Gustáv Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání (2/10)

Přidáno v sobotu 22. 8. 2009


Slovenské národní povstání

      Slovenská otázka

      Žilinská dohoda, zákon o autonomii Slovenska, sjednocení všech buržoazních stran na Slovensku s HSLS - to je v oblasti národnostní politiky úplná kapitulace české buržoazie, naprostý krach koncepce jednotného československého národa, vítězství nacionalistické luďácké buržoazie.
      Místo toho, aby se slovenská otázka, tj. boj slovenského lidu za národní práva, stala spojencem pokrokových, demokratických a revolučních sil v ČSR, přeměnila se v důsledku uvedeného vývoje v nástroj nejreakčnější části slovenské buržoazie a nejsilnější agitační zbraň při zavádění fašistického režimu na Slovensku. To je tragická stránka slovenské otázky za předmnichovské ČSR.
      Slováci jsou samostatný národ jako každý jiný, s tím je třeba počítat a z toho vycházet. V tomto smyslu na Slovensku vzniklo jednotné myšlení, jednotné vědomí, jednotný názor.
      S výjimkou českých komunistů a části levých sociálních demokratů se celý český emigrantský tábor křečovitě držel šovinistické koncepce jednotného československého národa; proto celý zápas o řešení slovenské otázky musely vybojovat slovenské antifašistické síly za pomoci českých komunistů. Už toto rozdělení front v národnostní otázce mělo velký vliv na smýšlení slovenského lidu a na vznik sympatií ke komunistické straně a k Sovětskému svazu.
      Komunistická strana od svého II. sjezdu v roce 1924 v základní otázce, v uznávání Slováků za svébytný národ a v odmítání koncepce jednotného československého národa, nezakolísala. Slovenští komunisté považovali tehdy, podle vzoru SSSR, za samozřejmé, že vztah Čechů a Slováků v budoucí ČSR bude upraven federativně. Proto je též ve všech dokumentech požadován národní orgán se zodpovědnou pravomocí. Také dokumenty z ilegální činnosti komunistů v českých zemích nám říkají, že formu řešení budoucího vztahu Čechů a Slováků viděli v aplikaci sovětského vzoru na naše poměry.
      Leninské právo národa na sebeurčení bylo třeba vybojovat jak proti nacionalistickému, protičeskému, separatistickému stanovisku slovenské zfašizované buržoazie, tak i proti šovinistické, protislovenské koncepci české buržoazie, reprezentované Benešem a jeho londýnskou vládou.

      Plán Slovenského národního povstání Ze Slovenského národního povstání

      Při rozhovoru K. Šmidkeho2) s V. Širokým3), který jsem zprostředkoval v květnu 1944 za pomoci prokurátora J. Viktoryho, bylo dohodnuto, že strana připraví jednotnou akci k osvobození všech uvězněných komunistů najednou - buď na začátku povstání, nebo těsně před ním, aby tím neutrpěla obrovská práce strany při přípravě povstání. Akce osvobození politických vězňů v Bratislavě, Nitře, Leopoldově, Ilavě a jinde si vyžádala nemálo práce, času a energie.
      Dvojí vliv na vojenské vedení, vliv SNR a Londýna, se křížil, jak pokud šlo o koncepci povstání, tak i v dílčích otázkách a zesiloval nejistotu vojenského vedení, jeho politickou kolísavost. Nejvážnějším nedostatkem všech příprav povstání bylo, že neexistovalo žádné spojení se Sovětským svazem. Proto vedení strany naléhalo od jara 1944 na odeslání politicko-vojenské delegace SNR do SSSR letecky.
      Na zasedání SNR 29. června 1944 v Bratislavě, jehož se zúčastnilo všech osm členů (poprvé i K. Šmidke) a zástupce vojenského vedení, byla prodiskutována celková politická i vojenská situace a stav příprav SNP.
      Benešova vláda věděla velmi dobře o tom, že Slovensko Němci vojensky neobsadili, že jeho politické i vojenské síly chtějí a připravují celonárodní ozbrojené vystoupení proti nacismu. Proč tedy Beneš a jeho vláda podrobně neinformovali sovětskou vládu podle spojenecké smlouvy z 12. prosince 1943 o situaci na Slovensku, o připravovaném povstání, proč nežádali koordinaci Slovenského národního povstání s akcemi Sovětské armády, jeho zařazení do jejích plánů?
      Pravičácká, antikomunistická skupina lidí, která tvořila emigrantskou vládu, se přidržovala politické linie britské konzervativní vlády. Z podnětu britské vlády a s jejím souhlasem lepil Beneš a jeho vláda od podzimu 1940 prakticky do roku 1943 polsko-československou federaci, která v té době a při známé orientaci polské emigrantské vlády nemohla být ničím jiným než pokusem o protisovětské spiknutí ve střední Evropě. Beneš uzavřel spojeneckou smlouvu s SSSR až tehdy, když už tuto smlouvu měla i Anglie.
      Situace byla bohužel taková, že koordinace příprav Slovenského národního povstání s akcemi Sovětské armády byla v rukou československé vlády v Londýně a její vojenské kliky. Ta však neměla nejmenší zájem na tom, aby se doma, na Slovensku, rozvinula široká masová antifašistická akce, ani na tom, aby Sovětská armáda rychle pronikla na naše území a dostala se do střední Evropy, aby co nejdříve osvobodila co největší část našeho státního území.

