J. V. STALIN: O KOMUNISTICKÉ STRANĚ ČESKOSLOVENSKA

Přidáno v úterý 16. 6. 2009


J. V. Stalin

      Projev v československé komisi Výkonného výboru Komunistické internacionály1, 27. března 1925

      Soudruzi!
      Ponecháme-li stranou některé vedlejší věci a osobní momenty, které zapletli do věci někteří soudruzi, můžeme neshody v Komunistické straně Československa shrnout do těchto devíti otázek:
      1) Je v Komunistické straně Československa krise?
      2) Jaká je hlavní příčina krise?
      3) Jaká je povaha krise, tj. odkud hrozí nebezpečí, zleva nebo zprava?
      4) Které nebezpečí - levé nebo pravé - je nejvážnější?
      5) Proč je nebezpečí zprava nejreálnějším nebezpečím?
      6) Jak vést boj proti pravému nebezpečí aby přinesl skutečnou bolševizaci a skutečné východisko z krise?
      7) Jaký je nejbližší úkol bolševizace v Komunistické straně Československa?
      8) O právech Kominterny vůči národním sekcím.
      9) O s. Kreibichovi a o nebezpečí rozkolu.
      Je v Komunistické straně Československa krise? Ano, je. To přiznávají obě strany. V tom není mezi nimi neshod. S. Šmeral šel dále, když řekl, že krise je hlubší, než jak to obvykle líčí někteří soudruzi.
      Jaká je hlavní příčina krise? S. Šmeral má úplně pravdu když tvrdí, že hlavni příčinou krise jsou obtíže spojené s přechodem z období revolučního rozmachu do období klidu. Přechodné období, které vyžaduje novou orientaci, vyvolává obvykle takovou či onakou krisi. Tak je tomu i nyní v Československu.
      Jaká je povaha krise a odkud hrozí nebezpečí, zleva‚ či zprava? I zde má s. Šmeral pravdu, když tvrdí, že nebezpečí hrozí s obou stran, jak zleva, tak zprava. Je tu nebezpečí přeceňování dílčích požadavků na úkor požadavků základních, přeceňování parlamentní činnosti a práce v odborech aj. To je nebezpečí zleva, neboť vede k odtržení mas a k sektářství. Přání soudruha Šmerala zaujmout pozici středu v tomto boji dvou protikladných úchylek je zcela zákonité. Neštěstí je jen v tom, že se mu nepodařilo vytrvat v této posici a že se pomalu pustil za pravičáky.
      Které z těchto nebezpečí je nejvážnější, levé či pravé? Myslím, že s. Šmeral si tuto otázku neujasnil kritiku zaměřuje hlavně proti levičákům, domnívaje se, že je zde hlavní nebezpečí. Zatím skutečnosti svědčí o tom, že hlavní nebezpečí hrozí zprava, a ne zleva. To s. Šmeral nepochopil a v tom je jeho první chyba.
      Proč je v daném okamžiku nebezpečí zprava nejvážnější? Ze tří příčin.
      Za prvé. Přechod od rozmachu ke klidu sám sebou, samou svou přirozeností zvětšuje možnosti nebezpečí zprava. Jestliže vzestup vyvolává revoluční iluse a vytváří levé nebezpečí jako nebezpečí hlavní, pak klid naopak vyvolává sociálně reformistické iluse a vytváří pravé nebezpečí jako nebezpečí hlavní. V roce 1920, kdy se dělnické hnutí rychle rozvíjelo napsal Lenin brožuru o „Dětské nemoci ‚levičáctví'".
      Proč napsal Lenin právě tuto brožuru? Proto, že levé nebezpečí bylo tehdy nejvážnějším nebezpečím. Myslím, že kdyby byl Lenin živ, napsal by nyní novou brožuru o „Stařecké nemoci pravičáctví", neboť nyní v období klidu, kdy kompromisnické iluse nezbytně rostou, je pravé nebezpečí tím nejvážnějším nebezpečím.
      Za druhé. V Komunistické straně Československa, jak o tom referoval s. Šmeral, je nejméně 70 % bývalých sociálních demokratů. Sotva je zapotřebí dokazovat, že sociálně demokratické recidivy jsou v takové straně nejen možné, ale i nevyhnutelné. Není třeba říkat, že tato okolnost nutně zesiluje nebezpečí zprava.
