REVIZIONISTÉ - Sešit č. 3 (3/3)

Přidáno v úterý 13. 10. 2009


N. S. Cruščov

      Období puče, zrady, slávy, moci a pádu Chruščovova revizionismu v konfrontaci s historickými událostmi, stanovisky klasiků i s jinými důkazy

      Sešit č. 3
      Tajný projev N. S. Chruščova bývalým delegátům XX. sjezdu KSSS

J. F I K T A

      V tajném projevu N. S. Chruščov pokračoval:

      „Stalinova zvůle ve vztahu ke straně a k jejímu Ústřednímu výboru se zvlášť projevila po XVII. sjezdu strany, který se konal v roce 1934.
      Ústřední výbor, který má k dispozici nesčetná fakta svědčící o hrubé zvůli vůči stranickým kádrům, vyčlenil stranickou komisi předsednictva ÚV, které uložil důkladně se orientovat v tom, jakým způsobem se ukázaly být možné hromadné represe proti většině členů a kandidátů Ústředního výboru strany, zvoleného XVII. sjezdem VKS(b).
      Komise se seznámila s velkým množstvím materiálů v archivech lidového komisariátu vnitra i s dalšími dokumenty a zjistila, že jde o nesčetná fakta falšování vyšetřovaných případů proti komunistům, o lživá obvinění a křiklavé porušování socialistické zákonnosti, které měly za následek smrt nevinných lidí. Ukazuje se, že mnozí pracovníci stranických, státních a hospodářských orgánů, kteří byli v letech 1937 až 1938 prohlášeni za ‚nepřátelé', ve skutečnosti nikdy nepřáteli nebo špiony ani škůdci nebyli, vždy zůstali čestnými komunisty, ale byli křivě obviněni a mnohdy, když nevydrželi surové týrání, nařkli sami sebe (jak jim to vyšetřovatelé, falzifikátoři, nadiktovali) z všemožných těžkých a neuvěřitelných obvinění. Komise předložila předsednictvu ÚV rozsáhlý dokumentační materiál o hromadných represích proti delegátům XVII. sjezdu a členům ústředního výboru zvoleného tímto sjezdem. Tento materiál byl předsednictvem ústředního výboru projednán.
      Bylo zjištěno, že ze 139 členů a kandidátů ústředního výboru strany, zvolených na XVII. sjezdu, bylo zatčeno a zastřeleno (hlavně v letech 1937 a 1938) 98 osob, tj. 70 procent. (Projevy rozhořčení v sále)
      Jaké bylo složení delegátů sjezdu? Je známo, že 80 procent účastníků XVII. sjezdu (s právem rozhodujícího hlasu) vstoupilo do strany v letech revoluční ilegality a občanské války, tj. do roku 1920 včetně. Podle sociálního složení tvořili většinu delegátů dělníci (60 procent delegátů s právem rozhodujícího hlasu).
      Proto bylo naprosto nesmyslné, aby sjezd v tomto složení zvolil Ústřední výbor, v němž by většina byla nepřáteli strany. Sedmdesát procent členů a kandidátů ÚV, zvolených XVII. sjezdem, bylo prohlášeno za nepřátele strany a lidu jen proto, že tito čestní komunisté byli pomluveni a obvinění proti nim zfalšována, že došlo k obludnému porušení revoluční zákonnosti.
      Takový osud stihl nejen členy ÚV, ale většinu delegátů XVII. sjezdu strany. Z 1966 delegátů tohoto sjezdu s hlasem rozhodujícím a poradním byla na základě obvinění z kontrarevolučních zločinů zatčena nadpoloviční většina - 1108 lidí. Už pouhý tento fakt vypovídá, jak nesmyslná, primitivní, zdravému rozumu se příčící byla obvinění z kontrarevolučních zločinů, kladená jim za vinu. (Projevy rozhořčení v sále)
      Připomeňme, že XVII. sjezd strany vstoupil do dějin jako sjezd vítězů. Za delegáty sjezdu byli zvoleni aktivní účastníci výstavby socialistického státu, mnozí z nich obětavě bojovali za věc strany v předrevolučních letech v ilegalitě a na frontách občanské války, chrabře se bili s nepřítelem, mnohokrát se dívali smrti do očí a nezalekli se. Jak je tedy možné uvěřit, že by se takoví lidé v období po politické porážce zinovjevců, trockistů a pravičáků, po velkém vítězství socialistické výstavby stali ‚obojetníky' a přešli do tábora nepřátel socialismu?
      Událo se to v důsledku zneužívání moci ze strany Stalina, který začal uplatňovat hromadný teror proti kádrům strany.
      Proč po XVII. sjezdu hromadné represe proti aktivu stále více zesilovaly? Proto, že Stalin se tou dobou natolik povýšil nad stranu a lid, že už naprosto nebral ohled na Ústřední výbor ani na stranu a lid… Jestli do XVII. sjezdu ještě uznával mínění kolektivu, pak po úplné porážce trockistů, zinovjevců, bucharinců, kdy v důsledku tohoto boje a vítězství, jichž socialismus dosáhl, došlo k semknutí strany, k semknutí lidu, přestával se Stalin více ohlížet na členy ÚV strany a dokonce i na členy politbyra. Soudil, že teď může sám rozhodovat o všech věcech, zatímco ostatní potřebuje jako statisty, a všechny ostatní držel v takovém postavení, že ho museli jen poslouchat a velebit."
      J. V. Stalin Strašné obvinění padlo na J. V. Stalina. Bez politických nebo jiných důvodů hodných zřetele, jen na jeho osobu dopadlo veřejné obvinění za hromadný, masový teror proti nevinným, čestným a obětavým kádrům strany. STRAŠNÉ! Ale důvod, ten byl jaksi mlhavý. N. S. Chruščov si tuto otázku položil a hned na ní odpověděl: „…Proto, že Stalin se tou dobou natolik povýšil nad stranu a lid, že už naprosto nebral ohled na ústřední výbor ani na stranu."
      V povýšení nad stranu a lid nemůžeme spatřovat důvod k organizování masových vražd v rozsahu, který překonává všechny hrůzy středověku.
      Hledal jsem v různých podkladech zprávu nebo jen zprávičku o genocidě, páchané J. V. Stalinem na delegátech XVII. sjezdu VKS(b) a na členech Ústředního výboru tímto sjezdem zvolených. Nenašel jsem však ani smítko, které by jen svým stínem naznačilo, že N. S. Chruščov nelhal. Důkaz, který by potvrzoval strašné obvinění J. V. Stalina jsem nenašel. A to přesto, že Ústřední výbor KSSS, jak tvrdil N. S. Chruščov, ustanovil komisi, složenou z členů jeho předsednictva, která měla prozkoumat Stalinovu zvůli. Je však dobře zdokumentováno velmi závažné nedopatření, ke kterému na XVII. sjezdu KSSS došlo vinou Stalina. To spočívá v tom, že na něm byl N. S. Chruščov poprvé zvolen členem Ústředního výboru strany bolševiků, kterým on nikdy nebyl, jak demonstrativně prokázaly dějiny!
      Již jsem citoval N. I. Bucharina, který v roce 1938 vypovídal jako obžalovaný před Vojenským senátem Nejvyššího soudu SSSR. Tam také uvedl:
      „Před XVII. sjezdem strany vznikla z podnětu Tomského myšlenka, provést pomocí ozbrojených kontrarevolučních sil státní převrat, právě v době konání XVII. sjezdu strany. Podle myšlenky Tomského měl být nesmírný zločin - zatčení XVII. sjezdu - součástí tohoto převratu. Pjatakov se vyslovil proti této myšlence, nikoliv ze zásadních důvodů, nýbrž z taktických úvah, že by to vyvolalo mimořádné rozhořčení mas. Tato myšlenka byla zamítnuta." (Proces s pravičáckým blokem…, Svoboda 1951, str. 206) - Takové politické klíma bylo v době konání XVII. sjezdu VKS(b)!
