REVIZIONISTÉ - Sešit č. 2 (1/3)

Přidáno ve čtvrtek 1. 10. 2009


N. S. Cruščov

      Období puče, zrady, slávy, moci a pádu Chruščovova revizionismu v konfrontaci s historickými událostmi, stanovisky klasiků i s jinými důkazy

      Sešit č. 2
      XX. sjezd KSSS

J. F I K T A

      Jsou třídní nepřátelé, kteří se nesmiřují se sovětskou mocí a snaží se ji svrhnut stůj co stůj. Jsou i takoví třídní nepřátelé, kteří se tak či onak smiřují se sovětskou mocí. Jsou nepřátelé, kteří se snaží připravit podmínky ke svržení diktatury proletariátu… Jsou však i takoví nepřátelé, kteří spolupracují se sovětskou mocí a bojují proti těm, kdo usilují o její svržení; spoléhají při tom, že diktatura proletariátu bude pozvolna ochabovat, degenerovat a že potom vyjdou vstříc zájmům nové buržoazie. (J. V. Stalin, Závěrečné slovo, pronesené 13. prosince 1926, na VII. plenárním zasedání EKI, Spisy, sv. 9, str. 77)

      XX. sjezd KSSS - výron zrady

      V roce 1895, krátce po smrti Bedřicha Engelse, nastala exploze revizionismu, reprezentovaná Eduardem Bersteinem, jehož osoba měla u B. Engelse velmi vysoký kredit. Revizionismus zachvátil téměř všechny vedoucí osobnosti světového proletariátu; s tím i většinu jeho řídících orgánů. Jediným bojovníkem proti revizionismu, (Bernsteinovy generace), byl Georgii Valentinovič Plechanov. Později i on se odklonil v některých otázkách od dialektického a historického materialismu Marxova a Engelsova. V otázkách praktické politiky, reprezentované Vladimírem Iljičem Leninem přešel po II. sjezdu Socialistické demokratické dělnické strany Ruska k menševikům a s nimi se postavil proti Velké říjnové socialistické revoluci.
      Stejná situace nastala v roce 1953, ihned po smrti J. V. Stalina. Pochopitelně, změnily se jednající osoby, podstatně se změnila politická situace. Již tu nebyl spor "jen" o revoluční teorii. Nyní bylo nutno porazit mocensko-politický systém, který prokázal ohromnou dynamiku a nepředstavitelnou sílu, která ve druhé světové válce porazila německý fašismus, podporovaný mnoha vazaly a zabezpečovaný hospodářským potenciálem téměř celé Evropy. Socialismus se stal globálním systémem. I v zemích východní Evropy a v Číně se začal budovat socialismus.
      Na konci roku 1955 se revizionismus zformoval natolik, že se svou platformou, zatím jemně zastřenou, mohl předstoupit před světovou veřejnost. Proto byl předčasně svolán XX. sjezd KSSS. Konal se na konci února roku 1956. A právě o něm, jako o rozhodném kroku k revizionismu, bude pojednáno na následujících stránkách.
      XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu! Nelze vyčíslit všechny superlativy, kterými byl chválen, které ho ještě stále vychvalují. A všechno je jen mýtus! Leč stále oslnivě zářící. Aby mohl vzniknout, musela být již na začátku lež. Jak to vlastně s XX. sjezdem KSSS bylo? Co o něm můžeme z dostupných pramenů říct po době delší jak čtyřicet let? (Vyjádřeno v době tvorby této stati.) Najde se někdo, kdo uvěří důkazům a ne vžité glorifikaci? Když si však neobjasníme obsah a průběh této dějinné události, nepochopíme nic z vývoje po roce 1953. Je meritem politických událostí druhé poloviny dvacátého století. Je negací Velké říjnové socialistické revoluce, dějinným zlomem. Důkazy o tom hovoří pádnou řečí. Teď jde jen o závažnou maličkost, vzít je na vědomí a podle nich si upravit svůj názor.
      Na několika místech má česká veřejnost přístup k písemným zprávám - tiskovým informacím, (novinovým, knižním), podávajících zevrubný přehled o průběhu sjezdu, či o obsahu nebo doslovném znění některých projevů, přednesených na něm. Nejde o listinné důkazy právní síly, ale jen o informace. Nepohrdneme s nimi, jsou pro nás dostačující. A to především proto, že zprávy z veřejného jednání tak závažného významu, jakým XX. sjezd KSSS byl, téměř nelze deformovat; lze ojedinělé projevy nevytisknout, v ojedinělých případech lze tisk deformovat pomocí tiskařského šotka, nebo zatajit několik výrazů, několik slov, ale podstatnou část sjezdu deformovat možné není. Záměrné deformace tiskových informací o XX. sjezdu, můžeme vyloučit také proto, že takové operace, jako na příklad XX. sjezd KSSS, musí být přece řádně a do všech důsledků velmi dobře připraveny. A režii XX. sjezdu KSSS lze v tiskových informacích přímo nahmatat. Občas na takový případ upozorním.
      XX. sjezd KSSS zahájil první tajemník ÚV KSSS N. S. Chruščov. V úvodu připomněl, že mezinárodní komunistické hnutí od XIX. sjezdu KSSS ztratilo vynikající pracovníky, a to Stalina, Gottwalda a Tokudu. Potom účastníky sjezdu vyzval, aby jejich památku uctili povstáním.
      Pod řízením N. S. Chruščova byl sjezdem schválen následující program sjezdu:
      1. Zpráva ÚV KSSS - přednese N. S. Chruščov, 2. Zpráva Ústřední kontrolní a revizní komise - přednese P. G. Moskatov, 3. Směrnice XX. sjezdu KSSS k šestému pětiletému plánu - přednese N. A. Bulganin, 4. Volby.
      Otázka kultu Stalinovy osobnosti do programu XX. sjezdu KSSS zahrnuta nebyla, tato otázka se neprojednávala na oficiální, tedy platné části XX. sjezdu KSSS.
      Ve zprávě ÚV KSSS mimo jiné N. S. Chruščov uvedl, že od XIX. sjezdu uplynuly jen tři roky a čtyři měsíce, které je nutno hodnotit jako jedno z nejvýznamnějších období v dějinách KSSS. Zdůraznil, že na poli vnitrostranickém to byla léta, kdy strana, vycházejíc ze zájmu všeho lidu, kriticky hodnotila situaci v zemědělství a v průmyslu a podnikla četná opatření, aby, opírajíc se o úspěchy, kterých bylo dosaženo, byl učiněn další krok vpřed v socialistickém rozvoji SSSR.
      S uspokojením zpráva konstatovala, že napětí v mezinárodních vztazích bylo zásluhou důsledné mírové politiky zemí socialistického tábora vystřídáno zmírněním, a to proto, že Sovětský svaz společně se svými přáteli - Čínskou lidovou republikou a ostatními lidově demokratickými zeměmi - přišel včas s řadou důsledných opatření zahraničně politického charakteru, aniž by bylo řečeno, která opatření to vlastně byla.
