Ludo Martens: Sovětský svaz a sametová kontrarevoluce (4/8)

Přidáno v úterý 11. 8. 2009


Ludo Martens

Kontrarevoluce v Rumunsku

      Druhá kapitola knihy „Sovětský svaz a sametová kontrarevoluce" pojednává o tzv. Pražském jaru roku 1968 a intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy. Tuto kapitolu nebudu rozebírat, protože základní charakteristika událostí byla podána už v úvodu knihy a tedy i v úvodu tohoto článku.

      Českým čtenářům méně známé okolnosti kontrarevoluce v Rumunsku nám přibližuje třetí kapitola, nazvaná „Když karpatský upír uhodil na Temešvár" a napsaná bezprostředně po tragických rumunských událostech již v červenci 1990.
      L. Martens připomíná základní Chruščovovy teze přijaté i rumunským vedením, jejichž realizace značně usnadnila restauraci kapitalismu. Jedná se o orientaci z r. 1956 na „dobré vztahy" (spolupráci) s imperialismem, možnost rozvoje zemí třetího světa s hospodářskou pomocí SSSR bez boje proti imperialismu, na parlamentní cestu vítězství socialistické revoluce, o tezi o definitivním vítězství socialismu a nemožnosti restaurace z r. 1961, ze které vyplynulo, že diktatura proletariátu a třídní boj za socialismu již nejsou nezbytné.
      Ceausescu se v podstatě řídil revizionistickými tezemi Chruščova. Jelikož Rumunská komunistická strana měla dost malou zkušenost z revolučního boje, když se dostala s podporou Rudé armády k moci, socialismus spočíval od počátku na poměrně slabých základech. Přesto r. 1965 oznámil Ceausescu „definitivní vítězství socialismu v naší vlasti" a „zánik vykořisťovatelských tříd", tedy i třídního boje… v zemi, kde byl stále ještě velmi silný ideologický vliv fašismu. …
      Bylo zrušeno kandidátské období pro nové členy strany. Pronikli do ní četní kariéristé a šplhavci, reformisté, ba i fašisté. … V roce 1959 měla strana 750.000 členů, v roce 1965 se tento počet zdvojnásobil a r. 1989 dosáhl 3,850.000. Protože strana už nesloužila k obraně diktatury proletariátu a k třídnímu boji v složitých formách, jichž nabývá tento boj v socialistické společnosti, snadno se v ní mohly uchytit všechny možné buržoazní a maloburžoazní proudy. Nicolae Ceausescu
      Hlavním požadavkem, pokud šlo o kádry, byly jejich technické a vědecké schopnosti. … Stranu zaplavili četní technokraté bez revolučního přesvědčení, bez revoluční praxe mezi masami, bez angažovanosti v mezinárodním protiimperialistickém boji.
      Přesto Ceausescu prohlašoval, že „jednota RKS je nerozborná". Ještě r. 1965 tvrdil, že „za rumunskou komunistickou stranou jde všechen lid s bezmeznou oddaností a důvěrou". To snížilo veškerou bdělost v národním i mezinárodním třídním boji. ….
      Pseudolevice … plně podporuje tyto Ceausescovy buržoazní postoje, ale kritizuje jeho „represi" vůči nepokrytě fašistickým nebo proimperialistickým živlům, jeho „porušování lidských práv" v případě těchto zjevných reakcionářů.
      …Ke konci života se Ceausescu pod tíhou útoků imperialismu a sovětských komplotů pokusil o návrat k některým základním principům socialismu.
      …Co se týče nás, my „nepodporujeme" Ceausesca, neboť jsme od r. 1968 bojovali proti revizionismu. Ale hájíme rumunský socialismus (nahlodaný revizionistickou chorobou a umírající) a Ceausesca proti konečnému náporu proimperialistické pravice … a západního imperialismu. Ceausescovo Rumunsko poskytovalo těm, kdo usilují o diktaturu proletariátu, lepší bojový prostor než Rumunsko znovu koloniálně závislé na německém a francouzském imperialismu. Za Ceausesca byl průmysl znárodněn a země si zachovávala nezávislost; v Rumunské komunistické straně mohli marxisté-leninovci provádět ideologickou a organizační práci proti revizionismu. Historie ukázala, že marxisté-leninovci byli příliš slabí, že revoluční zvrat už nebyl možný a že porážka při náporu pravice byla nevyhnutelná. Boj za znovuvytvoření revoluční komunistické strany bude tedy dlouhý a obtížný. Ale nikdy žádný komunista, hodný toho jména, nemůže použít slabost marxisticko-leninských sil v RKS jako záminku pro přechod do tábora pravice a imperialismu.
      Nicolae Ceausescu zavražděný kontrarevolucionáři 25. 12. 1989 ve věku 71 let Elena Ceausescu, manželka Nicolae Ceausescu, zavražděná kontrarevolucionáři 25. 12. 1989 ve věku 73 let …Belgický premiér Wilfried Martens prohlásil 24. prosince 1989 v pořadu BRT (belgická státní televize, pozn. překl.): „V Temešváru bylo 12.000 mrtvých." Nepochybně tomu pevně věřil. Jenže teď víme, že bylo v Temešváru 90 mrtvých mezi nimi dost komunistů. Koeficient zveličení je 133.
      …Potom přišel proces a zavraždění Nicolae a Eleny Ceausescových. Zřídkakdy měl civilizovaný a demokratický svět možnost být svědkem tak nechutné, ponižující, sprostě fašistické frašky, jako byl tento proces. A přesto mu celá smečka našich „demokratů" tleskala, jedni vlažně, druzí freneticky.
      …Herman Bodenmann, prezident Švýcarské bankovní komise, musel upřesnit, pokud jde o Ceausescova „švýcarská konta": „Po takových kontech není ani stopy. Zdá se už obvyklé, že se při pádu každého diktátora tvrdí, že si ukryl peníze ve Švýcarsku. Jediné peníze, které přišly do Švýcarska z Rumunska, pocházely z normálních obchodních transakcí."
      …Naši „obhájci lidských práv" ospravedlňují vraždění komunistů, protože tyto vraždy „vypadají, že slouží věci" pravice! A přiznávají: živý Ceausescu by býval byl potenciálně nebezpečný… Kdyby totiž pučisté měli vést veřejný proces s tak groteskními obžalobami, nutně by museli být odhaleni.

Připravil Leopold Vejr