Gustáv Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání (3/10)

Přidáno v pondělí 24. 8. 2009


Gustáv Husák

      Nástup do povstání

      V srpnu 1944 bylo Slovensko politicky připraveno zahájit velký ozbrojený antifašistický boj. Vedení komunistické strany a Slovenská národní rada čekaly na jedinou věc: na dohodu s Moskvou, na koordinaci akcí.

      *
      Za této situace se začátkem srpna objevuje nový moment: partyzánské skupiny, organizované na území Sovětského svazu, které přišly na slovenské území. Jejich příchod vývoj situace na Slovensku urychlil. Partyzánské jednotky prováděly podle pokynů štábu vojenskovýzvědnou, bojovou i politickou práci v týlu nepřítele.
      Sovětské partyzánské skupiny, které měly přejít Karpaty ze západní Ukrajiny, narážely na velké těžkosti. Proto se Ukrajinský štáb partyzánského hnutí rozhodl vyslat bez ohledu na nedostatek informací a údajů ze Slovenska jednu organizátorskou skupinu parašutistů přímo na slovenské území. Tak byla 26. července 1944 vysazena v prostoru Nízkých Tater, v obci Liptovská Osada, jedenáctičlenná skupina nadporučíka Velička.
      V tomto období se též silně zvyšoval příliv cizích občanů nejrůznějších národností, kteří uprchli ze zajateckých táborů, z nucených prací v okolních státech nebo kteří hledali na Slovensku ochranu před rasovou či politickou perzekucí, respektive příležitost k boji proti fašismu.
      Tisovský režim se snažil všemožně zastavit vývoj a zlikvidovat „partyzánskou sebranku". Nařizoval vojenské akce proti partyzánům, ale antifašisté zorganizovali „pročesávání lesů" tak, že se armáda s partyzány buď vůbec nesetkala, nebo se s nimi sbratřila. 12. srpna 1944 vyhlásila Tisova vláda na celém Slovensku stanné právo a uskutečnila řadu drobných zásahů. Avšak všechna tato opatření byla marná, protože tisovský mocenský aparát byl už tak rozložen, že neměl sil, aby realizoval vlastní opatření, aby se prosadil do života.
      Obtížným úkolem strany v tomto měsíci bylo udržet jednotu a disciplínu jednotlivých složek celého antifašistického tábora (politické a další skupiny, partyzáni, vojáci atd.), aby jednotlivými a svévolnými akcemi nebylo ohroženo celonárodní vystoupení.

      *
      Asi v polovině srpna byla k bojovému vystoupení nejpřipravenější oblast středního Slovenska.
      Komunistická strana Slovenska viděla svoji armádu v partyzánech, zejména v oddílech formovaných sovětskými veliteli a v oddílech ozbrojeného lidu, které přímo nebo nepřímo ovlivňovala. Proto organizovala partyzánské hnutí už dávno; nyní, když toto hnutí prožívalo tak bouřlivý rozvoj, nemohla připustit, aby se dostalo pod komando buržoazního vojenského velení a pod vliv londýnské vojenské kliky. A tak musel Golian v této otázce ustoupit: partyzánské oddíly nebyly podřízeny vojenskému velení.
      Ján Golian a Jan Šverma Od 20. srpna 1944 začalo hromadné vyzbrojování partyzánů z vojenských skladů. Mezitím pokračovaly i přípravy v armádě, která byla doplňována záložníky; postupně byly povolávány další ročníky. Režimisté to dělali k posílení obrany před Sovětskou armádou, antifašisté počítali s použitím této armády v povstání, v boji proti Němcům.
      Golian neměl osobní vlastnosti, které potřebuje vojenský velitel a organizátor povstalecké armády většího formátu. Byl průměrným štábním důstojníkem měkké povahy, kolísavý, podléhající různým vlivům, osobně nerozhodný, málo energický, s malými bojovými zkušenostmi. Jestliže k tomu přidáme politickou nevyspělost, která byla v těch letech mezi slovenskými důstojníky běžná, dostaneme obraz člověka osobně sice čestného, protifašisty, ale nehodícího se na velitelské místo v tak složité situaci.
      Golianovo vedení se už před povstáním zakopalo v horách středního Slovenska a staralo se především o problémy v této oblasti. Nejhorší na celé věci je, že toto vedení špatně informovalo představitele Komunistické strany Slovenska a Slovenskou národní radu, pokud šlo o problémy západního a východního Slovenska. Golian nás stále ujišťoval, že i tam je vše v pořádku, že armádu ovládá a řídí na celém Slovensku.

