Gustáv Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání (7/10)

Přidáno ve středu 2. 9. 2009


Československý národní hrdina Jan Šverma

      Delegace zahraničního odboje z Moskvy

      Kolem půlnoci na 29. září 1944 přivedl Šmidke do mého bystrického bytu z letiště pět mužů ověšených batohy. Muž v uniformě sovětského plukovníka byl A. N. Asmolov. Čtyři zarostlí a unavení civilisté v prošívaných bundách byli Jan Šverma, Rudolf Slánský, Marek Čulen a radista.
      Dohodli jsme se o pracovním zařazení. Asmolov byl poslán z Kyjeva na pomoc partyzánskému hnutí. Stal se zástupcem Šmidkeho, tj. zástupcem náčelníka Hlavního štábu partyzánského hnutí (mezitím se Šmidkeho titul „velitel" změnil na titul „náčelník štábu").
      Šverma nám pomáhal ve vedení strany. Slánský pracoval na HŠPH. Staral se zejména o formování partyzánských jednotek, které měly být vyslány do Čech a na Moravu. Marek Čulen se dal k dispozici pro stranickou práci.
      Z Moskvy měli přijít i další straničtí pracovníci, zejména Slováci. Naléhavě jsme je vyžadovali a potřebovali. Dřív než se však mohli uvolnit z pracovních funkcí v Moskvě, bylo povstání zatlačeno do hor.

