XXI. sjezd KSSS - revizionismus s novou taktikou

Přidáno v pondělí 26. 10. 2009


N. S. Chruščov

      Během uplynulých devíti let náš lid na výzvu a pod vedením Komunistické strany Řecka bojoval čtyřikráte za svá práva a za svou svobodu. Postavil se na odpor Mussolinimu, tři roky bojoval proti Hitlerovi, čelil anglické intervenci v roce 1944 a pak po dobu tři a půl let, od roku 1946 do roku 1949 bojoval náš lid za svou nezávislost a za svůj život, a jedině rána do zad od zrádcovské kliky Titovy nás donutila ustoupit… Titovští špioni Moše Pijade a Vukamovič - Tempo, kteří v roce 1949 pomlouvali Komunistickou stranu Řecka, aby zakryli svou vlastní zradu, zajíždějí nyní do Athén a vyznávají tam lásku monarchofašistům. (Nikose Zachariadis, tajemník ÚV KS Řecka na XIX. sjezdu KSSS)

      Na začátku září 1958, delikátně, jen jednou větou, vyřídil N. S. Chruščov N. A. Bulganina. Při tom dospěl k názoru "zdokonalit" systém kolektivního vedení tím, že si přisvojí jeho funkci, funkci předsedy rady ministrů SSSR.
      V novém postavení začal velkoryse. Zaslal poselství americkému prezidentovi D. Eisenhowerovi k situaci v oblasti Tchaj-wanu. Tam, v blízkosti ostrova Quemoy operovala americká 7. flotila, která v tu dobu měla více jak 120 lodí a asi 60.000 mužů. Nota byla předána do rukou chargé d´affaires USA dne 7. 9. 1958. Říkalo se v ní, že eventuální útok USA na Čínu by byl považován za útok na Sovětský svaz. Z toho potřeboval N. S. Chruščov získat politický kapitál. Proto se rozhodl pro cestu do Stalingradu. Proč právě do Stalingradu? Nepřicházelo pod vlivem silných vnějších tlaků Stalinovo jménu u N. S. Chruščova opět do "módy"? Nebylo to prázdné gesto zneužívající jméno Stalina k oklamání ortodoxních marxistů-leninovců? Nejednalo se ve vedení mezinárodního komunistického hnutí také o nepřípustnosti hanobení Stalinova jména, jeho politické činnosti, jeho odkazu? Nevím! Zakrátko přinesu ještě jednu informaci, která bude vyvolávat stejné překvapení a stejné otázky.
      O cestě N. S. Chruščova do Stalingradu přineslo Rudé právo zprávu. Z ní vyjímám:      "První tajemník ÚV KSSS a předseda rady ministrů SSSR Nikita Chruščov na stotisícovém shromáždění ve Stalingradě prohlásil, že přátelství mezi Sovětským svazem a Čínou je nyní tak pevné jako nikdy dosud. Jeho otázka ke stotisícovému shromáždění, zda sovětská vláda jednala správně, když varovala USA, že útok na Čínu by byl považován za útok na Sovětský svaz, byla přijata bouřlivým potleskem a voláním správně."
      V takovém světle se uvedl nový předseda rady minstrů SSSR. Bez slavnostních famfár, velkou rozhodnou akcí, hodnou představitele velmoci nejvyššího řádu. Nechtěl tímto gestem Čínu připoutat k SSSR? Ukázat jejím představitelům, že bez podpory Sovětského svazu, konkrétně N. S. Chruščova a jeho vlivu na masy, jsou hříčkou v rukou USA? Ani to nevím, ale připadá mně to tak!
      Se zprávou o odstranění N. A. Bulganina z funkce člena předsednictva ÚV KSSS bylo oznámeno svolání mimořádného XXI. sjezdu KSSS. Ten se konal od 28. 1. 1959 do 5. 2. 1959. Projednal směrná čísla sedmiletého plánu rozvoje hospodářství SSSR. U některých okruhů, které také projednával, se krátce zastavím.