      Vraťme se však na tajné zasedání delegátů XX. sjezdu KSSS, na konec února 1956. Tam N. S. Chruščov dále uvedl:
      „Je třeba říci, že okolnosti zavraždění soudruha Kirova jsou podnes obestřeny mnoha nejasnostmi a záhadami a vyžadují, aby byly co nejdůkladněji prošetřeny. Jsou důvody k domněnce, že Kirovovu vrahovi Nikolajevovi pomáhal někdo z lidí, kdo měli Kirova střežit. Půl druhého měsíce před vraždou byl Nikolajev zatčen pro podezřelé chování, ale byl propuštěn a dokonce u něho nebyla provedena ani prohlídka. Velmi podezřelá je ta okolnost, že čekista přidělený k ochraně Kirova, který byl pak 2. prosince 1934 vezen k výslechu, byl při ‚autohavárii' zabit, přičemž žádná z osob, které ho doprovázely, zranění neutrpěla. Po zavraždění Kirova byli vedoucí pracovníci správy lidového komisariátu v Leningradě ze svých míst odvoláni a podrobeni mírným trestům, avšak v roce 1937 pak byli zastřeleni. Lze se domnívat, že byli zastřeleni proto, aby se zahladily stopy organizátorů vraždy." (Oživení v sále)
      V souvislosti s předchozím ostrým zaměřením projevu N. S. Chruščova, bylo všem jasné, on vraždu S. M. Kirova přičítá odpovědnosti J. V. Stalina. V této, již jen mírně zastřené formě, lépe propracované v detailech a daleko obsáhlejší, leč s použitím stejných slovních obratů, mluvil N. S. Chruščov i na XXII. sjezdu KSSS, který se konal za pět let, v roce 1961. Tehdy, na závěr své „úvahy", řekl:
      „Proč byli později oba pracovníci NKVD, kteří doprovázeli velitele Kirovovy ochrany, sami zastřeleni? To znamená, že někdo potřeboval, aby byli zlikvidováni, a tak všechny stopy zahlazeny.
      Mnoho, ještě velmi mnoho nevyjasněných okolností je v tomto i v jiných podobných případech." (Po sedmi letech vlády N. S. Chruščova!)
      „Soudruzi! Naší povinností je pečlivě a všestranně prozkoumat záležitosti i tohoto druhu, které souvisí se zneužíváním moci…" (Nová mysl, zvláštní číslo, říjen 1961, str. 360 a 361)
      Zde již N.S.Chruščov přece jen mluvil adresně, když uvedl: „…souvisí se zneužíváním moci…" Měl na mysli jen a jen J. V. Stalina - vždyť podle jeho názoru, jen Stalin měl moc.
      V tomto duchu veřejně hovořil minimálně dvakrát v rozpětí pěti let. A závěr neučinil, nepostaral se o to, aby učiněn byl! Neměl na něm zájem, neboť všechna šetření, která jistě organizoval, vyšla naprázdno, nepotvrdila domněnku, vyslovenou před celým světem, sestavenou jen z konstrukce, která byla plodem nenávisti i potřeby - mít argument, jenž by konečně fakticky podpořil jeho avanturismus, jeho revizionismus. Nebo byl jen obětí našeptávače? Nevím, ale je jasné, že se těšil ze své moci, že o ni nechtěl přijít. Proto vše co bylo před ním hanobil a zatracoval. Na XXII. sjezdu KSSS se už jen ukájel ve své patologické mánii trhat čest J. V. Stalina na kusy. Věc vraždy Kirova nebyla zvlášť komplikovaná. V třídním boji jsou vždy jen dvě strany. Z toho však N. S. Chruščov nevycházel a vycházet ani nemohl. Ale dva američtí autoři, Michael Sayers a Albert E. Kahn, v díle Velké spiknutí, které bylo poprvé vydáno v roce 1946 nakladatelstvím Doni a Gaer v New Yorku, uvedli:
      „Zatím co spiklenci upevňovali zrádné svazky se zástupci Německa a Japonska, byla již zahájena další fáze tajné ofenzívy proti sovětské vládě. Ke zradě přistoupil teror…
      Zinovjev byl s vývojem věcí v Leningradě spokojen. Jak on, tak Kameněv byli přesvědčeni, že Kirov bude brzy zavražděn. Věřili, že tento čin uvrhne sovětskou vládu ve zmatek a že bude signálem k podobným činům proti sovětským vůdcům v celé zemi. ‚Hlavy mají tu zvláštnost', poznamenal Kameněv, ‚že znovu nenarostou…'
      J. V. Stalin a S. M. Kirov Dne 1. prosince 1934, ve 4 hodiny 27 minut odpoledne, vyšel Sergej Kirov ze své kanceláře v ústavu Smolného. Kráčel dlouhou chodbou obkládanou mramorem k místnosti, kde chtěl odevzdat zprávu o rozhodnutí Ústředního výboru, že se ruší přidělování chleba na lístky. Když prošel křižovatkou chodeb, vyskočil z postranní chodby člověk, přitiskl revolver na týl Kirovovy hlavy a vystřelil. Ve 4 hodiny 30 minut byl Kirov mrtev.
      Tuto vraždu provedl Leonid Nikolajev. Pokusil se prchnout a zastřelit se, ale byl chycen dříve, něž to mohl učinit.
      Dne 26. prosince 1934 byl Leonid Nikolajev souzen vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR. ‚Když jsem zastřelil Kirova', vypovídal Nikolajev, ‚uvažoval jsem takto. Náš výstřel musí být signálem k výbuchu, k povstání proti sovětské vládě.'
      Vojenské kolegium odsoudilo Nikolajeva k smrti zastřelením. Nikolajev neprozradil, že Zinovjev, Kameněv a ostatní vůdcové trockisticko-zinovjevského střediska byli přímo zapleteni do spiknutí na zavraždění Kirova.
      Ale sovětské vládě bylo jasné, že tak pečlivě připravenou vraždu má na svědomí daleko složitější a nebezpečnější organizace než Nikolajevova teroristická skupina. Bolševická strana ustanovila zvláštního vyšetřovatele, aby prozkoumal leningradský případ. Byl to N. I. Ježov, člen Ústředního výboru strany a předseda kontrolní komise.
      Za dva týdny po soudu nad Nikolajevem stál před soudem Grigorij Zinovjev, Lev Kameněv a několik lidí, o nichž bylo známo, že se s nimi scházejí. Byli obžalováni ze spoluviny na zavraždění Kirova. Po celý proces se Zinovjev a Kameněv chovali způsobem, který si předem pečlivě promysleli. Nepřiznali se k ničemu, co sovětská vláda nezjistila vlastním vyšetřováním, předstírali hluboké výčitky svědomí a doznali, že politická opoziční činnost, do niž jsou zapleteni, ‚vytvořila ovzduší' svádějící k ‚protistátní činnosti'. Řekli, že jsou vůdci ‚moskevského střediska' politické opozice, a vzali na sebe ‚morální odpovědnost' za vraždu Kirova, ježto stáli v čele odbojného politického hnutí, z něhož vzešel zločin. Ale popírali horlivě, že by byli cokoli věděli o chystaných úkladech o život Kirovův.
      ‚Jsem zvyklý mít pocit, že jsem vůdce', prohlásil Zinovjev, ‚a nemusím ani říkat, že bych měl vědět o všem… Tato hnusná vražda vrhla tak špatné světlo na celý dosavadní boj proti straně, že uznávám, že strana je naprosto v právu, když mluví o politické neodpovědnosti bývalé protistranické zinovjevské skupiny za spáchanou vraždu.'
      Kameněv hrál tutéž roli…‚Musím říci, že nejsem od přírody zbabělcem, ale nikdy jsem nepočítal, že se bude bojovat zbraněmi, řekl. ‚Doufal jsem stále, že dojde k situaci, kdy Ústřední výbor bude donucen jednat s námi, že odstoupí a udělá nám místo…'
      Tato lest se zdařila. Soud nezjistil přímou účast Zinovjeva a Kameněva na spiknutí, jehož účelem bylo zavraždění Kirova. Byli jen shledáni vinnými z provádění buřičské protisovětské činnosti. Rozsudek soudu zněl:
      ‚Soud nezjistil skutečnosti, odůvodňující kvalifikaci činů, jichž se dopustili členové moskevského střediska v souvislosti se zavražděním soudruha Kirova dne 1. prosince 1934, jako přímého podněcování k tomuto ohavnému zločinu; nicméně soud bezpečně zjistil, že členové kontrarevolučního moskevského střediska znali teroristickou náladu leningradské skupiny a že tuto náladu rozněcovali…'
      Soudní proces se dotkl jen povrchu spiknutí. Zinovjev byl odsouzen k deseti letům vězení a Kameněv k pěti letům vězení pro spikleneckou činnost.
