TROCKISMUS - NEPŘÍTEL LENINISMU (2/2)

Přidáno v úterý 30. 6. 2009


V. I. Lenin

      Sestaveno podle sborníku Trockizm - vrag leninizma, Moskva 1968. Z Leninových spisů a další literatury přeložil kolektiv překladatelů. Předmluvu napsal dr. Josef Mudroch.

      PŘEDMLUVA

      *
      Trockismus měl v době před druhou světovou válkou v Československu v některých kruzích intelektuálů své propagátory a přívržence. V řadách Komunistické strany Československa natropil nemálo škod, podobně působil rozkladně i v mezinárodním revolučním dělnickém a komunistickém hnutí. S trockismem se sváděl boj i na půdě Komunistické internacionály.
      Československý trockista Pollak např. těsně před XV. sjezdem VKS(b) vydal v r. 1927 brožuru o mezinárodní situaci, kde žádal, aby Sovětský svaz ihned vstoupil do války na podporu stávkujících v Anglii, a to v duchu Trockého teze o nutnosti „vývozu revoluce".
      Objevení se trockismu v pestré mozaice kontrarevolučních sil v „československém jaru" v roce 1968 není ničím náhodným.
      Literární listy, týdeník Svazu československých spisovatelů, počaly uveřejňovat výňatky z přednášek trockisty polského původu, Isaaca Deutschera, který přednášel na Cambridgeské universitě v Anglii. Byly to přednášky proslovené Deutscherem k 50. výročí existence Sovětského svazu. Vyšly v Anglii knižně pod názvem „Nedokončená revoluce".
      Když Literární listy dělaly této trockistické publikaci reklamu, uvedly, že Deutscher se v nich zabývá „vývojem sociální a politické problematiky sovětské společnosti od revoluce až k dnešku, vztahy revoluce a ruské tradice, internacionálními a nacionálními aspekty revoluce, jejím vztahem k demokracii a perspektivami dějinného procesu, který Říjnová revoluce zahájila".
      Dále se Deutscherovo dílo vydávalo za „pokus o marxistickou sociologii a filosofii revoluce", přičemž se podotýkalo, že autorovi v něm jde „O zkoumání hybných sil porevolučního vývoje, sociálních příčin, které vedly k vítězství stalinismu, o zjištění objektivních procesů, které otřásly stalinskou ideologií a kultem, a sociologické prognózy dalšího vývoje".
      Lubomír Sochor v Literárních listech Č. 10/1968 napsal jakousi stručnou biografii Isaaca Deutschera a seznamoval čtenáře blížeji s jeho myšlenkami a dílem. Podle názoru L. Sochora je Deutscher „marxistou, a to velmi rigorózním, marxistickým historikem komunismu a marxistickým historikem marxismu", což podle něho je prý „jev zatím více než vzácný".
      Sochor dále uvádí, že prý tuto neveřejnou reputaci měl Deutscher v našich dřívějších poměrech pochopitelně jen „v úzkých kruzích marxistické intelektuální levice, a to od poloviny padesátých let, kdy k nám začala ojediněle pronikat jeho historická díla".
      Sochor píše, že Deutscherovy publikace jako „semena padala na připravenou půdu".
      Naši levicoví intelektuálové si prý začínali uvědomovat, že socialismus je v krizi a na věčně živou otázku, co dělat, si šli pro odpověď k Deutscherovi v jehož knihách „bylo možno postřehnout lví spár marxismu". U Deutschera prý proti stalinským mystifikacím a historickým legendám „promlouvala skutečná historie".
      Sochor poznamenává, že tehdy prý znamenala tato četba ještě riskantní záležitost. Co však bylo hlavní, bylo to, že „urychlila významně vývoj mnoha marxistických intelektuálů a připravila je na boj se stalinismem".
      Sochor pln nadšení volá: „Konečně přišla doba, kdy lze o dílech Isaaca Deutschera mluvit veřejně a vyslovit požadavek, aby byla u nás také vydána a zpřístupněna všem."
      Sochor označil Deutscherovy práce za „perly marxistického dějepisectví" a dokonce je srovnával s některými pracemi Marxovými a Engelsovými. Doporučoval každému, kdo se prý „chce zbavit dějinných mystifikací, aby šel k pramenům". Deutscherovy práce „k nim ukazují a otevírají cestu". A znovu Sochor volá: „Je třeba je přeložit a vydat, a to v celé šíři ..."
