TROCKISMUS - NEPŘÍTEL LENINISMU (1/2)

Přidáno v neděli 28. 6. 2009


V. I. Lenin

      Sestaveno podle sborníku Trockizm - vrag leninizma, Moskva 1968. Z Leninových spisů a další literatury přeložil kolektiv překladatelů. Předmluvu napsal dr. Josef Mudroch.

      PŘEDMLUVA

      Čtenáři se dostává do rukou publikace, která pomůže objasnit skutečnou úlohu Trockého v ruském revolučním dělnickém hnutí a to především dlouho před Říjnovou revolucí a posléze po vítězství socialistické revoluce v Rusku.
      Obsahuje zejména Leninovu zásadovou polemiku s oportunistickými názory Trockého a jeho společníků, dokumenty a materiály sjezdů, konferencí a plén ÚV KSSS. Časově jde o rozmezí sahající od roku 1903 až do roku 1927.
      Je historickou skutečností, že Trockij od samého počátku své politické činnosti vystupoval často jako odpůrce marxismu a musil se tedy nutně střetnout i s Leninem.
      Můžeme sledovat Leninův urputný ideový boj s Trockým v důležitých etapách revolučního období před rokem 1917. Je to zvláště v době po II. sjezdu SDDSR v roce 1903 ústící v revoluci roku 1905 a po její porážce, kdy bolševici musili svést rozhodný boj s likvidátory a otzovisty za zachování revoluční strany.
      Lenin mistrně odhaloval frazérství a oportunismus Trockého a pranýřoval jeho snahy o „soužití" skutečných revolucionářů s oportunisty v jedné straně.
      V roce 1911 neváhal Lenin nazvat Trockého „Jidáškem". Jak rychle se blížila první světová válka, tak se vyhrocovaly zásadně rozdílné postoje mezi Leninem a Trockým. Ukázalo se to na konferenci socialistů v Zimmerwaldu v roce 1917 ve Švýcarsku. Zatímco Lenin je vůdčí osobností tzv. zimmerwaklské levice, stojící na internacionalistické a protiimperialistické pozici, na pozici protiválečné, Trockij se přimknul k pravicovému křídlu, i když tuto skutečnost zastíral levou frází.
      V roce 1913 byl Trockij v čele skupiny zvané „mezirajonci", která se utvořila při SDDSR. Patřili k ní menševici-internacionalisté a také bolševici, zvaní smířlivci. „Mezirajonci" zaujímali v podstatě centristickou pozici. Po únorové revoluci v roce 1917 se v důsledku revolučního vývoje událostí přiblížili do značné míry k bolševikům, až posléze na VI. sjezdu SDDSR v roce 1917 bylo schváleno přijetí této skupiny do bolševické strany.
      Pokud jde o Trockého a jeho některé stoupence, ukázalo se, že přerušili boj proti bolševikům pouze na krátkou dobu a že vstoupili do strany proto, aby zevnitř bojovali proti leninismu a vnutili leninské straně svou oportunistickou politiku.
      Publikace ukazuje dále rys dobrodružnosti Trockého a jím prováděné politiky, což se názorně ukázalo v osudových chvílích Říjnové revoluce, jako byla např. jednání V roce 1918 v Brestu Litevském o uzavření míru. A nejen to. Trockij, vycházeje z teorie tzv. permanentní revoluce, odmítal možnost vítězství socialismu v jedné zemi i za podmínek kapitalistického obklíčení, ke kterémužto závěru, jak známo, došel Lenin, a prováděl dobrodružnou politiku dále i v době imperialistické intervence a občanské války v Rusku.
      Za Leninova života došlo ještě k další vážné konfrontaci s Trockým. Bylo to v otázce úlohy odborů v socialistické zemi, k níž se rozvinula známá diskuse, a dále v otázkách spojených s budováním socialismu v letech po vítězství Říjnové revoluce. Znovu se tu ukázala neslučitelnost leninismu a jeho pojetí výstavby socialismu s představou Trockého, resp. s tím, co se počínalo nazývat trockismem.
      *
      Lev Trockij (Lev Davidovič Bronštejn) se narodil r. 1879 na jižní Ukrajině. Roku 1902 uprchl z carského vyhnanství do Londýna, kde se brzy připojil k redakčnímu kruhu kolem „Jiskry", kam patřili především Lenin, Zasuličová, Martov a další.
