Gustáv Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání (9/10)

Přidáno v neděli 6. 9. 2009


Jan Šverma mezi partyzány

      Boj za svobodu pokračuje

      V těchto dnech ohrožovaly lidi v horách nejvíce hlad, zima a naprostá vyčerpanost. A nacisté byli opravdu neobyčejně aktivní právě tehdy! V těchto podmínkách zahynulo, zmrzlo nebo podobně přišlo o život mnoho povstaleckých bojovníků. Tak zahynul 10. listopadu 1944 nemocný a naprosto vyčerpaný Jan Šverma. Za těchto okolností sestoupili z hor, byli hitlerovci chyceni a popraveni i povstalečtí pověřenci SNR inž. Višňovský a V. Paulíny i stovky dalších bojovníků. Byla to krutá zkouška fyzické odolnosti.
      Desetitisíce lidí ochotných bojovat sestoupily z hor, ne aby se nacistům vzdaly, ale aby si zachránili holý život před smrtí hladem a mrazem. Sestupovali muži i ženy, sestupovali vojáci i důstojníci povstalecké armády, sestupovali i příslušníci partyzánských jednotek. I taková partyzánská jednotka, jakou byla brigáda A. S. Jegorova, se zmenšila v listopadu na polovinu a v prosinci na třetinu svého stavu z povstaleckého období. Stav Velíškovy brigády, která zahajovala akce v Turci, klesl postupně až na jednu sedminu původního stavu. Podobný proces probíhal téměř ve všech partyzánských jednotkách.
      Boj se však neomezil pouze na hory, na jednotky, které vydržely. Z tisíců bojovníků, kteří byli nuceni sejít do údolí a domovů, se doplňovala síť ilegálních pracovníků a místních partyzánských oddílů, udržujících styky s operujícími partyzánskými jednotkami, s ilegálními organizacemi komunistické strany, ilegálními národními výbory a všemi antifašistickými složkami.
      Rychlý ústup do hor a jeho nedostatečná příprava znemožnily i práci Hlavního štábu partyzánského hnutí jako řídícího orgánu. Řídícím centrem většiny partyzánských oddílů operujících na Slovensku po povstání byl tedy partyzánský štáb 1. ukrajinského frontu, respektive později 4. ukrajinského frontu. Partyzánské jednotky plnily důležité bojové úkoly v týlu německých armád, zatlačovaných a drcených Rudou armádou, která útočila na slovenské území ze severu, jihu i východu.
      Počet partyzánů na Slovensku se k 1. prosinci 1944 odhadoval na 17 000 osob. Nacistům se už nikdy nepodařilo uhasit požár, který vyšlehl v týku jejich armád 29. srpna 1944. Partyzánská válka narušovala německé komunikace a celý týl, vázala německé vojenské a bezpečnostní síly a ničila je, nedovolovala klerofašistům, aby v plném rozsahu obnovili svůj „pořádek". Sehrála velkou úlohu v politickém i vojenském směru a významně přispěla k našemu osvobození.
      *
      Ústup povstaleckých sil do hor práci stranických organizací na západním a východním Slovensku nenarušil. Zachovala se síť organizací, jejich spojení s ostatními skupinami antifašistů, svazky s partyzánskými jednotkami. V Bratislavě a Prešově fungovalo bez přerušení oblastní vedení strany.
      Nejsložitější byla situace na středním Slovensku. Strana zde dva měsíce pracovala legálně a její funkcionáři byli hybnou silou veškeré povstalecké činnosti. Byli proto známi a vystaveni přímé perzekuci nacistů a tisovského režimu. Nemohli tedy „přejít do ilegality" v běžném slova smyslu. Museli ustupovat do hor, ukrývat se mimo svůj domov.
      Politický a ozbrojený zápas postupují ruku v ruce. Jeho duší jsou komunisté.
