REVIZIONISTÉ - Sešit č. 1 (2/3)

Přidáno ve středu 23. 9. 2009


      Období puče, zrady, slávy, moci a pádu Chruščovova revizionismu v konfrontaci s historickými událostmi, stanovisky klasiků i s jinými důkazy

      Sešit č. 1
      Smrt J. V. Stalina a počátek exploze revizionismu v SSSR

J. F I K T A J. V. Stalin a V. M. Molotov

      Puč v hodině smrti J. V. Stalina

      Smrt J. V. Stalina byla startovním výstřelem vše zahrnující zrady. Nejdříve byli odstraněni z vedoucích míst ti, kteří by mohli ze svých vysokých funkcí způsobit značné těžkosti. Potom byli na místa řídícího systému Sovětského svazu zařazováni rehabilitovaní, u kterých bylo již v minulosti prokázáno, že jsou ideově orientovaní proti bolševismu. Současně se započalo s reorganizací zemědělství, později průmyslu a celé správy života SSSR. Neopožďoval se ani přechod na novou orientaci zahraniční politiky. S jugoslávskými revizionisty byla domluva sjednána velmi rychle. Potom nastaly potíže s jednotou v mezinárodním komunistickém hnutí. Zradu nebylo možno provádět přímočaře a ukvapeně, muselo se lavírovat. Ale to vše postupně. Nejprve o kádrech.
      Ve čtvrtek 5. 3. 1953, ve 21,50 hod. zemřel J. V. Stalin a již v pátek 6. 3. 1953 se uskutečnila společná schůze pléna ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR.
      Bylo možné jen během noci svolat a zajistit účast členů ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, kteří měli působiště i bydliště rozptýlené na jedné šestině světa? V podstatě to možné bylo, ovšem za předpokladu, že všechny potřebné osoby byly soustřeďovány na startovní čáře zrady již od prvních okamžiků Stalinovy choroby; nevhodné bylo možno ponechat doma nebo na pracovišti a tak je z jednání vyloučit.
      Kromě toho se vnucují další, ne méně závažné otázky. Například, proč tři orgány, naprosto na sobě nezávislé, jednaly společně a se spěchem o problémech, které nepatřily do jejich kompetence? Kde vzali členové prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, mezi nimi bezpartijní, právo účastnit se rozhodování, případně spolurozhodovat o závažných organizačních a kádrových otázkách KSSS? Kam se poděla vedoucí úloha strany? A kam socialistická demokracie, když bylo "doporučeno" a to bez zdůvodnění, zbavit N. M. Švernika funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a A. F. Gorkina zbavit funkce tajemníka předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a jmenovat místo nich K. J. Vorošilova a N. M. Pegova. Pravomoc projednat kandidaturu a zvolit do těchto funkcí nové osoby mělo jen zasedání Nejvyššího sovětu SSSR a to se sešlo k jednání až za 8 dnů, dne 17. 3. 1953. Při tom členové prezidia Nejvyššího sovětu byli vázáni svým stanoviskem, vyjádřeným na společné schůzi dne 6. 3. 1953. Zasedání Nejvyššího sovětu prvý den svého jednání o kandidatuře nových lidí nerozhodlo; Rudé právo ještě v neděli 15. 3. 1953, když podávalo informaci o kondolenci sovětské delegace, tlumočící zármutek nad smrtí Kl. Gottwalda na československém velvyslanectví v Moskvě, uvádělo N. M. Švernika jako předsedu prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, ačkoliv byl v podstatě sesazen společnou schůzí již 6. 3. 1953!!! A Nikolaj Michajlovič Švernik, člen strany od roku 1905, od roku 1925 člen ÚV KSSS a od roku 1946 představitel Sovětského svazu, miláček pracujícího lidu své země, "uvědoměle" nese potupu a jde kondolovat k úmrtí Kl. Gottwalda. V těchto hodinách nemusel být ještě jednoznačně přesvědčen, že se stal obětí puče, ale musel cítit, že se jedná o avanturismus, který je nutno odmítnout, třeba onemocnět a ne jej podporovat jako vedoucí kondolenční skupiny. O "poctivé" podpoře N. S. Chruščova - jako o masovém hnutí renegátů, rekrutujících se z nejvyšších stranických a státních funkcí, ve kterém se N. M. Švernik mimořádně vyznamenával, bude zde pojednáno. Později a obšírněji.
      V hodině smrti J. V. Stalina a Kl. Gottwalda vzniklo pro historiky mnoho otázek. Pro tuto, řekl bych rámcovou bilanci, která má za cíl dokázat, že se zrodil puč, však nejsou podstatné, neboť neexistuje důkaz, který by mohl vyvrátit skutečnosti, které zde uvádím na podporu svého tvrzení.
      Společná schůze třech, na sobě nezávislých orgánů, dále přijala "rozhodnutí": Jmenovat za zemřelého J. V. Stalina předsedou rady ministrů SSSR G. M. Malenkova (kterého pravděpodobně mělo právo volit zasedání Nejvyššího sovětu SSSR - aspoň N. S. Chruščov byl odvoláván tímto orgánem) a jeho první náměstky L. P. Beriju, V. M. Molotova, N. A. Bulganina a L. M. Kaganoviče.
      Současně rozhodla, aby rada ministrů SSSR měla místo dvou orgánů - předsednictva a byra předsednictva, jeden orgán a sice předsednictvo rady ministrů SSSR a že členy předsednictva jsou: předseda rady ministrů SSSR a první náměstci předsedy rady ministrů SSSR.
      Dále bylo rozhodnuto sloučit ministerstvo státní bezpečnosti SSSR a ministerstvo vnitra SSSR v jedno ministerstvo a sice ministerstvo vnitra SSSR a do jeho čela společná schůze jmenovala L. P. Beriju.
