REVIZIONISTÉ - Sešit č. 3 (2/3)

Přidáno v neděli 11. 10. 2009


N. S. Cruščov s J. V. Stalinem

      Období puče, zrady, slávy, moci a pádu Chruščovova revizionismu v konfrontaci s historickými událostmi, stanovisky klasiků i s jinými důkazy

      Sešit č. 3
      Tajný projev N. S. Chruščova bývalým delegátům XX. sjezdu KSSS

J. F I K T A

      Tajné zasedání delegátů XX. sjezdu KSSS

      Nyní do podzemí, na frakční, protisocialistickou „přednášku" N. S. Chruščova. Již nepoužíval neadresných výrazů, které jen obecně odsuzují kult osobnosti. Začal otevřeně formulovat své zrádné zaměření. Užaslý dav byl statistou. Divil se a trnul, ale i tleskal. Nediskutoval, ani nehlasoval. Nebylo třeba. Režie mu přisoudila malý význam. Infikovat ho a čekat na následky, které vyvolá nákaza.
      N. S. Chruščov hřímal: „Za Leninova života byl ústřední výbor strany skutečným výrazem kolektivního vedení strany a země. Lenin jako bojový marxistický revolucionář, vždy nesmiřitelný v zásadních otázkách, nikdy násilně nevnucoval své názory ostatním."
      Pozoruhodné na tomto tvrzení je to, že N. S. Chruščov vstoupil do boje proti kultu Stalinovy osobnosti a jako zbraň použil kult Leninův, proti kterému nemám námitek. Ale byl to zase N. S. Chruščov, který po svém a pro svoji zrádnou potřebu si kult Leninovy osobnosti upravil podle svých potřeb. Řekl: „Přesvědčivě a trpělivě vysvětloval své názory ostatním." A právě v takovém výroku musíme spatřovat pokřivení revoluční zásadovosti V. I. Lenina.
      Důkaz, sloužící jako podpora mého tvrzení a k usvědčení N. S. Chruščova z licoměrnosti, uvedu několik statí z dopisu V. I. Lenina německým a francouzským dělníkům, který byl v září - listopadu 1920 uveřejněn v tiskových orgánech komunistických stran Velké Britanie, Francie a Německa:
      „V podmínkách pro přijetí do Komunistické internacionály, bod 20, stojí černé na bílém, že výjimky z přísných pravidel, týkající se vůdců pravého křídla a pracovníků ústředních orgánů institucí, jsou přípustné jen se souhlasem Exekutivy III. internacionály. Jsou-li výjimky prohlášeny za přípustné, nemůže být tedy řeči o tom, že by absolutně neměli být přijati ti či oni jedinci. Plně se uznává, že je nutno přihlížet ne k minulosti, ale k přítomnosti, přihlížet k tomu, jak se změnily názory a počínání jednotlivců, jednotlivých vůdců… je veden boj mezi živly revolučními, proletářskými, a živly oportunistickými, maloburžoazními… Oportunismus je zastoupen příslušníky ‚dělnické' aristokracie, intelektuálními maloměšťáckými vrstvami atd. Bez očištění od tohoto směru, který ve skutečnosti svým kolísáním uplatňuje vliv buržoazie na proletariát uvnitř dělnického hnutí, uvnitř socialistických stran - bez očištění, bez rozkolu s ním, bez vyloučení všech jeho význačných představitelů není možno semknout revoluční proletariát… Jedině rozkolem s takovými lidmi se dosáhne mezinárodní jednoty revolučního proletariátu proti buržoazii… Je na čase, aby všichni revoluční dělníci očistili své strany a vytvořili skutečně jednotné komunistické strany." (V. I. Lenin, Spisy, sv. 31, str. 276 - 278) Neuvěřitelně aktuální!
      Ne trpělivé přesvědčování, ale zásadní, nesmiřitelné, principiální a revoluční stanoviska, namířená proti nositelům oportunismu - intelektuálským a maloměšťáckým živlům, které klamou revoluční dělníky; současně však soudružské pochopení pro ty, kteří se vymanili z vlivu minulosti. Tak takový byl V. I. Lenin, takový máme v něm vzor i pro současnost. N. S. Chruščov si střihl charakter V. I. Lenina tak jak potřeboval. Podváděl! Byl to revizionista.
      Ještě jednu poznámku. S odsouzením kultu osobnosti J. V. Stalina, byli naprosto přirozeně, ale v rozporu s právním i politickým zákonem, rehabilitováni ti, kteří dříve praktikovali oportunismus nebo se stali zrádci a škůdci velké věci dělnické třídy a Sovětského svazu. To se zakrátko projevilo rozpadem jednoty mezinárodního komunistického hnutí.

      N. S. Chruščov pokračoval: „V. I. Lenin, pln starostí o osud strany a sovětského státu, podal naprosto správnou Stalinovu charakteristiku a poukázal při tom, že je třeba posoudit otázku Stalinova přemístění z funkce generálního tajemníka v souvislosti s tím, že Stalin je příliš hrubý, málo pozorný k soudruhům, náladový a zneužívá moci.
      V prosinci 1922 ve svém dopise nejbližšímu sjezdu strany Vladimír Iljič napsal:
      V. I. Lenin ‚Tím, že se soudruh Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetně tuto moc uplatňovat.'
      Tento dopis," - pokračoval N. S. Chruščov - „tento nanejvýš významný dokument, známý v dějinách strany jako Leninova závěť, byl rozdán delegátům XX. sjezdu strany. Četli jste ho a budete ho číst ještě určitě mnohokrát. Zahloubejte se do Leninových prostých slov, v nichž je vyjádřena jeho starost o stranu, o lid, o stát, o další směr politiky strany.
      Vladimír Iljič uvedl:
      ‚Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovat na ni jiného člověka, který by byl totiž snášenlivější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd.'
      Tento Leninův dokument byl přečten jednotlivým delegacím XIII. sjezdu strany, které posuzovaly otázku přemístění Stalina z funkce generálního tajemníka. Delegace se vyslovily, aby Stalin byl v této funkci ponechán, za předpokladu, že si vezme kritické připomínky Vladimíra Iljiče k srdci a dokáže napravit své nedostatky, které vyvolávaly u Lenina vážné obavy.
      Soudruzi! Je třeba informovat sjezd strany o dvou nových dokumentech, které doplňují charakteristiku Stalinovu, jež Lenin podal ve své ‚závěti'."