      Tak pokračovala Komunistická strana Slovenska ve své práci, v mobilizování lidí do protifašistického zápasu i po zatlačení povstání do hor. Jiná celoslovenská protifašistická organizace neexistovala, i když nekomunistických antifašistů bylo dost. Komunistická strana s nimi navazovala styky a spolupracovala s nimi po povstalecké linii, po linii jednotného lidového a národního boje s fašisty. Z iniciativy strany rostla síť národních výborů jako společných orgánů lidu.
      Gustáv Husák *
      Podle dohody z Donoval jsme měli se Šmidkem přejít do ilegality a starat se o vedení strany. Domluvili jsme se, že se vydáme směrem na Prešov a tam uvidíme, co dále.
      Pobyt v horách byl v těchto dnech velmi těžký. Ale odejít z nich a přejít do ilegality bylo ještě těžší a riskantnější. Normální spojení na středním Slovensku bylo zpřetrháno, v prvních dnech se nevědělo, kde kdo je a kam půjde. Původně jsme šli spolu se Šmidkem a dalšími k Jegorovovu táboru na Prašivé. Šmidke však už pro únavu nemohl dále, a proto mu dal Asmolov svého koně. Byl to zvláštní pohled - Šmidke v civilních šatech a v širokém klobouku se na bílém koni noří do mlhy a občas se z ní vynořuje. Ten kůň mu mohl být osudný: odtrhl se totiž od nás a zanesl ho do blízkosti německých pozic. Mnoho nechybělo a Šmidke by se byl dostal nacistům do rukou. Já jsem se s ním už v horách nesetkal. Šmidke se však přece jen dostal do Jegorovova tábora a odtud sestoupil na liptovskou stranu. Byl v Prešově a potom se vrátil do Bratislavy, odkud řídil stranu na okupovaném území až do jara 1945. Na území osvobozené Rudou armádou se dostal až v dubnu 1945 v Nitře. Také v této etapě projevil Šmidke osobní odvahu a neohroženost starého komunistického bojovníka.
      Já jsem se vydal na cestu přes horské hřebeny se štábní rotou Hlavního štábu partyzánského hnutí a později s její menší jednotkou. Do Bratislavy se nebylo možno dostat. Noc ve Zvolenu. Běsnění gestapáků vrcholilo. Nakonec útulek u rodinu Hylových v Žemberovcích. Navázal jsem spojení s vedením strany v Bratislavě, kde už byl i Šmidke. Měli jsme se setkat v prosinci. Dříve než k tomu došlo, osvobodila Rudá armáda překvapujícím úderem od Šah 21. prosince 1944 Žemberovce. Dostal jsem se na osvobozené území - tentokrát už definitivně. Poslali mě k politickému oddělení štábu 2. ukrajinského frontu v Maďarsku. Potom přišel pokyn, abych odejel do Moskvy.
      * Karol Šmidke
      V etapě bojů po ústupu do hor se stala komunistická strana vedoucí silou, nejen pokud jde o politické pozice v masách lidu a v lidových orgánech - jako za Slovenského národního povstání, nejen pokud jde o program a perspektivy, ale i na úseku vedení ozbrojeného boje, ve vojenské oblasti.
      Tím byla celkem přirozeně určena i pozice Beneše a jeho vlády. Jeho vliv se za Slovenského národního povstání v podstatě omezoval na velení armády, na důstojnický sbor. Po ústupu povstaleckých bojovníků do hor však ztratil Beneš veškerý vliv na vývoj politické a vojenské situace na Slovensku. Ztratil všechny mocenské opory - především armádu -, o které se opíral ve svých plánech na Slovensku.
      Rozložení třídních sil v poslední fázi boje, politická situace na osvobozeném území Slovenska, vedoucí postavení komunistické strany - to byly faktory, které spolu s osvoboditelskou úlohou Rudé armády podstatně ovlivnily další politický vývoj v osvobozeném československém státě. Ve smyslu národně demokratické revoluce, lidově demokratického zřízení a socialistické perspektivy.

