REVIZIONISTÉ - Sešit č. 1 (3/3)

Přidáno v neděli 27. 9. 2009


N. S. Cruščov

      Období puče, zrady, slávy, moci a pádu Chruščovova revizionismu v konfrontaci s historickými událostmi, stanovisky klasiků i s jinými důkazy

      Sešit č. 1
      Smrt J. V. Stalina a počátek exploze revizionismu v SSSR

J. F I K T A

      Sovětské zemědělství zasaženo povodní zrady

G. K. Žukov, ve své knize vzpomínek a úvah, napsal: "Dne 13. června telefonoval Timošenko v mé přítomnosti Stalinovi a žádal ho o dovolení vydat instrukci k uvedení vojsk do stavu bojové pohotovosti a k rozvinutí prvních sledů podle plánu obrany.
      'Rozmyslím si to', odpověděl Stalin.
      Příští den jsme byli u Stalina a oznámili jsme mu, že v okruzích panuje nervozita a že je nutno uvést vojska do plné bojové pohotovosti.
      'Navrhujete provést v zemi mobilizaci, dát nastoupit vojska a přesunout je k západním hranicím? To přece znamená válku! Chápete to vy dva, nebo ne?…'
      Během naší rozmluvy se Stalinem vešel do pracovny jeho tajemník A. N. Poskrjobyšev a oznámil mu, že z Kyjeva volá N. S. Chruščov. Stalin zvedl sluchátko. Z odpovědí jsme poznali, že rozhovor se týkal zemědělství.
      'Dobře', řekl usmívaje se Stalin.
      Chruščov líčil v růžových barvách vyhlídky úrody na Ukrajině…" (G. K. Žukov, Vzpomínky a úvahy, Naše vojsko, Praha 1976, díl II., str. 249 a 250)
      Ano, skutečně. Chruščov se pokládal za odborníka na zemědělství. V době kdy celý svět tajil dech a s napětím, jaké my dnes již nedokážeme domyslet, očekával kdy fašistické Německo napadne Sovětský svaz - tedy nejdříve Ukrajinu, žil N. S. Chruščov jen jedním problémem - úrodou, která se měla stát kořistí Hitlera a nebo měla být zpustošena válečnou vřavou.
      A tento Chruščov ihned jak upevnil svou moc ve vedení KSSS, získanou pučem, začal se "věnovat" zemědělství. Dobře věděl, že do politické práce ve straně, ve světovém komunistickém hnutí zatím vstoupit nemůže. Ale vypracoval se jako politik, avšak revizionistického zaměření.
      G. K. Žukov Sovětský svaz byl největší zemí světa. Rozprostíral se v severní, částečně ve střední a ve východní části Evropy a v Asii na ploše 22,4 milionů čtverečních kilometrů. V agrární výrobě pracovalo zhruba pětadvacet procent obyvatelstva. Pěstovalo se na 400 druhů zemědělských plodin. Přesto měl Sovětský svaz ve druhé polovině své existence trvalý problém s produkci obilí. Ten spočíval především v tom, že na nekonečných rozlohách země byly většinou pro jeho pěstování nevhodné půdní a klimatické podmínky. Kromě toho, výroba zrnin nebyla dostatečně intenzivní. Je zajímavé, že druhy obilí, vypěstované šlechtitelskými ústavy SSSR, v československých podmínkách dosahovaly neuvěřitelně vysoké výnosy. Nebylo zvláštností, když naše zemědělské podniky sklízely z hektaru 80q sovětských druhů pšenice.
      Usnesení XIX. sjezdu KSSS ukládalo komunistům zabezpečit zvýšení hektarových výnosů obilovin: v oblastech Jižní Ukrajiny a Severního Kavkazu na 22 - 24 q a na zavlažované půdě na 30 - 34 q. V oblastech Povolží na 14 - 15 q a na zavlažované půdě na 25 - 28 q. V roce 1952 to byla čísla celkem srovnatelná s výsledky nízké produkce soukromého zemědělství v Čechách. Je však pravdou, že skutečná produkce obilí v SSSR se s úkoly XIX. sjezdu KSSS nikdy nevyrovnala. Neřešil se totiž problém podle zadání XIX. sjezdu KSSS, ale podle vůle N. S. Chruščova, která se rozhodla nebýt vázána sjezdovým usnesením a sovětské obilnářství orientovat na celiny. A ty na mnoha místech nedaly ani tolik zrna, kolik ho bylo do nich zaseto!
      Síla tradice a pro středoevropana nepředstavitelně velké vzdálenosti mezi venkovskými osadami, kam pronikala osvěta a vyhraněné komunistické myšlenky neobyčejně obtížně a proto také pomalu, vytvářely ze sovětského zemědělství komplikovaný národohospodářský a politický problém. Slovo problém je asi nadnesené a v době pokojného růstu sovětské moci zcela nepatřičné. Nicméně, zemědělství bylo nesmírně obtížnou otázkou, zvláště pro dalekou perspektivu, pro přechod socialismu ke komunismu, kdy je naprosto nezbytné zrušit oběh zboží. Těžké, ale podnětné úkoly si ukládali komunisté. Stalin již ve své době se pokoušel je řešit; snažil se prakticky vyzkoušet možnosti přechodu ke komunismu. V žádném případě nepřipustil, aby zemědělství bylo oblastí, která podněcuje a výrazným způsobem rozšiřuje oběh zboží, jak tomu bylo v období demontáže socialismu, kterou započal N. S. Chruščov a v pozvolnějším tempu ji realizoval L. I. Brežněv.
      Na plenárním zasedání ÚV KSSS, konaném ve dnech 3. až 7. 9. 1953, byl jen tak mimochodem, zvolen N. S. Chruščov prvním tajemníkem Ústředního výboru KSSS. Hlavní náplní pléna byl rozvoj zemědělství SSSR. Referát přednesl N. S. Chruščov. K němu bylo přijato usnesení, ze kterého uvedu některé části.