      Z četných skutečností, jež leningradský soudní proces zjistil, byly snad nejpodivnější tyto:
      Když byli Zinovjev a Kameněv zatýkáni, přivedli je na velitelství NKVD čtyři agenti sovětské tajné policie. Byli to Molčanov, vedoucí tajného politického odboru NKVD, Pauker, vedoucí operačního odboru, Volovič, náměstek vedoucího operačního odboru, a Bulanov, náměstek předsedy NKVD.
      Při zatýkání Zinovjeva a Kameněva jednali tito čtyři agenti nanejvýš neobvyklým způsobem. Nejenže neprovedli prohlídku v bytě a nepátrali po podezřelém usvědčujícím materiálu; oni dokonce Zinovjevovi a Kameněvovi dovolili, aby zničili mnoho usvědčujících dokladů…
      H. G. Jagoda Ještě pozoruhodnější byli tito agenti NKVD tím, co vlastně byli. Molčanov a Bulanov byli sami tajnými členy trockisticko-pravičáckého spikleneckého aparátu. Pauker a Volovič byli němečtí agenti. Tyto čtyři muže zvlášť vybral Henry G. Jagoda, předseda NKVD." (M. Sayers a A. E. Kahn, Velké spiknutí, Svoboda 1949, str. 235 - 242)
      H. G. Jagoda před Vojenským senátem Nejvyššího soudu SSSR v roce 1938 vypověděl:
      „…zavraždění Kirova. Jak se to seběhlo? V létě 1934 mi sdělil Jenukidze, že došlo k usnesení centra ‚pravičácko-trockistického bloku' o zorganizování vraždy na Kirovovi. Na tomto usnesení měl Rykov přímý podíl. Z tohoto hlediska mi bylo jasné, že teroristické skupiny provádějí konkrétní přípravu k vraždě. Jenukidze trval na tom, abych nekladl překážek… Tak jsem byl nucen navrhnout Zaporožcovi, který zaujímal místo zástupce vedoucího úřadovny lidového komisariátu vnitra, aby provedení teroristického činu proti Kirovovi nebránil. Za nějaký čas mi Zaporožec sdělil, že orgány lidového komisariátu vnitra byl zatčen Nikolajev a že u něho byl nalezen revolver a plán cesty, kudy jezdí Kirov. Nikolajev byl propuštěn. Brzy na to byl Kirov právě tímto Nikolajevem zavražděn…" (Proces s protisovětským pravičácko-trockistickým centem - 1938, Svoboda 1951, str. 258)
      A právě tato skutečnost, svědčící o velmi husté síti tajně organizovaných nepřátel socialismu a o jejich přechodu od politické opozice na teror, se nehodila N. S. Chruščovovi do jeho koncepce absolutního třídního míru s buržoazii, ze které stavěl strašné obvinění J. V. Stalina o bezdůvodných a neobyčejně rozsáhlých represích. Byla to koncepce vysloveně kontrarevoluční, protisocialistická a zrádná.
      Dále N. S. Chruščov opět podváděl, když bývalým delegátům XX. sjezdu KSSS řekl:
      L. M. Kaganovič „Hromadné represe pronikavě zesílily od konce roku 1936, po telegramu podepsaném Stalinem a Ždanovem a odeslaném ze Soči dne 25. 9. 1936 a adresované Kaganovičovi, Molotovovi a dalším členům politického byra, v němž bylo řečeno:
      ‚Považujeme za absolutně nezbytné a neodkladné jmenovat soudruha Ježova do funkce lidového komisaře vnitra. Jagoda zjevně nebyl na výši svého úkolu při odhalování případu trockisticko-zinovjevského bloku. Statní politická správa se zpozdila v této věci o čtyři roky. Říkají to všichni pracovníci stranického aparátu i většina oblastních zástupců lidového komisariátu vnitra.' K věci je třeba poznamenat, že s pracovníky stranického aparátu se Stalin nestýkal, a proto jejich mínění znát nemohl.
      Tato Stalinova směrnice, že ‚lidový komisariát vnitra se opozdil o čtyři roky' v uplatňování hromadných represí, že je třeba rychle ‚dohnat' co bylo zameškáno, přímo podněcovala pracovníky lidového komisariátu vnitra k hromadnému zatýkání a likvidaci lidí.
      Je třeba konstatovat, že tato směrnice byla vsugerována i plenárnímu zasedání ÚV VKS(b), které se konalo v únoru až březnu 1937. V jeho rezoluci ke zprávě Ježova, Poučení ze škůdcovství, diverze a špionáže japonsko-německých trockistických agentů, se uvádělo:
      ‚Plenární zasedání ÚV VKS(b) soudí, že všechna fakta zjištěná při vyšetřování ve věci protistátního trockistického centra a jeho místních stoupenců ukazují, že s odhalením těchto zapřisáhlých nepřátel lidu se lidový komisariát vnitra opozdil přinejmenším o čtyři roky.'"
      Telegram i usnesení plenárního zasedání ÚV VKS(b) jsou dokladem o neobyčejné prozíravosti J. V. Stalina. Tato jeho vlastnost by ještě více vynikla, kdyby skutečně neznal názory pracovníků strany a lidového komisariátu vnitra. J. G. Jagodu nechal obezřetně v roce 1936 převést z funkce lidového komisaře vnitra SSSR na funkci lidového komisaře spojů SSSR. V roce 1938 se J. G. Jagoda zodpovídal před Vojenským senátem Nejvyššího soudu SSSR, kde uvedl:
      „Musím zde s plnou odpovědností prohlásit, že má zrádcovská práce v aparátu lidového komisariátu vnitra zavinila, že sovětská moc a orgány lidového komisariátu vnitra mohly teprve v letech 1937 1938 odhalit a likvidovat kontrarevoluční činnost pravičácké organizace… Kdyby nebylo bývalo v sovětské výzvědné službě kontrarevoluční skupiny pravičáků a špionů, kteří mým přičiněním byli umístěni v aparátu lidového komisariátu vnitra, bylo by spiknutí proti sovětské moci odhaleno již v zárodku. Tuto svou vinu doznávám před sovětským soudem plně a naprosto…" (Proces s protisovětským pravičácko-trockistickým blokem - 1938, Svoboda 1951, str. 255 a 256)
      J. G. Jagoda nebyl neschopný. V odhalování protisovětských agentů se opožďoval o čtyři roku, protože byl jedním z hlavních účastníků spiknutí. Tak to bylo v roce 1956 všeobecně známé a na veřejnosti nevyvratitelné. Stačilo se odvolat na příslušné argumenty, které byly rozšířeny v dostatečném rozsahu. Ale v atmosféře, kde emoce se vzdouvaly až k hysterii, N. S. Chruščov zářil a vítězil. Bylo to znamení nástupu těžké doby, když se mohla ústy představitele Komunistické strany Sovětského svazu, tak bezostyšně deformovat nedávná skutečnost.
      A. A. Ždanov Všimněme si však ještě jedné „maličkosti". N. S. Chruščov řekl: „…po telegramu podepsaném Stalinem a Ždanovem, odeslaném ze Soči dne 25. 9. 1936 a adresovaném Kaganovičovi, Molotovovi a dalším členům politického byra." Dalším členům politické byra, ale jmenoval jen Kaganoviče a Molotova, kteří s ním stáli v době puče - při smrti J. V. Stalina, kteří jej na telegram upozornili a kteří jej věrně doprovázeli až na právě dosažený vrchol moci. A za „odměnu" je N. S. Chruščov jmenoval - „práskl". Tak se jedná jen s konfidenty, se kterými se již nepočítá. A N. S. Chruščov s nimi nepočítal; uprostřed příštího roku je vyhnal do zatracení. Neměl s nimi žádné slitování. Leč… O tom snad někdy později.
