Gustáv Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání (4/10)

Přidáno ve středu 26. 8. 2009


Slovenské národní povstání

      Vojenská situace v prvních dnech

      Situace nebyla růžová. V prvních dnech povstání jsme ztratili západní i východní Slovensko s převážnou částí jejich ozbrojených sil, masou antifašistů i vojenské výzbroje. Asi polovina vojáků a důstojníků se dostala do německého zajetí a do táborů v Německu. Ale část si i za tohoto stavu zachovala bojového ducha a buď se probila na povstalecké území, nebo vytvořila samostatné partyzánské skupiny, nebo se přidala k místním partyzánským oddílům, které v tyto dny vzrostly přílivem vojáků o několik tisíc mužů; zbytek se rozprchl do lesů a rozešel se domů.
      Ztrátu východoslovenských divizí je možno považovat za největší úder Slovenskému národnímu povstání na samém jeho začátku: byly to nejlépe vyzbrojené a nejucelenější jednotky slovenské armády, které měly klíčový úkol - navázat přímý styk se Sovětskou armádou.
      8. září začala karpatsko-dukelská operace, útok 38. sovětské armády (jejíž součástí byl i 1. československý armádní sbor) 1. ukrajinského frontu maršála Koněva ve směru Dukla - Svidník - Prešov. Sovětské i československé jednotky narazily na tvrdý odpor Němců. Rozpoutaly se těžké boje: východoslovenské divize, které tuto cestu střežily a měly ji otevřít sovětským jednotkám, Němci už před týdnem rozbili a vystřídali. Spojení povstaleckého území se sovětskými jednotkami bylo znemožněno.

      Komunistická strana mobilizuje lid

      Současně s vydáním Deklarace Slovenské národní rady připravili jsme Prohlášení Komunistické strany Slovenska z 2. září 1944, které bylo vytištěno ve stotisícovém nákladu a rozšířeno po celém svobodném území. Prohlášení Komunistické strany Slovenska doplňovalo Deklaraci Slovenské národní rady a orientovalo komunisty a ostatní obyvatelstvo na aktivní účast v ozbrojeném boji.
      Vedení komunistické strany zorganizovalo první povstaleckou neděli (3. září) veřejné stranické projevy ve všech významnějších místech osvobozeného území. Asi na čtyřiceti veřejných masových shromážděních, jichž se zúčastnilo přes 100 000 lidí, komunistická strana po šesti letech poprvé legálně a otevřeně vyložila masám své stanovisko, objasnila situaci a volala do zbraně, do boje za národní a státní svobodu, za cíle pracujícího lidu.
      Komunistická strana se stala poprvé v dějinách našich národů vládní stranou. Národní výbory byly hlavní oporou strany v obcích a okresech, hlavním orgánem vykonávání státní moci. Ukázalo se, jaká síla je v lidové revoluční iniciativě.

      Moskevské vedení KSČ a Slovenské národní povstání

      V noci ze 4. na 5. září 1944 se po měsíčním pobytu v SSSR vrátila delegace Slovenské národní rady (K. Šmidke a podplukovník Ferjenčík). Z Moskvy odletěli 3. září a po zastávce ve Stanislavově je přivezlo sovětské letadlo na Tri Duby, kde už normálně fungovalo povstalecké letiště.
      Měl jsem hned se Šmidkem dlouhý rozhovor. Podle Šmidkeho slov panovala v Moskvě úplná shoda názorů s činiteli KSČ a Kl. Gottwald plně schvaloval a v dalších jednáních pak probojovával koncepci vedení Komunistické stany Slovenska. Až teprve o šest let později, v letech kultu osobnosti, byla i tato otázka hrubě překroucena.

