REVIZIONISTÉ: XXII. sjezd KSSS - vrchol zrady - sešit 1 (1/2)

Přidáno ve čtvrtek 5. 11. 2009


N. S. Chruščov

      Jestliže místo staré třídy přišla třída nová, udrží se jedině v prudkém boji proti jiným třídám a definitivně zvítězí tehdy, dokáže-li dospět k úplnému odstranění tříd. Nesmírný, složitý proces třídního boje klade otázku takto…
      (V. I. Lenin na IX. sjezdu KSR(b), Spisy, sv. 30, str. 462)
      *
      Socialismus znamená odstranění tříd. Diktatura proletariátu učinila pro toto odstranění všechno, co mohla. Ale naráz třídy odstranit nelze. Třídy tedy zůstaly a zůstanou po celou epochu diktatury proletariátu. Diktatury nebude třeba, až zmizejí třídy. Třídy nemizejí bez diktatury proletariátu… Třídní boj za diktatury proletariátu nezmizí, jen nabývá jiných forem…
      Vykořisťovatelé jsou poraženi, ale nejsou zničeni. Mají ještě mezinárodní základnu, mezinárodní kapitál, jehož jsou součásti. Mají ještě částečně některé výrobní prostředky, mají ještě peníze, rozsáhlé společenské styky. Síla jejich odporu - právě v důsledku jejich porážky - stokrát a tisíckrát vzrostla… Třídní boj svržených vykořisťovatelů proti vítěznému proletariátu, se stal daleko urputnější. A jinak tomu nemůže být, jde-li o revoluci, nechceme-li tento pojem úmyslně zaměňovat, jak to dělají všichni hrdinové II.internacionály reformistickými iluzemi.
      Konečně rolnictvo, tak jako všechna maloburžoazie vůbec, zaujímá i za diktatury proletariátu postavení uprostřed mezi proletariátem a buržoazií. A za zostřeného boje… při neuvěřitelně prudkém přelomu ve všech společenských vztazích, při velmi silném lpění rolníků a maloburžoazie vůbec na všem starém, navyklém, neměnném je samozřejmé, že u nich budeme nevyhnutelně pozorovat přecházení z jedné strany na druhou, kolísání, obraty, nejistotu atd.
      Pokud jde o tuto třídu - čili o tyto společenské elementy - je úkolem proletariátu vést je, bojovat o vliv na ně… Vést za sebou kolísavé, neustále - to musí dělat proletariát….
      Uvidíme nehorázný teoretický nesmysl, jaká hloupost je ta běžná maloburžoazní představa o přechodu k socialismu "přes demokracii vůbec"… Základem této chyby je předsudek, přejatý od buržoazie, o absolutním, nadtřídním obsahu "demokracie" - to je základ této chyby. Ve skutečnosti však demokracie za diktatury proletariátu přechází v naprosto jinou fázi, třídní boj se dostává na mnohem vyšší stupeň a podřizuje si všechny a veškeré formy… Proletariát tím, že svrhne buržoazii, dělá nejrozhodnější krok k odstranění tříd. K dovršení tohoto díla musí proletariát pokračovat ve svém třídním boji, využívat při tom aparátu státní moci a používat různých metod boje, vlivu, působení jak vůči svržené buržoazii, tak vůči kolísajícím maloburžoazii.
      (V. I. Lenin, Ekonomika a politika v epoše diktatury proletariátu, Spisy, sv. 30, str.110 - 112)

      *

      Úvodní vystoupení N. S. Chruščova

      V říjnu 1961 probíhal XXII. sjezd KSSS. O rozpisu směrných čísel sedmiletky rozhodl mimořádný XXI. sjezd KSSS, který se konal v roce 1959, o programu strany - oficiálně o stěžejním úkolu XXII. sjezdu KSSS, již v létě rozhodla ulice a proto sjezd měl volné ruce k politickým pletichám. Využil toho měrou vrchovatou. Stal se hanbou komunistického hnutí na všechny časy.