      Za třetí československý stát je státem národního vítězství Čechů. Svůj národní stát získali Češi Jako národ vládnoucí, dělníkům se tam zatím nevede špatně: není tam nezaměstnanost, opojení ideou národního států je zcela patrné. To vše nutně plodí iluse, národního míru mezi třídami v Československu. Není třeba říkat, že tato okolnost zase vytváří a zesiluje nebezpečí zprava. V tom je třeba hledat příčinu, proč názorové neshody mezi pravičáky a levičáky probíhaly po národnostní linii, proč Slováci a Němci (národy potlačované) se octly na levém křídle, kdežto Češi na opačném. S. Šmeral mluvil o nebezpečí takového rozdělení. To je ovšem správné. Správné však je i to, že takové rozdělení je zcela pochopitelné, uvážíme-li ony zmíněné národnostní zvláštností československého státu a vládnoucí postaveni Čechů.
      Takové jsou hlavní příčiny, které činí nebezpečí zprava v Komunistické straně Československa nebezpečím obzvláště vážným.
      Jak je třeba bojovat proti pravému nebezpečí v Komunistické straně Československa? Tato otázka nás přivádí k samému jádru neshod. Zdálo by se, že boj proti tomuto nebezpečí by měl být co nejrozhodnější a nejnemilosrdnější. Ale u českých komunistů je tomu naopak. Bojuje s. Šmeral proti nebezpečí zprava? Ano, bojuje. Ale bojuje tak, že místo likvidace pravičáků je to u něho ve svém konečném výsledku šetření, podpora, ochrana pravičáků před ranami levice. Je to trochu divné, ale je to fakt, soudruzi. V tom spočívá druhá hlavní chyba s. Šmerala.
      Posuďte sami. Bohumír Šmeral
      1. Je fakt, že existuje článek s. Kreibicha hájící trockismus. Je fakt, že tento dokument je znám v stranických kruzích a koluje z ruky do ruky. Bylo by třeba vytáhnout tento dokument na světlo a potřít jeho autora, ideově potřít, před očima dělníků, aby bylo straně umožněno se vyznat v nebezpečí trockismu a vychovat kádry v duchu bolševismu. Neboť co je trockismus, ne-li pravé křídlo v komunismu, ne-li nebezpečí zprava? Jak jednal v tomto případě s. Šmeral? Místo aby učinil otázku trockismu s. Kreibicha záležitostí celé strany, ututlal otázku, přenesl ji do zákulisí strany a tam ji „vyřešil" pěkně potají, jako se řešívají obyčejná „nedorozumění". Získal tím trockismus a s. Kreibich. Prohrála strana. Místo boje proti pravičákům došlo k ochraně pravičáků.
      2. Je známo, že někteří předáci tří odborových svazů - dopravního dělnictva, dřevodělníků a stavebního dělnictva - vydali známý dokument, žádající nezávislost na straně. Je známo, že tento dokument svědčí o existenci celé řady pravicových živlů v československých odborech. Bylo třeba rozebrat tento dokument před celou stranou a varovat ji před nebezpečím odtržení odborů od strany. Jak jednal v tomto případě s. Šmeral? Ututlal i tuto otázku, stáhl dokument z oběhu a skryl ho tak přeď očima stranických mas. Pravičáci zůstali netknutí a „stranický prestiž" byl uspokojen. A tomu se říká boj proti pravičákům!
      3. Je známo, že v komunistické parlamentní frakci jsou pravicové živly. Je známo, že tyto živly se ustavičně vyhýbají vedení strany a pokoušejí se stavět se proti Ústřednímu výboru strany. Boj proti těmto živlům. je naléhavě nutný zvláště nyní, zvláště za daných podmínek klidu. Jak bojuje s. Šmeral proti tomuto nebezpečí? Místo aby odhalil pravicové živly v komunistické parlamentní frakci, bere je pod svou ochranu a zachraňuje je kaučukovou rezolucí o uznávání stranického vedení, přijatou po zákulisním vnitřním boji, ve čtvrtém roce existence strany. A opět: vyhráli pravičáci, prohrála strana.