      N. S. Chruščov mluvil o dvou nových dopisech ze závěti V. I. Lenina; charakterizoval je jako doklady. Ale hned v následujícím odstavci, zřejmě aniž by si to uvědomil, bezděky se opravil a uvedl:
      „Těmito dokumenty je dopis Naděždy Konstantinovny Krupské, zaslaný Kameněvovi, tehdy předsedajícímu v politickém byru, a osobní dopis Vladimíra Iljiče Lenina Stalinovi. Přečtu ty dokumenty:
      1. Dopis Krupské:
      ‚Lve Borisoviči, včera se na mě velmi hrubě osočil Stalin pro stručný dopis, který mi se souhlasem lékařů nadiktoval Vlad. Iljič. Nejsem ve straně první den. Za celých třicet let jsem neslyšela od žádného soudruha jediného hrubého slova, a zájmy strany a Iljiče mi leží na srdci přinejmenším tak jako Stalinovi. Nyní potřebuji maximum ovládání. O čem lze a nelze s Iljičem hovořit, to vím lépe než všichni doktoři dohromady, protože vím, co ho rozruší, a co ne. A to rozhodně lépe než Stalin. Obracím se na Vás a ke Gregorijovi' (Zinovjevovi) 'jako nejbližším soudruhům V. I. a prosím Vás ušetřit mě hrubého vměšování do osobního života, nedůstojných nadávek a vyhrůžek. Nepochybuji o jednomyslném usnesení kontrolní komise, kterou si mi dovolil Stalin vyhrožovat, ale nemám sil ani času, který bych mohla ztrácet těmito hloupostmi. Jsem také jen člověk, a nervy mám napjaté k prasknutí'."
      N. S. Chruščov pokračoval: „Naděžda Konstantinovna napsala tento dopis 23. prosince 1922. O dva a půl měsíce později, v březnu 1923, Vladimír Iljič zaslal Stalinovi následující dopis: 2. Dopis V. I. Lenina:
      N. K. Krupská ‚Soudruhu Stalinovi, kopii Kameněvovi a Zinovjevovi.
      Vážený soudruhu Staline,
      měl jste tolik drzostí, že jste si zavolal mou ženu k telefonu a vynadal jste jí. Přistoupila sice na to, že na celou věc zapomene, ale přece jenom o tom uvědomila Zinověva a Kameněva. Nemám nejmenší chuti jen tak snadno zapomenout na to, co bylo podniknuto proti mně, a je samozřejmé, že vše co bylo podniknuto proti mé ženě, vztahuji i na sebe. Žádám Vás proto, abyste mi sdělil, zda jste ochoten svá slova vzít zpět a omluvit se, nebo si raději přejete přerušit naše styky. 5. března 1923(!). S úctou Lenin'."
      V českých publikacích z let 1980 a 1988, zaznamenávajících Stalinovu hrubost, není o výše uvedeném dopisu V. I. Lenina ani zmínka. V brožuře V. I. Lenin, Politická závěť, je dokonce na str. 6 uvedeno: „Od 23.12.1922 do 2. 3.1923(!) nadiktoval V. I. Lenin poslední články a dopisy". V Sebraných spisech V. I. Lenina, svazek 45, (rusky vydaného v r. 1978 - česky vydaného v r. 1989!!!, se sice o dopisu V. I. Lenina J. V. Stalinovi z 5. 3. 1923 hovoří, ale tajemně, o jeho obsahu není uvedené ani jedno věruhodné slovíčko; proto budeme dopis Lenina Stalinovi z 5. 3. 1923, připomenutý N.S.Chruščovem, zkoumat - v hodnocení J. V.S talina je mimořádně významný.
      Lze pokládat za prokázané, že v období prvé fáze Leninovy nemoci, tj. od 26. 5. 1922 do 2. 10. 1922, kdy se V. I. Lenin vrátil k práci do Moskvy, se oba vedoucí představitelé strany scházeli v Gorkách. Z druhé fáze Leninovy choroby však již o takových setkáních nejsou, až na jeden případ, v českých publikacích zmínky. Není pochyb, nedorozumění, ke kterému došlo mezi Stalinem a Leninovou ženou, N. K. Krupskou, vyvolalo zlom ve vztahu Lenina k osobě Stalinově. Této politováníhodné epizody se chopil N. S. Chruščov v roce 1956 (za dobu delší jak třicet tři let), aby ji zneužil v prospěch svého rozsáhlého puče, v prospěch revizionismu. Epizody ze života - na těch Chruščov uměl stavět, ty byly jeho doménou, ty byly jeho hlavním argumentem i v jiných případech.
      Nyní vám předložím zběžný popis některých událostí, které mají souvislost s „případem" Stalinova hodnocení; ale jednoznačný závěr nepředložím, není to možné, revizionisté v této otázce navršili v dostupné literatuře balast, který skutečné události zatemňuje; proto čtenář si musí udělat svůj vlastní, ale jen předběžný závěr, nebo s ním počkat, až budeme mít možnost pohlédnout do historie, nezkreslené zrádnými zájmy pučistů.
      J. V. Stalin, který měl nervy napjaté právě tak jako N. K. Krupská, rozhodně nejednal správně. Ale politické poměry té doby byly krajně svízelné. Provádění Nové hospodářské politiky naráželo na odpor kolísavých živlů ve straně. Vystupovali „leví" křiklouni, kteří dokazovali, že NEP znamená zřeknutí se vymožeností Říjnové revoluce, návrat ke kapitalismu a zkázu vlády sovětů. Lidé patřící k tomuto politickému směru upadali v paniku a šířili kolem sebe malomyslnost. Vystupovali i kapitulanti typu Trockého, Radka, Zinovjeva, Sokolnikova, Kameněva, Šlapnikova, Bucharina, Rykova a dalších, kteří nevěřili v možnost úspěchu socialistické výstavby, obdivovali mohutnost kapitalismu a dožadovali se ústupků pro soukromý kapitál. Leninova nemoc byla signálem pro aktivizaci všech opozičních směrů.
      Trockij, Radek i Krasin požadovali vzdát se na milost i nemilost cizím kapitalistům. Navrhovali, aby byly zaplaceny dluhy carské vlády, anulované Říjnovou revolucí. Bucharin a Sokolnikov žádali, aby byl zrušen monopol zahraničního obchodu. Trockij chtěl, aby průmysl byl budován vykořisťováním rolnictva a zároveň požadoval, aby byly zavřeny velké závody, které - jak tvrdil - nepřinášejí zisky.
