Gustáv Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání (5/10)

Přidáno v pátek 28. 8. 2009


Gustáv Husák

      „Občanský" tábor ve Slovenském národním povstání

      Slovenské národní povstání bylo národně osvobozeneckým zápasem slovenského lidu proti fašismu a současně i národně demokratickou revolucí. Nejprogresivnější společenskou silou byla sjednocená dělnická třída, vedená komunistickou stranou. Přirozeným spojencem dělnické třídy byly maloburžoazní vrstvy, především rolnictvo, drobní řemeslníci a živnostníci, inteligence a ta část buržoazie, která byla ochotna zúčastnit se ozbrojeného zápasu. Politicky představovaly tyto vrstvy - pokud jejich příslušníci nešli s Komunistickou stranou Slovenska - desítky odbojových skupin, které patřily převážně k bývalé agrární a národní straně.
      Na začátku povstání se mezi sebou sbližují různé skupiny bývalých agrárníků a „národniarů" a přitahují ke spolupráci i Šrobárovu skupinu. Brzy upouštějí od nesmělých pokusů o obnovení starých politických stran (agrární a národní) a asi v polovině září 1944 vytvářejí „demokratický klub", jakési společenské středisko všech „občanských" skupin. Zde vyrůstá snaha založit novou „občanskou" stranu - Demokratickou stranu, pod jejíž hlavičkou potom všechny buržoazní skupiny vystupují až do konce povstání.
      V otázce programu Demokratické strany je za povstání patrný vývoj doleva. Ve čtyřech číslech (30. září - 7. října 1944) přinesl Čas Programové zásady demokratické strany. Nad těmito zásadami seděly dlouho různé skupiny, lámaly si hlavy, jak dát dohromady to staré, co bylo před Mnichovem, a to nové, co přinášela současnost. V mnohém byly nuceny staré koncepce opustit: ve slovenské otázce, v otázce zahraniční politiky. Doba nutila tyto živly vystupovat pokrokově.
      Demokratická strana si sice zřídila v Banské Bystrici sekretariát, vydávala tisk (Čas a Národní noviny), měla své zástupce v Slovenské národní radě a v národních výborech, vytvořila si své vedení, ale neměla ani sjezd, ani širší konferenci, kde by své problémy prodiskutovali i řadoví členové nebo nižší funkcionáři, neměla dokonce ani členstvo a své příslušníky neregistrovala.
      *
      Rozhodující otázkou zde byl postoj katolické církve, jejích představitelů. Jak jsem již uvedl, byl katolický klérus až na nepatrné výjimky pevně spojen s tisovským režimem, s Hlinkovou slovenskou lidovou stranou, a kompromitoval se s fašismem. Jak se tento klérus zachoval v době, kdy slovenský lid bojoval otevřeně proti fašismu? Navenek byl naprosto pasivní, nevystupoval ani pro povstání, ani proti němu: my prý se politikou nezabýváme. Ve skutečnosti však tajně nenáviděl vše, co s povstáním souviselo, držel se tisovského režimu; i když viděl jeho úplný rozklad, přesto mu dodával tajné zprávy apod. Našlo se pouze pár katolických kněží (dr. Straka a další), kteří se otevřeně postavili na stranu povstání a pomáhali mu; zbytek zachovával nenávistnou pasivitu.
      Svou pravou tvář ukázala tato společnost ihned po pádu Banské Bystrice: za asistence Škrábika (banskobystrického biskupa, pozn. red.), a kněžstva sloužil Tiso v bystrické katedrále slavnostní bohoslužby jak dík za porážku povstalců, přičemž esesácký generál Höfle hrál na varhany. Všichni tito „nepolitičtí" katoličtí činitelé asistovali při vyznamenávání „zasloužilých" esesáků. A Škrábik pro ně uspořádal slavnostní oběd.

      Národní výbory za povstání

      Na počátku povstání převzaly veškerou moc ve svých obvodech revoluční národní výbory s rozhodujícím vlivem KSS, převzaly ji revoluční cestou a udržely si ji po celou dobu povstání. Existovaly sice i „národní výbory", kde luďácký komisař přejmenoval obecní zastupitelstvo na národní výbor a chtěl vládnout dál; takový národní výbor jsme rozehnali, protože revoluce klade mnohem ostřeji otázku - s kým jdeš a komu sloužíš - než kterékoli jiné období.
      Když vznikly ústřední orgány Slovenského národního povstání, komunistická strana ne náhodou prosadila, aby resort vnitra spravoval její příslušník. Z pověření strany jsem po celou dobu povstání vedl tento resort já.
      Zkušenosti národních výborů z povstání se šířily a rozšířily po celém Slovensku.
      Přes tisíc četníků, přejmenovaných za povstání ze „žandárů" znovu na „četníky", se přidalo k povstání i se svým Hlavním velitelstvím; na povstaleckém území tedy existoval poměrně ucelený bezpečnostní aparát.
      *
      Na pověřenectvu vnitra byl vytvořen zvláštní III. odbor, jehož úkolem bylo střežit státně bezpečnostní zájmy, bojovat proti nacistickým záškodníkům a špiónům a usměrňovat ostatní bezpečnostní složky.
      V revolučních dobách kvete i „revoluční romantika", tj. móda chodit ověšen revolvery, granáty, rudými stužkami, ovšem ne na frontových úsecích, ale po městech v zázemí, v kavárnách, zahrávat si se zbraněmi a s mocí, kterou zbraň dává. Vždy se objeví anarchistické živly, které jsou přesvědčeny, že „svoboda vypukla" pouze proto, aby si dělaly, co chtějí, aby si sebraly, co se jim líbí, a rozkazovaly napravo i nalevo. Pokud jde o neškodnou hru, je možno se nad tím pousmát; když však při tom zahynou nevinní lidé, když se vyvolává atmosféra nejistoty, banditismu, pak už jde o vážnější věci.
      Celé střední Slovensko pobouřil například případ, kdy tři osoby 17. září svévolně zatkly 11 občanů (mezi nimi i nevinné ženy a lidi, kteří podporovali povstání), obraly je o peníze a cennosti, svlékly do naha, postřílely na mostě a nahé mrtvoly naházely do Hronu. Pachatele odsoudil partyzánský soud 22. září k smrti a za přítomnosti obyvatelstva byli veřejně popraveni.

