Harpal Brar: Stalin a kult osobnosti

Přidáno v pátek 26. 6. 2009


Harpal Brar

      Počínaje Chruščovem všichni následující revizionističtí vůdci SSSR odsuzovali J. V. Stalina za to, že pěstoval „kult osobnosti", který podle jejich tvrzení deformoval vnitřní život strany, způsobil velkou škodu sovětskému společenskému zřízení a překážel ekonomickému rozvoji země. Když Chruščov přednesl jako první tajemník ÚV KSSS 14. 2. 1956 svou zprávu na XX. sjezdu KSSS, necítil se dostatečně silným, aby zaútočil na Stalina otevřeně a přímo. Naopak, byl nucen přednést uctivé a souhlasné poznámky o Stalinovi a o boji strany pod jeho vedením: „Krátce po XIX. sjezdu smrt vytrhla Josifa Vissarionoviče Stalina z našich řad. Nepřátelé socialismu doufali, že nastane zmatek ve stranických řadách, neshody ve vedení, váhání nad prováděním vnitřní a zahraniční politiky. Tyto naděje se nesplnily."
      Víme velice dobře, že naděje imperialismu měly pevnější základ v realitě, než různá vychloubačná tvrzení Chruščova.
      Dále zpráva konstatuje: „Jednota strany se budovala v průběhu mnoha let a desetiletí, kdy strana sílila v bitvách s nepřáteli. Trockisté, přívrženci Bucharina, buržoazní nacionalisté a jiní nepřátelé lidu, prostě ti, kteří chtěli obnovit kapitalismus, se zoufale snažili podlomit leninskou jednotu strany zevnitř a všichni si nakonec zlámali vaz."
      Chruščovův útok na Stalina v jeho zprávě byl zpočátku opatrný a zahalený do téměř alegorické řeči: „Je ohromně důležité, abychom znovu obnovili a posílili všemi způsoby leninský princip kolektivního vedení. (…) Ústřední výbor rozhodně odsoudil kult osobnosti jako prvek cizí duchu marxismu-leninismu, jakož i to, aby se dělal z konkrétního vůdce hrdina a zázračný pracovník… Rozšíření kultu osobnosti vedlo k minimalizování úlohy kolektivního vedení ve straně a v tu dobu vyústilo do vážných nedostatků v naší práci." J. V. Stalin a N. S. Chruščov
      (…) Tento pokrytecký velekněz kapitalistické obnovy, tento hrbící se pochlebník, tento obojetník a intrikán, který si vzal ponaučení od „trockistů, bucharinovců, buržoazních nacionalistů a jiných zhoubných nepřátel lidu… kteří chtěli obnovit kapitalismus", a kteří si zlámali vaz, využíval čas a čekal na svou příležitost. Ta přišla právě po smrti Stalina v březnu 1953.
      Lenin říkal, že „čestnost v politice je výrazem síly; farizejství je výsledkem slabosti". Je jen důkazem onoho farizejství a slabosti Chruščova, jakož i jeho revizionistické kohorty, že svou přímou kritiku Stalina přednesli v „tajném projevu" na XX. sjezdu KSSS 25. 2. 1956. Tato revizionistická klika se natolik obávala reakce sovětského lidu na neopodstatněné a neospravedlnitelné hanobení Stalinova jména, že se vlastně nikdy ani neodvážila uveřejnit onen projev v SSSR. Namísto toho, pomohla mu „uniknout" do amerického státního departmentu (ministerstva zahraničí), čímž vlastně zařídila, aby jej sama imperialistická média předložila sovětskému lidu. Revizionisté ovšem věděli, proč ta opatrnost. Jen pouhé zvěsti o obsahu Chruščovova „tajného projevu" na sjezdu vedly totiž k nepokojům, demonstracím a pozdvižení lidí v SSSR. V tajném projevu Chruščov též tvrdí, že „…kult osobnosti dosáhl obludného rozměru hlavně proto, že Stalin sám různými metodami podporoval glorifikaci své vlastní osoby."
      Čas plynul a Chruščov tím, že se cítil jistějším a smělejším, zacházel ve své antistalinské podrážděnosti stále více do absurdností, jeho invektivy se stávaly agresivnějšími a jedovatějšími. V rozhovoru s delegací KS Číny 22. 10. 1961 Stalina označil za „vraha" a „kriminálníka", „banditu" a „idiota". Ve vystoupení na prvomájové recepci v roce 1962, pořádané sovětskou vládou, Chruščov nazval Stalina „hazardním hráčem", „despotou typu Ivana Hrozného", „největším diktátorem v ruských dějinách" a „hlupákem".