      Značná část referátu byla zaměřena na problematiku společných vztahů SSSR a zemí lidové demokracie. N. S. Chruščov v ní uvedl: "Rozvoj socialistických zemí je charakterizován jejich úplnou samostatností a nezávislostí jak v politice, tak ekonomice… Socialistické země si vybudovaly rovnoprávné, vzájemně výhodné vztahy, vyměňují si zkušenosti a všestranně si vzájemně pomáhají… Naše země pomáhá Čínské lidové republice postavit za jednu pětiletku 156 podniků a 21 cechů, do nichž dodává zařízení zhruba za 5.600 milionů rublů… I nadále si budeme všestranně navzájem pomáhat v rozvoji ekonomiky, techniky, vědy a kultury."
      Zpráva se dotýkala i hospodářské situace kapitalistických zemí. Obšírný výklad v ní učinil N. S. Chruščov k imperialistické politice slepování agresivních paktů, rozpoutání studené války a boji národů za zmírnění mezinárodního napětí.
      N. S. Chruščov ve zprávě o činnosti ÚV KSSS hodnotil i úspěchy Sovětského svazu v boji za upevnění míru a mezinárodní bezpečnosti. Zdůraznil politiku Sovětského svazu, zaměřenou na zmírňování mezinárodního napětí a upevnění míru. V tomto místě byla vysoko hodnocena úloha Čínské lidové republiky, která zastavila krveprolévání v Koreji a v Indočíně.
      V referátu bylo věnováno mnoho místa k objasnění forem přechodu jednotlivých zemí k socialismu. K pochopení rozmanitostí tohoto procesu se N. S. Chruščov dovolával dlouhé citace V. I. Lenina a také uvedl: "Ve Federativní republice Jugoslávii, kde moc patří pracujícím a společnost se zakládá na společenském vlastnictví výrobních prostředků, se v procesu socialistické výstavby vytvářejí svérázné konkrétní formy řízení hospodářství a výstavby státního aparátu."
      K hrubé charakteristice XX. sjezdu KSSS je nutno uvést ještě následující výrok N. S. Chruščova: "Naše vítězství by bylo nemožné, kdyby Lenin a strana bolševiků neuhájili revoluční marxismus v boji proti revizionismu, který se rozešel s marxismem a dal se cestou oportunismu. To považuje Ústřední výbor strany za nutné říci k otázce forem přechodu k socialismu za současných podmínek."
      Ve výkladu, který má nás seznámit s obsahem jednání XX. sjezdu KSSS se nyní dostáváme k velmi závažné části. V ní N. S. Chruščov uvedl:
      "Ústřední výbor strany přezkoumal tak zvaný 'leningradský případ' a zjistil, že jej zkonstruoval Berija a jeho pomocníci, aby oslabili leningradskou stranickou organizaci, aby zdiskreditovali její kádry. Když Ústřední výbor zjistil, že se 'leningradský případ' nezakládá na pravdě, překontroloval i četné jiné pochybné případy. ÚV podnikl opatření, aby učinil spravedlnosti zadost. Na návrh Ústředního výboru byli nevinně odsouzení lidé rehabilitováni.
      Je třeba, aby naše stranické, státní a odborové orgány stály bděle na stráži sovětských zákonů, aby odhalovaly a vytahovaly na světlo každého, kdy vztáhne ruku na socialistický právní řád a na práva sovětských občanů.
      … v souvislosti s revizí a zastavením četných případů soudního řízení se začala u některých soudruhů projevovat jistá nedůvěra vůči pracovníkům orgánů státní bezpečnosti."
      Aby nebylo pochyb o tom, že nastává postupný rozpad jednoty a aktivity sovětských občanů a rozpad jednoty komunistů celého světa, N. S. Chruščov k tomu upřímně dodal:
      "To je samozřejmě nesprávné a velmi škodlivé… Nelze zapomenout, že nepřátelé se vždycky pokoušeli a budou pokoušet překážet velkému dílu budování socialismu. Kapitalistické obklíčení k nám vysílalo nemálo špionů a diverzantů… Stačí připomenout, že USA od roku 1951 vynakládají 100 milionů dolarů ročně na podvratnou činnost proti socialistickým zemím. Proto musíme všemožně povzbuzovat sovětský lid k revoluční bdělosti a upevňovat orgány státní bezpečnosti."
      O Stalinově zvůli ani slovo, ani slovíčko, které by jen naznačilo, že by měl s kritizovaným stavem byť sebemenší spojitost, že by byl zločinec. Naopak. V části Strana vzdal N. S. Chruščov Stalinovi druhý slavnostní hold. Uvedl:
      "Brzy po XIX. sjezdu KSSS vyrvala smrt z našich řad Josefa Vissarionoviče Stalina. Nepřátelé socialismu počítali s možností zmatku v řadách strany, nesváru v jejím vedení, kolísavosti při provádění vnitřní a zahraniční politiky. Tyto výpočty zkrachovaly. Komunistická strana se ještě těsněji semkla kolem svého Ústředního výboru, ještě více pozvedla prapor marxismu-leninismu."
      J. V. Stalin Zakrátko nám prokazatelné skutečnosti dokáží, že vše co N. S. Chruščov uvedl v této části zprávy Ústředního výboru KSSS, byla jen lež, pustá lež.
      Pochopitelně, to co jsem zatím uvedl, nevyčerpává zcela přehled o všech otázkách předložených sjezdu. N. S. Chruščov hovořil i o jiných, zde neuvedených otázkách. Pro naši potřebu ukázat licoměrnost, opakování omylů i podvodů, neplnění naléhavých úkolů, odklon od klasických socialistických zásad, ukázat pravdu, je třeba ještě uvést další okruhy problémů, které byly předloženy sjezdu k posouzení.
      Za prvé: XIX. sjezd KSSS přijal jednomyslně, tedy hlasoval i N. S. Chruščov, rezoluci, ukládající vypracovat návrh programu KSSS. Je v ní uvedeno:
      "XIX. sjezd KSSS zjišťuje, že v období od VIII. sjezdu strany (roku 1919), kdy byl přijat dosavadní program strany, došlo k zásadním změnám jak v oblasti výstavby socialismu v SSSR, tak i v oblasti mezinárodních vztahů. Řada článků a úkolů strany, které jsou v něm vytýčeny, neodpovídají již současným podmínkám a novým úkolům, jelikož za toto období už byly splněny. Sjezd se proto usnáší: … nadešel čas přepracovat dosavadní program strany;
      … řídit se při přepracování programu základními tezemi práce soudruha Stalina 'Ekonomické problémy socialismu v SSSR';
      Uložit přepracování programu komisi ve složení: J. V. Stalin - předseda, L. P. Berija (a dalších devět soudruhů - členů komise);
      návrh přepracovaného programu strany předložit k projednání na příštím sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu."
