REVIZIONISTÉ: XXII. sjezd KSSS - vrchol zrady
Sešit 2: VÝŇATKY Z DISKUSE XXII. sjezdu KSSS (prvá část) - (2/3)

Přidáno v neděli 8. 11. 2009


N. S. Chruščov

      Každý stát, buržoazní především, má vybudovaný systém opravných prostředků proti soudním rozhodnutím. Mezi ně patří mezinárodně uznávaná kasace. Ani ta nemá právo opravného účinku - změnit původní soudní rozhodnutí, může ho pouze zrušit a vrátit původnímu soudnímu orgánu k novému projednání a k novému rozhodnutí. To se během chruščovovských rehabilitací nepraktikovalo, rozhodoval o nich stranický orgán!!!
      Vybojovaná rehabilitace, kterou nelze kvalifikovat jinak než jako právní zvůli, rozvrat právního řádu, se automaticky stala nástrojem k likvidaci - rozhodné likvidaci druhé skupiny.
      Nešlo o dějinnou pravdu, nešlo o nápravu revolučního násilí, šlo o nástroj k likvidaci jedněch těmi druhými, těmi, kdož vybojují rehabilitaci. Notabene, do tohoto předsednictva jedna strana, ta početně slabší, právě ta, jenž rehabilitaci jako nástroj likvidace sama "zkonstruovala", si pozvala hosty, kteří byli jejich stoupenci, kteří hravě zmohli původní handicap - početní nevýhodu a po vítězství skupiny, kterou hosté podporovali, byli tito spojenci, také pozváni k politické moci, tak jak je to korektní, tak jak je to obvyklé v každém jiném politickém společenství, které bojuje o moc, a v tomto boji zvítězí.
      Jinak tomu ani nemohlo být, vycházíme-li z praxe každé jiné skupiny zločinců, která, to je zákonité, se po každém svém vrcholném díle rozpadá v boji, už ne o podíl na kořisti, ale o moc ve skupině, o kořist celou. Ale tento boj, má-li být vítězný, vytváří novou skupinu, a pak boj o moc v ní se obnovuje a to podle stejných zákonitostí, jen se mění jednající - bojující - osoby.
      To všechno jsme viděli, jak kdyby bylo na dlani. Nejdříve uvedu. Moc uchvátila desetičlenná skupina pučistů v hodině smrti J. V. Stalina. Ta se zakrátko začala rozpadat, za devět měsíců byl popraven její čelní člen, L. P. Berija; její zbytek na XX. sjezdu KSSS ještě zůstal před veřejností formálně jednotný, ale jeho vnitřní napětí rostlo, krize vyvrcholila uprostřed roku 1957. V ní zvítězil Chruščov, byl neobyčejně výbojný, ničeho se neštítil, ale musel pozvat posily, ty zapojil jako nové členy nové skupiny, za několik dnů z ní vyvrhli Žukova. Pak pokračovaly další vnitřní otřesy, až došlo k novému generálnímu zvratu. Ten spočíval v odvolání Chruščova.
      Tím ovšem neříkám, že tu nebyly politické, ideové nebo třídní vlivy nebo třídní důvody. Ty a únava z revoluce, odklon od revoluce jako projev únavy mas, ten tu také jistě hrál svou úlohu. Vliv buržoazie byl v této době pravděpodobně nepatrný, ale po vítězství revizionistů rostl stále rychleji, vždyť měl vnitřního spojence, až v konečném řešení se stal hlavním činitelem celkové porážky socialismu. V ní revizionisté přišli o moc. Zachránili se jen ti, kteří dospěli ve své zradě o stupeň výše - až k likvidátorství; na jeho konci odložili moc politickou a sáhli po moci hospodářské - loupili majetek ze společenského vlastnictví.
      Postavení "rozvratníků" muselo být zdrcující. Neměli ani jiskru naděje na emigraci. Svou dřívější revolučnost již dávno ztratili. Vžívám se do jejich situace a chápu, proč byli nerozhodni, proč ustupovali, lavírovali, proč nedostali odvahu se sjednotit a tak vytvořit předpoklady pro účinnější odpor. Leč i oni byli tímto politickým stavem vinni, oni ho svou většinou v předsednictvu ÚV KSSS dokonce vytvářeli a ne spoluvytvářeli. S jejich blahosklonným souhlasem N. S. Chruščov organizoval přípravu XX. sjezdu KSSS a oni v ní nebyli bezvýznamní, a na sjezdu samotném svými výstupy pomáhali vytvářet podmínky pro úspěch tajného projevu N. S. Chruščova.
      M. N. Tuchačevskij Ještě se vrátím k osobě M. N. Tuchačevského. Ve všech kontrarevolučních a buržoazních centrálách si museli mnout ruce. A to jak štěstím, které je potkalo, tak i nedočkavostí. Oni dobře znali svého Tuchačevského a proto věděli, kam akce N. S. Chruščova ve svých důsledcích směřuje.