      N. A. Bulganin Hlavní referát sjezdu přednesl N. S. Chruščov. On nemohl začít jinak než kapitolou Velká vítězství světského lidu. A v ní nejdříve zazněla významná politická novinka - N. S. Chruščov pochválil také J. V. Stalina, když uvedl: "Pod vedením strany a jejího ústředního výboru, v jehož čele stál dlouhá léta J. V. Stalin, provedl náš lid uskutečnění politiky industrializace země a kolektivizace zemědělství…"
      V politice je lavírování naprosto běžné. K získání spojence pro pomoc při plnění důležitých úkolů se ustupuje v okrajové nebo nepodstatné otázce zcela běžně. Zásady jsou však nesmiřitelné, s těmi se nehauzíruje. Tento princip byl pro N. S. Chruščova bezvýznamnou okolností a J. V. Stalinovi, „hromadnému vrahovi, z jeho tajného projevu, proneseného po skončení XX. sjezdu KSSS“, ledabyle, na XXI. sjezdu KSSS, přiznal historickou výjimečnost v oblasti výstavby industrializace a kolektivizace SSSR. Pro N. S. Chruščova to byla maličkost. V době protiútoku revolučních sil se prostě přihlásil i ke Stalinovi, aby vzápětí, když získal slabá, nerevoluční vedení některých komunistických stran, kterých byla bohužel většina, se znovu postavil na pozice zběsilého antistalinismu a revizionismu vůbec, jak tomu bylo zvláště na XXII. sjezdu KSSS; ale nepředbíhejme.
      N. S. Chruščov dále uvedl: "Naše strana a všechen sovětský lid překonaly potíže; na své cestě lámaly odpor třídních nepřátel a jejich agentů - trockistů, pravicových oportunistů, buržoazních nacionalistů a dalších… Naše země, v minulosti zaostalá, se stala silnou, průmyslově kolchozní socialistickou mocností. SSSR je dnes objemem průmyslové výroby na prvním místě v Evropě a na druhém místě ve světě."
      To nebyl důvod k velkým oslavám. Ještě mnoho pracovních úspěchů bylo nutno dosáhnout, aby bylo možno chvíli jásat a ponechat si stále vnitřní, stalinskou nespokojenost se sebou samým, nezkrotnou touhu dosáhnout dalších a dalších nových úspěchů. Jen k takovým závěrům byl důvod, vždyť třetí část referátu N. S. Chruščova varovala, když uváděla:
      "Objem průmyslové výroby SSSR je asi o polovinu menší než objem průmyslové výroby USA a objem zemědělské výroby asi o 10 - 25% nižší. V průmyslové výrobě na jednoho obyvatele předstihují USA SSSR více než dvojnásobně, v zemědělské výrobě asi o 40%…“
      Úvodní odstaveček referátu přece jen ještě stojí za krátké zamyšlení, které se především ptá: Změnil se náš Nikita, dospěl k objektivnímu hodnocení minulosti, je jeho pohled do budoucnosti opravdu státnický? Skutečně, proti Stalinovi on, ani XXI. sjezd KSSS neútočil. Zřejmě bylo nutno na čas ustoupit tlakům v mezinárodním komunistickém hnutí. O to ostřejší kritika, představte si, byla vedena proti jugoslávskému revizionismu. Nezapomněl při tom na skupinu Molotov, Kaganovič, Malenkov a Šepilov, který se k nim přidal. Ta se rozrostla o Bulganina. Leč postupně.
      V referátu N. S. Chruščov mimo jiné také uvedl: "Závaznou podmínkou dalších úspěchů komunistických stran je ideové a organizační posílení jejich řad, další semknutí na základě marxismu-leninismu, upevnění bratrských internacionálních styků.