      V roce 1903 na II. sjezdu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska se Trockij dostal do zásadních sporů v diskusi o charakteru strany, úloze stranických organizací a nutnosti sjednocování ruských marxistů kolem revolučního programu. Trockij, vystupuje z počátku na pozicích Lenina, přešel během sjezdu ke druhé skupině, která v důsledku své porážky na sjezdu při hlasování byla nazvána menševiky.
      V revoluci roku 1905 hrál Trockij důležitou úlohu jako předseda petrohradského sovětu. Zde se u něho projevily rysy příznačné pro menševismus - radikalismus maloměšťáka v době revolučního přílivu, skepse a panika při porážce revoluce. Trockij byl po likvidaci petrohradského sovětu zatčen a odsouzen k doživotnímu vyhnanství. V té době napsal pojednání na téma „Výsledky a perspektivy", které je odborníky považováno za jakési ucelené první vyjádření názorů Trockého k základním otázkám vývoje ruské společnosti. Rozchází se tu v mnohém s Leninovými stanovisky (úloha rolnictva, koncepce buržoazně demokratické revoluce aj.) Tehdy se vynořuje u Trockého teorie „permanentní revoluce".
      Někdy se činily pokusy vydávat teorii „permanentní revoluce" za originální myšlenku Trockého. Nic takového. Myšlenka permanentní revoluce se objevila již u Marxe, avšak v jiném chápání. V pojetí Trockého znamenala popírání relativně samostatného stadia buržoazně demokratické revoluce, kdy vedoucí úlohu má dělnická třída s cílem revolučně demokratické diktatury dělníků a rolníků. Připomeňme v této souvislosti známou Leninovu myšlenku o tom, že revoluce se nezastaví na půli cesty a bude se dále vyvíjet směrem k socialistické revoluci. Trockij hlásal proti Leninovi však pojetí jiné, pojetí okamžitého a automatického přechodu k socialistické revoluci. Dějiny nepotvrdily koncepci Trockého, pro niž byla příznačná netrpělivost, přehlížení složitostí třídního boje, zjednodušování a z toho vyplývající i dobrodružnost. Dějiny naopak daly za pravdu leninismu, jeho přísně vědeckému chápání společenského vývoje, střízlivosti, revolučnímu optimismu a důslednosti.
      V. I. Lenin Trockij se rozcházel s Leninem ještě v době před Říjnovou revolucí i v dalších zásadních otázkách. Lenin rozvíjel koncepci revolučního svazku dělnické třídy s rolnictvem, u Trockého bylo naopak rolnictvo pasívním a revoluci překážejícím elementem, který prý nakonec znemožní vy- budování socialismu v Rusku.
      Trockij vehementně popíral možnost výstavby socialismu v Rusku i v podmínkách kapitalistického obklíčení, kdy ruská revoluce zůstane prozatím osamocena. Byl to naopak právě Lenin, který vědecky dokázal, že v důsledku nerovnoměrného vývoje jednotlivých zemí v, období imperialismu je možnost vítězství proletářské revoluce v jednotlivé zemi pravděpodobná. Dějiny opět v tomto směru daly za pravdu Leninovi. Sovětské Rusko uhájilo v rozhořčeném boji proti imperialismu a vnitřní kontrarevoluci vítězství socialistické revoluce a rozvinulo výstavbu socialismu. Dějiny odvrhly Trockého nevíru v tvůrčí síly socialistické revoluce a lidu, odvrhly jeho dobrodružnou myšlenku o nutnosti exportu revoluce do jiných zemí v zájmu záchrany revoluce v Rusku.
      Trockij se stal členem bolševické strany až v červenci 1917. Bylo to ve chvíli, kdy se ve vedení strany vyhrocovaly rozdílné názory na otázku ozbrojeného povstání. Lenin poukazoval v souvislosti se vzniklou situací na nutnost ozbrojeného povstání vedeného stranou. Mimo jiné se to projevovalo konkrétně v tom, že Trockij vytvářel vojenský revoluční výbor v Petrohradě jako orgán sovětů, a nikoli jako orgán strany.
      Pohled na Trockého z období před rokem 1917, rozbor jeho názorů a stanovisek a jejich srovnání s Leninovým dílem a jeho závěry přesvědčivě potvrzují, že pokusy různých autorů líčit Trockého jako významného činitele bolševické strany či jej dokonce stavět naroveň Leninovi jsou nehoráznou falzifikací skutečnosti. Tyto pokusy však ne obstojí ani při hodnocení úlohy a významu Trockého v období po roce 1917.