      Na XX. sjezdu KSSS se N. S. Chruščov se k tomuto úkolu vyjádřil jen krátce. Uvedl: "Máme před sebou velkou práci - vypracovat návrh programu strany, který zatím není připraven. Je zřejmé, že návrh programu musí být vypracován současně s perspektivním plánem rozvoje hospodářství a kultury naší země na několik pětiletek."
      Věrolomně zamlčel, že program strany měl být projednán na XX. sjezdu, nenavrhl, aby za zemřelého J. V. Stalina a za zastřeleného L. P. Beriju byla doplněna komise zvolená XIX. sjezdem strany k vypracování návrhu programu. V rozporu s usnesení XIX. sjezdu prohlásil: "Program bude řešen v návaznosti na perspektivní plán rozvoje hospodářství a kultury země." Tím dal najevo, že nemá na mysli politický program, který by inspiroval komunisty a nejširší veřejnost, ale že jde o jakési "zdvojení" - stranické a státní směrnice. To bylo v rozporu s obsahem usnesení XIX. sjezdu strany, které ukládalo zpracovat návrh programu ze Stalinových podkladů, z tezí, které vyplývaly z jeho díla Ekonomické problémy socialismu v SSSR. Stanovisko, vyslovené N. S. Chruščovem usnesení XIX. sjezdu KSSS nerespektovalo!
      XX. sjezd KSSS k vypracování návrhu programu strany přijal následující usnesení:
      "XX. sjezd ukládá Ústřednímu výboru, aby připravil návrh programu Komunistické strany Sovětského svazu, vycházejíce ze základních pouček marxisticko-leninské teorie, jež se tvořivě rozvíjí na základě historických zkušeností a úspěchů mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, jakož i s přihlédnutím k připravovanému perspektivnímu plánu komunistické výstavby, hospodářského rozvoje Sovětského svazu. Sjezd ukládá Ústřednímu výboru uveřejnit návrh programu včas před XXI. sjezdem KSSS, aby mohl být důkladně prodiskutován."
      Mnohomluvné a prázdné usnesení. Podstatné řečeno nebylo. Tím KSSS měla k vypracování návrhu dvě právoplatná, vzájemně si odporující usnesení. Ale to nebylo na "závadu". Neplnilo se ani jedno! Návrh programu se projednával až na XXII. sjezdu KSSS. A jaký program! Vrchol zrady to byl! I o něm zde bude pojednáno.
      Za druhé: N. S. Chruščov na XX. sjezdu KSSS uvedl: "Vyskytují se u nás takoví pracovníci, kteří pochopili tezi o postupném přechodu od socialismu ke komunismu jako výzvu k přímé realizaci zásad komunistické společnosti v nynější etapě. Některé horké hlavy se usmyslily, že výstavba socialismu je již úplně dovršena a začaly sestavovat podrobný rozpis přechodu ke komunismu. Na půdě takových utopistických představ se začal zakořeňovat opovržlivý postoj k socialistické zásadě hmotné zainteresovanosti pracovníků na výsledcích vlastní práce."
      V roce 1956, v době konání XX. sjezdu KSSS, byl výraz "hmotná zainteresovanost" cekem nic neříkajícím pojmem. Jak však ukázala pozdější praxe i u nás, v Československu, byla v provedení N. S. Chruščova přímým popřením jedné z hlavních socialistických zásad - zásady odměňování podle množství a kvality práce. Hmotná zainteresovanost přinesla do socialistické ekonomiky zásadu kapitalistické filozofie zisku a zavedla v "odměňování" výrazné rozdíly, které vyvolaly vznik nové společenské třídy, "socialistických" aristokratů, kteří se rekrutovali z pracovníků řídící sféry! Ti se odcizovali dělnické třídě, pracujícím v zemědělství, ale i inteligenci. Stavěli se vysoko nad všechen lid. Tak se uměle a vědomě vytvářela nová společnost s antagonistickými rozpory. Byl to proces řízený v rozporu s klasickými socialistickými principy i v rozporu se stanoviskem horkých hlav, jak N. S. Chruščov na sjezdu strany urážlivě charakterizoval soudruhy, kteří odmítali jeho zrádnou zásadu!
      Aby aristokraté své pozice upevňovali, pronikali do strany, do jejích orgánů a rozkládali revoluční charakter strany zevnitř.
      Finanční požitky z hmotné zainteresovanosti nebyly vypláceny na základě výsledků vlastní práce. Ty se přestaly sledovat, normování práce bylo zastaveno. "Zdroje" hmotné zainteresovanosti vyplývaly z "hospodářských výsledů" kolektivů. U dělníků a mistrů z hospodářských výsledků dílny, případně cechu, u pracujících na ředitelství z hospodářských výsledků závodů, podniků nebo resortů. U dělníků představovaly finanční efekt několik set korun ročně, u ředitelů závodů a pracovníků ředitelství závodů a podniků efekt několik tisíc korun ročně. U ředitelů podniků a jejich náměstků to byl efekt několika desítek tisíc korun ročně. U ředitelů výrobně hospodářských jednotek byly tyto požitky vyšší jak sto tisíc korun ročně. V zastřené formě tak bylo obnoveno vykořisťování člověka člověkem!!! Kromě toho, nekontrolovatelné množství peněz se z nepoctivosti soustřeďovalo v rukou některých vedoucích restaurací, obchodů s masem, zeleninou, kioskářů a dalších šmelinářů. To vedlo ke křiklavým rozdílům ve finančních příjmech občanů.
      Za jedno desetiletí ředitel VHJ snadno "našetřil" částku vyšší jak milion korun. Na staré podmínky to byla pěkná suma peněz, která však v podmínkách reálného socialismu představovala ladem ležící kapitál, který nepřinášel zisk, což z ekonomického hlediska vlastníka byl nežádoucí stav. Proto "socialističtí" řídící pracovníci - aristokraté, jako lidé nové třídy, měli životní zájem na změně politického klimatu, na tom, aby jejich hotové peníze pracovaly za ně.
      Je nutno zdůraznit, že tento stav se netýkal pracovníků a vedoucích placených funkcionářů vládnoucích stran. Ti museli vyžít s podstatně nižšími základními platy a bez hmotné zainteresovanosti. "Přilepšení" se dostalo jen těm nejvýše postaveným. A to vždy jen z darů hmotné povahy. Ty občas dostávali z podnikových fondů od aristokratů, a to jen za služby, které byly v rozporu s celospolečenskými zájmy. V reálném socialismu skutečně vládli řídící hospodářští pracující - aristokraté. Tedy výrobní síla. Komunistická strana jako celek - to byl jen kolorit společnosti. Nevyvratitelnost tohoto tvrzení dokazuje malá privatizace, prováděná při demokratické kapitalizaci reálného socialismu, když si majetek lidu "vykupovali" ti, kteří si "našetřili" z hmotné zainteresovanosti - bývalí "socialističtí" řídící pracovníci - aristokraté.