      Porada představitelů komunistických a dělnických stran v listopadu 1957 prokázala naprostou jednotu názorů bratrských stran. Deklarace porady byla jednomyslně schválena všemi komunistickými a dělnickými stranami a stala se chartou internacionální jednoty světového komunistického hnutí. Deklarace odsuzuje revizionismus jako hlavní nebezpečí, odsuzuje rovněž dogmatismus a sektářství. Správnost závěrů potvrdil život. Také my se jimi dnes řídíme…"
      Poslední věta, doufám, že správně přeložená, je zcela jasná. V ní N. S. Chruščov se přiznal, řekl vlastně: Dnes se řídíme zásadami Deklarace - včera jsme to nedělali. Kromě toho, v jiném sešitě jsem uvedl: Deklarace… byla dobrým dokladem, paralyzovala revizionismus XX. sjezdu KSSS, ale dostalo se do ní přece jen revizionistické smetí. A zde ho máme. Musel se odehrávat usilovný zápas o formulaci každé maličkosti a revizionisté zcela určitě jen tlakem prosadili odsouzení dogmatismu, směru který v té době neexistoval a byl-li v tu dobu nějaký, pak byl zcela bezvýznamný, pokud se snad někdy, někde dogmatismus projevil, tak zcela ojediněle a to ještě jen jako projev chyby jednotlivce; pro komunistické hnutí vůbec žádné nebezpečí nepředstavoval. Ale stal se, jak je vidět, Chruščovovou zásluhou, součástí textu Deklarace… a revizionisté, (hlavně N. S. Chruščov), se na to odvolávali. Tak stírali značný, výrazný vliv revizionismu. A ještě jedna poznámka. Nemohu si pomoci, obracím v rukou brožuru „Dokumenty mezinárodních porad komunistických a dělnických stran 1957, 1960 a 1969“, Svoboda 1979, studuji text stránky 7 a jsem stále u svého původního závěru: N. S. Chruščov nebyl přesný, možná, že lhal, ale Deklarace… byla přijata jen poradou představitelů komunistických a dělnických stran socialistických zemí.
      A nyní velké překvapení. V jeho úvodu N. S. Chruščov uvedl: "Mezinárodní komunistické hnutí odsoudilo názory a politiku jugoslávských revizionistů." Myl si ruce před Titem a světovou buržoazii, říkal: To jsem nebyl já, kdo odsoudil revizionismus Svazu komunistů Jugoslávie, ale mezinárodní komunistické hnutí. A já jsem se musel podřídit, chtěl-li jsem si zachovat na mezinárodní komunistické hnutí vliv. Podřídil se, jak ukázala historie, ale jen na velmi krátký čas, z historického hlediska jen na zcela bezvýznamně krátký čas. A co je dalším důkazem jeho nepoctivosti? V této souvislosti nerehabilitoval Stalinovu jugoslávskou politiku! Revizionismus N. S. Chruščova se projevil oportunistickou kritikou revizionisticky zrádné politiky Tita. Vyplývá to z textu, ve kterém uvedl:
      "Vedoucí činitelé Svazu komunistů Jugoslávie se pokoušejí líčit celou věc tak, jako by marxisticko-leninské strany proti nim zahájily ideologický boj, protože se nechtěli připojit k Deklaraci. To však je veskrze falešné tvrzení. Byli to právě jugoslávští vedoucí činitelé, kdo vystoupil proti Deklaraci svým revizionistickým programem, v němž zaútočili na marxisticko-leninské pozice mezinárodního komunistického hnutí. Vysvítá otázka: mohli marxisté pominout tyto skutečnosti? Ovšem že nikoli. Proto všechny strany stojící na pozicích marxismu-leninismu zásadně kritizují program Svazu komunistů Jugoslávie. Náš postoj k názorům jugoslávských vedoucích činitelů je jasný. Nejednou jsme ho vysvětlovali naprosto otevřeně. A vida, jugoslávští vedoucí činitelé se vykrucují, překrucují pravdu a utíkají od ní…"
      V lavírování byl N. S. Chruščov nepřekonatelný. V každé situaci našel kličku a vždy se zachránil. I v této věci. A to přesto, že to bylo nedávno, uprostřed roku 1955, kdy odjel do Jugoslávie a tam obvinil sovětskou minulost, Stalinovo stanovisko k jugoslávskému revizionismu. Nebo dokonce v roce 1956, v tajném projevu delegátům XX. sjezdu KSSS, kdy spílal Stalinovi a současně se vysmíval, když zdůrazňoval neotřesitelnost Tita. Vymyslel si "Stalinův malíček" a potom se mu smál. Sledujme však projev N. S. Chruščova na XXI. sjezdu KSSS, ve kterém ještě uvedl:
