Gustáv Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání (6/10)

Přidáno v pondělí 31. 8. 2009


Slovenské národní povstání

      Problémy povstalecké armády

      Beneš a londýnská vláda se nezřekli svých mocenských plánů doma a všemožně si zajišťovali pozice, zejména v armádě. Nevěřili příliš ani Golianovi, a proto urychleně poslali na Slovensko generála Viesta. Už 7. září 1944 telegrafuje Ingr Golianovi: „Generál Viest byl ustaven velitelem 1. armády, která zahrnuje všechna vojska operující na Slovensku.“
      Po Viestově příchodu na Slovensko s ním mělo předsednictvo Slovenské národní rady rozhovor. Šlo o to, jak se staví k SNR, zda je ochoten podřídit se jejímu politickému vedení, uznat její instituce (pověřenectvo obrany, Radu obrany Slovenska atd.). Viest to slíbil a vedení Slovenské národní rady uznal.
      Slovenská národní rada souhlasila za dané situace s Viestovým jmenováním, protože v těžké situaci nebylo možné vnášet zmatky do vedení armády. Viest byl zvolen členem Slovenské národní rady.
      *
      Zápas o armádu probíhal po celé Slovenské národní povstání. Mnozí důstojníci slovenské armády, kteří se přidali k povstání, byli politicky kompromitovaní nebo jinak zklamali (například neschopným nebo zbabělým velením). Vojenské vedení dosazuje na odpovědná místa důstojníky podle hodností, jež si vysloužili v Tisově armádě, a ne podle osobní statečnosti, schopností a především poctivého vztahu k protifašistickému zápasu lidu. Případů neschopného nebo dokonce zbabělého chování velitelů je více než dost, ale vojenské vedení nevyvodilo ani v jednom případě proti těmto důstojníkům energické závěry. Vojenské vedení izoluje armádu od povstaleckého lidu, dělá svou vlastní politiky. Instituce osvětových důstojníků byla zavedena pouze formálně. Vojenské vedení nerespektuje příkazy a směrnice Slovenské národní rady, jedná s londýnskou generalitou. Lidové síly jsou i v armádě zdravé a antifašistické, je dost i statečných důstojníků, potřebujeme však schopné a energické velení. Proto žádáme, aby byli pozváni sovětští důstojníci.
      Dne 26. září 1944 přijala Slovenská národní rada nařízení o generální prověrce důstojnického a poddůstojnického sboru armády. Opět se zde střetávala revoluční a buržoazní koncepce pohledu na armádu a její důstojníky. V pozadí buržoazní koncepce stály jako vždy londýnské kruhy.
      Teprve po ostré kritice vojenského vedení 23. září, kdy vojenská situace byla kritická, podařilo se dosáhnout toho, že do armády budou jako osvětoví důstojníci (bez ohledu na vojenskou hodnost) posláni přímo političtí pracovníci, které na návrh politických stran určí předsednictvo Slovenské národní rady. Vedení Komunistické strany Slovenska počátkem října vybralo a poslalo do armády asi 50 vyspělých soudruhů, aby tam politicky pracovali jako osvětoví důstojníci. Tato činnost politických pracovníků v armádě, zejména komunistů, vyvolávala v kruzích londýnských agentů obavy a hněv.
      *
      Po 20. říjnu 1944 zahájili Němci útok na všech povstaleckých frontách a začali likvidovat svobodné slovenské území. Mezitím přišla do Londýna delegace Slovenské národní rady, která měla mimo jiné tlumočit Benešovi a vládě krajní nespokojenost povstaleckého Slovenska s tím, že pomoc vlády povstání se rovná nule.
      Buržoazní vláda, která promeškala rok příprav Slovenského národního povstání a téměř dva měsíce jeho bojů, aniž zajistila povstání dostatečnou pomoc, která si doslova nepřála širší pomoc SSSR, chce nyní svalit odpovědnost na delegaci Slovenské národní rady, žádá vyslání sovětského generála, ovšem pouze k „informování Moskvy“. Hanebnost tohoto postupu je úměrná tragédii, kterou v oněch dnech povstalecké Slovensko prožívalo.
      *
      Povstalecké boje měly svůj zvláštní charakter. Bojovalo se v úplném obklíčení, kdy německá vojska stála na všech stranách kolem svobodného území. Situace se měnila téměř denně. To vyžadovalo okamžité rozhodování a zasahování na místě. Ingr si však usmyslel, že si aspoň jedenkrát během této války zahraje na vrchního velitele. Boje povstalecké armády chtěl řídit z Londýna, ze svých bezpečných kanceláří, a vydával Golianovi a později Viestovi rozkazy, příkazy a směrnice. V obou našel jejich poslušné vykonavatele, i když si Vojan občas v soukromí na tyto zásahy stěžoval. Ingrovy zásahy do značné míry paralyzoval pouze tlak Komunistické strany Slovenska a Slovenské národní rady a poskytovat tak oporu Golianovi a Viestovi pro samostatné rozhodování.
