REVIZIONISTÉ - Sešit č. 2 (2/3)

Přidáno v pátek 2. 10. 2009


      Období puče, zrady, slávy, moci a pádu Chruščovova revizionismu v konfrontaci s historickými událostmi, stanovisky klasiků i s jinými důkazy

      Sešit č. 2
      XX. sjezd KSSS

J. F I K T A N. S. Chruščov s J. V. Stalinem

      Další otázka: Na XX. sjezdu KSSS se usilovně jednalo o přechodu různých zemí k socialismu. Byl to sjezd Komunistické strany Sovětského svazu. Proč tedy věnoval tolik místa otázkám jiných stran? Šídlo v pytli neutajíš. I zde je motiv nad slunce jasnější. Byla to přímo živočišná touha N. S. Chruščova, ospravedlnit Titovu zradu a přes všechny důkazy svědčící o tom, že se zaprodal i s chlupy buržoazii, zavléci jej do mezinárodního komunistického hnutí a infikovat jeho revoluční krev zrádným revizionizmem Titovým. Nyní důkazy:
      Z tribuny XX. sjezdu KSSS N. S. Chruščov řekl k této otázce, mimo jiné:
      "Již v předvečer Velké říjnové socialistické revoluce napsal V. I. Lenin: 'všechny národy dojdou k socialismu. To je nevyhnutelné, ale všechny k němu nedojdou naprosto stejnou cestou, každý vznese svůj svéráz do té či oné formy demokracie, do té či oné formy diktatury proletariátu, do toho či onoho socialistického přetváření různých stránek společenského života. Není nic ubožejšího teoreticky a směšnějšího prakticky, než si ve jménu historického materialismu malovat budoucnost v tomto směru jednotvárnou šedivou barvou: bylo by to něco ve stylu starodávných suzdalských ikon, nic víc.'"
      Tento výkon N. S. Chruščova je zcela mimořádný. K citátům klasiků se obracel jen výjimečně. Dal si tentokrát záležet. Ale jen v tom, že úmyslně(?) přehlédl zásadní. A to v místě, kde V. I. Lenin říká: "…každý vznese svůj svéráz do té či oné formy demokracie, do té či oné formy diktatury proletariátu…" Formu skutečně V. I. Lenin nepokládal za podstatnou zásadu přechodu k socialismu. Pro něho byla rozhodující podstata. A ta musela být revoluční a proletářská; rozhodně se nesměla se vyhýbat diktatuře proletariátu!!!
      I kdyby V. I. Lenin myslel před Velkou říjnovou socialistickou revolucí na svéráznou pestrost samotného obsahu diktatury proletariátu, tak nepřestalo a nikdy nepřestane platit to, co V. I. Lenin zapracoval v roce 1921 - po zkušenostech s praktickým prováděním revoluce - do Tezí druhého kongresu Komunistické internacionály. Ty jsou svou podstatou tak jednoznačné, tak jadrné, že musím čtenáře jen odkázat na Leninovy Spisy, sv. 31, str. 179 - 196. Využívám zde manévru Immanuela Kanta, který podle G. V. Plechanova měl jinými, svými slovy říci: "Nikdy jsem se proti svým názorům, proti svému přesvědčení neprovinil ani slovem. Leč občas nastala taková situace, že jsem musel mlčet." S vědomím, že svět se od období Kantova v podstatě nezměnil, jistě přijme čtenář můj "úskok" s pochopením. Na druhé straně dojde k závěru, že o to více vyniká podlost Chruščovova. Zamlčel Teze, připravené V. I. Leninem pro druhý kongres Komunistické internacionály a v referátu na XX. sjezdu KSSS z Leninova díla připomněl formy přechodu, tedy to, co je vedle Tezí opravdu jednotvárné a šedé jak suzdalské ikony. Ne vždy V. I. Lenin mluvil nebo psal na "ostří nože". Někdy musel vysvětlovat i běžné, někdy dokonce samozřejmé věci. To dodávám proto, abych již dopředu vyvrátil případné tvrzení, že podceňuji Leninovy výroky.
      Klasikové, již před Leninem, se zabývali otázkou socialistické revoluce a přechodu společnosti k socialismu. Jako příklad uvedu B. Engelse. V práci Postavení dělnické třídy v Anglii - poměr buržoazie k proletariátu, uvedl postuláty, které N. S. Chruščov také na XX. sjezdu KSSS "přehlédl" bez uzardění. My si některé zde připomeneme:
      "Boj chudých proti bohatým bude nejkrvavějším bojem, jaký kdy byl veden. Ani kdyby část buržoazie přešla na stranu proletariátu, ani kdyby se buržoazie polepšila, nic to nepomůže. Všeobecná změna myšlení buržoazie by stejně mohla dospět jen k jakémusi polovičatému 'juste-milieu', (zlaté střední cestě). Rozhodnější z těch, kdo by se přiklonili k dělnictvu, by tvořili novou Girondu, která by pak v dalším násilném boji zanikla. Předsudky celé třídy se nesvlékají jako starý kabát - zejména to nedokáže konzervativní, zaujatá a sobecká anglická buržoazie. To jsou všechno závěry, které lze vyvodit s nejvyšší určitostí, protože se opírají o nepopíratelné skutečnosti jednak dějinného vývoje, jednak lidské přirozenosti… To však bude záviset ani ne tak na vývoji buržoazie, jako spíše na vývoji proletariátu. Čím více bude proletariát proniknut socialistickými a komunistickými prvky, tím bude revoluce méně krvavá, méně pomstychtivá a zuřivá. Svým principem stojí komunismus nad rozkolem mezi buržoazii a proletariátem, uznává jen jeho historický význam pro přítomnost, ale ne jeho oprávnění pro budoucnost; chce tento rozkol odstranit..." (K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. 2, str. 506 a 507)
      XX. sjezd KSSS nevzal tato slova B. Engelse na vědomi a ve své revizionistické zaslepenosti v usnesení proklamoval:
      "… dělnická třída, sjednocující kolem sebe pracující rolnictvo, široké kruhy inteligence, všechny vlastenecké síly a energicky čelící oportunistickým živlům, neschopným upustit od politiky kompromisů s kapitalisty a statkáři, má možnost porazit reakční protilidové síly, získat v parlamentě pevnou většinu a změnit parlament z orgánu buržoazní demokracie v nástroj skutečné vůle lidu."
      Parlament je však jen jedním z nástrojů moci buržoazie. Nemá v ruce vládu nad armádou, policii, byrokratickým mocenským aparátem, vězeňskou správou, finančnictvím, výrobou a majetkem výrobních prostředků, nad obchodem. Ve skutečnosti neovládá ani prostředky masového působení, jakými jsou televize, rozhlas, tisk, politická reklama nebo braková kultura, produkovaná buržoazií v masovém rozsahu.
      V roce 1920 byl otištěn Leninův článek K dějinám diktatury. Věnuje se otázce diktatury obecně. Ale takový autor jako V. I. Lenin, se musí především zastavit u pojmů diktatura proletariátu, revoluční činnost mas i u činnosti na druhém břehu, u jednání vykořisťovatelských tříd a jejich úderných politických sil i u jednání jejich pomahačů. Musí se zamyslet nad bezradností a s ní spojenou bezcharakterností kolísavých.