      Smysl Chruščovových útoků si lze vysvětlit i tak, že první socialistický stát byl téměř tři desetiletí veden „banditou", že hrdinský boj KSSS byl v tu dobu řízen „hlupákem", že Rudá armáda, která smetla nacistickou válečnou mašinérii, zvítězila ve Velké vlastenecké válce, měla „idiota" vrchním velitelem. A rovněž, že mezinárodní komunistické hnutí mělo více než 30 let za svého učitele „vraha", že mezinárodní proletariát a utiskovaný lid světa měl za svého vlajkonoše v boji proti mezinárodnímu imperialismu a reakci „hazardního hráče". (…) J. V. Stalin
      Útoky na Stalina revizionisté typu Chruščova získávali pochvalu od amerického imperialismu. (…) Napadáním Stalina tito lidé tupili stranu velkého Lenina, vlast socialismu, sovětský lid, jenž jako první uskutečnil socialistickou revoluci, jenž obhájil své velké úspěchy v krutých bojích proti mezinárodnímu imperialismu, mezinárodní kontrarevoluci, jenž prokázal divy heroismu a oddanosti socialistické výstavbě, jenž věrně plnil své internacionalistické poslání před pracujícím lidem celého světa.
      Lenin v článku „O politickém významu nadávek" napsal: „Nadávky v politice totiž mnohdy zastírají naprostou bezideovost a nemohoucnost, bezmocnost, vzteklou bezmocnost těch, kteří nadávají." (Lenin, V. I., Sebrané spisy. Sv. 25, Svoboda, Praha 1985, s. 262) Tento přiléhavý postřeh charakterizuje chruščovovské revizionisty, které neustále pronásledovala strašidlo Stalina. Proto se snažili jeho hanobením zahalit svůj krajní nedostatek principiálnosti, svoji beznaděj a pobuřující neschopnost. Chruščov však neustále útočil na Stalina. Jeho nenávist k němu byla již tak silná, že na shromáždění k sovětsko-maďarskému přátelství v Moskvě 19. 7. 1963 řekl: „Ach, kdyby jen byl Stalin umřel o 10 let dříve!" Jak známo, Stalin zemřel v roce 1953. O deset let dříve by znamenalo v roce 1943, tedy tentýž rok, kdy Rudá armáda začala protiofenzivu, začala vyhánět nacistické bestie z SSSR. Nikdo jiný, než Hitler, by si nemohl více přát, aby právě v tu dobu Stalin zemřel. Oč tedy šlo Chruščovovi při takových srovnáních a výkřicích o smrti Stalina?
      Lenin napsal ve své vynikající práci na obhajobu marxistické filozofie „Materialismus a empiriokriticismus": „…jsou to revizionisté, kteří získali smutnou reputaci odchodem od základních stanovisek marxismu, mají strach a nejsou schopni vyrovnat účty otevřeně, přímo, rozhodně a jasně se stanovisky, která opustili. Když ortodoxní marxisté dostanou příležitost vyjádřit se k některým vývojem překonaným názorům Marxe, udělají to pokaždé s takovou precizností a pečlivostí, že nikdo neshledá nic dvojznačného na takových literárních formulacích."
      Chruščovovští revizionisté byli známí přesně onou vlastností. Ustoupili od základů marxismu-leninismu, byli provázeni strachem nebo neschopností „vyrovnat si účty" otevřeně, přímo, rozhodně a jasně se stanovisky, která opustili. Dokonce i při příchodu Gorbačova k moci, revizionisté v SSSR ve své snaze zničit i ty poslední pozůstatky socialismu, vzývají jména Marxe a Lenina. I oni se snaží ulehčit si cestu: Namísto toho, aby přímo pozvedli zbraň proti marxismu-leninismu, pokračují v hanobení Stalina a svalují vinu za všechna neštěstí, skutečná i domnělá, na Stalinův „kult osobnosti".