      Proti straně vystupovali gruzínští nacionální úchylkáři, Mdivani a i jiní. Chovali se k jiným národnostem v Gruzínsku jako opravdoví velmocenští šovinisté. Vypovídali z Tiflisu všechny příslušníky negruzínských národností, zejména Armény. Vydali zákon, podle kterého Gruzínka provdaná za negruzínce pozbývala gruzínské občanství. Je podporoval Trockij, Radek, Bucharin a další.
      A to nejsou všechny oblasti problémů, které bylo nutno řešit. J. V. Stalin v obklíčení všech možných směrů dokázal nepřátele porazit ideově. Tím získal podporu absolutní většiny členů strany. Jeho pozici N. K. Krupská ohrozit nemohla.
      Nyní se pro osvětlení problému obrátím na pučistu z hodiny smrti J. V. Stalina, na V. M. Molotova. F. I. Čujev, v knize Vzpomínky Molotova, Orego 1996, str. 145, 146, 165 a 209 napsal:
      V. M. Molotov „Po Leninově smrti fakticky Krupská určitou dobu vystupovala proti Leninovi, ale potom začala podporovat linii strany, včetně procesů s pravičáky. Krupská za Leninem šla celý život, před revolucí i po ní, ale v politice se ve skutečnosti moc nevyznala. Nevyznala. Už v roce 1925 se dostala na scestí a zbloudila, šla za Zinovjevem. Zinovjev vystupoval z antileninských pozic. Není to prosté být lenincem, mějte to na paměti!
      Marja Iljinična, Leninova sestra, sympatizovala s Bucharinem. Ta vůbec podléhala Bucharinovu kouzlu, zhlížela se v něm, měla k němu blíže než k Leninovi, a kdyby nebylo Lenina, přešla by k pravičákům. Ale za Bucharinem nešla, přestože v nitru byla bucharinka. Představte si, Leninova sestra… Natolik je silné tíhnutí doprava! Ale Lenin nepodlehl měšťákům. Tak jako nic nevyšlo německým měšťákům pokud jde o Marxe a Engelse, tak ani ruským, sovětským měšťákům se nepodařilo získat Lenina…
      Z Leninových sourozenců, zdá se, byla nejlepší Anna Iljinična. A pokud jde o Dmitrije Iljiče, bratra Lenina, to byl člověk nepříliš chytrý. Napít se dovedl, to ano, pil rád…
      Ke Krupské jsem měl vcelku pozitivní vztah, víceméně - osobně. Ale Stalin na ni pohlížel úkosem. Krupská se přece po Leninově smrti zachovala špatně. Podpořila Zinovjeva, jeho zmatenou linii. Pravda, nebyla sama. Byli členové politbyra, kteří sešli z cesty. Fakticky opouštěli Lenina, třebaže se domnívali, že se právem dovolávají Lenina.
      Lékaři zakázali návštěvy u nemocného Lenina, když se jeho stav zhoršil. Ale Krupská návštěvy povolovala. Z toho vznikl konflikt Stalina s Krupskou. Stalin podporoval rozhodnutí ÚV - nepouštět k Leninovi nikoho. V daném případě měl pravdu. ÚV, samo politbyro tak rozhodly a Stalinovi bylo uloženo, aby kontroloval, jak se usnesení plní.
      To co Lenin napsal o Stalinově hrubosti - to bylo pod vlivem Krupské. Rozhněvala se na Stalina, že se k ní dosti netaktně zachoval. Stalin respektoval usnesení, podle kterého nebylo Zinověvovi a Kameněvovi dovoleno navštěvovat Lenina, protože lékaři to všem zakázali. Ti si postěžovali Krupské. Rozhořčila se, volala Stalinovi, ale ten řekl: ÚV rozhodl a lékaři jsou toho názoru, že není možné navštěvovat Lenina.' ‚Ale Lenin si to sám přeje! Rozhodne-li ÚV, pak k němu nepustím ani vás.' Stalin byl popuzen: ‚To ji mám podlézat, plazit se před ní? Spát s Leninem ještě neznamená vyznat se v leninismu!' Mně Stalin řekl zhruba toto: ‚Kde to jsme, tím, že chodí na jeden záchod jako Lenin, musím ji hodnotit a uznávat jako Lenina?' Hrubé, přehnal to…
      Krupská ve straně zvláštní úlohu neměla. Se Zinovjevem se spřátelila. To je ovšem špatné, ale když se to tak vezme, také Dzeržinskij hlasoval pro Trockého. To by nezůstal nikdo. To je třeba chápat. Gorkij také bloudil. Vystoupil proti Říjnové revoluci. Bez sebemenších pochyb, v leninismu se nikdo nevyznal lépe než Stalin…
      V únoru 1923 se Leninovi značně přitížilo. Požádal Stalina, aby mu přinesl jed. Stalin slíbil, ale nepřinesl. Potom říkal, že se Lenin na něho nepochybně rozhněval. ‚Myslete si co chcete, ale to udělat nemohu', řekl Stalin. V politbyru jsme tuto otázku diskutovali…
      Když se začalo mluvit o závěti, řekl jsem, že považuji všechna Leninova hodnocení za správná. Stalinovi se to nelíbilo. Ale bez ohledu na to jsme spolu po mnoho let dobře vycházeli. Myslím si, že si mě dokonce vážil za to, že jsem některé věci mu říkal na rovinu, zatímco druzí mu nic neříkali a chytračili… Třebaže jsem měl se Stalinem ty nejlepší vztahy, proti Leninovi jsem nešel. Pokládal jsem za potřebné podpořit závěť. Aby to Stalin pocítil. Nikdy o tom se mnou nehovořil. Když se to tak vezme, tak Leninova závěť v podstatě mluví ve Stalinův prospěch. Na rozdíl od všech ostatních hodnocení vychází ta jeho nejpozitivněji. Stalin ovšem, zdá se mi, byl v té době nespokojený s touto charakteristikou. Velmi nespokojený. Lenin tam vyzdvihl dva lidi. Stalina a Trockého. Nemohu si vzpomenout, jaká tam byla charakteristika Trockého, ale Lenin měl hodně charakteristik Trockého za celé předchozí období, a všechny byly záporné. Lenin to pochopitelně v závěti vzal v úvahu. Chtěl upozornit, že je to velmi nebezpečný nepřítel, proto také vedle něho postavil Stalina - vyberte si. A pokud jde o Stalina, veřejných charakteristik měl málo, při tom jen pozitivní, ale na konci poukázal také na některé jeho negativní stránky.