      Protože své úkoly V. I. Lenin splnil, což je zcela přirozené, zůstal článek i po dlouhém časovém odstupu přímou a pádnou odpovědí na oportunistický závěr XX. sjezdu KSSS. S odvoláním na historické zkušenosti poukazuje na to, že: "Velké otázky v životě národů jsou řešeny jedině silou" a že: "Právě reakční třídy se první uchylují k násilí, k občanské válce, a 'dávají na pořad dne bodák', jako to udělalo ruské samoděržaví… A jakmile nastala taková situace, jakmile se bodák vskutku dostal na první místo politického denního pořadu, jakmile se povstání stalo nezbytným a neodkladným, pak se konstituční iluze a školní cvičení v parlamentarismu stávají pouze pláštíkem buržoazní zrady revoluce. Skutečná revoluční třída pak musí vytyčit heslo diktatury." Potom ještě článek pokračuje: "… když se boj rozpoutává, stoupenec 'dohody' se zbaběle schovává. Když zvítězil revoluční lid (17. října), stoupenec 'dohody' vylézá z doupěte, chlubí se a naparuje, nestoudně se chvástá a křičí jako u vytržení: to byla 'slavná' politická stávka. Když zvítězí kontrarevoluce, začne stoupenec 'dohody' zasypávat poražené pokryteckým domlouváním a poučováním. Vítězná stávka byla 'slavná'. Poražené povstání bylo šílenstvím, rozpoutáním živelnosti, barbarstvím, nesmyslem. Zkrátka, politické svědomí a politický rozum stoupence 'dohody' záleží v tom, že se plazí před tím, kdo je právě silnějším, že se plete pod nohama, překáží hned té, hned oné straně, otupuje boj a otupuje revoluční vědomí lidu, který odhodlaně bojuje za svobodu." (V. I. Lenin, Spisy, sv. 31, str. 343 - 345)
      Závěry XX. sjezdu KSSS byly a zůstávají koncentrovaným revizionistickým zápachem ideové hniloby. Postavily Komunistickou stranu Sovětského svazu a potom i celé mezinárodní komunistické hnutí na úroveň "spojence" - právě takového a jakém psal V. I. Lenin v článku, ze kterého jsem teď citoval.
      Ještě jedno poučení: XIX. sjezd KSSS zvolil Ústřední výbor o 125 členech. Z nich XX. sjezd KSSS zvolil do nového Ústředního výboru 79 členů. To představovalo 63,2%. Nezvoleno bylo 46 členů. Což bylo 36,8% z původního Ústředního výboru. Za ně museli být zvoleni noví členové. Pochopitelně, byli to ti, kteří se zřetelně orientovali na avanturismus N. S. Chruščova.
      A ještě jedna zvláštnost. Na XX. sjezdu KSSS bylo zvoleno 133 členů Ústředního výboru - o 8 členů více, jak měl původní ÚV. Tak bylo celkem 54 nových členů Ústředního výboru. "Nová krev" v Ústředním výboru KSSS touto operací si opatřila 40,6% z celkového počtu členů. K dosažení nadpoloviční většiny musela ještě získat 13 členů Ústředního výboru, souhlasících s revizionizmem N. S. Chruščova. A ti byli mezi pučisty. Sedm z hodiny smrti J. V. Stalina a další čtyři: M. K. Suslov, P. N. Pospělov, N. N. Šatalin a S. D. Ignaťjev, kteří se k nim přidali jako první a byli 14. 3. 1953 zvoleni za členy "nově zřízeného" sekretariátu ÚV KSSS. A za zbývají dva, z dlouhé řady dalších renegátů, uvedu N. M. Švernika a O. V. Kuusinena.
      Volbou členů Ústředního výboru KSSS XX. sjezd KSSS významně upevnil postavení N. S. Chruščova. Jeho famózní vítězství však vyplynulo spíš z diskuse, než z volebních machinací. O tom však v následující stati.
      Diskuse na XX. sjezdu KSSS bez pochybností prokázala, že N. S. Chruščov disponoval s vůli většiny delegátů i většiny hostů. Teď několik důkazů. Zaměřím se na vystoupení pučistů z hodiny smrti J. V. Stalina a na některé hosty ze zahraničí.
      G. M. Malenkov na XX. sjezdu KSSS vystupoval jako ministr elektráren. Ve funkci předsedy rady ministrů SSSR jej již v roce 1955 vystřídal N. A. Bulganin.
      G. M. Malenkov V úvodu svého vystoupení vysoko vyzvedl úspěchy, kterých, jak řekl, dosáhl sovětský lid od XIX. sjezdu KSSS. Potom vstoupil do nejzávažnější otázky. Řekl: "Všechny národy světa jsou svědky aktivity Sovětského svazu při upevňování míru na celém světě. Sovětský svaz v praxi názorně ukázal, že se v celé své zahraniční politice neochvějně řídí leninskou zásadou mírového soužití zemí s různým společenských zřízením…"
      To bylo málo na podporu N. S. Chruščova a na důkaz, že je mu i nadále zavázán, že se spolu s ním bude i v příštím období kompromitovat veřejným podvodem komunistického hnutí a pracujících celého světa. Proto ihned přidal další "drobnůstky". To mluvil o tom, že N. S. Chruščov ve svém referátu plným právem konstatoval: politické vedení Ústředního výboru bylo v období od XIX. sjezdu na náležité úrovni, strana správně řešila otázky stranické a státní výstavby. V té souvislosti uvedl: "Strana mistrně vedla zemi leninskou cestou… řídí se směrnicemi našeho učitele V. I. Lenina; důsledně provádí politiku přeměňování Sovětského svazu v přední, stále mocnější průmyslovou zemi. Úspěchy, jež dosáhl Sovětský svaz jsou v pravdě obrovské."
      Když mluvil o vnitrostranickém životě, zdůraznil, že strana přijala s obrovským uspokojením důležitá opatření, která učinil ÚV v období od XIX. sjezdu a která směřovala k ráznému odstranění velmi nemorálních jevů ve stranickém životě i v metodách stranického řízení. Řekl: "… jen cesta vedoucí k zajištění přesného plnění zásad stranického vedení a norem stranického života, jak je vypracoval V. I. Lenin a dodržování nejvyšší zásady stranického vedení - kolektivnosti vedení, nám zajistí další, ještě větší úspěchy. Všichni chápou, jak obrovský zásadní a životně důležitý význam má pevné zaměření Ústředního výboru proti kultu osobnosti, který je zcela cizí duchu marxismu-leninismu. Ve zprávě o činnosti se správně zdůrazňuje, že kult osobnosti překrucuje marxisticko-leninské učení. Toto překrucování vede nevyhnutelně k snížení úlohy strany a jejího vedení, k potlačení tvůrčí aktivity stranických mas… Jedině kolektivní politické zkušenosti, kolektivní moudrost Ústředního výboru, opírající se o vědecké základy marxisticko-leninské teorie, zajišťuje správné řízení výstavby komunismu v naší zemi, činí jednotu stranických řad neochvějnou… Je zásluhou Ústředního výboru, že se řídí leninskými zásadami a odhaluje k prospěchu naší společnosti chyby, ať se jich dopustí kdokoli, rozhodně, bez ohledu na osoby, že spravedlivě opravuje každého, kdo se těchto chyb dopouští.."
      G. M. Malenkov mluvil právě tak jako N. S. Chruščov. Jen v obecných, v podstatě nic neříkajících frázích. Tak například: "… důležitá opatření, která učinil ÚV" nebo "… velmi nemorálních jevů ve stranickém životě i v metodách stranického řízení". Ale nikdo před ním a nikdo po něm sjezdu neprozradil, která důležitá opatření a které nemorální jevy mají na mysli… Malenkov dokonce předstihl Chruščova a to v místě, kde charakterizoval kolektivnost vedení jako nejvyšší stranickou zásadu. Takovou nehoráznost nejde již komentovat. Pronést ji v uzavřené společnosti, přechodně ovlivněnou euforií, a to vyvolanou čímkoli, prosím, s povzdechem by se taková nepatřičnost mohla přeslechnout. Ale mluvit tak na světovém fóru? Opakovat tento nesmysl po mnoha jiných? Nestydět se před sebou samým? Na takové otázky nemám odpověď, ale vysvětlení, to ano. Co se zde zdá jako nepochopitelné, bylo velmi účelné. G. M. Malenkov a ostatní, kteří také tak hovořili, připravovali podle centrální režie, atmosféru pro vystoupení N. S. Chruščova na tajném zasedání delegátů XX. sjezdu KSSS.