      Partyzáni ve Slovenském národním povstání

      Partyzánští velitelé Slovenský lid měl za povstání pro otevřený boj proti nacismu dva druhy ozbrojených sil: povstaleckou armádu a partyzánské jednotky. V boji proti fašismu měly společný cíl, ale k perspektivě dalšího vývoje u nás, pro nějž byl kladen základ právě ve Slovenském národním povstání, měly tyto dvě armády rozdílný postoj: zatímco partyzáni jednoznačně podporovali linii komunistické strany na rozvíjení národně demokratické revoluce, vedení armády a většina důstojníků byly spjaty s buržoazními představami londýnské vlády a domácích kruhů, které byly v podstatě pro obnovení starého předmnichovského stavu.

      *

      Partyzánské oddíly rostly doslova jako z vody do tisícových útvarů (například Velikčova brigáda měla přes 2500 mužů, Žingorova 1500, Jegorovova 2800, Bielikova 1300, Kalinova a Vojanského 2500, partyzánské jednotky v oblasti Prievidzi téměř 5000, svazek Jana Žižky 1000 mužů atd.) Rozrůstaly se i další, už existující partyzánské jednotky a po celém osvobozeném území vznikaly nové. Někdy se nedalo rozeznat, co je milice, stráž a co partyzánská jednotka, kdo ji tvoří, kdo za ní stojí, s jakým cílem se buduje. A všichni žádali zbraně, výstroj, peníze, zásoby všeho druhu. Partyzánské jednotky, a byly jich desítky, nikomu kromě svých velitelů na povstaleckém území nepodléhaly.
      Dne 7. září 1944 jmenovalo předsednictvo Slovenské národní rady K. Šmidkeho hlavním velitelem partyzánského hnutí na Slovensku. Šmidke začal jednat s veliteli partyzánských jednotek a připravoval zřízení štábu. V té době přišel jako expert z Ukrajinského štábu partyzánského hnutí podplukovník Chrapko, který Šmidkemu v práci pomáhal. 16. září zřídilo předsednictvo Slovenské národní rady Hlavní štáb partyzánského hnutí, který zahájil 18. září svou činnost pod Šmidkeho vedením. Svým prvním zástupcem jmenoval Šmidke podplukovníka B. Manicu. Další spolupracovníky si vybral z komunistických nebo levicově orientovaných důstojníků; převažovali důstojníci armády.
      Dne 12. září 1944 zřídila Slovenská národní rada Radu obrany Slovenska. Rada obrany Slovenska, od níž jsme si tolik slibovali, svůj úkol nesplnila; místo rozhodujícího orgánu, jehož příkazy „jsou závazné pro všechna vojenská a partyzánská velitelství a útvary", se stala diskusním klubem, kde se vyměňovaly stížnosti vojáků na partyzány a naopak a kde se jen občan dojednávaly jednotlivé akce.
      Slovenské národní povstání Partyzánské jednotky, které vznikly na středním Slovensku před Slovenským národním povstáním a na jeho počátku, se velmi rozšířily a zůstaly v podstatě i nadále na osvobozeném území středního Slovenska. Na západě země působilo během povstání pouze několik partyzánských jednotek. Z východního Slovenska, kde partyzánské jednotky podchytily vojáky a důstojníky dvou slovenských divizí a sváděly tuhé boje s Němci v první polovině září, dochází od poloviny září k přesunu partyzánských jednotek na svobodné povstalecké území, čímž je oslabován partyzánský boj na východě a ještě více zvyšována koncentrace partyzánských jednotek na povstaleckém území.
      Velká síla partyzánů nebyla využita v týlu nepřítele, k čemuž byla především budována, a tím byl oslaben celý národně osvobozenecký zápas. Tuto tendenci se podařilo probojovat proto, že ani po zřízení Hlavního štábu partyzánského hnutí neexistovalo na Slovensku jednotné vedení a velení partyzánských oddílů, které by mohlo s touto silou disponovat podle potřeb povstaleckého boje. Na tomto stavu nezměnil příliš ani příchod plukovníka Smolova (29. září 1944), kterého poslal Ukrajinský štáb partyzánského hnutí.
      *
      Rozpory mezi vojenským vedením a partyzánskými jednotkami trvaly po celou dobu Slovenského národního povstání. Nedostatků v koordinaci bojové činnosti partyzánských oddílů a armády si byla vědoma i sovětská vojenská místa. Partyzánské jednotky na Slovensku byly koncem září podřízeny partyzánskému štábu 1. ukrajinského frontu. Tehdy byl též vyslán do Banské Bystrice zkušený partyzánský a vojenský pracovník plukovník A. N. Asmolov se skupinou důstojníků, aby pomohli organizovat práci štábu. Asmolov jako zásupce Šmidkeho se dal do práce. Stal se členem Rady obrany Slovenska a mohl tak ovlivňovat i rozhodnutí vojenského vedení.
      Velká část partyzánů se při ústupu do hor vrátila do svých domovů. Některé jednotky se snížily až na jednu desetinu svého stavu za Slovenského národního povstání.