      Dále chceme dokázat, že Stalin nebyl, jak tvrdí jeho nepřátelé, člověkem mimořádně ješitným, že se neprohlašoval za „nadčlověka", který znal všechno, že nepronášel prohlášení bez předchozího prověření faktů a nenutil všechny, aby s ním souhlasili. To jsou prostě pouhé výmysly. Co vyplývá z našich výzkumů skutečného Stalina, na rozdíl od Stalina mystického, je to, že tento muž byl vzdělaným marxistou-leninovcem, jenž nenáviděl pochlebování a pochlebovače, jenž nenáviděl kult osobnosti a dělal vše, aby jej zastavil. Vyplývá z nich, že to byl člověk, který neotevřel ústa dříve, než se seznámil s podstatou věci. Co z nich ovšem rovněž vyplývá, je to, že právě jeho očerňovatelé - chruščovovští revizionisté - mají vinu na budování Stalinova „kultu osobnosti". Avšak ani to neodvedlo Stalina z vytyčeného proletářského směru, bez ohledu na výmysly buržoazní inteligence a revizionistů. Celá tři desetiletí se snažili zavést mezinárodní komunistické hnutí do oportunistických stok, korumpovali dělnickou třídu a živili ji buržoazní ideologií. Je proto přirozené, že Stalinův odpor proti zavedení jeho „kultu", který přiživovala oportunistická inteligence, způsobil takovou nenávist na straně revizionistické kliky, jenž se chopila moci v KSSS po Stalinově smrti.
      Jak přátelé, tak i nepřátelé potvrzují Stalinovu prostotu a skromnost. (…) J. V. Stalin v železničních dílnách v Tbilisi r. 1926
      Na přímou otázku Rubena Lyone „Jste diktátor?", Stalin odpověděl: „Ne, nejsem diktátor. Ti, co používají toto slovo, nechápou sovětský systém vládnutí a metody komunistické strany. Žádný jednotlivec nebo skupina lidí zde nemůže diktovat jiným. Rozhodnutí jsou přijímána stranou a prováděna orgány - ústředním výborem a politbyrem."
      (…) Světlana - Stalinova dcera - známá svou schopností naletět na všechny možné pomluvy házené na Stalina, odmítá obvinění, že její otec byl osobně odpovědný za řízení „kultu osobnosti. Když popisuje jejich cestu vlakem z Krymu do Moskvy v roce 1948, uvádí: „Když jsme vjeli do různých stanic, vyšli jsme si na krátkou procházku po peróně. Otec zašel až k lokomotivě a zdravil se se železničáři. Nebylo však vidět jediného cestujícího. Byl to speciální vlak a nikomu nebylo dovoleno vyjít na peron… Kdo to vymyslel? Kdo přišel na tyto úskoky? Určitě ne on. Takový byl systém, jehož sám byl zajatcem, v němž trpěl osamělostí, prázdnotou a absencí lidského doprovodu. Když dnes někde čtu nebo poslouchám, že se můj otec zvykl považovat prakticky za boha, ohromuje mě, že lidé, kteří jej dobře znali, mohou říkat takovou věc… Nikdy se za boha nepovažoval." (S. Alilujeva: Dopisy příteli, Londýn, 1976, str. 202 - 203 a 213)
      (…)
      Těm, kdo tvrdí, že Stalin pro svou ješitnost, marnivost a subjektivní potěšení podporoval svůj „kult osobnosti", odpovídáme, že Stalin soustavně odsuzoval a zesměšňoval takový kult, jako něco, co je v rozporu s marxismem-leninismem. Uvedeme jeho prohlášení k této otázce z června 1926, kdy v „Odpovědi na pozdravy dělníků hlavních železničních dílen v Tiflisu" Stalin zdůraznil: „Musím vám, soudruzi, poctivě říci, že jsem si nezasloužil ani polovinu těch pochval, které zde byly pronášeny na mou adresu. Ukázalo se, že jsem hrdina Října i vůdce komunistické strany Sovětského svazu, vedoucí Kominterny i zázračný bohatýr, zkrátka všechno možné. To všechno jsou hlouposti, soudruzi, a naprosto zbytečné přehánění. Takovým tónem se mluvívá nad hrobem zesnulého revolucionáře. Ale já ještě nehodlám umřít… Opravdu jsem byl a jsem jedním ze žáků uvědomělých dělníků tifliských železničních dílen." (Stalin, J. V., Spisy. Sv. 8, Svoboda, Praha 1952, s. 173, 174)
      (…)
      V srpnu 1930 v „Dopise soudruhovi Šatunovskému" odsoudil Stalin „oddanost osobám, jako prázdnou a nepotřebnou intelektuálskou tretku". Napsal: „Mluvíte o své ,oddanosti´ ke mně. Možná, že je to náhodně nepodařená fráze. Možná… Ale jestliže to není nahodilá fráze, radil bych Vám, abyste se oprostil od ,principu´ oddanosti osobám. To není bolševické. Buďte oddán dělnické třídě, její straně, jejímu státu. To je nutné a správné. Ale nesměšujte tuto oddanost s oddaností osobám, s touto prázdnou a nepotřebnou intelektuálskou tretkou." (Stalin, J. V., Spisy. Sv. 13, SNPL, Praha 1953, s. 32)