      "Jugoslávští vedoucí činitelé tvrdí, že stojí mimo bloky, ačkoliv ve skutečnosti jsou členy balkánského bloku, který sdružuje Jugoslávii, Turecko a Řecko. Obě poslední země, jak známo, jsou členy bloku NATO a Turecko kromě toho je členem Bagdádského paktu. Předáci 'Svazu komunistů Jugoslávie', se velmi urážejí, když jim říkáme, že sedí na dvou židlích. Ujišťují nás, že sedí na své jugoslávské židli. Proč však tuto jugoslávskou židli podpírají americké monopoly? A právě tato 'mimobloková pozice', neutralita, které dělají takovou reklamu vedoucí činitelé 'Svazu komunistů Jugoslávie', důkladně zavání duchem amerických monopolů, které přikrmují 'jugoslávský socialismus'. Dějiny třídních bojů dosud nepoznaly příkladů, že by buržoazie materiálně či duchovně napomáhala svému třídnímu nepříteli, že by pomáhala budovat socialismus…"
      To byla pravda, nebyla to však novinka. To vše bylo všeobecně známo již dávno před rokem 1955, kdy se N. S. Chruščov začal veřejně orientovat na Jugoslávii. V. M. Molotova dokonce nechal v roce 1957 vyloučit ze všech funkcí a z ÚV KSSS s poukazem na to, že nepřál rozvoji přátelství mezi Sovětským svazem a Jugoslávií.
      N. S. Chruščov neodsoudil politiku 'Svazu komunistů Jugoslávie' zcela. Naopak, řekl, že zůstává na socialistické cestě. Zde je jeho výrok:
      "Zaostává-li Jugoslávie ve svém rozvoji, nejde-li, nýbrž plahočí-li se socialistickou cestou, pak odpovědnost za to plně nese revizionistická, protimarxistická linie vedení 'Svazu komunistů Jugoslávie', která má svůj vlastní názor na úlohu strany ve výstavbě socialismu…"
      Zde by bylo možno dlouho polemizovat s vývody N. S. Chruščova, které jsou revizionistickou kritikou revizionismu. N. S. Chruščov se dovolával Deklarace…, ale jen ji měl použít, tak se jí vyhnu a nespecifikoval zákonitosti v ní uvedené, které je nutno bezpodmínečně při výstavbě socialismu dodržet.
      V závěrečné úvaze N. S. Chruščov k otázce Jugoslávie uvedl: "Všechno bude záviset na Svazu komunistů Jugoslávie. Jeho vedoucí činitelé se sami izolovali od mezinárodního komunistického hnutí. Proto je na Svazu komunistů Jugoslávie, aby se začali snažit o sblížení s komunistickými stranami na základě marxismu-leninismu, což by odpovídalo také zájmům jugoslávského lidu."
      Ne leninský rozhodný rozchod se zrádci marxismu-leninismu ve vedení Svazu komunistů Jugoslávie, ale stačí, když se budou jen snažit o sblížení s komunistickými stranami. N. S. Chruščov se snad dokonce stanoviskům mezinárodního komunistického hnutí podřídil, avšak revoluční, zásadové, jedině možné řešení nebyl schopen sestavit, ani pochopit. Proto jeho "koncepce", deklarovaná z tribuny XXI. sjezdu KSSS byla zmatečná, protileninská. Nehájil, neprosazoval Deklaraci… z roku 1957. Jen se k ní formálně hlásil.
      Stojí za poznámku, že v další části referátu se N. S. Chruščov zabýval vztahy mezi stranami mezinárodního komunistického hnutí. S důrazem dokazoval, že KSSS nezasahuje do vnitřních věcí jiných stran, že neusiluje o hegemonii. Závěrečný odstavec, poměrně dlouhé úvahy, zakončil tak, jak mu bylo vždy vlastní:
      "Komunistická strana Sovětského svazu je vychována Leninem v duchu proletářského internacionalismu. My, sovětští komunisté, jsme nejen prostudovali marxismus-leninismus, ale také jsme ho uhájili v boji proti nepřátelům všech odstínů. Na základě tohoto učení sovětský lid v čele s komunistickou stranou v tvrdém boji vybudovali socialismus a s jistotou kráčí vpřed ke komunismu."