      Pokud jde o Stalinovu hrubost? Ano, vyznačoval se jí, byl to velmi tvrdý člověk. Ale kdyby nebylo té jeho tvrdosti, nevím, jak by to dopadlo. Domnívám se, že nekompromisní postoj tu musel být. Jinak by bylo více kolísajících, nepevných. Stalin svou určitostí, ostrostí i hrubostí některé lidi ovšem odrazoval. Jasně, pevně bez kolísání určoval základní linii, to bylo pochopitelné a v té době pro stranu velmi důležité. Byl to složitý člověk. Leninovu kritiku vzal na vědomí. První roky byl velmi zdrženlivý, ale potom, jak se domnívám, stal se poněkud pyšný. Zpychl. Vždy jsem byl toho názoru. A právě pro lidi takové úrovně je pýcha nežádoucí."
      Tak tolik pro naši potřebu V. M. Molotov. Sice nepřesný, značně nepřesný, (jistě také i zhrzený - V. I. Lenin se v „závěti" o něm nezmínil ani slovem), ale základní nám potvrzuje. Konflikt vyvolala N. K. Krupská. Jiných podnětů ke změně hodnocení J. V. Stalina V. I. Lenin neměl, i když se o nich zmiňuje v posledních svých písemných projevech, ale ty byly vyvolány, stále vzrůstající nenávisti N. K. Krupské.
      Abychom si alespoň z části uvědomili psychické napětí lidí kolem Lenina, vyvolané jeho nemocí a podněty N.K.Krupské, uvedu z těchto oblastí několik údajů.
      V noci z 15. na 16. 12. 1922 měl V. I. Lenin dva záchvaty. V 11,00 hod. u něho byli lékaři a nařídili mu naprostý klid a odjezd. Lenin přijal jejich rezultát jen z části a to ještě po velké námaze lékařů. Byl velmi špatným pacientem. Ve 12,30 hod. ho navštívil J. V. Stalin. Setrval s ním až do 14,35 hod. Byla to pravděpodobně jejich poslední schůzka. V. I. Lenin potom pracoval až do pozdního večera.
      V noci z 15. na 16. 12. 1922 se Leninův stav prudce zhoršil. Přesto diktoval N. K. Krupské dopisy Kameněvovi, Rykovovi, Cjurupovi, uložil Krupské, aby vyřídila Stalinovi, že ze zdravotních důvodů nebude moci mluvit na X. celoruském sjezdu sovětů a vyřizoval ještě i jiné záležitosti.
      Dne 21. 12. 1922 nadiktoval Krupské dopis Trockému o monopolu zahraničního obchodu.
      Podle N. S. Chruščova, N. K. Krupská 23. 12. 1922 odeslala svůj dopis L. B. Kameněvovi, ve kterém uvedla: „…včera" (tedy 22. 12. 1922) „se na mě hrubě osočil Stalin pro stručný dopis, který mi se souhlasem lékařů nadiktoval Vlad. Iljič." My víme, že to bylo v rozporu se závěry lékařů a můžeme se domnívat, že šlo o zde uváděný dopis Trockému.
      Ke Stalinovu střetu s Krupskou tedy došlo 22. 12. 1922. Nato v noci z 22.12.1922 došlo k dalšímu zhoršení Leninova zdravotního stavu, jež vedlo k ochrnutí pravé ruky a pravé nohy. V. I. Lenin měl 23. 12. 1922 uprosit lékaře, aby mu povolili denně diktovat 5 minut, protože ho měla znepokojovat jedna otázka - Dopis sjezdu. V diktátu prvé, krátké části doporučoval, aby příští sjezd provedl řadu změn v politické struktuře strany. Rozvedl jen první - navrhl zvýšení počtu členů Ústředního výboru - na 50 až 100 členů.
      Následující den po té, kdy N. K. Krupská zveřejnila své rozhořčení proti stanovisku J. V. Stalina, tj. dne 24. 12. 1922, V. I. Lenin pokračoval v diktátu Dopisu sjezdu. A v něm zvýraznil problém vztahů mezi Stalinem a Trockým, vyslovil obavu o zneužití moci Stalinem a zmínil se o říjnové epizodě Zinovjeva a Kameněva, při které vyzradili přechod bolševiků na revoluci. Kriticky se zmínil o Pjatakovovi a Bucharinovi.
      Diktát z 25. 12. 1922 je velmi krátký - V. I. Lenin zahrnul do svého hodnocení ještě Pjatakova.
      Po devíti dnech, 4. 1. 1923, doplnil kádrové hodnocení, ve kterém se kriticky vyjádřil o Stalinovi. Napsal, že je velmi hrubý a že navrhuje, aby byl z funkce generálního tajemníka přemístěn, že je nutno zabránit rozkolu a při tom je nutno vzít do úvahy vztahy mezi Stalinem a Trockým, že je to maličkost, která může nabýt rozhodujícího významu.
      Z kádrových charakteristik vyplývá, že nikdo z nejbližších Leninových spolupracovníků nedostal hodnocení, na které by mohl být pyšný. Jen Trockij si výrazně polepšil svá předcházející, velmi špatná hodnocení. V. M. Molotov se ve svých vzpomínkách mýlil, Stalinovo hodnocení bylo skutečně, ze všech špatných hodnocení, to nejhorší a jeho příkrost se vyvíjela postupně, jak šel čas a v něm někdo, (Krupská?), získával V. I. Lenina ke stále větší averzi vůči J. V. Stalinovi. Z textů, jenž hodnotí vybrané osoby, je to naprosto zřejmé.