      O situaci v Rudé armádě na pokraji druhé světové války jsem již v tomto pojednání přinesl dostatek důkazů, které s velkou přesvědčivostí dokládají, že soudní procesy s armádními činiteli nebyly bezdůvodné, že zajistily ve štábech vojsk i v týlu neobyčejně vysoké bojové vědomí, že byly rozhodujícím opatřením, které zajistilo vítězství Sovětského svazu nad fašismem. Pro další důkazy tohoto druhu, se obrátím na dva, nám již známé americké publicisty, M. Sayerse a A. E. Kahna, kteří v knize Velké spiknutí k osobě M. N. Tuchačevského uvedli mimo jiné:
      "Když Tuchačevskij jako mladík vychodil exklusivní Alexandrovu vojenskou akademii, prorokoval: 'Buďto se stanu generálem ve třiceti letech nebo spáchám sebevraždu!'
      Za první světové války bojoval jako důstojník v carské armádě. Roku 1915 padl do německého zajetí. Francouzský důstojník, poručík Fervargue, který byl vězněn společně s Tuchačevským, vylíčil jej později jako bezohledného a ctižádostivého člověka. Hlavu měl plnou Nietzschovy filozofie. Volal: 'Nenávidím Vladimíra svatého, který zavedl v Rusku křesťanství a tak jej vydal na pospas západní civilizaci. Měli jsme si zachovat své surové pohanství, své barbarství. Ale to obé se ještě vrátí, tím jsem si jist!' O revoluci v Rusku Tuchačevskij řekl: 'Mnozí si ji přejí. Dojde-li k revoluci, jen Bůh ví, kde se zastaví. Myslím, že ústavní režim by znamenal konec Ruska. My potřebujeme despotu!'
      V předvečer bolševické revoluce Tuchačevskij uprchl z německého zajetí a vrátil se do Ruska. Přidal se k svým kamarádům z carské armády, kteří organizovali bílé gardy proti bolševikům. Pak náhle přešel na druhou stranu. Se svým rozhodnutím odejít od bělogvardějců se svěřil jednomu ze svých přátel, bělogvardějskému kapitánu Dmitriji Golum-Bekovi, který o něm později vyprávěl toto: 'Řeknu ti to přímo, půjdu s bolševiky, Bílá armáda nic nedokáže. Nemáme vůdce.' Chvíli přecházel sem a tam a pak vykřikl. Nedělej to co já, když se ti nechce, ale já si myslím, že činím správně. V Rusku to bude vypadat jinak!'
      V roce 1918 vstoupil Tuchačevskij do bolševické strany. Brzy se dostal mezi vojenské dobrodruhy, kteří obklopovali komisaře války Trockého. Ale dával si pozor, aby se nezapletl do Trockého politických intrik. Jako zkušený voják brzy začal postupovat v nezkušené Rudé armádě. Velel první a páté armádě na frontě proti Denikinovi a společně s Trockým vedl neúspěšnou ofensivu proti Polákům, kteří vpadli na sovětské území. Roku 1922 se stal ředitelem vojenské akademie Rudé armády. Téhož roku se společně s jinými vedoucími ruskými důstojníky účastnil vojenského jednání s německou výmarskou republikou…
      V následujících letech se Tuchačevskij stal vedoucím skupiny vojáků z povolání a bývalých carských důstojníků, kteří byli proti někdejším velitelům bolševických partyzánských oddílů, maršálu Buďonnému a maršálu Vorošilovovi. K Tuchačevského skupině patřili generálové Rudé armády Jakir, Kork, Uborovič a Feldman, kteří se téměř otrocky obdivovali německému militarismu. Nejbližšími druhy Tuchačevského byli trockistický důstojník Putna, který byl vojenským atašé v Berlíně, Londýně a Tokiu a generál Jan B. Gamarnik, osobní přítel německých generálů Seeckta a Hammersteina.
      Společně s Putnou a Gemarnikem vytvořil Tuchačevskij malou, vlivnou proněmeckou kliku v generálním štábu Rudé armády. Tuchačevskij a jeho druhové věděli o dohodě Trockého s německou branou mocí, ale považovali to za věc 'politickou'. Tato dohoda měla být doplněna vojenským spolkem mezi Tuchačevského vojenskou skupinou a německým vrchním velením. Když se dostal k moci Hitler, na tajné dohodě mezi Tuchačevským a německými vedoucími činiteli se tím nic nezměnilo. Vždyť Hitler byl - stejně jako Trockij - jen 'politik'. A vojáci měli vlastní ideje…
      Trockij udržoval spojení s Tuchačevským hlavně prostřednictvím Putny. Později Bucharin ustanovil Tomského jako svou osobní spojku s vojenskou skupinou. Jak Trockij, tak Bucharin věděli o Tuchačevského pohrdáním 'politiky' a 'ideology' a obávali se jeho vojenské ctižádostivosti…
      Počátkem roku 1936 jel Tuchačevskij do Londýna jako zástupce sovětské armády na státní pohřeb anglického krále Jiřího V. Před odjezdem do Anglie dostal titul maršála Sovětského svazu, po němž dlouho bažil. Byl již přesvědčen, že není daleko chvíle, kdy sovětský režim bude svržen a nové Rusko ve vojenském spolku s Německem a Japonskem udeří, aby získalo vládu nad světem.
