J. V. Stalin: Lenin jako organizátor a vůdce Komunistické strany Ruska (2/2)

Přidáno v úterý 9. 6. 2009


V. I. Lenin

      2. LENIN JAKO VŮDCE KOMUNISTICKÉ STRANY RUSKA

      Avšak v organizačních přednostech Komunistické strany Ruska tkví jen jedna stránka věci. Strana by nebyla mohla tak rychle vzrůst a zesílit, kdyby politický obsah její práce, její program a taktika neodpovídaly ruské skutečnosti, kdyby její hesla nezapalovala dělnické masy a nehnala kupředu revoluční hnutí. Přecházíme nyní k této stránce věci.
      Ruská buržoazně demokratická revoluce (1905) probíhala za podmínek, které se lišily od podmínek revolučních převratů na západě, např. ve Francii a v Německu. Revoluce na západě se odehrála v období manufaktury a nevyvinutého třídního boje, kdy proletariát byl slabý a nepočetný, neměl svou vlastní stranu, schopnou formulovat jeho požadavky, kdežto buržoazie byla dosti revoluční, aby si získala důvěru u dělníků i rolníků a vedla je do boje proti aristokracii. V Rusku tomu bylo naopak. Revoluce začala (roku 1905) v období strojů a vystupňovaného třídního boje, kdy poměrně početný a kapitalismem stmelený ruský proletariát měl již za sebou řadu bojů proti buržoazii, měl svou stranu, jež byla semknutější než strana buržoazní, měl své třídní požadavky, kdežto ruská buržoazie, žijící ještě k tomu ze státních objednávek, byla tak postrašena revolučností proletariátu, že usilovala o spolek s vládou a statkáři proti dělníkům a rolníkům. Fakt, že ruská revoluce vypukla následkem vojenských neúspěchů na polích Mandžuska, jen popohnal události, nic však nezměnil na podstatě věcí.
      Situace vyžadovala, aby se proletariát postavil v čelo revoluce, sdružil kolem sebe revoluční rolnictvo a rozpoutal rozhodný boj zároveň proti carismu i proti buržoazii, za plnou demokratizaci země a zajištění svých třídních zájmů.
      Avšak menševici, tíž, kteří „leží“ na stanovisku marxismu, řešili otázku svým způsobem: poněvadž ruská revoluce je buržoazní a v buržoazních revolucích mají vedení v rukou zástupci buržoazie (viz „dějiny“ francouzské a německé revoluce), nemůže být proletariát v ruské revoluci hegemonem, vedení musí být přenecháno ruské buržoazii (téže, která zrazuje revoluci), rolnictvo musí rovněž být svěřeno péči buržoazie a proletariát musí zůstat v postavení krajní levé opozice.
      A toto opakování banálních řečí ubohých liberálů bylo menševiky vydáváno za poslední slovo „opravdového“ marxismu!
      V. I. Lenin ve Smolném 7. listopadu 1917 - za ním zleva Stalin, Dzeržinskij a Sverdlov Leninova veliká zásluha o ruskou revoluci tkví v tom, že úplně odhalil prázdnotu historických paralel menševiků a veškerou nebezpečnost menševického „schématu revoluce“, vydávajícího dělnickou věc na pospas buržoazii. Revolučně-demokratická diktatura proletariátu a rolnictva místo diktatury buržoazie, bojkot Bulyginovy dumy a ozbrojené povstání místo účasti v dumě a organické práce v ní, idea „levého bloku“ poté, když se duma přece jen sešla, a využití tribuny v dumě k boji mimo dumu místo kadetského ministerstva a reakčního „šetření“ dumy, boj proti kadetské straně jako kontrarevoluční síle místo bloku s ní - to byl taktický plán, jejž Lenin rozvedl ve svých proslulých brožurách „Dvě taktiky“ a „Vítězství kadetů“.
      Přednost tohoto plánu záležela v tom, že zformuloval přímo a rozhodně třídní požadavky proletariátu v období buržoazně demokratické revoluce v Rusku, usnadňoval přechod k revoluci socialistické, nesl v sobě zárodek ideje diktatury proletariátu. V boji za tento taktický plán šla většina ruských praktiků rozhodně a neochvějně s Leninem. Vítězství tohoto plánu položilo základ k revoluční taktice, jejíž zásluhou naše strana nyní otřásá základy světového imperialismu.
      Další vývoj událostí, čtyřletá imperialistická válka o ochromení celého národního hospodářství, únorová revoluce a proslulé dvojvládí, Prozatímní vláda jako ohnisko buržoazní kontrarevoluce a Petrohradský sovět jako forma rodící se proletářská diktatury, říjnový převrat a rozehnání Ústavodárného shromáždění, odstranění buržoazního parlamentarismu a proklamování Republiky sovětů, přeměna války imperialistické ve válku občanskou a vystoupení světového imperialismu proti proletářské revoluci společně s těmi, kdo byli „marxisty“ jenom slovy, a posléze ubohé stanovisko menševiků, chytajících se Ústavodárného shromáždění, hozených proletariátem přes palubu a odplavených revoluční vlnou k břehům kapitalismu - to vše jen potvrzovalo správnost základů revoluční taktiky, zformulované Leninem ve „Dvou taktikách“. Strana, jež měla v rukou takové dědictví, mohla směle plout vpřed, aniž se musila bát úskalí.
      V naší době proletářské revoluce, kdy se každé heslo strany a každá věta vůdcova ověřuje v praxi, klade proletariát na své vůdce obzvláštní požadavky. Dějiny znají proletářské vůdce, vůdce bouřlivé doby, vůdce-praktiky, obětavé a odvážné, ale slabé v teorii. Masy nezapomínají lehce jména takových vůdců. Takovými vůdci byli např. Lassale v Německu a Blanqui ve Francii. Avšak hnutí jako celek nemůže žít jenom ze vzpomínek: potřebuje jasný cíl (program) a pevnou linii (taktiku).
      Jsou i jiní vůdcové, vůdcové pokojné doby, silní v teorii, ale slabí ve věcech organizace a praktické práce. Takoví vůdcové jsou populární pouze v hořejší vrstvě proletariátu, a to jen do jisté doby; s příchodem revoluční doby, kdy se od vůdců vyžadují revoluční praktická hesla, odcházejí teoretikové ze scény, ustupujíce novým lidem. Takovými vůdci byli např. Plechanov v Rusku a Kautský v Německu.
      Vůdce, aby se udržel v čele proletářské revoluce a proletářské strany, musí v sobě spojovat teoretickou sílu s praktickou organizační zkušeností proletářského hnutí. P. Axelrod, když byl ještě marxistou, napsal o Leninovi, že „šťastně v sobě spojuje zkušenost dobrého politika s teoretickým vzděláním a širokým politickým rozhledem“ (viz předmluvu P. Axelroda k Leninově brožuře „Úkoly ruských sociálních demokratů“). Co by řekl ideolog „civilizovaného“ kapitalismu P. Axelrod o Leninovi teď - není těžko se dovtípit. Pro nás však, kteří známe Lenina zblízka a můžeme se na věc dívat objektivně, je nesporné, že se tato stará vlastnost u Lenina plně zachovala. V tom, mimochodem řečeno, je nutno hledat vysvětlení faktu, že Lenin, a právě on, je nyní vůdcem nejsilnější a nejzocelenější proletářské strany na světě.

Uveřejněno v Pravdě č. 86, 23. dubna 1920.
J. V. Stalin: O Leninovi, Praha, Svoboda 1949, s. 7 - 15.
Připravil a zvýraznil Řehoř Kříž