      Rozklad reálného socialismu urychlovala sama hmotná zainteresovanost. Jak jsem již uvedl, její zdroje nevyplývaly z výsledků práce, ale z hospodářských výsledků. A ty byly příznivě nebo nepříznivě ovlivněny častou změnou velkoobchodních cen materiálů, cen výkonů nebo služeb. Příznivě bylo možno hospodářský výsledek ovlivnit nepoctivým řízením výroby. "Osvědčenými" prostředky byly především: vyřazování z výrobního programu výrobků, kterým byla stanovena málo lukrativní cena, nebo naopak, zaváděním do výrobního programu takových výrobků, u kterých cena byla pro podnik výhodná. Toho se často dosahovalo inovací, která spočívala jen ve vzhledové úpravě výrobku. Výborným zdrojem tvorby prostředků nutných ke krytí požitků hmotné zainteresovanosti, bylo zahajování staveb. Každý šéf resortu, každý šéf podniku si našel způsob jak vytvořit podmínky pro své mzdové zajištění. Výroba v celém resortu nebo podniku byla především řízena tak, aby byly splněny ukazatele, které byly rozhodující pro výplatu prémie šéfa a jeho náměstků.
      Rozpor výrobních sil a výrobních vztahů nastal přesto, že v socialistických podmínkách je objektivní možnost mu zabránit. J. V. Stalin v práci Ekonomické problémy v SSSR, která byla od XIX. sjezdu KSSS základní politicko-ekonomickou směrnicí, závaznou i pro N. S. Chruščova, ukázal na možnost vzniku těchto rozporů. Uvedl: "… je úkolem vedoucích orgánů strany zavčas postřehnout narůstající rozpory a včas učinit opatření k jejich překonání přizpůsobením výrobních vztahů potřebě výrobních sil." V tom XX. sjezd KSSS nesplnil své poslání, v tom je jeho odpovědnost a ne malá, neboť N. S. Chruščov na sjezdu upozorňoval, že jeho teorie hmotné zainteresovanosti má odpůrce, s kterými nediskutoval, ale urážlivě je označoval za horké hlavy, vytvářející utopistické představy.
      Kromě toho, hmotná zainteresovanost byla v příkrém rozporu se stále platným programem KSSS, přijatým, jak jsem již uvedl, na VIII. sjezdu strany v roce 1919, neboť ten k odměňování, na návrh V. I. Lenina, vyhlásil:
      "Sovětská moc usiluje o zavedení stejné odměny za stejnou práci a o dosažení úplného komunismu. V oblasti odměňování je nyní hlavním úkolem sovětské moci neochvějně pokračovat v nahrazování obchodu plánovitým rozdělováním výrobků… Zrušit okamžitě peníze v prvním období přechodu od kapitalismu ke komunismu není možné. Proto buržoazní živly obyvatelstva i nadále využívají peněz, zůstávajících v soukromém vlastnictví, ke spekulaci, k vlastnímu obohacování a k okrádání pracujících."
      Orientace XX. sjezdu KSSS na hmotnou zainteresovanost, tedy na prémiový systém odměňování, odvozený z hospodářských výsledků pracovních kolektivů, odklonil vývoj od základní zásady socialismu - stejná odměna za stejnou práci. Kromě toho, hmotná zainteresovanost dávala výrobkům charakter zboží - zplodila sílu snažící se za každou cenu prodávat stále dražší výrobky a jen tak zajišťovat stále lepší hospodářské výsledky kolektivů. Tím vztahy uvnitř socialistické společnosti byly kapitalizovány. K. Marx v práci: Ke kritice politické ekonomie, (spisy, sv.13) označil zboží za ekonomickou buňku kapitalistické společnosti, za buňku, která obsahuje v zárodku všechny rozpory kapitalismu. V hmotné zainteresovanosti byly zárodky všech rozporů reálného socialismu. Ten nejnebezpečnější byl v tom, že z ní vyrostla nová třída - vedoucí síla společnosti - "socialističtí" řídící pracovníci - aristokraté.
      Ekonomové ve službách revizionismu se snažili dát "teorii" hmotné zainteresovanosti leninský charakter. Činili tak jen ojediněle a nesměle. Při tom si pomáhali prostředky mimo všechnu etiku. Například v knize KSSS v rezolucích a usneseních…, díl IV., str. 399 je citováno usnesení mimořádného XXI. sjezdu KSSS, ve kterém se praví:
      V. I. Lenin"V. I. Lenin učil, že bez materiální zainteresovanosti nelze přivést desetimiliony ke komunismu. (V. I. Lenin, Spisy, sv. 33, str. 49, Praha 1953)
      Když nalistujeme uvedené místo ve spisech V. I. Lenina, zjistíme, že jde o jeho projev K čtvrtému výročí revoluce, pronesený 14. 10. 1921 a uveřejněný v Pravdě 18. 10. 1921. V něm V. I. Lenin se dvakrát zmínil o zainteresovanosti. Ne však o hmotné zainteresovanosti, ale o osobní zainteresovanosti. Obě tato místa ocituji:
      "Ne přímo na základě nadšení, nýbrž pomocí nadšení, probuzeného velikou revolucí, na základě osobního zájmu, na základě osobní zainteresovanosti, na základě chozrasčotu se vynasnažte vybudovat pevné můstky, vedoucí v malorolnické zemi přes státní kapitalismus k socialismu; jinak se nepřiblížíte ke komunismu, jinak nepřivedete desetimiliony ke komunismu".
