně a podle toho také měli být jedinci, kteří takové porušení kázně organizovali, nebo se ho jen zúčastnili, i potrestáni. Připomínám to proto, že tato "leninská" praxe N. S. Chruščova se v plném rozsahu uplatnila v roce 1968 i u nás, v Komunistické straně Československa. Důsledky musely řešit tanky a stejně je nikdy nevyřešily. Takže, v Sovětském svazu v červnu 1957, proběhla příprava bojem, na akce kontrarevoluce, praktikované v Československu v roce 1968!
      I předseda komise stranické kontroly ÚV KSSS N. M. Švernik přiložil své polínko do ohně revizionismu. Z morálního a lidského hlediska je to nepochopitelné. V politické praxi nedostatečně kalených revolucionářů, bohužel, však dost častý jev. A v tomto pohledu právě vyniká nenahraditelnost jedinců, kteří nejen, že uměli řídit proletariát ve vývoji k revoluci i během ní, a své historické poslání nikdy nezradili. I když i oni se mohli mýlit. Avšak toto své lidské právo využívali jen zcela ojediněle.
      N. M. Švernik se narodil v dělnické rodině, vyučil se kovodělníkem. Již v sedmnácti letech vstoupil do strany sociálních demokratů a hlásil se tam s velkou rozhodností k bolševickému křídlu. Věren tehdy svým zásadám, pracoval jako revolucionář. V říjnu 1917, to mu bylo dvacet devět let, byl předsedou Všeruského výboru dělníků zbrojařského průmyslu, za občanské války byl politickým komisařem Rudé armády. V letech 1930 - 1940 působil ve funkci prvního tajemníka Všesvazové ústředny odborů. Byl to Stalinův člověk. V dubnu 1944 byl zvolen náměstkem předsedy prezidia Nejvyššího sovětů SSSR a v březnu 1946 jeho předsedou. V puči N. S. Chruščova ani nenapadlo, aby s ním počítal. Proto ho odložil zpět mezi odboráře. A N. M. Švernik se vypracoval. Na XXII. sjezdu KSSS prohlásil:
      N. M. Švernik "Z četných dokumentů bylo naprosto nezvratně prokázáno, že Malenkov, Kaganovič a Molotov se dopustili nejtěžších provinění a že svou protistranickou zločinnou činností způsobili velké škody naší straně, sovětskému lidu. Pošpinili čestné jméno komunisty a nemohou zůstat v řadách naší strany…
      Je příznačné, že v období ostré kritiky chyb, jichž se dopustil Stalin, a v období boje proti protistranické skupině frakcionářů se všichni komunisté ještě těsněji semkli kolem ústředního výboru v čele se soudruhem Chruščovem a nedopustili sektářům a spiklencům poškodit velkou leninskou jednotu naší strany…"
      Tajemník ÚV KSSS O. V. Kuusinen byl velmi opatrný ve výrazech. Hrubost, kterou se vyznamenal na XXI. sjezdu KSSS, se pro něho zřejmě stala dostatečným varováním. Zato však byl k členům frakční skupiny tvrdší, rozhodnější a náročnější. Vyjmenoval je všechny. Nedal nikomu milost, ani Pervuchinovi, který se na XXI. sjezdu zcela vložil do vůle nemilosrdných.
      O. V. Kuusinen vzpomínal na boje s frakčními skupinami předcházejících období. Ze své reminiscence vyvodil závěr: Každá frakce, když zahajovala boj, oznámila, že zastává jiná politická stanoviska, protože ta oficiální, kterými se řídí strana, jsou pro vývoj nesprávná. Později se prý ukázalo, že hlavní pro ně nebyly politické rozpory, ale uchopení moci. Tvrdil: "Vždycky stavěli svou osobní ctižádostivost a touhu po moci nad věc dělnické třídy, socialismu, komunismu."