      N. S. Chruščov tak zcela určitě reagoval na kritiku některé (čínské?) komunistické strany. Ale hájil se argumenty, které měly spojitost jen s minulostí, ve které on nepůsobil na významném místě, a ne s léty tehdejší současnosti, která zřejmě byla kriticky napadána. Mimo to, nemohl jinak, byl usvědčen nejen z hegemonismu, ale i ze zasahování do vnitřních věcí jiných stran. (Devótní A. Novotný mu v tomto směru nebránil, ten ho k tomu přímo vybízel!)
      Ve dvou kapitolách, rozvedených na více jak 15 tiskových stranách, se N. S. Chruščov zabýval teorií. Prvá stať nesla název: Nová etapa budování komunismu a některé otázky marxisticko-leninské teorie; ta druhá: Komunistická strana - vedoucí a organizující síla sovětského lidu v boji za vítězství komunismu. Je to práce, která nemluví jazykem N. S. Chruščova a pro svou teoretickou náročnost se jí na XXI. sjezdu KSSS nedostalo výrazného zájmu. Jsou v ní zahrnuty otázky, které byly po úpravě převzaty XXII. sjezdem KSSS do Programu KSSS. Zde jen připomenu závěrečná slova prvé statě:
      "Jugoslávští revizionisté dnes soustředili palbu proti Čínské lidové republice a rozšiřují všemožné dohady o názorových neshodách, jež prý existují mezi Komunistickou stranou Sovětského svazu a Komunistickou stranou Číny. Jak se říká v ruském přísloví: 'Hladový stále myslí na chleba'. Revizionisté stále hledají rozpory mezi našimi komunistickými stranami, avšak jejich iluzorní naděje jsou odsouzeny k nezdaru. (Bouřlivý, dlouhotrvající potlesk) Plně ve všem souhlasíme s bratrskou Komunistickou stranou Číny, i když její metody budování socialismu se v mnohém nepodobají našim. Víme, že Čína má své zvláštnosti v historickém vývoji, v počtu obyvatel, v úrovni výroby a v národní kultuře. Proto by byla chyba přehlížet tyto zvláštnosti a kopírovat to, co pro jednu stranu je dobré a pro jinou se nehodí.
      Proč nejsou rozpory mezi námi a Komunistickou stranou Číny? Protože třídní boj a třídní pojetí mají obě strany stejné. KS Číny pevně zastává třídní marxisticko-leninské pozice. Bojuje proti imperialismu, vykořisťovatelům, bojuje za přestavbu podle socialistických zásad, důsledně uplatňuje zásadu mezinárodní proletářské solidarity a řídí se marxisticko-leninskou teorií.
      Hlavní věcí je zachování a upevnění třídní solidarity v boji proti kapitalismu, za osvobození dělnické třídy a za budování socialismu. V tom nejsou a nemohou být mezi komunisty neshody nebo různá pojetí. To je hlavní, co nás odděluje od revizionistů." (Bouřlivý potlesk)
      Následující větou změnil N. S. Chruščov téma; prohlásil totiž: „Nepřeme se s vedoucími jugoslávskými činiteli o zakládání dělnických rad a o jiných otázkách jejich vnitřního života…"
      A to je neuvěřitelné! N. S. Chruščov zůstal klidný, když SKJ neplnil jednu z nejdůležitějších zákonitostí přechodu k socialismu, stanovenou Deklarací… z roku 1957, která říká, že je nutno likvidovat kapitalistické vlastnictví a nastolit místo něho společenské vlastnictví základních výrobních prostředků. To SKJ nerespektoval, se svým spojením s USA ani respektovat nemohl a proto jej nechal zdegenerovat na vlastnictví skupinové. Tuto degeneraci zajišťovaly právě dělnické rady. Stanovisku Deklarace… ani stanovisku SKJ se nelze divit, vždyť skupinové vlastnictví, to historie potvrdila i v Československu, je a nemůže být ničím jiným než předstupněm k vývoji zpět, k soukromému vlastnictví výrobních prostředků. Skupinové vlastnictví vylučuje možnost účinného plánování a řízení ekonomiky a politiky, vede ke konkurenčnímu boji mezi skupinami, vytváří předpoklady, aby silnější skupina mohla vykořisťovat skupiny ekonomicky slabší. Skupinové vlastnictví, jež ztělesňovaly právě rady dělníků, byly dobrým stupněm při revizionistické, postupné demontáži socialismu. A to N. S. Chruščov nepochopil, ani jako revizionista pochopit nemohl. Boj proti skupinovému vlastnictví výrobních prostředků, to není úkol pro revizionistu.