      J. V. Stalin Usnesení pléna v úvodu s uspokojením konstatovalo, že socialistické zemědělství SSSR, které vzniklo a upevnilo se pod vedením komunistické strany, (tedy za rozhodující účasti J. V. Stalina - to dodávám já - autor tohoto textu), se opírá o mohutnou průmyslově technickou základnu a že je nejmohutnějším a nejvíce mechanizovaným zemědělstvím na světě. Konkrétně usnesení uvedlo: "Stejně jako v letech mírového budování, tak i v letech krutých válečných zkoušek, dokázalo socialistické zemědělství svou velikou životní sílu, svou schopnost ve stále větším rozsahu zásobovat obyvatelstvo potravinami a potravinářský průmysl surovinami."
      Současně však usnesení konstatovalo: nesmírných možností mohutného socialistického zemědělství se dosud využívá špatně; živočišnou výrobu pokládalo za zvlášť neutěšenou. V celém odstavci o tom přineslo obsáhlé "důkazy", které však nebyly zdůvodněny konkrétní a přesnou specifikací příčin. Takové "hodnocení" pak následovalo u každé plodiny. Úplně se vytratila stalinská, jednoznačná, ale přesná a úplná zpráva o stavu kritizovaných věci, o způsobu řešení problémů. Místo toho nastoupilo mnohomluvné, rozvleklé, až únavné povídání. Tak jak bylo v usnesení kladné hodnocení, tak bylo podáno povídání o nedostatcích. Nebyla to bolševická kritika, opravdu, bylo to povídání o nedostatcích.
      Ze záplavy balastu vystupovalo tvrzení, které říkalo: "Příčinou nedostatků je porušování zásady materiální zainteresovanosti pracovníků na rozvoji výroby, na zvyšování její výnosnosti." A hned tuto zásadu kapitalistického prémiování, usnesení prohlásilo za základní zásadu socialistického hospodaření. Ještě nedozněla ozvěna potlesku XIX. sjezdu KSSS, vyvolaného nadšením nad tím, že v socialistických podmínkách platí zásada odměňování podle množství a kvality práce, v zemědělství podle odpracovaných jednotek a již Ústřední výbor KSSS, proti koncepci specifikované XIX. sjezdem KSSS, přijímá zásadu materiální zainteresovanosti a prohlašuje ji za základ socialistického hospodaření.
      Nyní jen krátké tvrzení. Aby uplatňování materiální zainteresovanosti se vůbec mohlo použít, musel do hospodaření socialistických organizací proniknout kapitalistický zisk, musela se celá socialistická ekonomika přizpůsobit jeho vlivu, jeho působení! A tak tomu i skutečně bylo!!! Nejen v Sovětském svazu!
      Dále usnesení naříkalo nad neuspokojeným využíváním zemědělské techniky, nad tím, že dosud nebyl zkonstruován systém strojů, který by zajišťoval komplexní mechanizaci, uplatňovanou v rozmanitých půdních podmínkách různých pásem země. Hořekovalo: "… složitá technika je svěřována sezónním pracovníkům, většina kádrů strojních a traktorových stanic nemá dostatečnou technickou a agronomickou přípravu." A když si usnesení takto poplakalo na několika stránkách, skočilo své expozé: "Plenární zasedání Ústředního výboru komunistické strany považuje situaci v řadě důležitých zemědělských odvětví za nepříznivou a je toho názoru, že je nutné neodkladně provést řadu závažných opatření, jež by pozvedla zaostávající odvětví zemědělské výroby v kolchozech a sovchozech a okresech na úroveň předních, a tak zajistit mohutný rozmach veškerého socialistického zemědělství. Úkol spočívá v tom, aby nejbližších 2 - 3 letech byly náležitě uspokojeny vzrůstající potřeby obyvatelstva naší země, pokud jde o potraviny, a aby byly zajištěny suroviny pro lehký a potravinářský průmysl." (KSSS v rezolucích a usneseních…, svazek III., SNPL 1956)
      Snažím se, snažím, ale komentovat takové řeči nemohu. Formalismus lze jen odsoudit. Připomenu, že komunisté mají do všech podrobností propracovanou teorii, která je nejčastěji označována jako dialektický a historický materialismus, na jehož základě jsou podrobně propracovány takové kategorie, jako například: dialektika procesu poznání, dialektika a formální logika, zákony vývoje společnosti a jejich objektivní charakter, společenské výrobní síly, člověk v systému výrobních sil a výrobních vztahů. Nic z marxismu-leninismu nebylo usnesením ÚV KSSS vzato v úvahu. Byla to demonstrace rozchodu s komunistickou zásadovostí i principiálností a přechod na buržoazní, sice dobromyslný, ale netřídní, nedialektický, nic neřešící utilitarismus.
      Následující plenární zasedání ÚV KSSS, konané ve dnech 23. 2. až 2. 3. 1954, vyslechlo a projednalo referát N. S. Chruščova o dalším zvyšování výroby obilí a o kultivaci neobdělané půdy a dlouhodobých úhorech. K tomu přijalo usnesení; z něho uvedu:
      "… na podzim roku 1953 bylo v kolchozech a sovchozech do hloubky zoráno o 13 milionů hektarů více než v roce 1952." A to v rozporu se stále ještě platným usnesením XIX. sjezdu KSSS.
      XIX. sjezd KSSS se usnesl pokládat za hlavní úkol zvýšení hektarových výnosů všech zemědělských plodin, další zvýšení stavu kolchozního a sovchozního skotu se současným značným vzestupem jeho užitkovosti, zvýšení celkové i tržní výroby zemědělství, upevnění a rozvoj společného hospodářství kolchozů, zlepšení práce sovchozů a strojních traktorových stanic a to zaváděním pokrokové techniky a agrokultury v zemědělství.
