Gustáv Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání (8/10)

Přidáno v pátek 4. 9. 2009


Slovenské národní povstání

      Ústup do hor

      Pro nacistické Německo bylo Slovenské národní povstání nejen neočekávaným překvapením, ale i velkou politickou a vojenskou komplikací. Politicky rozvrátilo Tisův stát, který byl závislý na Hitlerovi, Franka udržovalo v neustálé obavě a nervozitě o osud protektorátu a v Maďarsku urychlovalo tendence k odpoutání od nacistického spojence: zkomplikovalo prostě nacistům situaci ve střední Evropě.
      Frank, vystrašený revolučním bojem na Slovensku, rozpracoval s německou důkladností propagační akci, v níž chtěl porážky povstání využít k posílení nacistických pozic na Slovensku, v protektorátě i v celé okupované Evropě. V dopisu navrhuje Frank Höflemu tato „praktická propagační opatření":
      „…g) odhalení bolševických zvěrstev (masové hroby apod.), ..., n) výstava v Bratislavě s ukázkami bolševických zvěrstev…" (Čili vytvoření masových hrobů, které pak budou vydávány za dílo komunistů, jak se to dodnes děje s tolik medializovanou Katyní! - pozn. red.)
      *
      Dne 19. října 1944 překračují jednotky tankové divize SS Adolf Hitler slovensko-maďarské hranice v prostoru Rimavská Sobota - Jelšava a rychle postupují na povstalecké území. To byl signál ke generálnímu útoku na naše svobodné území ze všech stran.
      Vedení KSS i Slovenská národní rada zaujaly pevný postoj: všemi silami ubránit každý kousek svobodného území a současně připravit organizovaný přechod k partyzánskému způsobu boje. Situace byla den ze dne těžší. Nyní se nejvážněji projevil nedostatek schopného a energického vojenského velení.
      Politické i vojenské vedení povstání (Slovenská národní rada a vojenské velitelství) přesídlilo do Donoval. Armádě bylo uloženo bojovat o každý kousek země, zejména o B. Bystrici, a připravit se k novému - partyzánskému - způsobu boje. Hlavnímu štábu partyzánského hnutí bylo uloženo rozmístit partyzánské jednotky v souladu s tímto plánem, zejména však do týlu nepřítele. Dále bylo rozhodnuto likvidovat ústřední úřady v Banské Bystrici a připravit vše k přechodu do hor. Slovenské národní povstání
      Vedení KSS učinilo podobná opatření: rozdělilo své funkcionáře do uvedených tří oblastí s tím, že každý komunista se zúčastní partyzánských bojů nebo ilegální práce strany. Rozhodlo o přechodu strany do ilegality a v souvislosti s tím byla učiněna organizační i bezpečnostní opatření: ozbrojit všechny, kteří mohou bojovat.
      Sovětská letadla přivážející zbraně odvážela na zpáteční cestě urychleně raněné vojáky a partyzány, děti a těhotné ženy, jimž Sovětský svaz poskytl pohostinství. Zlato a cenné kovy z Národní banky jsme poslali do úschovy Státní banky v Moskvě. Odletěla vládní delegace i zmocněná delegace Slovenské národní rady pro východní Slovensko. Protože jsme čekali rodinu, odletěla i moje žena. Na letišti Tri Duby byla frekvence jako na velkém mezinárodním letišti - samozřejmě pouze v noci.
      Dne 23. října 1944 se sešlo naposledy zasedání Slovenské národní rady. Po referátě o vojenské situaci bylo rozhodnuto, aby členové SNR přešli na bojové úseky a pokračovali v politické a partyzánské činnosti. Protože bylo jasné, že na přechodnou dobu nebude možno svolávat plénum Slovenské národní rady, bylo jednomyslně přijato nařízení SNR, jímž se celá pravomoc dočasně přenesla na předsednictvo Slovenské národní rady, které může tuto pravomoc převést na své jednotlivé členy.
      *
      Bylo rozhodnuto přemístit se ráno 26. října do Donoval. 26. října asi v 11 hodin zahájili Němci útok od Zvolenu a naše jednotky ustupovaly. Bystrica padla bez boje 27. října 1944 ráno. Na nové poradě vedoucích pracovníků strany jsme se rozhodli odejít z Donoval i my. Bylo rozhodnuto: Šmidke a já sestoupíme z hor a přejdeme k ilegální práci. Strana musí žít dále, bojovat a pracovat, a proto potřebuje vedení. Šverma, Slánský a Laušman, kteří neumějí slovensky a lehce by se prozradili, zůstanou s Asmolovem v horách. Zatím půjdeme všichni se štábní rotou směrem na Prašivou k Jegorovovu partyzánskému táboru, kóta 1640 a tam se rozdělíme podle určení. Bylo 28. října, dvě hodiny v noci.
      Od důstojníků jsme se dozvěděli, že Viest svolal kolem 4. hodiny poradu důstojníků a oznámil jim, že armáda jako celek bojovat nemůže, proto že ji rozpouští, zbavuje přísahy a doporučuje, aby kdo může a chce, bojoval dále jako partyzán…
      Nad tímto jednáním vojenského velení, které bylo v rozporu s naší noční dohodou s Viestem, jsme byli všichni rozhořčeni. Už sama skutečnost, že Viest a Golian potichu zmizeli z Donoval s vysokoškolským strážním oddílem beze slova, bez dohody s vedoucími politickými činiteli, vyvolávala dojem, že jim šlo o záchranu vlastní kůže v této tragické situaci. Padala slova ostré a trpké kritiky.
      Slovenské národní povstání V ranních hodinách 28. října 1944 tedy skončil vojensky organizovaný a jednotně vedený odpor povstalecké armády, přestalo existovat svobodné povstalecké území. Začalo strašné putování v blátě a sněhu, po hřebenech Nízkých Tater. Kozí hřbet, Prašivá, Ďumbier a celý masív byly zalidněny asi 20 000 bojovníky povstání, kteří v dešti, sněhu a mlze hledali v menších útvarech, po skupinkách i jednotlivě cestu a východisko ze situace, cestu dalšího boje nebo prostě záchranu holého života. Zásoby zůstaly v údolí. Každý nesl tolik, co mohl. Celý masív byl obklíčen nacisty. Masy bojovníků bloudily všemi směry bez organizace a velení, řídíce se skutečnými nebo i panickými zprávami, kde už jsou Němci a kde ještě ne. Pouze milosrdná mlha znemožnila německým letadlům masakrovat tyto bloudící kolony a skupiny.
      Vojáci umírali v horách zimou a hladem, po tisících utíkali do údolí, aby se zachránili, a dostávali se - do německého zajetí! A přitom plné sklady zůstaly v oblastech, které obsadili Němci. Tam také zůstaly zbraně i střelivo a všechno ostatní.
      Bylo dohodnuto, že vedení Slovenské národní rady, Komunistické strany Slovenska a Demokratické strany, velení armády a HŠPH - tj. všechny vedoucí a rozhodující orgány povstání - se budou držet pohromadě, aby v každé situaci usměrňovaly a vedly boj slovenského lidu. Společně přišly do Donoval; i tam bylo dojednáno pokračovat společně dále ještě v noci z 27. na 28. října. A brzy ráno 28. října Viest, Golian a malý okruh důstojníků kolem nich odcházejí z Donoval bez jediného slova ostatním vedoucím činitelům povstání! Nechali nás všechny spát a zmizeli z Donoval směrem na Poľanu, přestože podle vlastního posledního rozkazu měla být hlavní bojová oblast v Nízkých Tatrách! Ještě 29. října se Viest setkal s majorem Studěnským, zmocněncem maršála Koněva, který mu navrhoval, aby odešel s partyzánským štábem. Viest odmítl. Viest i Golian na toto rozhodnutí tragicky doplatili. 2. listopadu Němci strážní oddíl zničili a 3. listopadu oba generály v Bukovci zajali. Po předběžných výsleších v Bratislavě je převezli do Berlína a později je popravili.
      *
      Slovenský lid nekapituloval. Armáda byla sice rozložena, ale tisíce jejích příslušníků odešly do hor a rozšířily řady partyzánů. Hory se zaplnily bojovníky za svobodu. Povstalecké území bylo rozbito a zkrvaveno, avšak boj pokračoval.