      G. M. Malenkov hovořil také o zemědělství. To uvedl: "Na široké frontě vede strana cílevědomý boj za rychlý a všestranný rozvoj socialistického zemědělství… Odhalení velkých chyb a podstatné zlepšení řízení zemědělství jak v centru, tak i dole, důsledné a správné uplatňování zásad hmotné zainteresovanosti kolchozů a kolchozníků, rozhodné odstraňování nedostatků v tomto směru - to vše již přináší kladné výsledky a nesporně umožní v krátké době překonat zaostávání zemědělství a zajistit jeho podstatný vzestup."
      Ve střední části svého projevu se Malenkov zabýval "svým" oborem. Mluvil o elektrifikaci a o rozvoji elektrárenských kapacit. Rozsahem to byla asi pětina celého jeho diskusního vystoupení.
      Ani závěrečná část G. M. Malenkova vystoupení nebyla potvrzena historií. Ani potvrzena být nemohla. To řekl: "Ústřední výbor půjde v boji za vybudování komunistické společnosti k novým vítězstvím!" Bohužel! XX. sjezd KSSS veřejně a oficiálně odstartoval čtyřicetiletou anabázi zrady, doprovázenou stejně dlouhou dobou porážek. A jakých porážek!
      K. J. Vorošilov K. J. Vorošilov vystoupil s příspěvkem na který přilehá: Když oportunismus, tak oportunisticky. Je těžké tomu věřit. Ale i jeden z několika prvních maršálů Sovětského svazu, za občanské války hrdina a významný vojenský činitel Rudé armády, za druhé světové války člen Výboru státní obrany, se může vyvíjet démonicky k oportunismu a s ním až do funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR - orgánu revizionisty N. S. Chruščova.
      Hned po úvodu svého vystoupení přešel K. J. Vorošilov k ekonomickým otázkám. Řekl, že v Ústředním výboru se zabývali jak kladnými zkušenostmi, tak i nedostatky v průmyslu a že na červencovém plenárním zasedání 1955 bylo schváleno opatření, které má zavést do všech odvětví nejmodernější techniku a zlepšit organizaci práce. Zdůraznil, že v zemědělství Ústřední výbor odhalil příčiny vážného zaostávání řady zemědělských odvětví, zejména výroby obilí a živočišným výrobků. Bez emocí, ale s vírou v nápravu prohlásil: "S uspokojením můžeme pozorovat první kladné výsledky těchto opatření v zemědělství." V další části vyslovil důvěru v odhodlání i pracovitost kolchozníků a prohlásil, že úkoly stanovené plánem v rozvoji zemědělství mohou být splněny v podstatně kratších termínech, než bylo stanoveno v návrhu směrnic.
      S rozvahou hospodáře mluvil o stavebnictví. Potom s patosem řekl delegátům:
      "Soudruzi! Jasně si uvědomujeme, že jsme mohli za léta vlády sovětů vykonat mnohem více v rozvoji hospodářství a kultury naší vlasti a již nyní jsme se mohli těšit z veškerého blaha našeho socialistického zřízení, kdyby nám nezpůsobily nesmírnou škodu imperialistické mocnosti. Tyto mocnosti se snažily zničit první zemi vítězného socialismu. Naši vlast zužovali a strašně zpustošili interventi, bělogvardějci a hitlerovští uchvatitelé, pokoušeli se nás zardousit hladem a hospodářskou blokádou. Sovětský lid, který vede naše slavná strana a který se sám chopil moci, musel velmi tvrdě bojovat o svůj život a nezávislost a být po vyhnání nepřátel neustále v plné zbroji, a proto musel vynakládat nemalé prostředky na obranu, aby ho nikdo nemohl překvapit. To vše ztěžovalo a brzdilo náš růst…"
      Byl si plně vědom, co je v sázce. A přece přijal revizionismus a sám se stal oportunistou. K. J. Vorošiov představuje tragedii osobnosti, bohužel i tragedii zrazeného socialismu, který přinesl vysvobození milionů zbídačených a ponížených, který se stal nadějí lidstva a padl pod ranami revizionistů, které po XX. sjezdu KSSS hýčkal a hřál na výsluní své přízně a tak ztrácel a ztrácel oporu prostého lidu, pro jehož štěstí byl vybojován.
      Potom K. J .Vorošilov přešel do oblasti, kde každý, když už se ji dotkl, musel ukázat své ledví. Řekl: "Ve zprávě o činnosti Ústředního výboru, předložené sjezdu, soudruh Chruščov s bolševickou otevřeností odhalil velké nedostatky jejichž vymýcení je nezbytnou podmínkou úspěšného plnění plánu komunistické výstavby."
      A to bylo vše, co uvedl na podporu revizionistického avanturismu N. S. Chruščova? Vůbec ne. K. J. Vorošilov pokračoval: "V uplynulém období Ústřední výbor ve své činnosti pevně a důsledně uplatňoval leninskou zásadu kolektivního vedení. Tuto leninskou zásadu musíme i nadále upevňovat, protože jedině tak se budeme moci vyvarovat možných chyb a ještě těsněji semknout své řady…"
      Potom se odklonil od stěžejních otázek vnitřní politiky KSSS a mluvil o koloniální politice, o Indii, o Číně, o afrických a asijských národech i o národech Latinské Ameriky. Zmínil se o cestě Bulganina a Chruščova do Indie, Barmy, Afghánistánu, výměně parlamentních delegací a o návštěvách na nejvyšší úrovni. A když projel tuto trať, vrátil se, aby opět v objetí N. S. Chruščova, prohlásil:
      "Ve zprávě o činnosti Ústředního výboru podal soudruh Chruščov, na základě marxistického rozboru, důležité teoretické zobecnění tří nejvýznamnějších otázek současného mezinárodního vývoje: mírového soužití dvou soustav, možnost odvrácení válek v současné etapě, forem přechodu různých zemí k socialismu. Teoretické rozpracování těchto problémů je skvělým příkladem tvůrčího uplatnění marxismu-leninismu… Mírové soužití dvou různých soustav, to není taktický tah, nýbrž leninská zásada sovětské zahraniční politiky, kterou důsledně a neochvějně naše strana dodržuje od chvíle svého založení."
      Na podporu svého tvrzení potom vyjmenoval všechnu zahraničně politickou činnost SSSR a KSSS v roce 1955. V této části také uvedl:
      "Z iniciativy Sovětského svazu byly obnoveny přátelské styky s Jugoslávií, které byly po dlouhou dobu nenormální."
      Značnou část svého vystoupení věnoval otázkám praktické činnosti sovětů všech stupňů, zdokonalení prokurátorské činnosti, výchově sovětského lidu, připomínkám a stížnostem pracujících. Obsáhlou stať věnoval mládeži.
      O kultu osobnosti se K. J. Vorošilov ani nezmínil. Bylo to opomenutí, či jiné nedopatření nebo snad nehoráznost? XXII. sjezd KSSS otázku "rozřešil" bez slitování. Tam bylo strašné osobní drama K. J. Vorošilova hanebně dokonáno. Život je ke zrádcům nemilosrdný.
      K. J. Vorošilov ukončil své vystoupení provoláním: "Ať žijí komunistické strany a všechny ostatní bratrské strany, obětavě bojující společně s námi za mír, svobodu a štěstí všeho lidstva!" Na socialismus asi zapomněl, nemluvil o něm. A zde se naskýtá známá otázka s lakonickou odpovědí: Co je štěstí? Muška jenom zlatá!