      V. I. Lenin mluvil o několika rozhodujících hlediscích. Nebyla však mezi nimi zainteresovanost hmotná, ale především osobní. Což je něco zcela jiného. To jsou hlediska vzdálená si především svým obsahem, který V. I. Lenin nespecifikoval. Ani v druhém případě tak neučinil. To jen uvedl:
      "Osobní zainteresovanost pozvedá výrobu; my potřebujeme především a stůj co stůj zvýšit výrobu…"
      V projevu k politicko-osvětovým pracovníkům 19. 10. 1921, tedy za 5 dnů po projevu Ke čtvrtému výročí revoluce, však již řekl:
      "My hlasitě tvrdíme, že každé velké odvětví národního hospodářství je třeba vybudovat na osobní zainteresovanosti. Projednání - společné, odpovědnost - osobní. Tím, že nedovedeme uskutečnit tuto zásadu, trpíme na každém kroku. Velká nová ekonomická politika vyžaduje, aby toto rozdělení bylo provedeno absolutně a naprosto přesně. Když se lid dostal do nových hospodářských podmínek, začal horlivě diskutovat, co z toho vzejde a jak je třeba to novým způsobem zařídit. Nebyla-li věc všeobecně prodiskutována, nebylo možno nic podniknout, poněvadž lidu bylo po celé desetiletí a staletí zakázáno o čemkoli diskutovat, kdežto měla-li se revoluce rozvíjet, bylo nutno projít obdobím všeobecného univerzálního schůzování o všem, o všech otázkách." (V. I. Lenin, Spisy, sv. 34, str. 280)
      Takovou zainteresovanost - společné projednání a po něm osobní odpovědnost - měl V. I. Lenin na mysli. Hmotná zainteresovanost - to byl nehorázný avanturismus N. S. Chruščova, s tragickými následky. Odpovědnost před dějinami nese N. S. Chruščov i XX. sjezd KSSS, který jej měl usměrnit; přesněji vyhnat ze všech funkcí, vyhnat ze strany a to nejen za hmotnou zainteresovanost!
      Kromě toho, hmotná zainteresovanost, spolu s velkými rozdíly ve výši mzdy, s velkým podílem prémiové složky, vypočítané z hospodářských výsledků kolektivů - skupin, výrazně stírala z výrobních prostředků jejich společenský charakter a dávala jim charakter vysloveně skupinový. Čím skupina své výrobky dráže prodávala a čím levněji výrobky všeho druhu nakupovala, tím dosahovala lepších hospodářských výsledků. Tak se z výrobků stávalo zboží, ze socialistické směny trh. Tak se výrobní prostředky stávaly zbraní používanou ve výrobních vztazích, tak se poměry v socialistické ekonomice stále více kapitalizovaly. Na tom se podílely ještě další vlivy. Zde není možno poukázat na všechny.
      U problematiky odměňování se ještě zdržím. Spolu nahlédneme do projevu V. I. Lenina, který učinil v roce 1921, na X. sjezdu KSR(b):
      "Vzhledem k tomu, že pro nejbližší dobu musí být nezbytně zachováno odměňování penězi a že z mnoha důvodů musí být dočasně zachována i odlišnost odměny za práci podle kvalifikace, musí se mzdová politika tím spíše zakládat na co největší rovnosti mzdového sytému… Odměňování práce a rozdělování nezbytných životních potřeb je nutno uvést v naprostý soulad s výsledky normování práce, čemuž musí odborové organizace věnovat mimořádnou pozornost… (V. I. Lenin, Spisy, sv. 34, str. 452).
      "Normování práce byla zásada, která jediná mohla zabezpečit spravedlivé odměňování v dělnických kategoriích. Po XX. sjezdu KSSS se však od něho upouštělo, až normování práce bylo úplně zastaveno. To tížilo i V. M. Molotova. F. I. Čujev v knize jeho vzpomínek (Orego 1996), píše: "Mezi lístky, popsanými poslední dobou kostrbatým písmem, je jeden s tezemi, které chtěl rozpracovat: 'Základní princip socialismu (na rozdíl od kapitalismu) - plnění společensky stanovených norem práce…'" Pozdní lítost pučisty z hodiny smrti J. V. Stalina. Na XX. sjezdu KSSS měl Molotov bojovat proti hmotné zainteresovanosti a ne podporovat N. S. Chruščova ve všech směrech jeho avanturismu.
      Za třetí: Hlavní v obsahu jednání XX. sjezdu KSSS byla politika upevňování míru a mezinárodní bezpečnosti. K této otázce N. S. Chruščov mimo jiné uvedl:
      "Sovětský svaz v mezinárodní politice se orientoval na zlepšení vztahů mezi velmocemi, likvidaci ohnisek války a konfliktů, jakož i zmenšení možnosti vzniku nových ohnisek války jak v Evropě, tak i v Asii."
      N. S. Chruščov připomněl normalizaci vztahů s Jugoslávii, kterou označil za bratrskou zem. Uvedl také, že Sovětský svaz hledal nové způsoby řešení takových otázek, jako je vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, odzbrojení, zákaz atomové zbraně, řešení německého problému a další okruhy politiky. Tvrdil, že Sovětský svaz je pro rozhodné sblížení se všemi státy, které jsou pro zachování míru a proto rozšiřoval mezinárodní styky a spojení ve všech směrech: osobní styk sovětských státníků se státníky jiných zemí, mezi odbory, rozšíření výměny parlamentních delegací, delegací veřejných činitelů, rozvíjení obchodu a jiných hospodářských styků, cestovního ruchu, rozšíření výměny studentů atd.
      A jak to bylo u N. S. Chruščova zcela obvyklé po celou dobu jeho panství, nezapomněl se pochválit. Po výčtu mírových činů Sovětského svazu, proto potom uvedl: "Mírová iniciativa SSSR se stala jedním z největších činitelů, které mají obrovský význam na vývoj mezinárodních událostí… po prvé v poválečných dějinách nastalo zmírnění mezinárodního napětí." V projevu N. S. Chruščova byl také záblesk reality. To bylo v místě, kde řekl: "Nikdo nemůže tvrdit, že by se Sovětský svaz málo namáhal, aby dostal otázku odzbrojení z mrtvého bodu. Všeobecně jsou známy návrhy SSSR z 10. 5. 1955 a jeho opatření ke snížení početního stavu ozbrojených sil. To však nelze říci o západních mocnostech. Stačilo, aby Sovětský svaz přijal návrhy Velké Britanie, USA a Francie na dvě etapy odzbrojení a na určení nejvyššího počtu stavu ozbrojených sil, a hned západní mocnosti začaly couvat a nejen odmítly přijmout konkrétní návrhy Sovětského svazu, ale zřekly se dokonce vlastních návrhů… Je přirozené, že mírumilovné státy z toho musely vyvodit závěry a pokračovat v upevňování svých zemí. Naše státy jsou nuceny spojit své síly, a proto uzavřely Varšavskou smlouvu, která je významným činitelem pro stabilizaci v Evropě." N. S. Chruščov si bez uzardění odporoval téměř ve všech svých projevech. Zde nejdříve vychválil úspěchy Sovětského svazu, když uvedl: "Mírová iniciativa Sovětského svazu se stala jedním z největších činitelů, které mají vliv na mezinárodní události…" A dříve než řeč o perspektivách mírové politiky SSSR dokončil, musel přiznat její naprostý nezdar, přímo krach, patrný z toho, že muselo být zřízeno kolektivní bojové uskupení, známé pod názvem "Varšavská smlouva". Mírová politika N. S. Chruščova, to