      Potom N. S. Chruščov trhal čest J. V. Stalina - vojevůdce. V té souvislosti mimo jiné uvedl, že Stalinova samovláda vedla k zvlášť těžkým důsledků v průběhu Velké vlastenecké války. Zde se nejdříve pustil do kritiky literárních a filmových děl, které, jak tvrdil, bez přihlédnutí k pravdě, líčily Stalina jako geniálního vojevůdce, což podle N. S.Chruščova bylo v ostrém rozporu se skutečností. Řekl: „Stalin v průběhu války i po ní tvrdil, že tragédie, kterou prožil sovětský lid, je důsledkem nenadálosti německého útoku, což vyvracejí nesčetná fakta." Potom se několikrát dovolával Churchilla, aby dokázal, že Stalin byl dobře informován o hodině začátku války, že však všechna upozornění nebral v úvahu a když válka vypukla, že propadl hysterii a několik dnů se vůbec neúčastnil řízení bojové činnosti vojsk a pokud tak činil později, pak jen jako diletant, který řídil válečné operace podle globusu. V této urážce uvedl…
      „Zavolal jsem Vasilevskému a úpěnlivě jsem ho žádal: ‚Alexandře Michajloviči, povídám mu' (soudruh Vasilevskij je zde přítomen), ‚vezměte mapu a ukažte soudruhu Stalinovi, jak se vyhrotila situace.' Je totiž třeba říci, že Stalin plánoval operace podle globusu. Ano soudruzi, brával globus a na něm ukazoval linii fronty. A tak jsem řekl soudruhu Vasilevskému, ukažte na mapě situaci…"
      A maršál Vasilevskij seděl a mlčel i přesto, že dobře věděl, jaká je to lež. Pracoval vedle Stalina jako náčelník generálního štábu třicet čtyři měsíce. Mlčel i maršál Žukov. Ten dokonce vojensky zabezpečoval mocenský vzestup Chruščova. V roce 1953 velel skupině maršálů a generálů, která zatýkala Beriju bez zatykače. V roce 1957 organizoval vojenská opatření, která zabezpečovala hladkou likvidaci stydlivých oponentů N. S. Chruščova. Mlčel i armádní generál Štemenko. Ten také pracoval ve velké blízkosti Stalina. Během války byl vedoucím operační kanceláře generálního štábu. Na jejím konci byl povýšen do funkce zástupce náčelníka generálního štábu. A všichni ti, které jsem teď jmenoval, byli delegáty XX. sjezdu KSSS!
      Asi za dvacet let po skončení Velké vlastenecké války, tito výjimeční lidé, ale i někteří další vojenští činitelé, zpracovali memoáry válečných let. Setkal jsem se s názorem, který tvrdil, že na začátku sedmdesátých let, kdy začali vydávat svá díla, to byla již jen akademická záležitost. S takovým tvrzením nemohu souhlasit, neboť tito mimořádní lidé opět v pokoře sloužili další, nové - Brežněvově moci. A byli potřební, neboť na „tváři mírného a uvážlivého" revizionismu, reprezentovaného L. I. Brežněvem a dalšími revizionisty, lpěla špína Chruščovova divokého, neurvalého avanturismu a tu oni museli setřít. Nepřipustili J. V. Stalina oficiálně rehabilitovat, nebylo možno ani Chruščova odsoudit - byly to jeho děti, byli to revizionisté, kteří se zrádné koncepce nevzdali ani vzdát nemohli. Proto memoáry, které nesměly jmenovat Chruščova, ani kritizovat chruščovismus, to byl „správný" způsob, „správná míra" odstupu od nařčení Stalina, s jakým se v dějinách nesetkáme. Přes všechny výhrady, je však nutno se uvedených memoárů dovolávat, pokládat je za dost seriozní, věruhodné, vždyť se snaží o nápravu lživých obvinění. A potom, serioznější podklady nejsou k dispozici.
      Maršál Vasilevskij ve své knize Smysl mého života uvedl, že k přípravě operativního rozhodnutí nebo k projednávání vojenských problémů zval Stalin k sobě odpovědné činitele, že předběžný náčrt každého strategického rozhodnutí a jeho prováděcí plán byl vypracován v úzkém kruhu, obvykle členy politbyra a Státního výboru obrany. Tyto orgány, se podle Vasilevského, vždy opíraly o kolektivní mínění.
      G. K. Žukov Maršál Žukov ve své knize Vzpomínky a úvahy popisuje četné, velmi živé diskuse se Stalinem a zdůrazňuje způsob jejich řešení. Na jednom místě o tom uvádí: „Na zasedání Státního výboru obrany velmi často docházelo k ostrým výměnám názorů, které byly formulovány přesně a vyhroceně. Jestliže se nedospělo k jednotnému názoru, byla pověřena komise, složená z představitelů krajních sporných stran, aby předložila koordinované návrhy…" Dále uvedl, že práce v hlavním stanu byla prováděna bez nervozity a všichni se mohli k projednávaným otázkám vyslovit. Stalin se na všechny obracel stejně přísně a dost oficiálně, tvrdil Žukov a potom dodal: „Uměl poslouchat, když mu byla podávána hlášení podložená fakty. Jak jsem se mimochodem během války přesvědčil, Stalin naprosto nebyl člověk, jemuž by se nemohly předkládat palčivé otázky a s nímž by se nedalo přít a dokonce stát pevně na svém stanovisku… Jestliže někdo tvrdí opak, říkám rovnou, že takové tvrzení není pravdivé… Stalin měl zvláštní cit pro slabá místa v hlášení a dokumentech, okamžitě je postřehl a přísně trestal viníky. Měl skvělou paměť, dobře si pamatoval, co bylo řečeno, a nikdy si neodpustil přímou výtku, bylo-li něco opomenuto."
      N. S. Chruščov se na tajném zasedání delegátů XX. sjezdu KSSS smál Stalinovi, když o něm tvrdil, že byl na hony vzdálen chápání reálné situace, která se vytvářela na frontách, poněvadž za celou vlasteneckou válku nebyl ani jednou na jediném úseku fronty, ani v jednom z osvobozených měst, a že přesto bezprostředně zasahoval do průběhu operací a vydával rozkazy, které nepřihlížely k reálné situaci na daném úseku fronty a které nutně vedly k obrovským ztrátám na lidských životech.
      K těmto výtkám se v sedmdesátých letech vyjádřil armádní generál Štemenko. Ten ve své knize Generální štáb za války, uvedl: „Vrchní velitel podle našeho názoru nemohl častěji jezdit na frontu. Bylo by to neodpustitelně lehkomyslné opustit byť i jen na čas hlavní řízení kvůli rozhodnutí nějaké dílčí otázky na jediném úseku fronty."
      „Cesty tohoto druhu by byly zbytečné", potvrzuje maršál Vasilevskij a dodává: „Stalin dostával v hlavním stanu nejpodrobnější a nejúplnější informace. V Moskvě mohl učinit správná a účinná rozhodnutí. Stalin přijímal svá rozhodnutí nejen na podkladě údajů známých centru, ale i s přihlédnutím k zvláštnostem na místě… Své názory na důležité otázky si Stalin v mnohém vytvářel podle zpráv představitelů hlavního stanu, které posílal k vojskům, aby přímo na místě prozkoumali situaci a konzultovali s veliteli svazků závěry generálního štábu. Stalin měl vliv na formování pracovního stylu hlavního stanu. Jeho hlavními rysy bylo vycházet z kolektivní zkušenosti… Velká píle, stálé spojení s vojsky, přesná znalost situace na frontech, jakož i vysoká náročnost, byly základní součástí pracovního stylu Stalina jako vrchního velitele… Byl přísný, což je oprávněné zvlášť za války; nikdy nepromíjel nejasnost v práci, neschopnost dovést věci do konce."
      Aby svá tvrzení podpořil důkazem, který by J. V. Stalina úplně skolil, vytasil N. S. Chruščov konkrétní příklad. To uvedl:
      „Když v roce 1942 se v prostoru Charkova vytvořila pro naše vojska nanejvýš svízelná situace, přijali jsme správné rozhodnutí zastavit operace k obklíčení Charkova, poněvadž… při plnění tohoto úkolu hrozilo našim vojskům nebezpečí s osudovými důsledky.