      J. V. Stalin a V. M. Molotov Až do krajnosti rozběsnil vášně v boji proti skupině Molotova, Kaganoviče, Malenkova a ostatních "frakcionářů". Překvapil nevraživostí, použitou v boji s představiteli Albánské strany práce. V podstatě bez zanícení přijal třetí Program strany a nové Stanovy. S obsahem a průběhem projednávání těchto otázek, ale i dalších, zde zatím neuvedených, se pokusím vás nyní seznámit.
      Sjezd vlastně začal již v létě na ulicích měst i v klubech městeček a osadách celého Sovětského svazu. Poutavě o tom píše B. Chňoupek ve své knize Komunismus začíná již dnes:
      "Čekali jsme všichni, tu poslední červnovou neděli roku 1961; půl roku jsme věděli, že přinese největší dokument moderních lidských dějin."
      To psal B. Chňoupek o Návrhu programu Komunistické strany Sovětského svazu. Aby honem přinesl jeho hlavní myšlenky, nechal již v úvodu vysázet jen z velkých písmen, jak uváděl, jeho posvátná slova: Mír, práce, svoboda, rovnoprávnost, bratrství, štěstí. Krásné. Ale zapomněl na socialismus! Ten mezi posvátnými slovy vytištěn nebyl. A ono šlo o komunismus pro již tehdy žijící generaci - ani o něm se na tomto místě nezmínil!
      Chňoupkův projev bouří, zvedá čtenářovy emoce, dráždí jeho city jen mocnými slovy, dovedně vsazenými do křiklavých prohlášení. Píše: "… v nejbližších deseti letech, tedy do roku 1970, Sovětský svaz předstihne ve výrobě na jednoho obyvatele největší a nejbohatší zem - Spojené státy severoamerické, podstatně zvýší hmotný blahobyt a zabezpečí hmotný dostatek pro všechny."
      V oslavné řeči pokračuje až do čtenářova vyčerpání; konec uzavírá prohlášením: (SSSR) "…v podstatě vybuduje komunistickou společnost do roku 1980."
      Ale než knihu dopsal, situace se podstatně změnila; v jejím závěru uvedl: "Byl večer, 31.října 1961. Chvíle, která vstoupí do dějin… Delegáti vyšli ze sjezdového paláce… Dělníci stavěli lešení. Duté rány kladiv se rozléhaly náměstím. Připravovali se sejmout z mauzolea mramorovou desku s nápisem J. V. Stalin." Proč ne. Když se taková bombastická prohlášení nejen dobře platila, ale dokonce revizionisté za ně rozdávali sinekury. A ne malé. O tom je sám B. Chňoupek výrazným důkazem.
      Autor knihy Komunismus se začíná již dnes, vás nenechá vystřízlivět ani při čtení druhé kapitoly. Tam je uvedeno:
      "Komunismus, to již není věda o třídním boji… to je již konkrétní stranická směrnice a Sovětský svaz se ke komunismu blíží strhujícím tempem třetí kosmické rychlosti… Desetimilionová armáda komunistů nastoupila do práce. Panovala vedra. Mnohá agitační střediska přenesla práci do středu života. Na veřejných prostranstvích, ve dvorech, sadech, parcích, v letních čítárnách i knihovnách, všude bylo vidět hloučky pozorných posluchačů okolo stolků, za kterými agitátoři a lektoři četli vybrané statě z návrhu programu. A tu, venku, pod teplým srpnovým nebem se též konaly přednášky, konzultace, besedy. Jen v Moskvě nastouplo čtyři sta tisíc propagandistů, agitátorů, lektorů, především vedoucích pracovníků, vysokých stranických funkcionářů… Obrovskou propagandistickou práci rozvinul tisk, televize. Před mikrofony vystoupili diskutéři. Pravda a po ní Izvěstija začaly vycházet se šesti stranami a střední list pod titulem: Celosvazová předsjezdová tribuna."