byl vědomý podvod nejširší veřejnosti. Za vypjaté mírové agitace stoupalo tempo zbrojení a byly zakládány nové a nové vojenské bloky, stále více se militarizovalo hospodářství velmocí, stále více zbraní bylo rozmístěno v oblastech přilehajících k Sovětskému svazu a zemím lidové demokracie! V kapitole Některé zásadní otázky soudobého mezinárodního vývoje, se N. S. Chruščov především a v největším rozsahu, věnoval opět otázce mírového soužití dvou, proti sobě stojících politicko-hospodářských soustav. Mimo jiné řekl: "Leninská zásada mírového soužití států s rozdílným sociálním zřízením byla a je generální linií zahraniční politiky naší země." Prostě konstatoval, že jde o leninskou zásadu a vyhnul se zdůvodňování, politicko-ekonomickému rozboru světa, třídních zájmů rozhodujících skupin ovládajících mocenské nástroje, nemluvě již vůbec o tom, že by vzal v úvahu historický a dialektický materialismus, jakož všeobecné zákonitosti společenského vývoje třídně rozděleného světa. Proto nyní budeme zkoumat, zda mírová orientace Sovětského svazu, řízeného N. S. Chruščovem, odpovídala leninským zásadám, zda nebyla dokonce v rozporu se zásadními stanovisky V. I. Lenina. Ten o míru, mimo mnohé jiné, také uvedl: "Jednou z forem balamucení dělnické třídy je pacifismus a abstraktní hlásání míru. Za kapitalismu, a zvláště v jeho imperialistickém stadiu, jsou války nevyhnutelné. Na druhé straně nemohou sociální demokraté popírat kladný význam revolučních válek, tj. válek nikoliv imperialistických, nýbrž takových, jaké byly vedeny na příklad v letech 1789 - 1871 za svržení národnostního útlaku a za vytvoření národních kapitalistických států ze států feudálně rozdrobených, nebo jaké může vést proletariát, aby v boji proti buržoazii bránil své vymoženosti." V následující zásadě je obsažena i přímá odpověď N. S. Chruščovovi. V. I. Lenin v ní uvádí: "Není-li provázena výzvou k revoluční činnosti mas, může propaganda míru jen rozsévat iluze, demoralizovat proletariát vštěpováním víry v humánnost buržoazie a dělat z něho hračku v rukou tajné diplomacie… Hluboce je chybná zvláště myšlenka, že je možný tak zvaný demokratický mír bez řady revolucí." (V. I. Lenin, Spisy, sv. 21, str. 158 a 159) Již zde bych mohl svoji argumentaci ukončit. Pod úderem výše uvedených citátů V. I. Lenina, se podvodná konstrukce mírové politiky N. S. Chruščova úplně zhroutila. Ale přidám ještě jeden Leninův argument. Tentokrát čerpal z buržoazního zdroje. Uvedu výňatky z článku Buržoazní filantropové a revoluční sociální demokraté. V něm V. I. Lenin vychází ze stanovisek buržoazie, z časopisu anglických milionářů The Economist, kde bylo uvedeno: "Filantropové vyslovují naději, že mír přinese mezinárodní omezení zbrojení… Avšak ti, kdo vědí, jaké síly fakticky řídí evropskou diplomacii, nenechávají se unést žádnými utopiemi. Perspektiva, kterou ukazuje válka, je perspektiva krvavých revolucí, rozhořčených bojů práce s kapitálem nebo lidových mas s vládnoucími třídami kontinentální Evropy." V. I. Lenin k tomu dodal: "Angličtí milionářští pacifisté chápou politiku mnohem správněji než oportunisté, stoupenci Kautského", (k tomu dodávám: a N.S.Chruščova, spolu s XX. sjezdem KSSS!) "a podobní socialističtí vzdychálkové po míru. Páni buržoové předně vědí, že fráze o míru je prázdná, hloupoučká utopie, dokud dosavadní síly fakticky řídí diplomacii, to znamená, dokud není vyvlastněna třída kapitalistů… páni buržoové oceňují perspektivu střízlivě: krvavé evoluce, revoluční chaos… V reálné politice kapitalistických zemí lze pozorovat trojí druh porozumění pro mír: Milionáři, kteří vědí oč jde, chtějí uspíšit mír, protože je bez revolucí. O demokratickém míru (bez anexí, s omezeným zbrojením) prohlašují střízlivě a pravdivě, že za kapitalismu je to utopie. Tuto měšťáckou utopii hlásají oportunisté a stoupenci Kautského." K tomu je nutno dodat, že ji hlásal zrádce N. S. Chruščov a jemu oddaní nohsledi, v tolerantním označení oportunisté. Ale vraťme se zpět k V. I. Leninovi. Ten dále v článku, ze kterého cituji, uvedl: "Neuvědomělé lidové masy (maloburžoazie, poloproletariát, část dělnictva atd.) vyjadřují svou víru, touhu po míru v naprosto neurčité formě, v nejasné revoluční náladě." Přesně tak tomu bylo v době panství N. S. Chruščova i v době pozdější, za vlády jeho nástupce, L. I. Brežněva. V. I. Lenin dále pokračoval: "Uvědomělí předáci proletariátu, revoluční sociální demokraté, si pozorně všímají nálad mas a využívají jejich rostoucí úsilí o mír nikoli k podporování ubohých utopií o demokratickém míru za kapitalismu; nikoli v povzbuzování víry ve filantropy, ve vládu a v buržoazii, nýbrž k tomu, aby se z nejasných revolučních nálad staly jasné; aby soustavně, houževnatě a vytrvale, opírajíc se o zkušenosti mas a jejich nálady a zvyšujíce jejich uvědomělost na základě tisícerých faktů, dokazovali, že jediná cesta k demokracii a socialismu vede přes masové revoluční akce…" (V. I. Lenin, Spisy, sv. 21, str. 189 a 190) Tyto, skutečně leninské zásady, k "mírové politice" N. S. Chruščova a XX. sjezdu KSSS nepřirovnávám. To není možno politicky, ani logicky! Dále: Na XX. sjezdu KSSS se velmi často mluvilo o kolektivnosti vedení. N. S. Chruščov tam o tomto pojmu řekl: "Další upevňování jednoty strany a zvýšení aktivity stranických organizací vyžadovalo obnovení norem stranického života, vypracovaných Leninem, které byly často porušovány. Prvořadý význam mělo obnovení zásady kolektivního vedení. Ústřední výbor KSSS se snažil být v tomto směru příkladem. Pro všechny je zřejmé, jak vysoko se pozvedla v posledních letech úloha Ústředního výboru jako kolektivního vůdce naší strany. Předsednictvo ÚV se stalo současně pracujícím kolektivním orgánem, v jeho zorném poli jsou všechny nejzávažnější otázky života strany a země." Ve stejném duchu hovoří i usnesení, zakotvené v Rezoluci sjezdu ke zprávě o činnosti Ústředního výboru KSSS. Ani N.S.Chruščov, ani nikdo jiný, na veřejném, tedy právoplatném jednání XX. sjezdu KSSS neuvedl v čem, kým a které normy stranického života, vypracované V. I. Leninem, byly porušovány. Nevěděli to ani na vysoké stranické škole ÚV KSČ, kde dlouho po XX. sjezdu KSSS, až v roce 1959, vydali publikaci Kolektivnost - leninská zásada stranického vedení. V ní autor, Jan Večeřa, se snažil, povídal, povídal ze široka, opakoval se, ale ani nedokazoval, že kolektivnost řízení by byla leninskou zásadou, že by vyvěrala z ustanovení, ze Stanov nebo, že by o ní jednal před XX. sjezdem KSSS některý jiný orgán, některé komunistické strany.