      Rozklad klerofašistického režimu

      Jozef Tiso Banská Bystrica padla. Hory byly plné bojovníků, nespočetné množství lidí bylo pověšeno, postříleno a umučeno. V bystrické katedrále bylo slouženo slavnostní Te Deum; Škrábik a Höfle, Štefan Tiso, Gašoar, Karmazín, Haššík a esesáci zvedali oči zbožně k bohu, když Jozef Tiso sloužil mši a potom vyznamenával esesáky. Nakonec byl uspořádán v biskupské rezidenci u Škrábika banket - banket vrahů a jejich pomocníků. Myslím, že neexistuje výraznější doklad o zločinné a protinárodní úloze luďáckých špiček, o jejich vazalském poměru vůči Hitlerovi, jakož i o lokajském vztahu vysokého katolického kléru k nacismu, než je tato odporná fraška po zatlačení povstání do hor.
      Na počátku povstání přestala Tisova armáda prakticky existovat. Převážná část vojáků a důstojníků se přidala k povstání a zúčastnila se povstaleckých bojů; zbytek dal Tiso z vlastního strachu, ale i na německý rozkaz odzbrojit a rozpustit. A protože vlastní armádu už klerofašisté neměli, zbývala jim pouze naděje v nacistické síly, neboť jak to řekl Tiso v rozhovoru s nacistickými novináři 21. října 1944: „Slovenský národ je přesvědčený, že jedině Německo je schopno zlikvidovat bolševické nebezpečí a že jedině nacistické Německo je nositelem nejpokrokovějších socialistických idejí."
      Nový ministr obrany Haššík se sice pokoušel znovu slepit armádu, kterou přejmenovali na domobranu, a to na výběrovém, zpočátku dobrovolném základě. Přes všechny výzvy, agitaci a nátlak však byly výsledky žalostné. Tisův režim se ani neodvážil zasadit tyto jednotky do akce, takže se prakticky vůbec na povstaleckých frontách neobjevily a vykonávaly pouze pomocné služby nacistickým jednotkám v týlu. Tiso mohl chránit zbytky své moci a režimu - v mezích povolených Němci - pouze esesáckými divizemi, na nichž byl závislý.
      Domobrana prakticky nikde nebojovala, ale spolu s Pohotovostními oddíly Hlinkovy gardy a dalšími luďáckými teroristickými skupinami přisluhovala esesáckým hrdlořezům při vyvražďování slovenských bojovníků a při ničení naší země. Nacisté vypálili na Slovensku přes šedesát obcí, v několika z nich postříleli mužské obyvatelstvo; případy Klaku, Ostrého, Grúně, Havlína, Lokajíku, Kremničky a desítek dalších jsou ještě dnes otřesným svědectvím nacistické brutality, svědčí však i o zrádné a zločinné úloze Tisovy vlády a jejích orgánů, POHG a mnoha jednotlivců, kteří při těchto akcích pomáhali.
      Ať už měli mezi sebou jakékoli soukromé spory, navenek byla celá vedoucí vrstva solidární s Tisovou pronacistickou a protinárodní politikou. Proto skončili na smetišti dějin, v německé emigraci.