      *
      Bojová nálada na středním Slovensku však stále stoupala, události se lavinovitě řítily. Partyzánským jednotkám a jejich velitelům neobyčejně stouplo sebevědomí. Turčianské partyzánské skupiny hned 24. srpna vyhodily a zatarasily tunely u Strčena, Kraľovan a na trati Horná Štubňa - Handlová, den nato další tunel na trati Diviaky - Kremnica, tj. všechny tunely na tratích středního Slovenska. Akce pak pokračovaly denně. Od 24. srpna zahájili partyzáni ozbrojené akce i v Pohroní. K těmto akcím se přidávají i části armády, které přebíhají k partyzánům (například v Martině přešly i 3 tanky a část posádky). 27. srpna zadrželi partyzáni v Martině ve vlaku německou vojenskou misi z Rumunska v čele s plukovníkem Ottem a v noci ji celou zlikvidovali (šlo asi o 30 vysokých německých důstojníků). Na středním Slovensku začalo vyzbrojování civilních osob. Národní výbory přebíraly moc, Němci a fašistické živly byli zatýkáni, německé skupiny likvidovány. K partyzánským jednotkám přešly skupiny vojáků a ve vojenských uniformách se zúčastnily těchto akcí. V okresech středního Slovenska přerůstaly partyzánské akce v otevřený boj, v povstání; zachvacovaly živelně další složky obyvatelstva - lid i armádu, další obce a okresy.

      *
      Plakát k 10. výročí SNP z r. 1954 - G. Husák byl v tomto roce ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen na doživotí... Partyzánské akce na středním Slovensku vyvolaly poplach mezi vedoucími činiteli luďáckého režimu a nacistů. Tiso 25. srpna pochopil, že vlastními silami už svůj režim neudrží; rozhodl se proto povolat na Slovensko německou armádu.Novým vrchním velitelem jmenovala Tisova vláda generála Turance (místo Čatloše, který ztratil důvěru Němců). Hlava slovenského fašismu navrhuje likvidaci vlastní armády. A k tomu si povolává esesácké hrdlořezy. Tisův vrchní velitel Turanec se rozběhl do Banské Bystrice „udělat pořádek" podle německých přání. Nestihl to: na letišti Tri Duby ho partyzáni zajistili a zneškodnili.
      Po zprávě o zahájení německé okupace vydal Golian ve smyslu dohody se Slovenskou národní radou 29. srpna ve 20.00 hodin slovenské armádě rozkaz postavit se německým jednotkám na odpor, zahájit všude povstání.

      První dny povstání

      Povstání v Bratislavě mohla rozhodnout pouze vojenská posádka. Podrobnosti uskutečnění převratu jsem dojednával s podplukovníkem Kiššem-Kalinou. Toho však Golian v kritických dnech odvolal a novým velitelem jmenoval majora Murgaše, který nestačil ani navázat spojení se Slovenskou národní radou, nemluvě už o zorganizování vystoupení v Bratislavě. Golianův rozkaz k zahájení povstání dostal místo Murgaše Tisovi věrný důstojník Alojz Králik, který ihned zmobilizoval tisovský tábor i Němce. Místo rázných činů začaly v posádce, zejména mezi důstojníky, diskuse, co dělat; jedna část se chtěla přidat ke Slovenskému národnímu povstání, menšina zůstala věrná Tisovi, značný počet vojáků nechtěl bojovat vůbec a chtěl domů, k rodinám. V některých kasárnách se dokonce hlasovalo. Murgaš naprosto nezvládl úkol povstaleckého velitele, nedokázal semknout antifašisty v posádce a vojensky s nimi vystoupit. Diskuse a kolísání v posádce trvaly po celý 30. srpen 1944. Odešlo asi 800 vojáků a důstojníků, kteří se přidali k povstání, ostatní zůstali v nečinnosti.
      Slovenská armáda jako nástroj klerofašistického režimu přestala existovat: povstalecká armáda byla přejmenována na československou armádu, zbytek slovenské armády zlikvidovali ti, kteří ji začali budovat - tj. Němci se souhlasem a pomocí Tisa, Čatloše, Malára a dalších.

      *
      Povstalecký vysílač v Banské Bystrici Situace naléhavě vyžadovala, aby se vedení Komunistické strany Slovenska i Slovenská národní rada přemístily do Banské Bystrice, která byla předem vyhlédnuta za politické centrum povstání.
      Proti všem dohodám se Slovenskou národní radou jmenoval Golian podle rozkazu z Londýna povstaleckým velitelem armády ministra Benešovy vlády generála Viesta, který byl za hranicemi, a sám vystupoval pouze jako náčelník štábu.
      V Šrobárových plánech měl sehrát úlohu dočasného politického orgánu Revoluční národní výbor v Banské Bystrici, označovaný jako „oblast I", který Šrobárova skupina úplně ovládla. V době, kdy Revoluční národní výbor v Banské Bystrici dával dohromady své směrnice, MNV a ONV na povstaleckém území už legálně pracovaly, a to pod vedením Komunistické strany Slovenska. Je tedy zřejmé, že zde šlo o komplot benešovsko-šrobárovských živlů, které se chtěly touto cestou zmocnit politického vedení Slovenského národního povstání a revoluční okresní a místní národní výbory dát pod kontrolu okresních náčelníků a notářů.
      Ale národní výbory, které vedli a ovlivňovali komunisté, neuznávaly Revoluční národní výbor v Banské Bystrici jako nadřízený orgán.