      XIX. sjezd KSSS přijal Stanovy. Návrh na ně předkládal sjezdu N. S. Chruščov. Mohl tedy dobře vědět, že v nich o kolektivnosti vedení není ani zmínka. A přece vystoupil s takovou nehorázností, jakou byla "zásada" kolektivnosti vedení. My si nyní, ve zkráceném přehledu, upřesníme co Stanovy tehdy ukládaly. I N. S. Chruščovovi!
      V části III. Stanov KSSS, přijatých na XIX. sjezdu KSSS, po referátu N.S.Chruščova, jak jsem již uvedl, je ustanovení o nejdůležitější zásadě organizační výstavby strany - o demokratickém centralismu. Ten ukládal:
      …volitelnost všech orgánů strany zdola nahoru;
      …pravidelné skládání účtů stranických orgánů jejich stranickým organizacím; …přísnou stranickou disciplinu a podřízenost menšiny většině a bezpodmínečnou závaznost usnesení vyšších orgánů pro nižší.
      Dále Stanovy ukládaly volit stranické orgány jedině v tajném hlasování a to tak, že o každém kandidátovi bude rozhodnuto samostatně.
      Závažné ustanovení ukládal bod 28, který zněl: "Svobodné a věcné projednání stranické politiky v jednotlivých organizacích nebo v celé straně je nezadatelným právem každého člena strany, vyplývající z vnitrostranické demokracie. Pouze na základě vnitrostranické demokracie může být rozvinuta sebekritika a upevňována stranická disciplina, která musí být uvědomělá, a nikoliv mechanická." Když N. S. Chruščov našel ve stranické práci tolik nepořádků, dokonce i porušování norem stranického života, vypracovaných V. I. Leninem, tak proč nevyužil tohoto ustanovení a nevolal k sebekritice nebo ke stranické odpovědnosti ty členy strany, kteří tento stav trpěli, nebo ty, kteří normy vypracované V. I. Leninem dokonce porušovali? Proč nevyužil tohoto ustanovení Stanov, které sám na XIX. sjezdu KSSS doporučoval k přijetí? Puč byl jistým řešením! A k zabezpečení jeho zdaru stačilo tak málo, tak strašně málo.
      Již zmíněný bod 28 měl pokračování. V něm bylo uvedeno: "Široká diskuse ve všesvazovém měřítku o otázkách politiky stranické politiky, musí být organizována a to tak, aby nemohla vést k pokusům nepatrné menšiny vnutit svou vůli většině strany nebo k pokusům o vytvoření frakčních skupin, rozbíjejících jednotu strany, k pokusům o rozkol, jež by mohl zviklat sílu a pevnost socialistického zřízení."
      To nebylo pro N. S. Chruščova. Jakápak frakce, jaképak rozbití jednoty? Pučem, který spočíval v politických obratech, sebevychvalování, pomlouvání minulosti a který kalkuluje s důvěřivostí členů strany ve své vůdce je vždy jistota, že se podaří ukrást najednou celou a jednotnou stranu. A také se to podařilo! On už N. S. Chruščov nebyl sám se "svými nejvěrnějším", jako v hodině smrti J. V. Stalina. Na XX. sjezdu KSS byli revizionisté již propojeni ideově, tam dozrála jejich jednota organizační.
      Podle Stanov N. S. Chruščov nemohl postupovat také proto, že jejich závěrečné ustanovení, zakotvené v bodu 28, jednoznačně ukládalo:
      "Široká diskuse ve všesvazovém měřítku může být uznána za nutnou pouze tehdy, jestliže:
      …tuto nutnost uzná alespoň několik územních stranických organizací oblastního nebo republikového měřítka; …jestliže v ÚV KSSS není dostatečná pevná většina, zastávající určité stanovisko;
      …jestliže přesto, že v ÚV KSSS je pevná většina, zastávající určité stanovisko, pokládá ÚV přece jen za nutné, ověřit si správnost své politiky pomocí diskuse ve straně.
      Jedině splněním těchto podmínek je možno zabezpečit stranu před zneužitím vnitrostranické demokracie protistranickými živly, jedině za těchto podmínek je možno spolehnout se na to, že vnitrostranické demokracie bude k prospěchu věci a nebude ji využito ke škodě strany a dělnické třídy..."
      Tuto část Stanov je nutno považovat za jeden z odkazů J. V. Stalina. Cítil, že je na konci životních sil a věděl jak velké nebezpečí na stranu čeká po jeho smrti. Nikdo se však neopřel o jeho závěr, který měl sílu nepřekonatelného stranického zákona. To revizionisté předpokládali a také se jim podařilo tímto koridorem proplout s celou ukořistěnou Komunistickou stranou Sovětského svazu. Byl to z pohledu zločince, tah geniální, ale, pochopitelně, s těžkými důsledky. Zločinci ani jiné tahy provést nedovedou!
      Vraťme se však k "leninské" zásadě kolektivního vedení. Nebyl to pojem, který vymyslel sám N. S. Chruščov. V roce 1920, na IX. sjezdu KSR(b) o něm hovořil V. I. Lenin. V úvodu zprávy Ústředního výboru tehdy řekl:
      "Naše strana prožila nyní první rok bez J. M. Sverdlova a tato ztráta se nutně musela projevit v celé organizaci ÚV. Nikdo nedovedl sloučit v jedné osobě organizační a politickou práci tak, jak to dovedl s. Sverdlov. Museli jsme proto se pokusit práci, kterou konal on, nahradit prací kolegia.
      Práce ÚV od minulého sjezdu, pokud šlo o běžnou, každodenní práci, byla prováděna dvěma kolegii, zvolenými na plenárním zasedání ÚV - organizačním byrem ÚV a politickým byrem ÚV, při čemž tajemník byl členem obou orgánů… Je samozřejmé, že toto opatření je do jisté míry umělé, je samozřejmé, že žádná politika se nedělá, aby se to neprojevilo v pověřování funkcemi a přemisťování sil. Každá organizační otázka nabývá politického významu…" (V. I. Lenin, Spisy, sv. 30, str. 449)
      Již tehdy V.I.Lenin viděl kolektivní řízení jako opatření "do jisté míry umělé". Z jeho dalších slov pak vyplývá, že šlo o kolektivní řízení jen ve dvou orgánech a že poruchy nenastaly jen proto, že v obu orgánech práci usměrňovala jedna osoba - tajemník, soudruh Sverdlov.