      V další části usnesení XIX. sjezdu KSSS, v oblasti zemědělství, jsou ve dvanácti okruzích stanoveny jednotlivé úkoly. O rozorání celin, tedy převedení sovětského zemědělství z intenzivního vývoje na vývoj extenzivní, není v usnesení ani zmínka. Naopak, usnesení zdůrazňovalo jen intenzivní rozvoj zemědělství.
      Vraťme se však k usnesení o celinách, které bylo přijato ÚV KSSS na přelomu února a března 1954. V něm se mimo jiné ještě pravilo:
      "… kolchozům byly odepsány dlužné zůstatky povinných dodávek z osobního pomocného hospodářství kolchozníků, byla snížena zemědělská daň z kolchozních usedlostí a úplně prominuty nedoplatky daně z minulých let." Usnesení konstatovalo, že v roce 1953 byly kolchozníkům a kolchozům zvýšeny důchody o více jak 13 milionů rublů.
      A ještě dovětek této části usnesení: "Stranické a sovětské organizace musí i nadále vytrvale pečovat o důsledné zachovávání hmotné" (již ne materiální) "zainteresovanosti kolchozů a kolchozníků na rozvoji zemědělské výroby."
      Zde odbočím. N. S. Chruščov, vystupuje jako revizionista s odkrytým hledím, musel mít podporu mas. A kde jinde ji měl hledat pro svůj revizionismus, než mezi rolníky, v jedné z nejpočetnější skupině společnosti, kde přes nesporné úspěchy kolchozního hnutí, stále ještě přežíval střední rolník se svou kolísavostí, se snahou i v době rozkvětu kolchozního hnutí, najít skulinku k ještě lepšímu postavení, než měl doposud. Byl to přece, jak je uveden v záhlaví této kapitoly, z poloviny spekulant.
      Konečně, svou politikou N. S. Chruščov rozbíjel sám základ socialismu, diktaturu proletariátu, kterou bylo možno prakticky a ne jen verbálně, uplatňovat jedině v pevném svazku dělnické třídy s rolníky. Jednostranným a výrazným zvýhodněním kolchozníků, svazek bratrských tříd podkopal bez skrupulí hned na začátku svého osobního panství. Nebyl odborníkem na zemědělství, byl odborníkem na revizionismus. V jeho prospěch uměl využít i zemědělství! Pro takovou politiku si našel vzor u Ludvíka Bonaparte? K. Marx v Osmnáctém brumaire… o něm napsal:
      "Bonaparte okrade Francouzskou banku o 25 milionů, koupí si za jeden milion generála Magnana, vojáky kus po 15 francích a za kořalku… a přesto se jeho moc nevznáší ve vzduchu. On zastupuje nejpočetnější třídu francouzské společnosti, drobné rolníky." (Marx - Engels, Vybrané spisy, sv.II.) A pak, že se dějiny neopakují?
      Vůbec nemám námitky proti rostoucímu hmotnému zabezpečení kolchozníků nebo jiných skupin pracujících tehdejšího Sovětského svazu. Nemohu však souhlasit, když se tak učinilo jednorázovou akcí, realizovanou na náklad celé společnosti, když takové opatření podporovalo nejen růst soukromého majetku kolchozníků, ale i jejich obchod s přebytky z jejich záhumenků. To zatlačovalo socialistický charakter sovětské společnosti - jedna strana občanů, obchodem a ne prací, si zvyšovala úroveň svého hmotného postavení a to na úkor skupin ostatních.
      Plně souhlasím s tím, co v této otázce uvedl J. V. Stalin na prvním všesvazovém sjezdu kolchozních úderníků. Tehdy, dne 19. 2. 1933, prohlásil:
      "Rolnictvo se dalo kolchozní cestou. Čeho jsme při tom dosáhli? Dosáhli jsme toho, že jsme pomohli milionovým masám vesnické chudiny vstoupit do kolchozů. Tím, že vstoupili do kolchozů a užívají tam lepších pozemků a lepších výrobních nástrojů, pozvedli se na úroveň středních rolníků. Dosáhli jsme toho, že se z milionových mas vesnické chudiny, které dříve žily o hladu, stali nyní v kolchozech střední rolníci, že se z nich stali lidé se zabezpečenou existencí. Podlomili jsme rozvrstvení rolníků na vesnickou chudinu a kulaky a pomohli vesnické chudině, aby se stala pánem své práce v kolchozech.
      Jak tomu bylo, dokud jsme nerozvinuli budování kolchozů, před nějakými čtyřmi lety? Bohatli a vzmáhali se kulaci. Vesnická chudina byla zbídačována a ožebračována, upadala do područí kulaků. Střední rolníci se namáhali pozvednout na úroveň kulaků, ale po každé padali dolů, rozmnožujíc k radosti kulaků řady vesnické chudiny. Není těžké se dovtípit, že z celého tohoto zmatku těžili jen kulaci a snad ještě někteří zámožní rolníci. Na každých 100 hospodářství na vesnici bylo možno napočítat 45 - 50 hospodářství středních rolníků, a 35 hospodářství vesnické chudiny. Tedy nejméně 35% všech rolnických hospodářství tvořila vesnická chudina, která byla nucena nést jařmo kulackého područí. Nemluvím o málo majetných vrstvách středních rolníků, kteří tvořili přes polovinu středních rolníků a kteří se svým postavením jen málo lišili od vesnické chudiny a byli při tom závislí na kulacích.
      Nejméně 20 milionů vesnické chudiny bylo zachráněno před bídou a ožebračováním, byla zachráněno před kulackým područím a díky kolchozům se stalo lidmi. To je velký úspěch, soudruzi. Takový úspěch, jaký svět nepoznal." Ne, nejsou důvody se divit, že je J. V. Stalin nyní prohlašován za netvora!