      V prosinci 1931 v průběhu „Rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem", Stalin takto zhodnotil úlohu jednotlivců v historii: „Pokud jde o mne, tedy jsem jen žákem Leninovým a cílem mého života je, abych byl jeho důstojným žákem… Marxismus vůbec nepopírá úlohu vynikajících osobností nebo to, že dějiny tvoří lidé." Avšak „velicí lidé mají nějakou váhu jen potud, pokud dovedou správně pochopit tyto podmínky, pokud dovedou pochopit, jak je změnit. Jestliže tyto podmínky nechápou a chtějí tyto podmínky změnit tak, jak jim napovídá jejich fantazie, pak se nutně dostávají do situace Dona Quijota… Ne, jedna osoba nemůže rozhodovat. Rozhodnutí jedné osoby jsou vždycky anebo skoro vždycky jednostranná. V každém kolegiu, v každém kolektivu jsou lidé, s jejichž míněním je třeba počítat. V každém kolegiu, v každém kolektivu jsou lidé, kteří mohou vyslovit i nesprávné názory. Na základě zkušeností ze tří revolucí víme, že přibližně ze 100 rozhodnutí, která učinili jednotlivci a která nebyla prověřena, nebyla opravena kolektivně, bylo 90 rozhodnutí jednostranných…"
      J. V. Stalin a S. M. Kirov r. 1926 (…)
      Když v roce 1938 několik dobromyslných pochlebovačů navrhlo vydat knihu „Příběhy ze Stalinova dětství", Stalin se proti tomu rozhodně postavil a řekl: „Jsem naprosto proti vydání této knihy. Kniha obsahuje mnoho nepřesností, upravuje skutečnosti, přehání a je zaplněna nezaslouženou chválou. Co je ovšem důležité, je to, že tato kniha má tendenci pěstovat ve vědomí sovětských dětí (a lidí vůbec) osobnostní kult vůdců jako neomylných hrdinů. To je nebezpečné a škodlivé. Teorie hrdinů a davů není bolševická, ale sociálně revolucionářská. Navrhuji, aby kniha byla spálena."
      (…)
      A tak se dostáváme k otázce: Jelikož Stalin nestál za svým „kultem osobnosti", kdo jej tedy inicioval, kdo jej přiživoval a zvěčňoval? Naše odpověď zní, že nikdo jiný, než revizionisté typu Chruščova, Radka, Mikojana a mnohých dalších, kteří se „vplížili" do vlivných pozic a získali vliv v KSSS a v sovětské vládě. Tito lidé maskovali své revizionistické postoje, protože se poučili z totální porážky trockistické a bucharinovské opozice. Na jedné straně prokazovali věrnost straně a váženým vůdcům v jejím čele, zejména Stalinovi, a na straně druhé po jeho smrti se snažili odvést pozornost od svého „másla na hlavě" tím, že vinu za všechny těžkosti svalili na Stalina, který údajně sým řídil svou vlastní „šou" jako strůjce „kultu osobnosti" s diktátorskými sklony. Nikdo nebyl větším patolízalem, než sám Nulita Chruščov, jenž sehrál nejspíše rozhodující roli ve vytváření Stalinova „kultu osobnosti", který ovšem ani Stalin ani nikdo z členů tehdejšího politbyra nepodporoval.
      (…)
      Chruščov ve svých antistalinských výbuších kombinovaných s revizí základů marxismu-leninismu, muž, jenž začal točit „ruletu" restaurace kapitalismu na XX. sjezdu KSSS, byl tím nejžhavějším podporovatelem „kultu osobnosti" ve Stalinově okolí. Svůj projev na stranické konferenci v lednu 1932 Chruščov zakončil jako vůbec první v SSSR termínem „vožď" (vůdce), který vztahoval právě na Stalina. Řekl: „Moskevští bolševici, stmeleni kolem leninského ústředního výboru a vůdce naší strany soudruha Stalina, tak, jako nikdy předtím, radostně a s důvěrou kráčejí k novým vítězstvím v bitvách za socialismus, za světovou proletářskou revoluci." (noviny „Rabočaja Moskva", 26. 1. 1932, citováno L. Pistrakem v jeho knize: The Grand Tactician: Khruschev´s Rise to Power - Velký taktik: Chruščovův vzestup k moci - Londýn, 1961, str. 159) Téhož muže, kterému nadával v „tajném projevu" na XX. sjezdu do „idiotů" Chruščov podbízivě nazval „vůdcem" a „géniem" na 17. stranické konferenci v lednu 1934.