      Sovětská pomoc povstání

      V den návratu delegace, 5. září 1944, byla svolána rozšířená (na 41 členů) Slovenská národní rada, kde K. Šmidke a podplukovník Ferjenčík referovali o své misi v SSSR. Stanovisko delegace Slovenské národní rady k sovětské pomoci, rozšířené do závodů a do vesnic, mezi vojáky a partyzány, vyvolalo novou vlnu nadšení a značně přispělo k upevnění bojové morálky; a to tím spíš, že lidé slyšeli a viděli sovětské důstojníky bojující v partyzánských jednotkách, že noc před tím hřměla nad povstaleckým územím sovětská letadla a celou noc vykládala na letišti Tri Duby zbraně a výstroj pro vojáky a partyzány. Sovětské partyzánské jednotky pronikaly stále častěji z polského území na Slovensko a pokračovalo také vysazování partyzánských skupin přímo na povstalecké území.
      *
      Státní vlajka SSSR Sovětská vojenská pomoc Slovenskému národnímu povstání byla poskytována ve čtyřech různých formách: 1. pomoc sovětských nebo sovětskému velení podřízených partyzánských jednotek, 2. pomoc zbraněmi, dopravovanými letecky, 3. karpatsko-dukelská operace, 4. přesun leteckého pluku a letecký přesun 2. československé paradesantní brigády na Slovensko.
      V druhé polovině září a v říjnu létala sovětská letadla se zbraněmi na Slovensko každou noc, jakmile to počasí jen trochu dovolovalo.
      Neúspěch karpatsko-dukelské operace zpečetil osud Slovenského národního povstání v tom smyslu, že zůstalo izolovanou bojovou oblastí v německém týlu, vystavenou útokům ze všech stran.
      *
      Od poloviny září dostává Slovenské národní povstání postupně další sovětskou pomoc přesunem vojenských sil z československého armádního sboru v SSSR.
      Proto byla sovětská vojenská, politická i morální pomoc rozhodujícím faktorem, který umožňoval slovenskému lidu udržet se v otevřeném boji dva měsíce proti přesile hitlerovských armád. Tuto skutečnost si na Slovensku, zejména na osvobozeném území, uvědomoval každý a mělo to přímý vliv na politickou situaci. Sovětská orientace a láska ke všemu sovětskému dosáhly mimořádné úrovně.

