REVIZIONISTÉ - Sešit č. 1 (1/3)

Přidáno v úterý 22. 9. 2009


N. S. Chruščov

      Období puče, zrady, slávy, moci a pádu Chruščovova revizionismu v konfrontaci s historickými událostmi, stanovisky klasiků i s jinými důkazy

      Sešit č. 1
      Smrt J. V. Stalina a počátek exploze revizionismu v SSSR

J. F I K T A

      Pařížský proletariát byl k červnovému povstání buržoazií donucen. Již tato okolnost jej odsoudila k porážce. K úmyslnému násilnému svržení buržoazie nebyl hnán přímou poznanou potřebou, k tomuto úkolu ještě nedorostl. "Moniter" mu musel oficiálně oznámit, že doba, kdy republika považovala za nutné klanět se jeho iluzím, již minula, a teprve jeho porážka ho přesvědčila o pravdě, že i sebemenší zlepšení jeho postavení v rámci měšťácké republiky zůstává utopií, která se stává zločinem při prvním pokusu o její uskutečnění… (K.Marx, Třídní boje ve Francii, Spisy K. M. a B. E., svazek 7)

      Dějinný zlom

      Začátek roku 1953, kam vstupuje toto pojednání, byl bohatý na zrod velikých politických událostí, které vytvářely dobu plnou napětí, strachu, ale i nadějí. Zde mohu však jen zběžně popsat ty nejzávažnější. Začnu Asií.
      V roce 1910 Japonsko násilně anektovalo Koreu, která byla osvobozena v roce 1945. Severní část země Rudou armádou, a to za vydatné pomoci partyzánského hnutí. Jižní část americkými vojsky. Reakční síly na jihu země bránily úsilí o sjednocení obou částí Vietnamu. (V tomto směru se vývoj v Koreji podobal vývoji v Německu.) Vůdce jihu, Li Syn Man, provedl v roce 1947 separátní volby a v roce 1948 vyhlásil v jižní části země proamerický režim. Naprosto přirozeně vnikla 9. září 1948 Korejská lidově demokratická republika. Vztah obou zemí byl neustále narušován incidenty, až napětí vyvrcholilo 25. června 1950 otevřeným útokem jihokorejských vojsk do KLDR. Akce jihokorejských jednotek se účastnila vojska OSN. Rozhodnou silu v nich tvořila americká armáda. V říjnu 1950 vstoupili do bojů čínští lidoví dobrovolníci. Korejská válka si vyžádala nepředstavitelné množství lidských životů a způsobila obrovské materiální škody. Formálně skončila podpisem dohody o příměří 27. července 1953. Začátkem roku 1953, kam nyní upoutáváme svou pozornost, však zuřila bez slitování. Bojovalo se úporně o každý kousek země. Například ČTK 11. 2. 1953 oznámila: "V předvečer hlavního útoku shazovaly americké bombardéry nepřetržitě po 6 hodin pumy na výšinu 'T Bone'. Hlavní úder zahájili Američané 25. ledna prudkou palbou. Podporováni tanky a kryti kouřovou clonou, zaútočili. Po odražení dvou útoků, ukončili k večeru svou bojovou činnost." Tak urputně se bojovalo o jednu kótu.
      Podobná situace, jen v málo pozměněné formě, za účasti poněkud jiných válčících stran, ale také s vlivnou vojenskou iniciativou Spojených států, se odehrávala na jiném místě asijského kontinentu, ve Vietnamu. I v Kambodži a Laosu byl veden ozbrojený boj s vojsky kolonizátorů.
