Gustáv Husák: Svědectví o Slovenském národním povstání (1/10)

Přidáno ve čtvrtek 20. 8. 2009


Gustáv Husák

      U příležitosti 65. výročí Slovenského národního povstání přinášíme výtah z knihy Gustáva Husáka „Svědectví o Slovenském národním povstání", která vyšla poprvé v roce 1964.

      Stručně na úvod:
      Po mnichovské zradě a odtržení českého pohraničí byla Žilinskou dohodou z 6. 10. 1938 vyhlášena autonomie Slovenska v rámci ČSR a vytvořena autonomní autonomní slovenská vláda v čele s klerofašistickým katolickým farářem Jozefem Tisem. Politickou moc na Slovensku uchvátila Hlinkova slovenská lidová strana (HSLS), byla rozpuštěna KSČ, zastaven pokrokový tisk a zahájena perzekuce komunistů, levicových a protifašistických sil.
      Na základě vídeňské arbitráže z 2. 11. 1938 okupovalo značnou část území jižního Slovenska Maďarsko ovládané fašistickým diktátorem Horthym. 14. 3. 1939 odtrhla slovenská reakční politická reprezentace v čele s HSLS po dohodě s Hitlerem Slovensko od českých zemí a vyhlásila klerofašistický slovenský stát - Slovenskou republiku, jež byla ve skutečnosti vazalským státem nacistického Německa. Proti klerofašistickému režimu se záhy začal formovat odboj, v němž se vedoucí iniciativní silou stala Komunistická strana Slovenska - KSS, která vznikla organizačním vyčleněním z KSČ po rozbití Československa v březnu 1939.
      V prosinci 1943 byla vytvořena na základě „vánoční dohody" ilegální Slovenská národní rada (SNR) jako vrcholný orgán protifašistického odboje na Slovensku.
      Autor knihy „Svědectví o Slovenském, národním povstání" Gustáv Husák (1913 - 1991) patřil k hlavním organizátorům Slovenského národního povstání. Od roku 1943 byl členem 5. ilegálního ústředního vedení Komunistické strany Slovenska (KSS), od srpna 1944 do 5. září téhož roku stál v čele KSS, od 17. září 1944 byl jejím místopředsedou, po 29. srpnu 1944 dále členem Slovenské národní rady.

      Příprava a rozvoj partyzánského hnutí Slovenské národní povstání

      Komunistická strana Slovenska připravovala povstání jako lidovou revoluční válku proti fašismu, jako revoluci, v níž vystoupí ozbrojený lid i armáda. Připravit lid na toto vystoupení i vojensky, ozbrojit jej a vést - to byl úkol partyzánských oddílů, které strana budovala po své linii, prostřednictvím svých organizací a kolem nich. Do těchto oddílů volala a vítala všechny poctivé antifašisty.
      Právě proto, že KSS budovala masové partyzánské hnutí, že počítala s ozbrojeným vystoupením lidu, mohla se v SNR dohodnout s antifašistickými důstojníky (Golian a spol.), i když věděla o jejich buržoazní orientaci.
      Podle hlášení stranických organizací z konce června 1944 se na partyzánskou činnost v konkrétních oddílech připravovalo několik tisíc lidí a v krátké době počítaly s účastí asi 20 000 osob. Kdyby selhala armáda, pak by se tyto partyzánské útvary staly hlavní ozbrojenou silou protinacistického boje.
      Do oddílů, jež operovaly v horách, odcházely především osoby pronásledované policií, uprchlíci z vězení, dezertéři z armády a mnoho sovětských zajatců, kteří utekli ze zajateckých táborů.
      Slovensko nebylo okupovány německou armádou a právě to umožňovalo přípravu tak široké celonárodní akce. V době, kdy slovenský lid intenzivně připravoval největší revoluční ozbrojené vystoupení svých dějin, navenek se jakoby nic nedělo: žádné letáky, ilegální noviny, masové demonstrace, dokonce ani nepříliš velké partyzánské akce. Němci a gardisté si víceméně klidně cestovali po Slovensku a netušili, jaký sud prachu se jim zde plní pod nohama. Radikální frázisté z období kultu, kteří v této akci viděli opatrnictví, alibismus nebo dokonce zradu, kteří hořeli touhou po menších ozbrojených akcích, nechtěli svou „koncepci" domyslet. Nechápali, že tím by byla zmařena velká celonárodní akce, rychlý přechod Sovětské armády přes slovenské území se všemi důsledky pro nás i pro vývoj války.

      Plány Benešovy vlády na Slovensku

      Vznik Slovenské národní rady v takovém složení, a zejména to, že v ní nebyly zastoupeny, vyvolal v kruzích benešovských zpravodajských skupin rozhořčení. Proto začaly vyvíjet mezi odbojovými pracovníky na Slovensku intenzivní činnost proti Slovenské národní radě, pro její rozbití, pro vytvoření nového centrálního orgánu, věrného Benešovi.
      Čím byla „pravděpodobná eventualita, že západní spojenci vniknou přes Balkán" do oblasti Dunaje méně pravděpodobná, čím více musel Londýn počítat s tím, že Slovensko osvobodí Sovětská armáda, tím větší důraz kladla Benešova vláda a její generalita na to, aby armádní akci na Slovensku dostala pevně do svých rukou, aby „vyloučila civilní prvek", tj. masy lidu z aktivní účasti na „převratu", a zejména aby vyloučila vliv komunistů na průběh celé akce.
      Benešovi přívrženci, seskupení kolem Šrobára1), začali „masově" zakládat národní výbory. Smysl této taktiky vyšel plně najevo v první dnech povstání, kdy Šrobár chtěl svolat „sjezd národních výborů", tj. svých národních výborů, na němž chtěl zase zvolit Zemský národní výbor jako vedoucí orgán povstání.
      Baťa dal z iniciativy zlínského Čipery prostřednictvím své filiálky na Slovensku a Slovenské banky Šrobárovi k dispozici pět miliónů Kč na odbojovou činnost. Za tyto peníze chodili po Slovensku tři či čtyři Šrobárovi lidé, navštívili hostinského, učitele a semtam nějakého známého, „pověřili ho vedením místního národního výboru", dali mu peníze - a národní výbor byl založený.
      Beneš nikomu nic nenařizoval, ale Slovenskou národní radu neuznával, považoval ji za jednu ze skupin, a všechny nutil, aby se sjednotili pod Šrobárovým vedením, tj. aby přijali koncepci a program jeho vlády a pomáhali uskutečnit její mocenskopolitické záměry doma. K tomu však vedení KSS ani Slovenská národní rada nebyly ochotny.

Vavro Šrobár 1) Šrobár Vavro, 1867 - 1950, slovenský buržoazní politik, lékař; profesor univerzity v Bratislavě. V období slovenského klerofašistického státu stál v čele malé skupiny buržoazního protifašistického odboje, orientované na čs. exilovou vládu v Londýně. Za Slovenského národního povstání byl jedním ze dvou předsedů Slovenské národní rady. V l. 1945 - 1946 byl členem vedení Demokratické strany, 1946 založil Stranu slobody a stal se jejím prvním předsedou. V únoru 1948 se přihlásil k programu obrozené Národní fronty. 1969 vyznamenán Řádem republiky in memoriam.