      Z podání B. Chňoupka, věřme, že v podstatě pravdivého, se ukazuje: XXII. sjezd KSSS byl zbytečný. Program byl projednán předem. Vždyť, jak mohl po takové agitační štvanici, po takové politické masáži, sjezd návrh programu ještě kriticky projednávat? Bylo možné na sjezdu proti této, do nebe volající utopii, ještě kriticky vystoupit? Ne, to možné nebylo! Ohromná mašinérie stranických aparátníků, dosud tlející v letargii, byla uvedena do chodu, aby zmanipulovala veřejnost a tak předem zlikvidovala potencionální kritiky. O výsledku sjezdu, ve věci programu (a nejen o něm), bylo rozhodnuto mimo stranu. V akci, kterou řídili jednotlivci, placení funkcionáři. Absolutní většina z nich delegáty sjezdu nebyla.
      Jak poznáme, sjezd sloužil jen jako autoritativní tribuna, ze které si N. S. Chruščov vyřizoval účty staré a otevíral účty nové. Vstoupil do dějin zrady komunistického ideálů.
      N. S. Chruščov měl dva referáty. Prvý otevíral sjezd a podával zprávu o činnosti ÚV KSSS, druhý pojednával o návrhu programu KSSS.
      Pochopitelně, nejprve se pokusím popsat a zhruba okomentovat úvodní vystoupení N. S. Chruščova. Čtenář již dobře zná jeho styl, způsob vyjadřování i to, že se strojovou přesností zahajoval každé své vystoupení samochválou. Neučinil výjimku ani zde. Prohlásil:
      "Sovětský svaz vstoupil do údobí rozvinuté výstavby komunismu. Hospodářství a kultura Sovětského svazu se bouřlivě rozvíjejí. Úspěšně se plní sedmiletý plán, plán mohutného rozvoje výrobních sil naší vlasti. Tvořivé síly v celé naší zemi tryskají jako tisíce životodárných pramenů… Dějiny se nevyvíjejí přímočaře, ale prodělávají obrovské zlomy, výkyvy a zvraty. Jak skvělé musí mít vlastnosti strana, aby za bouřlivého postupu vpřed, za prudkých zvratů ve vývoji společnosti neztratila svou celkovou perspektivu a jasně viděla cestu ke komunismu! Takové vlastnosti politického vůdce má v plné míře naše strana komunistů Sovětského svazu, založená velikým Leninem. Abychom správně řešili hlavní otázky, abychom dokázali vypracovat generální linii v oblasti vnitřní a zahraniční politiky a úspěšně ji uváděli v život, musí naše strana a její ústřední výbor plně chápat události, musí jim být vlastní revoluční odvaha a rozhodnost."
      Jak jsem ukázal v předcházejícím sešitě, N. S. Chruščov znal zásady revoluční práce strany, ale neřídil se jimi, obcházel je s dovedností intrikána. Chválil sebe, to nepřímo, stranu, sovětský lid ještě na několika tiskových stranách Nové mysli. Pak přešel podle známého scénáře k politice mírového soužití. A mimo obvyklé klišé, tentokrát vyspecifikoval jeho charakteristiku. Uvedl:
      "Mír a mírové soužití není totéž. Mírové soužití není jen stav, kdy není válka, není to dočasné vratké příměří mezi válkami, nýbrž je to soužití mezi dvěma protikladnými společenskými soustavami, spočívající na vzájemném odmítnutí používat války jako prostředku k řešení mezinárodních sporů."