      4. Konečně případ Bubníkův. Musím říci, soudruzi, že období klidu není obdobím bez jakýchkoliv akcií. Období klidu je obdobím formování a výcviku proletářských armád, obdobím jejich přípravy k revoluci. Ale vycvičit proletářské armády je možné jen v akcích. Drahota životních potřeb, která nastala v poslední době v Československu je jednou z příznivých podmínek pro takové akce. Je známo, že Komunistická strana Československa využila vhodné chvíle a uskutečnila nedávno několik demonstrací v souvislosti se zdražením životních potřeb. Je známo, že pravicový komunista Bubník, nyní vyloučený strany, rovněž využil příležitosti, a vpadnuv straně do zad, pokusil se zmařit vystoupení dělnictva. Co učinil s. Šmeral, aby ochránil stranu před zákeřným úderem pravičáků? Místo aby využil „případu" s Bubníkem a na této věci nelítostně odhalil před stranou ce1ou skupinu pravičáků s. Šmeral udělal ze zásadní otázky pravičáků individuální záležitost Bubníkovu, ačkoliv všichni vědí, že Bubník není sám, že má stoupence jak v odborech, tak v parlamentní komunistické frakci a v tisku. Za cenu nepatrné obětí (vyloučení Bubníka) zachránil před rozdrcením skupinu pravičáků ke škodě základních zájmů Komunistické strany Československa. A to nazývá s. Šmeral taktikou boje proti pravičákům!
      S. Šmeral nazývá tuto taktiku „jemnou", „delikátní" taktikou. Je možné, že tato taktika je opravdu jemná, ale že nemá nic společného s bolševickou taktikou nesmiřitelného boje proti pravičákům - o tom nemůže být pochyby. S. Šmeral zapomněl na ruské přísloví, o tom, že co je jemné, to se trhá. Zapomněl, že jemnost nemůže být zárukou před krachem. A tak se také stalo, jak je známo, neboť tato „jemná" taktika vůči pravičákům se roztrhla a selhala při první zkoušce, když Bubníkova skupina, odchovaná touto taktikou, div nezmařila nedávné vystoupení českého proletariátu. Posílení pravičáků a Bubníkova zrada - to je výsledkem „jemné" taktiky s. Šmerala. Proto soudím, že taktika Šmerala je taktikou zachraňování pravičáků, taktikou prohlubování krise, taktikou, která hrozí straně záhubou. Karel Kreibich
      Na co zahynula stará sociální demokracie jako revoluční strana? Mimo jiné na to, že Kautský a spol. požívali vskutku jemné taktiky skrývání a zachraňování pravičáků, „delikátní" taktiky „jednoty a míru" s Ed. Bernsteinem a spol. A jaký byl výsledek toho všeho? Výsledek byl takový, že v kritické chvíli těsně před válkou pravicoví sociální demokraté zradili dělnictvo, „ortodoxní" se stali zajatci pravičáků a sociální demokracie jako celek se stala „živou mrtvolou". Myslím, že se časem může totéž přihodit komunistické straně v Československu, nenahradíte-li rychle a rozhodně „jemnou" taktiku s. Šmerala bolševickou taktikou nemilosrdného boje proti pravicovým skupinám v komunismu. Tím nechci stavět s. Šmerala do jedné řady se sociálními demokraty. Vůbec ne. S. Šmeral je nesporně komunista a snad dokonce skvělý komunista. Chci jen říci, že nezřekne-li se své „jemné" taktiky, nevyhnutelně klesne k sociáldemokratismu.
      Jaký je nejbližší úkol Komunistické strany Československa?
      Nejbližším jejím úkolem je bojovat proti „ultralevým" úchylkám a zároveň vést rozhodný boj proti nebezpečí zprava, aby pravičáci byli úplně a definitivně likvidováni. Sjednocení všech skutečně revolučních živlů strany k úplné likvidaci pravicových skupin - to je úkol strany, to je východisko z krize. Bez toho nelze ani pomýšlet na bolševizaci komunistické strany Československa.