      Dále bylo rozhodnuto ministrem zahraničních věcí SSSR jmenovat V. M. Molotova, jeho prvními náměstky A. J. Vyšinského, J. A. Malika a V. A. Kuzněcova. A. J. Vyšinskij, dosavadní ministr zahraničních věcí SSSR, byl osobou obzvlášť nežádoucí. V letech 1924 až 1938 působil jako státní žalobce největších procesů té doby. Jeho přesvědčovat o rehabilitacích by bylo opravdu obtížné. Proto musel daleko do světa. Společná schůze jej jmenovala stálým zástupcem SSSR u OSN v New Yorku. A tam, na začátku roku 1954, neočekávaně - náhle zemřel!!!???
      A. J. Vyšinskij Na společné schůzi bylo rozhodnuto jmenovat maršála SSSR N. A. Bulganina ministrem vojenství SSSR. Jeho náměstky se stali maršálové A. M. Vasilevskij - do té doby ministr vojenství SSSR a G. K. Žukov. Ten byl zcela novou osobou ve vedení tohoto ministerstva.
      Společná schůze rozhodla sloučit ministerstvo vnitřního a ministerstvo zahraničního obchodu a jmenovat v novém ministerstvu vnitřního a zahraničního obchodu SSSR A. I. Mikojana ministrem. Ten s N.S.Chruščovem prošel věrně až na konec jeho politické kariéry. Na něm řídil zasedání Nejvyššího sovětu SSSR, kterému navrhl, aby N. S. Chruščova uvolnilo z funkce předsedy rady ministrů SSSR!
      Společná schůze zřídila ministerstvo strojírenství a to tak, že byla do něho sloučena ministerstva automobilového a traktorového průmyslu, strojírenství a výroby přístrojů, pro výrobu zemědělských strojů a pro výrobu obráběcích strojů.
      Současně společná schůze rozhodla sloučit ministerstvo pro výrobu dopravních strojů, ministerstvo loďařského průmyslu, ministerstvo těžkého strojírenství a ministerstvo pro výrobu stavebních a silničních strojů, v jedno ministerstvo - ministerstvo dopravního a těžkého strojírenství. Minstrem byl jmenován V. A. Malyšev.
      Bylo ještě rozhodnuto jmenovat G. P. Kostjačenka předsedou Gosplanu SSSR a M. G. Pervuchina přemístit na funkci ministra elektráren a elektrotechnického průmyslu.
      N. M. Švernik Ani N. M. Švernik nepřišel zkrátka. Společná schůze ho doporučila za předsedu Všesvazové ústřední rady odborů. Místo V. V. Kuzněcova, který byl jmenován, jak jsem již zde uvedl, náměstkem ministra zahraničních věcí.
      Tato nepochopitelná, avšak na prvý pohled avanturistická opatření, byla zdůvodněna provoláním: "Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, rada ministrů SSSR a prezidium Nejvyššího sovětu SSSR považují v této pro naší stranu a zemi těžké době za nejdůležitější úkol strany a vlády zajistit plynulé a řádné řízení veškerého života v zemi, což opět vyžaduje co největší semknutost vedení, nedopustit jakýkoliv nepořádek a paniku, aby tak bylo bezpodmínečně zajištěno uskutečňování politiky, vypracované naší stranou a vládou jak ve vnitřních záležitostech naší země, tak i záležitostech mezinárodních.
      Aby nedošlo k žádnému přerušení řízení činnosti sovětských a stranických orgánů, považuje Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, rada ministrů SSSR a prezidium Nejvyššího sovětu SSSR za nutné provést řadu opatření v organizaci a vedení státu."
      Jistě každého napadne, že tak rozsáhlé organizační a kádrové změny mohou vyvolat jedině nepořádek a neklid. Rozhodně nebyly stabilizačním opatřením, ale nutným zásahem do vnitřní struktury řízení, aby spiklenci rozvrátili předcházející spojení těch, kteří nebyli do puče zapojeni a měli mnoho důvodů se mu bránit.
      K. J. Vorošilov Dne 16. 10. 1952, dva dny po skončení XIX. sjezdu KSSS, se konalo plenární zasedání ÚV KSSS, které zvolilo dvacetipětičlenné předsednictvo ÚV KSSS a jedenáctičlenný sekretariát ÚV KSSS. Ale za čtyři a půl měsíce a několik hodin po smrti J. V. Stalina, společná schůze Ústředního výboru KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR přijala rozhodnutí o zásadních změnách vrcholných orgánů ÚV KSSS. Pravilo se v něm:
      "1. Uznat za nutné, aby Ústřední výbor KSSS měl místo dvou orgánů - předsednictva a byra předsednictva, jeden orgán - předsednictvo Ústředního výboru KSSS, jak určují stanovy strany," (Na návrh N. S. Chruščova přijal XIX. sjezd strany stanovy, ve kterých bylo ustanoveno: "Odst. 31, písm. b): Sjezd přezkoumává a mění program a stanovy strany; odst. 34: Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu vytváří k řízení práce ÚV mezi plenárními zasedáními - předsednictvo; k řízení běžné práce, hlavně organizování kontroly plnění usnesení strany a pro výběr kádrů - sekretariát." Ani usnesení sjezdu nebylo pro pučisty svaté! FUJ!)
      "2. Pro větší operativnost ve vedení, stanovit, aby předsednictvo Ústředního výboru mělo 10 členů a 4 náhradníky.