      J. V. Stalin s S. M. Buďonným a K. J. Vorošilovem J. V. Stalin dále uvedl: "Musíme nyní dosáhnout toho, abychom učinili ještě další krok vpřed a pomohli všem kolchozníkům - jak bývalé vesnické chudině, tak bývalým středním rolníkům - pozvednout se na úroveň zámožných rolníků. Toho je třeba dosáhnout stůj co stůj." (Následoval dlouhotrvající potlesk) "Jak tomu bylo dříve? Aby se někdo stal zámožným, musel šidit sousedy, musel je občas vykořisťovat, prodávat jim dráže, kupovat od nich levněji, najmout nějaké ty dělníky a pořádně je vykořistit, nahromadit kapitálek, a když se vzmohl, protlačit se mezi kulaky. Tím lze vysvětlit, proč zámožní rolníci vzbuzovali dříve za individuálního hospodaření nedůvěru a nenávist vesnické chudiny a středních rolníků. Aby se kolchozníci stali zámožnými, nemusí nyní vůbec šidit nebo vykořisťovat své sousedy. Aby se kolchozníci stali zámožnými, k tomu je zapotřebí jen jednoho - pracovat v kolchoze poctivě, řádně využívat strojů, řádně obdělávat půdu a střežit kolchozní vlastnictví." (J. V. Stalin, Spisy, sv. 13, str. 241 - 242)
      N. S. Chruščov se dal špatnou cestou. Dnes to vidí převážná většina venkovských pracujících. Jednorázová státní dotace zemědělcům byla bombastickou akcí se škodlivými důsledky a již dopředu vypočítaná na demontáž socialistického charakteru sovětského zemědělství, sovětské společnosti. A to cestou rozbití jednoty rolníků a dělníků a zavedení nového sociálního a nakonec třídního rozdělení rolníků samotných.
      Usnesení plenárního zasedání ÚV KSSS z února a března 1954 má ještě mnoho "zajímavých" kapitol. Já se zastavím jen u dvou.
      Za prvé: SSSR, který byl v posledních letech své existence plně závislý na dovozu obilí, především z USA a Kanady, v roce 1953, v roce smrti J. V. Stalina, obilí vyvážel! Vyplývá to z usnesení, již uváděného plena ÚV KSSS, ve kterém se pravilo: "Socialistické plánované hospodářství předpokládá každoroční obnovování státních obilních rezerv. Kromě toho musí mít země přebytky obilí k zvětšování vývozu, jehož potřeby vzrůstají."
      Za druhé: Usnesení uložilo rozšířit osevní plochy obilovin v roce 1954 nejméně o 13 milionů hektarů dlouhodobých úhorů a neobdělávané půdy a v roce 1955 o dalších, nejméně 10,7 milionů hektarů. (KSSS v rezolucích a usneseních…, sv. IV., SNPL 1964) A to vše v rozporu se stále platným usnesením XIX. sjezdu KSSS.
      Již na konci ledna 1955 plenární zasedání ÚV KSSS vyslechlo a projednalo referát N. S. Chruščova o zvýšení výroby živočišných produktů a přijalo k němu usnesení, ve kterém se konstatovalo, že nejdostupnějším a nejrychleji dosažitelným zdrojem zvýšení výroby zrnin jsou celiny a ladem ležící půda. Kukuřici pokládalo usnesení za rezervu zvýšení výroby zrnin a to ve výši nejméně 10 miliard pudů. Schválilo rozšíření osevních ploch na celinách v roce 1956 nejméně o 28 - 30 milionů hektarů. Osevní plochy kukuřice do roku 1960 rozšířit nejméně na 28 milionů hektarů, atd.
      Ještě v roce 1955 vyvážel SSSR obilí? Lze kladnou odpověď vyvodit z citátu: "Plenární zasedání ÚV KSSS má za to, že dosáhne-li naše země celkové sklizně zrnin 10 miliard pudů, bude moci plně uspokojit veškerou potřebu obilovin, vytvořit větší rezervy, rozšířit zahraniční obchod" (vývoz zrnin?) "a zároveň uvolnit pro živočišnou výrobu více než 4 miliardy pudů zrnin…"? (KSSS v rezolucích a usneseních…, sv. IV., SNPL, Praha 1964)
      A. N. Bulganin Další plenární zasedání, konané od 4. do 12. července 1955 projednalo referát A. N. Bulganina o úkolech spojených s dalším rozmachem průmyslu, technickým rozvojem a zlepšením organizace výroby. Ale zemědělská mánie se stejně dostala ke slovu. V dalším se totiž jednalo o zajištění plnění plánu výkupu zemědělských plodin v roce 1955. K tomu plénum vyslechlo šest povolaných referentů. N. S. Chruščov referoval o výsledcích sovětsko-jugoslávského jednání. Po zemědělství se začal specializovat i na otázky zahraniční. Pro začátek si vybral "správného partnera". Na zasedání bylo rozhodnuto předčasně svolat XX. sjezd KSSS a přijato několik kádrových opatření.
      Usnesení plenárního zasedání ÚV KSSS z července 1955 bylo k zemědělství jen krátké. Ocituji: "V zemi bylo oseto jařinami o 21 milionů hektarů více než loni, z toho pšenic o 11 milionů hektarů více." (KSSS v rezolucích a usneseních…, sv. IV., SNPL, Praha 1964) Úspěchy zemědělství, zdůrazňované v usneseních ÚV KSSS byly stále větší a větší, ale hlad se chystal vstoupit do života sovětské společnosti. N. S. Chruščov měl však již jiné hlavní zájmy. Na delší čas se rozešel se svou velikou láskou, o zemědělství se přestal zajímat. I my opustíme tuto otázku. Bude znít intenzivním hlasem na XX. sjezdu KSSS a zde, v tomto pojednání ji budeme muset věnovat ještě jednu samostatnou kapitolu.