      Druhou teoretickou stať, pojednávající o poslání a postavení komunistické strany ve společnosti budující komunismus, "obohatil" N. S. Chruščov o poznámku:
      "Když uskutečňovala usnesení XX. sjezdu, pokračovala strana v obnovování a rozvíjení leninských norem stranického života a zásad kolektivnosti stranického vedení… Plněním generální linie strany se setkalo s tvrdošíjným odporem protistranické skupiny Malenkova, Kaganoviče, Molotova, Bulganina a Šepilova, která používala nejpodlejších metod frakčního rozkolnického boje, a tak se pokoušela rozbít jednotu strany, zmařit usnesení XX. sjezdu, svést stranu a zemi z leninské cesty… Dnes všichni vidí, jak správně jednala naše strana a její ústřední výbor, když kategoricky odsoudily a odvrhly hanebnou skupinu frakcionářů a rozvratníků. Rozdrcením protistranické skupiny strana ještě těsněji semkla své řady kolem ústředního výboru pod praporem marxismu-leninismu." Následoval bouřlivý, dlouhotrvající potlesk.
      Protistranická skupina rozvratníků, to byl velký kapitál N. S. Chruščova. Používal ho na podporu své osobní moci, své slávy i k zastrašování těch, kteří by, eventuálně mohli, na rozvrat v mezinárodním komunistickém hnutí, reagovat kriticky.
      Tuto část projevu N.S.Chruščova doplnil ve svém diskusním vystoupení I. V. Spiridonov. Řekl:
      "…uboze a zároveň zrádcovsky vůči straně a lidu vypadá pokus protistranické skupiny Malenkova, Kaganoviče. Molotova, Bulganina a Šepilova, svést stranu z leninské cesty a zavést ji na cestu odsouzenou na XX. sjezdu naší strany…
      Zatím co členy skupiny dosud volal tvrdě a přísně k odpovědnosti ústřední výbor strany, je nyní na čase, aby se neméně tvrdě a přísně zodpovídali nejvyššímu orgánu strany, zejména ti, kdo zůstali dosud v ústředním výboru strany.
      Všichni znáte Bulganinův projev na prosincovém plenárním zasedání ÚV. Pamatujete si, jak charakterizoval své spoluúčastníky v protistranické skupině. Molotov je člověk odtržený od života; Kaganovič je frázista, což přeloženo do ruštiny znamená žvanil; Malenkov je intrikán, schopný jakékoli podlosti. Můžeme Bulganinovi věřit, že si tuto charakteristiku utvořil již dávno, protože s těmito lidmi nepracoval rok a ni dva, ale dobrých dvacet let. Je-li tomu tak, vzniká otázka, jak se do takové 'svorné rodinky' dostal Bulganin? Copak on sám je něco jiného než člověk stejných názorů, a ne jen pouhý spoluúčastník protistranické skupiny? Vždyť vysvětlovat tuto věc jen náhodou, jenom ďáblovými intrikami (a Bulganin říká, že do protistranické skupiny ho zapletl ďábel) bylo možné jen u Gogolových hrdinů, ale není to možné u lidí, kteří se vyznají ve stranických a poltických záležitostech. Ať tak či onak, Bulganin aspoň před stranou a lidem své protistranické stanovisko odsoudil. Ale kandidát předsednictva ÚV soudruh Pervuchin a člen ÚV soudruh Saburov za půldruhého roku ani jednou neodsoudil protistranickou skupinu a svou úlohu v ní. Jak je třeba chápat toto mlčení, soudruzi Pervuchine a Saburove? Což nelze od vás žádat, abyste se sjezdu odpovídali za chyby?" Následoval potlesk. Saburov mlčel. Na útok odpověděl Pervuchin:
      "… musím prohlásit, že společně s celou stranou jsem odsoudil a odsuzuji frakční, rozbíječskou činnost protistranické skupiny. Na červnovém zasedání ÚV jsem hlasoval pro rezoluci plenárního zasedání a na dalších stranických schůzích, na nichž jsem nejednou mluvil, jsem vysvětloval usnesení jak červnového, tak všech následujících plenárních zasedání ÚV a protistranickou skupinu jsem odsuzoval.