      3. Schválit toto složení předsednictva Ústředního výboru KSSS: Členové předsednictva ÚV: soudruzi G. M. Malenkov, L. P. Berija, V. M. Molotov, K. J. Vorošilov, N. S. Chruščov, N. A. Bulganin, L. M. Kaganovič, A. I. Mikojan, M. Z. Saburov, M. G. Pervuchin". (Další důkazy, hlavně však vyhodnocení diskuse na XX. sjezdu KSSS, nám ukážou, že na samém začátku této zrádně akce, jedinými pučisty, na veřejnosti působícími, bylo jen osm - ti, kteří byli zde uvedeni na předních místech - Saburov se od nich vůbec izoloval, Pervuchin do jejich reje nevstoupil - podporoval je pasivně na bezvýznamném směru - byli to technograté). Míra iniciativy byla jistě u každého jiná. Je dokonce možné, že někdo byl jen pasivním spiklencem. Ale každého z nich je možno označit za pučistu z hodiny smrti J. V. Stalina. Oni to byli kdo uchvátili výrazně největší podíl moci. O tu se neusiluje z plezíru!)
      "Náhradníci předsednictva ÚV KSSS: soudruzi N. M. Švernik, P. K. Ponomarenko, L. G. Melnikov, M. D. Bagirov.
      Zvolit tajemníky ÚV KSSS soudruhy: S. D. Ignaťjeva, P. N. Pospělova, N. N. Šatalina.
      5. Uznat za nutné, aby se soudruh N. S. Chruščov soustředil na práci v Ústředním výboru KSSS, a proto ho zprostit funkce prvního tajemníka Moskevského výboru KSSS.
      6. Schválit tajemníka ÚV KSSS soudruha N. A. Michajlova prvním tajemníkem Moskevského výboru KSSS.
      7. Zprostit soudruhy P. K. Ponomarenka a N. G. Ignatova funkce tajemníků ÚV KSSS v souvislosti s jejich přechodem do vedoucích funkcí v radě ministrů SSSR a soudruha Brežněva v souvislosti s jeho přechodem do funkce náčelníka politické správy ministerstva vojenského námořnictva."
      G. M. Malenkov Nyní několik zpřesňujících údajů. Po skončení XIX. sjezdu KSSS, na prvém zasedání nového Ústředního výboru KSSS, které se konalo 16.října 1952, bylo zvoleno 25 členů ÚV KSSS do předsednictva Ústředního výboru KSSS; k nim 11 náhradníků předsednictva ÚV KSSS. Současně bylo zvoleno 10 členů sekretariátu ÚV KSSS.
      Společná schůze ÚV KSSS, rady ministrů SSSR a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR zrušila sekretariát ÚV KSSS, tedy 10 funkčních míst. Předsednictvo ÚV KSSS z 25 funkčních míst upravila na 10 členné. To byla "spiklenecká genocida", spáchaná pučisty na členech vrcholných stranických orgánů. Tak bylo zrušeno bez uvedení důvodů 25 funkčních míst.
      Nyní uvedu jména členů ÚV KSSS, kteří byli "vypovězeni" z předsednictva ÚV KSSS. V. M. Adrianov, A. B. Aristov, D. S. Ignaťjev, D. S. Korotčenko, V. V. Kuzněcov, O. V. Kuusinen, V. A. Malyšev, N. A. Michajlov, M. A. Suslov, D. I. Česnokov, M. F. Škirjatov.
      Z předsednictva ÚV KSSS mezi náhradníky předsednictva ÚV KSSS byli převedeni N. M. Švernik, P. K. Ponomarenko a L. G. Melnikov. Čtvrtým náhradníkem byl zvolen M. D. Bagirov, který nebyl do vrcholných stranických orgánů zvolen v říjnu 1952.
      Kádrová smršť zasáhla všechny náhradníky předsednictva ÚV KSSS. A to: L. I. Brežněva, A. J. Vyšinského, A. G. Zverevova, N. G. Ignatova, I. G. Kabanova, A. N. Kosygina, N. S. Patoličeva, N. M. Pegova, A. M. Puzanova, I. F. Těvosjana a P. F. Judina.
      L. I. Brežněv Jak jsem již uvedl, byl zrušen sekretariát ÚV KSSS. To se týkalo následujících funkcionářů: A. B. Aristova, L. I. Brežněva, N. G. Ignatova, G. M. Malenkova, N. A. Michajlova, N. M. Pegova, K. P. Ponomarenka, M. A. Suslova a N. S. Chruščova.
      Taková kádrová opatření je nutno připravovat několik týdnů. A ona byla realizována doslova několik hodin po smrti J. V. Stalina. To podává pádný důkaz, svědčící o tom, že byla připravena v závislosti na předem stanovenou hodinu smrti J. V. Stalina!
      Kádrové drama mělo své pokračování. Moskevská Pravda 21.3.1953 uvedla: "Plenární zasedání ÚV KSSS, které se konalo 14. 3. 1953(!), přijalo toto usnesení:
      '1. Vyhovět žádosti předsedy rady ministrů SSSR G. M. Malenkova a uvolnit ho z funkce tajemníka ÚV KSSS." (A byl vůbec tajemníkem? Po XIX. sjezdu, za života J. V. Stalina, podle mých studijních poznatků, tajemníci voleni nebyli. To až společná schůze volila tajemníky, ale mezi nimi G. M. Malenkov zvolen nebyl!)
      2. Zvolit sekretariát ÚV KSSS v tomto složení: N. S. Chruščov, M. K. Suslov, P. N. Pospělov, N. N. Šatalin, S. D. Ignaťjev…'"
      Opětovné zřízení sekretariátu ÚV KSSS potvrzuje, že mé obvinění z puče je důvodné, že bylo nutno zločin rychle vylepšovat - napravovat jeho omyl. Tato další opatření podávají důkaz, že k pučistům se přidávali ti, kteří do původního plánu nebyli zařazeni. Zde mám na mysli především M. K. Suslova. Nejprve byl ze sestavy pučistů vyloučen. Nakonec sehrál světodějnou úlohu v oblasti revizionistické ideologie. Nebyl při tom zvlášť fundovaným, ale tvrdohlavým. I to bylo pro revizionismus přínosem!