      Kromě toho, Leninova averze vůči Stalinovi se promítla i do diktátu Dopis K otázce národnostní neboli o "autonomizaci", který V. I. Lenin diktoval 30. prosince 1922 v souvislosti s konfliktem k němuž došlo při projednávání nacionalistické úchylky skupiny Mdivaniho, jenž požadoval, aby Gruzie byla zachována jako samostatný státní útvar, který vstoupil do Svazu sovětských socialistických republik přímo a ne jako člen Zakavkazské federace, což pokládal za správné V. I. Lenin a o což usiloval při jednání i Ordžonikidze, kterého při sporu jeden z členů skupiny Mdivaniho urazil; Ordžonikidze na to reagoval nepřiměřeně, fackou; incident se stal otázkou, kterou se zabýval nemocný V. I. Lenin a v dopise, výše již uvedeném, politickou odpovědnost za jeho vznik připsal J. V. Stalinovi (který se jednání neúčastnil) a to textem zcela nepodloženým konkrétním, přiměřeným údajem:
      "Domnívám se, že osudnou úlohu tu sehrála Stalinova unáhlenost a jeho sklon k administrování a také jeho rozlícenost v souvislosti s neblahým 'sociálnacionalismem'. Rozlícenost obvykle hraje v politice vůbec tu nejhorší úlohu."
      O den později, dne 31. prosince 1922, když V. I. Lenin pokračoval v diktátu již uvedeného dopisu, ke Stalinově tíži přidal ještě stanovisko:
      Felix Edmundovič Dzeržinskij "Politickou odpovědnost za celou tuto vskutku velkoruskou nacionalistickou kampaň musí samozřejmě nést Stalin a Dzeržinskij."
      Jinak, zcela jinak se V. I. Lenin choval k L. D. Trockému; je to patrné z jeho diktátu z 27. prosince 1922, kdy se v podrobnostech vrátil k již jím vyslovenému stanovisku o udělení zákonodárných funkci Státní plánovací komisi; otázku začal rozvíjet úvodem, který zasvětil obdivu a omluvám k soudruhu L. D. Trockému, jak v tu dobu se o něm vyjadřoval; uvedl:
      S touto myšlenkou přišel soudruh TrockIj, tuším, už dávno. Vyslovil jsem se proti ní, protože jsem se domníval, že by to mohlo vést k zásadnímu nesouladu v systému naších zákonodárných institucí. Avšak po bedlivém prozkoumání celé věci docházím k názoru, že tato myšlenka má vlastně zdravé jádro … V tomto směru je myslím možné a nutné vyjít soudruhovi Trockému vstříc …"
      Gruzínský případ se V. I. Lenina hluboce dotýkal; 30. ledna 1923 zapsala L. A. Fojtijevová do deníku sekretářek jeho výrok: "Krátce před mým onemocněním mě Dzeržinskij informoval o práci komise a o 'incidentu' a to na mě velmi těžce zapůsobilo." Písemné podklady této otázky nechal V. I. Lenin prostudovat skupinou sekretářek, sledoval jak jejich činnost pokračuje a požádal L. D. Trockého, aby se řízení tohoto šetření ujal. Ten Leninův požadavek omítl s velkorysostí, pro něho typickou; bez skrupulí se vymluvil na nemoc; na smrt nemocný V. I. Lenin pracoval aniž by směl(!) a byl při tom týrán bolestmi a tělesnou nemohoucností.
      A nyní vrchol dramatu; čtyřicátý pátý svazek Leninových Sebraných spisů, odkud informace a důkazy čerpám, nás informuje pohledem do deníku sekretářek, ve kterém M. A. Volodičovová 5. března 1923 zapsala:
      "Vladimír Iljič si mě zavolal kolem dvanácté. Žádal na mě, abych napsala dva dopisy." (Jejich obsah není ve spisech uveden, v poznámce, už zde připomínaného Spisu V. I. Lenina, č. 285 a č. 286, se říká, že v prvém dopise Lenin žádal Trockého, aby se ujal vedení gruzínského případu, jak jsem již uvedl a že druhý dopis byl adresován J. V. Stalinovi, ve kterém mu V. I. Lenin ostře vytýkal jeho hrubé jednání s N.K.Krupskou.)
      Nakonec N. K. Krupská nezvládla vývoj, který sama podněcovala. Vyplývá to ze záznamníku Leninových sekretářek. Do něho zapsala M. A. Volodičovová, že dne 5. 3. 1923 pro V. I. Lenina napsala dopis Trockému… a dopis Stalinovi, jehož odeslání mělo být odročeno, protože se V. I. Lenin necítil dobře. Dne 6. 3. 1923 ji Krupská prosila, aby dopis Stalinovi neposílala, ale potom měla M. A. Volodičovová trvat na splnění příkazu V. I. Lenina. Po rozhovoru Krupské s Kameněvem dopis Stalinovi odevzdala. V Sebraných spisech V. I. Lenina, svazek 45 je k této věci uvedena věta, zapsaná M.A.Volodičovou do záznamníku sekretářek:
      „Předala jsem ho Stalinovi osobně a on mi nadiktoval pro Vladimíra Iljiče odpověď, která nebyla Vladimíru Iljičovi dosud odevzdána, protože onemocněl."
      Tak skončila veřejná činnost revolucionáře, V. I. Lenina. Nechce se tomu věřit, ale je to pravděpodobné, důkazy, zatím pro nás dostupné, to potvrzují. Až sem vmanévrovali hrdinu, největšího a nejúspěšnějšího revolucionáře lidské historie. I taková epizoda pomáhala probojovat definitivní (definitivní?) vítězství revizionismu.
      A jak reagoval J. V. Stalin? Jeho odpověď V. I. Leninovi zveřejněna nebyla. Nevadí. Takovou manipulací revizionisté nic nezískali! Stalinovo stanovisko vyplývá z jeho následné politiky; bezvýhradně věrné V. I. Leninovi. Tak například, na začátku prosince 1923, v době kdy V. I. Lenin byl těžce nemocen, přibližně v době jeho diktátu, jenž je veřejnosti znám jako Dopis sjezdu, se ve straně rozhořel boj. Proti politice strany vystoupilo několik opozičníků, vedených Stukovem, Pjatakovem, Rafailem, Sapronovem, Trockým a dalšími. Po Leninově smrti, když boj dohoříval a opozice ztrácela svou sílu, vystoupil v Pravdě Stalin. V závěru svého článku psal o Trockém:
      „… Trockij se zmiňuje o byrokratismu ve stranickém aparátu a o nebezpečí degradace staré gardy, tj. leninců, základního jádra strany a píše:
      ‚Degradace staré gardy se vyskytla v dějinách nejednou. Vezněme poslední a nejmarkantnější příklad: vůdcové II. internacionály. Víme přece, že Vilém Liebknecht, Bebel, Singer, Viktor Adler, Kautsky, Bernstein, Lafargue, Guesde a jiní byli přímými a bezprostředními žáky Marxe a Engelse. My však víme, že všichni tito lidé - jedni zčásti, druzí zcela - degenerovali k oportunismu… Musíme říci a právě my staří - že naše generace, která přirozeně zaujímá vedoucí úlohu ve straně, nedává sama o sobě žádnou záruku proti ponenáhlému a neznatelnému slábnutí proletářského a revolučního ducha, připustíme-li, aby strana strpěla další růst a upevňování aparátnicko - byrokratických metod v politice, jež mladou generaci mění v pasivní materiál pro výchovu a nutně zasévají odcizení mezi aparát strany a masy, mezi staré a mladé… Mládež, tento nejspolehlivější barometr strany, velmi citlivě reaguje na stranický byrokratismus… Je třeba aby mládež vybojovávala revoluční hesla.'"