      Byla to velmi neklidná oblast padesátých až sedmdesátých let dvacátého století. Ukázala s důraznou pádností, že lidový odpor nelze pokořit vojenskými prostředky. Dějiny jsou v jeho rukou. Nedá-li se oklamat, je neporazitelný.
      Nyní pohled do USA a do Evropy. Na začátku roku 1953 vykonal americký ministr zahraničních věcí J. F. Dulles a šéf úřadu pro vzájemnou bezpečnost Harold Stassen cestu do Evropy. Navštívili Řím, Paříž, Londýn, Bonn, Haag, Brusel a Luxemburg.
      Představitelé Spojených států vyžadovali od svých západoevropských "spojenců" další zvýšení válečných výdajů, výraznější sjednocovaní Evropy zřízením "evropské armády". To se západoevropským vládám nedařilo prosadit v parlamentech. Lidový odpor by v tu dobu velmi aktivní a západoevropští politikové museli se mu přizpůsobovat.
      Před odjezdem do Evropy měl Dulles v televizi projev, ve kterém bez skrupulí prohlásil, že Spojené státy budou provádět novou politiku vůči západoevropským zemím, jestliže okamžitě nebudou ratifikovat dohodu o "evropské armádě"…
      Ze zpráv v tisku bylo patrné, že americký nátlak přiměl britskou delegaci - vedenou Churchillem - "jen" k ústupkům. Ministr zahraničních věcí Velké Britanie Eden po jednání prohlásil, že Anglie bude usilovat o co nejtěsnější spojení s evropskou armádou. To však zdaleka neodpovídalo tehdejším požadavkům. Podle agentury Associated Press proto Dulles Edenovi předložil na londýnských poradách kategorický požadavek: Buďto se Anglie do 20. dubna 1953 připojí k evropské armádě, nebo americká… hospodářská pomoc Velké Britanii bude zastavena.
      K tomu pařížský rozhlas oznámil: "Angličané mají dojem, že je Američané přitiskli ke zdi a že s nimi nejednají jako s partnery…
      Velká Britanie neodmítala přijmout účast na "sjednocení Evropy" jen z nějakých formálních důvodů. Churchillova vláda si uvědomovala, že přímé začlenění do "systému" Spojených stát pro ni znamená definitivní rozklad celé britské koloniální říše, ve které převezmou politickou a hospodářskou nadvládu Spojené státy.
      Rozpor mezi Spojenými státy a Velkou Britanii byl záminkou pro ostatní "spojence". Právě v době Dullesovy cesty, předložila francouzská vláda parlamentu návrh smlouvy o "evropské armádě", který žádal, aby ke smlouvě byly přiloženy dodatečné protokoly. První z nich předpokládal, že Velká Britanie se ke smlouvě připojí bez výhrad. V tu dobu však slovo francouzské vlády mělo jen malou váhu. Vlády se tam střídaly rychleji než počasí.
      Jen Dulles a Adenauer mezi sebou dosáhli plného souzvuku. To podnítilo lidové hnutí odporu k aktivitě; především ve Francii a v Německu. Vliv Spojených států nad západní Evropou se prosazoval s obtížemi. Lid byl v aktivitě a "ústupnost" politiků s ním musela počítat. Ale i vnitřní problémy buržoazie, především americké a britské, se promítly do průtahů a zpožďování válečných příprav. V té souvislosti se vnucuje otázka: proč Churchill se v roce 1953 dobrovolně vzdal všech funkcí? Vždyť měl před sebou ještě 10 let života!