      L. M. Kaganovič Ještě zmínku o Malenkově rezignaci na funkci tajemníka, kterým sice nebyl, ale takovým gestem uvolnil N. S. Chruščovovi prostor v sekretariátu - hlavním výkonném orgánu strany. Na jeho cestě vzhůru stál již jen L. P. Berija. Ale ten byl před veřejností odhalen za čtyři měsíce, přesně již 10. 7. 1953, jako zločinec. Potom N. S. Chručovovi nic nebránilo, aby se dal 3. 9. 1953 zvolit prvním tajemníkem ÚV KSSS. Drama se strašným koncem, který dnes všichni vidíme v kontrastním světle, mohlo být zahájeno. S velkým časovým odstupem budeme sledovat Chruščovovu cestu až do jejího závěru, do konce roku 1964, kdy revizionismus pohltil i N. S. Chruščova.

      * * *

      "Zkrátka chystal převrat. Lze to tak říct?" Ptal se F. I. Čujev V. M. Molotova. Ten odpověděl: "Ano, ano… Brzy po mně vystoupil Chruščov. Ten se mnou polemizoval. 'Molotov říká, že Berija je odpadlík. To není pravda. Odpadlík je ten, kdo komunistu byl, a pak jim přestal být. Ale Berija komunistou nebyl. Jakýpak odpadlík?' Chruščov šel více doleva. Já jsem nic nenamítal, nepopíral jsem to. Zřejmě to byla pravda.
      Berija mluvil, bránil se, bylo to v diskusi… Berija a Malenkov byli přátelé. K nim se často přidával Chruščov. Chtěl být také s nimi… Proti odvolání byl Mikojan… Zřejmě se obával, že zvítězí… Malenkov stiskl zvonek… V tom vešli vojáci v čele se Žukovem.
      Malenkov řekl: 'Zatkněte Beriju!'… Pokládal jsem to a pokládám za zásluhu Chruščova. To je můj názor."
(F. I. Čujev, Vzpomínky Molotova, Orego 1996, str.241 - 242)

      L. P. Berija L. P. Berija

      Dne 10. července 1953 sovětské listy uveřejnily zprávu o zasedání ÚV KSSS; na něm Malenkov, pověřený předsednictvem ÚV KSSS, přednesl referát. Týkal se protistranické a protistátní činnosti L. P. Beriji. Plénum ÚV KSSS se usneslo vyloučit jej z ÚV KSSS a z řad KSSS jako nepřítele komunistické strany a sovětského lidu. A tím oficiální oznámení skončilo. Tato lakonická zprávička byla později, po XX. sjezdu KSSS, při jednání zástupců dělnických a komunistických stran světa vždy hrubě zneužita.
      Moskevská Pravda přinesla k zasedání ÚV KSSS úvodník. Ten nejdříve vychvaloval úspěchy KSSS, dosažené plněním usnesení XIX. sjezdu KSSS. O zemědělství se vyjádřil opatrně, až na posledním místě, a to jen slovy: "Zemědělství, obnovené v poválečných letech, je vybaveno v mnohem větší míře než před válkou nejnovější technikou."
      Vstupní část úvodníku byla ukončena citátem: "Celý světový vývoj svědčí o neochvějném růstu sil demokracie a socialismu a o všeobecném oslabení sil imperialistického tábora. To vše vyvolává hluboké znepokojení imperialistických sil, jejich horečné úsilí podlomit rostoucí moc mezinárodního tábora míru, demokracie a socialismu a především jeho vedoucí síly, Sovětského svazu. V zemích demokracie a socialismu si imperialisté hledají oporu v různých odpadlících a morálně rozložených živlech a aktivizují podvratnou činnost své agentury."
      Třídní boj vzrůstal i po smrti J. V. Stalina? Asi ano! Podle úvodníku Pravdy tomu tak bylo.
      K Berijovi se Pravda vyjadřovala jen obecnými výroky. Tak například: "Berijovy podlé machinace, zaměřené na uchvácení moci, začaly tím, že se Berija pokoušel stavět ministerstvo vnitra v ústředí i v oblastech proti straně a jejímu vedení, proti vládě SSSR, vyzvedával pracovníky v ministerstvu vnitra podle jejich osobní oddanosti k němu.
      Berija všemožně brzdil pod různými vymyšlenými záminkami řešení důležitých naléhavých otázek v zemědělství. Činil to proto, aby podrýval kolchozy a vytvořil těžkosti v zásobování země potravinami."
      V dalším hovořil článek o rozhodných opatřeních předsednictva ÚV KSSS, o jeho jednomyslnosti, o kolektivnosti vedení, o škodlivosti kultu osobnosti. K tomu byl otištěn dlouhý citát K. Marxe. Když článek dospěl k závěru, bylo v něm uvedeno: "Je nutno studovat marxisticko-leninskou teorii nikoliv školometsky a dogmaticky, usilovat nikoliv o osvojení jednotlivých definic a citátů, nýbrž podstaty vítězného učení, které přetváří svět, revoluční učení Marxe, Engelse, Lenina, Stalina, to je úkol naší propagandy… Komunistická strana Sovětského svazu, vytvořená geniálním Leninem před 50 lety, vyrostla v gigantickou sílu, zocelila se v bojích pod vedení, Lenina, Leninova žáka a pokračovatele, velikého Stalina a jejich spolubojovníků…"
      Rudé právo, v článku označeném jako zpráva z plenárního zasedání ÚV KSSS uvádělo mimo jiné: "… právě odhalený nepřítel lidu Berija různými kariéristickými machinacemi pronikl do vedení. Jeho zločinná protistranická a protistátní činnost byla nejdříve hluboce utajena a maskována, avšak v poslední době nabyl Berija drzosti a svým troufalým jednáním začal odhalovat svou skutečnou tvář, tvář zavilého nepřítele strany a sovětského lidu. Tato aktivita vyplývala z celkového zesílení podvratné činnosti mezinárodních imperialistických sil." (Rudé právo 11. 7. 1953 a KSSS v rezolucích, usneseních…, díl III.)