      Odbočím jen proto abych připomněl, že „genius" Trockého nezastaral, že se u nás opakoval různou silou a v různých modifikacích, po celou dobu existence reálného socialismu, že se však nenašel nikdo, kdo by dokázal stranu orientovat na revoluční zápas s revizionistickými proudy. Věnujme proto pozornost Stalinovu stanovisku, je v něm poučení. Ten ve svém odpovědi Trockému, uvedl:
      „…Předně musím rozptýlit jedno možné nedorozumění. Trockij, jak vysvítá z jeho dopisu, se počítá ke staré bolševické gardě, čímž projevuje ochotu přičíst i sobě případná obvinění, která mohou padnout na hlavu staré gardy, začne-li skutečně degenerovat. Musí se uznat, že taková ochota obětovat se je nesporně šlechetným rysem. Musím se však zastat Trockého před Trockým, neboť ten z pochopitelných důvodů nemůže a nesmí nést odpovědnost za případné degenerování základních kádrů bolševické gardy. Oběť je hezká věc, ale je jí starým bolševikům třeba? Myslím, že ne.
      Za druhé, je nepochopitelné, jak je možné stavět vedle sebe takové oportunisty a menševiky, jako jsou Bernstein, Adler, Kautsky, Guesde a jiní, a starou gardu, která vždy bojovala a doufám i nadále se bude čestně bít proti oportunismu, proti menševikům, proti II. internacionále. Co je příčinou této motanice a tohoto směšování, komu je zapotřebí, jestliže máme na zřeteli zájmy strany, a ne nějaké postranní záměry, jejichž cílem není zdaleka obhajoba staré gardy? Jak máme rozumět těmto narážkám na oportunismus, které jsou předhazovány starým bolševikům, vyrostlým v boji proti oportunismu?
      Za třetí. Naprosto si nemyslíme, že staří bolševici jsou absolutně bezpečni před nebezpečím degradace, právě tak jako nemáme důvod k tvrzení, že jsme absolutně bezpečni, řekněme, před zemětřesením. Takové nebezpečí je možné, a proto je můžeme a musíme připustit. Znamená to však, že toto nebezpečí je reálné, konkrétní? Mám za to, že nikoliv. Vždyť ani sám Trockij neuvedl žádná fakta, jež by naznačovala nebezpečí degradace některých řad naší strany…
      Mám na mysli jednu část menševiků, kteří vstoupili do strany ‚proti své vůli' a kteří doposud nepřekonali staré oportunistické návyky. Soudruh Lenin napsal o těchto menševicích a o tomto nebezpečí v době čistky v naší straně toto:
      ‚Každý oportunista se vyznačuje přizpůsobivostí… a menševici jako oportunisté, se přizpůsobují, abych tak řekl, ze zásady převládajícímu směru mezi dělníky, mění barvu jako chamaleon. Tuto zvláštnost menševiků je nutno znát a počítat s ní. To znamená zbavit stranu asi 90% všech menševiků, kteří do KSR vstoupili po roce 1918, tj. tehdy, když vítězství bolševiků se stalo zprvu pravděpodobným, a později nepochybným.'
      Jak se mohlo stát, že Trockij zapomněl na toto a podobná reálně existující nebezpečí a vyzvedal do popředí nebezpečí vlastně nereálné, pouze možné, jestliže máme na mysli zájmy strany, a ne důvody směřující k podrytí autority většiny Ústředního výboru, která je vedoucím jádrem staré bolševické gardy? Cožpak není jasné, že takové ‚metody' mohou hnát jen vodu na mlýn opozice?
      Za čtvrté. Pročpak Trockij postavil ‚staré', kteří mohou degenerovat, proti ‚mládeži', která je nejspolehlivějším barometrem strany, a ‚starou gardu', která může propadnout byrokratismu, proti ‚mladé gardě', která má vybojovávat revoluční hesla? Jak přišel Trockij na toto postavení jednoho proti druhému, čemu je to zapotřebí? Cožpak mládež a stará garda nešly vždy ruku v ruce proti nepřátelům vnitřním i zahraničním? Kde se vzal tento pokus znevážit starou gardu a demagogicky polichotit mládeži, aby tak vznikla a rozšířila se trhlina mezi těmito hlavními oddíly naší strany? Komu je to zapotřebí, jde-li tu o zájmy strany, o její jednotu a semknutost a není-li tu snaha zviklat tuto jednotu ve prospěch opozice…" (J. V. Stalin, Spisy, sv. 5, str. 356 - 359)
      V. I. Lenin ovlivněn nemocí a okolními vlivy, které vyvolala N. K. Krupská, měl špatný úsudek o dokonalosti soudruha Trockého, jak ho v posledních dopisech oslovoval, jak se o něm v posledních dokumentech vyjadřoval.
      S odchodem V. I. Lenina z aktivní politické práce, ve straně vzplanul nový vnitřní boj. To předpokládaly Leninovy závěry správně. Leč úloha a postavení Trockého vedle Stalina nebylo takové, jaké uvažoval V. I. Lenin.
      J. V. Stalin Ke konci roku 1924, v době opětovného vítězství bolševismu nad opozicí, J. V. Stalin specifikoval základní příčiny a vážnost rozporů zcela jinak než V. I. Lenin, již ne jako Trockij versus Stalin, ale jako „trockismus nebo leninismus". Tak to bylo přesné, tak to bylo pregnantní. Přiblížím tuto Stalinovu zásadu několika citáty z jeho vystoupení před frakcí komunistů ve Všesvazové ústředně rady odborů, při kterém 19. 11. 1924 mimo jiné uvedl:
      „Trockismus má tři stránky, které jej uvádějí do nesmiřitelného rozporu s leninismem.