      Sochorův článek na oslavu Isaaca Deutschera je v lecčems poučný. Ukazuje totiž přerod intelektuála, který i když nosil stranickou legitimaci v kapse, dezertoval z marxisticko-leninské bojové fronty, jakmile se střetl s obtížemi a zákruty ve vývoji světového revolučního procesu a ve vývoji doma. Přijímá v našem případě trockistickou koncepci, se kterou vyráží do boje, kdy vrcholí krize u nás, jako tomu bylo na rozhraní roku 1967 a 1968.
      Sochor i časově přesně umísťuje výchozí bod ideového přezbrojení směrem ke kontrarevoluci našeho intelektuála, jímž je polovina padesátých let. Je to v době, kdy odzněly závěry XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Kritika kultu osobnosti a odhalení deformací umožnily však kontrarevolučním živlům v Maďarsku a v Polsku rozpoutat pod záminkou boje „proti stalinismu" útok proti socialismu a moci dělnické třídy. Zdá se, že nebyl tehdy mimo jiné doceněn destrukční vliv trockismu v těchto událostech a ani to, že se dovedl velmi obratně přiživovat na kritice kultu Stalinovy osobnosti.
      Sochor ukazuje právě rozpolcenost intelektuála onoho období krizí a zlomů ve vývoji socialistických zemí, který se ve zmatku chápe laciného hesla boje „proti stalinismu", ztotožňuje deformace kultu osobnosti se socialistickým systémem jako takovým a jde si pro poučení k trockistům.
      Trockismus se mohl stát jeho útočištěm proto, neboť dovedně operoval se socialistickou frazeologií, tvářil se jako reformátor socialismu, který odstraní neduhy „stalinismu" a „byrokratického socialismu"; koneckonců svým odporem proti organizovanému postupu, kázni a centrálnímu řízení byl trockismus vždy blízký intelektuálním náladám a sklonům, které jsme mohli u nás v roce 1968 pozorovat také v činnosti politikářů ze spisovatelských kruhů. V. I. Lenin s J. V. Stalinem
      Vliv trockismu bylo možno pozorovat i v kruzích historiků i u nás a v dalších socialistických zemích. Nejasnosti a subjektivistické pohledy na některé etapy dějin Komunistické strany Sovětského svazu, nedostatečné odhalování skutečné úlohy trockismu a jeho nepřátelského charakteru povzbudily u některých historiků nesprávné představy, poplatné trockistickým pozicím. Sem patří i kniha M. Reimana vydaná u nás v roce 1967 pod názvem „Ruská revoluce". Jde o pokus snížit význam Říjnové revoluce jako revoluce znamenající novou epochu v dějinách lidstva a vydávat ji za „nacionálně omezenou". Reiman zamlčuje v podstatě nesmiřitelný boj mezi Leninem a Trockým ještě dlouho před Říjnovou revolucí a snaží se Trockého vydávat za jednoho z vůdčích činitelů Října. M. Reiman se pokouší rehabilitovat Trockého a vylíčit jej vedle Lenina jako nejvýznamnějšího vůdčího činitele bolševické strany. Avšak pravdou je to, že Trockij byl protivníkem leninismu a svou činností způsobil značné škody bolševické straně, Sovětskému svazu a celému mezinárodnímu komunistickému hnutí.
      I. Deutscher ve své „Nedokončené revoluci" v souzvuku s trockisty různého ražení opakuje již známé názory, které dávno vyřkl Trockij. Opakuje známá obvinění o „byrokratizaci bolševického vedení", o „buržoazním přerodu SSSR" a vyhlašuje nutnost provedení „nové politické revoluce" v Sovětském svazu a v ostatních socialistických zemích, směřující k obnovení kapitalismu.
      I. Deutscher ve své knize v rozporu s historickou skutečností bagatelizuje podstatu s hloubkou rozporů mezi leninským vedením KSSS a trockistickými opozičníky, které prohlašuje za bojovníky usilující o návrat k „demokratickým metodám" v životě strany.
      V souladu s Trockým opakuje názor, že prý socialistická revoluce v Rusku byla předčasná a že „nebyly ještě zralé podmínky". Jestliže však byla revoluce provedena, tedy pak se podle Deutschera zvrhla a zbyrokratizovala, neboť bolševici byli v menšině. A kdo prý je v menšině, musí se uchylovat k násilí.
      Pan Deutscher nemůže v roce 1967 neuznat veliké úspěchy, jichž dosáhl sovětský lid v různých oblastech společenské činnosti. Přiznává to a netají se ani překvapením, avšak podotýká, že prý existuje v Sovětském svazu mezi vládnoucí byrokracií a lidem nesmiřitelný rozpor a že sovětský lid nemá v této chvíli důležitějšího cíle než tento rozpor vyřešit. Podle pana Deutschera je prý zahanbující, že sovětský lid se nyní musí pachtit za svobodou slova či shromažďování, což prý je paradoxní, když buržoazní společnost toto svým poddaným již dávno poskytla.