      Organizační sjednocení dělnického hnutí

      Organizační roztříštěnost dělnického hnutí (politických stran, odborových organizací, tělovýchovy, kulturních spolků apod.) jako všude, tak i v předmnichovském Československu oslabovala síly, akce a tím i celkový vliv tohoto hnutí. V průběhu druhé světové války můžeme pozorovat téměř u všech národů, jak bojujících, tak zejména okupovaných, snahy po sbližování, po spolupráci i volání po odborové a politické jednotě. Pracující si uvědomovali naléhavou potřebu jednotného postupu nebo i organizačního sjednocení, a to jak v protifašistickém boji, tak i při řešení problémů po válce.
      Snaha o jednotný postup byla zvlášť silná mezi komunisty a sociálními demokraty na Slovensku. O budoucím organizačním sjednocení obou stran se uvažovalo prakticky od konce roku 1943, když se vedení Komunistické strany Slovenska a leví sociální demokraté dohodli na jednotném postupu ve Slovenské národní radě. Proto též leví sociální demokraté nebudovali vlastní ilegální organizace a svým přívržencům doporučovali úzce spolupracovat s organizacemi komunistické strany. Tak se fakticky v době příprav Slovenského národního povstání rodil společný a jednotný postup komunistů a sociálních demokratů kolem organizací KSS, v národních výborech, při pomoci partyzánskému hnutí, ve stycích s armádou atd. Pravicové živly sociálních demokratů měly několik malých skupinek, které však byly celkem bez vlivu. S tím jak vzrůstalo na Slovensku antifašistické hnutí, jak se aktivizovalo a přecházelo k bojovým úkolům, hlásili se sociální demokraté k linii své levé skupiny, tj. k nejužší spolupráci s komunistickou stranou. V této jednotě došlo též k politickému vystoupení na začátku SNP.
      Ideové jednotě byly zpočátku na překážku rozdílné názory na dvě otázky: na otázku revoluční nebo reformistické koncepce v dělnickém hnutí se všemi důsledky a na otázku existence či neexistence slovenského národa.
      V obou otázkách prodělal většina sociálních demokratů v průběhu války a protifašistického boje takový vývoj, že k reformistickým iluzím se na začátku povstání nehlásil už téměř nikdo. Pokud jde o slovenskou otázku, zhroutil se dérerovský čechoslovakismus už na podzim 1938 a v následujících letech neměl téměř přívržence; pouze skupinky, napojené na londýnské zpravodajské kanály, vyznávaly masarykismus a benešismus - a tím i jednotu československého národa - do roztrhání těla, podle vzoru Bečka a Němce v londýnské vládě. Z této změny ve smýšlení sociálních demokratů vyplývala i jednoznačná orientace na SSSR a současně i kritický vztah k Benešovi a jeho pravičácké vládě.
      Slovenské národní povstání Tak se v průběhu protifašistického boje, když sociální demokraté přecházeli na ideové pozice komunistické strany, vytvářela nejen akční, ale současně i ideová jednota. Projevilo se to hned v prvních dnech povstání: Komunistická stana Slovenska vyšla z ilegality, zahájila veřejně svou činnost a začala budovat legální organizace. Vedoucí sociálně demokratičtí pracovníci nechtěli zakládat vlastní organizace a žádali, aby se hned od počátku budovala jednotná strana. Došlo k dohodě, že jak politické, tak i odborové hnutí se bude ve Slovenském národním povstání rozvíjet v sjednocených organizacích. Sociální demokraté prakticky už od počátku povstání vstupovali do Komunistické strany Slovenska; sociálně demokratické organizace na svobodném území ani nevznikly.
      Vytvořili jsme společný přípravný výbor komunistů a sociálních demokratů, který připravoval a organizoval sjednocovací sjezd obou stran, určený na neděli 17. září 1944. Sjezd byl připravován tak, aby se ho mohli zúčastnit delegáti obou stran nejen z osvobozeného, ale i z okupovaného území Slovenska.
      Po dvou letech (1946), když si pražské vedení sociálně demokratické strany vynutilo své filiálky na Slovensku (Strana práce), napadali někteří odštěpenci postup vedoucích sociálních demokratů za Slovenského národního povstání.