      * * *
      Hlavní v Marxově učení je třídní boj. To se říká a píše velmi často. Je to však nesprávné. A tento nesprávný názor vede ustavičně k oportunistickému komolení marxismu, k jeho falšování, aby byl přijatelný pro buržoazii. Neboť učení o třídním boji bylo vytvořeno nikoliv Marxem, nýbrž buržoazii před Marxem, a je pro buržoazii celkem vzato, přijatelné. Kdo uznává třídní boj tříd, není ještě marxista, nemusí ještě nezbytně překračovat rámec buržoazní ideologie a buržoazní politiky. Omezovat marxismus na učení o boji tříd, znamená oklešťovat marxismus, komolit jej, redukovat na to, co je přijatelné pro buržoazii. Marxistou je jedině ten, kdo uznání boje tříd rozvádí v uznání diktatury proletariátu… To budiž zkušebním kamenem, na kterém je třeba ověřovat, kdo opravdu chápe a uznává marxismus. (V. I. Lenin, Stát a revoluce)

      Prvá prohraná bitva třetí světové války

      V druhé polovině června 1948 se v Bukurešti konala porada Informačního byra. Komunistickou stranu Československa zastupovali Slánský, Geminder, Bareš a Široký.
      Rezoluce, která byla přijata jednomyslně, konstatovala, že vedení jugoslávské komunistické strany provádí v základních otázkách zahraniční a vnitřní politiky nesprávnou linii, jež znamená ústup od marxismu-leninismu. V souvislosti s tím Informační byro schválilo postup Ústředního výboru VKS(b), který vzal na sebe iniciativu při odhalování nesprávné politiky ÚV KSJ a především nesprávné politiky Tita, Kardelja, Rankoviče a Djilase.
      J. B. Tito V té souvislosti bylo prohlášeno, že vedení jugoslávské komunistické strany provádí nevraživou politiku v poměru k Sovětskému svazu a VKS(b). Byla připuštěna nedůstojná politika znevažování sovětských vojenských specialistů a diskreditování sovětské armády. Sovětští občanští specialisté v Jugoslávii byli podrobeni zvláštnímu režimu, na podkladě něhož byli dáni pod dozor orgánů státní bezpečnosti a byli sledováni. Stejnému dozoru a sledování byl orgány jugoslávské státní bezpečnosti vystaven představitel VKS(b) v Informačním byru Judin a řada oficiálních představitelů SSSR v Jugoslávii.
      V rezoluci Informačního byra bylo uvedeno, že tyto, jakož i jim podobné skutečnosti svědčí o tom, že vedoucí činitelé KSJ zaujali stanovisko nedůstojné komunistů, na podkladě něhož jugoslávští vedoucí činitelé začali ztotožňovat zahraniční politiku SSSR se zahraniční politikou imperialistických mocností a chovají se k Sovětskému svazu stejným způsobem jako k buržoazním státům. Právě v důsledku této protisovětské pozice v ÚV KSJ nabyla rozšíření pomlouvačná propaganda, vypůjčená z arzenálu kontrarevolučního trockismu, o "degeneraci" SSSR.
      Informační byro odsoudilo tyto protisovětské koncepce vůdčích činitelů KSJ a prohlásilo je za neslučitelné s marxismem-leninismem.
      Dále bylo prohlášeno, že ve vnitřní politice vůdcové KSJ ustupují z pozic dělnické třídy a rozcházejí se s marxistickou teorií tříd a třídního boje. Popírají, že kapitalistické živly v jejich zemi rostou a že v souvislosti s tím se zostřuje třídní boj v jugoslávské vesnici. Toto popírání vychází z oportunistického názoru, podle kterého prý v období přechodu od kapitalismu k socialismu třídní boj se nezostřuje, jak tomu učí marxismus-leninismus, nýbrž uhasíná, jak tvrdli oportunisté Bucharinova typu, kteří hlásali teorii pokojného vrůstání kapitalismu do socialismu.
      Mimo jiné rezoluce Informační byra prohlásila, že v rukou kulaků jsou v Jugoslávii soustředěny značné pozemky, že v zemědělství se používá námezdní práce, že tyto třídní protiklady jsou zastírány, protože vedoucí činitelé se smiřují s třídním antagonismem.
      Současně bylo uvedeno, že vedoucí činitelé jugoslávské komunistické strany odmítají vůdčí úlohu dělnické třídy a tvrdí, že rolníci jsou nejpevnějším základem jugoslávského státu.
      Informační byro prohlásilo, že vedení KSJ reviduje marxisticko-leninské učení o straně, neboť v Jugoslávii není strana nejvyšší formou organizace a hlavní vedoucí silou, nýbrž Lidová fronta, ve které se strana rozplývá. V Jugoslávii na politické aréně vystupuje jedině Lidová fronta, kdežto strana a její organizace nevystupují veřejně a otevřeně vlastním jménem před lidem.
      Informační byro uvedlo, že byrokratický režim uvnitř strany je zhoubný pro život i vývoj komunistické strany, ve straně není vnitrostranická demokracie - není uskutečňována zásada volitelnosti, není kritiky a sebekritiky, ústřední výbor se skládá ve své většině z kooptovaných členů. Komunistická strana je fakticky v pololegálním postavení. Stranické schůze se nekonají nebo se konají tajně, což nemůže nepodlomit vliv strany v masách a vede k likvidaci strany jako aktivního, činorodého organismu, pěstuje ve straně vojenské metody vedení, na sebemenší kritiku je odpovídáno represáliemi.
      Informační byro se vyjadřovalo shovívavě. V jeho projevu není ani stopy po snaze jít na roztržku. Nesprávné jevy však odkrývalo do všech důsledků. Například uvedlo:
      "Informační byro pokládá za odsouzeníhodná taková fakta, jako vyloučení ze strany a zatčení členů Ústředního výboru komunistické strany Jugoslávie soudruhů Žujoviče a Herbranga za to, že se odvážili kritizovat antisovětské koncepce vedoucích jugoslávské strany a vyslovovat se pro přátelství se Sovětským svazem."
