Recenze - M. Grebeníček: Hradba vzdoru

Přidáno ve středu 14. 10. 2009


Miroslav Grebeníček

      Se zájmem jsem si přečetl knihu Doc. PhDr. Miroslava Grebeníčka, CSc. „Hradba vzdoru“, kterou vydalo Ottovo nakladatelství v Praze v roce 2009. Kniha rozsáhle popisuje zběsilou antikomunistickou kampaň, která se stala státní ideologií současné buržoazní (nebo, chcete-li, občanské, což je líbivější výraz pro totéž) demokracie v listopadu 1989 a nabývá stále ostřejších forem. Tato kampaň byla a je zaměřena pochopitelně nejen na minulost komunistického hnutí, ale i na jeho současné představitele, tedy i na autora knihy, který je poslancem Parlamentu ČR za Komunistickou stranu Čech a Moravy a v letech 1993 - 2005 byl předsedou této politické strany. Knihu bychom rozhodně neměli předem zavrhovat, ani pokud kritizujeme některé autorovy postoje a chybná rozhodnutí (nutno podotknout, že bývalý předseda řadu svých kroků z doby, kdy stál v čele KSČM, označil za chybné).
      V úvodu knihy M. Grebeníček poukazuje na to, jak málo zůstalo z proklamací Havla a dalších údajných „obroditelů socialismu“ z listopadu 1989. Cituji jeden odstavec: „Polistopadové vlády ohlupovaly občany tlacháním o čtyřicetileté devastaci a rozhazovaly usilovně ohromné hodnoty vytvořené prací předchozích generací. A zdůrazňuji, prodávaly a rozdávaly především to, co bylo vytvořeno v letech 1945 až 1989. Hodnota základních prostředků činila totiž v roce 1948 částku 701 miliard Kč, o 40 let později byla šestkrát vyšší. Tyto nové hodnoty jsou tedy výlučně výsledkem práce. A jestliže Václav Klaus prohlašoval znárodnění po druhé světové válce za loupež století, pak nejspíš zapomněl říci, že jeho loupež byla šestinásobně vyšší.“
      Úvodní kapitola obsahuje řadu beztřídních proklamací o „otočení z jednoho chomoutu do druhého“ v listopadu 1989, o „omezování osobních i politických svobod“ před listopadem 1989, o „nově budované demokracii“(!), o „minulém autoritativním režimu“ a „většinové nepřijatelnosti režimu předlistopadové stranické nomenklatury“. Čtenář by mohl nabýt dojmu, že autor považuje současný kapitalistický režim za lepší než ten minulý. Vlastní text knihy to - naštěstí - vyvrací. (Je však zřejmé, že kdyby autor knihy nahradil beztřídní hodnocení v úvodu alespoň trochu třídním - proletářským a marxistickým, kniha by v Ottově nakladatelství rozhodně nevyšla.)
      První kapitola knihy nazvaná „Slepé patrony Čestmíra Šikoly“ se zabývá antikomunistickými útoky na osobu M. Grebeníčka za jeho práci historika, kterou vykonával před rokem 1989 a která byla a je antikomunisty po převratu znevažována. K tomu samozřejmě byly politické důvody, Miroslav Grebeníček, který učil v roce 1989 na filozofické fakultě brněnské univerzity a zastával funkci místopředsedy jihomoravské pobočky Československé historické společnosti, byl totiž 5. prosince 1989 zvolen do krajského výboru KSČ, na mimořádném (kontrarevolučním a destrukčním, dodávám já) sjezdu v prosinci 1989 členem ÚV KSČ a v lednu 1990 poslancem Federálního shromáždění ČSSR.
      Antikomunisté, například právě Čestmír Šikola, účastník nekomunistického protifašistického odboje, napadali M. Grebeníčka například za znevažování nekomunistického odboje v historické publikaci o jižní Moravě z roku 1981, ačkoli část knihy věnující se této tématice Grebeníček jednak vůbec nenapsal, jednak byla v souladu se vzpomínkami pamětníků a knihou z roku 1946. Grebeníček byl také obviňován, že v roce 1971 na vojně udal a usvědčil údajného „bojovníka proti komunistického totalitě“ V. Veselého. K ničemu takovému nedošlo, naopak v Grebeníčkově paměti tento Veselý utkvěl pro svůj „sklon k šikanování, který se projevoval hulvátstvím a až brutálním napadáním mladších vojáků“. Tentýž Veselý byl ve volbách v roce 1996 v Jihomoravském kraji kandidátem za ODS...