      L. M. Kaganovič Je velmi obtížné krátit diskusní vystoupení L. M. Kaganoviče. Mělo osm, obsahově odlišných částí. Přinášelo mnoho podnětného pro padesátá léta a výrazně demonstrovalo naprostou jednotu vedení KSSS. Nebo to byl jen výsledek centrální a tvrdé režie XX. sjezdu KSSS, z pozadí řízené N. S. Chruščovem?
      V úvodu L. M. Kaganovič řekl, že období, za než se podává zpráva, bylo v životě strany a země obdobím složitým a obtížným. Připomněl, že krátce po XIX. sjezdu KSSS nepřátelé SSSR, nepřátelé komunismu, nepřátelé míru, založili své plány na spekulaci, podle které mělo dojít ke krizi mezi dělnickou třídou a rolnictvem, mezi národy Sovětského svazu. Mimo jiné řekl:
      "Celý svět nyní vidí, jak hanebně, už pokolikáté, ztroskotali imperialističtí pohlaváři a jejich hysteričtí proroci. Naše velká sedmimilionová strana přistoupila ke svému XX. sjezdu spjata nerozbornou jednotou, těsně semknuta kolem svého leninského Ústředního výboru a jeho předsednictva, které důsledně uskutečňuje zásadu kolektivního vedení."
      Tvrdil, že zásada smělé bolševické kritiky a sebekritiky vedla Ústřední výbor ke správnému řešení nevětších a nejsložitějších problémů, jež ve vší naléhavostí vyvstaly před stranou. Směle a rozhodně byla odhalena zločinná činnost fašistické provokatérské Berijovy bandy. Tvrdil, že s hlubokým smyslem pro praxi byla odhalena závažná disproporce mezi růstem průmyslu a potřebami lidu a zaostáváním zemědělství, a že se vypracovala opatření, zjednávající v zemědělství nápravu a že tato opatření přinesla již uspokojivé výsledky. Tolik řekl L. M. Kaganovič v úvodu svého diskusního vystoupení. Obsahovalo ještě i jiné myšlenky, postihovalo jiné společensko-politické oblasti. Výtah o tom by se však nevešel do tohoto pojednání.
      V prvé kapitole mluvil L. M. Kaganovič o míru, v druhé o zemědělství a průmyslu. K zemědělství uvedl:
      "Čtyři plenární zasedání Ústředního výboru KSSS se věnovala zvyšování produkce obilí a živočišné výroby, obdělávání panenské půdy a dlouhodobých úhorů, dalšímu upevňování kolchozů a sovchozů. Takové soustředění sil a prostředků strany a státu na zajištění rychlého rozvoje zemědělství bylo diktováno tím, že v zemědělství zpustošeném válkou byla těžká situace… Ze všech opatření, které přijal Ústřední výbor po XIX. sjezdu strany, měla zvlášť velký význam usnesení o obdělávání panenské půdy a dlouhodobých úhorů, o kádrovém zabezpečení kolchozů a jiné. Zásluhou řady ekonomických opatření se značně zvýšila hmotná zainteresovanost kolchozníků na rozvoji zemědělské výroby. Strana dosáhla upevnění leninského svazku dělnické třídy a rolnictva."
      K průmyslu se vyjádřil L. M. Kaganovič jen krátce. Zdůraznil, že zvlášť velký význam mělo zasedání Ústředního výboru, konané v červenci 1955, které stranu orientovalo na těžký průmysl, jako základ rozvoje celého hospodářství a upevnění obrany země.
      Další kapitoly věnoval L. M. Kaganovič otázkám dopravy, tempu rozvoje ekonomiky Sovětského svazu a socialistickému soutěžení.
      Vyjadřoval se i k mzdám a hmotné zainteresovanosti v průmyslu. Z toho co uvedl je však patrné, že o hmotné zainteresovanosti neznal podrobnosti. Je také možné, že její koncepce v průmyslu ještě dopracovaná nebyla až do popření zásady socialistického odměňování podle množství a kvality práce…
      Jednu kapitolu L. M. Kaganovič věnoval otázkám přechodu ke komunismu a s tím spojených úkolů odborů. V závěrečné, osmé kapitole, mimo jiné uvedl:
      "Po XIX. sjezdu strany Ústřední výbor směle - mám na mysli smělost ideovou, zásadní a teoretickou - vytýčil otázku boje proti kultu osobnosti. Není to otázka snadná. Avšak Ústřední výbor na ni dal správnou odpověď. Kult osobnosti je škodlivý kult, snižující úlohu mas, strany a jejich vedoucích kádrů.
      Odhalení kultu osobnosti, správné marxisticko-leninské chápání lidových mas, strany, jejich vůdců, má mimořádný vliv pro upevnění jednoty strany. Boj proti kultu osobnosti se stal nejdůležitějším činitelem při vytváření a stmelování kolektivního vedení naší strany.
      Kolektivní vedení naší strany zaručuje správné vedení, všestranný důkladný rozbor a leninské řešení nejdůležitějších otázek života strany a státu.
      Nejdůležitější věcí je to, že kolektivní vedení je jednotné a semknuté na stranickém, zásadním a marxistickém základě.
      Upevnění jednoty strany přispělo a ještě přispěje k obnovení leninských norem vnitrostranického života, vypracovaných v desetiletých bojích, tvořících základ veškeré činnosti strany jako hlavní inspirující síly sovětské společnosti, vítězně budující komunismus."
      Tak takovým byl L. M. Kaganovič na tribuně XX. sjezdu KSSS. V polovině příštího roku byla jednota i kolektivnost vedení rozmetány, L. M. Kaganovič i další jeho druhové přibiti na pranýř vítězného revizionismu N. S. Chruščova, který s nimi neměl slitovánÍ; i když oni to byli, kdo ho vynesli na dráhu jeho slávy.
      V. M. Molotov V. M. Molotov začal servilně. Již prvými slovy se podbízel N. S. Chruščovovi - chválil ho, tvrdil o něm, že sjezdu předložil obsáhlý a výstižný přehled událostí, že zpráva zobecňuje zkušenosti z boje strany z období po XIX. sjezdu KSSS, že podává hluboký marxisticko-leninský rozbor mezinárodní situace a vytyčuje nové úkoly.
      V druhém odstavečku své řeči se V. M. Molotov lkal, když prohlásil: "Náš lid prošel slavnou cestou. Již v předválečném období v podstatě vybudoval socialistickou společnost a nyní uskutečňuje postupný přechod ke komunismu…" Tím popřel všemi smysly lehce postižitelnou skutečnost, sebe samého - viz F. I. Čujev, Vzpomínky Molotova, Orego 1996, str. 244 a 245 - ale i J. V. Stalina, který mnohokrát prohlašoval: Sovětský svaz je socialistickou zemí jen v tom smyslu, že socialismus umožňuje budovat. Je známý dopis Stalina Kuštysevovi z prosince 1928. V něm se zabýval Leninovým heslem Sovětská moc plus elektrifikace - toť socialismus a ukončil jej odstavcem:
      Často říkáme, že naše republika je socialistická. Znamená to snad, že jsme uskutečnili socialismus, odstranili třídy a zrušili stát? (neboť uskutečněný socialismus znamená odumírání státu) Nebo znamená to snad, že za socialismu budou ještě existovat třídy, stát atd.? Je jasné, že neznamená. Máme právo v tomto případě nazývat naší republiku socialistickou? Ovšem že máme. Z jakého hlediska? Z hlediska naší odhodlanosti a naší připravenosti uskutečnit socialismus, odstranit třídy atd." (J. V. Stalin, Spisy, sv. 11, str. 302 a 303)
      Potom ještě J. V. Stalin citoval V. I. Lenina, který se k otázce vybudování socialismu vyjadřoval v období NEPu. Záležitost byla jasná a dávno před XX. sjezdem KSSS prodiskutovaná; nebyl důvod stanovisko k ní měnit. Ovládal ji i V. M. Molotov a přesto se postavil proti správným, naprosto logickým závěrům. Byl si vědom svého prohřešku a proto se schovával jako by byl vyzrálý revizionista, představte si, za slovíčko v "podstatě". Ale to jej nemohlo uchránit, právě jako neuchránilo věc výstavby socialismu. Oficiálně byl socialismus v Sovětském svazu tedy vybudován. V. M. Molotov k této vizi přispěl nemalým dílem. Podváděl právě tak jako N. S. Chruščov, jako XX. sjezd KSSS. Tak se vytvořila startovací rampa, ze které vzlétaly roje revizionistických perutí, tvrdící: není třeba zápasu, není třeba boje, socialismu bylo dosaženo - před námi je komunismus, kterého dosáhneme v pohodě na počátku osmdesátých let.