      Informovali jsme o tom Stalina a prohlásili jsme, že situace vyžaduje změnit plán bojové činnosti, abychom nepříteli zabránili zničit velká uskupení našich vojsk.
      Stalin navzdory zdravému rozumu náš návrh odmítl a nařídil v plnění operace k obklíčení Charkova pokračovat, ačkoli tou dobou už našim četným uskupením hrozilo naprosto reálné nebezpečí obklíčení a zničení…"
      Tak tolik k zadání, jak vyplynulo z obvinění N. S. Chruščova. Protože jde o otázku velmi závažnou, prozkoumáme ji v širším pohledu. Ten si vyžádá vyšší čtenářovo soustředění.
      V roce 1942 byl Sovětský svaz podroben novým těžkým zkouškám. Koncem jara byl však na sovětsko-německé frontě klid. Obě strany přešly do obrany. Vědomí sovětského lidu bylo povzbuzeno velkým vítězstvím Rudé armády u Moskvy. Vojska byla vyzbrojována modernizovanými protitankovými kanóny ráže 45 mm a novými kanóny ráže 76 mm. Byla učiněna rozsáhlá organizační opatření v rámci protiletecké obrany země i vojsk. Ve značném rozsahu byly doplňovány svazky dálkového letectva a záložní sbory vrchního velení. Stav operující armády činil na sovětské straně 5,5 milionů mužů.
      Blížilo se letní tažení. Fašistické Německo a jeho spojenci měli na frontách od Barentsova k Černému moři 217 divizí a 20 brigád, přičemž 178 divizí, 8 brigád a 4 letecké armády se skládaly pouze z německých vojáků. Na počátku května 1942 měl nepřítel Rudé armády na frontě více jak šest miliónů vojáků. Po provedení řady totálních opatření se hitlerovskému velení podařilo úspěšně doplnit skupinu armád Süd a soustředit v ní síly značně převyšující možnosti Rudé armády.
      Stalin předpokládal, že v létě 1942 budou Němci s to provádět útočné operace současně na dvou strategických směrech. Pokud jde o plány sovětské, Stalin se domníval, že nebyly zatím vytvořeny takové vojenské síly, které by mohly provést velké útočné operace. Proto své záměry koncipoval jako omezené na aktivní strategickou obranu, ze které by se měla uskutečnit řada dílčích útočných operací na Krymu, u Charkova, na smolenském směru, u Leningradu a jinde.
      Záměr se projednával za iniciativy Stalina, Vasilevského, Žukova a za aktivní účasti B. M. Šapošnikova. Jednání byli přítomni S. K. Timošenko, K. J. Vorošilov a další. A právě v takovém klimatu se zrodil plán útočné operace u Charkova.
      Žukov s ním nesouhlasil. Své odpovědnosti se vymkl i ve své knize Úvahy a vzpomínky, kde všechno rozhodující kolem této bitvy, kterou tak nestoudně „zpopularizoval" N. S. Chruščov, přenesl na Vasilevského a to především tím, že ji charakterizoval jeho citátem, uvedeným v jeho knize Smysl mého života (str.192):
      „B. M. Šapošnikov, který si byl vědom rizika útoku z operačního pytle, v jakém se nacházel Jihozápadní front", píše Vasilevskij, „navrhoval, aby od jejího provedení se upustilo. Avšak velitelství směru" (jehož jednání se účastnil N. S. Chruščov, byl členem jeho rady obrany) „trvalo na svém a ubezpečilo Stalina, že operace bude úspěšná. Stalin tedy souhlasil…"
      K této otázce Žukov uvedl: „Dne 12. května vojska Jihozápadního frontu přešla do protiútoku ve směru na Charkov a zasadila dva údery… Tato operace se zpočátku vyvíjela úspěšně. Rudá armáda prolomila nepřátelskou obranu a za tři dny postoupila o 25 - 50 kilometrů. J. V. Stalin byl spokojený. Jak vzpomíná A. M. Vasilevskij" (znovu Žukov přesouvá odpovědnost za toto tvrzení) „vrchnímu veliteli to zavdalo podnět, aby vytkl generálnímu štábu, že na jeho naléhání málem nedovolil provést tak úspěšně se rozvíjející operaci.
      Avšak situace se brzy změnila… Velitelství Jihozápadního frontu nerozpoznalo nebezpečí ze strany Kramatorska. Tam dokončovalo soustředění silné útočné uskupení německých tankových a motorizovaných vojsk. Ráno 17. května zaútočilo…
      Vasilevskij okamžitě podal hlášení veliteli a navrhl zastavit útok…
      Stalin oznámil náčelníku generálního štábu, že opatření, jež učinilo velitelství směru, zcela dostačují k tomu, aby úder nepřítele proti Jihozápadnímu frontu byl odražen, a proto Jihozápadní front bude pokračovat v útoku.
      Dne 18. května se situace Jihozápadního frontu velmi zhoršila. Generální štáb se ještě jednou vyslovil pro to, aby naše útočná operace u Charkova byla zastavena.
      Měl jsem téhož dne příležitost být přítomen v hlavním stanu při jednom rozhovoru J. V. Stalina s velitelem Jihozápadního frontu. Dobře si pamatuji, že vrchní velitel tehdy už jasně vyslovil S. K. Timošenkovi vážné obavy, týkající se úspěchu nepřítele v prostoru Kramatorska.
      K večeru 18. května hovořil vrchní velitel na toto téma s členem rady frontu N. S. Chruščovem, jenž vyslovil takový názor jako velitelství Jihozápadního frontu: obava před nebezpečím ze strany kramatorské skupiny nepřítele je značně přehnaná a není důvodu k přerušení operace. Vrchní velitel, odvolávaje se na hlášení vojenské rady Jihozápadního frontu o nutnosti pokračovat v útoku, názory generálního štábu zamítl.
      Verze, které nyní kolují o zneklidňujících hlášeních vojenských rad Jižního a Jihozápadního frontu, odeslaných hlavnímu stanu, neodpovídají skutečnosti. Mohu to potvrdit, protože jsem byl osobně přítomen při rozhovorech vrchního velitele.
"
      Dne 23. května byla zkáza vojsk u Charkova dokonána. Celá 6. i 57. armáda a část sil 9. armády, včetně operační skupiny generála Bobkina, se propadly do úplného obklíčení.
      N. S. Chruščov s J. V. Stalinem Tak takový byl N. S. Chruščov. Lhář, jakého jsem nepotkal, o jakém jsem neslyšel. Takový byl G. K. Žukov. Věděl, že N. S. Chruščov lže tak vážnému shromáždění, jakým bylo zasedání bývalých delegátů XX. sjezdu KSSS, v tak závažné věci, jakou bylo hanobení J. V. Stalina a přece mlčel. Nejen to…
      Ale zpět na zasedání bývalých delegátů XX. sjezdu KSSS, do „ilegálního podzemí", kde N. S. Chruščov dále uvedl:
      „Velmi těžké následky, zvláště pro počáteční období války, měla rovněž ta okolnost, že v průběhu let 1937 až 1941, v důsledku Stalinovy podezřívavosti, byly na základě pomlouvačných obvinění zahubeny nespočetné kádry armádních velitelů a politických pracovníků. V průběhu těchto let bylo postiženo represí několik vrstev velitelských kádrů, doslova od roty a praporu až po nejvyšší armádní centra…
      Politika rozsáhlých represí proti kádrům v armádě měla ještě i ty těžké důsledky, že podlomovala základy vojenské discipliny, poněvadž po dobu několika let byli velitelé všech stupňů a dokonce i vojáci ve stranických a komsomolských buňkách vedeni k tomu, aby ‚odhalovali' své vyšší velitele jako skryté nepřátele."
      Aby N. S. Chruščov podepřel své tvrzení, uvedl jména: Rokossovskij, k němu připojil: „a ten seděl", Gorbatov, Mereckov, k němu připojil: „je přítomen", Podlas, k jeho jménu připojil: „to byl skvělý velitel, padl na frontě".