      Útoky na M. Grebeníčka byly samozřejmě od roku 1993 ještě těsněji spojovány s útoky na KSČM. Ostatně prezident V. Havel v únoru 1997 o KSČM řekl, že „poškozuje Českou republiku a její zájmy“ a bez udání důvodu označil KSČM za extremistickou stranu. Místopředseda Poslanecké sněmovny Karel Ledvinka (ODA) označil komunisty téhož roku za „lůzu a spodinu lidské společnosti“. Se žalobou a podnětem k trestnímu stíhání pro porušení zákazu hanobení národa, rasy a přesvědčení však KSČM neuspěla.
      Komunistická strana Čech a Moravy V soudním procesu, ve kterém Č. Šikola žaloval M. Grebeníčka za údajné slovní napadení jeho osoby, uvedl 30. října 2000 Šikolův advokát JUDr. Tomáš Sokol, že „Komunistická strana Československa, nyní KSČM, byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, obdobně jako další organizace založené za její ideologii“ a dodal, že „z dlouhodobějšího historického hlediska by jistě rozvrácení komunistického odboje bylo minimálně stejně pozitivní jako boj proti nacistům.“ Minimálně stejně pozitivní - tedy spíše ještě pozitivnější! Tedy v boji komunistických partyzánů proti fašistickým okupantům se staví JUDr. Sokol na stranu fašistů, nebo přinejmenším bojovníky za svobodu českého národa staví naroveň jeho katům a okupantům! Chce se mi zvracet z tak otevřeně fašistického smýšlení!
      Advokátka KSČM JUDr. Eva Fišerová uvedla, že „KSČM je právnickou osobou, demokratickou politickou parlamentní stranou, zřízenou na základě zákona. Tato strana se ve své činnosti řídí Ministerstvem vnitra ČR registrovanými Stanovami KSČM, přičemž naplňování a uskutečňování jejího programu je vedeno toliko v souladu s platnými zákony.“ Žalobu, kterou podal Č. Šikola, pražský městský soud rozsudkem z 20. listopadu 2001 v plném rozsahu zamítl.
      Dále soudruh Grebeníček upozorňuje na příklad katolického kněze V. Protivínského, který koncem roku 2000 rozšířil plakáty vyzývající k nenávisti ke KSČM a hrozila mu trestní sazba až dvou let vězení za hanobení skupiny obyvatel pro její politické přesvědčení. 21. listopadu 2001 dostal kněz od prezidenta Havla milost. „Pro mnohé však byla prezidentova milost pádným důkazem farářovy viny.“ Přibližně měsíc po skončení kauzy „měla státní zástupkyně, která případ dozorovala, tragickou nehodu. Na přechodu v Břeclavi ji srazil náklaďák, kterému údajně selhaly brzdy.“
      Rozhodně nejvíce mě z knihy „Hradba vzdoru“ zaujala kapitola „Kobra inkviziční versus Grebeníček starší“ pojednávající o nehorázných útocích na otce Miroslava Grebeníčka, Aloise Grebeníčka, za údajné mučení politických vězňů ve věznici v Uherském Hradišti. „V prvních letech polistopadového období dostával v různých pokleslých tiskovinách prostor jistý ing. Svatoslav Krumpholz. Trvalé bydliště měl ve Vídni a jeho zaměstnavatelem byla stuttgartská firma Teka. Stále dokola mluvil o estébáckých surovostech, které prý byly takového stupně, že předčily mnohdy gestapácké metody.“ ... „Jím vyvolaná sugestivní scéna způsobila srdeční kolaps mojí maminky a následně i její smrt. Zemřela 31. března 1991 ve věku 66 let.“
      Alois Grebeníček se svým synem Miroslavem na počátku 50. let Alois Grebeníček, narozen 5. 1. 1922, byl od svých 19 let zapojen v protifašistickém odboji. V květnu 1942 byl zatčen gestapem, vězněn a bit v Brně a Uherském Hradišti a pak v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald, kde se v dubnu 1945 dočkal osvobození. V květnu 1946 se oženil. Jeho manželka byla za války mnohokrát vyslýchána gestapem, její matka byla popravena, stejně jako strýc a první manžel. V roce 1946 byl A. Grebeníček přijat do Sboru národní bezpečnosti. V Haló novinách z 2. března 1995 uvedl: „Někdy v polovině roku 1951 jsem požádal o propuštění z bezpečnostních složek. Dostával jsem se totiž do konfliktu s lidmi, kteří uplatňovali pro mne nepřijatelné praktiky. ... Potom jsem pracoval jako dělník ve slévárně. Od roku 1954 jsem působil ve funkci tajemníka místního národního výboru. V roce 1956 jsem odešel pracovat do zemědělství, kde jsem působil až do roku 1979, tedy do odchodu do důchodu. Bezmála čtvrt století jsem vykonával funkci předsedy JZD.“