      Druhá lekce nacionální politiky

      V posledních říjnových dnech roku 1944, když nacistické jednotky rozbily svobodné povstalecké území a když slovenští bojovníci ustupovali do hor, osvobozovaly jednotky Rudé armády území Zakarpatské Ukrajiny. Vládní delegát Němec, který 23. října odletěl se svým doprovodem z Banské Bystrice do Lvova, se domáhal rychlého přesunu na území osvobozené Zakarpatské Ukrajiny. Sovětská místa mu to umožnila. Do Chustu přišel 27. října 1944 a začal tam vládnout.
      Co se stalo, že lid Zakarpatské Ukrajiny po necelém měsíci vládnutí vyhodil Němce i s jeho aparátem a rozhodl se řídit svůj osud podle vlastních národních tužeb a politických představ?
      Zakarpatská Ukrajina, nebo jak se vžilo za předmnichovské republiky Podkarpatská Rus, stala se v roce 1919 součástí československého státu v důsledku velmocenských intrik, které nechtěly připustit, aby se ukrajinský lid této země spojil se svým ukrajinským národem, zejména když se ukrajinský národ rozhodl pro sovětskou republiku.
      Tak dostala česká buržoazie pod svůj vliv a svoji vládu na dvacet let i toto území. Vládla tam svými guvernéry a četníky rak, že ukrajinský lid byl sociálně i nacionálně v postavení polokoloniálního národa. Těch dvacet let vlády české buržoazie na Podkarpatské Rusi charakterizovaly bída a útlak. Komunistická strana, která byla v předmnichovské republice na Podkarpatské Rusi jednou z nejsilnějších stran, vedla boj proti sociálnímu útlaku i za svobodný národní rozvoj ukrajinského lidu.
      Dvacetiletá politika české buržoazie na Podkarpatské Rusi skončila krachem - podobně jako na Slovensku - v podzimní krizi roku 1938. 11. října 1938 byla jmenována autonomní vláda Podkarpatské Rusi v čele s Bródym a později Vološinem a byl schválen zákon o autonomii Podkarpatské Rusi. K moci se dostaly reakční a nacionalistické síly, orientované proti SSSR. Tuto etapu ukončila horthyovská okupace v březnu 1939.
      Ukrajinský lid na Zakarpatské Ukrajině bojoval proti horthyovské okupaci a za svou svobodu. Na předmnichovskou ČSR neměl dobré vzpomínky. S jakým programem přistupovali Beneš a jeho vláda k ukrajinskému lidu po všech zkušenostech, když chtěli obnovit ČSR v předmnichovských hranicích, tj. včetně Zakarpatské Ukrajiny? Plán měli jeden: s menšími reformami prakticky obnovit starou republiku. Pokud jde o lid Zakarpatské Ukrajiny, znamenalo by to obnovit vládu české buržoazie nad touto zemí.
      *
      Vládní delegát Němec podle dekretu o vládním delegátu vybudoval v Chustu vládní aparát - Úřad vládního delegáta - s prezídiem a 13 odbory, pro který vydal 13. listopadu 1944 i organizační předpis a Jednací řád pro Úřad vládního delegáta. Tedy jakési filiálky londýnských ministerstev, pro jejichž obsazení si z Londýna přivezl i vlastní aparát. Ani na jediném vedoucím místě nebyl Ukrajinec, domácí člověk! Nikdo z tohoto aparátu neovládal domácí - ukrajinský - jazyk.
      Němec zřídil Velitelství osvobozeného území v čele s generálem Hasalem. Toto velitelství bylo obsazeno důstojníky, které si přivezl z Londýna, samozřejmě rovněž české národnosti.
      Tito lidé jednoduše budovali mocenský vládní aparát se vším, co k tomu patří: s armádou, policií, úřady. Ale zapomněli se zeptat na mínění jednoho činitele, který se domníval, že má do toho co mluvit: na mínění domácího ukrajinského obyvatelstva a jeho představitelů.
      Národní výbory se bránily vůči zásahům Němcova aparátu, odmítaly se podřídit jeho komisařům. Obyvatelstvo odmítalo vstupovat do Hasalových týlových jednotek a dobrovolně se hlásilo do oddílů Rudé armády. Obracelo se o pomoc a ochranu k sovětským místům a vojenským činitelům.
      Plakát připomínající osvobození Rudou (Sovětskou) armádou Dne 26. listopadu 1944 se sešel v Mukačevě sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny, zvolil Ukrajinskou národní radu jako vrcholný orgán Zakarpatské Ukrajiny a rozhodl se vystoupit ze svazku ČSR a požádat o připojení k Sovětskému svazu. Předsedou UNR byl zvolen Ivan Turjanica. Ukrajinská národní rada oznámila dopisem Němcovi usnesení sjezdu a vyzvala ho, aby spolu se svou civilní i vojenskou správou opustil do tří dnů území Zakarpatské Ukrajiny.
      Ukrajinská národní rada se sídlem v Užhorodě se revoluční cestou ujala správy celého území Zakarpatské Ukrajiny.

