REVIZIONISTÉ - Sešit č. 3 (1/3)

Přidáno v pátek 9. 10. 2009


N. S. Cruščov

      Období puče, zrady, slávy, moci a pádu Chruščovova revizionismu v konfrontaci s historickými událostmi, stanovisky klasiků i s jinými důkazy

      Sešit č. 3
      Tajný projev N. S. Chruščova bývalým delegátům XX. sjezdu KSSS

J. F I K T A

      …dekret o „podezřelých" zesílil revoluční teror, byly sestaveny seznamy proskribovaných a všichni „podezřelí" (ti kdož neměli úřední osvědčení občanství) neprodleně pozatýkáni. Celou zemi zasáhla vlna vzájemného podezřívání, vášně dostoupily vrchu. K souzení „podezřelých" byl jmenován Výborem veřejného blaha zvláštní Revoluční tribunál. V Paříži pracovala nepřetržitě gilotina, po schůdcích popraviště vystupovali v těsném sledu Marie Antoinetta, bývalý pařížský starosta Bailly, Malesherbes, Barnave, Lavoisier, girondističtí vůdcové a stovky dalších „podezřelých". Na venkově byli chycení vzbouřenci a zrádci hromadně stříleni. Mnozí komisaři Konventu zneužívali své moci a prosluli krutostí. Ale dík jejich energii a součinnosti občanů, byla všude obnovena revoluční vláda. Girondistická revolta byla potlačena, Marseille a Lyon očištěny od kontrarevolucionářů, Vendejští rozdrceni a zahnáni do lesů. Revoluce prožívala rok těžkých zkoušek, její existence si vynucovala vést revoluční válku do krajnosti. Jejím heslem bylo: „Vítězství nebo smrt!"
      (P. Křivský, Věk starý a nový, Albatros, 1987, str. 345 a 346)