      Alois Grebeníček čelil po listopadu 1989 řadě obvinění a následnému vleklému soudnímu procesu za údajný podíl na mučení a týrání vězňů v Uherském Hradišti, ačkoli to byl právě on, kdo na počátku 50. let upozorňoval na nesprávné vyšetřovací metody. Již po svém odchodu od SNB dokonce napsal s kolegou J. Hoškem dopis ministru národní bezpečnosti Karolu Bacílkovi upozorňující na používání vynucovacích metod, „zejména pak bývalými četníky Aloisem Čáněm a Janem Marečkem, pod patronací náčelníka Ludvíka Hlavačky.“ „Naše dřívější protesty a námitky, že není důstojno příslušníků dělnické třídy používat takovýchto nesprávných metod, byly Hlavačkou posměšně odbývány a my obviňováni z alibismu.“ (Tedy fyzické týrání vyšetřovaných nepraktikovali noví, po válce přišlí vyšetřovatelé - komunisté - nýbrž staří četníci, kteří byli četníky - policisty - ještě za buržoazní republiky a nejspíš i za fašismu!) Následky za odeslání dopisu ovšem nenesli příslušníci SNB podílející se na nezákonnostech, nýbrž jeho odesilatelé. Alois Grebeníček byl hodnocen jako „ve službě měkký vůči proviněným“ a byl označen dokonce za „cizí živel ve straně“.
      V roce 1956 se vyšetřovaly poměry ve věznici v Uherském Hradišti na Krajské prokuratuře v Brně. Alois Grebeníček zde jako svědek vypověděl, že „vyšetřování elektrickým proudem se před námi tajilo, věděli o něm pouze Hlavačka, Čáň a Mareček, já jsem se o něm dozvěděl, až když bylo asi dva měsíce v provozu, a to ještě náhodně...“
      Ze svědectví Aloise Grebeníčka jasně vyplývá, že mučení elektrickým proudem zdaleka nenabylo v Uherském Hradišti dlouhodobých, paušálních a systematických forem.
      Soudní proces proti Aloisovi Grebeníčkovi i přes jeho špatný zdravotní stav probíhal od roku 1997 až do jeho smrti 27. července 2003. Pozoruhodné bylo, že „svědkové“ proti Grebeníčkovi se neobjevili při projednávání téhož případu ve druhé polovině 50. let ani na konci 60. let, ale teprve poté, kdy se stal syn bývalého vyšetřovatele Grebeníčka předsedou KSČM. „A nešlo jen o mediální výkřiky, ale i o mnohé anonymní útoky, hrubé osočování a výhrůžky, kterými byla tenkrát celá moje rodina doslova zahlcena. Neustále se opakující útoky na otce psychicky nevydržel můj mladší bratr Milan. Svůj život pak ukončil sebevraždou. Stalo se to 7. dubna 1994. Bylo mu 44 let.“
      Na Aloise Grebeníčka byly svalovány i různé činy z období, kdy v Uherském Hradišti už nepůsobil. Přitom řada někdejších „politických vězňů“, příslušníků ozbrojených protistátních skupin, kteří byli potrestáni v souladu se zákonem odnětím svobody, potvrzovala i v 90. letech, že vyšetřovatel Alois Grebeníček se k nim choval vždy slušně a fyzického ani psychického násilí nepoužíval. Naopak vězni, kteří jej obviňovali z mučení, uváděli jeho popis, který vůbec neodpovídal skutečnosti. Hlavní svědek vypovídající proti Grebeníčkovi, příslušník protistátní skupiny Pavel Hubačka uvězněný v roce 1950, při výslechu v roce 1994 bezpečně poznal na fotografiích tři své vyšetřovatele, mezi kterými A. Grebeníček nebyl. Až po osmi letech, v roce 2002, doplnil do svých vzpomínek P. Hubačka „kruté elektrické mučení“! Navíc skutečnost, že se na něm podílel A. Grebeníček, „dokazuje“ pouze tím, že jednoho vyšetřovatele oslovovali ostatní „Lojzo“!