      V. I. Lenin mluvil na IX.sjezdu strany o kolektivnosti řízení ještě jednou. To řekl:
      "Nadělali jsme se dost hloupostí v období Smolného a kolem Smolného. Na tom není nic, zač bychom se měli stydět. Kam jsme měli si jít pro rozumy, když jako první jsme se pouštěli do něčeho zcela nového? Zkoušeli jsme to tak i tak. Pluli jsme po proudu, protože nebylo možno oddělit správné od nesprávného, k tomu je třeba času. Dnes je to nedávná minulost, kterou jsme překonali. Tato minulost, kdy vládl chaos a nadšení, je za námi. Dokument této minulosti je brest-litevský mír. Je to historický dokument, ba co více: je to historické období bezmocnosti, ze kterého jsme vyšli jako vítězivé. Bylo to období, kdy všeobecně vládla zásada kolektivností řízení. Tento historický fakt se nedá obejít tvrzením, že zásada kolektivního řízení je školou spravování. Nemůžeme přece ustavičně sedět ve školní přípravce." (Potlesk) "Tak by to nešlo. Jsme teď lidé dospělí a budeme-li si počínat jako školáci, budou nás napalovat všude, na každém kroku…" (V. I. Lenin, Spisy, sv. 30, str. 465 a 466)
      A vidíte. Chruščov za 36 let napálil Komunistickou stranu Sovětského svazu, celé světové komunistické hnutí "leninskou" zásadou kolektivního řízení. A to pro výstrahu se v Ústředním výboru VKS(b) o kolektivním řízení jednalo ještě jednou. Kolektivní řízení bylo sice v dubnu 1929 jen epizodou boje proti pravé úchylce, ale já myslím, že bude správné, když zde ocituji J. V. Stalina a tak ukáži, jak tuto "zásadu" řízení uměl použít proti renegátům, když si ukážeme, jaké demokratické poměry vládly v Ústředním výboru VKS(b), jak bylo vyloučeno měnit kurz strany, pokud v něm vládla atmosféra bolševické kritiky. Nyní J. V. Stalin na zasedání ÚV VKS(b) v dubnu 1929:
      "Bucharin tu mluvil o tom, že v ÚV strany není kolektivní vedení a ujišťoval nás, že většina politbyra ÚV porušuje požadavky kolektivního vedení.
      Ovšem, naše plenární zasedání strpí ledacos. Může strpět i toto nestoudné a pokrytecké Bucharinovo prohlášení. Je však nutno ztratit pocit studu, aby se někdo odvážil vystoupit na plenárním zasedání v takovém duchu proti většině ÚV.
      Skutečně, o jakém kolektivním vedení tu může být řeč, jestliže většina ÚV se zapřáhla do vozu našeho státu, táhne jej kupředu s vypětí všech sil a prosí Bucharinovu skupinu, aby jí pomohla v tomto obtížném díle, ale Bucharinova skupina nejenže nepomáhá svému ÚV, nýbrž naopak - všemožně mu překáží, hází klacky pod kola, vyhrožuje skládáním funkcí a smlouvá se s nepřáteli strany, s trockisty, proti ÚV naší strany…
      Dějiny naší strany znají kromě toho příklady, kdy Bucharin, ještě za Lenina, měl většinu v moskevském oblastním výboru naší strany, kdy měl za sebou skupinu 'levých' a vyzýval všechny členy strany, aby vyjádřili nedůvěru ÚV strany, odmítli se mu podřídit a aby vznesli otázku rozkolu v naší straně. To bylo v období brest-litevského míru, poté, co ÚV učinil již své usnesení o nutnosti přijmout podmínky brest-litevského míru.
      Taková je Bucharinova loajálnost a jeho kolektivní vedení.
      Rykov tu mluvil o nutnosti kolektivní práce. Při tom dělal narážky na většinu politbyra a poukazoval na to, že on a jeho nejbližší přátelé jsou pro kolektivní práci, ale většina je proti kolektivní práci. Rykov při tom neuvedl ani jeden fakt na potvrzení svého prohlášení.
      Dovolte, abych na odhalení této Rykovovy bajky uvedl několik faktů, ukazujících, jak Rykov provádí kolektivní práci.
      První příklad: Znáte historii s vývozem zlata do Ameriky. Mnozí z vás se domnívají, že zlato bylo vyvezeno do Ameriky z rozhodnutí ÚV, rady lidových komisařů nebo ÚV nebo se souhlasem ÚV nebo s vědomím ÚV. To však není pravda, soudruzi. ÚV a rada lidových komisařů nemá s touto věcí nic společného. Máme usnesení, že zlato nesmí být vyvezeno bez schválení ÚV. Toto usnesení však bylo porušeno. Kdo tedy povolil tento vývoz? Ukazuje se, že zlato bylo vyvezeno s povolením jednoho z Rykovových náměstků, s Rykovovým vědomím a souhlasem.
      To má být kolektivní práce?
      Druhý příklad: Jde o jednání s jednou z velkých soukromých bank v merice, jejíž majitel byl znárodněn po Říjnovém převratu a která teď žádá náhradu ztrát. ÚV se dozvěděl, že s touto bankou jedná představitel naší Státní banky o podmínkách nahrazení jejich ztrát.
      Otázka náhrady soukromých nároků je, jak víte, jednou z nejvážnějších otázek, které mají přímý vztah k naší zahraniční politice. Může se zdát, že tato jednání byla vedena s povolením rady lidových komisařů nebo ÚV. To však není pravda, soudruzi. ÚV a rada lidových komisařů s touto věcí nemají nic společného. Později, když se ÚV o těchto jednáních dověděl, nařídil jednání přerušit. Je tu však otázka: Kdo sankcionoval toto jednání? Ukazuje se, že byla sankcionována jedním z Rykovových náměstků, s Rykovovým souhlasem.
      To má být kolektivní práce?
      Zdá se, že tyto příklady stačí, aby se ukázalo co Rykov a jeho náměstci považují za kolektivní práci." (J. V. Stalin, Spisy, sv. 12, str. 103 - 107)
      K renegátům chodil N. S. Chruščov do školy! Zde se naučil stranu podvádět "pojmem" leninské kolektivní vedení. Teď však vystupuje jiná otázka. Jak to, že se strana nepoučila, jak to, že se nenašel někdo, kdo by ji pozvedl do boje v době, kdy byla ještě možnost nedovolit pučistům z hodiny smrti J.V.Stalina upevnit si pozice natolik, aby ovládli celou stranu. Po XX. sjezdu KSSS byli již nepřemožitelní.