      Úvodem

      V historii se velmi často setkáváme s osobami, které dějinné události a jejich mimořádné vlastnosti vynesly do čela hnutí. V novějších dějinách to byl například Napoleon I., před ním Cromwell a po nich Roosevelt, de Gaulle a další. Třídy si takové mimořádné jedince ponechávaly na svém štítě. Byli jejich zbrojí, nadějí i jistotou.
      Do zapomenutí zapadli teprve potom, když doba, kterou tvořili a které sloužili, byla překonána a na scénu dějin vystoupila nová třída či jiná frakce původní třídy a ta potřebovala nové symboly. Kult osoby, byl-li prospěšný své třídě, byl svou třídou pěstován a chráněn. Právě tak jak se chová třída ke svým symbolům, praporům, zástavám, znakům, písním nebo hymně, tak se chová třída i k osobám, které se staly kultem třídy. Nikdy nerozhodovalo, zda si mimořádný jedinec přál být uctíván jako kult, či byl skromný a odmítal to, či byl zásadový a přímo si takové ocenění zakazoval. Jeho třída jej poslechla ve všem, ale zda bude nebo nebude kultem své třídy, nemohl vynikající jednotlivec ovlivnit. Vznik kultu se řídí objektivními zákony a nelze je přehlížet a už vůbec není možné proti nim úspěšně bojovat.
      N. S. Chruščov získal titul „Don Quijote" padesátých let dvacátého století oprávněně? Ne! Nelze vyloučit jeho vypjaté osobní zaujetí proti Stalinovi. Ale on, vůdčí osobnost nové třídy, „socialistických" aristokratů, objektivně posuzováno, oprávněně bojoval proti J. V. Stalinovi, zásadovému představiteli proletářů. Kdyby byl N. S. Chruščov Donem Quijotem, nikdo by ho nepodporoval, byl by směšný, zůstal by sám. Třídní pojetí nelze vytlačit ani z otázky kultu osobnosti.
      Mé vývody podepírá historie období moci, slávy a pádu populárního, principiálního, bezúhonného, neúplatného, vždy elegantně oblečeného a věci buržoazní revoluce horlivě oddaného Maximilliena de Robespierra. S jeho hlavou padla vláda drobného revolučního měšťanstva a proto zanikl i jeho kult a nastoupilo období reakční moci nové - velké buržoazie. Té, která zbohatla za revoluce podnikáním a spekulacemi.
      XX. sjezd KSSS přijal usnesení s názvem: Rezoluce XX. sjezdu KSSS ke zprávě o činnosti Ústředního výboru KSSS. Má tři kapitoly. V poslední, mezi jinými politickými okruhy, je i stať o kultu osobnosti. Praví se v ní:
      „Pro zvýšení aktivity komunistů a všech pracujících mělo velký význam zevrubné osvětlení marxisticko-leninského pojetí úlohy osobnosti v dějinách. Sjezd soudí, že Ústřední výbor zcela správně vystoupil proti kultu osobnosti, jehož rozšíření zlehčovalo úlohu strany a lidových mas, zmenšovalo úlohu kolektivního vedení ve straně a nezřídka vedlo k závažným nedostatkům v práci, a ukládá Ústřednímu výboru, aby nepolevil v boji proti přežitkům kultu osobnosti, aby v celé své činnosti vycházel z toho, že skutečnými tvůrci nového života jsou lidové masy vedené komunistickou stranu." (O kultu osobnosti J. V. Stalina v ní nebyla ani zmínka!)
      Takový závěr nemůže před bolševickým pohledem obstát pro svůj formalismus, nezávaznost a rozplizlost. Je vysloveně proti marxismu-leninismu, jeho pojetí historické úlohy revoluční části dělnické třídy. V Rezoluci… se mluví o lidových masách, jako tvůrci nového života a to je závažné pokřivení nejzákladnějšího axiomu revoluční politiky. K. Marx a B. Engels tuto nehoráznost odsoudili již na počátku své vědecké práce a politické činnosti. V Manifestu Komunistické strany, v komunistickém slabikáři, uvedli:
      „Ze všech tříd, které stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční třídou jen proletariát. Ostatní třídy s vývojem velkého průmyslu upadají a zanikají, proletariát je však jeho nejvlastnějším produktem."
      V. I. Lenin V. I. Lenin, v článku K dějinám otázky diktatury proletariátu, uvedl: „…Konečně je to diktatura právě revolučního lidu. Proč jen revolučního, a ne všeho lidu? Protože mezi vším lidem, který neustále a velmi trpí jednáním Avromovů, jsou lidé fyzicky ubiti, zastrašeni, lidé mravně otupělí, například teorií o neodpírání zlu násilím, nebo prostě otupělí ne teorií, ale předsudky, zvyky, rutinou, lidé lhostejní, praví šosáci, maloměšťáci, kteří jsou spíše schopni se vyhnout ostrému boji, jít lhostejně kolem nebo se dokonce schovat (jen aby při rvačce něco neslízli!). Proto také neuskutečňuje diktaturu všechen lid, ale jen revoluční lid, který se však vůbec nebojí všeho lidu, který odhaluje před vším lidem pohnutky svého jednání až do všech podrobností, který ochotně přibírá všechen lid k účasti nejen na správě státu, ale i na moci, i k přímé účasti na budování státu…" (V. I. Lenin, Spisy, sv. 31, str. 338)