      To ovšem ještě neznamená, že nezbytně nutné vyloučit všechny pravičáky. Vyloučení není rozhodujícím prostředkem v boji proti pravičákům. Hlavní věcí je, aby byly v zásadním boji ideově i morálně rozbity pravicové skupiny a aby byly do tohoto boje zapojeny široké stranické masy. To je jeden z hlavních a nejdůležitějších prostředků výchovy strany v duchu bolševismu. Vyloučení má být, je-li opravdu nezbytné, přirozeným důsledkem ideové porážky protivníka. V tomto směru se dopustila levice v Československu vážné chyby, že si pospíšila s vyloučením Bubníka. Místo aby až do krajnosti využila „případu" s Bubníkem, aby ho spojila se zásadním postojem pravičáků v otázce masových akcí a odhalila jejich pravou tvář, pospíšila si s vyloučením a uzavřela si tak cesty k dalšímu útoku proti pravičákům na této základně.
      Pokud jde o práva Kominterny a její zasahování do záležitostí stran jednotlivých národů, rozhodně nesouhlasím s některými soudruhy, kteří se vyslovili pro omezení těchto práv. Chtějí, aby se Kominterna stala nadhvězdnou organisací, klidně sledující dění v jednotlivých stranách a trpělivě registrující události. Ne, soudruzi, Kominterna se nemůže stát nadhvězdnou organizací: Kominterna je bojovou organizací proletariátu, je spojena s dělnickým hnutím všemi kořeny své existence a nemůže zasahovat do záležitosti jednotlivých stran, neboť podporuje revoluční elementy a bojuje proti protivníkům. Strany ovšem mají svou vnitřní autonomii, sjezdy stran musí být svobodné a ústřední výbory voleny na sjezdech. Ale vyvozovat z toho, že Kominterně nepřísluší právo na vedení a tedy zasahování - to znamená pracovat pro nepřátele komunismu. A konečně o s. Kreibichovi. Myslím, že celá jeho řeč byla vypočtena na to, aby někoho zastrašila hrozbou rozkolu. Nechte na pokoji - pravil - brněnské pravičáky, nebo to špatně dopadne, nebojujte proti nim, nebo z toho bude rozkol. Nu což, uvidíme. Jen ať nás s. Kreibich nestraší, stejně nás nezastraší. Musí přec vědět, že jsme lidé ostřílení, a že hrozbou rozkolu našince nepoleká. A jestliže si zamane přejít od hrozby k činu - mohu ho ujistit, že na to doplatí jedině on i nikdo jiný.
      Shrnuji. Krise ve straně je. O příčinách krise není pochyb. Hlavní nebezpečí hrozí zprava. Úkolem je rozhodný a nesmiřitelný boj proti tomuto nebezpečí. Sjednocení všech revolučních elementů strany k úplné likvidaci pravičáků - to je východisko z krise.
      Je třeba využít období klidu k upevnění strany, k její bolševisaci, aby byla „vždy připravena" na všechny možné „komplikace", neboť „nevíme dne ani hodiny", kdy nastane událost, otevírající cestu novému revolučnímu rozmachu.

      Poznámka:

      1 Československá komise byla vytvořena na V. rozšířeném plenárním zasedání Výkonného výboru Komunistické internacionály, které se konalo v Moskvě ve dnech 21. března - 6. dubna 1925. Zasedání projednalo otázky: mezinárodní perspektivy a bolševisace komunistických stran, boj za jednotu světového odborového hnutí, rolnická otázka, diskuse v KSR(b), otázky jednotlivých sekcí aj. Na zasedání byly utvořeny komise: politická, československá, jugoslávská a jiné. J. V. Stalin byl zvolen za člena politické a československé komise 30. března.

„Pravda", čís. 72, 29. března 1925
převzato z www.komunisti.sk, zvýraznil LVE