      Za prvé. Trockismus, to je teorie permanentní revoluce…, která nepočítá s hospodářsky slabým rolnictvem jako s revoluční silou… kdybychom se pokusili takovou revoluci provést, skončila by nevyhnutelně porážkou, neboť by odtrhla od ruského proletariátu jeho spojence, tj. hospodářsky slabé rolnictvo. Tím se také vysvětluje boj, který leninismus vede proti trockismu již od roku 1905…
      Trockij dále tvrdí, že: ‚Celá stavba leninismu je v současné době vybudována na lži a falzifikaci a obsahuje jedovatý zárodek vlastního rozkladu'.
      Za druhé: Trockismus, to je nedůvěra v bolševické stranictví, k jeho jednolitosti, k jeho nepřátelství vůči oportunistickým živlům. Trockismus na poli organizačním je teorie soužití revolucionářů a oportunistů, jejich skupin a skupinek uvnitř jednotné strany. Je vám známa historie s Trockého ‚srpnovým blokem', kde zdárně navzájem spolupracovali martovci, otzovisté, likvidátoři a trockisté, hrající si na ‚opravdovou' stranu. Je známo, že cílem této pestře slepené ‚strany' bylo rozbít bolševickou stranu…
      Za třetí. Trockismus je nedůvěra k vůdcům bolševismu, pokus o jejich diskreditaci, znevážení. Neznám ani jeden směr ve straně, který by se dal srovnat s trockismem pokud jde o diskreditaci vůdců leninismu nebo ústředních stranických institucí. Zač stojí na příklad ‚roztomilý' úsudek Trockého o Leninovi, když Trockij charakterizuje Lenina jako ‚profesionálního vykořisťovatele veškeré zaostalosti v ruském dělnickém hnutí'. A to není zdaleka ‚nejroztomilejší' ze všech ‚roztomilých' úsudků Trockého.
      Jak se mohlo stát, že Trockij, který je obtížen tak nepříjemným balastem, přece jen v době Říjnového hnutí se octl v řadách bolševiků? Stalo se to proto, že tehdejší Trockij se zřekl svého balastu, že jej uložil do zásuvky. Bez této ‚operace' by byla vážná spolupráce s Trockým nemožná…
      Starý trockismus se snažil znevážit Lenina více méně otevřeně, aniž se bál důsledků. Nový trockismus pod pláštíkem vychvalování Lenina, pod pláštíkem jeho vynášení do nebe…" (Jak příznačné pro trockistickou stránku revizionismu N. S. Chruščova)
      „Strana zná Lenina jako nelítostného revolucionáře. Ví však také, že Lenin byl obezřetný, že neměl rád ztřeštěnce a nejednou pevnou rukou srazil nadšence pro teror, mezi nimi i samotného Trockého. Trockij se tohoto tématu dotýká ve své knize O Leninovi. Avšak z jeho charakteristiky vyplývá, že Lenin naopak nedělal nic jiného, než že ‚při každé příležitosti vštěpoval myšlenku teroru'. Vyvolává to dojem, jako by Lenin byl nejkrvavějším ze všech krvavých bolševiků…"
      Mohl bych vysvětlovat, jak se umírající V. I. Lenin hluboce mýlil v hodnocení Trockého a Stalina tak dlouho, až bychom zapomněli, že se zabýváme vystoupením N. S. Chruščova na tajném zasedání bývalých delegátů, už skončeného XX. sjezdu KSSS, kde N. S. Chruščov mimo jiné také prohlásil:
      „Za pozornost stojí skutečnost, že v době vrcholení urputného boje proti trockistům, zinovjevcům, bucharincům a dalším, se vůči nim neuplatňovala krajní represivní opatření. Boj se vedl na ideovém základě. Ale za několik let, kdy socialismus byl už v SSSR v podstatě vybudován, kdy byly v podstatě odstraněny vykořisťovatelské třídy a od základu se změnila sociální struktura sovětské společnosti, kdy se výrazně omezila základna pro nepřátelské politické směry a skupiny, kdy ideoví odpůrci byli politicky už dávno potřeni, začaly proti nim represe."
      Nebyl by to N. S. Chruščov, kdyby nepodváděl. Mnohé z toho co uvedl v tomto odstavci byla sice pravda, která však neznamenala, že buržoazie v podstatě změněných podmínkách neměla možnost podstatné změny forem třídního boje. N. S. Chruščov zamlčel, že zůstali v boji ještě menševici, pravičáci, eseři, stoupenci dalších nepřátelských politických proudů i trockisté; pro příklad uvedu: Kameněv, Zinovjev, Pjatakov a další a další. Bylo stále možné, aby se všechny protisovětské proudy sjednotily a orientovaly se na teror, sabotáže, škůdcovství a palácovou revoluci, aby z politické platformy přešly na kriminální a podvratnou činnost ilegálního charakteru. Tedy na třídní boj ve vrcholné formě. A to revizionista N. S. Chruščov zamlčel.
      Jako důkaz tohoto podvodu uvedu několik citátů opravdových autorit. Nejdříve k tvrzení N. S. Chruščova: „…byly v podstatě odstraněny vykořisťovatelské třídy a od základu se změnila sociální struktura sovětské společnosti…", k nám promluví V. I. Lenin, který ve Velké iniciativě, brožuře z července 1919, napsal:
      „Proletariát po vydobytí politické moci nepřestává vést třídní boj, ale pokračuje v něm - až do odstranění tříd - ovšem za jiných okolností, v jiné formě a jinými prostředky."