      V další části rezoluce byly kritizovány avanturistické akce, které narychlo mají vyvrátit kritiku spřátelených stran. Ve skutečnosti však vedou k dalšímu prohlubování rozporů, neboť se vzdalují marxismu-leninismu.
      Vytržení Jugoslávie ze svazku rodiny lidově demokratických států bylo bolestivou ztrátou. Stalo se to však pod tlakem politických vlivů, přesněji zradou a jenom politickými prostředky bylo proti tomu možno vystupovat. Tedy v Informačním byru, dobrovolném sdružení devíti evropských komunistických stran. Tanky nepřicházely v úvahu. Ty byly "politickým" prostředkem těch, kteří "demokratizovali" řídící formy J. V. Stalina, zaváděli "kolektivnost řízení" a prohrávali jednu bitvu za druhou a to jen proto, že se dali cestou revizionismu, velmi podobnému revizionismu jugoslávskému. Další řádky o tom přinesou další důkazy.
      Na XIX. sjezdu KSSS, který se konal v říjnu 1952, řekl předseda Svazu jugoslávských vlastenců… Pero Popivoda:
      "… národy Jugoslávie postihlo neštěstí. Třídní nepřítel - titovská banda - zlikvidoval revoluční vymoženosti jugoslávských národů, pošpinil všechno to, co je našemu lidu blízké a drahé. Titovští fašisté zasadili řeckému lidu ránu nožem do zad v nejtěžších dnech jeho osvobozenecké války; oslavují loupeživou intervenci v Koreji; stavějí se proti národně osvobozeneckému hnutí v koloniálních a závislých zemích; provokují a dopouštějí se diverzí vůči sousedním lidově demokratickým zemím a Sovětskému svazu… Je těžké vylíčit utrpení, která dnes prožívají vydědění a ožebračení jugoslávští pracující, zbaveni všech občanských a lidských práv a vystaveni vykořisťování.
      My, jugoslávští vlastenci, bojující za osvobození své země, učiníme všechno, abychom uskutečnili své ušlechtilé cíle. Nepřítel se přesvědčí, že naše národy nemají ve zvyku naříkat na těžký osud a sedět s rukama v klíně. Nepovstáváme poprvé na obranu svých práv a svobody. Jsou živé svobodomilovné tradice našich národů!
      Naše vnitřní síly jsou nevyčerpatelné. Tyto síly a bratrská pomoc poskytovaná naší dělnické třídě a všemu lidu komunistickými a dělnickými stranami, z nichž zvláště vyzvedáme otcovskou péči a pomoc veliké Komunistické strany Sovětského svazu v čele se soudruhem Stalinem, jsou zárukou konečného vítězství…"
      N. S. Chruščov měl možnost slyšet tato slova a nevzal je v úvahu. Ještě před XX. sjezdem KSSS, ihned jak převedl sovětské zemědělství na proces postupné demontáže jeho socialistického charakteru, odjel do Jugoslávie, aby na mezinárodním fóru zahájil dlouhodobou a otevřenou kampaň proti všem revolučním silám světa. V tomto směru byla jeho politická mise projevem renegátů globálního významu. Byla podnětem největšího lidského dramatu, který se odehrál na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století, v době, kdy veřejně a bez skrupulí vystoupili všichni renegáti, aby dokonali svou zradu, započatou v hodinách smrti J. V. Stalina.
      M. A. Suslov Dne 26. 5. 1955 odletěla z Moskvy sovětská delegace do Bělehradu. Tvořili ji: Chruščov, Bulganin, Mikojan, Šepilov, Gromyko a Kumikin. Na letiště je vyprovázeli Vorošilov, Kaganovič, Malenkov, Pervuchin, Pospělov, Molotov a Suslov. U dvou posledně jmenovaných se zastavím. Suslov byl členem delegace VKS(b), která v roce 1948 v Bukurešti přijala rezoluci Informačního byra, podávající důkazy o tom, že Komunistická strana Jugoslávie opustila cestu marxismu-leninismu a Molotova 7. 3. 1955, tedy před dobou kratší jak tři měsíce, veřejně napadl Tito. Na zasedání skupštiny pronesl projev a v něm uvedl, že nesouhlasí s prohlášením Molotova, proneseném na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR o postojích Jugoslávie v posledních letech. V našem tisku nebylo uvedeno o čem a jak se Molotov vyjádřil konkrétně. Otevřené odsouzení výroku oficiálního představitele státu, s kterým Tito již v březnu 1955 byl v diplomatickém kontaktu, znamenalo vážné ohrožení probíhajícího jednání o navázání nejužších státních a hospodářských styků. Bylo projevem síly Tita, síly, která vyvěrala z opory u západních mocností.
      Ale zpět do Moskvy. Doprovod na letišti dále tvořili členové Ústředního výboru KSSS, ministři a jejich náměstci. Velký počet vznešených osob, který se přišel s delegací rozloučit, pádně dokazoval, že sovětská strana setkání s jugoslávskými představiteli přikládala neobyčejný historicko-politický význam. Bylo to loučení s misí, která pro dějiny měla zabezpečit vítězství zrady; zradě se v té době dařilo - leč, jak poznáme zakrátko, původní koncepce, opírající se o jugoslávskou „koncepci", se N. S. Chruščovovi přece jenom nepodařilo realizovat.
      Na oplátku bylo přivítání v Bělehradě velkolepé. Je zajímavé, že Rudé právo sice o průběhu setkání podávalo rozsáhlé a podrobné informace, ale ani jednou z pobytu sovětské delegace v Jugoslávii nepřineslo fotografii.
      V Bělehradu učinil N. S. Chruščov prohlášení do rozhlasu, z kterého vyjímám: "Drahý soudruhu Tito! Drazí soudruzi vedoucí pracovníci Svazu komunistů Jugoslávie; drazí soudruzi a občané!