      Republika je osvobozována od východu

      Od konce listopadu 1944 začaly jednotky Rudé armády osvobozovat území východního Slovenska. V druhé polovině prosince osvobozovala vojska 2. ukrajinského frontu jižní Slovensko. 19. ledna 1945 byly osvobozeny Košice a Prešov, 27. ledna Spišská Nová Ves, 28. ledna Poprad, 31. ledna Brezno. Během února byla svobodná polovina Slovenska.
      V druhé polovině listopadu 1944 přiletěla do Moskvy delegace Slovenské národní rady (Novomeský, Ursíny, Vesel), která se vracela z Londýna. Čile se zúčastnila politického života československé emigrace v Moskvě.
      Na postoji slovenských představitelů tehdy velmi záleželo. Proto když Vyšinskij8) pozval Fierlingera a Němce 26. prosince k rozhovoru (a podobně o den později Molotov9)), vzali s sebou i delegaci Slovenské národní rady. Delegáti SNR poděkovali sovětské vládě za pomoc v době povstání. Zdůraznili vůli slovenského lidu žít ve společném státě s národem českým a uvedli, že s československou vládou mají dohodu o postavení SNR i vládního delegáta na Slovensku. V dané situaci plně podpořili stanovisko obnovy našeho společného státu.
      Na smýšlení Čechů a Slováků v Moskvě velmi zapůsobil v té době rozhovor, který měli čeští a slovenští komunisté (Kl. Gottwald, V. Kopecký, L. Novomeský, J. Valo, E. Friš) v první polovině prosince 1944 s G. Dimitrovem, bývalým generálním tajemníkem Kominterny a v té době vedoucím zahraničního oddělení ÚV KSSS.

A. J. Vyšinskij 8) Vyšinskij Andrej Januarjevič, 1883 - 1954, sovětský stranický a státní činitel, 1940 - 1949 náměstek ministra zahraničí a 1949 - 1953 ministr zahraničí SSSR.

V. M. Molotov 9) Molotov Vjačeslav Michailovič, 1890 - 1986, sovětský stranický a státní činitel, 1930 - 1941 předseda, 1941 - 1957 náměstek předsedy rady lidových komisařů (od 1946 rady ministrů) SSSR, 1939 - 1949 a 1953 - 1955 lidový komisař, resp. ministr zahraničí.

      *
      Boje na severním a severovýchodním Slovensku byly urputné a trvaly dlouho. Byly zpustošeny celé okresy (Stropkov, Svidník, Snina, Medzilaborce), jiné byly těžce poškozeny a celý východ vyrabovala ustupující německá vojska. Byly zničeny vesnice, podminovány komunikace a pole, evakuováno obyvatelstvo, byl nedostatek potravin a rozvráceno zásobování. V prosinci se postup Rudé armády v této oblasti zpomalil. Osvobozené slovenské okresy byly frontovým pásmem a do správy vládního delegáta, resp. SNR byly předány až začátkem února 1945.
      V těchto těžkých podmínkách se začal obnovovat hospodářský život a budovalo se nové politické zřízení. Iniciativu v této práci měli komunisté - pracovníci strany z těchto okresů, delegáti SNR a osvětoví důstojníci 1. československého armádního sboru. Všude vznikají místní a okresní národní výbory a přebírají odpovědnost za úkoly ve svých obvodech.
      Komunistická strana Slovenska uspořádala řadu konferencí a veřejných projevů, na nichž mobilizovala lid a informovala ho o svém stanovisku.
      *
      Zmocněná delegace SNR pro východní Slovensko zřídila 21. ledna 1945 v Trebišově „úřady delegace v čele s referenty" (jakousi náhradu za pověřenectva). Po osvobození Košic se konaly přípravy k přemístění sídla Slovenské národní rady do tohoto města. Od 1. února 1945 zahájila SNR (pod názvem delegace SNR) v Košicích svoji normální činnost jako vedoucí slovenský národní orgán.
      Slovenská národní rada vydala 4. února 1945 Manifest SNR, v němž vysvětlila zásady své politiky.
      Boj proti nacismu pokračoval. Nanejvýš naléhavá byla pomoc frontě, Rudé armádě a čs. armádě. Celkem nastoupilo do konce března na slovenském území do 1. československého armádního sboru asi 20 000 osob; pak s ním postupovaly až do Prahy.