      Vztah Beneše a londýnské vlády k povstání

      Povstalecké Slovensko odmítlo Benešovu a generálskou koncepci „vojenské akce" pod vojenským a londýnským komandem, odmítlo stát se domácí základnou moci a plánů buržoazní emigrantské vlády. Šlo jinou cestou: cestou lidové revoluční moci, nastolilo vládu lidových orgánů. V průběhu povstání se Komunistická strana Slovenska stala vládní, vedoucí a rozhodující silou se všemi důsledky tohoto faktu. Beneš a jeho vláda viděli, že jejich pozice doma jsou krajně ohroženy, ne-li ztraceny. Z toho byly v Londýně po prvních dnech rozpaky, zmatek i zlost na povstalecké Slovensko. Napětí a chladný vztah, vzájemné podezřívání a nedůvěra trvaly po celou dobu Slovenského národního povstání.
      Beneš potřeboval deset dní k tomu, aby konečně 8. září 1944 v rozhlasovém projevu zaujal stanovisko k události takového mezinárodního a zejména vnitrostátního dosahu, jakou bylo Slovenské národní povstání. Projev však bojující Slovensko nejen zklamal, ale přímo rozhořčil a roztrpčil. Prezident státu a vrchní velitel nenašel v této chvíli pro bojovníky jediné vřelé slovo. Z jeho projevu čišela rezervovanost, chlad a rutinérská opatrnickost. Vyhnul se všem závažným otázkám a podstatnou část svého projevu věnoval samochvále a vynášení vlastní státnické moudrosti. Gustáv Husák
      Krátce nato podnikl Beneš a jeho vláda frontální útok na postavení Slovenské národní rady jako vrcholného národního slovenského orgánu.
      Kde vzali Beneš a jeho ministři právo takto hovořit s bojujícím lidem doma, právo rozkazovat, přikazovat a nařizovat, co se na osvobozeném území smí a co ne? Po Mnichově se Beneš vzdal funkce prezidenta a jeho demise byla přijata. Beneš sám navrhl svého nástupce (Háchu), který byl řádně zvolen, a pak odešel jako soukromá osoba na Západ do emigrace. Hácha jmenoval novou vládu, která vládla až do 14., respektive 15. března 1939, do rozbití republiky. Po vypuknutí světové války vznikl v Paříži a později v Londýně československý Národní výbor, který postupně získal od spojeneckých mocností uznání jako vláda.
      V této situaci se Beneš prohlásil prezidentem republiky a přisvojil si plné moci - vše v naprostém rozporu s Ústavou ČSR z roku 1920. Nepovažoval za nutné zeptat se na mínění poslanců předmnichovského parlamentu, kteří byli v zahraničí, nebo se dát zvolit či pověřit funkcí prezidenta jinak. Z titulu této své funkce jmenoval vládu sestávající z lidí, kteří mu byli osobně oddáni. V podstatě protiústavně vydával dekrety s mocí zákona a dokonce i ústavní dekrety. Zřídil Státní radu (zase protiústavně), tj. jakýsi parlament, která však neměla žádnou pravomoc a mohla mu pouze „radit". Jmenoval se vrchním velitelem armády a z tohoto titulu dosazoval do svých vojenských funkcí své věrné. V Londýně vybudoval drahý státní aparát; a celou tuto stavbu sám řídil, dirigoval. S ústavou zacházel jako s cárem papíru - jak to vyhovovalo jeho plánům a cílům. Nerozpakoval se vést po léta jednání s polskou vládou o konfederaci, přestože podle ústavy k tomu neměl žádné oprávnění.
      Ale nyní, před koncem války, kdy miliónové masy lidu doma měly říci své slovo do osvobození státu a řešení jeho problémů, se najednou Beneš a jeho orgány postavili do pozice „přísné legality", „kontinuity státu", „platné ústavy" atd. Měl to být můstek, po němž by tato společnost v plné slávě přešla do podobných pozic doma, měla to být zábrana, aby snad lid doma nezavedl jiné pořádky.
      Situace na povstaleckých frontách nebyla růžová. Ztratili jsme Turiec, Handlovou a nacistické jednotky se tlačily do údolí Hronu, do prostoru Zvolenu. Povstání bojovalo o holou existenci. Tím rozhořčeněji tehdy reagovali činitelé Slovenské národní rady na chytračení Benešovy kamarily, kterou nebolela prolitá krev antifašistických bojovníků a utrpení všeho obyvatelstva doma. Tkali z Londýna svoji pavučinu, aby do ní chytili pracující lid. Z diskusí v předsednictvu Slovenské národní rady vyplynul závěr dát londýnským činitelům jasnou a ráznou odpověď. Usnesení bylo jednomyslné, hlasovali pro ně i Šrobár a další Benešovi exponenti.
      Tímto usnesením byla Benešovi a jeho vládě hozena rukavice. Slovenská národní rada neuznává žádného „legálního prezidenta" a žádnou „legální" vládu. Považuje je za revoluční orgány zahraničního odboje. Sama je vrcholným revolučním orgánem slovenského lidu doma. Z toho vyplývá jasná dělba práce: prezident a vláda se mají starat o zahraniční problémy, Slovenská národní rada si vyhrazuje zákonodárnou a vládní moc na slovenském území.
      Současně s přípravou usnesení Slovenské národní rady z 29. září 1944 bylo v předsednictvu Slovenské národní rady rozhodnuto poslat do Londýna politickou delegaci, která by osobně odevzdala usnesení SNR prezidentovi a vládě a snažila se probojovat jeho zásady jako základ vzájemné dohody mezi vládou a Slovenskou národní radou. Jako delegáty určilo předsednictvo své členy Laca Novomeského (KSS) a Jána Ursínyho (DS). Delegace Slovenské národní rady odcestovala z letiště Tri Duby 7. října 1944 americkým letadlem, které přivezlo pár protitankových pušek a odvezlo zajaté letce. Delegace přibyla do Londýna 13. října.
      *
      Plakát k výročí Slovenského národního povstání Beneš vydal 3. srpna 1944 ústavní dekret prezidenta o dočasné správě osvobozeného území ČSR, v němž se říká: „Na dobu, pokud sídlo vlády nebude na území ČSR, zřizuje se úřad pro správu osvobozeného území. V jeho čele je člen vlády jako delegát, jehož jmenuje a odvolává prezident na návrh vlády…" Byl vyhlédnut pravicový sociální demokrat František Němec.
      V druhé polovině srpna 1944 neosvobodila vojska Rudé armády na československém území ještě ani jednu vesnici, ale vládní delegace už velmi spěchala z Londýna do Moskvy. V Londýně totiž věděli, že události spějí k Slovenskému národnímu povstání. A tak si mysleli, že tam snad budou mít příležitost vládnout.
      Dne 7. října 1944 v noci přiletěla vládní delegace na letiště Tri Duby. Dostali vilu, peníze a možnost seznámit se s osvobozeným územím. Němec navštívil i předsednictvo Komunistické strany Slovenska. Delegace strávila na povstaleckém území 16 dní. Když zde začala být půda horká, odletěla 23. října zpět do SSSR.
      *
      Dne 16. října zahájili Němci generální útok na povstalecké území a situace se začala kvapem zhoršovat. Vládní delegace znervózněla. Delegace odboje z Moskvy dala jasně najevo, že zůstane s bojujícím lidem na domácím území. Šverma, Slánský a Čulen o odchodu ani neuvažovali. K nim se přidal i Laušman z Němcovy delegace a zůstal s námi. Ostatní však začali balit kufry. Situace už nebyla příznivá pro politickou hru a začalo jít o krky. S jejich urychleným odchodem jsem rád souhlasil, protože panikářů se v té době vynořilo v Banské Bystrici i tak dost.
      *
      Delegace Slovenské národní rady v Londýně splnila svoji misi úspěšně, protože se mohla opřít o lidový boj doma, o pevnou pozici SNR, o postavení Komunistické strany Slovenska v lidových masách a o perspektivu, že Slovensko osvobodí Rudá armáda.
      Dne 14. listopadu 1944 odletěla delegace Slovenské národní rady z Londýna do Moskvy. Tam se zdržela do 14. ledna 1945, kdy odcestovala na osvobozené území východního Slovenska.