      Potom V. M. Molotov pokračoval již podle centrální režie. Vyzvedl svazek dělnické třídy a rolnictva jako základ moci a životní síly socialistické společnosti, opírající se o nerozbornou jednotu, přátelství a bratrství národů Sovětského svazu.
      Jak jinak, zastavil se i u zemědělství. Tvrdil, že zjevně zaostávalo za celkovým růstem hospodářství, za rychlým vzestupem průmyslu. Prohlásil: "… strana a vláda učinily řadu nových důležitých opatření. "Patří mezi ně především zvýšení hmotné zainteresovanosti kolchozů a kolchozníků, STS a sovchozů na zvyšování zemědělské výroby a příslušná úprava cen těchto výrobků… Obzvláštní význam mělo úspěšné splnění smělého plánu kultivace panenské půdy a dlouhodobých úhorů, čímž se zvětšila osevní plocha, hlavně obilovin o 33 milionů hektarů… Je známo, že v páté pětiletce vzrostly reálné důchody kolchozníků o 50%… podle plánů šesté pětiletky mají důchody kolchozníků se dále zvýšit ještě více - v průměru nejméně o 40%…"
      V. M. Molotov se jen velmi krátce zastavil u problému vzestupu rozvoje průmyslu, dopravy a technické úrovně průmyslových výrobků. Uvedl, že v tomto směru bylo odhaleno mnoho nedostatků.
      S uspokojením konstatoval, že podle zprávy N. S. Chruščova bude během šesté pětiletky převeden průmysl a úřady na sedmihodinový pracovní den, že strana otevřeně a směle odhaluje velké nedostatky ve všech odvětvích hospodářské a kulturní výstavby a usiluje o všestranné zlepšování práce státního aparátu a zároveň o snižování jeho početního stavu. Zdůraznil potřebu přísného dodržování socialistické zákonnosti.
      V. M. Molotov celkem přirozeně, jako ministr zahraničních věcí, věnoval ve svém diskusním vystoupení velkou - obsáhlou pozornost otázkám hlubokých změn v mezinárodní situaci, možnosti odvrácení nových válek, jakož i boji Sovětského svazu za mír a mezinárodní bezpečnost. V tomto směru nevybočil z rámce, který byl daný stanovisky N. S. Chruščova. Jen klišé bylo jiné, specificky molotovské. Snad jen jedna myšlenka stojí za upozornění. To V. M. Molotov prohlásil:
      "Po rozdrcení hitlerismu a vytvoření mírumilovné Německé demokratické republiky, není dnes ne evropské pevnině agresivní stát, který by za dnešních podmínek se odhodlal rozpoutat novou světovou válku útokem na Sovětský svaz nebo na země lidové demokracie."
      Bez komentáře; ještě se budeme otázkou míru a války zabývat, jen připomenu, že v době, která na sebe vzala raketový charakter, nemusel být útok proti Sovětskému svazu veden z evropské pevniny. To, ale, asi V. M. Molotov nebral v úvahu.
      Závěr svého vystoupení věnoval V. M. Molotov hlavním otázkám XX. sjezdu KSSS. Ani zde nevybočil a tvrdil, že po XIX. sjezdu KSSS uskutečňoval Ústřední výbor leninskou zásadu kolektivního vedení a že za podpory celé strany se postavil nesmlouvavě proti kultu osobnosti, který je marxismu-leninismu cizí a který sehrál v určitém období zápornou úlohu a prohlásil: "Můžeme s jistotou říci, že tento sjezd tuto zásadní linii plně schválí." I zde byl odměněn potleskem. To zapřel svého nejbližšího životního druha, to zapřel J. V. Stalina. Než skončil, zapřel i sám sebe. Prohlásil:
      "Snad nikdy v minulosti se Ústřední výbor naší strany, jeho předsednictvo nevěnovaly tak aktivně otázkám zahraniční politiky jako v uplynulém období. Všichni si pamatují takové události, jako byla návštěva vládní delegace v čele se soudruhy Chruščovem, Bulganinem a Mikojanem v Jugoslávii - což vedlo k hlubokému obratu v sovětsko-jugoslávských vztazích…"
      A to opět lavíroval. Sice návštěvu v Jugoslávii nepochválil, ale také ji neodsoudil, ani ji nekritizoval - jen lavíroval, jak jsem již uvedl, jako by s přirozeností prosťáčka očekával, že mu N. S. Chruščov dá tolik demokracie a tolik politické svobody, kolik J. V. Stalin dal, pro příklad řekněme Bucharinovi, aby se mohl vylhávat, odvolávat a zříkat se svých předešlých stanovisek, aby po uklidnění mohl zase "udeřit" s novým, pobuřujícím argumentem. V podmínkách vypjaté, jediné a nejlepší zásady - kolektivního vedení, udeřil N. S. Chruščov, když v létě příštího roku rozpoutal kádrovou smršť, které rozemlela především Molotova. Revizionismus je především ke stydlivým oponentům nesmiřitelný.
      Nyní však V. M. Molotova ještě neopustíme, je nutno si jeho politickou orientaci ozřejmit ještě z několika pohledů. Pro toto pojednání je velmi významný a budeme se k němu ještě mnohokrát vracet, připomínat si jeho stanoviska.
      V češtině, v nakladatelství Orego, v roce 1996, vyšla kniha F. I. Čujeva, Vzpomínky Molotova. A v doslovu k ní, Jan Kůrka vzpomínky pateticky nazval, Jedinečné svědectví. To nám však vědomě - tak to lze říci s naprostou jistotou - zatajilo významné skutečnosti. Vycházíme-li ze svědectví J. Kůrky, dočteme se v něm: "… jeho žena," (Molotovova žena!) "podezřelá ze spolupráce s 'nepřáteli lidu', byla zatčena a až do Stalinovy smrti byla vezněna. Na rozdíl od Lenina…, Stalin zbytečně přeháněl."