      Čím více se N. S. Chruščov zaříkával marxismem-leninismem, tím více proti němu brojil. Nemůže být omluvou, že tak činil bezděky, že si svou strašnou zradu neuvědomoval, že ji sankcionoval sjezd zkušené strany. Naprosté většině delegátů XX. sjezdu KSSS muselo být jasné, že jde o revizionismus nejhrubšího zrna. Ale zcela prostoupeni oportunismem a obavami o své mimořádně výhodné postavení aristokratů, rádi mlčeli a přizpůsobovali se.
      Když jsem již otevřel Manifest…, tak do něho ještě jednou nahlédnu. Oba naši klasikové, dnes po právu obdařeni zářícími kulty svých osobností, v něm také uvedli:
      „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly… Prohlašují veřejně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí. Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět." Potom Manifest končí známým provoláním: Proletáři všech zemí, spojte se!
      To je kvalifikovaná odpověď jednak na různé formy přechodu k socialismu, o kterých se na XX. sjezdu KSSS tolik diskutovalo a současně i kvalifikovaná charakteristika „leninských" forem stranické práce, praktikovaných N. S. Chruščovem.
      K. Marx a B. Engels v Manifestu… slavnostně prohlásili: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly…" A N. S. Chruščov utekl se svým kultem Stalinovy osobnosti do podzemí, aby na tajném zasedání delegátů XX. sjezdu KSSS, tedy na shromáždění vysloveně frakčním - mandát delegátům zanikl v okamžiku oficiálního skončení sjezdu, připravil další kolo protistranické, protikomunistické štvanice, další kolo rozsévání revizionismu. A to dělal s velkým nasazením. V počátcích „kvalitně" - mazaně.
      Bráním se, ale stále mně vychází N. S. Chruščov jako muž obdařený kultem zrady, který přemohl mocné ekonomické síly a začal kolo dějin točit zpět. Pochopitelně, jsou vinni i ostatní, především pučisté z hodiny smrti J. V. Stalina, potom našeptávači a celá smečka jiných parazitů. Ale před soudem dějin bude stát N. S. Chruščov jako iniciátor, organizátor, prostě protagonista zrady. Dějiny totiž netvoří jen ekonomické, výrobní a materiální síly. Někdy i zrádci! O tom psal B. Engels 21. září 1890 Josephu Blochovi. Uvedu některé statě z jeho dopisu. Nemůže být na škodu, budeme-li do této kapitoly lépe teoreticky připraveni. Tak tedy několik částí z dopisu B.Engelse:
      Bedřich Engels „Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem produkce a reprodukce skutečného života. Ani já, ani Marx jsme nikdy netvrdili víc. Překrucuje-li to někdo v tom smyslu, že ekonomický moment je jedině určující, mění onu tezi v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základnou, ale na průběh dějinných zápasů také působí a jejich formu v mnoha případech převážně určují různé momenty nadstavby - politické formy třídního boje a jeho výsledky - ústavy stanovené vítěznou třídou po vyhraném boji atd. - právní normy a zvláště pak odrazy všech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných, politické, právní, filozofické teorie, náboženské názory a jejich další rozvedení v systém dogmat. Je to vzájemné působení všech těchto momentů, v němž se nakonec celým nekonečným množstvím nahodilostí (tj. věcí a událostí, jejichž vnitřní vzájemná spojitost je tak vzdálená nebo tak nedokazatelná, že ji můžeme považovat za neexistující a pomíjet ji) prosazuje jako nutnost, ekonomický pohyb…
      Děláme si své dějiny sami, avšak za prvé z velmi určitých podkladů a podmínek. Z těch jsou ekonomické koneckonců rozhodující. Ale také politické atd., ba i tradice utkvělé v hlavách lidí hrají určitou úlohu, třebaže ne rozhodující…
      … dějiny se dělají tak, že konečný výsledek vyplývá vždy z konfliktů mnoha jednotlivých vůlí, z nichž se zase každá stává takovou jakou je… jsou to nesčetné vzájemně se křižující síly, nekonečná skupina paralelogramů sil, z nichž vyplývá výslednice - dějinná událost - jež sama může být považována za výsledek jedné síly, působící jakožto celek nevědomě a bezděčně. Neboť co chce jeden, maří druhý a vychází z toho něco, co nikdo nechtěl… každá vůle přispívá k výslednici a potud je v ní zahrnuta…