      Chvíli jsem si myslel, že plamenné řeči N. S. Chruščova "převychovaly" buržoazii, že se výrazně polepšila a že z ní "mírové soužití" učinilo beránka a proto s ní byla uzavřena dohoda, která dala vzniknout uzanci, tedy zvyku, prosté obyčeji, jenž lze charakterizovat výrazem "mírové soužití". Ale hned následující odstavec nás vyvede z mého omylu. Tam si N. S. Chruščov zásadně v zásadách odporoval, byl však přece jen realistický v hodnocení stavu věci, ale byl intrikán, v lepším případě idealista, při utváření závěrů. Moje pravda vyplyne z textu N. S. Chruščova, ve kterém tvrdil:
      "Imperialisté musí konečně pochopit, že nejsou strůjci osudu světa a že socialismus - ať chtějí nebo nechtějí - bude existovat, bude se rozvíjet a bude se upevňovat… nesmíme jim přikyvovat, nýbrž je držet na uzdě!"
      Již víme, před chvilkou nám to N. S. Chruščov dokonce připomněl, dějiny se nevytvářejí přímočaře, ale provádějí zlomy a zvraty. Takovým zlomem byl puč v hodině smrti J. V. Stalina, XX. sjezd KSSS, potom tajný projev, který učinil N. S. Chruščov delegátům XX. sjezdu KSSS a další nespočet politických akcí, kterými revizionismus zasadil socialismu mnoho smrtelných ran. I XXII. sjezd KSSS, jak si ukážeme za chvíli, byl takovou ranou. Přesto bylo nutno dál decimovat drobné skutečnosti, mající charakter socialismu, obluzovat prostý lid a postupně vytvářet "socialistickou" aristokracii, která sama ve vlastním zájmu převedla "demokratickou" cestou celý "socialistický" systém do kapitalismu.
      Jak je dnes naprosto zřejmé, nikdo imperialisty na uzdě nedržel, ani by je neudržel, když se působením rukou vedoucích představitelů vládních stran států reálného socialismu odbourávala socialistická charakteristika jedna za druhou, když lid zemí "socialistického" tábora se stal obětí diverze buržoazních ideologií, které na něho útočily - po "Helsinkách" masově, systémově, z obou stran. Jak z masově působících zdrojů buržoazie, tak z masově působících zdrojů reálného socialismu - revizionismu. Mírové soužití, bylo jen jedním z prostředků jak činit buržoazii hodnou a vhodnou pro všestrannou spolupráci, jak uspávat revoluční aktivitu, která je pro masy přirozená, nejsprávnější specifikaci "mírového soužití", lze vyjádřit výrokem: byla to oficiální "komunistická" glorifikace buržoazie. Mírové soužití v koncepci N. S. Chruščova a L. I. Brežněva, to byl ideálně působící prostředek, zakrývající postupnou, sotva znatelnou demontáž socialismu. Byl to háv, neobyčejně působící háv, zakrývající jednostranné, třídně nepřátelské akce imperialismu, byl to háv, ve kterém politika třídního míru páchala ideologickou diverzi.
      N. S. Chruščov a D. Eisenhower N. S. Chruščov, když začal referovat o využívání rezerv hospodářství Sovětského svazu, tak si v úvodu pochvaloval, jak ekonomika se úspěšně rozvíjí; tvrdil, že má dostatek sil, aby sedmiletý plán byl překročen. Zdržel se u tohoto tématu jen chvilku, asi, aby měl více času pro svou lásku - pro zemědělství. Když o něm referoval, připomněl zářijové (1953) zasedání ÚV KSSS, na kterém byly kritizovány nedostatky sovětského zemědělství a s důrazem upozorňoval na své úspěchy, které spočívaly, jak uvedl, v tom, že byla upevněna materiálně technická základna kolchozů a sovchozů, byly reorganizovány strojní a traktorové stanice, zúrodněny obrovské masivy panenské půdy a dlouhodobých úhorů. Pochvaloval, že byla zvýšena úloha sovchozů a to tím, že za posledních sedm let jich bylo zřízeno přes 3.000 a jejich osevní plocha vzrostla z 15 na 80 milionů hektarů a že byla obnovena leninská zásada hmotné zainteresovanosti kolchozníků a dělníků v sovchozech. Když zalistujeme v předcházejícím sešitu, nesoucí název „REVIZIONISTÉ", ukáže se nám uvedený výčet "úspěchů" - že jen v hospodářské destrukci a v ideologické diverzi spatřoval revizionista N. S. Chruščov své přednosti.
