J. V. Stalin: Lenin jako organizátor a vůdce Komunistické strany Ruska (1/2)

Přidáno v pondělí 8. 6. 2009


V. I. Lenin a J. V. Stalin

      K 50. narozeninám (V. I. Lenina v r. 1920, pozn. red.)

      Jsou dvě skupiny marxistů. Obě vystupují pod praporem marxismu, obě se považují za „opravdu" marxistické. A přece nejsou zdaleka totožné. Nejen to: mezi nimi zeje celá propast, neboť jejich pracovní metody jsou diametrálně protichůdné.
      První skupina se obyčejně omezuje na to, že vyznává marxismus zevně, že své vyznání slavnostně prohlašuje. Neumějíc či nechtějíc vniknout do podstaty marxismu, neumějíc či nechtějíc jej provádět v praktickém životě, přeměňuje živé a revoluční poučky marxismu v mrtvé, nic neříkající formule. Opírá svou činnost nikoli o zkušenost, nikoli o praktickou práci, nýbrž o citáty z Marxe. Pokyny a direktivy čerpá nikoliv z rozboru živé skutečnosti, nýbrž z analogií a historických paralel. Rozpor mezi slovem a činem - toť základní neduh této skupiny. Proto je zklamána a věčně nespokojena s osudem, jenž ji napořád klame, „nechává na holičkách". Tato skupina se nazývá menševismus (v Rusku), oportunismus (v ostatní Evropě). Soudruh Tyszko (Jogiches) na londýnském sjezdu výstižně charakterizoval tuto skupinu, když řekl, že nestojí, nýbrž l e ž í na stanovisku marxismu.
      Naproti tomu druhá skupina klade důraz nikoli na vnější vyznávání marxismu, nýbrž na jeho provádění, na jeho přetváření v život. Stanovení cest a prostředků k uskutečnění marxismu, shodujících se s danou situací, pozměnění těchto cest a prostředků v době, kdy se mění situace - to je to, nač hlavně soustřeďuje pozornost druhá skupina. Pokyny a direktivy čerpá tato skupina nikoli z historických analogií a paralel, nýbrž ze studia poměrů ji obklopujících. Ve své činnosti se opírá nikoli o citáty a výroky, nýbrž o praktické zkušenosti, učíc se ze svých chyb a učíc druhé - budovat nový život. Tím se vlastně též vysvětluje, že se v činnosti této skupiny slovo nerozchází s činem a Marxovo učení plně zachovává svou živou revoluční sílu. Na tuto skupinu se plně hodí Marxova slova, že se marxisté nemohou spokojit s tím, aby svět vysvětlovali, nýbrž musí jít dále s tím úmyslem, aby jej změnili. Tato skupina se nazývá bolševismus, komunismus.
      Organizátorem a vůdcem této skupiny je V. I. Lenin.