      Tedy nestačí, aby byly vykořisťovatelské třídy podle subjektivního hodnocení v podstatě odstraněny, ale odstraněny nejen vykořisťovatelské třídy, ale všechny třídy i ty, které v té době byly spojencem proletariátu. K tomu je třeba ještě nutno uvést zápas s přežitky, které po sobě odcházející třídy ponechaly. To vše nám V. I. Lenin ještě vysvětlí. Teď jen uvedu, že v následujícím odstavci V. I. Lenin specifikoval velmi přesně pojem tříd a pak pokračoval úvahou o jejich odstranění. Napsal:
      „Je jasné, že k úplnému odstranění tříd je třeba nejen svrhnout vykořisťovatele, statkáře a kapitalisty, nejen zrušit ‚jejich' soukromé vlastnictví výrobních prostředků, je třeba odstranit rozdíl mezi městem a vesnicí, i rozdíl mezi fyzickou a duševní prací. To je dlouhý proces. Aby byl uskutečněn, k tomu je potřeba obrovský pokrok v rozvoji výrobních sil, je třeba překonat odpor (často pasivní, který je obzvláště houževnatý a který překonat je zvlášť těžké) četných pozůstatků malovýroby, je třeba překonat obrovskou sílu zvyku a setrvačnost, spjatou s těmito pozůstatky…
      Ti kdo se pokoušejí řešit úkoly přechodu od kapitalismu k socialismu tak, že vycházejí ze všeobecných frází o svobodě, rovnosti a demokracii vůbec, o demokracii práce apod.… odhalují tím jen svou povahu maloměšťáků, filistrů, šosáků, kteří se po stránce ideové otrocky belhají za buržoazií. Správné řešení tohoto úkolu může přinést jen konkrétní studium zvláštních vztahů mezi zvláštní třídou, která vydobyla moc, totiž proletariátem, a mezi veškerou neproletářskou jakož i poloproletářskou masou pracujícího obyvatelstva, při čemž se tyto vztahy neutvářejí za fantastické ‚ideální' situace, nýbrž za reálné situace zběsilého odporu buržoazie, který nabývá nejrůznějších forem…" (V. I. Lenin, Spisy, sv. 29, str. 405 - 428)
      Za zběsilého odporu buržoazie se utvářejí vztahy mezi proletariátem a ostatními. To je teorie? Ano, ale v roce 1919 potvrzená revoluční praxí dvou let. Jaká byla skutečnost v době, kterou měl na mysli N. S. Chruščov v tajném projevu, nám řekne N. I. Bucharin, hlavní obžalovaný v procesu s protisovětským blokem, který probíhal od 2. do 13. 3. 1938. Nyní N. I. Bucharin:
      „Nutno říci, že uvnitř země bylo naším skutečným programem sklouznout do buržoazně demokratické svobody, do koalice, protože z bloku s menševiky, esery aj. vyplývá svoboda stran… přibereme-li spojence ke svržení vlády, budou patrně příštího dne po eventuálním vítězství podílníky na moci… V roce 1930 - 1931 počíná další období ve vývoji kontrarevoluční pravičácké organizace. Tehdy došlo v zemi k velkému zostření třídního boje, k sabotážím kulactva, k odporu kulaků proti politice strany atd. Toto období pokládám za přechod k ‚podvojnému účetnictví' na celé frontě. Skupina tří (Bucharina, Jenikidze, Tomského) se stala ilegálním ústředím, a proto tato skupina, byla-li dříve hlavou opozičních kruhů, stala se nyní centrem podzemní kontrarevoluční organizace… Přechod k taktice násilného svržení moci všeobecně datuji od okamžiku, kdy byla stanovena tak zvaná rjutinská platforma. Ta byla navázána z konspirativních důvodů… Trockij musel shodit svou levičáckou masku. Když došlo k přesné formulaci, co se má konečně udělat, ukázala se okamžitě jeho pravičácká platforma, tj. musel mluvit o rušení kolektivizace atd. … Trockij naléhal na zostření bojových metod… V rjutinské platformě byl obsažen přechod k taktice násilného svržení sovětské moci. Rjutinská platforma byla schválena jménem pravičáckého centra. Jádrem byla ‚palácová' revoluce, teror, zaměřený na přímý svazek s trockisty. Tehdy došlo k politickému bloku s Kameněvem a Zinovjevem… Využil jsem legálních možností k protisovětským cílům. Pjatakov mi za rozmluvy v létě 1932 vypravoval o schůzce se Sědovem, (syn Trockého) za níž se mluvilo o Trockého stanovisku k teroru… Pamatuji se, že Tomskij v tomto období trval zejména na provedení státního převratu a na koncentraci všech sil, zatím co se členové centra pravice orientovali na povstalecké hnutí. V roce 1932 utvořil se již kontrarevoluční blok pravičáků, trockistů a kameněvců - zinovjevců… V tomto období vznikly též skupiny spiklenců v Rudé armádě… Zrození myšlenky státního převratu je možno datovat asi tak kolem roku 1929 - 1930. Tato myšlenka byla vyslovena poprvé Tomským v souvislosti s okolností, že v té době byla soustředěna ochrana Kremlu v rukou Jenikidza, který byl v osobním spojení s Tomským a často se s ním stýkal. V téže době je možno mluvit o využití postavení Rykova, který byl tehdy předsedou Rady lidových komisařů.
      V téže době diskutovali jsme již o otázce násilného svržení sovětské vlády pomocí skupin vojenských osob, které byly účastníky spiknutí… Radek mi vyprávěl o svém rozhovoru s Trockým, že Trockij vyjednával s německými fašisty o územních ústupcích za pomoc kontrarevolučním organizacím…
      Roku 1933 - 1934 bylo kulactvo již rozbito. Povstalecké hnutí již přestalo být reálnou možností, a proto počalo v centru pravičácké organizace znovu období, kdy se ústřední myšlenkou stala orientace na spiklenecký kontrarevoluční převrat. Síly spiknutí, to byl Jenukidze plus Jagoda, při čemž se Jenukidzovi podařilo získat dřívějšího velitele Kremlu Petersona, který, mimochodem řečeno, svého času byl velitelem Trockého vlaku. Pak vojenská organizace spiklenců: Tuchačevskij, Kork aj." (Proces s protisovětským pravičácko - trockistickým blokem - 1938, Svoboda 1951, str. 194 - 206)
      To by snad mohlo zatím k pochopení nepřátelských záměrů N. S. Chruščova stačit. Jen připomenu: téměř celá protilidová společnost, (nejen ta, která byla soustředěna kolem Bucharina,) byla revizionisty rehabilitována. K rehabilitacím stačilo stranické usnesení, i když rehabilitovaní byli pravomocně odsouzeni řádným, zpravidla veřejným soudem sovětské moci. Větší procesy se konaly za přítomnosti nejvyšších diplomatů západních zemí. A ti na nich nemohli shledat podklad k oficiálnímu protestu. Zato těch neoficiálních, propagandistických, bylo značné množství. Mezi ně svým zaměřením a nestoudností patří projev N. S. Chruščova, pronesený na tajném zasedání delegátů XX. sjezdu KSSS.