      Hlouběji, téměř až do podstaty problému, pronikl R. Černý v knize Exprezident, díl II., str. 11, kde nechal mluvit Ant. Novotného a ten řekl: "Slyšel jsem mnohokrát Gottwalda vyprávět o Stalinovi. Potvrdil nám, že to byl tvrdý a poctivý bolševik. Nezdráhal se obětovat vlastního syna, který byl v německém koncentráku jako zajatec. To dokazuje i Žukov v knize, kde líčí, jak Němci nabízejí výměnu Stalinova syna za zajatého generála. Stalin řekl: 'Cožpak to mohu udělat?' Muselo se však stát něco strašného, protože se Chruščov po XX. sjezdu v útocích na Stalina doslova vyžíval. Osobně jsem viděl Stalina na zasedání Kominterny v roce 1936. Nemluvil jsem s ním, ale překvapilo mne, jak málo dbal na pravidla. Malou postavou skutečně připomínal ruského medvěda. Chodil po sále, pukal z proslaveného čibuku, tu a tam se s některým delegátem zastavil, bedlivě mu naslouchal. Stalin byl známý tím, že uměl naslouchat jiným. Později mi Chruščov vyprávěl, že Stalin byl despota, že nepřipouštěl cizí názor, že vedl válku podle globusu. Tvrdý tedy byl, nebral si servítky před nikým, dokonce nechal zavřít manželku Molotova a ten mu byl opravdu blízký. Dostala sedm let. Umíte si představit ten paradox? Molotov ve vysoké funkci a manželka ve vězení. Pustila si pusu na špacír a vybrebtala, co doma slyšela od Vjačeslava Michajloviče. Molotovova žena byla Židovka a toho přirozeně využila západní rozvědka. Posílali na moskevské zastupitelství Židy a krev se ozvala. Paní Molotovová začala pořádat dýchánky, západní diplomatky ji pozvání oplácely a ona pří té příležitosti dávala k lepšímu co slyšela od manžela."
      J. Kůrka straší čtenáře represemi, ve kterých jen za podezření ze spolupráce s "nepřáteli lidu" se "odcházelo" do "Mohylevské gubernie" - tedy na smrt. A my, z výpovědí jiných, poznáváme Stalinovu toleranci. Vždyť, dopustila-li se trestného činu manželka Molotova tím, že prozradila tajemství, které získala od manžela, tak sám manžel musel také porušit zákonná ustanovení o dodržování státního tajemství. Ale! Zde vzal Stalin a podle něho příslušné orgány v úvahu předcházející zásluhy Molotova i jeho osobní přátelství se Stalinem. Vezměme případ ještě i tak, že ze strany Molotova to nebyl trestný čin, ale jen chybný krok v jednání, faux pas, tak pro ministra zahraničních věcí zcela nepatřičný, s jeho společenským a politickým postavením naprosto neslučitelný, zcela nepřípustný, ničím a nikdy neodpustitelný. Takový "přestupek" nelze prominout, to nelze přehlédnout ani u přítele, jakým Molotov pro Stalina byl. A Stalin, snad zapomněl, že je Stalin, že je nejvyšším politickým představitelem SSSR, vůdce KSSS a celého mezinárodního komunistického hnutí a rozdával tolerance! Uvažte, i po tomto "nedopatření" zůstal V. M. Molotov náměstkem předsedy rady ministrů SSSR. I po tomto provinění zahajoval jednání XIX. sjezdu KSSS a byl pak ještě zvolen členem ÚV KSSS a předsednictva ÚV KSSS. Ale to bylo po XIX. sjezdu KSSS 25členné. Z tohoto místa se nemohl dostat do každodenního styku se Stalinem, jak byl zvyklý, to by musel být zvolen i do sekretariátu ÚV KSSS. Ale tam zvolen nebyl. Ani přes tyto, v podstatě jen těžko pochopitelné ohledy, kterými byl obdařen, V. M. Molotov nezauvažoval a neodsoudil počínání manželky, ale Stalinovo. To ho zavedlo do objetí s N. S. Chruščovem, tak sám vytvořil předpoklady, aby se na určitý čas stal revizionistou značného významu. Proto také musel F. I. Čujevovi Molotov často odpovídat neurčitě a vyhýbavě. Tato neurčitost není autorem Molotovových vzpomínek zatajena, nechá se v knize poznat, ale nemluví se o ní přímo, autor na ní neupozorňuje. Jde sice o jedinečné svědectví, ale jeho jedinečnost spočívá v zatajení sice krátkého, ale přece jenom nezanedbatelného vybočení, z jinak slavné a uznáníhodné životní dráhy. Nelze zamlčet nebo zapomenout, že V. M. Molotov na velmi významném místě dával svou autoritu do služeb silám, které vynesly revizionismus na oběžnou dráhu. A ten tam stále ještě působí. Je to patrné, přímo to čpí i z doslovu ke knize, který zpracoval J. Kůrka.
      Od R. Černého a Ant. Novotného a ne od V. M. Molotova nebo J. Kůrky jsme se dozvěděli, jak to bylo s manželkou V. M. Molotova. Molotov podstatnou skutečnost zatajil. (J. Kůrka také?) A to přesto, že V. M. Molotov ve vzpomínkách se k manželce vracel a hovořil o ní. Ale vždy jen neurčitě a tím i tajemně. I o Stalinovi mluvil Molotov často. Pěkně a objektivně hodnotil význam jeho historického poslání, ale zvýrazňoval jeho charakterové vlastnosti a s nimi údajně spojené chyby. A ty v doslovu k českému překladu vzpomínek Molotovových J. Kůrka vyzvedl. Když bylo vyloučeno útočit na Stalinovy chyby v řízení výstavby socialismu v SSSR, posloužily k útokům na osobu J. V. Stalina jeho povahové zvláštnosti, jak je uvedl V. M. Molotov - zaujatý, protože potrestaný J. V. Stalinem.
      V. M. Molotov, když se vymotal ze spárů revizionismu, se již revolucionářem nikdy nestal a politicky bloudil. Revizionismus ve svých Vzpomínkách neviděl, kriticky se zaměřil jen proti velmi podružným, naprosto zřejmým nedostatkům v životě sovětské společnosti. Jeho cílem, snad jediným, bylo vrátit se do strany i přesto, že byla prosáklá zradou marxismu-leninismu. Pracoval prý teoreticky. Z jeho výpovědí a z obsahu diskuse, zvláště z příspěvku agresivního revizionisty P. A. Saťukova, pronesené na XXII. sjezdu KSSS vyplývá, že V. M. Molotov kritizoval i J. V. Stalina a jeho předpoklad, vítězství komunismu v jedné zemi. V. M. Molotov kritizoval i nerozhodnost svých "spojenců" z roku 1957, sám však byl jen v nepodstatných směrech o málo lepší než oni.
      Doslov J. Kůrky, ke vzpomínkám Molotovovým, je netřídní, poznamenaný snahou dát výrokům Molotova, proti Stalinovi, velmi ostrý politický výraz a tak je využít v prospěch revizionismu. To ale Molotov zcela určitě nechtěl; jemu jedna životní zkušenost s revizionizmem stačila. Správně to vystihl i vyjádřil F. I. Čujev, autor knihy Vzpomínek Molotova, který "tajemství" svého svěřence ctil a vždy uvedl jen tolik, aby hloubavějšího čtenáře decentně upozornil na potřebu dalšího studia u jiných autorů, kteří k Molotovovi nemají tak silné citové pouto, jaké má právě on - F. I. Čujev.
      A. I. Mikojan A. I. Mikojan začal své vystoupení na XX. sjezdu KSSS velkolepě. Pozdravil delegáty a hned prohlásil, že souhlasí se zprávou o činnosti Ústředního výboru, že si dovolí zabývat se podrobněji jen některými stránkami jeho činnosti. A také tak k tomu přistoupil. Tvrdil, že ve zprávě se zkoumají nová fakta a události ze současných dějin lidstva, že Ústřední výbor vyvozuje řadu důležitých, teoreticky smělých, hluboce závažných závěrů, spojených se zákony společenského vývoje a s jejich využitím za současných podmínek. K tomu dodal:
      "Byly postaveny základní otázky marxistické teorie, aplikované na současnou situaci. Závěry z nich mají cenu nejen teoretickou, ale nabývají i programového charakteru, obrovského praktického významu pro správnou politiku komunismu v následujících vývojových etapách. Jsou zároveň závažným obohacením marxismu-leninismu a cenným přínosem marxisticko-leninské vědě o společenském vývoji."