      Volání po sjednocení pracujících bylo tak silné, že i skupina národních socialistů předložila 6. září vedení Komunistické strany Slovenska písemný návrh na sjednocení, respektive na přibrání do společné strany komunistů a sociálních demokratů. U této skupiny, která se vydávala za zemské vedení národních socialistů, šlo však spíš o spekulaci, jak se politicky uchytit.
      Vedení komunistické strany odmítlo návrh zemského vedení národních socialistů na sjednocení s Komunistickou stranou Slovenska 8. září. Mezi důvody se uvádí: sjednocení komunistů a sociálních demokratů se provádí na ideovém základě marxisticko-leninského učení. K takovémuto sjednocení s národními socialisty nejsou předpoklady. Kromě toho se národně socialistická stana na Slovensku sjednotila na podzim 1938 s Hlinkovou slovenskou lidovou stranou, vyslala svého poslance do fašistického sněmu a byla proto nyní - jako součást HSLS - rozpuštěna.
      *
      Vzhledem k revolučním dobám byl sjednocovací sjezd organizován jako manifestační: měl před celým národem manifestovat sílu komunistické strany, jednotu dělnického hnutí a jejich odhodlání bojovat proti nacismu až do konce.
      Asi 700 delegátů zastupovalo skutečně celé revoluční Slovensko; podle sjezdové statistiky 46 okresů, 57 závodů, 12 partyzánských oddílů, dělníky, rolníky, inteligenci, bojující složky, vysokoškolskou a ostatní mládež.
      Sjednocovací sjezd byl sjezdem vedoucí vládní strany. Přišli ho pozdravit představitelé všech institucí a orgánů Slovenského národního povstání: za Slovenskou národní radu Šrobár a další, za vedení armády Golian, Ferjenčík aj., za sovětské partyzánské jednotky podplukovník Chrapko, nadporučík Veličko, major Wroński-Krok a další, za vedení Demokratické strany Ursíny a Lettrich, představitelé slovenských spisovatelů, divadelních umělců, vysokých škol a ostatních kulturních úseků atd. Jejich pozdravy byly plné uznání pro práci komunistické strany a odpovídaly její vedoucí úloze v povstání.
      V hlavním sjezdovém referátě, který přednesl K. Šmidke, byly zhodnoceny úspěchy dosavadního boje a vysvětleny hlavní zásady a cíle, jež sjednocená komunistická strana sleduje v povstání a po osvobození.
      Sjezd přijal organizační směrnice a zvolil vedoucí orgány sjednocené Komunistické strany Slovenska. Polovinu míst ve vedoucích orgánech nechal volnou pro doplnění soudruhy, kteří pracovali v okupovaných oblastech nebo byli ve vězení. Předsedou Komunistické strany Slovenska byl zvolen K. Šmidke, místopředsedy G. Husák a J. Čech. Členy ústředního výboru bylo zvoleno dalších 15 soudruhů. Sjezd zvolil také politickou komisi (změněný název politického byra) v tomto složení: K. Šmidke, G. Husák, J. Čech, K. Bacílek, J. Šoltész, J. Púll, F. Čáp, O. Pavlík; L. Novomeský byl kooptován.
      Po rozhovorech Šmidkeho v Moskvě nemělo vedení KSČ proti sjednocení na Slovensku námitky. Tak nás informoval Šmidke. Konečně Kl. Gottwald poslal vedení Komunistické strany Slovenska 14. září telegram, v němž říká: „…se sjednocením se socialisty v Komunistické straně Slovenska souhlasím. Laušman6) posílá pozdrav socialistům a souhlasí s jejich rozhodnutím. V čele strany ať je předseda."
      O správnosti sjednocení nepochybovala KSČ ani později. Když koncem září 1944 přišli na povstalecké území J. Šverma, R. Slánský a M. Čulen, plně schvalovali náš postup a dokonce ho dávali za vzor.
      *
      V rámci sociálně demokratické emigrace neexistovala jednota, také tam vykrystalizovala křídla. Nejvýraznějšími představiteli levého křídla byli koncem války Fierlinger a Laušman. V létě 1944 se konala v Londýně porada levicové skupiny, která uložila Laušmanovi (odcházel jako člen vládní delegace přes Moskvu na osvobozené území), „aby působil k vytvoření jednotného socialistického hnutí" doma. V době sjednocovacího sjezdu byl Laušman v SSSR a odtud poslal sjezdu pozdrav.
      Sjednocovací sjezd měl mnohem širší význam než pouze slovenský. Ne náhodou se na moskevských poradách v březnu 1945 dostalo do čela sociální demokracie levé křídlo a do vlády zejména Fierlinger7) a Laušman. Beneš své figury neudržel; do popředí se dostali ti, kteří se přikláněli ke sjednocení dělnického hnutí.

