Ludo Martens: Sovětský svaz a sametová kontrarevoluce (5/8)

Přidáno ve čtvrtek 13. 8. 2009


Ludo Martens

Leden 1990: Sovětský svaz na okraji propasti

      Pro vysvětlení příčin kontrarevoluce probíhající v SSSR na přelomu 80. a 90. let se L. Martens opět vrací k duchovnímu otci gorbačovské kontrarevoluce, k N. S. Chruščovovi. Připomíná „čtyři základní teze vyhlášené Chruščovem před třiceti lety":
      První teze: v Sovětském svazu už není u moci dělnická třída, stát dělnické třídy byl nahrazen státem všelidovým. … Tato teze vedla k zastavení boje proti buržoazním, reakčním proudům, ovlivněným imperialismem, a také měla zajistit klid pro byrokracii, zcela se oddělující od pracujících. …
      Druhá teze: Chruščov r. 1962 ohlašuje, že Sovětský svaz v roce 1980 dosáhne komunismu a že předstihne v této době Spojené státy. … Ve skutečnosti takové sliby rajské budoucnosti ukolébaly masy, u nichž byla myšlenka revoluce, socialismu a komunismu velmi populární, a umožnily technokratům a byrokratům upevnit si moc a pozice.
      Třetí Chruščovova teze: prohlašuje, že kapitalismus se na celém světě hroutí, zatímco socialismus kráčí nezadržitelně k vítězství. … Proto už je možné získat moc v Evropě a na celém světě parlamentní a mírovou cestou. … N. S. Chruščov
      Čtvrtý bod se týká Chruščovova postoje ke Spojeným státům. … „Chceme být se Spojenými státy v přátelských vztazích a spolupracovat s nimi v boji za mír a bezpečnost národů. Nastupujeme tuto cestu s dobrými úmysly a bez jakýchkoli postranních záměrů." (Zpráva na XX. sjezdu KSSS) … Snadno pochopit, že takový postoj vedoucího činitele první socialistické země nemá nic společného s mírovým soužitím, které komunisté vždy obhajují.
      Pojednání o následující éře L. I. Brežněva (generální tajemník KSSS v l. 1964 - 1982) nazval L. Martens „Zkostnatělost a šílenství". Upozorňuje, že v této éře nebylo skoncováno s chybnou Chruščovovou linií, naopak byly vyhlášeny další skutečnosti neodpovídající teze: Brežněv přichází s pojmem „sovětského lidu", v němž mizí jak třídy, tak národnosti. (L. Martens by měl ovšem dodat, že Brežněv v rámci pojmu „sovětského lidu" společenské třídy a vrstvy, stejně jako národnosti rozlišoval, skutečnosti však neodpovídala jeho tvrzení o „monolitní jednotě" a „jednomyslné podpoře politice komunistické strany"). … Depolitizace mládeže nutně vyplývá z pojetí státu jako všelidového. Zkostnatělý a únavný marxismus-leninismus se nemůže uchytit v mysli mladých. Přitom od dob Lenina víme, že v ideologické oblasti neexistuje vakuum. Tam, kde se neprosadí socialistická ideologie, vládne buržoazní ideologie ve svých nejrůznějších podobách.
      Za Brežněva se byrokratická elita stala téměř nesesaditelnou. … „V naší zemi", prohlašuje, „je vybudována rozvinutá socialistická společnost, která se postupně mění ve společnost komunistickou." (Zpráva na XXV. sjezdu KSSS) „Ano, ten provždy mocný a prosperující socialistický stát existuje! Síla Sovětského svazu v oblasti ekonomické, vojenské, v ostatních oblastech, je neochvějná." (Zpráva na XXIII. sjezdu KSSS) L. I. Brežněv
      Téměř výlučně spoléhá na posilování sovětských vojenských sil při obraně a rozšiřování pozic Sovětského svazu. … Brežněv odložil do muzea historie mobilizaci mas, pokračování třídního boje a revoluční výchovu a osvojil si vojenskou koncepci a doktrínu, vlastní jeho protivníkům. …
      V dalších řádcích L. Martens ostře napadá další názory a činy L. I. Brežněva - obávám se, že ne vždy zcela po zásluze, protože řada z nich skutečně sloužila, i přes projevující se deformace, obraně socialismu a zvyšování životní úrovně, v tomto ohledu tedy rozvoji, nikoli stagnaci či dokonce likvidaci socialistické společnosti. Myslím, že by autor, svalující na L. I. Brežněva všechny příčiny neshod s Čínou a Albánií, měl více přihlédnout k „negativnímu vývoji v protirevizionistickém proudu", který popisuje v úvodu knihy. Měl by přihlédnout k tomu, že politika maoistů dospěla ke spojenectví se zahraničním kapitálem proti „největšímu nebezpečí" sovětského revizionismu, tedy k přímé zradě revolučního procesu a hnutí. V principu to bylo totéž, jako kdyby se Brežněv spojil s imperialisty proti maoistům, které by považoval za větší nebezpečí než buržoazii. (Nemluvě už o katastrofálních výsledcích takových „antirevizionistických" experimentů jako „velký skok do komunismu" a „velká proletářská kulturní revoluce", které se svým avanturismem vyrovnaly Chruščovovi, pokud jej ještě nepředčily!) Albánská strana práce měla sice zásadovější postoj, ale její naprostá izolace provázená prohlášením se za jediný socialistický stát na světě skončila kontrarevolucí shodně s „revizionistickými státy" a dnes jsou pozice komunistů v Albánii ještě horší než ve většině ostatních bývalých socialistických států.
      Ludo Martens píše, že „na čtyřech brežněvovských sjezdech nepadlo jediné slovo o obnovení Stalinovy prestiže", připouští však, že Brežněv „přitlumil kritiku Stalina", k čemuž dodává: „Nechtěl obviňovat Stalina, stejně jako nechtěl kritizovat cary." (Copak Brežněv cary obdivoval?) Nicméně plně oprávněná je kritika toho, že ve zmiňované době jsou léta přijímána rozhodnutí, ale už chybí schopnost plánovat podle nich hospodářský rozvoj.

Připravil Leopold Vejr