      Byl to obchodník. Uměl prodávat. Bez důkazů chválil. Ani se nepozná, co vlastně chválil. A se stejným zásadami obchodníka nepřipustil námitky a hned se rozléval. Řekl:
      "Závěry a teoretické poučky, obsažené ve zprávě N. S. Chruščova, svědčí o tom, že náš Ústřední výbor, jak mu také přísluší jako nejzkušenějšímu orgánu, obohacenému historii komunistické strany, neopakoval teoretické poučky marxismu-leninismu. Ústřední výbor, řídící se osvědčenou marxistickou metodou poznání zákonů společenského vývoje, marxisticky je vysvětluje a vyzbrojuje dělnickou třídu závěry, které již nyní zobecňují a objasňují nejen fakta z období života a činnosti Marxe a Lenina, ale i následující události jak v zemích kapitalismu, tak i v zemích socialistických… Hlavním rysem, příznačným pro činnost Ústředního výboru a jeho předsednictva v posledních třech letech, je to, že v naší straně po dlouhé přestávce bylo vytvořeno kolektivní jednání." Když se potlesk vybouřil, A. I. Mikojan pokračoval: "Naše strana má pevně stmelený kolektiv, jehož síla netkví jen v tom, že jej tvoří soudruzi, kteří po dlouhá léta spolupracovali v revolučním boji, což je samozřejmě velmi důležité, ale hlavně v tom, že tento kolektiv, veden leninskými ideami, leninskými zásadami stranického vedení a výstavby strany, dosáhl za krátkou dobu obnovení leninských norem stranického života shora až dolů. Zásada kolektivního vedení je pro proletářskou stranu, pro stranu leninského typu zásadou elementární. Avšak my musíme tuto starou pravdu zdůraznit, protože téměř dvacet let u nás prakticky neexistovalo kolektivní vedení a kvetl kult osobnosti, odsouzený již Marxem a po něm Leninem…"
      Sebevědomě a jednoznačně se vyjadřoval A. I. Mikojan. Již zde, v úvodu vyvěrala na povrh jeho nenávist k osobě J. V. Stalina, kterému mnoho let oddaně sloužil. Ještě si nedovolil jej jmenovat. Ale rafinovaně volenou formulací vět, se ze všech nejvíce přiblížil kritice jeho osoby. A to přesto, že centrální režie, jak ukazuje obsah diskuse ostatních pučistů z hodiny smrti J. V. Stalina, nedovolila na veřejném zasedání XX. sjezdu KSSS napadnout jméno Stalinovo. Zakrátko poznáme, že A. I. Mikojan byl v tomto ohledu neovladatelný.
      Potom A. I. Mikojan hovořil o sovětském zemědělství. Prohlásil, že nápravy se dosahuje rozdělením osevních ploch, komplexní mechanizací zemědělských prací, přestavbou organizačního řízení, změnou způsobu plánovaní, při čemž byl zrušen škodlivý centrální způsob. Centru bylo ponecháno jen stanovení rozsahu dodávek a prodeje výrobků státu. K tomu uvedl:
      "Všechna tato opatření zajišťují rychlý vzestup zemědělství, likvidaci disproporcí… a postupně upevňují svazek dělnické třídy s rolnictvem. Nyní se již podařilo pozvednout produktivitu zemědělství a tím značně zvýšit výrobu potravin a průmyslového zboží pro obyvatelstvo."
      A. I. Mikojan se zabýval jen některými oblastmi, které předložila zpráva Ústředního výboru sjezdu k posouzení. Já se mohu dotknout jen některých statí z Mikojanova vystoupení. Nyní to bude z oblasti zahraniční politiky Sovětského svazu. K ní mimo jiné také prohlásil:
      "K údivu mnoha buržoazních činitelů se naše vláda neobávala veřejně přiznat v řadě mezinárodních otázek skutečnost, že jsme se v zahraniční politice v minulosti dopouštěli těch či oněch chyb a že se někdy zostřovaly vztahy i naší vinou. Sovětská vláda začala rázně odstraňovat nedostatky v naší zahraniční politice. To je nejnázorněji vidět na příkladu řešení otázek vztahů Sovětského svazu s Jugoslávií. Takových kroků, na jaké přistoupil Ústřední výbor v období mezi XIX. a XX. sjezdem v jugoslávské otázce, jsou schopni jen opravdoví leninci. Dnes je jasně vidět, jak správné to byly kroky, jak byly plodné pro osud míru a socialismu."
      Bohužel, dnes, po době delší jak čtyřicet let, je zřetelně vidět, jakou strašnou zradou socialismu byly Mikojanem vychvalované kroky. K jakým těžkým důsledkům vedly. Ústřední výbor KSSS musel dokonce napravovat své vztahy k jugoslávským revizionistům. Činil tak již před příštím, XXI. sjezdem KSSS. V Prohlášení porady představitelů komunistických a dělnických stran (Dokumenty mezinárodních porad…, Svoboda 1979, str. 82), která se konala v roce 1960, musel souhlasit s odsouzením politiky titovských zrádců, podřídit se vůli většiny v mezinárodním komunistickém hnutí a tak v podstatě rehabilitovat Stalinovu jugoslávskou koncepci. Ale to vše bylo jen manévrem, dočasným ústupem a když se jednota mezinárodního komunistického hnutí rozpadla, již se nedala udržet jen formálními, proradnými sovětskými stanovisky, vpadli si sovětští revizionisté s revizionisty jugoslávskými opět do objetí.
      Dále A. I. Mikojan upozornil na to, že byly zavrženy některé zkostnatělé formy práce sovětské diplomacie i zahraničních a obchodních orgánů. A. I. Mikojan hluboko vstoupil s ostrou kritikou i do resortu, který neřídil. Jeho stanoviska byla v rozporu s duchem vystoupení ministra zahraničních věcí V. M. Molotova. Byl to velmi podivný praktický případ tolik vychvalovaného kolektivního řízení, hlavně pak jednoty předsednictva ÚV KSSS.
      Poslední část svého vystoupení věnoval A. I. Mikojan ideologické práci. V mnohém se doplňoval s diskusním vystoupením A. M. Pankratovové, (o které tu není pojednáno i když i ona patřila do kolektivu, který vytvářel atmosféru pro noční Chruščovovo vystoupení). A to mění domněnku v důkaz, svědčící o intenzivní práci centrální režie XX. sjezdu KSSS.
      A. I. Mikojan prohlásil, že neuspokojivý stav ideologické práce zavinil těžkou situaci. Po řadu let byly pro vědeckou práci vytvářeny nepříznivé podmínky, tvrdil. Nejdříve zabědoval a potom věcně prohlásil, že za posledních 15 - 20 let se málo čerpalo z pokladnice Leninových idejí. Řekl, že bez nich nelze pochopit současnou situaci ve světě, zákonitosti vývoje, osudy proletářské revoluce a její vítězství. V tom měl velkou pravdu. Musíme se obracet k Leninovi, abychom pochopili etiologii zrady, začínající oportunismem a jdoucí přes drobnosti až k popření historické úlohy dělnické třídy, jak to bylo prohlášeno pod vedením N. S. Chruščova a za přímé asistence A. I. Mikojana a řadou dalších revizionistů, na XXII. sjezdu KSSS.
      A. I. Mikojan jako jediný na oficiální, tedy platné části XX. sjezdu KSSS, napadl osobu J.V.Stalina. Řekl: "Marxismus-leninismus odmítá teorii absolutní stagnace kapitalismu… Při rozboru stavu ekonomiky soudobého kapitalismu nám stěží může pomoci Stalinův výrok v Ekonomických problémech socialismu v SSSR o USA, Velké Britanii a Francii, že totiž, jakmile se světový trh rozpadl, objem výroby v těchto zemích se bude zmenšovat. Toto tvrzení nevysvětluje složité a protikladné jevy soudobého kapitalismu a skutečnost, že v mnoha zemích po válce kapitalistická výroba roste… Ostatně si nelze nepovšimnout, že také některé jiné teze Ekonomických problémů…, rovněž vyžadují, aby je naší ekonomové do hloubky prozkoumali a kriticky zrevidovali z hlediska marxismu."