      Odpor vyvolala také arogance, vycházející z hospodářské nadřazenosti USA. Například časopis Life v lednu 1953 hrubě napadl francouzský parlament, poslancům a ministrům spílal komediantů a Francouzskou republiku nazval "pouliční holkou", která schovává americké dolary do punčochy, místo aby jich použila jak ji bylo z Washingtonu nařízeno.
      Hrubý útok časopisu Life vyvolal rozhořčení v celé francouzské veřejnosti. I bulvární tisk odsuzoval jeho neomalenost a vulgárnost. Dokonce francouzský velvyslanec v USA protestoval jménem své vlády. "Správně" reagoval orgán francouzských monopolů, list Echo. Ten napsal: "Nechceme-li se dostat do situace lidí, jimž Američané posílají špatné rady, pak není jiného východiska, než nežádat od nich další peníze."
      J. V. Stalin V lednu 1953 vynesl newyorský federální soud rozsudek nad třinácti vedoucími funkcionáři Komunistické strany USA. Soudní jednání probíhalo deset měsíců. Američtí komunisté byli obviněni z vymyšleného "spiknutí za účelem násilného svržení americké vlády".
      Již v roce 1949 bylo stejným způsobem uznáno vinným jedenáct členů Ústředního výboru Komunistické strany USA v čele s generálním tajemníkem Eugenem Dennisem.
      Tisková agentura Sovětského svazu 13. ledna 1953 oznámila, že před časem odhalily orgány státní bezpečnosti teroristickou skupinu lékařů, jejichž cílem bylo "léčením" zkrátit život aktivních činitelů Sovětského svazu.
      V oznámení se pravilo: "Podle dokumentárních údajů vyšetřování, posudku lékařských odborníků a doznáním zatčených bylo jištěno, že lékaři úmyslně škodlivě léčili nemocné a podrývali jejich zdraví… Využili nemoci A. A. Ždanova, stanovili nesprávnou diagnózu, zatajili, že má infarkt myokardu, používali léčby, která byla v rozporu s touto těžkou chorobou a tím jej zabili." (Jeho syn, Jurij Ždanov, byl druhým manželem Stalinovy dcery Světlany.)
      Většina členů této skupiny lékařů měla spojení s organizací Joint. Zatčený lékař - terapeut profesor M. S. Vovsi při vyšetřování přiznal, že dostal z USA, prostřednictvím lékaře Šimeloviče a Michoelse, směrnici fyzicky ničit vedoucí kádry v SSSR.
      Válka zuřila v Asii. V propagandě, hospodářství, vojenské strategii, vývoji a výrobě zbraní hromadného ničení se připravovala na evropském kontinentě. Sovětský svaz nedávno zvítězil nad fašistickým Německem. Nyní se proti němu seskupovaly nové, mocnější evropské síly, včetně válečného stroje Spojených států severoamerických.
      Postavení SSSR se také změnilo. Již nebyl jedinou, osamocenou socialistickou zemí. Zrod států lidové demokracie ve východní Evropě a lidové Číny vytvořil mocný blok spojenců. Mezinárodní prestiž Sovětského svazu a vzrůst aktivity lidu, především v Evropě a v Asii, byly zárukou neporazitelnosti dynamicky sílícího socialismu.
      Jistotu západního bloku narušovaly vnitřní problémy monopolního kapitalismu. A právě v tomto období, kdy na imperialismus dopadaly těžkosti jaké doposud nepoznal, došlo ke zlomu ve vývoji. Smrt J. V. Stalina vyvolala tento historický mezník.