      Marx i já jsme asi částečně sami zavinili, že mladší lidé přikládají leckdy ekonomické stránce větší význam, než ji přísluší. Museli jsme proti svým protivníkům zdůrazňovat hlavní zásadu, kterou popírali, a tu nebyl čas, místo ani příležitost, abychom náležitě zdůraznili ostatní momenty zúčastněné na vzájemném působení. Ale jestliže šlo o vylíčení nějakého historického období, tedy o praktickou aplikaci, to bylo něco jiného, a tady byl omyl vyloučen. Ale lidé se pohříchu často domnívají, že úplně pochopili novou teorii a mohou ji beze všeho používat, jakmile si osvojili hlavní teze, a to ještě ne vždy správně. A této výtky nemohu ušetřit ani leckoho z novějších ‚marxistů'; tím se také spáchaly pěkné věci." (K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. 37, str. 534 - 537)
      G. V. Plechanov znal tento dopis B. Engelse. Znal i ještě další se stejnou tematikou, ale odeslaný E. C. Schmidtovi 5. 8. 1890. Ve své práci Základní otázky marxismu (K. Borecký, Praha 1931), vedl nad nimi spor s revizionistou Ed. Bernsteinem. Ale nejen to. Ještě když G. V. Plechanov byl ortodoxním marxistou, napsal spis s názvem: K otázce úlohy osobnosti v dějinách. (Svoboda, 1946) Tato práce stále platí za jednu z nejlepších. Je vtipně napsaná. Čtenáře upoutá prostou, ale pádnou argumentací a značným rozsahem historických a filozofických údajů, svědčících o značném rozsahu vzdělanosti autora. G. V. Plechanov v ní vede zápas s nepřáteli, kteří obviňovali Marxe, že jeho filozofie popírá význam osobností ve společenském vývoji. Kritika kultu osobnosti, jak ji podal N. S. Chruščov, mířila na druhou stranu marxismu. Oba tyto proudy revizionismu byly však nebezpečné. Nepřiznávaly historickou úlohu dělnické třídě a jejím vůdcům.
      Zmínil jsem se o práci G. V. Plechanova Úloha osobnosti v dějinách. Mimo jiné se v ní uvádí:
      „… osobnosti mohou mít danými zvláštnostmi své povahy vliv na osud společnosti. Mnohdy je tento vliv dokonce velmi značný, nicméně, jak sama možnost podobného vlivu, tak i jeho rozměry jsou určovány společenskou organizací, vzájemným poměrem společenských sil. Povaha osobnosti je ‚faktorem' společenského vývoje jen tam, jen tehdy a jen natolik, kde, kdy a nakolik jí, osobnosti, to dovolují společenské poměry…
      … osobnost může projevit své vlohy jen tehdy, když zaujme nutné k tomu postavení ve společnosti. Proč osud Francie se mohl dostat do rukou člověka, zbaveného veškeré způsobilosti a chuti k veřejné službě? (G. V. Plechanov má na mysli Ludvíka XV.) Protože taková byla společenská organizace tehdejší Francie. Právě takovou organizací jsou určovány v každé dané době ony úlohy, a tudíž i onen společenský význam, které se mohou stát údělem nadaných nebo neschopných osobností.
      Velký člověk je proto strůjcem, že vidí dále než druzí a chce silněji než druzí. On je ten, který řeší vědecké úkoly, postavené na pořad předešlým chodem duchovního vývoje společnosti, on ukazuje na nové společenské potřeby, vytvořené předešlým rozvojem společenských poměrů, on chápe se iniciativy při ukojovaní těchto potřeb.
      Je to hrdina. Nikoliv v tom smyslu, že by mohl zastavit nebo změnit přirozený běh věcí, ale v tom, že jeho činnost je uvědomělým a svobodným projevem tohoto nevyhnutelného, spontánního procesu. V tom je jeho veškerá síla. A je to ohromný význam, strašlivá síla."
      K tomu bych chtěl dodat: celou socialistickou nadstavbu, dokonce i centrálně řízenou ekonomiku, může jednotlivec ovlivnit snadněji a ve větším rozsahu než nadstavbu a ekonomiku kapitalistickou, kde vládne chaos. To je výhodou socialistického. Tato přednost se však může zvrátit v Achillovu patu, ve smrtící jed, jestliže se do vedení dostanou revizionisté. Za socialismu vždy vzroste vliv subjektivního činitele. Kolektiv jej však může a proto musí řídit energicky působícím demokratickým centralismem, náročnou a přísnou kontrolou a bez poruch působící bolševickou kritikou.
      Proletariát už nikdy nesmí dát příležitost nějakému Chruščovovi. Musí se zanícením chránit ty vedoucí, kteří se osvědčili a dávají tak záruku, že nesklouznou ke zradě.