      *
      Boj proti názorům Trockého a jeho stoupenců nabyl po vítězství Říjnové revoluce v Rusku záhy dosti ostrých forem. K první vážné srážce mezi Leninem a Trockým došlo při mírových jednáních s imperialistickým Německem a jeho spojenci v roce 1917 a 1918 v Brest Litevsku. Je pravdou, že tehdy se Lenin utkal nejen s Trockým, který zastával funkci lidového komisaře zahraničních věcí, ale i s dalšími představiteli opozičních proudů (Bucharin, Osinskij, Lomov atd.). Lenin sám charakterizoval vzniklou situaci ve vedení strany tak, že se vytvořily zhruba tři proudy. Jeden, který představuje mínění asi poloviny delegátů a je blížeji znám jako „moskevské" stanovisko, je pro pokračování v tzv. revoluční válce a tedy proti jednání o míru. Čtvrtina je pro stanovisko Trockého, to znamená „vyhlásit konec válečného stavu, demobilizovat armádu a poslat ji domů, avšak mírovou smlouvu nepodepisovat". Čtvrtina - konstatoval Lenin, podporuje pak jeho stanovisko.
      Revoluci ohrožovalo smrtelně nejen stanovisko „levých komunistů" ohánějících se frází o „zradě proletářské revoluce", ale i stanovisko Trockého zhuštěné ve formuli „Ani válku, ani mír!".
      10. února 1918 přerušil Trockij v rozporu s Leninovou směrnicí jednání v Brest Litevsku a prohlásil, že sovětská vláda válku zastaví, ale že mírové podmínky prozatím nepodepíše. Této situace využili němečtí imperialisté, zaútočili na široké frontě, a když obsadili Dvinsk, prosadila se teprve ve vedení strany Leninova pozice. Podmínky, které německý imperialismus diktoval nyní, staly se ještě tvrdšími. Trockij však musil ze své vládní funkce lidového komisaře zahraničních věcí odstoupit.
      Byl to Leninův dramatický, ale rozhodný boj proti škodlivému stanovisku Trockého a „levých komunistů", který vůdce socialistické revoluce musil svést večer 18. února 1918 ve vedení strany. Svědčí o tom tato Leninova slova: „Ne máme nyní žádnou možnost čekat. To by znamenalo hodit ruskou revoluci do starého železa... Dotaz u Němců by byl jen cárem papíru. To není žádná politika. Jediné, co můžeme učinit, je navrhnout Němcům obnovení jednání...
      Budeme psát diplomatické nóty a oni zatím zaberou skladiště a železniční vagóny a my zajdeme. Teď jde především o to, že vydáme revoluci na pospas Němcům, budeme-li si zahrávat s válkou."
      Leninův génius vědce a střízlivého politika se znovu projevil v kritice Trockého chyb při vyjasňování úlohy odborů. Lenin ve své kritice se odvolával na brožuru Trockého „O úloze a úkolech odborů" a na společném zasedání představitelů strany, sovětů a odborů počátkem roku 1921 v Moskvě mj. řekl, že když se hlouběji začítal v brožuře Trockého o odborech a srovnával ji s tezemi, které byly předloženy v ústředním výboru, že „nevycházel z úžasu, jaké množství teoretických chyb a do nebe volajících nesprávností je v ní sneseno". V široké diskusi o odborech vnucené Trockým straně odhalil Lenin znovu závažné teoretické chyby nejen u Trockého, ale i u Bucharina a Zinovjeva (eklekticismus, mrtvá scholastika atd.). V roce 1921 byla v Moskvě jako brožura vydána Leninova polemika na téma „Ještě jednou o odborech, současné situaci a chybách Trockého a Bucharina". Lenin v ní mimo jiné předvídavě upozorňoval na nebezpečí frakční činnosti a platformy, které vyplývá z některých závěrů obsažených v Trockého brožuře o odborech. Dějiny ukázaly, že se nemýlil. J. V. Stalin a S. M. Kirov
      Trockij vystupoval v letech 1924 až 1928 aktivně proti politické linii strany, vycházející z Leninova odkazu. Trockij nesprávně chápal otázku vztahu proletariátu k neproletářským a poloproletářským vrstvám obyvatelstva, snižoval úlohu strany v revoluci a při socialistické výstavbě, popíral nutnost ideové a organizační jednoty strany. Opoziční činnost Trockého a slepování různých frakcí a bez zásadových aliancí vrcholila v odmítání politické linie prosazované především pod Stalinovým vedením, kde šlo o uskutečnění socialistické industrializace a později kolektivizace v zemědělství.