      1. LENIN JAKO ORGANIZÁTOR KOMUNISTICKÉ STRANY RUSKA

      J. V. Stalin hovoří na pohřbu V. I. Lenina Proletářská strana v Rusku se vytvářela za zvláštních podmínek, odlišných od podmínek, které byly na západě v době, kdy se tam organizovala dělnická strana. Zatím co na západě, ve Francii a v Německu, vznikla dělnická strana z odborových organizací za legální existence odborů a stran, v době po buržoazní revoluci, za existence buržoazního parlamentu, kdy se k moci prodrala buržoazie a stála tváří v tvář proti proletariátu - v Rusku se naopak rodila proletářská strana za nejkrutějšího absolutismu, v očekávání buržoazně demokratické revoluce, kdy se do jejích organizací tlačily ve velkém počtu buržoazní „legálně marxistické" živly, usilující o využití dělnické třídy k účelům buržoazní revoluce, a v téže době byli nejlepší pracovníci strany carským četnictvem vytrhávání z jejích řad, zatím co růst živelného revolučního hnutí vyžadoval existenci pevného, semknutého a dostatečně konspirativního bojovného jádra revolucionářů, schopného usměrnit hnutí tak, aby mělo sílu svrhnout absolutismus.
      Úkol záležel v tom, oddělit koukol od pšenice, oddělit se od cizích živlů, organizovat v jednotlivých místech kádry zkušených revolucionářů, dát jim jasný program a pevnou taktiku, posléze spojit tyto kádry v jednotnou bojovnou organizaci revolucionářů z povolání, dostatečně konspirativní, aby se mohla udržet proti četnické perzekuci, zároveň však dostatečně spjatou s masami, aby je v rozhodné chvíli mohla vést do boje.
      Menševici, tíž, kteří „leží na stanovisku marxismu, řešili otázku prostě: poněvadž na západě dělnická strana vznikla z mimostranických odborových organizací, bojujících za zlepšení hospodářského postavení dělnické třídy, je prý v Rusku třeba provést pokud možno totéž, tj. prozatím se omezit na místní „hospodářský boj dělníků proti podnikatelům a vládě" a nevytvářet celoruskou bojovnou organizaci, a potom - potom svolat mimořádný dělnický sjezd a prohlásit jej za stranu.
      Že tento „marxistický" „plán" menševiků, utopistický v ruských podmínkách, přece jen předpokládá širokou agitační práci, snižující ideje stranickosti, ničící kádry strany, ponechávající proletariát bez vlastní strany a vydávající dělnickou třídu na pospas liberálům - to menševici, ba snad ani mnozí bolševici, tehdy ani netušili.
      Leninova velká zásluha o ruský proletariát a jeho stranu tkví v tom, že odhalil celé nebezpečí menševického organizačního „plánu" již ve chvíli, kdy „plán" byl sotva začat, kdy sami autoři „plánu" si jen stěží představovali jasně jeho obrysy, že zároveň s jeho odhalením zahájil prudký útok na organizační rozháranost menševiků a soustředil veškerou pozornost praktiků zcela na tuto otázku. Neboť šlo o existenci strany, o její bytí či nebytí.
      Založit celoruský politický časopis jakožto koncentrační bod pro síly strany, zorganizovat pevné místní kádry strany jako její „regulární jednotky", sdružit s pomocí časopisu tyto kádry v jednotný celek a semknout je v celoruskou bojovnou stranu s ostře vyznačenými hranicemi, s jasným programem, pevnou taktikou, jednotnou vůlí - to byl plán, jejž Lenin vyložil ve svých proslulých knížkách „Co dělat?" a „Krok vpřed, dva kroky vzad". Přednost tohoto plánu záležela v tom, že plně odpovídal ruské společnosti a mistrně zobecňoval organizační zkušenosti nejlepších praktiků. V boji za tento plán většina ruských praktiků šla rozhodně s Leninem, nelekajíc se ani rozkolu. Vítězství tohoto plánu položilo základ k semknuté a zocelené komunistické straně, která nemá na světě sobě rovné.
      Nezřídka naši soudruzi (nejen menševici!) obviňovali Lenina z přílišných sklonů k polemice i rozkolnictví, z nesmiřitelného boje proti smířlivcům a jim podobným živlům. Je nesporné, že to i ono se svého času dělo. Není však těžké pochopit, že se naše strana nemohla zbavit vnitřní slabosti a rozplizlosti, nemohla nabýt náležité síly a pevnosti, kdyby nebyla vyhnala ze svých řad neproletářské oportunistické živly. V době panství buržoazie může proletářská strana růst a sílit jen tou měrou, jakou vede boj proti oportunistickým, protirevolučním a protistranickým živlům ve vlastních řadách a v celé dělnické třídě.
      Lassale měl pravdu, když pravil: Strana se zpevňuje tím, že se očišťuje". Žalobci se obyčejně odvolávají na německou stranu, ve které tehdy kvetla „jednota". Avšak předně není každá jednota příznakem síly a za druhé stačí se nyní podívat na bývalou německou stranu, roztrženou na tři strany, abychom pochopili veškerou faleš a zdánlivost „jednoty" Scheidemanna a Noskeho s Liebknechtem a Luxemburgovou. A kdo ví, zda by nebylo bývalo pro německý proletariát lépe, kdy se revoluční elementy německé strany byly včas odštěpily od jejích protirevolučních elementů... Nikoli, Lenin měl stokrát pravdu, když vedl stranu cestou nesmiřitelného boje s protistranickými a protirevolučními živly. Neboť jen touto organizační politikou mohla naše strana ve svých řadách utvořit onu vnitřní jednotu a obdivuhodnou semknutost, jimiž překonala bezbolestně červencovou krizi za Kerenského, provedla říjnové povstání, přežila bez otřesů krizi v době Brest-Litevska, zvítězila nad Dohodou a nakonec nabyla oné nebývalé pružnosti, jež ji činí schopnou v jakémkoli okamžiku přeskupit své řady a soustředit statisíce svých členů na jakoukoli velkou práci, aniž v ní vzniká zmatek.

Uveřejněno v Pravdě č. 86, 23. dubna 1920.
J. V. Stalin: O Leninovi, Praha, Svoboda 1949, s. 7 - 15.
Připravil a zvýraznil Řehoř Kříž