      O sovětské pomoci a o v podstatě negativních zásazích londýnské vlády v této věci jsme se už zmínil. Co učinila londýnská vláda a Ingr, aby přišla pomoc ze Západu? Vždyť povstalecká armáda neměla ani dost pušek pro zmobilizované jednotky. Golian i Slovenská národní rada tuto pomoc neustále žádali, zatímco Beneš a Ingr ji ustavičně slibovali. A výsledek: pár protitankových pušek a léčiva, jež přivezla americká letadla začátkem října, kdy přiletěla pro své zajaté letce, kteří se dostali na svobodné území. A ovšem americká a anglická vojenská mise, která přiletěla s Benešovým souhlasem na povstalecké území a která měla - samozřejmě - pouze zpravodajský charakter. To byla celá pomoc, kterou dokázali Beneš, vláda, Ingr a spol. získat od západních mocností. Armádní generál Rudolf Viest
      *
      Londýnská vláda i domácí buržoazie se snažily vybudovat z armády mocenský nástroj, který měl podstatně a rozhodujícím způsobem ovlivnit celou politickou situaci na osvobozeném území.
      Londýnská vláda se 20. dubna 1944 na Ingrův návrh usnesla: „Stav branné pohotovosti státu, vyhlášený… 29. září 1938… trvá bez přerušení.“ Tím byl získán právní podklad pro vojenské ovládání osvobozeného území.
      Podle plánů Londýna měla armáda na základě uvedeného zákona plně ovládnout povstalecké území, vládnout na něm. Tyto pokusy však Komunistická strana Slovenska hned v zárodku odmítla, nedovolila nastolit benešovský politický orgán povstání a opírajíc se o lidové mocenské orgány a partyzánské oddíly, znemožnila armádě na Slovensku provádět Ingrovy plány, zasahovat do politického života, do věcí lidových orgánů, do vývoje revoluční situace.
      *
      Povstalecká armáda nebyla početně malá - po doplnění měla asi 60 000 vojáků a důstojníků. Početnost armády je však pouze jedním z důležitých faktorů, a to ne nejdůležitějším. V moderní válce rozhoduje kvalita armády a ta je určena mimo jiné stupněm ovládnutí vojenské vědy a techniky, vojenského umění, materiálním a technickým vybavením, úrovní velitelských kádrů a ve značné míře bojovou praxí, bojovými zkušenostmi. Po této stránce měla povstalecká armáda velké nedostatky.
      Němci dobře znali rozložení sil slovenské armády a kvalitu jejích jednotlivých útvarů. Proto zpočátku nasadili proti povstaleckým silám pouze asi 15 000 mužů. Počet německých vojáků za největšího náporu proti povstání koncem října se pohyboval kolem 35 000 - 40 000 mužů.
      První soustředěný německý nápor byl namířen k ovládnutí košicko-bohumínské dráhy. Proto už 29. srpna zaútočili Němci na Žilinu a brzy nato na Poprad. Památným se stal zejména hrdinný boj u Strečna, kde vojáci a partyzáni neobyčejně statečně bránili přístupy k Turci.
      Důležité pozice, které chránily přístupy k silnici na Veľký Šturec a tím ze severu k Banské Bystrici, udržely jednotky povstalecké armády až do 24. října, tedy téměř měsíc. Boje o Ostró patří ke skvělým stránkám vojenské historie Slovenského národního povstání. Podobně jako boje u Strečna měly velký morální vliv na tvořící se povstaleckou armádu a udělaly škrt přes německé plány na rychlé zlikvidování Slovenského národního povstání. Těchto bojů se zúčastnilo 3 800 vojáků a důstojníků, kteří způsobili nepříteli tyto ztráty: 600 mrtvých, 1 200 raněných a 185 zajatých Němců; sami měli 105 mrtvých, 256 raněných a 369 nezvěstných.
      Třetím památným místem statečných bojů povstaleckých sil se stal Telgárt. Naše jednotky zajaly mnoho Němců, ale ani jediný esesák nedostal milost. Němci totiž ve své zuřivosti a zběsilosti, že musí ustoupit, začali vyvražďovat naše obyvatelstvo (našli jsme zavražděných 7 mužů, 12 žen a 2 děti) a Telgárt zapálili.
      Ztrátou Nitry byla otevřena cesta na Topoľčany, jichž se Němci zmocnili bez velkých bojů 3. září. Útok německé pěchoty a tanků u Čermošného, který začal 4. října, byl sice zastaven (a tento úsek odolával v podstatě až do konce povstání), ale Němcům se podařilo proniknout v prostoru Sklené - Dolný Turček - Kremnička, takže byly ohrožěny jednotky západně od Kremnice. Vedení armády vydává 5. října poněkud unáhlený rozkaz opustit Kremnici a ustoupit do Kremnických hor.
      Koncem září přesunul nepřítel těžiště bojů do směru Sv. Kríž, aby dosáhl prostoru Zvolenu. Když se Němcům nepodařilo prorazit na Zvolen údolím Hronu, přesunuli těžiště svého tlaku na směr Banská Štiavnica - Krupina - Zvolen. Banskou Štiavnici obsadili 9. října a Krupinu po tvrdých bojích 18. října. Odtud pak útočili severním směrem na Zvolen.