      Cestou do Londýna se Tuchačevskij krátce zdržel ve Varšavě a v Berlíně. Tam rozmlouval s polskými 'plukovníky' a německými generály. Byl si jist sám sebou, že se ani nesnažil tajit před veřejností svůj obdiv k německým militaristům.
      V Paříži, za recepce na sovětském vyslanectví, pořádané po jeho návratu z Londýna, udivil Tuchačevskij evropské diplomaty tím, že otevřeně napadl politiku sovětské vlády, která se snažila dosáhnout kolektivní bezpečnosti se západními demokraciemi. Tuchačevskij, který seděl u jednoho stolu s rumunským ministrem zahraničních věcí Titulescem, řekl tomuto rumunskému diplomatu:
      'Pane ministře, děláte chybu, když svou kariéru a osud své země spojujete se zeměmi, které jsou staré a hotovy, jako je Velká Britanie a Francie. Měli bychom se obracet k novému Německu. Po určitou dobu, při nejmenším, bude Německo zemí, která převezme vedení evropské pevniny. Jsem si jist, že nás Hitler všechny pomůže zachránit.'
      Tuchačevského poznámky si zapsal rumunský diplomat a vedoucí tiskové služby rumunského velvyslanectví v Paříži E. Šachman Esseze, který se také zúčastnil večeře na sovětském velvyslanectví. Mezi hosty byla také přítomna slavná francouzská novinářka Geneviëve Tabouis, která později napsala ve své knize Nazývají mne Kassandrou:
      'S Tuchačevským jsem se setkala naposledy den po pohřbu krále Jiřího V.; při večeři na sovětském velvyslanectví rozmlouval tento ruský generál s Politikem, Titulesscem, Herriotem a Boncourem… Vrátil se právě z cesty přes Německo a přímo překypoval chválou na nacisty. Seděl vpravo ode mne a zatím co hovořil o letecké smlouvě mezi mocnostmi a Hitlerem, neustále opakoval: =Jsou již nepřemožitelní, madame Tabouis!=
      Proč mluvil s takovou důvěrou? Bylo to proto, že se mu zatočila hlava nad vřelým přijetím, jehož se mu dostalo u německých diplomatů, pro něž bylo snadné hovořit s tímto člověkem ze staré ruské školy? Ať je tomu ještě jakkoliv, nebyla jsem jediná, koho toho večera znepokojilo Tuchačevského nadšení. Jeden z hostí, významný diplomat, mi pošeptal, když jsme odcházeli ze sovětského velvyslanectví, že doufá v jiné smýšlení ostatních Rusů…'
      Dne 11. května 1937 byl maršál Tuchačevskij sesazen z místa náměstka komisaře války a přeložen na méně významné místo ve volžské oblasti. Generál Gamarnik byl odstraněn z místa náměstka komisaře války. Generálové Jakir a Uberovič, spoluúčastníci spiknutí Tuchačevského a Gamarnika, byli také přeloženi. Dva další generálové, Kork a Eideman, byli zatčeni a obviněni z tajných styků s nacistickým Německem.
      K. J. Vorošilov Oficiální komuniké oznámilo, že Bucharin, Rykov a Tomskij, kteří byli pod přísným dohledem a vyšetřováni, jsou nyní obžalováni ze zrady. Bucharin a Rykov byli vzati do vazby. Tomskij spáchal sebevraždu, aby unikl zatčení. Dne 31. května následoval generál Gamarnik příkladu Tomského a zastřelil se. Psalo se, že Tuchačevskij a několik vysokých důstojníků armády bylo zatčeno NKVD. Brzy po té byl zatčen Rosengoltz. V zemi se pokračovalo v zatýkání podezřelých členů páté kolony.
      V jedenáct hodin odpoledne dne 11. června 1937 stáli maršál Tuchačevskij a sedm generálů Rudé armády před zvláštním vojenským tribunálem Nejvyššího soudu SSSR."
      Američtí autoři k této zprávě o páté koloně v Rudé armádě připojili ještě dodatek, ve kterém je uvedeno:
      "A opět po celém světě se šířily divoké protisovětské pomluvy a propaganda. Říkalo se, že celá Rudá armáda se bouří proti sovětské vládě. Vorošilov prý táhne na Moskvu v čele protistalinské armády. V celém Sovětském svazu se prý konají masové popravy. A Rudá armáda, která prý ztratila své nejlepší generály, není již vážným faktorem v mezinárodní situaci." (M. Sayers a A. E. Kahn, Velké spiknutí, Svoboda 1949, str. 277 - 292)

J. Fikta