      Slovenská národní rada

      1. září 1944 došlo k dohodě o rozšíření Slovenské národní rady o tři zástupce Šrobárovy skupiny (Šrobár, Pietor, Paulíny), o dva zástupce komunistické strany (Blažovský, Púll) a o zástupce sociální demokracie (Ertl). Po této dohodě se sešli členové Slovenské národní rady hned 1. září na prvním legálním zasedání historického významu.
      Bylo třeba informovat veřejnost o existenci, postavení a cílech Slovenské národní rady. Po dlouhých diskusích byl jednomyslně přijat dojednaný text Deklarace Slovenské národní rady. Deklarace byla ihned vytištěna a rozšířena po celém osvobozeném území. Na uvedením prvním zasedání Slovenské národní rady byla přijata i základní zákonná opatření: nařízení Slovenské národní rady o vykonávání zákonodárné, vládní a výkonné moci na Slovensku, nařízení o vytvoření povstaleckých ústředních orgánů, o rozpuštění Hlinkovy slovenské lidové strany, Hlinkovy gardy a ostatních fašistických organizací a o jejich postavení mimo zákon, jakož i publikační norma.
      Zvláštností povstaleckého řešení (které se udrželo až do září 1945) je soustředění zákonodárné i vládní moci v jednom orgánu, ve Slovenské národní radě. Z této koncentrace moci ve Slovenské národní radě vyplynula i přijatá terminologie („pověřenectvo", „pověřenec").
      Revolučním parlamentem, který měl zákonodárnou pravomoc, který volil vládní orgány a jemuž byli politicky odpovědni předsednictvo Slovenské národní rady a pověřenci, bylo plénum Slovenské národní rady. Jeho složení bylo paritní - polovinu tvořil levý blok (Komunistická strana Slovenska a sociální demokracie, po sjednocení Komunistická strana Slovenska), polovinu „občanský" tábor (který se postupně formoval v Demokratickou stranu). Po postupném doplňování měla Slovenská národní rada 50 členů.
      Členství ve všech vedoucích orgánech povstání (plénum, předsednictvo, pověřenci) bylo čestné a bezplatné. Ti, kdož neměli jiné pracovní zařazení, z něhož by pobírali plat, dostávali maximálně 4000 Ks měsíčně, tj. méně než dostával v té době vyšší státní úředník.
      6. září schválilo plénum Slovenské národní rady nařízení o zestátnění veškerého školství na Slovensku. Zásah do majetkových poměrů Němců, arizátorů a kolaborantů učinila nařízení Slovenské národní rady z 8. září.
      Před odchodem do hor, když bylo jasné, že se plénum Slovenské národní rady nebude moci přechodně scházet, přeneslo své pravomoci nařízením dočasně na předsednictvo SNR, aby byl zachován užší orgán, který by řešil existující problémy jménem Slovenské národní rady.
      Po provizóriu prvních dnů zvolilo plénum Slovenské národní rady 5. září šestičlenné předsednictvo (za KSS K. Šmidke, G. Husák a D. Ertl, za DS V. Šrobár, J. Lettrich a J. Ursíny) s tím, že „podle předběžného dojednání… bude Slovenské národní radě střídavě předsedat za levou skupinu K. Šmidke a za skupinu občanskou V. Šrobár". Po příchodu L. Novomeského na osvobozené území bylo předsednictvo Slovenské národní rady od 19. září rozšířeno ještě o dva členy (za KSS L. Novomeský, za DS inž. J. Styk) a v tomto složení se udrželo až do příchodu vlády do Košic.
      Společný nepřítel, který se svými divizemi tlačil stále blíže k Banské Bystrici, nutil představitele obou táborů ke spolupráci, k jednotě, k hledání řešení.
      Vládní a výkonná moc byla rozdělena na devět, respektive od 6. září na jedenáct ústředních úřadů - pověřenectev, v jejichž čele stáli političtí představitelé - pověřenci, z nichž každý měl svého zástupce, představitele druhého politického tábora (G. Husák byl pověřencem vnitra za KSS, pozn. red.).
      Vcelku je možno říci, že pověřenectva své úkoly za Slovenského národního povstání zvládla, že veřejný život fungoval ve složitých podmínkách téměř normálně. Fungovala doprava, pošty, školy, sociální instituce, závody, zásobování atd.