Karol Šmidke 2) Šmidke Karol, 1897 - 1952, čs. stranický a státní činitel, člen KSČ od 1921, 1939 - 1943 činný v komunistickém zahraničním odboji v SSSR. Z pověření moskevského vedení KSČ vyslán r. 1943 na Slovensko, kde spolu s G. Husákem a L. Novomeským vytvořil V. ilegální ÚV KSS, účastnil se založení ilegální Slovenské národní rady a příprav SNP. V r. 1944 byl jedním z hlavních představitelů SNP, velitelem Hlavního štábu partyzánského hnutí a předsedou povstalecké Slovenské národní rady. 1944 - 1945 byl předsedou a 1945 - 1950 místopředsedou KSS. Hrdina ČSSR (1967) in memoriam.

Viliam Široký 3) Široký Viliam, 1902 - 1971, čs. stranický a státní činitel. Člen KSČ od 1921, 1939 - 1940 člen moskevského vedení KSČ. 1941 vyslán na Slovensko, kde byl zatčen a 1941 - 1945 vězněn. V únoru 1945 vedení KSS zabezpečilo jeho útěk z vězení a přechod k Sovětské armádě. 1945 - 1954 byl předsedou KSS, 1953 - 1963 předsedou československé vlády. Řád Klementa Gottwalda (1955, 1962).

      *
      Historie odletu delegace Slovenské národní rady do SSSR je dalším dokladem tendenčního postupu a činnosti Benešovy vlády a zejména její vojenské kliky. Odlet se měl uskutečnit v jarních měsících 1944. Zákulisními vlivy Ingrových4) agentů však byl odlet neustále odkládán a na naléhání Slovenské národní rady byl konečně stanoven na 9. července 1944. Šmidke i generál Jurech, kteří měli zastupovat Slovenskou národní radu, byli připraveni. Letadlo měl řídit kapitán Koza. Šmidkemu však bylo oznámeno, že let se neskuteční, protože z letadla byl na „vyšší rozkaz" vypuštěn benzín a vyjmut akumulátor. Vzniklo z toho velké roztrpčení, ale „vysvětlení" se ještě dalo jakžtakž věřit. Po ostré kritice připravovalo vojenské vedení druhý odlet na 2. srpna 1944. Letadlo přeletělo hladce frontu, přistálo na správném místě, ale chyběla v něm delegace Slovenské národní rady, a zejména její vedoucí K. Šmidke. Tentokrát nám bylo naprosto jasné, že jde o záměrný čin londýnské vlády, že Šmidke byl vynechán vědomě, aby se jako představitel KSS nedostal do SSSR.
      Šmidke se do SSSR přece jen dostal, což souvisí s tzv. Čatlošovým5) memorandem. Po selhání odletu 9. července 1944 jsme zoufale hledali možnost, jak získat letadlo po stranické linii. Pomohla nám náhoda. Asi v polovině července 1944 mi oznámil funkcionář KSS na Myjavě kapitán Lipka toto: vyhledal ho nadporučík J. Stanek, šéf zpravodajského oddělení na MNO, a řekl mu, že Čatloš chce poslat letadlem do Moskvy jakési své memorandum a že Staňkovi uložil, aby našel komunistického funkcionáře, který by odletěl s jeho pilotem a pomohl mu odevzdat memorandum do rukou sovětských činitelů. Naléhali jsme proto na rychlý odlet Čatlošova letadla.

Jan Sergej Ingr 4) Ingr Jan Sergej, 1894 - 1956, čs. buržoazní generál, 1940 - 1944 ministr národní obrany v londýnské exilové vládě. Po únoru 1948 založil v exilu kontrarevoluční organizaci „Rada svobodného Československa".

Ferdinand Čatloš 5) Čatloš Ferdinand, 1895 - 1972, sl. buržoazní generál, účastník kontrarevolučního vystoupení čs. legií v Rusku; 1939 - 1944 ministr národní obrany klerofašistického slovenského státu; organizátor tažení proti Polsku a SSSR. 1947 odsouzen Národním soudem k 5 letům vězení.

      *
      Šmidkeho odlet do Moskvy vyvolal v londýnských kruzích paniku. Věci se dostaly do nového stadia: informační monopol Londýna byl zlomen.
      Beneš byl dobře informován o práci Komunistické strany Slovenska a Slovenské národní rady na Slovensku, o připravovaném povstání. Nevěděly to však sovětské kruhy. Proto energicky zasahuje proti delegaci SNR, obviňuje ji ze spolupráce s kolaboranty, sovětským místům vyhrožuje mezinárodní zápletkou, budou-li s ní jednat, svým orgánům přikazuje, aby tomuto jednání zabránily, a nebude-li to možné, aby odmítly spoluodpovědnost; zkrátka snažil se za všech okolností znemožnit, aby delegace Slovenské národní rady dosáhla dohody o koordinaci svých plánů s akcemi Sovětské armády.
      Moskevské vedení Komunistické strany Československa přijalo Šmidkeho zprávy s uznáním. Souhlasilo s koncepcí Komunistické strany Slovenska, podporovalo ji a probojovávalo jak u sovětských činitelů, tak i v rámci československé emigrace.

      *
      Beneš pospíchal, aby si zajistil vládu doma. Ve smyslu dohody s SSSR z 8. května 1944 vydal 3. srpna 1944 dekret prezidenta republiky o dočasné správě osvobozeného území. V dekretu byly určeny úkoly a pravomoci vládního delegáta, zřízen Úřad pro správu osvobozeného území, v jehož čele stál vládní delegát a jehož zástupcem byl další člen vlády. Beneš a jeho vláda svěřili tuto obrovskou pravomoc nad osvobozeným územím pravicovému sociálnímu demokratu F. Němcovi, který se kompromitoval kolaborací s nacisty, protože spolu s Gajdou a dalšími podepsal prohlášení tzv. Národního výboru, v němž bylo uvítáno připojení protektorátu k německé říši.