      Jménem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, vlády SSSR, ÚV KSSS, jménem sovětského lidu zdravím srdečně obyvatelé slavného města Bělehradu a všechny bratrské národy Jugoslávie.
      Sovětská delegace přijela do vaší země proto, aby společně s jugoslávskou delegací vytýčila cestu dalšího rozvoje a upevnění přátelství a spolupráce mezi našimi národy… Naše národy si na věky zapamatují, že zde, u Bělehradu jugoslávští a sovětští vojáci zasazovali společné rány nepříteli a osvobodili toto staré město od hitlerovských okupantů. Národy Sovětského svazu vřele uvítaly vytvoření Federativní republiky Jugoslávie. Jak známo, v těchto letech byly navázány mezi národy Jugoslávie a Sovětského svazu, mezi našimi státy a stranami dobré vztahy. Později byly však tyto vztahy narušeny. Upřímně litujeme toho co se stalo a rozhodně odklidíme všechen nános tohoto období. K tomu nánosu nepochybně patří i provokatérská úloha, kterou sehráli odhalení nepřátele lidu Berija a Abakumov. Pečlivě jsme prostudovali materiály, na nichž se zakládala těžká obvinění a urážky vznesené proti jugoslávským vedoucím činitelům. Fakta ukazují, že tyto materiály vyrobili nepřátelé lidu, zavrženíhodní agenti imperialismu, kteří se vloudili do řad naší strany. Pevně věříme, že období, kdy naše vztahy byly zakaleny patří minulosti. Jsme ochotni odčinit minulost novými činy, abychom tak odstranili všechny překážky stojící v cestě úplné normalizaci…
      Nesplnili bychom svou povinnost vůči národům našich zemí, vůči pracujícím celého světa, kdybychom neučinili vše co je v našich silách pro navázání vzájemného porozumění mezi KSSS a SKJ na základě učení marxismu-leninismu a to v zájmu dělníků a rolníků, v zájmu mezinárodního dělnického hnutí a společného boje za mír a lepší budoucnost lidstva…" Po osmidenním pobytu odjela sovětská delegace z Jugoslávie.
      Avšak! S odstupem tří týdnů, dne 24. 6. 1955, bylo v Bělehradě zahájeno jednání mezi Jugoslávií, Spojenými státy americkými, Velkou Britanií a Francií. Porady se zúčastnili: náměstek státního tajemníka pro zahraniční věci Jugoslávie a velvyslanci západních velmocí, akreditovaní v Bělehradě. Na pořadu jednání byla celková mezinárodní situace a otázky týkající se bezprostředně vzájemných vztahů. Pevné napojení Jugoslávie na kapitalistické velmoci bylo výrazné a nedávalo pochybnosti o orientaci Tita.
      Nebylo pochybností ani o orientaci N. S. Chruščova. Spoléhal se v tu dobu na to, že on, právě tak jako Tito, zůstane ve vedoucím postavení i potom, až postupně a v klidu převede Sovětský svaz a státy lidové demokracie do kapitalismu, že mu bude prominuta jeho předchozí komunistická činnost, právě tak jako byla prominuta Titovi.
      Leč, bouře, které se po XX. sjezdu KSSS vzedmuly v Maďarsku, Polsku, NDR a v Číně, přinutily N. S. Chruščova změnit politickou „koncepci" své zrady. Nejprve musel odložit „demokracii" a tvrdě zasáhnout, aby uklidnil rozbouřené politické klíma v těchto státech. Hlavně však musel zpomalit tempo demontáže socialismu v Sovětském svazu i ve státech lidové demokracie a „uvážlivě" zpomalit rozklad marxisticko-leninské orientace komunistických stran.
      N. S. Chruščov v bělehradském rozhlase obvinil Beriju a Abakumova. Z jeho řeči vyplynulo, že to byli oni, kdo vyráběli doklady, podle kterých bylo možno obvinit vedoucí představitele Jugoslávie. Zakrátko poznáme, že takové doklady nebylo třeba zhotovovat. A protože o Berijovi už zde bylo pojednáno v samostatné stati, zastavím se krátce u osoby V. S. Abakumova. Ten se narodil v roce 1908, členem VKS(b) se stal v roce 1930. V orgánech státní bezpečnosti pracoval od roku 1932. V letech 1946 až 1951 byl ministrem státní bezpečnosti. Ze strany byl vyloučen v červnu 1951. V prosinci 1954 byl odsouzen k tretu smrti zastřelením. Více o něm nevím. Podezření vyvolává to, že v roce 1951, tedy za života Stalina byl odhalen a ze strany vyloučen, ale odsouzen k trestu smrti byl až v prosinci 1954, za dva roky po té, co N.S.Chruščov se pučem uchopil moci. Věřím, že dějiny vydají zprávu i o příčinách tvrdého osudu Abakumova. Třídní zápas je neobyčejně složitá záležitost. Historici by měli umět pomoci při objasňování podrobností. I ty jsou neobyčejně důležité.
V. S. Abakumov       V roce 1956, v době konání XX. sjezdu KSSS, byly všechny sdělovací prostředky zaplaveny zprávami o Jugoslávii. Především předkládaly zprávy o výsledcích, dosažených v obnovené hospodářské spolupráci Jugoslávie se všemi zeměmi lidové demokracie, včetně Číny. I ve stranickém tisku dostali příležitost se prezentovat představitelé Jugoslávie. A nebyli to autoři ledajací. Nejprve publikoval sám Tito. U jeho článku se zastavím. Potom Kardelj. Oba dostali k disposici několik stránek v Nové mysli, ve vrcholném teoretickém časopisu ÚV KSČ.