      Rozsudek nad L. P. Berijou a jeho společníky byl oznámen oficiální informací TASS. Pravilo se v ní:
      "Ve dnech 18. až 23. 12. 1953 projednal mimořádný soudní tribunál Nejvyššího soudu SSSR v přelíčení s vyloučením veřejností… trestní věc L. P. Beriji a jeho společníků. Tribunál zasedl v tomto složení: předsedající - předseda mimořádného soudního tribunálu maršál Sovětského svazu I. S. Koněv, členové tribunálu: předseda Všesvazové ústřední rady odborů N. M. Švernik, první náměstek předsedy Nejvyššího soudu SSSR J. L. Zejdin, generál armády K. S. Moskalenko, tajemník moskevského oblastního výboru KSSS N. A. Michajlov, předseda gruzínských odborů M. I. Kučava, předseda moskevského městského soudu L. A. Gromov a první náměstek ministra vnitra SSSR K. P. Luněv. Na základě žaloby byli postaveni před soud: L. P. Berija… V. N. Merkulov, V. G. Děkanozov, B. Z. Kobulov, S. A. Goglidze, P. J. Mešik, L. J. Vlodzimirskij…
      I. S. Koněv Průběh líčení plně potvrdil výsledky předběžného šetření a obvinění, vznesená žalobou. Soud zjistil, že obviněný Berija se dopustil vlastizrady a v zájmu cizího kapitálu založil zrádcovskou skupinu spiklenců, nepřátelskou sovětskému státu…
      Zločinným záměrem spiklenců bylo využívat orgánů ministerstva vnitra proti komunistické straně a vládě SSSR, postavit ministerstvo vnitra nad stranu a vládu s cílem uchvátit moc, zlikvidovat sovětské dělnicko-rolnické zřízení, restaurovat kapitalismus a obnovit panství buržoazie.
      Soud zjistil, že zločinné zrádcovské činnosti L. P. Beriji a navázání jeho tajných služeb se zahraničními výzvědnými službami se datuje již od doby občanské války, kdy Berija se v roce 1919, za svého pobytu v Baku dopustil zrady tím, že se stal agentem výzvědné služby kontrarevoluční vlády mussavatistů v Ázerbajdžánu, která pracovala pod kontrolou anglických výzvědných orgánů. V roce 1920, když byl Berija v Gruzii, se dopustil znovu zrady tím, že navázal tajné spojení s ochrankou gruzínské menševické vlády, která byla rovněž filiálkou anglické špionážní služby.
      V následujících letech až do svého zatčení udržoval a rozšiřoval L. P. Berija tajné styky se zahraničními službami.
      L. P. Berija a jeho společníci po mnoho let pečlivě tajili a maskovali svou nepřátelskou činnost.
      Po úmrtí J. V. Stalina vsadil Berija na celkovou aktivizaci reakčních imperialistických sil proti sovětskému státu a přešel k intenzivní činnosti, aby dosáhl svých protisovětských zrádcovských cílů. To umožnilo v krátké době odhalit L. P. Beriju a jeho společníky a učinit přítrž jejich zločinné činnosti.
      Když v březnu 1953 se stal ministrem vnitra SSSR, začal Berija, připravuje uchvácení moci, zvýšenou měrou prosazovat členy spiklenecké skupiny na vedoucí místa… jeho společníci pronásledovali a perzekuovali poctivé pracovníky ministerstva vnitra, kteří odmítali plnit zločinné příkazy spiklenců. Pro uskutečnění svých protisocialistických a zrádcovských cílů učinili L. P. Berija a jeho společníci řadu zločinných opatření, aby oživili zbytky buržoazně nacionalistických živlů ve svazových republikách, zaseli nepřátelství mezi národy SSSR a především podkopali přátelství národů SSSR s velkým ruským národem.
      Jako zavilý nepřítel sovětského lidu snažil se obviněný L. P. Berija vyvolat zásobovací potíže v naší zemi, sabotoval a mařil provádění velmi důležitých opatření strany a vlády, směřující k rozvoji kolchozního a sovchozního hospodářství…" Konec odstavce je v českém překladu zkomolen. Ale není to podstatné. Celá oficiální zpráva TASS je utkána jen z obecných prohlášení a čtenář se z ní nedozví, co vlastně L. P. Berija a jeho společníci konkrétně spáchali.
      Rudé právo přineslo malou, drobnou zprávičku. Uvádělo se v ní: "Dne 23. prosince byl vykonán rozsudek soudního tribunálu Nejvyššího soudu SSSR nad L. P. Berijou, V. N. Merkulovem, V. G. Děkanozovem, B. Z. Kobulovem, S. A. Goglidzem, P. J. Mešikem a L. J. Vlodzimirským, odsouzenými k nejvyššímu trestu - k trestu smrti zastřelením."