      To byli lidé, kteří byli odsouzeni řádnými soudy k trestu odnětí svobody a protože se při výkonu trestu dobře chovali a slíbili věrnost Sovětskému svazu i oddanou službu v Rudé armádě, byli za Stalina amnestováni; byl jim prominut zbytek výkonu trestu a ne že by byli rehabilitováni, zproštěni viny. Toho si byl N. S. Chruščov plně vědom a proto je charakterizoval zcela neurčitě, jako seděl, padl na frontě. Zaslouží si plně uznat jejich nápravu. Je nutno je navždy chovat ve vysoké úctě. Tak na ně pohlížel J. V. Stalin a uměl jejich nápravu i ocenit. Rokossovského například poslal po válce do Polska, kde on, jako Polák, vykonával funkci ministra národní obrany a náměstka předsedy vlády Polska. Jedno z prvých patření, která N. S. Chruščov učinil, když si usurpoval moc, bylo to, že Rokossovského z Polska odvolal! A dosadil tam Gomulku!!!
      Mezi těmito veliteli se zrušeným výkonem trestu, však byli jedinci a nebylo jich málo, kteří se nechali zajmout a dali se do vojenské služby jako spojenci hitlerovského Německa. Píše o nich Ludo Martens, revoluční publicista a předseda dělnické revoluční strany v Belgii. S odvoláním na text v knize Špion století Reinhard Gehlen, Paříž 1974, str. 84, uvedl:
      „Bývalý britský tajný agent a historik rozvědky Cookridge píše: ‚Vlasovovo okolí tvořila zvláštní směsice. Nejinteligentnějším z jeho důstojníků byl plukovník Milety Zikov, Žid… Byl účastníkem hnutí Bucharinových ‚pravicových úchylkářů' a roku 1936 ho Stalin poslal na Sibiř, aby si tam odpykal čtyři roky. Generál Malyškin, bývalý velitel štábu Východ, také přežil Stalinovy procesy. Uvěznili ho za aféry s Tuchačevským. Generál Želinkov byl bývalý politický komisař armády. Jako mnozí jiní důstojníci, kteří byli amnestováni na počátku války, v roce 1941.' Tak se dovídáme, že mnozí vysocí důstojníci, v roce 1937 odsouzeni a posláni na Sibiř, a potom na začátku války amnestováni, přešli na stranu Hitlera. Sankce při velké čistce měly evidentně plné opodstatnění. Na tom nelze nic změnit." (L. Martens, Jiný pohled na Stalina, Orego 1995, str. 178 - 214)
      Nebylo snadné připravit se na válku. Velké společenské přeměny vytvořily předpoklady, to je nesporné. Přesto však nebyly odstraněny síly, které se nezřekly svého bývalého panství. Jejich aktivita upadala, ale jakmile vzniklo pro sovětský stát nebezpečí, začaly se naprosto přirozeně znovu aktivizovat.
      Již zde bylo uvedeno jméno Vlasov. Pojednám o něm krátce. Koncem roku 1941 v boji před Moskvou měl významné postavení. Jako generál však nesplnil očekávání. V roce 1942 ho Němci zajali a on přešel na jejich stranu. Dne 16. září 1944, po rozhovoru s Himlerem, dostal oficiální povolení založit Ruskou osvobozeneckou armádu. Její štáb tvořili jednak amnestovaní důstojníci - o kterých však nehovořil v tajném projevu N. S. Chruščov, naopak tuto část svého projevu koncipoval tak, jako by nikdy neexistovali; mimo ně také i ti, kteří čistkou v armádě prošli aniž by byli odhaleni, aniž by na ně dopadla represe, jak říkal trestu N. S. Chruščov. Mezi ně patřil například generálmajor Truchin, velitel operativní sekce štábu Baltického okruhu a profesor na Akademii generálního štábu. Dále generálmajor Malyškin, velitel štábu 19. armády. Generálmajor Zakutnyj, profesor na Akademii generálního štábu. Generálmajoři Blagoveščenskij, velitel brigády, či Šapalov, velitel střeleckého sboru a brigádní komisař Žilenkov, člen vojenské rady 32. armády. Plukovníci Malcev, Zvěrev, Něrjadin a Buňačko, který byl velitelem 389. tankové divize a další. (L. Martens, Jiný pohled na Stalina, Orego 1995, str. 178 - 214)
      Vlasov založil, vlastně již na konci války, v době, kdy vyhlídky Velkoněmecké říše na vítězství už dávno zanikly, Ruskou osvobozeneckou armádu. Nevíme jak velkou, z kolika divizí se skládala. Ale když se řekne armáda, hned má každý představu o vojenské jednotce, sestávající z několika desítek tisíc mužů. V tomto případě šlo o lidi, kteří zradili vlast ve velmi těžké chvíli. Jejich zrada měla třídní motiv, žádný jiný nepřicházel v úvahu - a v čistce odhalen nebyl! O takových případech N. S. Chruščov delegáty XX. sjezdu KSSS neinformoval!
      Ještě musíme zůstat na tajném zasedání delegátů XX. sjezdu KSSS. N. S. Chruščov jim řekl:
      „Soudružky a soudruzi! Obraťme se k některým jiným faktům. Sovětský svaz je právem považován za vzor mnohonárodnostního státu, neboť u nás je reálně zabezpečena rovnoprávnost a přátelství všech národů obývajících naši vlast.
      Tím křiklavější jsou akce, jejichž iniciátorem byl Stalin a které znamenají hrubé pošlapání hlavních leninských zásad národnostní politiky sovětského státu. Jde o hromadné vysídlování celých národů z rodných míst včetně všech komunistů a komsomolců bez jakékoli výjimky. Vysídlování tohoto druhu při tom vůbec nebylo diktováno důvody války.
      Už koncem roku 1943, kdy se na frontě Velké vlastenecké války vyhranil trvalý přelom ve prospěch Sovětského svazu, bylo přijato a realizováno rozhodnutí o vysídlení Karačajců z území, které obývali… koncem prosince 1943, stihl týž osud všechno obyvatelstvo Kalmycké autonomní republiky. V březnu 1944 byli vysídleni ze svých rodných míst všichni Čečenci s Inguši a Čečensko-ingušská autonomní republika byla zrušena. V dubnu 1944 byli z území Kabardinsko-balkarské autonomní republiky vysídleni do vzdálených míst všichni Balkaři a republika sama byla přejmenována na Kabardinskou autonomní republiku. Ukrajinci se tomuto osudu vyhnuli, protože jich je příliš mnoho a nebylo by je kam vystěhovat. Jinak by je totiž vystěhoval. (Smích v sále)
      S vědomím marxistů-leninovců, ale i každého zdravě uvažujícího člověka se taková teze nesrovnává - jak lze svalovat odpovědnost za nepřátelskou činnost jednotlivců na celé národy, včetně žen, dětí, starců, komunistů a komsomolců a vystavovat je hromadným represím, útrapám a strázním."
      Ne všechno je oficiálně objasněno. Proto je nutno se pro vysvětlení obracet i k lidem, kteří nevzbuzují důvěru, zklamali. Jeden z nich, pučista V. M. Molotov, ve vzpomínkách uvedl: „Pjatakov, Bucharin i další tvrdili, že národnostní otázka už nemá význam. Bylo to zcela krátkozraké, jakési maloměšťácké furiantství. Domnívali se, že důležitý je jen třídní přístup, a tím to vše končí. Ale Lenin a Stalin to chápali správně. Však také nikoho jiného Lenin nejmenoval na jednu z nejdůležitějších funkcí té doby. Lidovým komisařem v národnostních záležitostech jmenoval Stalina. Postavil ho do čela ministerstva, které řešilo národnostní otázky!
      Lenin velmi chválil to, co napsal Stalin o národnostní otázce, a všechny tyto nesnadné záležitosti svěřil jemu. Ale také kritizoval. Platilo to na Dzeržinského a Stalina, když říkal, že lidé neruského původu mohou být ruštější než sami Rusové. U Stalina se to, pravda, projevilo zejména v posledních letech až přespříliš… Domníval se, že vysoké funkce jsou v základě jen pro Rusy, Ukrajince a Bělorusy." (F. I. Čujev, Vzpomínky Molotova, Orego 1996, str. 193 a 194)
      J. V. Stalin a V. M. Molotov Zrádce N. S. Chruščov muset spílat J. V. Stalinovi, ale i bavit unavené delegáty XX. sjezdu KSSS? Prohlásil: „Ukrajinci se tomuto osudu vyhnuli, protože jich je mnoho a nebylo by je kam vystěhovat. Jinak by je totiž vystěhoval."