      Pochopitelně, že tribuny XXII. sjezdu KSSS využil N. S. Chruščov k tomu, aby před širokou světovou veřejností, demonstroval svou patologickou mánii, svou lásku ke kukuřici. Mimo jiné, o ní uvedl:
      "Kukuřice prokázala své možnosti ve všech oblastech Sovětského svazu. Jestliže se v jednotlivých oblastech naší země zavádí kukuřice formálně a kolchozy a sovchozy sklízejí nízké výnosy, pak za to nemůže podnebí, ale vedoucí pracovníci."
      Ještě jeden citát N. S. Chruščova, tentokrát k celinám: "Celina je, soudruzi, dítko naší strany, chlouba našeho lidu! Musíme usilovat o to, aby zemědělství na celinách bylo symbolem kultury socialistického zemědělství."
      Pro N. S. Chruščova je příznačné, tím je charakteristický pro každého a pro všechny doby, že jak uměl vychvalovat sám sebe, to především, tak uměl i mlčet o nedostatcích. Potvrdilo se to i v tomto Chruščovově projevu, když se ani slovem nezmínil o tom, že v prosinci 1958, tedy před dobou kratší jak tři roky, na plenárním zasedání ÚV KSSS, musel zajišťovat chleba pro pracující, když hlad bušil na dveře domovů sovětského lidu. To by se mohlo ukázat, že chleba pro lid zajišťoval, ale nezajistil. Místo chleba lid dostal závazný příslib komunismu, tedy všechno, nejen chleba.
      N. S. Chruščov hovořil o problémech výroby oceli a tvrdil, že její výroba v konvertorech s použitím kyslíku je mnohem výhodnější než v martinských pecích, že však přesto výrobě v konvertorech se věnuje velmi nízká pozornost.
      Zabýval se i otázkami železniční dopravy, tvrdil, že Kaganovič s lidmi kolem něho bránil zavedení elektrických lokomotiv, které se mohly v dopravě uplatnit teprve, když jejich odpor byl zlomen.
      L. M. Kaganovič Připomněl potřebu dobrého hospodaření s materiálem, kritizoval kamarádství v ekonomických vztazích a volal po tvrdém postihu bezzásadových vedoucích, kteří jsou schopni zlovolně, na úkor státu prosazovat místní zájmy.
      Jednu kapitolu věnoval N. S. Chruščov problematice růstu životní úrovně lidu, školství, vědy, literatury a umění. Mluvil také o tom, že zrušení daní z mezd pracujících je ohromným přínosem, charakterizoval toto opatření jako vynikající vymoženost lidu.
      K výstavbě bytů uvedl, že v Sovětském svazu je bytová výstavba jak v rozsahu, tak i v tempu nejlepší na světě. V době vlády N. S. Chruščova se stavělo v přepočtu na 1.000 obyvatel dvojnásobně více než v USA a ve Francii. To je velkou pravdou, velkou socialistickou předností, která zůstala v platnosti až do konce existence Sovětského svazu. Byl to jeden z mála skutečně socialistických znaků, který přetrval přes všechen revizionismus.
      Je pochopitelné, že N. S. Chruščov nemohl zapomenout na další nesporný úspěch socialismu, na dobývání kosmu. V této souvislosti uvedl: v USA byla ustanovena zvláštní komise, která zkoumala přednosti sovětského školství, jenž zabezpečilo růst vědy v rozsahu, který překvapil všechny odborníky. Aniž se vysmíval, uvedl, že americké studie sovětského školství byla započata právě v době, kdy Sovětský svaz připravuje nové zdokonalení školní soustavy. A to je další socialistický znak, který postupnou demontáží socialismu nebyl dotčen ani v tom nejmenším. Stav sovětského školství kapitalismus nikdy nepřekoná, potřebuje, aby masy byly vzdělané jen do rozsahu, zabezpečují potřeby buržoazie.