      Josef Broz-Tito se představil článkem, který nese název Ekonomické problémy Jugoslávie. Seznamuje čtenáře s některými, zřejmě pečlivě vybranými skutečnostmi v ekonomice Jugoslávie. Činí tak jen ekonomicky, nevysvětluje které třídně politické síly popisované jevy vyvolaly, komu vyhovují a kdo na ně doplácí; jen opatrně a jen někdy se zmiňuje i o tom, jaké hmotné důsledky vyvolaly. Článek je prý doslovné přetištění projevu Tita, učiněného v závěru roku 1955, na IV. plenárním zasedání Svazového výboru Socialistického svazu pracujících Jugoslávie, který v projevu Tito označil za masovou organizaci, která ani zdaleka nebyla v minulosti na výši a vytkl jejím členům, že jsou nositeli lokálpatriotismu.
      V prvé části, tvořící asi polovinu článku, se Tito zabývá obecnými problémy Jugoslávské ekonomiky, která v nástupu do roku 1955 se orientovala na výrazné úspory v oblasti investic, dotací a zpomalené výměny zastaralého strojního parku. Pravděpodobně referát postihoval jen problematiku nacionální ekonomiky, družstevního a státního zemědělství a zahraničního obchodu, prováděného státními podniky. Řečeno to sice v článku není, ale některé výroky Tita takovou domněnku podepírají. Nyní jen několik úryvků z článku Tita a to bez komentáře.
      "Omezené množství životních prostředků na trhu vyvolává v důsledku velké poptávky zvýšení cen a je pravým eldorádem pro různé spekulanty a nesvědomité obchodní podniky, jež dosahují různými machinacemi zisku na úkor spotřebitelů…
      Rozšíření průmyslu se nerozumí nějaké velikášské investice dovozem mnoha strojů, nýbrž doplňování některých nutných strojů pro rozšíření výroby, tj. takových strojů, kterých je nezbytně třeba pro zavedení výroby nových výrobků nebo pro nahrazení starých opotřebovaných strojů…
      Za takovým útěkem od domácích podniků do zahraničí se často skrývají různé machinace s provizemi, úplaty apod. Na škodu naší společnosti… na tom mají do určité míry vinu i naše domácí podniky, které leckdy usilují o monopolní postavení, aby mohly snáze zvyšovat ceny svých výrobků a vytvářet nadměrnou akumulaci, která vůbec není výsledkem zvyšování produktivity práce, a to opět na škodu spotřebitelů…
      … obvykle se staví přepychově a draho. Je třeba se podívat jak to dělají v jiných zemích, na příklad v Americe, Anglii atd. Tam často vidíte, že výroba probíhá ve velmi skromných budovách, dokonce v barácích, a že je to rentabilní…
      … všechna tato opatření, která nyní podnikáme, směřují k tomuto cíli: ulehčit břímě našim občanům, vyrovnat naší platební bilanci…"
      V kapitole Zemědělství a úloha družstev Tito uvedl, že pro zaostalost se stále více opožďuje zemědělství a že v něm v roce 1954 bylo dosaženo jen 26,6% národního důchodu, zatím co v průmyslu bylo realizováno 42,7% národního důchodu.
      Zaměřím pozornost na poslední stať jeho článku, která nese název: Náš zahraniční obchod. O něm Tito uvádí, že prošel různými fázemi vývoje, počínaje přísnou centralizací, kdy byl pod kontrolou, až po přehnanou decentralizaci. Tento vývoj upřesňuje, když říká, že v roce 1947 měla Jugoslávie asi 50 různých obchodních a průmyslových vývozních podnikatelů a zastupitelstev, kdežto v roce 1955 stoupl tento počet na 536 registrovaných vývozních podniků. Potom si zanaříkal a uvedl: "Toto velké množství vývozních podniků, špatně kontrolovaných nebo vůbec nekontrolovaných, mělo za následek celou řadu různých nedostatků, které způsobily celou řadu problémů. Nyní vzniká mezi našimi vývozními podniky velmi nepěkná a neloajální konkurence na zahraničním trhu. Při této konkurenci se naše výrobky prodávají na zahraničních trzích pod cenou, kolik za ně dostaneme, a na domácím trhu ceny těchto výrobků stouply, aby tak naší podnikatelé nahradili ztráty na zahraničních trzích."
      Dále Tito uvedl, že pro nedostatek schopných kádrů do zahraničního obchodu pronikli staří odborníci a lidé nečestní, kteří různými machinacemi, úplatky nebo drahým nákupem a levným prodejem - o rozdíl se pak dělí s cizinci - dosahovali nepřípustně vysoké zisky. "Takové machinace se provádějí formou darů", řekl Tito, který dále uvedl: "Zejména naši zaměstnanci, kteří jsou placeni zahraničními firmami, a také smíšené společnosti zakládané v zahraničí, umožňují některým našim podnikům obcházet devizové předpisy, takže ukládají devizové prostředky na konto soukromých osob v zahraničních bankách."
      A ještě jeden citát z Titova článku: "… avšak je-li nějakého spotřebního zboží v zemi dostatek, jako například toho, které se letos hodně urodilo - brambor, ovoce a různé zeleniny a jeho ceny přesto stoupají, nemůžeme to nikterak vysvětlit…"
      To snad stačí. Máme dost vlastních zkušeností, abychom z popsaných ekonomických jevů si utvořili správný závěr: V roce 1955 byl v Jugoslávii kapitalistický socialismus. Kapitalismus obsahem, "socialismus" jen formou - pro oklamání všech, které bylo nutno klamat. Je to odporná a zavrženíhodná "forma"!
      Obavy, vyslovené v rezoluci Informačního byra byly opodstatněné; zrada N. S. Chruščova, halená útoky na Beriju a Abakumova, nemohla změnit stav věci - mohla jen na čas oklamat prostý lid a otrávit vztahy uvnitř mezinárodního komunistického hnutí.
      Zde opustím problematiku jugoslávského revizionismu. Je to velmi složitá záležitost a bude často pronikat do ostatních okruhů, které budou zařazeny do tohoto pojednání. Kde je revizionismus, tam je i jeho jugoslávská forma. Nebezpečná právě tím, že je skryta.