      V průběhu soudního procesu s Kameněvem a Zinověvem v roce 1936 Chruščov jako tajemník moskevské stranické organizace, řekl: „Mizerové! Zvedli ruce proti největšímu z nás… našemu moudrému vožďu soudruhu Stalinovi! Soudruhu Stalinovi, který vztyčil velký prapor marxismu-leninsimu nad vším světem a nese jej vpřed. Ujišťujeme tě, soudruhu Staline, že moskevská bolševická organizace - věrný podporovatel stalinského ústředního výboru - ještě více posílí stalinskou ostražitost, vypleje trockisticko-zinověvovské pozůstatky, ještě více semkne řady straníků i nestraníků kolem stalinského ústředního výboru a velkého Stalina." („Pravda", 23. 8. 1936, citováno L. Pistrakem, tamtéž, str. 162)
      J. V. Stalin v předsednictvu sjezdu kolchozníků - úderníků Chruščov opakovaně vychvaloval Stalina jako „důvěrného přítele velkého Lenina, jako soudruha ve zbrani velkého Lenina" (prosinec 1939); jako „největšího génia, učitele a vůdce lidstva" (XVIII. sjezd strany, březen 1939); jako „velikého, věčně vítězícího maršála" (květen 1945); jako „upřímného přítele lidu" (prosinec 1939) a jeho „otce" (prosinec 1949). (Všechny tyto citace jsou z čínských novin „Lidový deník" a „Rudý prapor".)
      Při příležitosti Stalinových 50. narozenin v prosinci 1929, Mikojan řekl: „Vyhověli jsme oprávněnému požadavku mas a nakonec jsme začali pracovat na jeho (Stalinově) biografii, již dáme k dispozici straně a všemu pracujícímu lidu v naší zemi." („Izvestija", 21. 12. 1929, citována podle L. Pistraka, tamtéž, s. 164) Mikojan to zopakoval i o 10 let později u příležitosti 60. narozenin Stalina v prosinci 1939.
      Nakonec kniha „Josef Stalin: Krátký životopis", kterou napsalo 5 lidí: Glationov, Kružkov, Mitin, Mochalov a Pospelov, vyšla v roce 1947. A v „tajném projevu" Chruščov tvrdil, že Stalin ji napsal osobně, aby v ní glorifikoval sám sebe: „Jedním z nejcharakterističtějších příkladů Stalinovy glorifikace a nedostatku základní skromnosti je vydání jeho Krátkého životopisu. (…) Tato kniha je příkladem nadměrného pochlebování."
      Pravda je ovšem ta, že Stalin neměl rád pochlebování a plně si uvědomoval, že od exponentů „kultu osobnosti" nic dobrého očekávat nemůže. (…)
      Lion Feuchtwanger napsal, že Stalin věřil, že „rozvratníci", kteří měli za cíl jej diskreditovat, záměrně podporovali jeho „kult osobnosti": „Stalin přijímá evidentně mrzutě, že jej uctívají a čas od času se tomu směje. Ze všech mužů, kteří jsou u moci, a které znám, Stalin je nejméně okázalý a domýšlivý. Mluvil jsem s ním otevřeně o vulgárním a přehnaném kultu, který se kolem něho jiní snaží udělat, a on mi odpověděl se stejnou otevřeností. (…) Domnívá se, že za tím mohou stát rozvratníci, kteří se jej tak pokoušejí zdiskreditovat." (L. Feuchtwanger: Moscov 1937, Londýn, 1937, str. 93 - 95)
      (…)
      Zakončíme tuto kapitolu následujícím výrokem Stalina z jeho vystoupení 23. 10. 1927 na společném zasedání ÚV a ÚKK VKS(b): (…) „…považuji si za čest, že opozice zaměřuje všechnu svou nenávist proti Stalinovi. Tak je to také správné. Myslím, že by bylo divné a urážlivé, kdyby opozice, která se pokouší rozbíjet stranu, chválila Stalina, který obhajuje základy leninské jednoty strany." (Stalin, J. V., Spisy. Sv. 10, Svoboda, Praha 1952, s. 167, 168)
      Snažili jsme se v této kapitole dokázat, že Stalin neměl vinu na praktikování „kultu osobnosti". Naopak, taková praxe byla proti jeho přání a byl do ní vtažen maskovanými revizionisty, kteří však proti němu otevřeně vystoupili teprve po jeho smrti. Stalinův „kult osobnosti" byl od samého počátku jejich vynález. (…)

Harpal Brar: „PERESTROJKA - Naprostý kolaps revizionismu", OREGO, 2002, s. 158 - 177
Harpal Brar je předsedou Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské)
Připravil Luboš Pravda