      K tomuto prohlášení byl A. I. Mikojan, jako specialista na Stalinovy Ekonomické problémy…, plně oprávněný. Již na XIX. sjezdu KSSS k této otázce hovořil. Bude dobře, když si jeho tehdejší stanovisko připomeneme:
      "Naše mohutná strana, která se sešla ke svému XIX. sjezdu, vzdává zaslouženou poctu tomu, kdo nás vychoval, kdo nás organizoval a vyvedl ze všech těžkostí a zkoušek, a vede s jistotou k úplnému vítězství komunismu - poctu geniálnímu Stalinovi… Soudruh Stalin odhalil podstatu objektivních ekonomických zákonů socialismu a tím ještě více posílil stranu, upevnil vědecký výklad její politiky. V pravý čas zchladil studenou sprchou ty soudruhy, kteří se dávali příliš unést a kterým se roztočila hlava z našich nesmírných úspěchů. Vzali si do hlavy, že teď již neplatí objektivní ekonomické zákony, že nyní píší zákony oni sami, a to je v podstatě vedlo do tábora idealistické filozofie, to je přivedlo k dobrodružství v hospodářské politice… Soudruh Stalin výstižně ukázal, že zákon hodnoty u nás zůstává v platnosti, protože se udržuje zbožní výroba. Avšak sféra působnosti tohoto zákona je přísně omezena na předměty osobní spotřeby… Soudruh Stalin ukázal, že základem našeho obchodu je rozdílnost dvou forem socialistického vlastnictví - vlastnictví všelidového a skupinového vlastnictví kolchozního - stanovil cesty k pozvednutí kolchozního vlastnictví na úroveň vlastnictví všelidového, na základě čehož má oběh zboží postupně vystřídat výměna výrobků. To povede k tomu, že přestane platit zákon hodnoty a jiné atributy zbožního hospodářství. Poukázal na to, že u nás existují zárodky výměny výrobků, a to v naší praxi 'ztovarováním' zemědělských výroků, které se provádí na základě smluv mezi státem a bavlnářskými, lnářskými, řepařskými a jinými kolchozy… to znamená krok za krokem omezovat sféru působnosti oběhu zboží… čili jinými slovy, připravit postupný přechod ke komunistickému způsobu rozdělování produktů práce… V nynější etapě světových dějin a dějin naší vlasti není myslitelné žít, budovat a bojovat bez hlubšího zvládnutí všeho nového, co vnesl do marxisticko-leninské vědy soudruh Stalin."
      Změnil se A. I. Mikojan mezi XIX. a XX. sjezdem KSSS? Nebo teprve na XX. sjezdu KSSS se mohl představit takovým, jakým skutečně byl? Nevím. Z porovnání těchto dvou stanovisek se však před námi objevil politik bez páteře, bez charakteru. Důsledky působení takových lidí ve stěžejních funkcích teď dopadají na bedra prostého lidu. A apokalypsa nebyla zatím zcela naplněna…
      Kromě toho se A. I. Mikojan neštítil ani lži, kterou z tribuny XX. sjezdu se snažil z J. V. Stalina učinit hlupáka. Stalin totiž nenapsal v Ekonomických problémech…, jak uvedl A. I. Mikojan: "… jakmile se světový trh rozpadl, objem výroby v těchto zemích se bude zmenšovat." Ale, když J. V. Stalin rozebral ekonomickou situaci, která nastala vytvořením dvou paralelních, proti sobě stojících trhů, v Ekonomických problémech… uvedl: "… USA a Anglie s Francií samy napomáhaly… k utvoření a upevněn nového paralelního světového trhu. Uvalily hospodářskou blokádu na SSSR, Čínu a evropské země lidové demokracie… a myslely, že je tak zardousí… došlo však k upevnění nového světového trhu… Z toho vyplývá, že sféra uplatňování moci hlavních kapitalistických zemí (USA, Anglie, Francie) nad světovými zdroji se bude nikoliv rozšiřovat, nýbrž zmenšovat, že podmínky světového odbytového trhu se budou pro tyto země zhoršovat…" A to bylo v roce 1952 přesné! Z takového závěru nelze při dobré vůli ani dnes vyvodit, že by Stalin měl na mysli snižování objemu výroby v hlavních kapitalistických zemích. Je těžké vyvrátit závěry J. V. Stalina. Škoda, že zde není místo, které by umožnilo ukázat celý "omyl" A. I. Mikojana; jeho "otázkou" se nikdo z ekonomů podrobně nezabýval, ale k Ekonomickým problémům…, jako ideovému celku, se odborníci vraceli, sice velkým obloukem, ale vraceli…; zůstaly pro ně platným a podnětným podkladem i po Mikojanově útoku na J. V. Stalina.
      A. I. Mikojan byl odborníkem i na obluzování. Na závěr svého vystoupení s dovedností staroperských mágů, prohlásil:
      "Opíraje se o kolektivní vedení a jednotu komunistické strany, Ústřední výbor směle odhalil chyby a nedostatky, nahromaděné za uplynulá léta, a rázně přikročil k jejich napravování na všech úsecích politické činnosti, hospodářské, kulturní a vnitrostranické výstavby. V tom tkví vskutku leninský rys práce našeho Ústředního výboru. Nenadsazuji když řeknu, že od Lenina je XX. sjezd strany nejvýznamnějším sjezdem v dějinách naší strany. Leninským duchem a leninismem je prodchnuta veškerá naše práce a všechno naše snažení, jako by Lenin žil a byl s námi… Jak by se Lenin radoval, kdyby dnes, po 32 letech mohl vidět jakou máme organizační a politickou jednotu řad strany a jejího vedení, jak vzkvétají ideje marxismu-leninismu, jak pevný a nerozborný je svazek dělnické třídy a rolnictva, viděl by, že jsme nejen věrni Leninově památce, nýbrž že ze všech sil uskutečňujeme leninské ideje a neochvějně plníme jeho odkazy. XX. sjezd naší strany, jeho usnesení, zpráva o činnosti Ústředního výboru naleznou širokou a vřelou odezvu ve straně, v sovětské zemi, mezi všemi přáteli v zahraničí. Nové velkolepé úkoly, před nimiž stojí strana a naše země, budou uskutečněny. O tom nemáme nejmenší pochybnosti, o tom jsou přesvědčeni naší přátelé v zahraničí, nechť zanechají svých pochyb i naší nepřátelé. Záruka našeho postupu vpřed, ke komunismu je především v tom, jak řekl náš nesmrtelný vůdce a učitel Lenin, že my se opíráme o nejskvělejší sílu na světě - o sílu dělníků a rolníků." Následoval bouřlivý a neutuchající potlesk. Jak také jinak!
      M. G. Pervuchin a M. Z. Saburov, členové předsednictva ÚV KSSS, vzešlého z puče, provedeného v hodině smrti J. V. Stalina, na XX. sjezdu vystoupili jako typičtí technokraté. I v jejich projevech se sice prolínaly politické úvahy. Nebyly však zaměřeny na hanobení minulosti nebo na vytváření atmosféry, nutné pro tajné vystoupení N. S. Chruščova. Zcela určitě centrální režie XX. sjezdu s nimi nepočítala a nezařadila je do týmu, připravujícího veřejný ideologický zvrat. Mocenský, kterého se zúčastnili v roce 1953, se pravděpodobně odehrál mimo jejich přímou osobní účast. Proto výtah z jejich diskusního vystoupení zde neuvádím i když Pervuchinovo vystoupení, věcně vzato, bylo skvělé.