      Proces s Tuchačevským byl také uskutečněn s vyloučením veřejnosti. Ale to byla záležitost vysloveně vojenská, z tohoto procesu se nevytloukal politický kapitál, tak jako tomu bylo s procesem s Berijou, který podle výsledků soudu se spolu se svými společníky snažil vyvolat zásobovací potíže, pronásledoval a perzekuoval poctivé pracovníky ministerstva vnitra, kteří odmítali plnit jeho zločinné příkazy, který spáchal řadu opatření, aby oživil zbytky buržoazně nacionalistických živlů, aby zasel nepřátelství mezi národy Sovětského svazu a další činy vysloveně civilního charakteru. Projednání takových činů muselo probíhat podle civilních právních ustanovení a nic nebránilo tomu, aby s touto - civilní části procesu, byla seznámena celá světová veřejnost v plném rozsahu. Jenom tak by mohl proces splnit politickou-výchovnou úlohu. Tajné jednání o civilních záležitostech vyvolalo mnoho otazníků. Věřím, že historie je všechny neúprosně vysvětlí.
      V Rudém právu, ze kterého jsem citoval, byl uveřejněn článek Spravedlivý soud nad Berijovou bandou. Zřejmě se jedná o článek redakce Rudého práva, je podepsán šifrou RP. A tento článek se dovolává A. J. Vyšinského, který působil ve funkci státního žalobce SSSR v procesu proti pravičácko-trockistickému bloku. Probíhal v první polovině března roku 1938. Článek Rudého práva se dovolává té části vystoupení A. J. Vyšinského, která má patetické ladění. Já vám představím státního žalobce SSSR z druhé strany, z věcného hlediska. Následuje úryvek ze závěrečné řeči A. J. Vyšinského, pronesený 11. 3. 1938:
      "Bucharin, jak jsem již řekl, rád ze sebe dělá 'teoretika', nadto ještě marxistu, a to co nejpravověrnějšího. A jak tomu bylo ve skutečnosti je vidět z krátké historické informace o protistranických akcích Bucharina, počínaje rokem 1909 do roku 1936.
      Roku 1909 se Bucharin hlásí k otzovistům.
      V letech 1915 - 1917 (období imperialistické války) Bucharin, 'levý komunista', odmítá minimální program a bojuje proti Leninovi.
      Roku 1914 se zabývá plánem vydávat vlastní noviny a staví je proti bolševickému tisku, proti tisku leninskému.
      Na jaře 1915 se Bucharin stává trockistou. Na bernské konferenci vystupuje proti heslu občanské války a to v souladu s trockisticko-menševickým 'Naším slovem'. Lenin píše článek O národní hrdosti Velkorusů, Bucharin jej vykládá jako projev sociálpatriotismu.
      Na podzim roku 1915 vystupuje Bucharin s tezemi, zamítajícími právo národů na sebeurčení.
      V únoru 1916 je Bucharin solidární s poloanarchistickým programem holandských levých sociálních demokratů.
      V roce 1916 Bucharin vystupuje v časopise Internacionála mládeže s anarchistickými, protileninskými názory v otázce státu, proti diktatuře proletariátu.
      V článku Světové hospodářství a imperialismus (1915) hájí Bucharin otevřeně trockistickou tezi, že ojedinělé akce proletariátu jednotlivých zemí nemohou zvítězit. Jinak řečeno, Bucharin odkládá socialismus, jak říká Lenin, 'ad calendas grecas', tj. na 'nikdy'. (Lenin, sv. XXIX., str. 221)
      Vladimír Iljič psal o něm v roce 1916, že on, Bucharin je 1. důvěřivý k pomluvám a 2. v politice ďábelsky kolísavý. (Lenin, sv. XXIX., str. 229)
      'Válka', psal Lenin, 'jej přiblížila k lidem poloanarchistickým. Na poradě, z níž vyšly bernské rezoluce (jaro 1915), podal teze… vrchol hlouposti; hanba, poloanarchismus.'
      V roce 1916 rozvíjel Bucharin, jak jsem již řekl, v časopise Internacionála mládeže své anarchisticko-syndikalistické myšlenky o zásadním nepřátelství proletariátu ke státu, o zničení jakéhokoli státu.
      Později, rok po smrti V. I. Lenina, vystoupil Bucharin s drzým tvrzením, že v otázce se mýlil ne on, Bucharin, ale Lenin.
      V roce 1916 rediguje Bucharin společně s Trockým trockistické noviny Nový svět (New York), v nichž popírá možnost vítězství socialismu v jedné zemi.
      V roce 1917 na VI. sjezdu strany vystupuje Bucharin s trockistickým schématem. Ve dnech Října znovu a znovu trvá na nemožnosti vítězství socialismu v Rusku.
      V roce 1918 se stává Bucharin vůdcem 'levého komunismu'. Tato epizoda byla s naprostou přesností prozkoumána při hlavím líčení.
      8. října 1918 na plenárním zasedání moskevského sovětu prohlásil Bucharin svůj 'levý komunismus' za chybný. 'Byl jsem kdysi proti brestskému míru, ale nikdy jsem nechtěl znemožnit mír jako 'leví' eseři. Nyní musím čestně a otevřeně přiznat, že jsme my, odpůrci brestského míru neměli pravdu a že pravdu měl Lenin.' Vidíme, že při soudním řízení musel Bucharin přiznat, že ve skutečnosti aktivně bojoval za zmaření brestského míru.
      V roce 1919 (VIII. sjezd strany) Bucharin znovu vystupuje proti právu národů na sebeurčení.
      Následuje IX. a X. sjezd strany, na nichž Bucharin stále pokračuje ve 'své' linii, namířené proti straně, proti Leninovi a proti Stalinovi.
      V roce 1921 dělá Bucharin v zájmu Trockého nárazník, rozněcuje zrádcovskou diskusi a nalévá do ní, jak říká Lenin, 'nárazníkový petrolej'.
      V protileninské praxi vystupuje Bucharin společně se Seberjakovem, Radkem, Krestinským Pjatakovem a jinými trockisty.