      Rozsáhlou kapitolu popisující neskutečný psychický teror vyvíjený antikomunisty vůči Grebeníčkově rodině, který dosahoval vpravdě fašistických forem, doplňuje líčení trestné činnosti protistátních skupin působících na přelomu 40. a 50. let na jižní Moravě, popis současné neutěšené situace v přeplněných českých věznicích, obrovského nárůstu kriminality po nástupu V. Havla a amnestii 22 tisíc kriminálníků, jakož i nezákonností a mučení v zahraničních věznicích a policejních vyšetřovnách, zvláště v USA.
      Dostáváme se ke třetí a poslední kapitole knihy „Hradba vzdoru“, která se nazývá „Šináglův lásky čas“. Jejím hlavním aktérem je švýcarský občan a antikomunista Jan Šinágl, který se 1. května 2005 zviditelňoval rušením projevu předsedy ÚV KSČM M. Grebeníčka v Praze na Letné a poté se s Grebeníčkem soudil za to, že na jeho projevy řečník reagoval slovy: „Je tady nějaký primitiv, odveďte ho.“ Šinágla poté vyvedla a zadržela Policie České republiky - ostatně i podle vyjádření ministra vnitra Františka Bublana z 11. 5. 2005 šlo v případě Šinágla „o jasné porušení zákona o shromažďování“. (Ostatně Grebeníček Šinágla v té době neznal a jeho slova byla neadresná.) Provokace J. Šinágla na prvomájovém shromáždění v roce 2005 nebyla ojedinělou akcí - svou přítomností obtěžoval a dosud obtěžuje komunisty i na mnoha dalších veřejných shromážděních. Mnozí členové Svazu mladých komunistů Československa a rozpuštěného Komunistického svazu mládeže s tím mají zkušenost.
      Zarážející je nestoudnost soudního řízení, ve kterém Šinágl žaloval Grebeníčka a v němž Šináglův advokát například zpochybňoval výpověď svědka Viktora Pázlera odpovědného za svolání shromáždění na Letné 1. května 2005 „dotazem, zda odpovídá skutečnosti, že před listopadem 1989 byl dotyčný tajemníkem Městského výboru KSČ v Praze“!
      Antikomunisté (zleva) Paumer a Šinágl vyzývající k fyzické likvidaci komunistů - Paumer s tím dokonce má zkušenosti M. Grebeníček upozorňuje na e-maily, které Šinágl rozesílá řadě ústavních a jiných politických činitelů. Z jednom z nich, z 2. května 2005 (den po svém zadržení policií) napsal: „Věřím, že noví Mašínové přicházejí a že se nám s nimi společně podaří najít recept na odstranění tohoto komunistického moru.“ Ještě otevřeněji vyzval o den dříve k fyzické likvidaci komunistů vrah z teroristické bandy bratří Mašínů Milan Paumer. 1. května 2005 prohlásil: „Zatím je to začátek, bouchačky jsme ještě nevytáhli.“
      Zajímavé je, že Šinágl se nezviditelňuje jen na komunistických akcích, ale „postupně přestal být pro své odpuzující chování a jednání akceptovatelným partnerem i pro některé původně vůči němu neutrální nebo i politicky blízké skupiny“. Vpuštěn nebyl nebo byl dokonce vyveden i z akcí antikomunistické Konfederace politických vězňů. V roce 2006 se „domáhal vstupu na Hrad do Španělského sálu na falešnou legitimaci a pozvánku. Za jeho velikého křiku a nadávek byl však odmítnut a z místa vyveden“, uvádí materiál Krajského soudu v Praze. S místopředsedou Konfederace politických vězňů Františkem Šedivým se Šinágl soudil, protože jej Šedivý nazval darebákem. Rovněž tak žaloval vydavatele Haló novin - Futura a.s.