      Bez rozpaků uvedl: tento rys je charakteristický také pro poslední protistranickou skupinu. Historie však prokázala, že to byli především lidé kolem Chruščova, kdo za výhodné postavení, za sinekury vyměnili princip a všechny socialistické výdobytky, tedy celou historii bojů a nepředstavitelného strádání. A právě na O. V. Kuusinenovi by bylo možno prokázat nezvratnost tohoto tvrzení.
      O. V. Kuusinen Předseda Výboru státní bezpečnosti při radě ministrů SSSR A. N. Šelepin přinesl ve svém diskusním vystoupení mimořádně těžká obvinění frakcionářů, J. V. Stalina a A. J. Vyšinského.
      Protože to byl muž, který měl z titulu své funkce přístup k nejtajnějším dokladům, mohl delegáty XXII. sjezdu KSSS překvapovat podrobnostmi. A to také dělal. Mnoho poznámek, psaných rukou rozvratníků na soudních spisech komentoval a vyvodil závěr:
      "A proto nadešel čas, aby komise stranické kontroly při ÚV KSSS projednala otázku pohnání účastníků protistranické skupiny k nejpřísnější odpovědnosti…"
      Zdálo se, a bylo k tomu mnoho důvodů, že život Molotova, Kaganoviče, Malenkova, ale i Vorošilova a Bulganina zakrátko doběhne do dramatického finále. Avšak nestalo se tak! Boj připravil pro historiky další a velmi odpovědnou práci, jenž by měla osvětlit, zatím velmi mlhavá hlediska, hlavně však hlasitě vyslovenou otázku: PROČ tak soustředěné úsilí, mající za cíl dokázat ZLOČINY členů souzené skupiny, vyústilo JEN v jejich vyloučení ze strany?
      A. N. Šelepin tvrdil, že velké nedostatky v právní vědě, která je odtržena od naléhavých pozemských otázek, nejsou důsledkem náhody, ale kultu osobnosti. Podle jeho názoru, v právní vědě se vytvořil kult osobnosti Vyšinského, jehož teoretické studie vycházejí z chybné teze, která tvrdí: třídní boj se bude zostřovat tím více, čím více se bude sovětská společnost blížit ke komunismu. (A co Leninova varovná stanoviska, bez konce upozorňující na stálé zostřování třídního boje?)
      A. N. Šelepin "Malá" deformace axiomu, nesčíslněkrát formulovaného V. I. Leninem, a nejen jím a jak "důsledně" ji revizionisté uměli využívat. Ale důsledky, ty padly především na bedra prostého lidu a ne na bedra Šelepinů. Já přes všechny deformace a to nejen právnické, věřím na spravedlnost; aby se mohla prodrat k životu mezi prostým lidem, musí se nejprve vypořádat se všemi Šelepiny!
      Musíme dopít a zažít i další jedy A. N. Šelepina, máme-li nad ním v daleké budoucnosti zvítězit. Také kritizoval A. J. Vyšinského za to, že jeho výklad zužoval právo jen na donucovací úlohu, zatím co té výchovné nepřiznával význam. Kriticky se také vyjádřil o Vyšinského teorii, která prý tvrdila, že v soudním řízení ve věci protistátních zločinů je přiznání viníka považováno za rozhodující důkaz.
      Zašel daleko do své odbornosti. Abychom však mohli věřit A. N. Šelepinovi, musel by nám přednést autentický výrok Stalinův nebo Vyšinského a jeho rozborem dokázat svou pravdu a věcnou i právní správnost - odůvodněnost svých tvrzení. To však A. N. Šelepin, člověk neobyčejně zběhlý v důkazním řízení, nikdy neučinil. Byl to revizionista a také tak - bez důkazů dokazoval - nejen delegátům XXII. sjezdu KSSS.
      Mne by stále velmi zajímalo, zda smrt A. J. Vyšinského, který neočekávaně skonal v USA, krátce po uvolnění z funkce ministra zahraničních věcí; byla vůbec prošetřována, jaké otázky vyšetřovaní vyvolalo a s jak s nimi bylo naloženo. O tom se však A. N. Šelepin nebo jiné zdroje nezmiňují.

J. Fikta