      Přehánět, být komediant, to byla správná role pro N. S. Chruščova. Je pravdou: J. V. Stalin si na spojencích, tuším již při poradě na Krymu vyžádal, aby Ukrajinci a Bělorusové, za ztráty a za hrdinství, které prokázali v bojích za Velké vlastenecké války, měli své zástupce v OSN.
      J.V.Stalin vždy uvažoval realisticky. Při tom musel často potlačit cit nebo všeobecná etická hlediska. Jednal-li tak, jak uváděl N.S.Chruščov, pak k tomu musel mít ne jeden, ale rozhodně více důvodů - pádných důvodů. Jedním z nich byl zcela určitě ten, který vyjádřil 6. 11. 1944:
      „Vyhrát válku s Německem znamená uskutečnit veliké historické dílo. Avšak vyhrát válku neznamená ještě zabezpečit národům pevný mír a spolehlivou bezpečnost v budoucnu. Úkolem je nejen vyhrát válku, nýbrž znemožnit vznik nové agrese a nové války, ne-li navždy, tedy aspoň na dlouhou dobu. Německo bude samozřejmě po porážce odzbrojeno jak v hospodářském smyslu, tak i ve vojensko-politickém ohledu. Bylo by však naivní se domnívat, že se nepokusí obnovit svou moc a podniknout novou agresi…" (J. V. Stalin, O velké vlastenecké válce, Svoboda, 1945, str. 126 a 127)
      Bylo by naivní domnívat se, že Německo neobnoví svou moc, že se nepokusí o novou agresi. Byla to historická slova v době, kdy strašné pustošení životů a všech hodnot materiální povahy ještě neskončilo. A pro případ opakování strašného pustošení, zřejmě chtěl J. V. Stalin zabezpečit pevný a spolehlivý týl vojskům, těm, které v budoucnu budou opět bránit domov mnoha národů. A pevný týl mohl zabezpečit jen tak, že fakticky se nepřipustí, aby malé národy, zmanipulované nacionalistickou agitací, se dostaly do styku s týlem hlavních vojenských uskupení, jak tomu bylo za Velké vlastenecké války. V. M. Molotov o tom mluví ve vzpomínkách. Sice neurčitě, nedůrazně, ale přece jenom si vzpomněl. Na otázku F. I. Čujeva: „Jak vysvětlíte přemístění celých národů v době války?" V. M. Molotov odpověděl:
      „Teď jsou všichni chytří. Vše se odehrávalo v jisté době, dnes tu dobu zhušťují do jednoho bodu. Byla různá období. Pluky kavkazských vojáků stály na frontách proti nám. Stříleli na nás zezadu. Šlo o život nebo smrt. Na analýzu nebyl čas. Pochopitelně, že to odnesli i nevinní. A já se domníván, že v té době to bylo správné." (F. I. Čujev, Vzpomínky Molotova, Orego 1996, str. 194)
      V. M. Molotov se domníval, že to bylo správné. S ohledem na perspektivu nové války to bylo moudré i oprávněné, ale především nezbytně nutné! Několik let trvající válka v Čečensku potvrdila, že v kořistnickém zájmu nějakých Dudajevů, je možno rozpoutat nacionální vášně, uložené v hlubokém podvědomí národů a pod jejich prapory vést nevinný lid do krvavých srážek, organizovaných v prospěch kořistníků.
      Popřít právo na bezpečnost Sovětského svazu v budoucnosti bylo od N. S. Chruščova podlým útokem. Kdybychom jej podporovali, zaútočili bychom na postupimské ujednání vítězných mocností o odsunu německého obyvatelstva z Československa a z Polska. Snad jediné ujednání, které je ještě v platnosti.
      Dne 21. 12. 1949 uveřejnila moskevská Pravda článek N. S. Chruščova. Nesl název: Stalinské přátelství mezi národy - záruka nepřemožitelnosti naší vlasti. V něm mimo jiné autor uvedl:
      „Ukrajinský socialistický průmysl vyráběl v předvečer války téměř dvakrát více produkce než průmysl celého předrevolučního Ruska, a jedenáctkrát tolik než ukrajinský průmysl v roce 1913. Jedině s pomocí celého Sovětského svazu, za podpory jeho mohutnosti, byl umožněn rychlý rozvoj strojírenství, vysoký stupeň mechanizace Doněckého uhelného revíru, vybudování velkého počtu vysokých a martinských pecí a válcoven. Bylo by nad síly Ukrajiny samotné vybudovat takové giganty socialistického průmyslu, jako je Leninův Dněprogres, Novokramatorský Stalinův strojírenský závod, Charkovský traktorová závod aj. V republice se značně rozšířila síť vysokých škol, vědeckých a kulturně osvětových ústavů. Na 157 vyšších školách a 560 školách technických studuje nyní 335.000 lidí. Byly založeny Akademie věd, Akademie architektury, 480 vědeckých výzkumných ústavů a institucí, desítky divadel, desetitisíce klubů, paláců kultury a knihoven…" (Spolubojovníci o Stalinovi, Svoboda, 1950, str. 156 - 165)
      Tento Chruščov se nestyděl a po šesti letech prohlásil: „J. V. Stalin by vystěhoval Ukrajince, jen kdyby měl kam." Taková nehoráznost! Tu nemůže ani klaun Chruščov přestavět na vtip.
      Nyní zde poslední stať N. S. Chruščova, z jeho vystoupení před BÝVALÝMI delegáty XX. sjezdu KSSS - o Jugoslávii:
      „Stalinova zvůle se projevovala nejen při řešení otázek vnitřního života země, ale i v oblasti mezinárodních vztahů Sovětského svazu.
      Na červencovém plenárním zasedání ÚV se podrobně projednávaly příčiny konfliktu s Jugoslávií. Při tom se konstatovala velmi nechvalná úloha Stalinova. Vždyť v ‚jugoslávském případu' nebylo takových otázek, které by se nedaly řešit cestou soudružského stranického projednání. Pro vznik tohoto ‚případu' neexistovaly vážné důvody a k roztržce s touto zemí nemuselo dojít. To ovšem neznamená, že jugoslávští vedoucí činitelé nebyli bez chyb či nedostatků. Ale tyto chyby a nedostatky byly Stalinem nepředstavitelně zveličeny, což vedlo k roztržce vztahů se spřátelenou zemí. Vzpomínám na prvý den, kdy se začal uměle rozdmýchávat konflikt mezi Sovětským svazem a Jugoslávií. Když jsem přijel z Kyjeva do Moskvy, pozval mě Stalin a s poukazem na kopii dopisu, který byl krátce před tím odeslán Titovi, se mě zeptal: ‚Četls to?' A aniž by čekal na odpověď, řekl: ‚Takhle pohnu malíčkem a bude po Titovi. Sletí…' Na tohle ‚hýbání malíčkem' jsme draze doplatili. Toto prohlášení zrcadlilo Stalinův slavomam, vždyť on i takovým způsobem jednal: pohnu malíčkem - a zmizí Kosior, znovu pohnu malíčkem a zmizí Postyšev, Čubar a znovu pohnu malíčkem a zmizí Vozněsenskij, Kuzněcov a mnozí další. Jenže s Titem se to nestalo. Ať se Stalin snažil hýbat malíčkem a čímkoli sebevíc. Tito nesletěl. Proč? Proto, že ve sporu s jugoslávskými soudruhy stál za Titem stát, stál za ním lid, který prošel krvavou školou zápasu za svobodu a nezávislost, lid, který své vedoucí představitele podporoval."