      Potom přednesl část, která se zabývala přerůstáním socialistických společenských vztahů v komunistické, rozvojem sovětské demokracie a svobody osobnosti. A zde již nejde o pojmy socialistické, tím méně jde o pojmy komunistické. To jsou atributy vysloveně buržoazní, jimiž se zakrývá lidu nepřátelská činnost, především vykořisťování. Revizionista i v tomto směru soutěžil s kapitalismem. V. I. Lenin vždy zdůrazňoval: demokracie, ano, ale pro kterou třídu? Já se ptám: pro "socialistickou" aristokracii? Ta si přivlastnila právě tolik demokracie, kolik v kterou dobu sama potřebovala.
      Celá závěrečná kapitola se zabývala otázkou strany a organizování boje za vítězství komunismu. A N. S. Chruščov nemohl začít jinak než překonáním důsledků kultu osobnosti a rozvinutím leninských norem stranického života, včetně zásad stranického vedení.
      Dovolával se vítězství XX. sjezdu KSSS, tvrdil, že jeho závěry jsou úspěšně naplňovány. Ale kult osobnosti ještě stále nebyl překonán! To právě N. S. Chruščovovi vyhovovalo, tím strašil nejen své odpůrce, ale i spolupracovníky a všechen lid. Nikdo nevěděl, kdy bude označen za nositele kultu osobnosti. Na toto téma existovalo mnoho anekdot. Byl to důkaz, že v tomto prostředí, mezi lidem, boj proti kultu osobnosti nezapustil kořeny. To však neznamená, že zde nebyl škodlivý. Buržoazie, přežívající blízko mas nebo dokonce mezi lidem, uměla této nekončící štvanice dobře politicky využít k diskreditaci socialismu.
      G. M. Malenkov V této kapitole si N. S. Chruščov otevřel prostor, aby s náruživostí jemu vlastní, zaútočil proti skupině Molotova, Kaganoviče, Malenkova a na XXII. sjezdu KSSS i na Vorošilova, Bulganina, Pervuchina, Saburova a Šepilova, který se k nim přidal. To muselo být vždy k jeho jménu připojeno.
      Konkrétně o nich prohlásil: "Oni jsou osobně odpovědni za mnohé masové represe vůči stranickým, sovětským, hospodářským, vojenským a komsomolským kádrům i za podobné jevy, jež se vyskytly v období kultu osobnosti."
      Je-li někdo osobně odpovědný za masové represe, tak musí být stíhán trestně. Neznám sovětské právo, ale logika, prostý lidský úsudek přece jasně hovoří: prováděl-li někdo represe, musí být postižen právně. Represe porušuje svobodu osobnosti, způsobuje jí příkoří, někdy dokonce trvalé následky na zdraví nebo majetku… Osoba takto postižená musí být vzata pod ochranu zákona společnosti. A "pachatelé" byli vzati jen k odpovědnosti politické - stranické. Pozoruhodné je na tom i to, že nedostali příležitost se veřejně - stranicky obhajovat. To od nich nikdo nikdy nechtěl, to by revizionisté nepřipustili. "Stačilo", když byla veřejně trhána čest jejich jména, jejich osoby, jejich práce.
      Závěrečná část projevu N. S. Chruščova hovořila i o tom, že v době konání XX. sjezdu KSSS měla strana více jak 7 milionů členů, v době konání XXII. sjezdu KSSS již téměř 10 milionů. A dnes právně, ani politicky, ani fakticky neexistuje!!!

J. Fikta