      Plně souhlasím s tím, jak protistranickou činnost této skupiny hodnotil soudruh Chruščov na tomto sjezdu a také na prosincovém a na jiných plenárních zasedáních Ústředního výboru.
      Nyní chci mluvit o tom, jak k mé chybě došlo… Když Ústřední výbor projednal reorganizaci řízení průmyslu a stavebnictví, vyslovil jsem své pochybnosti o jednotlivých návrzích plánované reorganizace… Mé nesprávné stanovisko k této důležité otázce a nespokojenost, kterou jsem v této souvislosti projevil, způsobily, že jsem se dopustil velké chyby: podporoval jsem na zasedáních předsednictva Ústředního výboru, která se konala krátce před červnovým plenárním zasedáním, útoky protistranické skupiny na soudruha Chruščova, a to znamená, jak jsem si uvědomil až později, útoky na linii, kterou prováděl v řadě otázek vnitřní a zahraniční politiky.
      Protistranická skupina se vytvářela zřejmě delší dobu před červnovým plenárním zasedáním ÚV. Mé chybné stanovisko před červnovým plenárním zasedáním jí to do určité míry umožnilo. V tom je má hlavní vina před stranou.
      Musím však říci, že když se protistranická skupina začala otevřeně dožadovat změny ve vedení v ÚV, nesouhlasil jsem s tím, a tento požadavek jsem nepodporoval. Uvědomil jsem si, že mají v úmyslu provést nepřípustnou, protistranickou věc, která může mít dalekosáhlé důsledky, a proto jsem na červnovém plenárním zasedání ÚV řekl všechno, co jsem o frakční skupině věděl. A tak, jak bylo řečeno v usnesení plenárního zasedání ÚV, jsem si na tomto plenární zasedání uvědomil své chyby, odsoudil jsem je a pomohl jsem plenárnímu zasedání ÚV frakční činnost skupiny odhalit.
      Hluboce si uvědomuji svou vinu a snažím se to v práci, již jsem byl pověřen, dokázat. Před touto politování hodnou událostí jsem se nikdy nepostavil proti linii předsednictva ÚV. Mimochodem, naprosto jsem souhlasil s návrhem soudruha Chruščova na zúrodnění panenské půdy a s dalšími opatřeními pro rozvoj zemědělství. Ani moje stanovisko k otázce zahraniční politiky se nerozcházelo se stanoviskem ÚV. Když jsem v roce 1955 na červnovém plenárním zasedání ÚV jednalo o normalizaci vztahů s Jugoslávii, hájil jsem usnesení předsednictva ÚV a společně s jinými jsem kritizoval nesprávné stanovisko Molotovovo.
      Za 39 let svého členství ve straně jsem se nikdy a v ničem se stranou nerozcházel, na každém pracovním úseku, který mě byl svěřen, jsem aktivně bojoval za generální linii strany a všemožně se snažil straně prospět. Spravedlivé pokárání strany si zapamatuji navždy.
      Pokud jde o můj postoj k reorganizaci řízení průmyslu a stavebnictví, společně s celou stranou a lidem se domnívám, že tato a další opatření, provedená z iniciativy soudruha Chruščova, jsou absolutně správná. Soudruh Chruščov na základě svých bohatých životních zkušeností a hlubokého spojení s lidem, jakož i na základě marxisticko-leninské teorie, vytyčuje před stranou s velikou prozíravostí a směle základní problémy výstavby komunismu, což odpovídá životním zájmům sovětského lidu.
      Dnes, kdy pracuji v Německé demokratické republice jako sovětský velvyslanec, se čím dál názorněji přesvědčuji o tom, jakou škodu způsobila protistranická skupina zahraniční politice Sovětského svazu tím, že brzdila opatření směřující k zmírnění mezinárodního napětí. Dnes všude kolem sebe vidím bohaté plody správné leninské mírové zahraniční politiky, kterou mistrně a aktivně provádějí ÚV a vláda."