      * * *

      "Zvědavec" již neutíká před svistem nahajek, naopak, tlačí se blíže, a tu nahajka nerozlišuje kde končí prostý zvědavec a kde začíná "buřič". Potom nahajka, která přísně dodržuje "úplnou demokratickou rovnost" - bez ohledu na pohlaví, věk a dokonce stav - tančí po zádech všech. Tím nám nahajka účinně pomáhá, urychluje revolucionování "zvědavců". Ze zbraně potlačující se stává zbraň burcující. (J. V. Stalin, Brdzola čís. 2-3, listopad - prosinec 1901, Spisy, sv. 1)

      Neuvěřitelná, záhadná nebo zločinná? Stále však tajemná smrt J. V. Stalina a Kl. Gottwalda

      Všechny deníky světa přinesly dne 5. 3. 1953 zprávu o nemoci J. V. Stalina. Uvádělo se v ní, že v noci na 3. 3. 1953, když byl Stalin ve svém venkovském bytě, nastalo u něho krvácení, které postihlo životně důležité mozkové oblasti. Stalin ztratil vědomí, došlo u něho k ochrnutí pravé ruky a nohy, nastala ztráta řeči. Byla vážně porušena činnost srdce a dýchání. Dne 6. 3. 1953 oznámily světové deníky, že Josef Vissarionovič Stalin zemřel dne 5. 3. 1953 v 21 hodin 50 minut.
      Dnes jsou Stalinovi, jednomu z největších mužů dvacátého století, připisovány povahové vlastnosti neslučitelné s lidskou podstatou. Na jeho přímou osobní odpovědnost dopadá obvinění z tolika odporných zločinů, které nelze spáchat jednotlivcem, ani kdyby měl k disposici stovky životů. Při vyslovení Stalinova jména se prostému měšťákovi zjeví odporná příšera, vůbec nepodobná člověku.
      Bylo by hloupé vyvracet tyto nestoudné, ale obecně přijímané pomluvy. Nyní je naléhavě třeba vysvětlovat proč vznikly, proč v nových a nových obměnách stále vznikají, proč byl vytvořen aparát na jejich produkci. Vysvětlit ono naléhavé "proč", znamená vysvětlit a pochopit vztahy uvnitř třídně rozpolceného světa, jeho antagonismus.
      Zbořili Stalinovy pomníky, zničili všechny knihy a učebnice, kde jen probleskovaly jeho myšlenky, rozmetali všechno to, co v dobrém připomínalo jeho jméno. V ničem nezaostali za inkvizicí. Jak napravit tento stav? Stalin nepotřebuje advokáty. On je schopen se i ze záhrobí obhájit sám. Po dobu delší jak čtyřicet let, (počítáno v době tvorby tohoto textu), však nedostal slovo!
      Klement Gottwald s J. V. Stalinem Klement Gottwald, vedoucí československé delegace, se vrátil z pohřbu J. V. Stalina do Prahy. Na ruzyňském letišti vykonal přehlídku čestné stráže pražské posádky. Rudé právo z 12. 3. 1953 o tom přineslo důkaz - fotografii, na které Gottwald rázným krokem kráčí kolem nastoupené jednotky a zdraví ji pravou rukou, přiloženou k okraji kožešinové pokrývky hlavy. Byl slunečný den. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Gottwaldovi zbývalo jen několik hodin života. A přece!
      Československé deníky přinesly v sobotu 13. 3. 1953 zprávu, ve které se pravilo: "Prezident republiky, soudruh Klement Gottwald, onemocněl dne 12. 3. 1953 ráno prudkým zánětem plic a pohrudnice… Bylo nasazeno energické léčení, v němž se pokračuje." Zprávu podepsal kolektiv osmi lékařů. Dne l4. 3. 1953 Klement Gottwald skonal.
      Časová shoda jeho smrti se smrtí J. V. Stalina, jakož i to, že oba zemřeli nenadále, bez předcházejícího těžšího předchorobí a byli pod stálou kontrolou lékařů, vyvolává podezření, hlasitě volající: pozor, zde nejde o náhodu! V tomto duchu hovoří i některé indicie.
      Tak na příklad: V soustrastném telegramu Ústředního výboru KSSS, rady ministrů a prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, který byl adresován Ústřednímu výboru KSČ, vládě Československé republiky a Národnímu shromáždění Československé republiky se pravilo:
      "Pracující celého světa ztratili jednoho z vynikajících představitelů mezinárodního dělnického hnutí, jemuž soudruh Klement Gottwald zasvětil celý život proletářského revolucionáře."