Bohumil Laušman 6) Laušman Bohumil, 1903 - 1963, čs. politik, pravicový sociální demokrat, za 2. světové války člen čs. státní rady v Londýně, 1945 - 1947 ministr průmyslu, 1947 - 1948 předseda soc. dem. 1948 - 1953 v emigraci, poté až do konce života vězněn.

Zdeněk Fierlinger 7) Fierlinger Zdeněk, 1891 - 1976, čs. politik a diplomat, státní a stranický činitel; od 1924 člen soc. dem.; 1937 - 1939 a 1942 - 1945 čs. vyslanec a velvyslanec v Moskvě, 1945 - 1946 předseda vlády, od 1946 různé funkce ve vládě, 1953 - 1964 předseda Národního shromáždění; 1948 - 1966 člen předsednictva ÚV KSČ, 1951 - 1964 místopředseda a 1964 - 1969 místopředseda Společnosti československo-sovětského přátelství. Od 1969 poslanec Federálního shromáždění. Řád Klementa Gottwalda (1955, 1961).

      *
      Základy k jednotnému odborovému hnutí u nás položila konference závodních výborů v Podbrezové 15. října 1944. Pod vedením Komunistické strany Slovenska ji organizovalo odborové vedení zvolené na sjednocovacím sjezdu.
      Politická jednota dělnické třídy se v závodech projevila tak, že závodní výbory byly složeny převážně z komunistů a bývalých sociálních demokratů, tj. z příslušníků sjednocené strany. Podobně jako národní výbory ve svých obvodech, i závodní výbory na závodech převzaly revoluční cestou úkoly, povinnosti a práva, které vyžadovala revoluční situace: postaraly se o očistu vedení závodů od Němců a kolaborantů, vytvářely ozbrojené jednotky na obranu závodů a spolu s jejich vedení pečovaly o otázky výrobní, mzdové, zásobovací, o pomoc armádě, partyzánským jednotkám apod. Závody se staly významnými baštami protifašistického boje.
      Sjezdu závodních výborů se zúčastnilo asi 200 delegátů ze 137 závodů a četní hosté, takže velký sál podbrezovských železáren byl nabit. Základní tón tohoto sjezdu byl dán situací: Slovenské národní povstání se už drželo téměř sedm týdnů, bojovalo se na všech úsecích, nacistické divize zmenšovaly povstalecké území po kouscích, ale soustavně. Proto vedení komunistické strany vedle odborových otázek kladno i zde hlavní důraz na zintenzívnění protifašistického boje, na obranu svobodného území, na mobilizaci všech sil. V tomto smyslu jsem též mluvil na sjezdu v politickém referátu jménem vedení Komunistické strany Slovenska. Pro náladu dělnictva v té době je charakteristická tato epizoda: projevu jsem se zmínil, že bojujeme za obnovení ČSR na nových základech národnostní i sociální spravedlnosti. Mezi delegáty se ozvaly výkřiky: „Nechceme ČSR, ale připojení k SSSR." Výkřiky se opakovaly a delegáti je provázeli stále větším potleskem, až tleskal skoro celý sál. Musel jsem změnit koncept svého projevu a soustředit se na otázku, proč chceme obnovit ČSR, jak si tento stát po osvobození představujeme a v jaké úzké spolupráci s SSSR. Podařilo se mi delegáty přesvědčit a nakonec přijali stanovisko strany s naprostým souhlasem.
      Sjezd byl velkou manifestací jednoty a síly dělnického hnutí, jeho odhodlání bojovat proti nacismu a po osvobození za socialistické uspořádání poměrů v našem státě.
      *
      Na středním Slovensku probíhaly po sjednocovacím sjezdu okresní konference a organizační sjednocení se uskutečnilo ve všech organizacích.
      Na okupované území a východní Slovensko přinesli delegáti sjezdu jeho linii a stranickou výzvu maximálně aktivizovat a organizovat partyzánské hnutí, aby se boj rozhořel všude. Z povstaleckého území byly za tím účelem posílány ozbrojené skupiny. Stranické organizace na západním Slovensku, které musely pracovat v ilegalitě, tvořily oblast vedenou Š. Bašťovanským. Na východní Slovensku poslalo vedení komunistické strany A. Kaboše a V. Borovského, které pověřilo vedením východní oblasti, pracující též ilegálně. S oběma oblastmi udržovalo vedení komunistické strany trvalé spojení a řídilo jejich práci. Myšlenky sjezdu a všechny myšlenky povstání se rozšířily i do oblastí okupovaných Němci a Maďary, takže celé Slovensko se řídilo jedinou linií - linií sjednocovacího sjezdu.
      Významnou úlohu zde sehrál povstalecký stranický tisk, zejména ústřední orgán Komunistické strany Slovenska Pravda.