      S. M. Kirov v jednom ze svých vystoupení na adresu Trockého a jeho stoupenců mj. řekl, že „opozice má jednu nemoc, kterou budeme musit léčit nejradikálnějšími prostředky, jestliže mírné prostředky nepomohou. Je to její protistranické chování".
      V roce 1927 byl Trockij a jeho stoupenci vyloučeni ze strany. Těm, kdož se domnívali, že šlo o příkré opatření, Kirov odpověděl : „To bychom teprve viděli, co by zbylo z Trockého a Zinovjeva, kdyby byl živ soudruh Lenin. Celé neštěstí je v tom, že po Leninově smrti někteří ‚vůdci', jako například Trockij, se chtějí pokládat za přímé následovníky Iljičovy. V tom je jejich základní omyl." Trockij byl vypovězen do Alma-Aty a v roce 1929 opouští Sovětský svaz. V exilu od roku 1929 má již trockismus a jeho hlavní nositel všechny znaky bojovného antisovětismu.
      Na stránkách buržoazního a sociálně demokratického tisku psal Trockij články plné nenávisti proti SSSR a vyzýval k boji proti němu. Trockij našel v té době obhájce i v Sovětském svazu - Rakovskij, Ausem, V. Kosior, Grünstein a další žádali rehabilitaci trockistů a návrat Trockého do země, což bylo však důrazně XVI. sjezdem KSSS (r. 1930) odmítnuto.
      V třicátých letech, kdy v Evropě nastupoval k moci fašismus, Trockij šířil poraženecké nálady a předpovídal porážku Sovětského svazu v eventuálním konfliktu s fašistickým Německem. Nezůstával jen u slov. Ukázalo se záhy, že se pokouší organizovat na území Sovětského svazu ilegální organizace s cílem svrhnout sovětskou moc a v případě její porážky uskutečnit trockistickou představu politického systému společnosti, která by nutně vedla k obnově kapitalismu.
      V roce 1938 se Trockij pokouší vytvořit jako protiváhu III., Komunistické internacionále, takzvanou IV. (trockistickou) internacionálu. Trockého vize o masovosti této internacionály se nesplnila a její existence se vyznačuje především zoufalým bojem o to, jak odvrátit neúprosný politický bankrot.
      Zkrachovaný prorok „revolucí" v Sovětském svazu proti „vládnoucí byrokracii" (Lev Trockij: Problémy vývoje SSSR) v roce 1936 nezastřeně hlásá a vyzývá ke kontrarevoluci proti sovětské moci v knize „Zrazená revoluce", kde mj. napsal: „Vše nasvědčuje tomu, že během dalšího vývoje musí nevyhnutelně dojít k srážce kulturně vyspělých sil lidu s byrokratickou oligarchií. Pokojné východisko z krize neexistuje. Žádný čert si nikdy dobrovolně neostříhal své pazoury. Sovětská byrokracie se svých pozic dobrovolně nevzdá. Vývoj vede jednoznačně na cestu revoluce!"
      Vítězství Sovětského svazu nad hitlerovským Německem zasadilo mimo jiné rozhodný úder i plánům dědiců Trockého. Skupiny, které vyvíjejí činnost především v západní Evropě, v Latinské Americe a v Japonsku, mají různé názvy (posadisté, entristé, frankisté, leví trockisté), spojuje je však jedno - nenávist k socialistickým zemím a především k Sovětskému svazu. Trockisté používají různé taktiky k tomu, aby získávali v různých společenských organizacích a i v politických stranách vliv. V současné době se orientují přednostně na maloměšťácké vrstvy a zvláště na studenty, tedy ty složky společnosti, které mají sklon k radikalismu a dobrodružné politice. Vliv trockismu bylo cítit zřetelně v bouřlivých protivládních demonstracích ve Francii na jaře 1968, zrovna jako se objevila jeho bezostyšná propagace v Československu v roce 1968, a to především na stránkách Literárních listů.

Květen 1970
Dr. Josef Mudroch
převzato z www.komunisti.sk