      Koncem roku 1920 a začátkem roku 1921 probíhá diskuse o odborových organizacích. Strana se chystá přejít k Nové hospodářské politice. Bucharin vystupuje v úloze nárazníku, pak přechází plně na stanovisko Trockého. A na X. sjezdu prohlašuje, 'že republika visí na vlásku'.
      V roce 1923 mluví Bucharin v Pravdě v článku 'Pryč s frakcionářstvím' o chybách Trockého a náznakově o chybách 'řady jiných soudruhů', ale mlčí o sobě.
      V roce 1922 kárá Lenin Bucharina za jeho pokus zrušit monopol zahraničního obchodu. Lenin přímo odhaluje Bucharina 'jako obhájce spekulantů, maloměšťáků, jako obhájce kulacké vrstvy rolníků, která vystupuje proti průmyslovému proletariátu'. (Lenin, sv. XXVII., str. 381)
      V roce 1923 - 1924 se Bucharin spojuje s Kameněvem a Zinověvem proti soudruhu Stalinovi. V předvečer diskuse vystupuje s článkem, hlásajícím zastřeným způsobem teorii vrůstání kulaka do socialismu.
      V roce 1925 vzniklo kulacké heslo Bucharinovo 'obohacujte se'. Ovšem, v knížce Césarismus pod maskou revoluce a na XIV. sjezdu strany uznal Bucharin toto heslo za chybné, ale zde u soudu Bucharin přiznal, že toto 'pokání' nebylo nic jiného než taktický manévr a klam.
      V roce 1928 prohlašuje Bucharin v plénu ÚV strany, že není názorových rozdílů mezi ním a stranou, a současně vyjednává a uzavírá tajnou dohodu s Kameněvem. Píše Poznámky ekonoma.
      V roce 1929 prohlašuje Bucharin v Pravdě své názory za chybné. 'Přiznávajíc tyto chyby, vynaložíme společně s celou stranou největší úsilí k rozhodnému boji proti všem úchylkám.' Nyní u soudu prohlásil, že i to byl taktický manévr, že i tehdy, v roce 1929 lhal. Neboť právě v té době se vytvářela podzemní organizace, která se zbraní v ruce začala vystupovat proti sovětské moci.
      Abych nemluvil naplano, připomenu výpovědi Bucharina, Rykova a Ivanova o tom, jak Bucharin rozněcoval boj v Severním Kavkaze, jak pomocí svého žáka a pomocníka v této věci Slepkova organizoval kulacká povstání proti sovětské moci, jak posílal Jakovenka na Sibiř, jak se jim podařilo vyprovokovat kulacká povstání v bijském kraji a jinde. Připomenu, že právě tehdy Bucharin v tisku prohlásil: 'Vynaložíme největší úsilí k tomu, abychom společně s celou stranou vedli nelítostný boj proti všem úchylkám.' Bucharin lhal i zde.
      Dne 15. prosince 1929 otiskuje Bucharin v Pravdě článek, na jehož konci vypočítává a odsuzuje svoje chyby. A současně vede ilegální vyjednávání s Kameněvem.
      V téže době, jak zde nyní sám přiznal, posílá společně s Rykovem Slepkova na Severní Kavkaz, Jakovenka na Sibiř, aby rozpoutali kulacké povstání proti sovětské moci. U soudu Bucharin přiznal, že právě oni vyprovokovali ta a ta povstání.
      A jak si tehdy počínal Bucharin? S licoměrností pokrytce, kryje se maskou upřímnosti, hned na začátku boje začal Bucharin provádět podlé, intrikánské, frakcionářské, tajné machinace proti straně a jejímu vedení. Uzavřel blok s nejhoršími nepřáteli bolševismu, kteří právě v listopadu 1927 vystoupili s protisovětskou demonstrací v ulicích Moskvy a Leningradu proti sovětské moci.
      V roce 1930 Bucharin znovu podává prohlášení ÚV a přiznává své chyby. Mluví o tom, že 'bezvýhradně odsuzuje všechny své úklady proti vedení strany, každou frakční práci, každý pokus o skrytý boj proti vedení strany, skryté hájení jiné politické linie, odlišné od linie strany.' A ve skutečnosti, jak jste slyšeli z výpovědi Bucharina, ve skutečnosti právě tehdy vyjednával se Semjonovem o organizování teroristického činu proti vedoucím osobnostem naší strany a státu.
      V lednu 1933 vystupuje Bucharin na společném plénu ÚV a ÚKR VKS(b) (Pravda č. 14) s řečí, v níž žádá 'ostré vypořádání se skupinou A. P. Smirnova', mluví o svých 'pravičáckých, oportunistických, zcela nesprávných obecně politických názorech', o své 'vině před stranou, jejím vedením, před Ústředním výborem strany, před dělníky', mluví o Tomském a Rykovovi jako o svých 'bývalých spolubojovnicích ve vedení pravičácké opozice'. Vůbec 'kritizuje' své 'dřívější' názory.
      Ve skutečnosti to byl první rok utváření 'pravičácko-trockistického bloku', kdy přistoupil k plnění úkolů, jako je teror, špionáž, záškodnictví, škůdcovství, velezrada, odtržení národních republik od SSSR.
      Začátkem roku 1934 (XVII. sjezd strany): vystoupení Bucharina, jímž schvaluje 'bezohledné zničení všech opozic i pravičácké opozice jako hlavního nebezpečí, tj. skupiny, k níž jsem náležel.'
      A v téže době mobilizuje všechny síly k tomu, aby zesílil zločinecké činy své skupiny, která se již změnila ve skupinu skutečných špionů, vrahů a vyzvědačů.