      J. B. Tito Epizoda se Stalinovým malíčkem je nepravděpodobná. V knize K politickým procesům v Československu 1948-1954 - Dokumentace ÚV KSČ pro rehabilitaci 1968, zpracovanou Karlem Kaplanem, publikovanou Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, 1994, vydanou s přispěním Grantové agentury ČR, reg.č. 404/93/1214 a Nadací Konrada Adenaura, je na str. 18 a 19 uvedeno, že 14. července 1948 Stalin zaslal Gottwaldovi dopis, ve kterém mu sdělil: v Moskvě nepočítají v současné době s porážkou Titovy skupiny, na příštím sjezdu získá Tito většinu. Současně Stalin v dopise připomněl: je nyní třeba vyčkat, není pochyb o tom, že marxismus-leninismus v Jugoslávii v budoucnu zvítězí. Dopis byl uložen v archivu ÚV KSČ, f. O2/2. aj. 117.
      N. S. Chruščov bouřil: „Vidíte, k čemu vedl Stalinův slavomam. Stalin úplně ztrácel smysl pro realitu, projevoval podezřívavost a povýšenectví ve vztahu nejen k jednotlivcům doma, ale i ve vztahu k celým stranám a zemím.
      Nyní jsme se pozorně zorientovali v otázce Jugoslávie a našli jsme správné řešení, které schvalují národy Jugoslávie a Sovětského svazu, jakož i všichni pracující lidově demokratických zemí, pokrokoví lidé celého světa. Odstranění nenormálních vztahů s Jugoslávií bylo ukončeno v zájmu celého tábora socialismu, v zájmu upevnění míru na celém světě…"
      N. S. Chruščov se odvolával na červencové plenární zasedání ÚV, kde, jak říkal, se projednávaly příčiny vzniku konfliktu s Jugoslávií. Při tom se měla objasnit velmi nechvalná Stalinova úloha…
      Skutečně. V době od 4. do 12. července 1955 jednalo plenární zasedání ÚV KSSS. Mělo neobyčejně široký program. Mezi jiným, plenární zasedání projednalo referát N. S. Chruščova o výsledcích sovětsko-jugoslávských jednáních. Usnesení z tohoto plenárního zasedání bylo tak rozsáhlé, že muselo být uveřejněno v Pravdě na pokračování. Ale k sovětsko-jugoslávskému jednání bylo lakonické. Říkalo jen:
      „Plenární zasedání Ústředního výboru KSSS vyslechlo zprávu soudruha Chruščova o výsledcích jednání mezi vládními delegacemi Sovětského svazu socialistických republik a Federativní lidové republiky Jugoslávie." (KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl IV., NPL, 1964, str. 95)
      A více ani čárka. To dávalo možnost N. S. Chruščovovi „tajit" úlohu J. V. Stalina až do konce února 1956 - do XX. sjezdu KSSS. A to nejen v oblasti vztahů s Jugoslávií. Tím je usvědčen Molotov, Kaganovič, Malenkov, další a další, že N. S. Chruščova podporovali na začátku zrádné cesty. Když ničím jiným, tak tichým souhlasem. Mlčeli nejen o Jugoslávii, ale i o útocích N. S. Chruščova proti J. V. Stalinovi v době, kdy veřejný odpor byl možný a měl velký předpoklad na úspěch…
      Nyní jen dvě zastavení, která budou dokreslovat konturu politického a morálního profilu N. S. Chruščova. V článku, uveřejněném v Pravdě 21. 12. 1949, N. S. Chruščov uvedl:
      Chruščov znázorněný jako pokračovatel Leninova díla - ve skutečnosti jeho zrádce a deformátor „Věrnost velikému lidu Leninovu a Stalinovu, věci socialismu, se projevuje a ověřuje na poměru k Sovětskému svazu, který stojí v čele všech sil demokracie a socialismu. Zrada na Sovětském svazu, zrada na proletářském internacionalismu vede nevyhnutelně do tábora nacionalismu, fašismu, do tábora imperialistické reakce. Ukázkou toho je Titova a Rankovičova banda vrahů a špionů, která již dovršila přechod od nacionalismu k fašismu a stala se přímou agenturou imperialismu, stala se jeho nástrojem v boji proti socialismu a demokracii.
      Svobodomilovné národy celého světa, celé pokrokové lidstvo, vtiskují znamení hanby těmto přeběhlíkům a zrádcům a ještě těsněji semknou svůj šik kolem slavného, nepřemožitelného praporu Leninova a Stalinova, aby vedly rozhodný boj proti nepřátelům Sovětského svazu, nepřátelům internacionalismu." (Spolubojovníci o Stalinovi, Svoboda, 1950, str. 164 a 165)
      Za druhé: V roce 1960, v době „kvetoucího" panství Chruščova, čtyři roky po tom, kdy v tajném projevu Chruščov blahořečil Titově režimu v Jugoslávii, bylo již mezinárodní komunistické hnutí rozštěpeno. Přesto se však vedoucím delegací 81 stran, zúčastněných na oslavách 43. výročí VŘSR, podařilo dosáhnout v důležitých otázkách jednoty. Všichni byli pro Prohlášení porady představitelů komunistických a dělnických stran, které mimo jiné uvádělo:
      „Komunistické strany jednomyslně odsoudily jugoslávskou odrůdu mezinárodního oportunismu, který je koncentrovaným vyjádřením ‚teorií' moderních revizionistů. Vedoucí činitelé Svazu komunistů Jugoslávie zradili marxismus, prohlásili jej za zastaralý, postavili proti Deklaraci z roku 1957 svůj protileninský program, postavili SKJ proti celému mezinárodnímu komunistickému hnutí, odtrhli svou zem od socialistického tábora, učinili ji závislou na tzv. pomoci amerických a jiných imperialistů, a tím ohrozili revoluční vymoženosti dosažené hrdinným bojem jugoslávského lidu. Jugoslávští revizionisté provádějí podvratnou činnost proti socialistickému táboru a světovému komunistickému hnutí. Pod záminkou mimoblokové politiky vyvíjejí činnost poškozující jednotu všech mírumilovných sil a států. Další odhalování předáků jugoslávských revizionistů a aktivní boj na obranu komunistického a dělnického hnutí před protileninskými myšlenkami jugoslávských revizionistů zůstávají i nadále nezbytným úkolem marxisticko-leninských stran." (Dokumenty mezinárodních porad…, Svoboda, 1979, str. 82)
      Důsledky jugoslávské politiky N. S. Chruščova vyvolaly v mezinárodním komunistickém hnutí značné napětí, které přinutilo sovětské revizionisty, aby oficiálně, ale celkem formálně a jen na krátkou dobu, se rozešli se Svazem komunistů Jugoslávie. Změnu svého stanoviska oznámili především na XXI. sjezdu KSSS. Ten se konal na rozhraní ledna a února 1959; dva roky před schůzkou představitelů stran mezinárodního komunistického hnutí - tři roky po vystoupení N. S. Chruščova na tajném zasedání delegátů XX. sjezdu KSSS, kde bezostyšně hanobil odkaz J. V. Stalina také útokem na jeho principiální stanovisko k jugoslávskému revizionismu.
      Vše, co bylo hlavním v obsahu projevu N. S. Chruščova bývalým delegátům bývalého XX. sjezdu KSSS, se promítlo do usnesení plenárního zasedání ÚV KSSS, které se konalo až 30. 6. 1956 - za dobu delší jak čtyři měsíce po skončení XX. sjezdu KSSS. Teprve na něm byl poprvé před oficiálním shromážděním, pravomocným k přijetí závazných usnesení(?), projednán kult Stalinovy osobnosti. Teprve až od 30. 6. 1956 se kritika J. V. Stalina, možná(?), prováděla podle závazného usnesení, jež se stalo oprávněným(?) podkladem pro dlouhou cestu zrady, která vyústila v úplnou porážku socialistického tábora a mezinárodního komunistického hnutí, vedeného Sovětským svazem. Taková porážka se zcela pochopitelně promítla do hospodářských důsledků, které nyní dopadají na bedra stamilionů. Nikde nejsou důkazy, že jejich utrpení nebude dále zvětšováno. V našem prostředí se předvoj dělnické třídy ještě nezačal organizovat.
      Usnesení ÚV KSSS z 30. 6. 1956 - viz KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl IV., NPL, 1964 - podává důkazy o tom, že výroky N. S. Chruščova, zde uváděné, které byly převzaty z přílohy Týdeníku aktualit, agentury Novosti, čís. 7/90, vydávaného nakladatelstvím Delta, jsou autentické - věrohodné.