      Deutscher podobně jako Trockij opakuje na adresu sovětského vedení obvinění, že se zpronevěřilo internacionalismu v důsledku teorie o „vybudování socialismu v jedné zemi" a že sovětští komunisté myslili jen na své vlastní zájmy a že ponechali svému osudu věc mezinárodního revolučního dělnického a komunistického hnutí.
      To jsou některé ukázky z Deutscherovy „klenotnice marxistického myšlení", které nepotřebují komentáře.
      Pan Deutscher zemřel náhle v létě 1967. V roce 1966 se konal v Moskvě XXIII. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu. Při dobré vůli a schopnosti objektivní analýzy by Deutscher mohl zjistit, že dělnická třída Sovětského svazu, kolchozní rolnictvo a inteligence vidí zásadně jinak svoje úkoly a problémy, než je podává on ve své „Nedokončené revoluci".
      Mohl by zjistit, že sovětský lid vidí jako svůj hlavní cíl co nejefektivněji využití obrovských výrobních sil, Sociálních vymoženosti, úspěchů ve vědě a technice a rostoucí kulturní úrovně a vzdělání.
      Mohl by zjistit, že XXIII. sjezd KSSS projednal a schválil opatření k prohloubení demokratizace v hospodářství, státní správě a v zákonodárství a že rozšiřování občanských práv vidí podmíněno i upevňováním stranické, státní a pracovní kázně a v plnění zákonů a pravidel socialistické společnosti.
      Klement Gottwald Deutscher a jemu podobní zdvihají velký pokřik kolem otázek svobody projevu, kritiky a shromažďování v Sovětském svazu. I o tom se na XXIII. sjezdu KSSS hovořilo a bylo zaujato jasné, leninské stanovisko. Panu Deutscherovi je možné připomenout tato Leninova slova: „Svoboda kritiky je velmi dobrá věc, ale když jsme se pod ni všichni podepsali, neškodí se zabývat otázkou, jaký má kritika obsah. Svobodou kritiky nás dlouho strašili menševici, eseři a jiní lidé, ale my jsme se toho nezalekli. Znamená-li svoboda kritiky obhajovat kapitalismus, pak ji potlačíme."
      Při obhlížení současných mezinárodních obzorů nelze nevidět, že mnoho společného s trockismem mají názory současného Čínského vedení. Kult války a násilí se jeví jako jakési pokračování Trockého „permanentní revoluce", jeho tezí o nutnosti „exportu revoluce". Ultrarevoluční formulace v otázkách války a míru svědčí mimo jiné o tom, že čínské vedení nevěří v sílu lidových mas, v možnost vítězství socialismu bez ničivé světové války. Podobně jako soudobí trockisté vedou zuřivou kampaň proti SSSR a dalším socialistickým zemím.
      Je příkazem doby vést nesmiřitelný boj proti trockismu a jiným formám oportunismu. Soudobý trockismus se vyznačuje hrubým antisovětismem, snahou zbavit dělnickou třídu revoluční strany, podkopat diktaturu proletariátu, vedoucí úlohu strany, postavit proti sobě dělnictvo, rolnictvo a inteligenci, vyrvat moc dělnické třídě a přivést dělnické a komunistické hnutí na cestu kapitulace před imperialismem.
      Trockismus parazitoval a parazituje na nedostatcích a chybách při socialistické výstavbě podobně jako revizionismus, Dnes jako již dříve ignoruje leninismus, s kterým je v nesmiřitelném rozporu. V současné době, vyznačují se neobyčejnou intenzitou ideologického boje, je stále nebezpečným protivníkem. Platí stejně dnes jako za dob Leninových, že jeho maloměšťáckou a protirevoluční tvář je třeba stále a důsledně odhalovat.
      Je znovu aktuální připomenout slova Klementa Gottwalda, která pronesl na závěr schůze funkcionářů KSČ Velké Prahy dne 10. února 1937, když podával zprávu o procesu s trockistickou skupinou v Moskvě: „Úkolem je konečně ideologicky i organizačně zpevnit řady strany a přesvědčit všechny, kdož dosud nemají snad jasno o pravé podstatě trockismu, aby nezůstal ve straně nikde ani stín pochybnosti a nejasnosti."

Květen 1970
Dr. Josef Mudroch
převzato z www.komunisti.sk