      Na závěr cituji jeden odstavec z poslední stránky knihy „Hradba vzdoru“:
      „Ještě na počátku roku 1990 bylo skutečně mnoho těch, kteří čekali, že to, co přijde, bude ekonomicky efektivnější, sociálně spravedlivější i demokratičtější než předlistopadová minulost. Nedočkali se. A právě ti, kteří zvonili klíči na náměstích a vycházeli do ulic pod hesly o vítězství pravdy a lásky, jsou po dvaceti letech daleko zklamanější a také nesmiřitelnější, než by si kdokoli dokázal v době přeplněných náměstí na přelomu let 1989-90 představit. A pokud mnozí z nich dokonce už znovu vidí na předlistopadové minulosti národa a státu přece jenom něco pozitivního, pak ti, kdo vůbec nic nenalézají, zlovolně manipulují a sprostě lžou.“
      Celá kniha „Hradba vzdoru“ je děsivou výpovědí o projevech militantního antikomunismu v období po listopadu 1989, které zcela vyvracejí propagandistické žvásty o „vítězství lásky a pravdy nad lží a nenávistí“ - ba naopak, svědčí o opaku a především o fašizaci buržoazní společnosti. Nejsmutnější na věci je, že revoluční komunistické hnutí se v Československu po listopadových událostech roku 1989 rozpadlo a téměř zaniklo, a to zdaleka ne tak pod tlakem kontrarevoluce, jako zradou a rezignací svých vlastních činitelů (u mnohých pak pouze dokonáním zrady). Komunistický svaz mládeže, který nezbytnost revolučních změn při přechodu k socialismu ve svém programu deklaroval, byl Ministerstvem vnitra ČR v roce 2006 rozpuštěn. Přitom nikdy nehlásal násilí vůči svým odpůrcům, na rozdíl od Paumera, Šinágla a mnoha dalších, kteří se fyzické likvidace skupiny obyvatel, v tomto případě komunistů, dovolávají.
      KSČM v době, kdy v čele se svým předsedou M. Grebeníčkem čelila zběsilým antikomunistickým útokům popsaným v knize „Hradba vzdoru“, nebyla stranou „nereformovaných komunistů“, jak o ní často tvrdili a dodnes tvrdí pravičáci, nýbrž stranou popírající marxismus-leninismus a založenou na reformistické koncepci tzv. demokratického socialismu. Proti nestoudným antikomunistickým výpadům tedy nestálo revoluční hnutí, které by jim mohlo účinně čelit. Přesto měla tehdejší KSČM o mnoho více cti a odvahy se antikomunistickému běsnění bránit. Také poměr tehdejšího vedení k revolučním složkám ve straně byl mnohem pozitivnější než dnes. Dnešní vedení strany už plně praktikuje politiku ustupování, omlouvání se a „neprovokování“ a vyjadřuje se o možnosti vylučování nedostatečně reformovaných soudruhů („stalinistů“) ze strany. Jeho činitelé, ztrácející poslední zbytky důvěry po odhalení pochybných obchodů v nedávné aféře místopředsedů Dolejše a Miloty, jsou schopni přispět i na pomník obhájkyni „války proti komunismu“ Miladě Horákové, obviněné z velezrady a vyzvědačství, jak to udělali Vojtěch Filip a Miloslav Ransdorf (viz např. ČT 24 na jejích stránkách v článku „59 let od popravy Horákové si lidé připomínají oběti komunismu“ z 27. 6. 2009). K 60. výročí Vítězného února 1948 se Filipovo vedení KSČM zmohlo pouze na prohlášení (z pozic „demokratického socialismu“ a antisovětismu), na výzvy k akci ke 20. výročí kontrarevoluce z listopadu 1989 nereagovalo vůbec. Jestli upřednostňuje Gottwalda a socialismus nebo Horákovou a kapitalismus, dává toto vedení až příliš nepokrytě najevo.
      Takové pozice (formálně ještě...) komunistického hnutí nesmírně stěžují revoluční nástup skutečného předvoje dělnické třídy a pracujícího lidu, kterým KSČM za Grebeníčka nebyla a současná Filipova KSČM už jím tuplem není.

Leopold Vejr