      Ale složení sovětské delegace na pohřeb neodpovídalo osobě Gottwalda - vynikajícímu představiteli mezinárodního dělnického hnutí. V jejím čele byl sice maršál Sovětského svazu, jeden z prvních náměstků předsedy rady ministrů SSSR, člen předsednictva ÚV KSSS, N. A. Bulganin. Ten byl však jen činitelem vojenským, nikdy nebyl představitelem mezinárodního komunistického hnutí. Další členové delegace byli funkcionáři nižšího stupně důležitosti, v mezinárodním dělnickém hnutí a v československé veřejnosti téměř neznámí. Jasnov byl předsedou moskevského sovětu poslanců pracujících, A. J. Bogomolov byl velvyslancem SSSR v ČSR, A. Z. Kobulov byl pro světovou a československou veřejnost neznámým generálporučíkem. N. M. Pegov byl úplně bez funkce. V kádrové čistce, provedené ve vrcholných orgánech SSSR několik hodin po smrti J. V. Stalina, byl zbaven funkce tajemníka ÚV KSSS a zatím nebyl povolán do funkce jiné.
      Podobně tomu bylo i s kondolenční delegací. Dne 14. 3. 1953, ve 23,3O hod. navštívili velvyslanectví Československé republiky v Moskvě, aby vzdali hold Kl. Gottwaldovi, N. M. Švernik a A. J. Vyšinskij, oba právě "odvoláni" ze svých funkcí. U Švernika bylo "doporučeno", aby byl odvolán z funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR a Vyšinskij byl právě zbaven funkce ministra zahraničních věcí SSSR. Doprovázel je maršál Sovětského svazu I. S. Koněv. Významný válečník. Nikdy však nebyl mezi hlavními představiteli Sovětské armády. Příležitost vstoupit do dějin dostal později, až v prosinci 1953. To byl předsedou senátu soudu nad L. P. Berijou.
      V Pekingu byla situace zcela jiná - přiměřená velikosti ztráty, jež utrpělo mezinárodní dělnické hnutí. Dne 14. 3. 1953, přesněji po půlnoci tohoto tragického dne, se na československé velvyslanectví v Pekingu dostavil předseda ústřední lidové vlády Mao Ce-tung se svými náměstky Ču Tehem a Kao Kenem, doprovázen také náměstkem předsedy Státní administrativní rady, starostou hlavního města Pekingu a ředitelem administrativního byra ÚV KS Číny. Československé velvyslanectví dále navštívil náměstek ministra zahraničních věcí, šéf protokolu a přednosta sovětského a východoevropského odboru ministerstva zahraničních věcí. Den pohřbu Kl. Gottwalda byl prohlášen dnem státního smutku Čínské lidové republiky.
      V buržoazním tisku a v ostatních sdělovacích prostředcích se objevilo mnoho bajek o Stalinově smrti, o okolnostech, které ji měly vyvolat i o průběhu dramatu nad umírajícím. Prostý lid je však přecházel bez zaujetí. Pro něho zůstala jen jedna otázka: Jak se mohlo stát, že dva vedoucí představitelé mezinárodního dělnického hnutí, kteří si byli po dlouhý čas osobně i politicky velmi blízcí, zemřeli v rozmezí několika hodin a to zcela neočekávaně, bez předchozích těžších zdravotních potíží?
      Co vše tato smrt způsobila? Opovědět na okrajové, nepodstatné otázky není snadné. Odpovědět na ty zásadní je však velmi snadné, velmi prosté:
      Smrt J. V. Stalina se stala historickým předělem.
      Dne 5.3.1953 v 21,50 hod. se před světovou veřejností začala odvíjet zrada revizionistů, zrada, která vyvolala zvrat ve vývoji lidstva.

      * * *

      Bolševismus popularizoval v celém světě ideu diktatury proletariátu, přeložil tato slova z latiny nejprve do ruštiny a pak do všech jazyků světa a ukázal na příkladu sovětské moci, že dělníci a chudí rolníci dokonce v zaostalé zemi, dokonce nejméně zkušení, nejméně vzdělaní a organizačně nejméně zběhlí byli sto celý rok za obrovských potíží, v boji proti vykořisťovatelům (které podporovala buržoazie celého světa) udržet moc pracujících, vytvořit demokracii daleko vyšší a širší než dřívější demokracie světa, zahájit tvůrčí činnost desetimilionů dělníků a rolníků k praktickému uskutečňování socialismu… (V. I. Lenin, Proletářská revoluce a renegát Kautsky, Spisy, sv. 28)