      Začátkem roku 1936: Bucharin v článku v deníku Izvěstija urážlivě pojmenoval ruský národ 'národem Oblomovců'. V Izvěstijích ze 14.února 1936 prohlašuje Bucharin toto tvrzení za chybné ('Nepravdivé tvrzení'); vyjadřuje svou 'hlubokou lítost').
      Takový je Bucharin, tato pokrytecká lživá, lstivá povaha. Tento pobožně-dravý a ctihodně-zlý člověk, ten, jak říkal Maxim Gorkij jednomu z hrdinů galerie Ztroskotanců, 'prokletý kříženec lišky a svině'.
      Ani ostatní nejsou lepší - jsou to také 'hrdinové…'" (Proces s protisovětským pravičácko-trockistickým blokem, Svoboda 1951, str. 301-304)
      N. S. Chruščov Tak bych si představoval správně vykreslenou fyziognomii politického zrádce. Průběh růstu závažnosti jeho chyb až do stadia zločinů. To všechno v procesu s Berijou a jeho společníky nebylo veřejnosti řečeno. Proto jejich soud a jejich osud vyvolává a i nadále bude vyvolávat pochybnosti. Ty budou umocňovány vždy, když budeme číst a nebo slyšet o kultu osobnosti. Propaganda a oficiální vystoupení politiků z Chruščovova týmu nepřipomínala totiž v období po XX. sjezdu KSSS Berijovu trestnou činnost, ale především kult jeho osobnosti. A o tom v původních zprávách o jeho zločinné činnosti nebyla ani zmínka. Soud nad Berijou a jeho společníky postupně se stal trojským koněm, z kterého pronikalo do mezinárodního komunistického hnutí množství politického jedu, zakukleného do pojmu kult osobnosti. Nakonec tímto procesem N. S. Chruščov řešil dva problémy. Jednak se fyzicky zbavil konkurenta na vedení ve straně a ve státě a současně si vytvořil ideovou platformu pro rozvoj své teorie pojmu kultu osobnosti, který byl jednou z hlavních součástí likvidace politiky bolševismu, tedy politiky třídního boje, diktatury proletariátu, poslání revoluční dělnické strany a jiných zásadních komunistických postulátů. V procesu s L. P. Berijou se postupně rodila koncepce zrady, praktikovaná Chruščovem.
      Ještě jedna významná poznámka. N. S. Chruščov jen zcela výjimečně určil kde a kdy V. I. Lenin pronesl výrok nebo myšlenku, které se dovolával. Kromě toho, N. S. Chruščov se V. I. Lenina dovolával, jen když se jednalo o nepodstatné otázky. Tak dělal z V. I. Lenina šosáka, který kladl důraz na nepodstatné okruhy politiky, života, případně vývoje. Ideologii se Chruščov vyhýbal zásadně. Jen občas se obracel ke klasikům a do jejich učení vkládal výrazy, které oni nepoužili. Potom renegáti z Chruščovova kruhu, kteří se zabývali ideologií, museli pracně a za pomoci "násilí" dodatečně šroubovat Chruščovovy nesmysly do učení klasiků. A jak postupoval čas a s ním potřeba staré montáže zdokonalovat, měnilo se znění původních umělých náhrad. Zaznamenal jsem v různých publikacích tři znění XX. sjezdu KSSS o kultu osobnosti. Liší se od sebe dost podstatně, ale ani v jednom není uvedeno, že by se jednalo o kult osoby J. V. Stalina, byl dáván jen do souvislosti s osobou L. P. Beriji. To pokládám za potřebné zde uvést s důrazem a v předstihu.
      Po procesu s L. P. Berijou se situace ve "vedení" KSSS před veřejností uklidnila, ale N. S. Chruščov zdaleka ještě nezvítězil. Měl formální podporu, která vyplývala z běžné praxe všech šéfů spiklenců na světě. Zatahoval své společníky do dalších dobrodružství. Prostí komunisté, ale i většina vedoucích stranických kádrů v mezinárodním komunistickém hnutí si ani nepomyslela, že by představitelé Komunistické strany Sovětského svazu mohli zradit, že by se dali cestou revizionismu. Někteří procitli, ale to již Chruščov pevně svíral nástroje zabezpečující jeho vedoucí postavení.
      Vnější klid trval až do roku 1957, kdy nastaly nové bouře. Předcházela jim "klidná" a nepozorovaná kádrová čistka, která zasahovala stále větší okruh stranických a státních funkcí. Vliv Chruščovova úporného boje o moc pronikal i do zahraničí i do komunistických stran jiných zemí, kde komunisté - revolucionáři byli odstraňováni z vedoucích míst.

      * * *

      …vytyčujeme si za cíl rovnost jakožto odstranění tříd. Pak je třeba odstranit i třídní rozdíly mezi dělníky a rolníky. A právě to je naším cílem. Společnost v níž zůstal třídní rozdíl mezi dělníkem a rolníkem, není ani komunistická, ani socialistická společnost… Rolníci jsou třída patriarchální epochy, třída odchovaná desetiletími a staletími otroctví, a po celá tato desetiletí rolník existoval jako drobný hospodář, nejprve podřízený jiným třídám, později formálně svobodný a s rovnými právy, ale vlastník a majitel potravinových produktů. Rolníkovo postavení je dáno jeho způsobem života, podmínkami výroby, podmínkami jeho hospodářství… rolník je napůl pracující a napůl spekulant. Tento fakt nezměníme, dokud neodstraníme peníze, dokud neodstraníme směnu. A aby se to mohlo udělat, k tomu je zapotřebí dlouhých let pevné vlády proletariátu, protože jedině proletariát je s to zvítězit nad buržoazií. (V. I. Lenin, Spisy, sv. 29, str. 353 a 354)