      Tak to byla ukázka mistrné vysoké školy servility. K hlubšímu rozboru nemám sílu. Nehledě k tomu, že vrcholný orgán disponoval i mužem jiného založení, ale také byl servilní. Nejdříve vám ho představím. Byl to Otto Vilhelmovič Kuusinen, muž ze Stalinovy gardy, aktivní účastník finského, ruského, sovětského a mezinárodního revolučního hnutí, zakladatel Finské komunistické strany, pracovník Komunistické internacionály. Ten na XXI. sjezdu KSSS řekl mimo jiné:
      "Generální linie strany vyžaduje tvůrčí rozvíjení teorie a praxe, vyžaduje, abychom odvážně hledali nové cesty. Pochopit tuto Leninovu poučku byl prostě neschopen takový pseudoteoretik, jako je Molotov, který sám nevyseděl ani jedno teoretické kuřátko (smích v sále), vyčítal jiným soudruhům 'teoretickou lehkomyslnost'. Zato soudruh Chruščov již na XX. sjezdu KSSS podal příklad tvůrčího rozvíjení marxisto-leninského učení a dovedné aplikace na zvláštnosti konkrétní situace. Nyní, ve zprávě XXI. sjezdu strany, obohatil soudruh Chruščov naši teorii mnoha výstižnými myšlenkami a novými poučkami. Mám na příklad na mysli pojetí otázky definitivního vítězství socialismu v naší zemi, otázku odumírání státu, sbližování a splývání dvou forem socialistického vlastnictví, komunistické výchovy a jiné teoretické poučky ve zprávě. Všechny tyto otázky, důležité pro naší teorii i praxi, jsou ve zprávě propracovány hluboce a jasně…
      Každá nová etapa v životě země vyžaduje nové úkoly. To jak známo, nechtěli nijak uznat členové protistranické skupiny. Nežádali sice nahlas revizi marxismu-leninismu, ale jejich každodenní praxe byla faktickou revizí stěžejní poučky marxismu-leninismu, že totiž marxismus-leninismus není ustrnulé dogma, nýbrž živé, věčně se rozvíjející učení. Členové protistranické skupiny měli stálou tendenci prostě omílat do nekonečna staré známé věci. Byl to, abych tak řekl, revizionismus naruby.
      Když soudruh Chruščov nastiňoval nové aktuální úkoly strany, tito frakcionáři, odtrženi od života, je nechápali a dívali se na ně jako tele na nová vrata. (smích v sále)
      Obdělávat panenskou půdu? Nač! Reorganizovat řízení průmyslu a stavebnictví? Jen aby z toho nebyly mrzutosti! Pěstovat kukuřici? To jsou novoty! Využívat v zahraniční politice osobní styky? To tak! (oživení v sále)
      Všechno bylo naprosto cizí těmto zkostnatělým byrokratům. Báli se, že chopí-li se strana nových velkých věcí, pak oni, tito členové protistranické skupiny, se na vedoucích místech neudrží… Já jsem si jist, že není jediný uvědomělý člověk, který by se domníval, že Ústřední výbor naložil s těmito lidmi příliš tvrdě."
      Revizionismus neměl oponentů. Proti skupině „delikventů“, se vyslovili i A. I. Mikojan, J. A. Furcevová, M. A. Suslov a další.
      Čou En-laj, jménem Komunistické strany Číny, podpořil všechna opatření KSSS. Přečet dopis Mao Ce-tunga, který v podstatě Čou En-lajův projev opakoval. Enver Hodža, vedoucí delegace Albánské strany práce, přednesl servilní projev. (XXI. sjezd KSSS, Nová mysl, zvláštní číslo roku 1959)
      Ještě by bylo třeba mnohé uvést. A to jak pro poučení, tak i pro zajímavost. Jistě by byl přivítán doušek z vystoupení A. I. Mikojana. Leč úkolem, který jsem si předsevzal, je podat přehled o jedenácti letech revizionistické zrady socialismu. A to je období, ve kterém byl například XXII. sjezd KSSS, historicky daleko významnější, než ten, ze kterého jsem právě teď přinesl několik útržků.

Josef F I K T A